Brtnictví byl pravděpodobně první způsob chovu včel, který kombinoval prvky sběru a záměrného chovu. Brť byla přirozená dutina v kmeni stromu na původním místě v lese, která byla včelařem – brtníkem upravena k snadnému a opakovanému vybírání medu. Brtník musel ovládat praktiky lovce, jak najít divoká včelstva. Také uměl vybírat med ve výšce. Na druhé straně již byl včelařem, protože vybíral med způsobem, aby včelstvo nezahynulo, a upravoval dutinu k opakovanému vybírání medu. [5] V našich zeměpisných šířkách je včelařství a brtnictví prastarým lesním řemeslem. Doklady o jeho existenci pochází již z 9. století. [4] Pokračovat ve čtení “Lesní včelařství (brtnictví)”
Výroba dřevěného uhlí (pálení uhlí)
Dřevěné uhlí v podstatě až dodnes stojí už po několik tisíciletí v základech klíčových technologií. Bez systematicky provozovaného uhlířství by nikdy nenastala doba železná, palné zbraně by nezměnily způsoby vedení válek a i dnes bychom složitě řešili některé problémy s čištěním vody nebo vzduchu. Až do průmyslové revoluce začínající v polovině 18. století, která souvisela s objevením a využitím obrovských zásob energetických surovin (uhlí, ropa), bylo dřevěné uhlí spolu se dřevem základní energetickou surovinou.
Pokračovat ve čtení “Výroba dřevěného uhlí (pálení uhlí)”
Uhlířství jako lesní řemeslo
Uhlířství jako specifické lesní řemeslo vzniklo s potřebou zajištění energetických surovin zejména pro potřeby hutnění. Souvisí s výrobou dřevěného uhlí. Vzhledem k unikátní technologii a organizaci výroby i z mnoha jiných důvodů je možná nejpozoruhodnějším rysem uhlířství společenské postavení samotných uhlířů, které se překvapivě odrazilo a stále odráží v řadě jiných složek kulturního a historického vědomí. Pokračovat ve čtení “Uhlířství jako lesní řemeslo”
Výroba potaše
Tradiční termín potaš (také salajka či draslo), chemicky uhličitan draselný (K2CO3), označuje směs chemických látek, která byla po staletí klíčovou surovinou pro řadu výrobních odvětví. V prvé řadě šlo o sklářství, kde se potaš přidávala do tzv. sklářských kmenů kvůli usnadnění tavby křemičitých písků a druhotně též výrazně ovlivňovala vlastnosti skloviny. Draslo se ale výrazně uplatňovalo i při výrobě barev, sanytru, střelného prachu a mýdel, roztokem uhličitanu draselného se bělilo plátno či vydělávaly kůže. [1]
Výroba smoly (smolaření)
Smola je tepelně upravená pryskyřice (smůla), která se získávala nařezáváním kůry stromů. V minulosti se bez ní neobešla většina řemesel, ať to byli tesaři, kameníci nebo skláři. Kováři používali smolu k povrchové úpravě výrobků, zahradníci k ošetření stromků. Využití měla i v ranhojičství, vyráběly se z ní laky nebo kalafuna. K největším odběratelům smoly však patřily až do dvacátého století pivovary – bednáři ji totiž potřebovali na vysmolení sudů. [2]
Dehtářství a kolomaznictví
S dehtáři a kolomazníky se v písemných pramenech setkáváme nepoměrně méně často než s uhlíři. Neznamená to však, že by šlo o lesní řemeslo okrajového významu. Právě naopak, výroba dřevného dehtu je patrně nejstarším doloženým lesním řemeslem vůbec. Četné archeologické studie probíhající i v současnosti dokládají zaniklou intenzivní výrobu dehtu, smoly a kolomazi v řadě oblastí České republiky, velmi reprezentativní je i výpověď místních a pomístních názvů (Smolina, Smolice, Dehtáře apod.). Pokračovat ve čtení “Dehtářství a kolomaznictví”
Výroba sazí (koptářství)
Kopt byl ve středověku i později nezbytnou a velmi žádanou surovinou k přípravě tiskařské černě, tuše a černých barev obecně. K výrobě barev se užíval zejména rafinovaný (kalcinovaný) kopt zbavený cyklických uhlovodíků, tj. hlavně dřevního dehtu. Nekalcinovaný kopt, který měl podobu spíše pastovitou, se k uvedeným účelům příliš nehodil a byl většinou dodatečně žíhán.
Získávání třísla (loupenictví)
Tříslo je přípravek získaný z rozdrcené kůry stromů či jiných částí rostlin, který sloužil k vydělávání kůží, při jejich přeměně na useň. Hlavní účinnou složkou třísla jsou třísloviny (taniny), což jsou rostlinné polyfenoly, které sráží proteiny. Kůže se po zbavení srsti a dalších organických částí ponořila do roztoku třísla a vody. Doba činění závisela na síle kůží a mohla trvat od několika měsíců až po tři roky. Pokračovat ve čtení “Získávání třísla (loupenictví)”
Lesní pastva
Lesní pastva je velmi starý způsob hospodaření, v podstatě se provozovala již od počátků zemědělství na začátku neolitu, kdy došlo k domestikaci divokých zvířat. Zvířata se vyháněla na pastvu v okolí téměř každé osady. Vliv na lesní ekosystémy se projevoval nejprve především v nížinách, s postupnou kolonizací došlo i k ovlivňování porostů v pahorkatinách a nakonec i v horských oblastech. V období raného středověku již v nížinách téměř neexistovaly lesní porosty neovlivněné člověkem. Lesní pastva tak měla vedle pařezinového hospodaření dominantní vliv na utváření struktury lesních biotopů a jejich dynamiku. [1] Pokračovat ve čtení “Lesní pastva”
Hrabání steliva (lesního opadu)
Středoevropské lesy byly intenzivně využívány po celá staletí a to nejen k těžbě dřeva formou pařezení a pastvě dobytka. Mezi široce rozšířené formy tradičního využívání lesa patřilo i hrabání lesního opadu. Jedná se o shrabávání a soustřeďování listí a jehličí k následnému použití ve stájích, především k výkrmu dobytka a na podestýlku. Pokračovat ve čtení “Hrabání steliva (lesního opadu)”