Smola je tepelně upravená pryskyřice (smůla), která se získávala nařezáváním kůry stromů. V minulosti se bez ní neobešla většina řemesel, ať to byli tesaři, kameníci nebo skláři. Kováři používali smolu k povrchové úpravě výrobků, zahradníci k ošetření stromků. Využití měla i v ranhojičství, vyráběly se z ní laky nebo kalafuna. K největším odběratelům smoly však patřily až do dvacátého století pivovary – bednáři ji totiž potřebovali na vysmolení sudů. [2]
Smolařství neboli smolaření má z technologického hlediska mezi lesními řemesly výjimečné postavení. Jedná se o jedinou výrobu, která zpracovává surovinu získávanou ze živých stromů. Minimálně první část procesu výroby smoly – sběr pryskyřice – se tak musí odehrávat přímo v lese, navíc, jak bude uvedeno dále, zejména v porostech se specifickou druhovou skladbou. Toto zásadní technologické specifikum podmiňuje organizaci výroby a bylo příčinou její až extrémní extenzivnosti a v podstatě již od středověku též důvodem – přes nepochybnou potřebnost smoly v řadě oborů – velmi nevraživého vztahu majitelů lesů ke smolařům, potažmo vnímání řemesla jako “škůdce lesů”.
Nejstarší písemné doklady o specializovaných řemeslnících – smolařích – máme v našich městech ve středověku. Smolařstvím či smolařením je myšlena těžba a další zpracování přírodních pryskyřic. Příslušní řemeslníci jsou pak označováni za smolaře (dříve se řidčeji užíval i termín smolák) a výrobní provozy jako smolárny či smolné hutě. Výsledným produktem zpracování je vedle terpentýnů, terpentýnových silic atd. především tvrdá krystalická látka – smola.
Německou obdobou takto zakotvené terminologie je pojem (das) Pech a jeho četné, ve srovnání s češtinou podstatně bohatší a významově preciznější odvozeniny (Pecher či Pechler, Pecheln či Pechlerei, Pechbrennen, Pechsammlung, Pechhlitte atd.). I na našem území – tam, kde se smola vyráběla – byly tyto termíny v raném novověku nejčastější. V technologické literatuře a některých pramenech se nicméně můžeme setkat i s pojmem (das) Harz, Harzung, Harzgewinn a četnými odvozeninami a složeninami. Pokud jde o látku takto označovanou, pak jediným správným českým synonymem je pryskyřice, neboť na mysli je vždy samotný nijak nezpracovaný balzám produkovaný jehličnatými stromy.
Co se týče dalších se smolařením spjatých pojmů, zejména názvů nástrojů a výrobních zařízení, jejich názvosloví má povětšinou podobu složenin. Tj. můžeme narazit na výrazy jako smolařská sekera, Pechfaß, Pechschraber, Harzreißer atd. Tedy vesměs na termíny, které i v méně jasných kontextech umožní rozeznat, že máme co do činění s výbavou sloužící k těžbě pryskyřic.
Technologie získávání smoly
Technologie získávání smoly se rozpadá, jak již bylo naznačeno, do dvou zcela odlišných fází. První částí výrobního procesu je vlastní těžba pryskyřice ze živých stromů, fází druhou pak její rafinace případně rozklad na dílčí frakce. Těžba logicky probíhala přímo v lesích, kde ovšem někdy docházelo i k jednoduchému přečišťování smoly, druhá část výrobního procesu již vyžadovala poměrně složitá technologická zařízení – pece, destilační soupravy atd., a proto se soustřeďovala do speciálních výrobních provozů – smoláren.
Z přírodovědného hlediska je pryskyřice přírodní balzám vylučovaný parenchymatickými buňkami složený převážně z roztoku izomerních pryskyřičných kyselin, které působením vzduchu krystalizují. Schopnost ronit tento přírodní balzám má řada druhů jehličnatých stromů a prakticky na všech z nich je v raně novověké Evropě těžba smoly i doložena. Způsoby smolaření se přitom výrazně technologicky odlišovaly právě v závislosti na druhy využívané dřeviny. Jednoznačně nejstarším způsobem získávání pryskyřic, který lze předpokládat již v pravěku byl pouhý sběr smoly z přirozeným způsobem náhodně poraněných stromů. To nelze samozřejmě vyloučit ani v době pozdější, nicméně již od středověku a v raném novověku máme zcela jednoznačně co do činění již s celou škálou diferencovaných speciálních technologií – seškrabáváním zaschlé smůly ze zcela odkorněných částí smrkových kmenů či z otvorů, které byly do smrků vysekávány; vrtáním otvorů do modřínů; napichováním jedlových pryskyřičných puchýřků apod.).
Můžeme předpokládat, že všechny tyto postupy byly užívány i v Čechách – a to včetně dosti brutálních způsobů smolaření např. vysekáváním dutin do živých stromů – nejrozšířenějším a později jediným tolerovaným postupem však bylo smolaření tzv. lizinovým způsobem prováděné hlavně na borovicích. Borovice (na našem území se smolařilo převážně na nejrozšířenějším druhu – borovici lesní, např. v Rakousku mělo největší význam smolaření na borovici černé; jednotlivým druhům a někdy i lokálním varietám rodu Pinus odpovídaly i mírně odlišné technologie, různila se samozřejmě i kvalita produkovaného přírodního balzámu) je totiž jedinou středoevropskou dřevinou, která je vůči těžbě i dlouhodobě rezistentní. Borovice jsou navíc schopny pryskyřici ronit i dlouhodoběji. Těžba smoly z jiných druhů stromů je co se týče získaného množství nepříliš efektivní a má na porosty devastující účinek.
Tradiční smolaření lizinovým způsobem je doloženo ve formě řady regionálních a lokálních forem, ale jeho principy jsou v zásadě univerzální. Šlo o práci převážně sezónní, vlastní těžba v lese začínala na jaře a probíhala do října, kdy se dotěžovaly zbytky tzv. černé smůly z povrchu lizin. Počátkem těžby bylo ostrouhání borky až na tzv. zelenou kůru, často se odstraňovala i slabá vrstva dřeva (běle). Vzniklá plocha v podobě svislého pruhu – lizina – se pak ke smolaření užívala minimálně po jeden rok, v dalších sezónách se po oslabení výronu pryskyřice lizina stěhovala na jiné místo kmene. Dle místních zvyklostí se liziny po stromě přemísťovaly ze zdola nahoru, nebo opačně, zabíraly přitom zhruba třetinu až polovinu obvodu kmene a mohly dosahovat výšky až několik metrů.
Při nejstarších lizinových způsobech těžby musela být pryskyřice z jejich plochy patrně průběžně sbírána, což vyžadovalo trvalou (v podstatě každodenní) přítomnost smolařů v lese. V raném novověku se proto setkáváme už výhradně s různými regionálními a lokálními variantami tzv. lizinových okřínových způsobů smolaření. K zachycování pryskyřice u nich sloužily tzv. okříny – prohlubně (často pro zvětšení objemu doplněné o dřevěné štípy) vysekané sekerou na spodní části liziny. Novější způsoby smolaření doložené z 19. století, když již byla těžba pryskyřic všeobecně považována za mimořádně škodlivou pro porosty, již vysekávané okříny nepoužívaly, pryskyřice se zachycovala do zvláštních sběrných nádobek připevněných na kmen stromu.
Při vyspělejších technologiích lizinového smolaření se během roku v lizinách postupně prořezávaly (opět ze zdola nahoru či obráceně) šikmé rýhy ústící do sběrné svislé drážky, mluvíme pak o tzv. drážkových lizinách. Pro zlepšení a usměrnění toku vylučovaného balzámu se do silněji prořízlých šikmých rýh někdy opět vkládaly dřevěné štípy. Smůla je pak vždy sváděna svislou rýhou do sběrné nádobky připevněné na kmeni. Získaná pryskyřice se z nich pravidelně vybírala a dočasně ukládala přímo v lese do dřevěných sudů (v současné době se v regionech s dožívající těžbou pryskyřic, zejména v Rakousku, užívá sudů kovových a plastových) zakopaných v zemi kvůli snížení odparu těkavých látek. Plné nádoby se posléze převážely do smoláren k dalšímu zpracování.
Intenzivní smolaření samozřejmě stromy poškozovalo, ale při dodržování základních pravidel a léty prověřených postupů bylo možné z jediné rostliny kontinuálně těžit pryskyřici 25–30 let, roční zisk surové smoly z jediné liziny přitom dosahoval zhruba 1–5 kg. V raném novověku a po nástupu novodobých forem lesnictví zcela bezvýhradně byly ke smolaření vrchnostmi zvlášť vyhrazovány méně kvalitní porosty určené k brzkému skácení. Léty těžby prosmolené dřevo se totiž hodilo jen k topení, na výrobu loučí, ovšem dehtáři a kolomazníky bylo dokonce vyhledáváno.
Využití smoly
Získaná pryskyřice, která má sama o sobě omezené pole užití, se dále čistila, rafinovala (např. filtrací) nebo destilovala na řadu dalších produktů. Ve venkovském prostředí z nich byly nejvýznamnější ševcovská smola a kalafuna, dále pak terpentýn a terpentýnové silice (užívané při výrobě barev, mazadel či mýdel). Rafinací a tepelným zpracováním se ze suroviny získané smolařením získávaly látky podobné či zcela totožné (i chemickým složením) s produkty tepelného rozkladu dřeva v dehtářství. Jedna a táž látka tudíž mohla být vyrobena diametrálně odlišnou technologií.
Samostatnou a neobyčejně pozoruhodnou kapitolou je různorodá aplikace pryskyřice a smoly v lidovém léčitelství, nepochybně podmíněná objektivně existujícími hojivými účinky obsažených přírodních sloučenin. Jednoznačně nejvýznamnějšími odběrateli smoly však na našem území byly pivovary, které až do 20. století potřebovaly značná množství rafinované pryskyřice k vysmolování sudů. V rovině vrchnostenských ekonomik se tak smolaření (a to i v rovině evidenční) často stávalo vedlejší součástí provozu pivovarů, smolaři – podobně jako uhlíři u hutí – při nich mohli být zaměstnáváni, dodávky z vrchnostenských lesů byly k využití v pivovarech nezřídka přikazovány, případně se výroba – pokud byla povolena za situace, kdy příslušná vrchnost neprovozovala pivovar – měla orientovat na tržní produkci i pro vzdálenější pivovary. Se smolou bylo totiž možné, jakkoliv se to v centrálních pramenech a statistikách příliš neodráží, obchodovat i na větší vzdálenosti.
Nejstarší doklady o rafinačních provozech – varnách smůly – pocházejí z našeho území až z 19. století, můžeme se však oprávněně domnívat, že smolařením získaná pryskyřice byla čištěna a upravována již podstatně dřív. Mohlo se tak dít přímo v lesích či formou jednoduché domácí výroby s využitím těch nejjednodušších dostupných nástrojů a nádob.
Těžba pryskyřice ze živých stromů na našem území v raném novověku je jedním z nejobtížněji sledovatelných lesních řemesel. Úzká provázanost s lesním hospodářstvím případně pivovarnictvím na straně jedné, na straně druhé dosti pravděpodobná “ilegalita” vykonávání tohoto lesního řemesla v důsledku mimořádně špatné pověsti, kterou smolaři částečně měli již před razantním nástupem moderních forem lesnictví, se totiž odráží v minimální pramenné dokumentaci k vlastním kontextům vykonávání těžby pryskyřice v lesích. Ve světle známých literárních pramenů se smolaření skutečně jeví jako lesům mimořádně škodlivé a kritizované prakticky po celý raný novověk, což jen potvrzují moderní biologické a lesnické výzkumy. Na druhou stranu nepostradatelnost suroviny nikdy neumožnila smolaření zcela vymýtit, až do přechodu hlavního odběratelského odvětví – pivovarnictví – na jiné typy nádob (hluboko ve 20. století) bylo zajištění dostatku pryskyřice pro tyto provozy zcela klíčové. Se smolaři a smolařením v našich lesích proto musíme s jistotou počítat.
Ve škále existenčních aktivit v rámci lidové kultury šlo však o činnost spíše nahodilou, mohlo dokonce postačovat prosté sbírání smoly s přirozeně poškozených stromů, skutečně specializovaných lesních řemeslníků dokládají raně novověké prameny absolutní minimum. Zásadní determinantou pro smolaření ve střední Evropě byly vedle aspektů ekonomických a sociálních nicméně i jevy čistě “přírodní” a malé množství zpráv o raně novověkém smolaření u nás souvisí s nízkým zastoupením borovic v dřevinné skladbě lesů.
Pouze v regionech s vhodnou druhovou skladbou porostů, kde navíc pro standardní lesní hospodaření nebyly vhodné podmínky – např. v pískovcových masivech a skalních městech severních Čech – lze uvažovat o intenzivnějším smolaření. Nicméně právě v nich se těžba a rafinace smoly mohly na druhou stranu stát (spolu s dalšími lesními řemesly) pro lokální obyvatelstvo podstatnou až klíčovou existenční aktivitou. Zdejší situace se pak pro 18. až 1. polovinu 20. století dokonce blíží poměrům v nejdůležitějším středoevropském regionu těžby a zpracování pryskyřic – oblasti mezi městy Modling, Neunkirchen a Hainfeld v Dolním Rakousku označované jako “Pecherland“. V obou regionech tak v důsledku specifických sociálních a hlavně přírodních podmínek (řídce osídlené oblasti se zvláštním vegetačním pokryvem, komunikačně obtížně dostupné) můžeme pozorovat situaci, kdy se zdejší lesy stávají pro místní venkovské obyvatelstvo mimořádně podstatným utmarkem (zdánlivě odlehlý, ekonomicky pro místní obyvatelstvo zdánlivě nedůležitý, avšak ve skutečnosti naprosto klíčový), jehož exploatace se může blížit důležitosti agrárního hospodaření.
Naproti tomu na poměrně lesnaté Šumavě smolaření nikdy nezmasovělo, což může souviset s dlouhodobými trendy lesní správy prosazovanými Schwarzenberky. V sousedním Bavorsku bylo totiž smolaření mimořádně rozšířené, ekonomicky a sociálně určující pro celý komplex zdejších lesních řemesel a podobně jako středověké uhlířství v Čechách dospělo až k cechovní organizaci výrobců. Rovněž v karpatské oblasti muselo být smolařství vzhledem k nízkému zastoupení borovic v dřevinné skladbě velmi ojedinělé.
Pozůstatky po těžbě pryskyřice
Pozůstatky po těžbě pryskyřice mohou být i po dlouhou dobu zachovávány v lesích v podobě tzv. kulturně modifikovaných stromů, jejichž dokumentace a studium umožňuje identifikovat místa výroby, ale např. i spolehlivě datovat dobu jejího provádění. Kulturně modifikované stromy, na kterých nalézáme pozůstatky lizin, jsou tedy mimořádně cenným “biologickým archivem”. Takové stromy, pocházející ovšem z velmi mladé doby, je možné zaznamenat např. na Třeboňsku, kde proběhl v letech 1977–1980 pokus o obnovu těžby pryskyřice tradičním způsobem a dále v lesních tratích Lapák a Milíř na okraji Kladna. Dle poznatků získaných terénním výzkumem zde byla smůla těžena v roce 1942 z příkazu německých okupačních úřadů a měla nejspíše sloužit jako surovina pro válečný průmysl. V současné době se v lokalitě o rozměrech přibližně 50 x 160 m nachází několik desítek borovic s dokonale patrnými lizinami.
Otázkou bohužel zůstává, jak dlouho budou tyto živé doklady zaniklého řemesla ještě existovat, neboť – na rozdíl např. od Skandinávie – nejsou chápány jako přírodní památky, a tudíž nejsou státem chráněny. Bohužel, podobný osud může potkat či již potkal i řadu jiných dokladů podobného typu o lesních řemeslech na našem území. [1]
Zdroje:
- Woitsch, J. 2009. K hospodářskému využití lesa v raném novověku. “Lesní řemesla” v 17.–18. století. Dizertační práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta
- CeskeSvycarsko.cz. 2023. Lesní řemesla v Českém Švýcarsku. Dostupné online [22. 11. 2023] https://www.ceskesvycarsko.cz/cs/informace/novinky/lesni-remesla-v-ceskem-svycarsku