Lednicko-valtický areál

Lednicko–valtický areál je považován za nejrozsáhlejší člověkem kultivované území v Evropě a často je dnes symbolicky označován také jako „zahrada Evropy“. Tato původně bažinatá oblast na pomezí Moravy a Dolního Rakouska byla v průběhu 18. a 19. století knížecím rodem Lichtenštejnů zformována do podoby komponovaného přírodního parku. Malebnou krajinu tvoří rozlehlé zámecké zahrady, záhony s květinovými koberci, krásné lesy, louky, vinice a rybníky. V území se nacházejí četné romantické stavby, jako jsou lovecké zámečky, chrámy, kaple a mnohé další architektonické skvosty [1].

Spolu s nedaleko ležícími Pavlovskými vrchy a okolím Mikulova tvoří pomyslný šperk našeho přírodního bohatství, který do našich končin vnáší nádech Středozemí. Díky svým jedinečným přírodním a kulturním hodnotám byl zařazen na Seznam světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO a je součástí biosférické rezervace Dolní Morava.

K nejvýznamnějším přírodním prvkům Lednicko-valtického areálu patří NPR Lednické rybníky. Jedná se o soustavu pěti rybníků s mnoha umělými ostrůvky pro hnízdění ptáků. Součástí rezervace je i rybník Nesyt – největší rybník na Moravě. Z dalších významných lokalit lze uvést NPR Rendez-vous, NPP Pastvisko u Lednice a PP Květné jezero a PP Jezírko Kutnar. V jv. cípu Lednicko-valtického areálu se rozkládá největší obora v ČR Pohansko [1].

Krátká historie lednicko-valtického areálu

Lednický i valtický zámek a jejich hospodářské zázemí byly až do roku 1945 v majetku knížecího rodu Lichtenštejnů. První z Lichtenštejnů usazených na Moravě byl Jindřich, jenž v roce 1249 od moravského markraběte a pozdějšího českého krále Přemysla Otakara II. za své služby ve prospěch markrabího obdržel město a panství Mikulov. V roce 1560 Kryštof „Rozmařilý“ Liechtenstein o mikulovské panství přišel, a tak bylo sídlo rodu přeneseno do nedalekých Valtic, získaných sňatkovou politikou v průběhu let 1387–1395. Od 17. století pak Lichtenštejnové ze zámku a města postupně vybudovali rezidenční sídlo a centrum svých rakouských a moravských statků.

Pozn. Valtice spolu s přilehlými obcemi Úvaly, Hlohovcem, Charvátskou Novou Vsí a Poštornou byly celý středověk i novověk (až do roku 1920) součástí Dolního Rakouska. Naopak Lednice, jako druhé sídlo rodu Lichtenštejnů, byla na území Moravy.

Ves Lednice se poprvé připomíná v r. 1222, kdy ji spravovali místní vladykové Adamar a Lipert z Lednice. Ti si tu brzy poté vybudovali tvrz, která měla střežit významný přechod při řece Dyji. V držení rodu nezůstala tvrz dlouho; jako další vlastník se připomíná rod Sirotků, z nichž Ortlín Sirotek postoupil v r. 1322 tvrz s dvorem Janu z Lichtensteina. V tu chvíli už Lichtenstejnové část Lednice vlastnili darem od moravského markraběte Přemysla v roce 1249. V držení Lichtensteinů zůstala Lednice – s krátkou přestávkou v l. 1571–1576, až do r. 1945, tzn. více než 600 let. Zpočátku jako léno (1322–1582), později jako vlastnictví [2].

V 16. století vlastnil Lednici Kryštof „Rozmařilý“ Liechtenstein, který chtěl lednické panství roku 1571 prodat, ale jeho poddaní měli obavy z nové vrchnosti, proto se obrátili na císaře a ten prodej nepovolil. Císař potom sám Lednici držel až do roku 1575, kdy ji zpět získal Hartmann II. z Lichtenštejna. Za jeho panování prošla gotická tvrz první významnou přestavbou na zámek. V této době také zřejmě vznikla velká zahrada kolem zámku [3].

Městečko Lednice se v průběhu času postupně stalo střediskem panství jako protějšek jejich majetkové držby na dolnorakouské straně na panství valtickém. Když pak v roce 1638 Karel Eusebius z Liechtensteina koupil ještě i panství břeclavské, vlastnili Liechtensteinové podél obou stran moravsko-rakouské hranice ohromný komplex půdy, lesů, luk, hospodářských dvorů, tři města (Podivín, Hustopeče a Valtice), řadu městeček a na tři desítky vsí.

Karel Eusebius z Liechtenštejna zrealizoval během svého života rozsáhlé úpravy lednicko-valtického panství. V Lednici vyrostl rozsáhlý komplex zámku a hospodářských budov a současně i oranžérie, předchůdkyně dnešního proslulého lednického skleníku [2,3].

Blízkost Lednice a jejich hlavního sídelního města Valtic vedly k úzkému propojení osudů obou panství. Spolu s vývojem názorů na architekturu prodělával renesanční zámek postupné přestavby. Tak byl na sklonku 17. století za účasti významného architekta Jana Bernarda Fischera z Erlachu a po něm Domenica Martineliho přebudován v barokním stylu (z této stavební fáze dodnes přetrvalo křídlo bývalých koníren a jízdárny). K dalším přestavbám došlo ve třetí čtvrtině 18. a na počátku 19. století. V této době se Liechtensteinové věnovali hlavně rozsáhlým úpravám krajiny a budování celé řady oddechových staveb v parku a krajině mezi Valticemi, Břeclaví a Lednicí [2].

K nejzásadnější rekonstrukci celého zámeckého areálu pak došlo v polovině 19. století. V roce 1815 architekt Josef Kornhäusel přestavěl zámecké budovy v empírovém stylu a na východní straně postavil nové reprezentační místnosti. Nakonec byl ještě v letech 1846–58 pod vedením architekta Jiřího Wingelmüllera a jeho nástupce Jana Heidricha zámek upraven v duchu anglické tudorovské novogotiky, díky čemuž jej dnes můžeme s klidným svědomím označit za jednu z  nejhezčích perel Moravy [2].

Lichtenštejnové věnovali pozornost nejen zvelebování staveb, ale jako obdivovatelé renesančních architektů, i velkorysému krajinnému plánu. Díky tomu dnes řešené území představuje velkoryse založenou kompozici upravené přírodní krajiny, obsahující rozlehlé parky, okrasné zahrady, soustavu rybníků, romantické architektonické stavby a koneckonců i hospodářskou zemědělskou krajinu, které spolu vytvářejí harmonický soulad.

Areál v okolí Valtic a Lednice byl prohlášen v roce 1992 za památkovou zónu a zámky ve Valticích a Lednici s bezprostředním okolím v roce 1995 za národní kulturní památku. Vyvrcholením památkových snah bylo zapsání celého Lednicko-valtického areálu na Seznam světového dědictví UNESCO dne 7. prosince 1996 [4].

Vznik krajinného parku

Lednicko-Valtický areál leží v lužní krajině poblíž soutoku řek Dyje a Moravy. V areálu se nachází spleť říčních ramen a v minulosti i bažin, které tvořily pohraniční území mezi Českým státem a Rakouskem. Pás močálů současně dělil dvě středověká panství, která se na konci 14. století dostala do rukou Lichtenštejnů. Ti kultivovali území mezi Valticemi a Lednicí do té míry, že se původní pohraniční močály přeměnily v období pozdní gotiky v kultivovanou krajinu s rozlehlými rybníky, které dodnes tvoří nejpůsobivější krajinářské jádro areálu.

K prvním kompozičním zásahům do vzhledu krajiny mezi Lednicí a Valticemi dochází v období baroka. Pomineme-li založení čtyř tzv. lednických rybníků na potoce Včelínku, které jsou staršího data, můžeme za první krok krajinářského formování Lednicko-valtického areálu považovat založení obor s hvězdicemi průseků a vysazování alejí za knížete Karla Eusebia ve druhé polovině 17. století (1654).

Ve spisech z té doby se uvádí, že pro výsadbu do aleje mezi Lednicí a Valticemi, která tvoří spojnici obou panství, se nejlépe hodí smrky, protože “tak rovně rostou“ (smrky pocházely z panství Ruda na Moravě). Stromy však ve zdejších podmínkách neprospívaly, proto byly nahrazeny listnáči. V letech 1716–1717 bylo do alejí vysázeno přes 200 lip, jírovců, jasanů a topolů. Další významné dřeviny se vysazovaly později v polovině Ladenské (Valtické) aleje směrem k Novému Dvoru. Zejména šlo o borovice vejmutovky (Pinus strobus). Směrem od Nového Dvora vznikla další alej z dřezovců trojtrnných (Gleditsia triaconthos) [5].

V Bořím lese, který byl mimo jiné založen uměle na písčitých dunách pleistocenních vátých písků, vznikl podle Rothmayerova projektu systém průseků. Je vytvořen s jasným výtvarným záměrem. Průseky původně sloužily loveckým účelům – vyplašená zvěř prchala průseky v lese a byla střílena lovci, ukrytými v altánech v kříženích průseků. Později sloužily k procházkám a projížďkám na koni a jako svážnice dřeva.

V roce 1692 je poprvé zmiňována „Hvězda“, což byla v podstatě obora tvořená osmi průseky v lese, v jejichž středu byl postaven pavilon. Obora sloužila jako kratochvíle vrchnosti. Ta vyčkávala se zbraněmi v pavilonu, zatímco zvěř byla naháněna okolo, aby ji šlechta mohla lovit. Průseky v lese byly v podstatě aleje dlouhé až několik kilometrů, na jejichž koncích byly situovány malé stavby nebo zajímavé dřeviny a jejich skupiny. Právě v baroku se začal používat tzv. point de vue – drobná architektura, která byla situována na osu parku a došlo ke zvětšování krajiny pomocí průseků, či skupin dřevin. Tehdy nechali vysázet přes 2 000 dřevin, mezi které patřili lípy (Tilia), jasany (Fraxinus), topoly (Populus) či javory (Acer).

Na konci 18. století začal jako nový kníže působit Alois Josef I., za něhož, došlo k rozsáhlým výstavbám a krajinovým úpravám v klasicistním slohu.  Pod vlivem stylu anglo-čínských zahrad bylo zbudováno 25 staveb situovaných především do významných bodů „Hvězdy“, jejíž aleje prodloužili a propojili novými alejemi v osmiúhelník. Na konci 80. let 18. století se vystřídalo více zahradníků a architektů, ale roku 1790 zvolili jako nového knížecího architekta Josefa Hardtmutha, jenž se zde proslavil „navěky“.

Josef Hardtmuth vynalezl v Lednici  „moderní“ klasickou dřevěnou tužku tak, jak je používána až do dnešních dob. Do té doby se tužky vyráběly pouze z tuhy (grafitu), tyto tužky psaly, ale často se lámaly a uživatelé měli od takového psaní zcela černé a špinavé ruce. Josef Hardtmuth vynalezl, jak „zabalit“ tuhu do dřeva, takže se tužka neláme a ruce už nejsou špinavé. Vyrobil takzvanou „žlutou tužku“, nazvanou podle barvy dřeva a laku na jejím povrchu, s níž získal uznání na ekonomické výstavě v Londýně. Na tuto tužku získal patent a zahájil výrobu tužek. Později ovšem přenesl výrobu do Českých Budějovic, kam přeložil svou vídeňskou firmu Koh-i-noor [2].

Josef Hardtmuth byl rakouský architekt, vynálezce, průmyslník a stavební ředitel knížete Lichtenštejna. Na jižní Moravě navrhl a postavil několik významných staveb. Jsou to známý minaret a Janův hrad u Lednice, Dianin chrám (Rendesvous) a kolonáda na Rajstně u Valtic a Lovecký zámeček u Břeclavi [9].

Hardtmuth navrhl také například novou stavbu -– Chrám slunce, který roku 1794 postavili na místě pavilonu uprostřed „Hvězdy“. Chrám slunce představoval střed klasicistního parku. Osm alejí, které od chrámu směřovaly do krajiny, bylo ozdobeno vlašskými topoly (Populus nigra ´Italica´) a konce cest byly ozdobeny buď významnou stavbou, skupinou dřevin nebo výhledem. Například severovýchodní alej byla na konci ozdobena polozříceným vítězným obloukem. Jihozápadní alej končila u jízdáren a koníren po levé straně zámku a severozápadní ukazovala výhled na další novou stavbu a to známý Hardtmuthův minaret. Minaret byl během let 1797–1804 postaven, avšak protože byla plocha pro stavbu podmáčena díky blízkému korytu řeky, museli ji nejprve zpevnit masivním podložím, na němž teprve mohli začít tvořit neobvyklou stavbu v širokém okolí.

Současně se kníže Alois soustředil na výsadbu mnoha nových dřevin v celém komplexu. Charakteristickým rysem tehdejšího parku bylo sázení topolů (Populus sp.) a vrb (Salix sp.) stejně jako prvních akátů (Robinia sp.). Aby park měl ještě větší různorodost flóry, byla poslána expedice do Severní Ameriky vedená zahradníkem z Vídně – Josephem van der Schottem, který spolupracoval na vytváření parku. Za čtyři roky se podařilo do Lednice poslat na 130 beden a sudů se semeny či přímo malými rostlinami. Pro tyto rostliny byly vytvořeny školky, v nich bylo možné zakoupit např. ořešáky (Juglans), kanadské topoly (Populus x canadensis), vejmutovky (Pinus strobus), platany (Platanus) či akát (Robinia).

Po smrti Aloise I., roku 1805 nastoupil jeho mladší bratr Jan Josef I., který pokračoval v proměnách areálu, nicméně v jiném stylu. Nový kníže jmenoval J. Hardtmutha vedoucím architektem všech staveb. Hardtmuth společně se zahradníkem a botanikem Heinrichem van der Schottem provedli zvětšení parku, a protože nynější kníže již dříve spolupracoval s architektem Bernhardem Petrim, nechal si jej ještě roku 1805 zavolat, aby se také angažoval v rozšiřování areálu.

Opakujícím se problémem byly pravidelné záplavy zahrad způsobené nedalekou řekou Dyjí. Kníže Jan Josef I. rozhodl park zvětšit a vyřešit stávající problém jiným způsobem. Bernhard Petri vytvořil projekt, dle kterého u lednického zámku vykopali v letech 1805–1811 vodní nádrž o rozloze 30,1 hektarů a hloubce v rozmezí 1,3 až 2,4 metry. Vykopanou zeminu poté využili na utvoření ostrovů v rybníce a okolní plochu, kterou tímto navýšili a zbavili se tak záplav. Původní plán však překonali a místo 3 ostrovů jich vybudovali 16, které navzájem spojili. Stejně tak plocha rybníka byla 2 krát větší než na prvním plánu. Oblast ohraničili ochrannými hrázemi a Dyji posunuli do nového koryta až za Minaret. Současně vybudovali před zámkem akvadukt a Růžový rybník.

V uvedených šesti letech pracovalo v Lednici od časného jara do pozdního podzimu 300–700 lidí (i zajatci z bitvy u Slavkova). Celkem přemístili téměř půl miliónu kubických metrů zeminy. Kníže Jan I. zaplatil za toto dílo dva milióny zlatých (přepočteno na současné poměry a ceny, jde asi o dvě miliardy korun) [5].

Kníže Jan Josef průběžně přeměňoval zahradu v přírodní park, v němž nadále budovali pavilony, altány či chrámy a na druhé straně park pokračoval loukami až k Valticím. Roku 1795 vybudovali čínský pavilon, později například lázně ozdobené dórskými sloupy, u kterých byl následně vyhlouben již zmiňovaný Růžový rybník, nebo Chrám múz u zámecké oranžerie. Drobných staveb zde rychle přibývalo, avšak architekt Hardtmuth nebyl spokojen s jejich kvalitou, a tak později odešel. Nový architekt Josef Kornhӓusel a později i Josef F. Engel pokračovali v úpravách. V areálu vystavěli např. Rybniční zámeček, Apollonův chrám a další stavby.

Jedinečnost lednicko-valtického areálu spočívá právě v harmonickém spojení kultivované přírodní krajiny s krajinou zemědělskou (především vinicemi a loukami, chovem koní, skotu a ovcí), rybníkářstvím a architektonickými uměleckými hodnotami v krajině. V průběhu 1. čtvrtiny 19. století zde v otevřené krajině vnikl soubor empírových a romantických zámečků, chrámků a pavilonů. Uvedené romantické stavby – salety – jsou zapojeny do krajinné kompozice důmyslnou sítí koncipovaných pohledů, průhledů, nadhledů a krajinných kompozičních os [4].

Úpravy krajinného přírodního parku zde byly prováděny podle architekta Petriho. Obvodová cesta kolem Lednických rybníků byla lemována lesíky stromů, dále úzkými pásy výsadeb, které sloužily jako pozadí pro zajímavé stavby lednicko-valtického areálu [8]. Nejvýznamnějšími z nich jsou Obelisk, Minaret, Nový Dvůr, Randez-vouse, Tři Grácie, Rajsna, Belvedere, Janův Hrad, Lovecký zámeček, Hraniční zámeček, Apollónův chrám, Rybniční zámeček a Kaple Svatého Huberta. Všechny byly postaveny v průběhu padesáti let (1797–1848) [5]. 

V tomto období se také provádějí i parkové úpravy kolem zámečků a staveb. Podobně jsou upraveny i pastviny, remízky a louky. I v nich, někdy dokonce mezi poli, jsou vysázeny skupiny stromů a solitéry. Promodelovány byly i okraje lesních masívů jak lužních kolem řeky Dyje, tak uměle založený komplex Bořího lesa (v 17. století zde byly smrky a jedle, později borovice a duby).

Zemědělsky využívanou krajinu protínaly přímé barokní aleje i tzv. aleje anglické (tj. cesty vedené v malebných křivkách, lemované skupinami stromů. To vše dohromady vytvářelo celek, kde dramatické kompozice parků plynule přecházejí v parkově upravené pastviny a remízky. Pastviny zde sloužily pro chov ovcí “merino“ na vlnu a jejich jehňata přinášela velké zisky. Proto byl pro jejich chov v roce 1809 přestavěn i Nový Dvůr od architekta Hardtmutha. Chov ovcí se později rozšířil i o chov koní, který je zde dodnes [8].

Ve 20. a 30. letech 19. století se pozornost knížete Jana Josefa I. upíná i k lesnímu hospodářství a rybníkářství. Již tehdy se starali o vinohrady, zkoušeli chovat bource morušového a pěstovat cukrový javor. V dříve zmíněných školkách prodávali dovážené dřeviny. Tyto dřeviny se samozřejmě vyskytovaly v celém parku a patřily mezi ně například vlašské topoly (Populus nigra ´Italica´), akáty (Robinia) ze Severní Ameriky, černé ořešáky (Juglans nigra), liliovníky tulipánokvěté (Liriodendron tulipifera), platany (Platanus), vejmutovky (Pinus strobus) a viržinské jalovce (Juniperus virginiana). Rozložení dřevin, keřů a květin mělo být dáno plánem zahradního architekta Fantiho. Fanti měl k dispozici velké množství domácích sazenic a díky Josefu van der Schotovi navíc 36 000 exotických exemplářů z Ameriky [7].

Pěstování dřevin začíná v masovém měřítku kolem roku 1800. V letech 1800–1807 se vysadilo na panství Lednice 174 770 ks dřevin a na panství Valtice 976 553 ks. Výsadby se uskutečňovaly jak v lesích, tak zámeckých zahradách v Lednici a ve Valticích. Toto období je spojeno s rozsáhlou introdukcí dřevin, obzvláště amerických, od kterých si Liechtensteinové slibovali – mimo jiné – zvýšení produkce dřeva. První známý soupis dřevin z Liechtensteinských školek pochází z roku 1807 a čítá na čtyři sta taxonů [10].

Později zde začal působit kníže Alois Josef II. a s ním postupně přichází novogotický sloh, v němž je zámek naposledy upravován. Souběžně byl v letech 1842–1845 vybudován skleník na místě původní dřevěné oranžérie [7]. Je to nejstarší dochovaný skleník z litinových obloukových konstrukcí na evropském kontinentu. Až později následovaly stavby technologicky podobných skleníků v Londýně (1851) nebo v Berlíně (1900). Již dříve se u zámku nacházela oranžerie s mnoha citrusy, od poloviny 19. století zde ale díky skleníku bylo možno pěstovat mnohem více exotických druhů rostlin [6]. Alois stihl zrealizovat pouze přestavbu zámku v novogotickém stylu, jeho syn Jan Josef II. dokončil jeho plány v celém parku a působil zde celých 71 let.

Jan Josef inicioval proměnu parku a vybudování nových jižních zahrad. V roce 1904 na základě návrhu florentského architekta Vincenza Michelliho byla provedena úprava, která zahrnovala jižní pravidelný parter s boskety (skupiny parkové výsadby stromů) a brodérií (zahrady s geometricky pravidelnými vzory), kde se na východě nacházelo pinetum (výsadby jehličnanů) a rozárium (výsadby růží), uprostřed letničkové záhony (perenetum) a západně arboretum (soubor dřevin). Zahradu rozdělili do 7 obdélníků a 1 čtverce, do něhož umístili vzácnou Benátskou kašnu. Kromě jižních zahrad rozšířili i parter před skleníkem směrem na východ, kde zřídili letničkové záhony, které ohraničili tisy
(Taxus) a zeravy (Thuja).

Právě na přelomu 19. a 20. století byla v popředí secese, pro kterou byla typická ornamentálnost a lineárnost. Znovu se dostává do popředí kobercový květinový záhon. Pravidelná jižní zahrada byla navíc rozšířena o krajinářskou plochu, jejíž jádro tvoří centrální louka se stříbrnými smrky (Picea pungens) a zmarličníkem japonským (Cercidiphyllum japonicum) obklopená exotickými a domácími dřevinami. Pravidelné zahrady v liniích ohraničili ploty z tisů (Taxus), tují (Thuja), zimostráz (Buxus), dřínu (Cornus). Jako kontrast vysázeli pěnišníky (Rhododendron), jehličnany a listnaté stromy. Jelikož kníže vyžadoval, aby se vzhled nové zahrady podobal starému parku, došlo k přesazování již dospělých dřevin z tzv. starého parku a lesů v okolí do nové části zahrad, údajně v takovém množství jaké dosud nebylo v Evropě uskutečněno [7].

Dnes můžeme v Lednicko-valtickém areálu nalézt asi 450 taxonů listnatých stromů a asi 170 taxonů jehličnatých dřevin, a to v různých věkových kategoriích [8]. Pro Lednicko-valtický areál je příznačné silné rozšíření importovaných (introdukovaných) dřevin, především ze Severní Ameriky [4].

Introdukce dřevin

Politický a ekonomický význam Liechtensteinů v rámci Habsburské monarchie šel ruku v ruce s jejich hospodářskou a kulturní vyspělostí. Ta se odrazila i v zájmu o zavádění nových rostlin pro účely hospodářské, okrasné i sbírkové. V introdukci dřevin byla tato činnost nejvýznamnější na počátku 19. století, kdy se stal Lednicko-valtický areál pro mnoho taxonů – dle současného stavu poznání – místem první introdukce na území dnešní České republiky. V těchto aktivitách sehrály významnou roli těsné personální vazby na Vídeň jak u knížecí rodiny, tak i knížecích zahradníků, lesníků a dalších významných zaměstnanců. Zásadní vliv na zavádění nových dřevin v areálu měly i tehdejší kontakty na Wörlitz v knížectví Anhalt-Dessau v Německu.

Z výzkumu archívních materiálů vyplývá, že ze dřevin zavedených v Lednicko-valtickém areálu od přelomu 18. a 19. století do počátku století 20. zde má – dle u nás doposud publikovaných údajů – 335 taxonů nejstarší doložený výskyt na území ČR. Z toho je 294 přírodních a pouze 41 kulturních taxonů. Z přírodních taxonů jich pochází 158 ze Severní Ameriky, 79 má alespoň část svého přirozeného areálu v Evropě, z Asie (bez Předního východu) jich pochází 49, z čehož 28 taxonů připadá na Východní Asii, 8 taxonů má původ (bez současné přítomnosti v Evropě) na Předním východě, v severní Africe a v Makaronésii.

V Codex Liechtenstein, čtrnáctisvazkovém díle vytvořeném ve Valticích v letech 1776–1804, je vyobrazeno přes 200 taxonů dřevin, včetně subtropických a tropických, ze kterých bylo 108 taxonů doloženo v Lednicko-valtickém areálu studiem archiválií. Lze předpokládat, že přinejmenším část vyobrazení vznikla dle místních předloh, informace o tom však nejsou k dispozici [11].

Zdroje:

1. iTRAS — Lednicko-valtický areál
2. Lednice.org – Historie Lednice
3. Wikipedia.org – Lednice (zámek)
4. Lednicko-valtický areál, urbanistická studie, II, etapa. K dispozici ke stažení zde.
5. Zahradaweb.cz – Významné dřeviny Lednicko-valtického areálu
6. Botany.cz – Zámecký park Lednice
7. Staníková, Z. 2014. Založení, historie a současnost zámeckého parku v Lednici. Univerzita Palackého v Olomouci. Pedagogická fakulta.
8. Remešová, D. 2006. Sortiment dřevin Lednicko-valtického areálu z pohledu dnešního využití. In: Litschmann, T. (ed.): Trendy ve veřejné zeleni. Zahradnická fakulta MZLU
9. Wikipedia.org – Josef Hardtmuth
10. Pejchal, M. Krejčiřík, P. 2012. Příspěvek k historii pěstování domácích dřevin a jejich kultivarů v Lednicko-valtickém areálu. In: Acta Pruhonica, č. 100. Výzkumný ústav SILVA TAROUCY pro krajinu a okrasné zahradnictví, v. v. i.
11. Pejchal, M. Krejčiřík, P. 2010. Příspěvek k historii pěstování domácích dřevin a jejich kultivarů v Lednicko-valtickém areálu. In: Acta Pruhonica, č. 95. Výzkumný ústav SILVA TAROUCY pro krajinu a okrasné zahradnictví, v. v. i.