Zahrady v Kroměříži

Vybroušený diamant zahradní architektury, nehynoucí obdiv k lidskému snažení a světový věhlas, to vše provází komplex Květné a Podzámecké zahrady s Arcibiskupským zámkem v Kroměříži. Už čtvrt století je tento moravský skvost zařazený na Seznam kulturního dědictví UNESCO [6].

Krátká historie města Kroměříže

Původní osada vznikla při brodu na jedné z tras důležité obchodní a kulturní pravěké komunikace, tzv. jantarové cesty spojující Podunají s Baltem [3]. Nejstarší známé dějiny města Kroměříže sahají až do velkomoravské doby, kdy byla Kroměříž jedním z center země. V románské době mezi lety 1107–1125 prodal olomoucký kníže Ota Černý Kroměříž moravskému biskupu Janovi a od té doby zůstala osada v držení olomouckých biskupů.

Velmi výrazným způsobem zasáhl do historie Kroměříže Bruno ze Schauenburka (1245–1281), který kolem roku 1260 se snažil povýšit trhovou ves na město, opevnil ji a tvrz přestavěl na gotický hrad. Z Brunovy doby se dochovalo jádro dnešní zámecké věže a několik velkých sklepních prostor patřících k zámecké věži. Po Brunově smrti roku 1281 nastoupil na olomoucký biskupský stolec Dětrich, příslušník mocného rodu Vítkovců. Ten povýšil Kroměříž na skutečné město [1].

Slibný rozvoj na konci třicetileté války zastavil švédský generál Torstenson, který v roce 1643 město dobyl a vyplenil [3]. Do těchto velmi špatných poměrů vstupuje průbojná osoba nově zvoleného biskupa Karla II. hrabě Lichtensteina-Caastelcorna (1664–1695). Karel II. velice dobře znal poměry své doby, biskupského řádu se ujal ve zralém věku a jako nový biskup měl představu, že jeho residenční město musí mít knížecí vzhled. Ihned na počátku své vlády zřídil ve městě stavební úřad, který nedohlížel jen na četní biskupovy stavební podniky, ale nutil i měšťanstvo k obnově budov a zařízení [1]. Ve 2. polovině 17. století město pozvedl z ruin a učinil z něj perlu Moravy. Zámek změnil v honosné sídlo, opravil městské hradby, zámeckou zahradu přestavěl na anglický park a vybudoval mincovnu [3].

Biskup pro své záměry hledal opravdu zdatného a zkušeného projektanta a našel architekta italského původu Filiberta Lucchese. Ten vyprojektoval pro Karla II. zcela novou zahradu – Libosad (dnešní Květnou zahradu) již od roku 1665 zde byly podle Lucchesových plánů započaty práce, které byly realizovány během deseti let ve fantastickém nákladu 75 000,- zlatých.

V letech 1848–1849 vstupuje Kroměříž do nové doby ústavodárným říšským sněmem. V době všeobecného revolučního vření byl sněm lokalizován do konzervativního města na Hané především z bezpečnostních důvodů. V této chvíli se Kroměříž stává na chvíli politickým střediskem rakouské monarchie. Krátce poté přešla správa města do českých rukou a byl dán základ k jeho novému, na církevní moci nezávislému vývoji. [1]

V roce 1885 setrval v zámku a v okolí na soukromých poradách císař František Josef I. s ruským carem Alexandrem III. i s manželkami. Tato vzácná návštěva měla na Kroměříž obrovský vliv. Kroměříž se díky ní dostala znovu do centra pozornosti evropské politiky, kdy diplomatická schůzka rakouského císaře s ruským carem měla snahou oslabit nepřátelskou politiku rakousko-německého spolku vůči Rusku.

V novodobé historii na Kroměříž dolehly události spojené s koncem II. světové války. Dne 4. května 1945 došlo k přímému útoku Rumunské královské armády na Němci obsazené město. K večeru ustupující okupanti vyhodili do vzduchu hlavní most přes řeku Moravu a granátem zapálili zámeckou věž. Pravobřežní část Kroměříže byla osvobozena Rumuny 4. května 1945. Levobřežní část Kroměříže se svobody dočkala 6. května, kdy se Němci stáhli za město, kde došlo 7. května 1945 k vítězné bitvě s 1. čs. armádním sborem bojujícím po boku Rudé armády. Sovětští hrdinové jsou dodnes pochování na místním hřbitově, stejně jako generál a pozdější prezident Ludvík Svoboda.

V roce 1997 byla Kroměříž vyhlášena nejkrásnějším historickým městem České republiky a o rok později, v roce 1998, byl komplex Arcibiskupského zámku a zahrad zapsán na listinu světového dědictví UNESCO [3].

Květná zahrada (Libosad)

Zakladatelem kroměřížského Libosadu, nazývaného Květná zahrada, byl biskup Karel II. Liechtenstein-Castelkorn, který v roce 1664 pověřil svého dvorního architekta Filiberta Lucheseho vypracováním odborné studie na vybudování nové reprezentativní zahrady v místě staré štěpnice u předměstské osady Štěchovice, západně od městských hradeb. Již v roce 1665 zde byly přesně vytyčeny pozemky, které byly postupně vykupovány. Po Lucheseho smrti na podzim roku 1666 převzal rozpracovaný projekt jeho mladší kolega Giovanni Pietro Tencalla. V té době byly též zahájeny vlastní realizační práce. Intenzivní budování základní kompoziční sítě Libosadu, kterou vytvářely dlouhé stříhané stěny z habrů, bílých buků a kdoulí, započalo v roce 1667.

Libosad tvořily jej dvě části – Květnice s tvarovanými stěnami a broderiovými záhony a Štěpnice s Jahodovými kopečky – vybudované v letech 1665–1675. Do centra kompozice byl situován pavilon – Lusthaus, dnešní Rotunda – pravidelná, do všech stran otevřená stavba s ústředním sálem, na nějž navazuje čtvero umělých jeskyní (grott) a čtvero salonků (kamínkových místností). Vápencový tuf na výzdobu grott pochází ze sloupských jeskyní u Rájce nad Svitavou. V rotundě se nachází rovněž Foucaultovo kyvadlo, sloužící k demonstraci zemské rotace. Jeho pořízení inicioval kroměřížský gymnazijní profesor, fyzik a astronom František Nábělek (1852–1915).

Celý prostor zahrady byl rozdělen na menší čtverce, které se dále dělily na drobné trojúhelníky. V návaznosti na zahradní architekturu byly budovány v průběhu následujících let další ozdobné a hospodářské budovy.

Kromě již zmíněné osmiboké Rotundy patří mezi nejvýraznější objekty 244 m dlouhá Kolonáda – ozdobná stavba uzavírající severní stranu zahrad – a dále budova tzv. Čestného dvora. Tato výrazná stavba vznikla ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století radikálními přestavbami původních hospodářských budov podle návrhu architekta Antona (Antonína) Archeho. Původní stavba byla rozšířena o hlavní vstup a dva skleníky, které vytvářejí boční křídla vstupního nádvoří. Jedná se o menší Teplý skleník (nazývaný též Palmový nebo Hrubý) a rozlehlý Studený skleník (neboli Velký, na jehož místě původně stávala oranžérie). Pojmenování skleníků naznačuje i jejich využití – v teplejším skleníku se udržovala vyšší teplota a sloužil pro pěstování teplomilné flóry, zatímco chladnější skleník poskytoval sezonní ochranu odolnějším druhům a byl dostatečně prostorný, aby umožnil zimování přenosným rostlinám z celé zahrady.

V první polovině 18. století byla Květná zahrada vnímána jako prostor pro reprezentační účely, od druhé poloviny 18. století začala postupně sloužit jako hospodářské zázemí pro zámek i Podzámeckou zahradu a na okrasných záhonech byly vysázeny ovocné stromy a zelenina. Až do 19. století také nebyla přístupná střecha kolonády. Před polovinou 19. století se zahrada začala více otevírat veřejnosti. Jako vchod se přestal používat průchod v kolonádě a na příčné ose zahrady byl zřízen nový hlavní vstup v původním hospodářském dvoře, blíže k městské zástavbě, který se používá dodnes. Odstraněny byly rovněž části stěn z tvarovaných dřevin před kolonádou, čímž vznikla volná travnatá plocha lemovaná květinovými záhony a později osázená skupinkami dřevin.

V té době se v zahradě pořádaly hospodářské výstavy a různá kulturní vystoupení. Památná je především Jubilejní hospodářsko-průmyslová výstava, pořádaná od 28. června do 1. září 1908 k šedesátému výročí vlády císaře Františka Josefa I. Její protektor, následník trůnu František Ferdinand d’Este, navštívil Květnou zahradu 26. července 1908. Poslední velká výstava se konala roku 1948, o dva roky později se zahrada stala majetkem státu, jenž se pokoušel o její obnovu. V současnosti spravuje zahradu Národní památkový ústav.

Z pohledu historie patří Květná zahrada mezi nejvýznamnější zahradní díla v celosvětovém měřítku. V současnosti reprezentuje prakticky jediný takto komponovaný celek v Evropě. Na jedné straně ještě připomíná pozdně renesanční italské zaalpské zahrady, na straně druhé však již otevírá cestu francouzskému barokně klasicistnímu typu (Versailles). Na originalitě a atmosféře doby svého vzniku jí nijak neubraly ani pozdější úpravy architekta Pavla Janáka ve 20. století. Společně se zámkem a Podzámeckou zahradou je Květná zahrada od roku 1998 zapsána v Seznamu památek světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. [2]

Průvodce Květnou zahradou je ke stažení zde.

Podzámecká zahrada

První zmínky o Podzámecké zahradě sahají do konce 15. století v souvislosti s přestavbou zámku, který byl původně ranně gotickým biskupským hradem, za vlády olomouckého biskupa Stanislava Thurza. Podrobnější zprávy se dochovaly z doby biskupa Viléma Prusinovského z Víckova, kdy zahrada obsahovala již štěpnici, zelinářskou část a květnici.

Velká přestavba zámku za Karla Lichenštejna zahrnovala i založení nové zahrady. Období vlády biskupa Karla Liechtensteina-Castelcorna (1664–1695), kdy došlo k celkové obnově města i zámku po třicetileté válce, znamená také významnou změnu v podobě zahrady. Biskupský stavební úřad, který ve městě vznikl roku 1665, jí vyměřil další pozemky a angažoval se na jejích úpravách podle projektů vídeňských císařských architektů Filiberta Luchese a Giovanni Pietra Tencally. Původní renesanční zahrada byla postupně přebudována na barokní zahradu francouzského stylu.

Užitková zahrada byla zcela zrušena a z bývalého pevnostního vodního příkopu na severní straně byl vytvořen zahradní rybník. Úplné přebudování zahrady v duchu francouzského baroka bylo však dokončeno až roku 1727. Další úpravy spadají do vlády A.T. Colloredo-Waldsee ( 1777–1811), které byly již pojaty v romantickém duchu. Barokní zahrada zůstala sice v hlavních rysech zachována, ale dosti zjednodušena. Colloredo také dal v roce 1795 postavit nový vstup do zahrady tzv. Colloredovu kolonádu. Hlavně však byla zahrada rozšířena až k řece Moravě a doplněna romantickými stavbami např. poustevny, umělé zříceniny s vodopádem a romantickými altány.

Autorem nejvýraznější přestavby Podzámecké zahrady byl architekt Anton (Antonín) Arche, který vstoupil do arcibiskupských služeb roku 1832. Pod jeho vedením byla zpracována velkolepá koncepce krajinářského parku, vyjádřená širokými volnými loukami, kde byly vysázeny vzácné stromy ve skupinách i jednotlivě. Kompozičně bylo uplatněno použití listnatých stromů a keřů, barvících se během roku před stále zeleným pozadím jehličnanů.

Realizace Archeho záměrů spadá do období arcibiskupa Sommerau-Beckha (1837–1853). Spolu s řadou pozemkových úprav byly upraveny též vodoteče, byla realizována také řada technických staveb s uplatněním litiny vyráběné v arcibiskupských železárnách (např. Vázový můstek, Stříbrný můstek, Lucernový můstek).

Od roku 1841 byly vysazovány dřeviny na upravených plochách, zvláště po obvodu parku. V letech 1844–1845 vytvořil architekt Arche velkým nákladem Maxův dvůr a vzorové hospodářské stavení, které ve své době vyvolalo kritiku veřejnosti, která byla pohoršena enormní výší finančních nákladů, vynaložených na pouhé chlévy. Stavení se skládalo z kravína a moderní mlékárny a sloužilo pro potřeby zámku. V současné době se zde nachází veterinární nemocnice.

Roku 1846 postavil A. Arche na půlkruhovém půdorysu v centru Podzámecké zahrady kolonádu, v níž byly umístěny antické busty z Pompejí, které daly stavbě jméno Pompejská kolonáda. Vzácné busty zde byly umístěny až za následovníka Sommerau-Beckha – arcibiskupa Fürstenberga. U kolonády byl vytvořen Maxmiliánův park a Maxův rybníček. Všechny stavby realizované podle návrhů architekta Archeho jsou neobyčejná klasicistní díla. A. Arche také vyprojektoval nový vstup do zahrady z centra severovýchodního nároží zámku, který byl ve druhé polovině 19. století osazen monumentálním schodištěm.

Podzámecká zahrada je od 19. století jedním z nejlépe koncipovaných parků v našich zemích a patří k nejznámějším úpravám francouzského stylu parku v Evropě. Svou autentičností a rozmanitostí druhů vzácné vegetace, rozsáhlých vodních ploch i architektonických děl patří mezi nejvýznamnější kulturní památky světa. Podzámecká zahrada společně se zámkem a Květnou zahradou byla v roce 1998 zapsána na Seznam světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO [1].

Dřeviny podzámecké zahrady

V současnosti se zahrada rozkládá na ploše 47 hektarů a leží v nadmořské výšce 210 m. V roce 2003 byla provedena poslední kompletní inventarizace dřevin zahrady, při které bylo zjištěno 278 taxonů (druhů a kultivarů) dřevin. Dendrologický průzkum ukázal, že z více jak 3000 stromů rostoucích v zahradě lze zařadit bezmála 80 % do 12 druhů. Jmenovitě jde o dub letní, habr obecný, jasan ztepilý, javor babyku, javor klen, javor mléč, jírovec maďal, lípu srdčitou, lípu velkolistou, olši lepkavou, smrk ztepilý, trnovník bílý. Kromě jírovce a trnovníku jde o dřeviny domácího původu [5].

Z jehličnanů – nahosemenných dřevin rostou v zahradě zástupci všech pěti nejdůležitějších čeledí pěstovaných na území naší republiky. Zhlédnout je zde možné jak základní druhy domácího původu jako borovici kleč, borovici lesní, jalovec chvojku, jalovec obecný, modřín opadavý, smrk ztepilý, tis červený, tak sbírku 19 druhů jehličnanů pocházejících ze Severní Ameriky a 9 z Dálného východu. Celkově 44 v zahradě rostoucích druhů jehličnanů lze zařadit do 15 rodů, z nichž druhově nejpočetnější jsou rody borovice a smrku [5].

K nejcennějším jehličnanům patří asi 600 let starý tis červený (Taxus baccata), zhruba stoletá toreja japonská (Torreya nucifera), dále krásná jedle nikkoská (Abies homolepis), smrk dvoubarevný (Picea bicolor) /90 let/, smrk pichlavý (Picea pungens) ´Argentea´, borovice limba (Pinus cembra) /100 let/, borovice Jeffreyova (Pinus jeffreyi) /100 let/, tisovec vystoupavý (Taxodium ascendens), také asi stoletý jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba) [4].

O mnoho pestřejší je druhová skladba listnatých stromů a keřů. V zahradě je vysázeno 76 druhů z(a) 40 rodů dřevin, většinou opadavých, které lze zařadit do 22 čeledí. Podstatná část z těchto druhů je evropského původu. Vysazeno je nicméně i 20 druhů pocházejících ze Severní Ameriky a 13 druhů z Dálného Východu [5].

Cenné listnáče zastupují například snad až 200 let starý Liliovník tulipánokvětý (Liriodendron tulipifera), dub balkánský (Quercus frainetto), korkovník amurský (Phellodendron amurense), lapina jasanolistá (Pterocarya pterocarpa), statná vrba bílá (Salix alba) ´Tristis´ a mnohé další [4].

V keřovém patře jsou nejčastěji zastoupeny dva domácí druhy, konkrétně líska obecná a tis červený. Kromě evropských druhů je zde i 17 druhů původem ze Severní Ameriky a přes 30 druhů keřů z Dálného Východu. Celkově je možné v zahradě zhlédnout 97 druhů keřů, opadavých i stálezelených, patřících do 60 rodů a 29 různých čeledí. Výrazný je výskyt cizokrajných druhů, dokonce vyšší než u stromů [5].

Stručný dendrologický průvodce po Podzámecké zahradě je k dispozici zde.

Zdroje:

1. Mikulašková, E. 2010. Didaktické využití kroměřížských zahrad na II. stupni ZŠ. Diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci, Pedagogická fakulta, Olomouc
2. Stavebnictví. 2015. Pohled na obnovenou Květnou zahradu v Kroměříži. Dostupné online [23. 9. 2023]. https://www.casopisstavebnictvi.cz/clanky-pohled-na-obnovenou-kvetnou-zahradu-v-kromerizi.html
3. Kroměříž.cz. 2023. Historie. Dostupné online [25. 9. 2023]. https://www.mesto-kromeriz.cz/o-meste/historie/
4. Botany.cz. 2023. Podzámecká zahrada Kroměříž. Dostupné online [25. 9. 2023]. https://botany.cz/cs/podzamecka-zahrada-kromeriz/
5. Pospíšilová, A. 2015. Dendrologický průvodce Podzámeckou zahradou v Kroměříži. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Pedagogická fakulta, Olomouc
6. Dovolenasnapadem.cz. 2023. Kroměřížské zahrady, zelená krása s puncem UNESCO. Dostupné online [25. 9. 2023] https://www.dovolenasnapadem.cz/tipy-na-vylety/kromerizske-zahrady-zelena-krasa-s-puncem-unesco/