Většina známých odrůd vína k nám přišla a byla u nás pěstována už v hlubokém středověku, tj. v době, kdy u nás začalo vznikat vinařství. Naopak, mnoho odrůd, z nichž některé začínají poutat značný zájem konzumentů, vniklo až v posledních 50. letech.
Odkud pocházejí odrůdy vín?
Uvádí se, že na Starém kontinentu se pěstuje až 2000 odrůd vinné révy. Některé jsou světoznámé, jiné jsou známé jen na malém území, kde mají ideální podmínky a prospívají. Každá kapka vína je prosycená svou neopakovatelnou historií.
Za rozšíření odrůd vinné révy v Evropě včetně jižní Moravy vděčíme národům ze Středozemí, Féničanům, Řekům, Etruskům, a především Římanům. Ti pěstovali původní odrůdy z Malé Asie a Blízkého východu a vinařské umění převzali od Řeků a Etrusků. Při kolonizaci Evropy a severně položených území si sebou přinášeli znalosti o víně. Na dobytém území révu vysazovali a nevědomky tu zakládali hlubokou vinařskou tradici. Vinná réva, která se pěstovala během trvání říše římské, zahrnovala odrůdy jak planě rostoucí, tak částečně či úplně zdomácnělé.
Lesní vinná réva, která si v evropských lesích spokojeně rostla, se spontánně křížila nejen s prvními zdomácnělými odrůdami, ale především s těmi, které byly dovezeny z východu. Ty však byly zvyklé na větší požitek ze slunce, úrodnější půdy a teplejší podnebí. Jako důsledek vznikaly spontánním křížením nové odrůdy a mutace, které se dokázaly přizpůsobit evropským podmínkám – mírnému podnebí, dnům s kratším slunečním svitem a delším chladnějším zimám. Vznikla tak první a nejstarší skupina evropských odrůd, které byly lesní vinné révě blízké, např. Cabernet, Pinot (Pinot blanc, Pinot gris a Pinot noir), Ryzlink rýnský, Sauvignon či Gouais blanc (Weisser Heunisch). Odrůd vzniklo spontánně zřejmě mnohem více, než známe dnes, ale jen některé se dokázaly přizpůsobit.
První zdomácnělé odrůdy révy se prostřednictvím kupeckých karavan a námořních obchodních cest dostávaly do dalších míst. Z Blízkého východu, především ze zemí Úrodného půlměsíce, se vinařství šířilo na západ podél celého Středozemí (viz mapa 1). Brzy se vytvořily tři skupiny (lat. proles) odrůd, které se dostaly do tří oblastí Středozemí a navzájem se od sebe izolovaly.
První skupina tzv. západních odrůd (Proles occidentalis) se vytvořila v Malé Asii a Řecku. Hrozny byly malé až středně velké s menšími bobulemi, s výraznými obsahovými látkami a vyrábělo se z nich jakostní víno. Tyto především moštové odrůdy se rozšířily na západ do Etrurie a řeckých kolonií v Itálii, na Iberský poloostrov, francouzské pobřeží a s římskou expanzí hlouběji do západní a střední Evropy včetně našeho území. Postupně byly vyšlechtěny žluté, zelenkavé, růžové, červené a modré odrůdy podle barvy hroznů. Do této skupiny patří např. burgundské odrůdy (Pinot, Chardonnay), některé staré kabernetové odrůdy, Cabernet Sauvignon, Malbec, Merlot, Sémillon, dále Ryzlink, Sylvánské či Petit Verdot, a další. Mnohé se úspěšně pěstují doposud i u nás.
Druhá skupina tzv. černomořských odrůd (Proles pontica) také pochází z Řecka a Malé Asie, ale dostala se přes Balkán do oblasti Černého moře a dál na sever, kde zůstala izolována. Tyto odrůdy se dnes pěstují v Gruzii, Turecku, Řecku, Bulharsku, Maďarsku, Rumunsku a na jihu Ukrajiny. Slouží k výrobě vína, ale používají se též jako stolní odrůdy. Mezi typické zástupce patří Furmint (vyrábí se z něj Tokajské víno), Kadarka, Korintka bílá, Lipovina (Hárslevelü) či Clairette.
Třetí skupinu tzv. východních odrůd (Proles orientalis) tvořily především bílé stolní odrůdy. Pocházejí ze subtropických oblastí Orientu a pěstovaly se v oázách. Měly střední až velké, často oválné bobule s aromatickou a chrupavou dužninou, silnější slupku a některé byly bez semen. Nevyrábělo se z nich víno, ale podávaly se jako sladké ovoce či dezert. Tyto odrůdy jsou typické pro Egypt, země na Levantském pobřeží, Turecko, Írán, Afganistán, Ázerbájdžán i Arménii.
Mezi odrůdy východní skupiny patří např. Damascenka bílá a růžová, Muškát Alexandrijský, Chrupky (Chasselas), Královna vinic (Regina) a bezsemenné odrůdy Korintka a Sultanini. Z těch se již ve starověku vyráběly oblíbené hrozinky korintky a sultánky. Tmavé šťavnaté hrozinky, které se z odrůdy Korintka černá vyrábějí, jsou považovány za nejstarší známé na světě. Bobule vysychají na slunci 10 až 12 dní dokud nedosáhnou 30% původní váhy. Pěstují se zejména v arabských zemích, kde je rozšířen islám jako hlavní náboženství. Protože je zakázáno konzumovat víno coby alkoholický nápoj, byly vinice s moštovými odrůdami zničeny a následně byly vyšlechtěny právě tyto stolní odrůdy. V českých a moravských zahrádkách naleznete občas Chrupku bílou nebo červenou. Oficiálně se na našich vinicích dnes již nepěstují, ačkoliv ještě před 100 lety byly populární a vysázeny na 8 % plochy. Damascenka bílá se u nás pěstuje jako středně pozdní moštová odrůda vhodná pro výrobu zemského vína [2].
Staré odrůdy
Odpověď na otázku, jaká vína se na Moravě v minulosti pěstovala a jaké chuti dosahovaly tehdejší oblíbené odrůdy, je velmi složitá. Přesto však lze především z klášterních kronik a archivních dokumentů vyčíst mnoho zajímavostí. Velký počet pěstovaných odrůd dal vzniknout různým směsným vínům, pojmenovaným nejčastěji podle obcí. Vína tak měla pro jednu odrůdu více názvů.
Pravděpodobně nejstarší víno pěstované na Moravě pochází z Francie. Byla to chrupka bílá neboli „časládor“. Další odrůdy byly dovezeny z Německa, Rakouska a Uher. Nejběžnějším vínem byla směska bílých a modrých hroznů, tzv. růžák s názvem „Moravín“. Oblíbený Rýnský ryzlink se nazýval „Rezlín“, „Lipka“ či „Starosvětské“.
Z Německa pocházela velmi lahodná „Němčina“, dnešní Rulandské šedé. Oblíbená odrůda dovezená z Rakouska se nazývala „Vídeňka“ nebo taky „Běl“. Z Uher pocházela „Klenice“, z Alsaska „Bronišť, dnešní tramín bílý. Z moselské oblasti bylo oblíbené víno „Elbling“ nebo také „Tarant bílý“ či „Elvin“. Bílá vína měla mnoho nejrůznějších pojmenování: „prinčt“, „cinifal“, „katuba“, „beraní ocas“, „buzín moučník“ či „trolinské“. Podobně k nám v minulosti přicestovali i Sauvignon a Chardonnay.
Od 15. století se začínají na Moravě více prosazovat i červená vína. K nejoblíbenějším patřila frankovka, v místním názvosloví „šeřina“, „neskorák“, „skaličák“, „lampart“ nebo „šryk černý“. Mezi další červená vína patřilo roučí, karmazín, červený arab, tarant červený, beranec, drumín, tarant černý a inkoustové, které „bylo tak černé, že se jím psáti může“. V oblibě byla také sladká vína jako „Medoun“, těžký a sladký „Malvaz“ dovážený z Řecka nebo sladké a velmi drahé červené dezertní víno „Ryvola“ [1].
V době vlády císaře Karla IV. na Moravě došlo k rozkvětu českého a moravského vinohradnictví. V té době nechal sám Karel IV. přivézt z vyspělých evropských vinohradnických oblastí do našich zemí sadbový materiál révy vinné. Zmiňuje se zejména odrůda pocházející z Burgunsdska – Pinot noir (Rulandské modré), která u nás byla dříve zvána jako Roučí modré [3].
V odrůdové skladbě byla na moravských vinicích, kde byl znát silný vliv rakouského, případně uherského vinařství. Objevovaly se na nich ve velké míře odrůdy skupiny Veltlínského. Kromě dnes pěstovaného Veltlínského zeleného to bylo hlavně Veltlínské červenobílé nazývané dříve Ryvola. pak Veltlínské červené a podnes se ve starších vinicích vyskytující Veltlínské modré, na Moravě nazývané Modrý Janek a v Čechách Brunat nebo Buzín modrý. Je to odrůda, jejíž bobule jsou napřed zabarveny do modra a teprve při zrání zezelenají. Bývala oblíbena pro svou otužilost a nenáročnost.
Některé indicie nasvědčují, že odrůda Veltlínské zelené byla pěstována již v dobách Římské kolonizace země, ale v literatuře je o ni první, ne zcela jistá zmínka až roku 1766. Tato autochtonní odrůda, pocházející z regionu Dolní Rakousko, z oblasti vrchoviny Manhartsberg, patrně z okolí města Retz, vznikla samovolným křížením odrůd Tramín a St. Georgen. Z Rakouska odrůda pronikla na jižní Moravu a do malokarpatské vinařské oblasti, kde poskytuje prvotřídní vína. Na Moravě bylo dříve pro veltlín užíváno názvu Bělošpičák nebo Muškatel [5]. Veltlínské zelené je dnes naše nejrozšířenější odrůda.
Hojný byl výskyt Elblinku pro jeho vysoké sklizně. Nízká mrazuodolnost, sklon k hnití hroznů a řídká vína, to byly hlavní příčiny vymizení toto odrůdy. Místně se pěstovala i Kadarka bílá, která byla pod jménem Frašták nejrozšířenější na Strážnicku. Menšího rozšíření dosáhla v jižnějších oblastech Moravy uherská odrůda Budínka, dávající vína ryzlinkového typu. Pozdní, velmi úrodná odrůda Lampart bílý (Rachenputzer) tu a tam zdobila vinohrady velkými hrozny.
Z ranějších odrůd se v 18. století rozšířilo na Moravě Ortliebské. Na rakousko-moravském pomezí býval i Červenošpičák a Zierfahndler, lidově zvaný Cynifál, tu a tam odrůda Oesterreichisch weiss, podobná Sylvánskému. V této části Moravy byl hojně pěstován Ryzlink vlašský s Veltlínským zeleným jako hlavní odrůdy a k nim na zmírnění kyselin bývala vysazována Chrupka bílá a na přelomu 19. a 20. století hlavně Portugalské šedé. Na Slovácku se od nepaměti pěstoval Ryzlink rýnský známý pod názvy Starosvětské, Rezlín či Lipka. Ale název Starosvětské býval užíván i pro modrou odrůdu Frankovka, které se též pro velký hrozen říkávalo Lampart černý a pro pozdní zrání Neskorák, někde též Karmazín. I ta se na Moravě pěstuje od dávných dob.
Pro výrobu červených vín bylo na Moravě rozšířeno Burgundské modré v menší míře nežli v Čechách. Nejvíce se ho pěstovalo na Bzenecku. V 18. století po celé Moravě se rychle rozšířilo Portugalské modré a zaujalo brzy přední místo pro výrobu červeného vína díky své dobré plodnosti i v horších půdních podmínkách a pro ranější zrání hroznů i vína.
Moravské vinařství ovlivnily značně ještě dvě odrůdy pro výrobu bílých vín. Byly to Sylvánské zelené a Neuburské. Obě byly nejvíce pěstovány na Slovácku. Sylvánské zelené od nepaměti známé, které mělo v Čechách přezdívku Morávka, a koncem 19. století se rychle rozšířivší Neuburské, jež do značné míry Sylvánské vytlačilo z moravských vinic. Neuburské bylo objeveno kolem roku 1860 u rakouské obce Arnsdorfu jako révový prut plovoucí po Dunaji. Jeho výhodou bylo ranější zrání hroznů, bujný růst i v horších půdních podmínkách a výborná jakost vína [6].
Nová éra šlechtění odrůd
Ve vývoji šlechtitelských metod a praktik u révy vinné odborníci definovali následující období:
- I. období – datuje se od počátku 19. století. V tomto období docházelo ke shromažďování sortimentů, jejich zkoušení v našich podmínkách a k selekci podle fenotypů. Prováděly se také pokusy s křížením.
- II. období – trvá do znovuobjevení Mendlových zákonů v roce 1900. S výskytem zdravotních kalamit (révokaz, Oidium apod.) se začíná věnovat pozornost získávání vhodných, odolných podnoží.
- III. období – datuje se od roku 1900 až po šedesátá léta 20. století. Více než klasické metody šlechtění révy vinné se začalo s využíváním distančního křížení při šlechtění na vzdornost, ale již na podkladě hlubších genetických pozorování a s využíváním světového genofondu odrůd révy vinné. Prováděly se také pokusy mutačním šlechtěním včetně polyploidie.
- IV. období – nynější období, které je charakteristické šlechtěním interspecifických odrůd a dokonalejšími metodami distančního křížení. Opírá se o doposud získané výsledky genetických studií. Usiluje o ozdravování pěstitelského materiálů. Cíl šlechtění je směřován k získávání odrůd, které budou vyhovující pro ekologické pěstování révy vinné a vhodné pro výrobu „biohroznů“ a „biovín“.
Je velmi pravděpodobné, že až do přelomu 18. a 19. století se využívaly zejména staré odrůdy vína. Ke změně začíná docházet ve druhé polovině 18. století, kdy se začínají rozvíjet přírodní vědy a zejména první zkušenosti s křížením druhů.
V Německu se šlechtění révy vinné začalo vyvíjet od konce 18. století. Mezi významné německé šlechtitele patří Husfeld, Rasch, Goethe atd. Již tito šlechtitelé se setkali ze zákeřností chorob révy vinné a snažili se je potlačit. Začali používat metodu mezidruhového křížení. Na jejich práci pak navázali další šlechtitelé. Rozvoj německého šlechtění přispěl k šlechtění révy vinné v různých zemích.
V roce 1763 přišel do Valtic P. Norbert Adam Boccius, který opatřil a shromáždil početný odrůdový materiál révy vinné. Šlechtitelská činnost na Moravě je prokázána již na sklonku osmnáctého století, ačkoliv se z počátku pod pojmem šlechtění chápalo štěpování ušlechtilé révy vinné na podnože. D. Valášek vybudoval v Lednici a ve Valticích sbírky týkající se kulturních rostlin, které byly označovány jako herbaria via a byla to obdoba dnešních genových bank kulturních rostlin. Nejvíce se množily typy rostlin zaručující nejvyšší výnosy.
Důležitou roli ve vztahu k našemu vinohradnictví, vinařství a také i ovocnictví sehrál Jan Sedláček z Harkenfeldu, který se velice zasloužil o shromaždování a zkoušení dostupných známých odrůd z celé Evropy. Přírodovědec Ch. C. André přišel do Brna v roce 1798 a je považován za propagátora anglické šlechtitelské praxe u nás. Spolu s H. Salmem organizoval tehdejší Moravskoslezskou společnost pro zvelebování orby, přírodoznalství a vlastivědy (MSHS). V programu společnosti se vyzdvihovala nutnost zintenzivnění zemědělské a průmyslové výroby za účelem zvýšení životní úrovně.
V roce 1814 André společně se Sedláčkem navrhoval zřízení vinohradnického spolku v Brně. K tomu byla vypracovaná zdůvodňující zpráva, ve které Sedláček popisuje tehdejší stav vinohradnictví u nás. Zaměřoval se zejména na vysazování nekvalitních odrůd, nedostatky v hnojení a ošetřování vinic. Ideální vinohradnictví spatřoval ve Valticích. Právě po něm byla pojmenována modrá odrůda révy vinné z ŠS Velké Pavlovice „André“ (1980).
Nejlepší vinohradnické oblasti té doby v brněnském kraji byly svahy u Velkých
Pavlovic, Březí, Dolní Dunajovice, Bzenec, aj.
Dále Sedláček přistoupil k výběru jednotlivých pěstovaných odrůd. Zapsal je v abecedním pořádku a spolu s nimi synonyma, která uvedl v závorce. Tyto odrůdy byly schopny dobře snášet klima a půdu na Moravě. Pěstovaly se v kultivarech bílých, černých, modrých, červených a zelených. Příklady jednotlivých odrůd: Rössling (Riesling, Rieslinger), Burgunder (Magdalena – Traube, Jakobi – Traube), Traminer, Zierfahnler (Zinifander) atd.
Samotný Spolek ovocnicko-vinařský vznikl v roce 1816. O dva roky později byla na svazích okolo brněnské katedrály Petrova spolkem vybudována révová školka, která měla známky šlechtitelské stanice. Na stanici se shromaždovaly odrůdy, které byly pěstované v našich nejlepších vinohradnických podmínkách. Jednalo se o žlutý a zelený Ryzlink, červený a bílý Tramín, žlutý, zelený a modročerný Muškatel, modrý Zierfandl, modré Burgundské, žlutý Lampart a Ortlibské. V dalších oblastech se šířila „hrubozrnná“ odrůda Schrecker, která měla za následek nekvalitní fádní vína.
Sedláček uváděl, že se nesprávně pěstovaly vedle sebe různé odrůdy révy vinné, a zdůrazňoval význam pěstování odrůd nejvyšší jakosti. Spolu s Andrém usilovali o prověřování odrůd révy vinné, které se k nám dovážely ze zahraničí, a měli kritický postoj k tehdejším snahám o šlechtění. Sedláček neměl v oblibě vinaře, kteří dávali přednost nekvalitním odrůdám zaručujícím vyšší výnosy. Nesouhlasil se zahraničními autory prosazujícími názor, že je možno vytvořit křížence révy spojováním roubů dvou různých odrůd na tutéž podnož. Sedláček se zajímal o studium zlepšování vinohradnictví ve vztahu s rozvojem tehdejšího přírodovědného poznání.
V kalendáři MSHS z roku 1820 je zmínka, že přišel s návrhem založit sbírku odrůd révy vinné na Františkově. Ve stejném roce se tam pěstovalo již 109 různých odrůd, 33 z nich mělo uherský, srbský a italský původ. Dále to byly francouzského odrůdy z Bordeaux a v poslední řadě odrůdy pocházející ze Sedláčkova soukromého vinohradu, ze sbírky z Valtic, z Blatnice a ze Slovenska. Samotný Sedláček zemřel v roce 1827. Po jeho smrti se hodnocením vín z jeho nových odrůd zabývali členové spolku. Jednotlivé vyhodnocené odrůdy pak byly společně s jinými ušlechtilými odrůdami ve formě řízků množeny a rozesílány členům spolku. Z jeho výpěstků byla založena révová školka v Sušicích u Napajedel.
Po smrti Sedláčka MSHS se pokoušel najít vhodného kandidáta ve vedení spolku, tím se stal F. C. Napp. Sedláček svou praxí motivoval další šlechtitele na Moravě. Jedním z nich byl F. Freudenreich, který vyšlechtil hrozny křížence ze semene Frankovka. Další v pořadí je významný šlechtitel F. Stieber, který v roce 1875 uváděl, že v době své činnosti na bzenském panství (1826–1835) uměle opyloval Ryzlink pylem černomodrých odrůd a to mělo za následek vznik křížence s hustými nevzhlednými hrozny se světle fialovými bobulemi. Velký zájem Nappa o zvelebování vinohradnictví způsobil, že Napp začal spolupracovat s F. Schamsem, který v roce 1836 ve své knize týkající se rakouského vinohradnictví podrobně popisoval také stav na Moravě. Obsah knihy dokládá, že již tehdy byla vysoká úroveň šlechtění révy vinné na Moravě.
Postupem času se začalo s pěstováním cukrové řepy a ta vytlačovala pěstování révy vinné. V 50. letech se objevují první zmínky o výskytu chorob ve vinohradu, jednalo se především o padlí. Předešlý zájem o získávání nových odrůd révy ustoupil, protože se stále nepodařilo zjistit zákonitosti procesu křížení, což byla podstata dědičnosti. V době kdy byl větší zájem o šlechtění okrasných rostlin, se v Brně mezi šlechtiteli objevil Gregor Mendel. Zajímal se o šlechtění révy vinné, a to především výsevem semen z hroznů odlišné provenience.
Koncem 19. století na vinohrady zaútočil zhoubný škůdce mšička révokaz – fyloxera (Vitius vitifolii), což vedlo k ohrožení vinohradnictví v naší zemi. Kalamitní výskyt révokazu způsobil katastrofální škody na keřích révy vinné. A proto byla v roce 1895 zřízena Císařsko-královská technická stanice pro potírání révokazu na Moravě ve Znojmě. Ze zahraničních zkušeností vyplývalo, že jediné řešení pro pěstování ušlechtilých odrůd bylo v jejich roubování na americké podnože. Touhle problematikou se již zabývali šlechtitelé po roce 1900.
První zmínky o výskytu mšičky révokaza v Evropě se objevily v roce 1863 v Anglii. Ve stejném roce už byla mšička zjištěna také v jižní Francie a obrovskou rychlostí se šířila do střední Evropy. V Zemské vinařské škole v Klosterneuburgu u Vídně byla prokázána v roce 1872. Na Slovensku, přesněji v Košicích, byl révokaz odhalen v roce 1879; na území Moravy v Šatově u Znojma v roce 1890.
Po nákaze révokazem vznikly dva směry pro záchranu vinohradnictví. První z nich se aplikuje dodnes, jedná se o proces naroubování ušlechtilých odrůd révy vinné na americké druhy vzdorné proti révokazu. Křížení nevzdorných odrůd druhu Vitis vinifera L. s dalšími odolnými odrůdami byl právě druhý z nich. I přes mnoho neúspěchů se stále provádí dodnes. V současné době je obohacen o vyšlechtění odrůd odolných vůči houbovým chorobám, mrazu či povětrnostním podmínkám. Další významné opatření v boji proti škůdci spočívalo ve výběru písčitých pozemků pro zakládání vinic. Také zaplavování vinic a chemické ošetření révy vinné bylo další z možných řešení. Do okolí jemných kořenů se provádělo zapracování sirovodíku.
První školky pro české vinohradnické oblasti byly zakládány během roku 1900, a to v Kyjově, ve Velkých Pavlovicích, postupem času také v Čejkovicích. Zkoumaly se zde nejvhodnější odrůdy. Rolníci si zde osvojovali význam štěpování révy a učili se jednotlivé formy ošetřování vinic. Díky podpoře státu a země vznikaly i další pomocné školky, jako např. v Kloboukách u Brna, ve Strážnici a v Polešovicích. Menší školky pak v Syrovíně, v Dolních Kounicích, ve Velkých Bílovicích atd. Roční produkce školek v roce 1909 byla okolo 400 000 podnožových řízků a 17 000 sazenic ušlechtilých odrůd.
V roce 1900 došlo k znovuobjevení Mendelových zákonů a díky nim byly získány nové poznatky z biologie a rozmnožování rostlin. Nález ovlivnil také technologie rozmnožování a metody šlechtění rostlin, zejména u révy vinné. Révu řadíme do skupiny vegetativně množených rostlin v běžné praxi.
Šlechtěním révy vinné se od roku 1910 zabýval R. Unger. Výsledkem jeho křížení byly franko-americké kultivary s podílem Ungerem vyšlechtěných kultivarů V. riparia x V. berlandieri a také kultivaru označeného Aw. Ten byl rezistentní vůči peronospoře. Na počátku roku 1922 V. Lauche napomohl k dalšímu rozvoji šlechtění révy vinné. Inicioval založení zvláštního výboru pro šlechtění révy vinné na jižní Moravě. Šlechtitelská činnost ve výzkumném a šlechtitelském ústavu Mendeleum v Lednici byla započata v roce 1922. K. Lauche ve funkci asistenta ústavu spolu s K. Wolfem zde prováděli křížení, selekce, stratifikaci hybridních semen a ošetřování semenáčků [4].
Šlechtění révy po 2. světové válce
Záhy po druhé světové válce byla na Moravě vybudována široká škála šlechtitelských stanic. Rozvoj udržovacího šlechtění a novošlechtění probíhal na znojemské šlechtitelské stanici, kde byla vyšlechtěna nová odrůda Veritas. Jednalo se o první československou odrůdu révy vinné. Vznikla křížením odrůd Ryzlink červený a Bouvierův hrozen. Původ odrůdy je jako semenáč odrůdy Rulandské bílé.
Šlechtitelská pracoviště se stala v roce 1948 majetkem státní správy a o tři roky později byla změněna na výzkumné stanice vinařské. Výzkumná stanice v Mutěnicích vedla svou činnost již od počátku 20. století a od roku 1962 spadala pod Výzkumný ústav vinohradnický a vinařský v Bratislavě. Stanice v Mutěnicích měla vybudované pracoviště již od roku 1922 v Polešovicích, kde byl vedoucím J. Bláha. Působil zde V. Křivánek. Zaměřoval se na udržovací šlechtění ušlechtilých a podnožových odrůd révy vinné. Vyšlechtil novou moštovou bílou odrůdu Muškát moravský, která byla přijata v roce 1987, a dále stolní odrůdy Olšava, akceptované v roce 1988. Podnožová odrůda Amos byla přijata v roce 1990.
Centrem šlechtění na Moravě se stala šlechtitelská stanice ve Velkých Pavlovicích. Nacházelo se zde laboratorní vybavení, které bylo potřebné na různé šlechtitelské rozbory. Pracovníci vykonávali udržovací šlechtění a spolu s ním také novošlechtění, které bylo zaměřené na vyšlechtění nové moštové modré odrůdy André, jež byla uznána v roce 1980. Ve funkci vedoucího působil J. Horák.
Zásluhou vedoucího šlechtitelské stanice v Perné J. Veverky vznikly dvě moštové bílé odrůdy, které sloužily pro výrobu vín té nejvyšší jakosti. Jednalo se o odrůdu Pálava, ta byla uznána v roce 1977, a odrůdu Aurelius, která byla uznána o šest let později [4].
Zdroje:
- Kult.cz. 2023. Historie moravských vín. Dostupné online [29. 10. 2023] https://www.kult.cz/historie-moravskych-vin
- Mojelahve.cz. 2023. Historie révy: Odkud pochází ušlechtilá vinná réva? Část 2.. Dostupné online [28. 10. 2023] https://mojelahve.cz/clanek/historie-revy-odkud-pochazi-uslechtila-vinna-reva-cast-2-180
- https://www.nevinnyobchod.cz/12-pinot-noir-rulandske-modre#
- Oherová, K. Šlechtění révy vinné – historie a vývoj. Bakalářská práce. Mendelova univerzita v Brně. Zahradnická fakulta v Lednici
- Wikipedia.org. 2023. Veltlínské zelené. Dostupné online [29. 10. 2023] https://cs.wikipedia.org/wiki/Veltl%C3%ADnsk%C3%A9_zelen%C3%A9
- Kraus, V. Kuttelvašer, Z. Vurm, B. 1997. Encyklopedie českého a moravského vína.