Moravská trnka, původní moravská odrůda švestky domácí, odborně zvané Prunus domestica, vznikla prapůvodně někde v Malé Asii v oblasti pod Kavkazem. Odtud se původní slivoňové odrůdy rozšířily v období řeckých výbojů do Řecka. Zakladatel pomologie Theophrast instruoval ve svém díle Erga kai hémerai (Práce a agrotechnické lhůty), napsaném v roce 287 před naším letopočtem, mezi popisy 500 rostlin i o pěstování a štěpování ovocných stromů a popsal 3 odrůdy slivoní.
Od Řeků přešla znalost pěstování ovocných dřevin na Římany. Nejstarší římský agronom Catoo napsal v roce 178 před n. l. spis De re rustica (O záležitostech zemědělských), v němž popsal 9 odrůd slivoní. V době císařů římských Proba a Diokleciana byly vysazeny velké sady slivoní na březích řek Drávy a Sávy v Bosně, která je od té doby význačným střediskem pěstování slivoní. Římané se rovněž zasloužili o rozšíření ovocných stromů po Evropě. Jakostní odrůdy slivoní k nám však byly přineseny pravděpodobně až slovanskými kmeny. Tyto odrůdy byly na našem území, po případě po křížení s odrůdami přivezenými za Karla IV., dále vyselektovány. Tak vznikl nový druh Prunus domestica, pojmenovaný prof. J. Dostálem v roce 1954 jako švestka domácí, dříve však známý pod názvy švestky, zwetsche či quetsche. Mimo jiné, pěstování švestek vedle vinné révy byly jednou z pěstitelských priorit císaře Karla IV a v jeho období se velice rozšířilo. I proto se jim leckde, hlavně však na Hané, dodnes říká karlátka či kadlátka.
Z našeho území se odrůdy švestky rozšířily jednak do Německa a odtud do západoevropských států a jednak byly přeneseny již dříve kolonisty a později emigranty do Transylvánie do oblasti rumunského města Bistrica. Odtud pod národními jmény jako Bistrická slivka, Besztercei szilva, Bistričanka, Prunul de Bistrita atd. se švestky rozšířily po celém území bývalého Uherska a odtud i do sousedních států na území dnešní Jugoslávie, Polska i Ukrajiny. Všeobecně se uznává, že označení domácí švestky a švestek vůbec, výrazy jako Zwetsche, Quetsche, Sveske, Svedske, Sviskon apod. jsou původu slovanského. Švestky měl ale v oblibě i císař Rudolf II. Milovník alchymie pochopil, že švestka obstojí v tuhém i tekutém stavu, na sladko i na slano, teplá i studená, čerstvá i sušená. Jenom to zlato se mu ze švestky vyrobit nepodařilo.
Někdy od 16. století se na příkaz vrchnosti vysazovaly švestkové aleje kolem cest, aby vojáci procházející krajem mohli spočinout ve stínu stromů, a hlavně rychle zahnat hlad. Stačilo natáhnout ruku. Švestky rostly všude, byly zadarmo, tudíž dostupné i chudákům. A také vojákům. Tehdy bývalo v českých zemích víc švestek než jabloní, podle některých pramenů až čtyřnásobně. Švestka hrála po staletí v tuzemské kuchyni klíčovou roli – jen si vzpomeňte na všemožné omáčky z kuchařských knih našich prababiček. Švestkami se často sladilo, sušené se mlsaly jako pochoutka, zasytily a dodaly rychlou energii. Do 1. poloviny 20. století byly švestky nejpočetnějším ovocným stromem u nás. Až do roku 1957 u nás počet slivoní převyšoval počet jabloní o jeden až dva miliony stromů.
České země byly ovocnářskou velmocí Evropy hodně dlouho, a to až do začátku 20. století. Pak přišla série několika těžkých ran, jež osud tohoto ovoce krutě poznamenaly. Zatímco se v roce 1929 společnost hroutila pod tíhou hospodářské krize, švestky ten rok odskákaly následky arktických mrazů, které trvaly mnoho týdnů. Tehdy u nás docela zašla takřka polovina slivoní a ty, co přežily, musely o pár let později čelit dosud neznámé virové chorobě, jež se začala šířit Evropou. Má vcelku poetické jméno Šarka. Začala se šířit z Makedonie po roce 1930 po celé Evropě. Největší expanze šarky proběhla v 80. a 90. létech minulého století, kdy zasáhla takřka celou Českou republiku od nížin až do podhůří. Třetí fatální zásah pro českou švestku měl společensko-politický kontext. Pár let po válce se ovocnářství dostalo zcela mimo priority nové vlády. Přišla kolektivizace, rozoraly se meze a za své vzaly i stromy, které na nich rostly. Spolu s malými zemědělci zmizeli i ti, kdo se starali o sady, všichni skončili v hutích a na stavbách socialismu. Buldozery srovnaly sady se zemí, aby se mohla zasít pšenice a cukrová řepa…
Někdy tehdy začala švestka mizet ze středních, ale i severních a západních Čech. Svůj status si uhájila u nás na Moravě – na rázovitém Slovácku a Valašsku, kde žijí lidé poněkud zatvrzelejší a pevněji lpějí na starých hodnotách. V současnosti pěstitelé vybírají odrůdy tolerantní k šarce. Tyto tolerantní odrůdy mohou tuto nemoc sice dostat, ale neprojeví se to na vzhledu, ani na chuti. Původní domácí velkoplodá švestka je sice stále velmi kvalitní švestkou, bohužel je na šarku velmi náchylná.
Spotřebitelé si nyní žádají stále větší plody a proto se už staré a tradiční odrůdy bohužel nevysazují. Mezi nové odrůdy patří například Katinka, Čačanská lepotica, Tophit, Elena nebo Prezident. Tradiční odrůdy ale můžeme najít na zahradách u starých domů a chalup, v polích, mezích a kolem cest po celém Valašku, Slovácku ale i jinde. Známá je Domácí velkoplodá, Brněnská švestka, v Čechách je to například Chrudimská nebo Heřmanoměstecká švestka. Názvy dostávaly odrůdy podle místa, kde se vypěstovaly nebo podle lidí, kteří se o to zasloužili. Například Vaňkova švestka nebo Vohralíkova švestka.
Pro naši krajovou odrůdu je příznačný a velmi vhodný název “Moravská trnka”. V odrůdových sbírkách se na celém světě v současné době uchovává asi 6 000 vyšlechtěných nebo krajových odrůd, podnoží a planých forem slivoní, které lze zařadit do nejméně 20 různých botanických druhů. Většina z tohoto velkého počtu odrůd se dosud pěstuje, nebo se pěstovala v nedávné minulosti.
Nejlepší odrůdou švestky přes všechny pěstitelské pokusy zůstává na Valašsku a Slovácku stará krajová odrůda “Moravská trnka”. Trnka jí říkáme proto, že má na větvičkách trny – kolce. Takže nás vždy poškrábe, ale komu by to vadilo :). Je samosprašná a nepotřebuje opylovače pro bohatou plodnost, naopak poslouží jako vhodný opylovač pro většinu pravých švestek i středně pozdních pološvestek. Netrpí příliš na šarku. Navíc roste sama, nepotřebuje žádné větší sadařské odborné zákroky a obnovuje se nejlépe pomocí odkopků. Je to zkrátka ideální strom pro naši dobu. A proto si jí velmi vážíme a považujeme ji za skutečný moravský poklad.
Zdroje:
web2.mendelu.cz/af_211_multitext/systematika/ucebni_text/…/slivon_svestka.rtf