V roce 1766 byl prohlášen Jan Baptista Illesházy, po smrti svého otce Josefa, za majitele brumovského panství. Zdědil tedy území, kde se nacházela i oblast nynější Sidonie, jež byla hustě zalesněná bukovými lesy a kromě zásobování Illesházyho majetků nebylo pro tento les většího využití. Jan Baptista Illesházy situaci vyřešil tak, že nechal roku 1788 kus pohraničního lesa vykácet a vymýtit a následně založil sklárnu, kterou situoval v údolí potoka Vlárky. Tu pojmenoval podle své ženy Zdeňky (latinsky Sidonie).
Sklárna Karolinka
Příznivé podmínky této oblasti ke stavbě sklárny, tedy především dostatek lesů, jejichž dřevo se v tehdejší době využívalo pro výtop sklářské pece, si uvědomil Salomon Reich. Byl to syn Izáka Reicha, zakladatele sklářského rodu Reichů, který již od roku 1813 úspěšně pronajímal mnoho sklářských hutí.
Sklárny ve Velkých Karlovicích
Velké Karlovice založil majitel rožnovského panství Karel Jindřich ze Žerotína listinou z 8. listopadu 1714, území však leželo na panství vsetínském. To si tento zakladatel přisvojil. Vsetínští majitelé Illésházyové se svého nároku nevzdali, což později vedlo k úřednímu dělení Karlovic na Velké Karlovice na rožnovského panství a ke vzniku Malých Karlovic na panství vsetínském. Ty byly k Velkým Karlovicím znovu připojeny až v roce 1966 [1].
Sklárna ve Vsetíně
Vsetínská sklárna společnosti S. Reich & Co., Glasfabrik, s přilehlou dělnickou kolonií se nacházela v místní části Vsetína zvané Ohrada. Budova sklářské hutě stála na levém břehu potoka Jasenice, přibližně 200 m od jeho ústí do řeky Bečvy.
Sklárna v Krásně na Bečvou (Valašské Meziříčí)
Sklářství patřilo po staletí ke specifickým řemeslům Valašska. Bohatství zdejších lesů vedlo správu alodního velkostatku Valašské Meziříčí k žádosti o povolení zařídit v Krásně nad Bečvou sklářskou huť, kterou podala v březnu 1854. Huť nechal postavit hrabě Eugen Kinský v Krásně nad Bečvou, v místech nazývaných Na Podhoří. O jejím založení se dohodl o rok dříve se Samuelem Reichem, kterému také hned po dokončení výstavby sklářskou huť pronajal. [3]
Pokračovat ve čtení “Sklárna v Krásně na Bečvou (Valašské Meziříčí)”
Sklárny na Hukvaldském panství
Hukvaldské panství je od poloviny 13. století majetkově spojeno s olomouckým biskupstvím a po roce 1777 arcibiskupstvím, které patřilo v našich zemích k největším pozemkovým vlastníkům. Na konci 16. století zahrnovalo hukvaldské panství kromě hradu Hukvaldy také 2 města (Ostrava a Příbor), 3 městečka (Brušperk, Frenštát a Místek) a 29 vsí. V polovině 19. století se panství v důsledku zániku vrchnostenské správy přeměnilo na hukvaldský velkostatek. [1]
Lesní včelařství (brtnictví)
Brtnictví byl pravděpodobně první způsob chovu včel, který kombinoval prvky sběru a záměrného chovu. Brť byla přirozená dutina v kmeni stromu na původním místě v lese, která byla včelařem – brtníkem upravena k snadnému a opakovanému vybírání medu. Brtník musel ovládat praktiky lovce, jak najít divoká včelstva. Také uměl vybírat med ve výšce. Na druhé straně již byl včelařem, protože vybíral med způsobem, aby včelstvo nezahynulo, a upravoval dutinu k opakovanému vybírání medu. [5] V našich zeměpisných šířkách je včelařství a brtnictví prastarým lesním řemeslem. Doklady o jeho existenci pochází již z 9. století. [4] Pokračovat ve čtení “Lesní včelařství (brtnictví)”
Výroba dřevěného uhlí (pálení uhlí)
Dřevěné uhlí v podstatě až dodnes stojí už po několik tisíciletí v základech klíčových technologií. Bez systematicky provozovaného uhlířství by nikdy nenastala doba železná, palné zbraně by nezměnily způsoby vedení válek a i dnes bychom složitě řešili některé problémy s čištěním vody nebo vzduchu. Až do průmyslové revoluce začínající v polovině 18. století, která souvisela s objevením a využitím obrovských zásob energetických surovin (uhlí, ropa), bylo dřevěné uhlí spolu se dřevem základní energetickou surovinou.
Pokračovat ve čtení “Výroba dřevěného uhlí (pálení uhlí)”
Uhlířství jako lesní řemeslo
Uhlířství jako specifické lesní řemeslo vzniklo s potřebou zajištění energetických surovin zejména pro potřeby hutnění. Souvisí s výrobou dřevěného uhlí. Vzhledem k unikátní technologii a organizaci výroby i z mnoha jiných důvodů je možná nejpozoruhodnějším rysem uhlířství společenské postavení samotných uhlířů, které se překvapivě odrazilo a stále odráží v řadě jiných složek kulturního a historického vědomí. Pokračovat ve čtení “Uhlířství jako lesní řemeslo”
Výroba potaše
Tradiční termín potaš (také salajka či draslo), chemicky uhličitan draselný (K2CO3), označuje směs chemických látek, která byla po staletí klíčovou surovinou pro řadu výrobních odvětví. V prvé řadě šlo o sklářství, kde se potaš přidávala do tzv. sklářských kmenů kvůli usnadnění tavby křemičitých písků a druhotně též výrazně ovlivňovala vlastnosti skloviny. Draslo se ale výrazně uplatňovalo i při výrobě barev, sanytru, střelného prachu a mýdel, roztokem uhličitanu draselného se bělilo plátno či vydělávaly kůže. [1]