Uhlířství jako specifické lesní řemeslo vzniklo s potřebou zajištění energetických surovin zejména pro potřeby hutnění. Souvisí s výrobou dřevěného uhlí. Vzhledem k unikátní technologii a organizaci výroby i z mnoha jiných důvodů je možná nejpozoruhodnějším rysem uhlířství společenské postavení samotných uhlířů, které se překvapivě odrazilo a stále odráží v řadě jiných složek kulturního a historického vědomí.
Uhlíři totiž minimálně od vrcholného středověku a minimálně v některých regionech tvořili na našem území specifickou subkulturu tzv. lidové kultury, srovnatelnou (byť nikoliv do důsledků) např. se subkulturami ovčáků, mlynářů či dokonce katů a rasů. Společenský status uhlířů v rovině symbolické i z hlediska praktických dopadů vlastního sebevědomí uhlířů a naopak jejich vnímání okolím se v časovém horizontu 14.–19. století navíc zásadním způsobem proměnil. Z vážených a privilegovaných řemeslníků se stali podivní a podezřelí obyvatelé lesů. Tato změna úzce souvisela s postupnou transformací ekonomických a sociálních poměrů v důlním a železářském podnikání směrem ke kapitalistickým formám hospodaření, se změnami v lesním hospodaření i s úpadkem důležitosti dřevěného uhlí.
Sociální postavení uhlířů v Čechách se ve středověku – a koneckonců i v dobách pozdějších – odvíjelo především od míry osobní svobody a možností nezávisle disponovat či získávat hlavní surovinu, tedy dřevo. Raněstředověké uhlířství tak patrně ještě mělo podobu prosté a nesystematické nevolnické práce vykonávané poddanými pro potřeby vlastníků lesů.
Rozvoj řemeslné výroby a hlavně těžby drahých kovů však zapříčinil, že nejpozději na počátku 14. století vznikla v Čechách zvláštní vesnická sociální vrstva specializovaných řemeslníků – uhlířů. Ti již byli schopni a zároveň oprávněni nakupovat dřevo (resp. celé lesní porosty) od majitelů a ve vlastní režii z něj vyrábět uhlí, které též samostatně prodávali na trhu, což jim zaručovalo mimořádnou ekonomickou i osobní nezávislost. Uhlíři sice byli formálně poddanými vrchnosti, na jejíchž pozemcích sídlili, ale měli větší míru osobní svobody, materiální úlevy (platili minimální poddanské dávky) či dokonce značné výhody, třeba právo pastvy dobytka ve vrchnostenských lesích. Uhlířské rodiny se usazovaly většinou na vesnicích v lesnatých oblastech, nicméně uhlíři samotní po většinu roku přebývali přímo v lesích a vyrobené uhlí dodávali na městské trhy či přímo do dolů, hutí a kováren.
Zejména trvale zvýšená potřeba uhlí v Kutné Hoře, zasahující celé střední a severovýchodní Čechy, zapříčinila na počátku 14. století další posilování uhlířské výjimečnosti. Nešlo přitom již o pouhý dílčí vztah k pozemkové vrchnosti, ale dokonce o panovnická privilegia. To nejvýznamnější z nich – privilegium Jana Lucemburského z roku 1327 – shrnovalo i starší předpisy a chránilo uhlíře z okolí Kutné Hory před pronásledováním za dluhy, vyjímalo je z pravomoci soudních úředníků ve městech, kde uhlí prodávali atd.
Významné bylo osvobození uhlířů od placení obecních a královských daní a v rovině symbolické, která hrála pro středověkou společnost mimořádnou úlohu, pak bylo klíčové oprávnění uhlířů nosit po vstupu do kteréhokoliv města v Čechách zbraň. Takové nařízení bylo skutečně mimořádné, neboť stavělo uhlíře v podstatě na roveň elitním šlechtickým vrstvám společnosti.
K novějším privilegiím uhlířů ze 2. poloviny 15. století patřilo jejich osvobození od veškerých celních poplatků a dokonce v dobovém kontextu nevídané zbavení uhlířů povinnosti vojenské služby. V obecném povědomí i z hlediska samotných uhlířů tak postupně nastala situace, která ovšem nemusela být zcela v souladu s realitou, kdy byli uhlíři považováni za osobně zcela svobodné lidi podléhající jen panovníkovi. Vztahování „normálních“ obyvatel středověkých Čech k uhlířům, ať již rolníků, či obyvatel měst, proto muselo být více než rozporuplné. Uhlíři pracovali kdesi v lesích daleko od lidských sídel, pracovali s ohněm a pohybovali se tak v prostředí (zejména z hlediska dobových církevních náhledů na divokou přírodu) doslova ďábelském. Zároveň mohli být i poměrně majetní, ekonomicky nezávislí, nepochybně jim byla připisována i osobní statečnost atd.
Privilegium Jana Lucemburského je zároveň i první písemnou zprávou o existenci profesní organizace kutnohorských uhlířů. Ta vznikla patrně na samém počátku 14. století a řadí se ve střední Evropě k vůbec nejstarším doloženým řemeslnickým korporacím. Cech kutnohorských uhlířů je dokonce starší než všechny ostatní „běžné“ městské řemeslnické cechy v českých městech, které měly typicky lokální charakter. Naproti tomu cech uhlířský sdružoval uhlíře rozptýlené po desítkách obcí ve středních a jihovýchodních Čechách až ve vzdálenosti desítek kilometrů od Kutné Hory.
Z dokladů o fungování uhlířského cechu ze 14. a 15. století (včetně několika potvrzení a rozhojnění privilegia z roku 1327 dalšími panovníky – např. Jiřím z Poděbrad v roce 1463) vyplývá, že nešlo o formální spolek, ale o pevně organizované společenstvo, jež se scházelo na jakýchsi výročních shromážděních a které pravidelně vstupovalo v jednání s odběrateli uhlí v Kutné Hoře. Cech však fungoval i směrem „dovnitř“ a řešil spory mezi uhlíři či zajišťoval např. méně majetným uhlířům právo vyrábět uhlí pro lokální potřebu, nikoliv pro dodávky do Kutné Hory.
Tato role cechu je mj. i dokladem toho, že ani kutnohorští uhlíři netvořili homogenní sociální skupinu. Právě naopak, lze předpokládat postupnou majetkovou diferenciaci mezi uhlíři, z nichž někteří postupně opouštěli les a stávali se z nich podnikatelé zaměstnávající za mzdu zchudlé uhlíře. V čele cechu stáli patrně samotnými uhlíři volení zástupci (tzv. hanykéři) disponujícími pečetěmi, kteří měli mj. policejní a soudní pravomoci v rámci celé organizace a zastupovali ji navenek. Podle některých zpráv se členové uhlířského cechu odlišovali i zvláštním profesním oděvem.
Nastíněnému zvláštnímu postavení uhlířů v sociální struktuře českého středověkého venkova v rovině formální privilegovanosti se zdají odpovídat i některé doklady literární a též folklorní podání, u nichž je předpokládána starší tradice. Uhlíři na našem území patřili k nejvýraznějším kulturním hrdinům (spolu např. s mlynáři či kováři). Je jim často připisována udatnost a lstivost, schopnost vypořádat se silou i rozumem s řadou nástrah (od filosofických sofismat po boj s divokou zvěří) a rozhodně nejsou zobrazováni výhradně jako lidé žijící na okraji společnosti. Je přitom možné, že se takové formy nahlížení na uhlíře odvíjely do určité míry i od reálných schopností uhlířů úspěšně a dlouhodobě vzdorovat skutečným i symbolickým nástrahám lesa. A jistě ne náhodou se uhlíři později stali legendárními předky a zakladateli některých významných domácích šlechtických rodů, konkrétně pánů z Pernštejna a Kinských.
Přelom 15. a 16. století byl dobou vzrůstající sociální diferenciace uvnitř uhlířského cechu. Ve stejné době docházelo mj. v důsledku úpadku panovnické moci ke stále ostřejším sporům mezi uhlířskou korporací a kutnohorskými odběrateli, což přinášelo časté uhlířské „stávky“ (zastavení dodávek uhlí), jež však ve svém důsledku poškozovaly samotné uhlíře, hlavně ty chudší. Léta 1502–1527 jsou v tomto smyslu dobou zásadního obratu. Dobou, ve které došlo k důslednému odbourání tzv. starých práv kutnohorských uhlířů.
Přes mnohdy radikální násilné akce uhlířského cechu, kterých se účastnily tisíce osob (vedle stávek a shromáždění též zapalování jimi nepostavených milířů či fyzické útoky na uhlíře, úředníky a dokonce šlechtice provozující uhlířství ve vlastní režii), směřovala řada zásahů panovníka a rozhodnutí nejvyšších stavovských a soudních orgánů Českého království jednoznačně proti jejich kdysi privilegovanému postavení. Uhlíři byli nově nuceni platit daně, podřídit se soudní pravomoci pozemkové vrchnosti, na jejíchž statcích sídlili atd. Konečně roku 1527 byla úplně zakázána činnost uhlířského cechu a uhlí byl propříště oprávněn vyrábět a prodávat kdokoliv. Úplnou liberalizaci odvětví, spojenou s úpadkem prestiže povolání jako takového, lze přitom ve stejné době pozorovat i jinde v Čechách.
Řada uhlířů se následně začala věnovat jiným formám obživy, hlavně zemědělství, a uhlířství se pro ně stalo jen doplňkovým povoláním. Úpadek uhlířství byl dokonce tak zásadní, že se až do 40. let 16. století objevovaly požadavky na obnovení uhlířského cechu. Řešení se však nakonec našlo jinde a předznamenalo radikálně odlišné formy tohoto lesního řemesla – myšleno z hledisek ekonomických a sociálních – po celý zbytek raného novověku. V 50. a 60. letech 16. století letech totiž přešly kutnohorské báňské podniky na výrobu uhlí ve vlastní režii, což mělo z hlediska našeho zájmu v podstatě dva hlavní dopady. Z uhlířů se jednak stala výhradně skupina námezdných dělníků, která se prestiží svého povolání a sociálním statusem nikterak nelišila od jiných skupin obyvatel živících se námezdní prací. Pokles počtu domácích uhlířů byl navíc hutními podnikateli v různých regionech českých zemí nahrazován příchodem uhlířských dělníků z ciziny pracujících za úkolovou mzdu. Pro uhlíře bylo typické, a to i v dalších stoletích, že šlo nejčastěji o specialisty povolané z alpských zemí, tedy německy mluvící řemeslníky.
Od 17. století se nastíněné socioekonomické charakteristiky uhlířství v Čechách jen a jen prohlubovaly. S výjimkou obtížně sledovatelných kontextů výroby venkovskými řemeslníky pro vlastní potřebu mělo uhlířství převážně podobu přidružené výroby při hutních provozech. Kácení a zpracování dřeva pro výrobu uhlí zajišťovali v rámci robotních povinností poddaní, jeho vlastní výrobu profesionální uhlíři (mistři) se skupinami pomocníků. Podle dostupných statistických údajů pracovalo u hutí vždy několik mistrů s patrně proměnlivými skupinami tovaryšů. Mladší údaje ze samého sklonku výroby dřevěného uhlí pro hutě mluví i o početnějších uhlířských komunitách. Např. pro rok 1846 se uvádí údaj o celkovém počtu 1 453 uhlířů pracujících v Čechách pro železárny. Výroba se však již vždy, a to je potřeba obzvlášť podtrhnout, odehrávala v rámci smluvně zajištěné námezdní práce a uhlíři byli z kdysi svobodných řemeslníků degradováni na skupinu námezdních dělníků.
Co však zůstalo uhlířům (zejména mistrům) vlastní, byla profesionalita daná nutností ovládat značné praktické technologické znalosti, a tím pádem i jistá výlučnost – těžko ovšem říct, jak okolím vnímaná. Ta mohla být posilována již naznačenou odlišností jazykovou. Stejně jako v minulosti pracovali přinejmenším někteří uhlíři po většinu roku přímo v lesích. Z hlediska dochovaných písemných úředních zpráv a uměleckého líčení života uhlířů i folklorních podání z 18. a 19. století je však obraz uhlíře poměrně jednoznačný. Uhlíři jsou líčeni jako mimořádně chudí a divocí lidé, žijící mimo lidskou společnost a její zákony. Uhlíř se v pozdním novověku stává vyděděncem, podivným obyvatelem lesa, který má blíž ke zvířatům než lidem, a uhlíři jako takoví se z antropologického hlediska mohou jevit, podobně jako tuláci či žebráci, jako typická sociálně vyloučená skupina obyvatel tehdejší společnosti. Poněkud smířlivější je k uhlířům jen část folklorních podání, přičemž právě na nich (díky činnosti sběratelů folklorního materiálu v době romantismu) stavíme i naše dnešní ne zcela přesné náhledy na celé řemeslo.
Pro 18. a 19. století je při hodnocení všeobecné změny k horšímu ve vnímání uhlířů třeba brát v úvahu kromě nastíněného nepochybného úpadku z hledisek sociálních a ekonomických v důsledku změněné organizace fungování hutí i další, ne-li nejdůležitější příčinu. To jsou již změny v lesním hospodářství směřující k aplikaci přísnějších zásad pro těžbu dřeva a pěstování lesů, podle kterých měly před výrazně extenzivní exploatací – jakkoliv bylo dřevěné uhlí stále nepostradatelnou surovinou – dostávat přednost jiné formy lesního hospodaření. Uhlíři byli přísně omezováni při nákupu dřeva a většinou směli pálit uhlí jen z odpadního dříví.
To bylo samozřejmě na škodu kvantitě i kvalitě produkce a uhlíři tyto předpisy přes hrozící tresty za ničení lesů opakovaně překračovali. Je evidentní, že na panstvích, kde byla rozvinutá železářská výroba, přistupovala vrchnost k uhlířům tolerantně, obecným trendem pozorovatelným v celých Čechách nicméně byla snaha dostat uhlíře z lesů úplně pryč, případně jejich činnost maximálně omezit. Tyto tendence působily ve vzácné shodě s chudnutím uhlířů pracujících jako námezdní dělníci u hutních a dalších provozů. Uhlířství se stalo v podstatě symbolem nuzného způsobu obživy, uhlíři nechtěnými či trpěnými obyvateli lesů. Jisté ohlasy zašlé slávy sice probleskovaly ve folklorních podáních, ale i zde postavu statečného uhlíře spíše střídají líčení, kde jsou řemeslníci zobrazováni přinejmenším rozporuplným způsobem.
Po více než dvě tisíciletí bylo dřevěné uhlí jedním ze surovinových a technologických civilizačních pilířů a na našem území máme pro několik století poměrně přesné informace o tom, jak zvláštních a rozporuplných podob nabývalo postavení uhlířů ve společnosti. Mohli být (a byli) nadáni královskými privilegii, mytický uhlíř Vaněk (či Věňava) měl údajně založit jeden z nejmocnějších šlechtických rodů u nás, zároveň mohli být (a byli) považováni za nebezpečné vyděděnce sdílející život s divokou zvěří a za ty nejubožejší z ubohých. Bez jejich práce a černostříbrného dřevěného uhlí, které má podle dobových pramenů „zvonit“, bychom se však dnes jen těžko mohli kochat třeba i zlatými a stříbrnými šperky nebo mluvit o síle husitského dělostřelectva.
Zdroj: Idnes.cz. 2023. [Woitsch, J.] Před uhlím, ropou a plynem jsme měli dřevěné uhlí. Pohánělo svět. Dostupné online [19. 11. 2023] https://www.idnes.cz/technet/technika/pred-uhlim-ropou-a-plynem-jsme-meli-drevene-uhli-pohanelo-svet.A170623_131739_tec_technika_mla