Lesní včelařství (brtnictví)

Brtnictví byl pravděpodobně první způsob chovu včel, který kombinoval prvky sběru a záměrného chovu. Brť byla přirozená dutina v kmeni stromu na původním místě v lese, která byla včelařem – brtníkem upravena k snadnému a opakovanému vybírání medu. Brtník musel ovládat praktiky lovce, jak najít divoká včelstva. Také uměl vybírat med ve výšce. Na druhé straně již byl včelařem, protože vybíral med způsobem, aby včelstvo nezahynulo, a upravoval dutinu k opakovanému vybírání medu. [5] V našich zeměpisných šířkách je včelařství a brtnictví prastarým lesním řemeslem. Doklady o jeho existenci pochází již z 9. století. [4]

Vývoj včelařství můžeme rozdělit do 4 fází:

1. včelařství sběrné (kořistnické)
2. včelařství brtnické (lesní)
3. včelařství rolnické (domácí)
4. racionální včelařství

Tyto fáze se navzájem prolínaly a existovaly vedle sebe. [4]

Krátká historie starověkého včelařství

V nejstarších dobách dochází k loveckému vylamování medných plástů z hnízd divokých lesních včel. Na rozdíl od pozdějších období není o včely nijak pečováno. Úplným vybráním hnízda dochází k zahubení celého včelstva.

Nejstarší doklady o loveckém způsobu včelaření představují nalezené jeskynní malby ve Španělsku, které se datují do období starší doby kamenné, znázorňují sběr medu [2,1]. Vůbec nejznámější je kresba objevená v jeskyni Cueva de la Arana, česky Pavoučí jeskyně, v Bicorp u Valencie, jejíž stáří se odhaduje na 12. tisíc let. Jsou na ní znázorněny dvě postavy, které vybírají med z úlu usedlého pravděpodobně ve skalní dutině [1].

O včelaření z nej starších dob v oblasti dnešní Indie, Arábie a Sýrie nám podávají zmínky posvátné Védy. Z nich se dozvídáme, že med nesloužil pouze jako pokrm, ale ředěný med byl také využíván k potírání králů při jejich nástupu na trůn. Ze starého Egypta máme o včelařství velmi málo písemných zpráv, i když právě Egypt je pravděpodobným původním domovem včel, ale kvůli požáru alexandrijské knihovny roku 3112 př. Kr. byly zničeny veškeré dějepisné památky této doby. Přesto lékařské předpisy z této doby ukazují, že vedle vína a mléka, lékaři předepisovali med.

Jedny z nej podrobnějších zpráv o včelaření máme od dvou nejvzdělanějších národů starého věku, od Řeků a Římanů. „Však byli-li Řekové již od dávných časů včelařství milovní, tož počali je Římani teprve po skončení třetí puncké války (146 let před Kristem) pěstovati a sice tak, že za Terentia Varra bylo včelařství římské ještě jen nepatrné. Většího rozšíření došlo v letech následující a bylo za Junia Moderata Calumelly uprostřed prvního století po Kristu tak znamenité, že skoro v každé ville několik úlů včel se nalézalo...”

Římané se v mnohém od Řeků přiučili a včelařství ještě více zdokonalili. Včelařství se stalo důležitým hospodářským odvětvím. Římané potřebovali velké množství medu z důvodu jeho použití při úpravě jídel a vosku, který využili na voskové psací tabulky nebo na tmel, pomocí něhož spojovali obrovské vodovody.  U Římanů bylo typické, že veškeré práce kolem včelstev vykonávali speciálně vycvičení otroci a Říman pouze vykonával dohled.

Slované

Počátky včelaření na našem území sahají přibližně až do začátku našeho letopočtu. Přesněji se jedná o jižní část našeho území, a to z důvodu, že se do této části našeho území dostali Římané. Byli totiž vzdělaní v oblasti včelařství, a tak se za jejich přispění naučili včelařit tehdejší obyvatelé našeho území. Vůbec první písemné zmínky o tom, že Slované provozovali včelaření pochází z 5. století našeho letopočtu. Autorem dokumentuje Prisco, který se o této skutečnosti zmínil v rámci popisování cesty poselstva byzantského císaře k hunskému vůdci Attilovi. Přesněji píše o tom, že slovanské obyvatelstvo obdarovávalo poselstvo namísto vína medem. Medem se samozřejmě myslela medovina.

O medovině se můžeme také dovědět ze starobylé básně, jejíž název je Ludiše a Lubor, ve které se píše, že při skvostné hostině, kterou vystrojil český kníže, se hojně nosilo pití medné. Další zprávu o medovině nám podává také Dalimilova kronika, ve které je uvedeno, že náš národ je velikým milovníkem včel a z medu připravuje velice oblíbený nápoj medovinu. Jako poslední zmínku o medovině uvedu starověkou pověst o tzv. válce dívčí, ve které chce Šárka, jedna z družek Vlasty, na hradě Děvíně potrestat Ctirada. Potrestání docílí tím, že Ctirada i jeho společníky opije medovinou a Ctirada unese do hradu Děvín, kde ho utrápila k smrti.

Vliv křesťanství na rozvoj včelařství

Se zavedením křesťanství dochází vnáší zemi k rozvoji včelařství. Souvislost je prostá, katolická církev od počátku používá při svých bohoslužbách svíce, které představují Spasitele, jenž je také nazýván světlem světa. Požadavkem na výrobu svící bylo, aby byly vyrobeny z čistého včelího vosku. Proto bylo potřeba chovat více včel, aby se vyrobil dostatek včelího vosku. Hlavní roli v tomto rozvoji hrály kláštery, které ve svých knihovnách uchovaly včelařské spisy Reků a Římanů. Tyto spisy byly v hojné míře překládány. V tehdejších dobách také bylo mnohem větší množství zasvěcených svátků, větší počet duchovních, konalo se mnohem více bohoslužeb a průběh bohoslužeb byl více slavnostní. Toto všechno byly faktory, které přispívaly k mnohem větší spotřebě svící. Mnohá bratrstva a cechy podporovaly tzv. zvelebení služeb Božích a spotřebu vosku. Jednalo se o to, že pokuty nebo poplatky, které museli platit jednotliví členové, byly stanoveny nejen v hotových penězích, ale i v dávkách vosku.

Bývalo zvykem, že kláštery přijímaly tzv. medové příjmy.  Například ve zřizovací listině kolegiální kapitoly ve Staré Boleslavi z roku 1039 se výslovně praví: „ …kapitole ze všeho medu, který na statcích měst Žatce, Staré a Mladé Boleslavi se vytěží, desátá nádoba se odváděti musí. ” Žatečtí ještě měli nařízeno, aby chodili do kostela na bohoslužby. Pokud někdo toto nařízení nedodržel, musel platit 5 zlatých a 3 libry vosku. Ve zřizovací listině kapitoly Vyšehradské z roku 1070 bylo ustanoveno: „ …kapitole z lesního medu desátá nádoba, od včel domácích třetí nádoba odváděti se má.” Podobná dávka vyplývala z nařízení Karla IV. Podle které museli poddaní odvádět dávky arcibiskupovi Pražskému. Mezi výčtem plodin je též uvedeno 123 liber vosku. Tyto dávky se netýkaly pouze klášterů, ale dávky byly povinné i v jednotlivých farnostech, kdy potřebný vosk na výrobu svící dodávali samotní osadníci. U některých farností se můžeme setkat s tím, že povinnost dávat ročně určitou část vosku kostelu přetrvala až do 18. století.

Pohled na včelařství v této době je krásně podán v časopise Hospodář moravský, kde se píše: „Slované povždy byli milovníky lahodně medoviny a proto včelařství od prastarých časů v krajích slovanských kvetlo. Každý hospodář byl zároveň včelařem…řádný včelín náležel k podstatným částem každého spořádaného hospodářství. Včelařství tenkráte velmi bylo rozšířeno a ještě v pozdějších dobách rozličnými výsadami jsouc podporováno a chráněno… Když v pozdějších dobách lid byl v poddanství uvržen a roboty velmi tížili rolníka, včelař zůstal téměř svobodným, maje toliko za porosť za slušnou odměnu veškeré výroby své vrchnosti odváděti. Proto včelařství i za časů poddanství v krajích našich velké se těšilo oblibě a všude bylo se zálibou pěstováno.”

Včelařské právo

V době přibližně 10. až 11. století byla lidnatost ještě velmi malá. Dle právních představ v tomto období náleží veškerá půda panovníkovi, kterému nenáleží pouze pozemky, ale do jeho vlastnictví můžeme zařadit veškeré porosty, řeky a potoky se vším, co se v nich nachází. Došlo k upevnění panovnické moci, on má oprávnění disponovat s jeho vlastnictvím, ale je třeba klást důraz na skutečnost, že se jedná o právní fikci. Pro panovníka nebylo nej důležitější, že by chtěl držet veškeré pozemky, mnohem důležitější bylo přivlastňování si výnosů hospodářské činnosti z těchto pozemků. Proto postupem času, když začal stoupat počet obyvatel, panovník na sněmech, obvykle za příslib nějaké výsluhy, rozdával jednotlivé statky za zásluhy o vlast a krále. Ti, kdo nabyli statky, je drželi dědičně, ale měli povinnost odvádět určité roční dávky v podobě peněz, obilí, medu nebo jiných plodin nebo roboty. Právě kvůli odvádění dávek panovníkovi byl již 11. století brán rozdíl mezi včelařstvím lesním a domácím.

Z lesního včelařství se odváděl poplatek pánům lesa, jelikož ho řadíme mezi požitky lesní, stejně jako lov zvěře a ptáků. Jednoduše řečeno, koho byl les, tomu také náležely včely, které se v něm usadily. Každý včelař musel pánu poctivě přiznat kolik včel má a podle toho platit. Pokud se zjistilo, že včelař má více včel, než kolik nahlásil, byl za to potrestán.

Na rozdíl od lesního včelařství, ten kdo choval včely při svém stavení a také na svém pozemku, neměl z těchto včel povinnost platit žádný poplatek. Vznik trojpolního systému v průběhu 12. století ovlivnil vzájemný poměr mezi včelařstvím lesním a domácím. Hlavně ve 13. a 14. století byly káceny lesy z důvodu přeměny půdy na výnosnou ornou půdu. Dále rozšiřování osad a měst, budování nových osad a měst, pivovarnictví, těžba stavebních materiálů atd. To vše mělo vliv na pokles lesního včelařství.

V období vlády Karla IV. zavedl český král platnost tzv. medařského práva v českých zemích. Ve výčtu práv můžeme nalézt zmínku o trestání krádeže včel a obecně Karel IV. těmito právy zavedl větší ochranu včel, jelikož tato práva se vztahovala na území celého našeho státu. Jenom stručně uvedu co vše medařská práva zajišťovala:

1. Svobodu chovu včel.
2. Ochranu chovu v lesích i doma.
3. Trestání krádeže včel.
4. Ochranu včelí pastvy, hlavně v lescích.
5. Ochranu před nákazou včel.
6. Svobodné vyřizování společných záležitostí včelařů sdružených v cechu.
7. Povinnost poplatku ze včelstev majiteli lesů, v nichž se včelařilo.
8. Závazek dodávat med a vosk majiteli panství za směrné (platné) ceny. “

V 16. a 17. století se v hospodářských instrukcích a selských řádech vyskytují předpisy, které se zabývají ochrannou práv vrchnosti na roje a povinností správy dvorů chovat včely v zahradách a štěpnicích. Urbáře z tohoto období se zmiňují o povinnosti poddaných přinášet nalezené včely v lesích svému pánovi.

Povinnost chovat včely byla například upravena v Instrukci Frídlandské z roku 1628, kde je v části XX X O zahradách a štěpnicích upraven počet úlů. ” Včel při každém dovře v sadech a zahradách po 6 oulech aby zaopatřeno bylo.” Povinnost poddaných přinést nalezené včely je upravena v Artikulích rychtářů a poddaných na panstvích Rožmberků z roku 1540 a 1560, jejich rukopisy se nachází v Třeboňském archivu. V artikulích z roku 1540 je tato situace upravena následovně: „ Kdož by včely našel, daj pánu o nich věděti; tehdy bude jeho puol a panských puol; a pakliby kdo zamlžel, tehdy mu je pán vezme, a k tomu trestán bude. ” V artikulích z roku 1560 problematika nálezu včel upravena obdobně: “o nalezení včel v lesích. Item jestliže by kdo kde jaké včely nalezl, ten to hned ouředníku JMsti páně má oznámiti, a budou jich polovice jeho, kdož by je nalezl, a druhá polovice JMsti páně. Pakliby kdo toho zamlčel, a bylo to naň zjeveno: tehdy včely budou JMsti páně, a on, že jest neoznámil, trestán bude.”

Rozdíl mezi včelařstvím lesním a domácím uvádí ve své kronice i Kosmas. Výše zmiňovaný biskup Bruno přibližně v polovině 13. století také zmiňuje tyto dva způsoby včelařství. Také urbář z panství Rožmberků, který se řadí mezi nej starší urbáře, rozlišuje včelařství na zahradách a lesích. Tyto dva způsoby těžby medu a vosku na území našeho státu vedle sebe existovaly až do doby, kdy došlo k zániku brtnictví a včelařství pokračovalo pouze v úlech [1].

Brtnictví

Med byl až do 18. století jediné sladidlo a vosk se používal na výrobu svící a v hutnictví. Časem lidé zjistili, že i ostatní produkty (propolis, mateří kašička, pyl a včelí jed) se dají využít.

Nejdříve člověk pouze vyhledával dutiny, které včely opustily a vybíral z nich plástve s medem. Později vybíral med i z dutin obsazených včelami. Záhy ovšem zjistil, že tímto způsobem byly stavy včel silně decimovány a tak se začal o včely starat. Těmto prvním včelařům se říkalo brtníci podle toho, že včelařili v přirozených dutinách stromů (brtích). Dutiny byly časem upravovány, aby vyhovovaly včelám i práci brtníků. Byly zvětšovány vnitřní dutiny. Otvory do dutin se upravovaly za použití jílu, drnů a kusů dřeva. Tak vznikl zátvor uzavírající přístup do brtě.

Protože se včelařilo v přirozených dutinách stromů, které vnikají hlavně u stromů vzrostlých, museli brtníci při své práci zdolávat i velké výšky. K tomu využívali osekané vršky jehličnanů se zbytky větví (ostrve, provizorní žebřík). Při práci byli připoutáni ke kmenu pomocí provazu a plástve, které zpočátku vylamovali a později vyřezávali speciálními noži, dávali do kožených vaků a později do nádob (lukna). Brtníci označovali stromy se včelami i dutiny pro budoucí včelstva pomocí speciálních značek. Tak asi vzniklo pozdější značení brtí víchy slámy nad nebo pod česnem. Kácení takto označených stromů i ničení značek bylo trestné. [3]

Brtníci se chránili proti včelám např. nakuřováním (nádobka s nažhaveným dřevěným uhlím a do toho se přidaly aromatické látky) nebo se brtník omazal blátem. Hledání a opatrování brtí se stalo hlavním zdrojem obživy, brtník byl tedy plnohodnotným povoláním. Brtník musel být fyzicky zdatný, obratný a musel dobře snášet žihadla. Včelstva se vyhledávala pomocí různých technik. Např. se přinesl med či vosk (roztavený) na kraj lesa a pozorovaly se včely, kam létají [4]. Brtníci byli osobami váženými. Měli své vlastní cechy a tvořili spolky s volenou samosprávou. Byla to živnost, která se přenášela z otce na syna a tím se přenášely i způsoby včelaření.

Med se zpočátku sbíral hned po nastěhování včel. V pozdějších dobách se čekalo až do podzimu. Když ovšem včelaři zjistili, že tento způsob včely příliš oslabuje, začalo se s vybíráním (podřezem včel) na jaře. Za každý osazený strom včelami se musel odvádět poplatek. Med byl ovšem považován za velice ceněnou surovinu. Vyvažovalo se solí. Roku 1553 stálo jedno včelstvo s klátem 3 zlaté. Kráva 5 zlatých [3].

Brtnictví nebylo obecným stupněm vývoje včelařství. Dá se říct, že tento typ včelařství byl věhlasným slovanským způsobem využívání lesních medných zdrojů a opatrováním lesních včel, které žily v dutinách živých lesních stromů. Brtnictví proto nemůžeme považovat za lov, ale jednalo se o zvláštní živnost, která se považuje zajedno z nejstarších a nejoblíbenějších lesních řemesel.

Lidem, kteří v lesích provozovali brtnictví se říkalo brtníci nebo lešáci. Některé prameny mezi lesní včelaře řadí i medaře. S jejich zařazením je to malinko komplikovanější. Dle medařských řádů bylo zcela lhostejné, zda medař získal med od včel v lese nebo při domech, tudíž medaři se dají zařadit jak mezi lesní, tak mezi domácí včelaře.  Lešáci je název odvozený od slov lesní oul. Brtníci získali svůj název od slova brť neboli dutina ve stromě. Můžeme se setkat s tím, že brtníci jsou ve starých listinách jmenováni jako opatrovatelé nebo dozorci včel. Řadili se mezi služebníky zeměpána jako ministeriálové, toto jejich zařazení je uvedeno ve Zlaté bule Karla IV. z roku 1356.

Samotný Karel IV. si uvědomoval význam brtnictví a obecně i hospodářský význam lesů. V návrhu zákoníku Majestas Carolina, který byl vypracován kolem roku 1350, usiloval o ochranu lesů. Z tohoto návrhu se nikdy nestal zákon, ale některá opatření v rámci ochrany lesů se částečně prováděla v praxi. Teprve až po jeho smrti byl u nás v roce 1379 vydán první lesní řád pro Chebsko. Lesní řád zakazoval kácení stromů bez vědomí a svolení lesníka. Toto pravidlo se pak později promítlo do medařských řádů. S ohledem na lesní včely byly výslovně chráněny lípy. Mezi zaměstnanci zmiňovanými v lesním řádu byli i brtníci, proto se dá předpokládat, že i oni konali v lesích ochrannou službu. Ještě před svou smrtí stihl Karel IV. v Chebu potvrdit úřad lesmistra pro chebské lesy, mezi jehož pravomoci mimo jiné patřilo, že měl být soudcem nad lesními brtníky chebské krajiny ve všech záležitostech.

Lesy náležely větším dílem zeměpánům, tudíž bylo zavedeno tzv. brtnické právo, které náleželo k požitkům lesním zeměpána. Zeměpánove současně stanovili zvláštní dozorce, kterým se říkalo brtní, ti měli za úkol dohlížet na brtníky. Brtnému náležel za výkon jeho funkce plat, kterému se říkalo pařené. Brtníci platili za používání lesů nerurální dávky, přesněji za každý osazený strom včelami odváděli poplatek, kterému se říkalo desátek medový. Později desátek medový nahradily peníze.

Brtníci byli v jejich době osobami velice váženými, v rámci jejich společenství utvářeli vlastní cechy a dokonce tvořili spolky s volenou samosprávou. Proto nalézáme zmínky, že brtníci a také medaři byli podřízeni svým úřadům a dokonce i soudům. V čele volené samosprávy stál tzv. lamfojta, ten měl k ruce čtyři přísežné znalce, kteří měli za úkol rovnat spory mezi medaři, vydávat povolení ke zřizování brtí a trestat ty, kteří škodili lesnímu včelařství.

Význam brtnictví navyšují zmínky, že brtníci rozšiřovali své včelařské zkušenosti za hranice našeho území. Naši brtníci byli povoláváni do západních zemí, aby zde učili o brtnickém včelaření. Brtnictví bylo v dávných dobách kvetoucím podnikáním a v našich zemích má starou tradici. Bylo to také zapříčiněno tím, že území našeho státu bylo v těchto dobách na lesy velmi bohaté. Možná proto se brtnictví udrželo v našich zemích po dlouhá staletí v podstatě v nezměněné podobě až do doby jeho zániku, který postupně započal přibližně v 16. století, kdy jedním z důvodů byl nástup těžby dřeva holosečí, rozsáhlé lesní požáry, zvýšení cen dřeva, dovoz třtinového cukru ze zámoří a války, které proběhly na území našeho státu. [1] Dalším faktorem byl i rozvoj včelaření v blízkosti domů, tzv. včelaření zahradní či rolnické. [3]

Brtnictví zaniklo nejen na našem území, ale postupně do konce 19. století vymizelo v celé Evropě. Tato tradiční forma včelařství se zachovala pouze v oblasti přírodní rezervace Shulgan Tash v jižním Uralu v Rusku. [1]

Domácí včelařství

Domácí včelařství vzniklo v pozdější době než včelařství lesní, ale dlouhou dobu tyto dva typy včelařství existovaly společně vedle sebe. Pro domácí včelaře představoval chov včel pouze vedlejší činnost, ze které jim plynul užitek, hlavně v podobě medu. Jejich hlavním zdrojem obživy byla práce na polích a lukách. Proto se pro tento druh včelařství taky vžil název rolnické včelařství, jelikož chov včel provozovali rolníci. Výhodou bylo, že včelařství domácí bylo svobodné a nemusel se odvádět žádný poplatek. Těmto včelařům už se také neříká lešáci, brtníci nebo medaři, ale nazývají se včelníci.

Vznik domácího včelařství je spojen s tím, že brtníci pravděpodobně neprovozovali včelaření pouze ve stojatých stromech, ale také si upravovali dutiny padlých stromů. Když následně brtník tuto padlou kládu donesl ke svému příbytku, zjistil, že včely prosperují stejně jako v lese. [1]  Včelařilo se v úlech špalkových tzv klapetech později klátech a v košnicích tj v úlech ze slámy, rákosu nebo proutí.  Na blízkém východě se dodnes včelaří v hliněných úlech.  V úlech prkenných (stojanech i ležanech)  se začaly chovat včely až v 16. století. Chov včel  při rolnickém včelaření probíhal stejně jak při chovu v brtích. Ustálilo se pravidlo, že při podřezu včel se odebírala pouze polovina díla a druhá polovina příští rok. Tím se káždé dva roky obnovilo kompletní dílo. [3]

K přechodu od včelařství lesního k včelařství domácímu nedošlo ze dne na den. Byl to proces velice pomalý. První zprávy o převaze včelařství domácího nám podává Kosmas, který píše, že sklizeň medu byla v rolnických krajinách větší než v krajinách lesních, jedná se přibližně o období počátku 12. století. Důvodem převahy byla také skutečnost, že včelařství se zakládala při hospodářských dvorech a z některých nevolníků se stali včelaři.

S rozvojem domácího včelařství začali také domácí včelaři vytvářet svá společenství, samosprávu, gruntovní knihy a včelařska registra. Konkrétním případem je Řád včelařského cechu na panství Lipnickém v Moravě, který byl vydán 26. února roku 1697. Vydal ho kníže Ferdinand z Dietrichšteina, na žádost jeho poddaných. Řád obsahuje 23 článků, v jejich rámci je upraveno, že cech včelařů si má každý rok volit jeho správu, kterou tvoří jeden mistr včel, dva starší včelaři a šest přísežných rádců.

To, že domácí včelařství získalo převahu nad brtnictvím, svědčí o tom, že se jednalo o velice úspěšné včelaření, ale slávy včelařství brtnického nedosáhlo [1].

Zdroje:

1. Pumpr, P. 2016. Vývoj právní úpravy včelařství na našem území. Rigorózní práce. Právnická fakulta, Masarykova univerzita v Brně
2. Lidova-architektura.cz. 2023. Historie brtnictví a brtě – brtníci, počátky a rozvoj brtnictví. Dostupné online [19. 11. 2023] https://www.lidova-architektura.cz/brtnictvi-historie/
3. Dumpodjasanem.cz. 2023. Včelařství, brtnictví. Dostupné online [19. 11. 2023] https://www.dumpodjasanem.cz/o-nas/o-remeslech/-16-vcelarstvi-brtnictvi.html
4. Wikisofia.cz. 2023. Včelařství, lov a rybolov. Dostupné online [19. 11. 2023] https://wikisofia.cz/wiki/V%C4%8Dela%C5%99stv%C3%AD,_lov_a_rybolov
5. VasopisVeronicea.cz. 2023. Včelařství v proměnách času. Dostupné online [19. 11. 2023] http://www.casopisveronica.cz/clanek.php?id=817