V roce 1766 byl prohlášen Jan Baptista Illesházy, po smrti svého otce Josefa, za majitele brumovského panství. Zdědil tedy území, kde se nacházela i oblast nynější Sidonie, jež byla hustě zalesněná bukovými lesy a kromě zásobování Illesházyho majetků nebylo pro tento les většího využití. Jan Baptista Illesházy situaci vyřešil tak, že nechal roku 1788 kus pohraničního lesa vykácet a vymýtit a následně založil sklárnu, kterou situoval v údolí potoka Vlárky. Tu pojmenoval podle své ženy Zdeňky (latinsky Sidonie).
Se zakládáním skláren měli Illesházyové již zkušenosti, a to na vsetínském panství, kde byly v 18. století zakládány (lesní) putovní sklárny. Takovou sklárnu postavil i v Sidonii, a to zhruba 4 kilometry od hlavní cesty na Vláři. Tato huť byla malá, pouze s jednou pecí, v níž bylo 8 pánví na tavení skla, jež obsáhly 15-20 litrů skelné hmoty. Pec se zahřívala dřevem a topilo se přímo v ní. U pece pracovalo 24 lidí, po třech u jedné pánve.
Každý, kdo při mýcení lesa a budování hutě pracoval, získal pět měřic panského pozemku, proto se poblíž sklárny usadilo hned několik kopaničářů a tím začala vyrůstat budoucí osada. Po založení sklárny ve Svatém Štěpáně roku 1815 se té sidonské začalo říkat Stará Huť. Asi v roce 1830 se sklárna přestěhovala do nynějšího středu Sidonie, tentokrát zhruba dva a půl kilometru od Vlárského průsmyku. Nová sklárna byla postavena, až na pece, opět ze dřeva, avšak byla nyní mnohem větší než ta předešlá. Tato huť byla při pozdějším rozšíření přestavěna již z tvrdého materiálu.
Problémem pro kolonii se však stala skutečnost, že tato nově postavená sklárna ležela na Uherské straně, zatímco převážná většina domů stála na straně Moravské, což zapříčinilo v budoucnu nejeden zádrhel v politických záležitostech. Tavení v huti bylo zpočátku nepravidelné, takže se předem nevědělo, kolikrát se bude v týdnu pracovat. Začínalo se v kteroukoliv denní nebo noční dobu, v neděli i o svátcích, podle toho, kdy bylo sklo roztaveno. Celý život skláře v 18. a 19. století byl rozdělen jen na dva časové oddíly, a to na dílo – pracovní dobu v huti a na tzv. šmelctok – dobu tavení.
Hned od založení sklárny se začal vyrábět poměrně náročný sortiment skleněných výrobků. Jednalo se o sklo křídové, tabulové (velké a malé tabule) a zelené, jenž bylo zušlechťováno broušením, malováním a rytím. Tato výrobní rozmanitost trvala do poloviny 19. století, poté se s nástupem Schreiberů, na úkor šířky sortimentu, výroba spíše specializovala. Vyrábělo se hlavně nápojové a servírovací sklo, jakožto pohárky, šálky, láhve na různé druhy nealkoholických i alkoholických nápojů, různě malované džbány, karafy, štamprle, kávové konvice, dále zavařovací sklenice, misky, solničky, cukřenky a jiné. Mimo to se vyrábělo také sklo na barometry, teploměry a lampy.
Sidonská sklárna, jako většina skláren v té době, byla vrchností dávána do pronájmu. Prvním známým nájemcem sklárny byl do roku 1800 František Rimař, dále zde působil Jiří Novák a v letech 1820-1840 Antonín Riss.
V roce 1859 se správy podniku ujal sklářský podnikatel Josef Schreiber. Jelikož
se začalo svítit petrolejem, dostal Josef Schreiber na začátku 2. poloviny 19. století zakázku na skleněné trubice pro petrolejové lampy, ze kterých se následně vyvinuly cylindry. Poté k tomu přibyly také skleněné lampy a skleněná stínidla, mnohdy velkých rozměrů. Tak se tedy do sortimentu přidaly takzvané osvětlovací druhy zboží, které přinesly sidonské huti neočekávaný vývoj. Tento druh zboží se stal na úkor rozmanitosti sortimentu hlavní položkou (především cylindry), na kterou se huť začala až do konce své existence specializovat, což zajistilo Schreiberům větší zisky. I když se škála produktů snížila, vyrábělo se v menší míře i nadále sklo lisované, určené především do domácností, jako například vázy, mísy, láhve různých velikostí a podobně.
Roku 1876 odevzdal Josef Schreiber huť svým synovcům Maxmiliánovi a Eduardovi Göpfertovým. V roce 1886 byla v Sidonii dočasně zastavena práce ve sklárnách. O rok později si sklárnu do pronájmu vzal Vincenc Schreiber a sklárně
se opět začalo dařit. Vincenc si také pronajal sklárnu ve Svatém Štěpáně a později i v nedaleké Nemšové, přičemž v Sidonii byla centrála pro všechny tyto hutě. Sidonská sklárna byla umístěna daleko od dráhy, což představovalo velkou
nevýhodu.
To se ovšem za Vincence Schreibra změnilo. Roku 1888 byla postavena železniční dráha procházející Svatým Štěpánem a Vlárou, která vedla z Uherského Hradiště do Trenčianské Teplé, což usnadnilo prodej sklářských výrobků. Do té doby se tyto produkty prodávaly buďto přímo v huti, kde jej kupovali podomní obchodníci nebo se vozily na vozech do Vídně a Budapešti (hlavně tedy v prvních desítkách let od založení) či do bližších oblastí, jako je Uherské Hradiště nebo Trenčín. Existují zmínky ještě o jedné zajímavé metodě převozu skla, a to že se nakládalo tabulové sklo zabalené do beden v Nemšové na vory a dopravilo se tak po Váhu až do Komárna.
Po převzetí hutě Vincencem Schreiberem došlo již k zmiňovanému pozitivnímu vývoji sklárny a od března do října 1900 probíhala přestavba. Byla zrenovována budova huti a kanceláře a přistavena nová brusírna se strojírnou. Zrenovovaná huť měla 2 pece, každá po 10 pánvích, vytápěné již dřevoplynem. Na pecích se pracovalo střídavě, protože se musely po určitém čase opravovat. Těchto 10 pánví bylo rozděleno na 17 dílen, kde v každé z nich pracovali 4 dělníci (mistr, pomahač, naběrač a odnašeč). Součástí skláren byla také malírna a rafinerie skla, kde se sklo temnilo (matovalo) a leptalo.
V tomto období se v sidonské sklárně vyrábělo mnoho různých druhů cylindrů, okrasných stínidel a souborů křišťálového skla. Zástavba kolonie byla chaotická. Dělnické byty sklářů byly řazeny v jeden podélný objekt, ze smíšeného zdiva se sedlovou střechou. Byly na nízké úrovni bez jakéhokoliv příslušenství. Kopaničářské nebo pasekářské usedlosti byly převážně ze dřeva, které bývalo výrazným tektonickým prvkem všech zdejších staveb. Ačkoliv formálně Svatá Sidonie spadala pod správu Bylnice, spravoval ji nejvíce podnik. Jak již bylo zmíněno, pár budov i s komplexem huti stály na levém břehu Vlárky a patřily tak katastrálně k Uhrám.
Toho si můžeme povšimnout na výsledcích sčítaní obyvatel roku 1900. Na moravské straně stálo 36 domů, v nichž žilo 584 obyvatel a na straně uherské 3 obytné domy se 32 obyvateli, huť, brusírna, vazárny a skladiště. Dohromady to tedy činilo 616 obyvatel, z toho ve sklárně pracovalo okolo 225 dělníků. V pramenech lze najít demografické údaje i z jiných let, jako třeba z roku 1915, kdy dle školní kroniky žilo v Sidonii 625 obyvatel ve 45 domech. Dále máme záznam z roku 1930, kdy ve Svaté Sidonii bydlelo 580 lidí v 50 domech.
Jelikož populace osady neustále stoupala, bylo založeno školní vyučování, jež se zprvu odehrávalo v soukromých domech. Do roku 1876 se ve výuce vystřídalo asi 5 učitelů. Téhož roku se škola stala veřejnou. Školní budova však stále chyběla, takže výuka byla prováděna tentokrát v panském domě, který ale v roce 1884 vyhořel. Bylo tedy nuceno přesunout se někam jinam, což provizorně vyřešily prostory místního hostince a poté dělnického domu. Domovská obec Bylnice se neustále vymlouvala a nakonec ani s výstavbou školní budovy nepomohla.
Budova školy byla tedy vystavěna až za Vincence Schreibera roku 1889, který se o ni významně zasloužil, když společně s brumovským velkostatkem zajistili její financování. Díky nově postavené škole tak stoupl počet žáků v řádu desítek na 103 dětí. Roku 1904 byla tato jednotřídní škola pozvednuta na dvoutřídní. Práce ve sklárnách byla velice namáhavá, výdělky nebyly kolikrát dostatečné pro pokrytí základních životních potřeb. Navíc bylo zcela normální, když ve sklárnách dělaly i děti, které pracovaly i 12 hodin v kuse, díky čemuž na přelomu
19. a 20. století začali dělníci vyžadovat zlepšení pracovních a životních podmínek.
Již v roce 1898 uspořádali nespokojení dělníci, po nepřetržitých 19 nedělích práce, úspěšnou stávku. Sklářští pomocníci se dohodli jednoduše nenastoupit příští neděli do práce a místo toho si zajít na pivo do blízkého Brumova. Bez pomocníků nemohli pracovat ani mistři a práce v huti se tak zastavila. Vincenc Schreiber zavolal na stávkující četníky z Nemšové, avšak po vyslechnutí stávkujících jim bylo dáno za pravdu. Stávkující tak byli vyslechnuti i Schreiberem, který jim nakonec vyhověl. Dělníci si tedy po právu vydobyli zvýšení platu, snížení pracovní doby z 12 na 10 hodin, zrušení práce v neděli, o svátcích a taky v noci.
Po roce fungování s novými podmínkami se při inventuře nečekaně zjistilo, že se vyrobilo o hodně více než za starého pracovního režimu. Roku 1907 založili dělníci tří hutí patřících pod Vincence Schreibera (Svatý Štěpán, Svatá Sidonie, Nemšová) společný sociálně demokratický spolek, jehož schůze se odehrávaly v hostinci na Vláři.
S příchodem 1. světové války se život ve sklárně zkomplikoval. Práce v hutích za války nebyla, jelikož nebyl dostatečný odbyt skleněných výrobků ani pracovních sil. Po válce se výroba znovu rozběhla. Během války nastal velký nedostatek, nebyla to pouze nouze o potraviny, který v mnohých rodinách způsobila hlad, ale i nedostatek šatstva a obuvi. Následkem této nouze začal v kolonii v letech 1916 a 1917 řádit epidemický tyfus, který si vyžádal tři oběti.
Po válce Vincenc Schreiber odkoupil huť od velkostatku a po dlouhé době, kdy byl pouze nájemcem, se tak stal jejím majitelem. Od roku 1918 se ve sklárně pracovalo neustále až do dubna 1923. Od dubna do září se nepracovalo, neboť bylo potřeba opravit pece. Kvůli tomu odjelo hned několik sklářů do skláren ve Francii. Od září 1923 se pracovalo nepřetržitě až do 24. prosince 1931. Avšak od roku 1929 se začínala projevovat hospodářská krize, firma se začala zadlužovat a tím začaly být výplaty sklářů nepravidelné. Z důvodu nevyplacení mezd za 13 týdnů se dělnictvo 24. prosince 1931 rozhodlo zastavit práci na tak dlouho, než bude dlužená mzda vyplacena.
Ačkoliv firma dělníky žádala, aby pokračovali v práci, nebylo jí vyhověno. Firma byla insolventní, a proto nemohla dělníkům mzdy vyplatit. V roce 1931 bylo na firmu vyhlášeno moratorium, jehož správce se vzdal správy a v roce 1932 byla firma pro velké pohledávky dána do konkurzu. Správce konkurzu dal továrny (společně se sklárnou ve Svatém Štěpáně a v Nemšové) dvakrát do veřejné dražby, avšak bez výsledku. Teprve při třetí dražbě, která se konala 18. července 1936, koupila sklárnu i s obytnými domy Všeobecná úvěrní banka slovenská, pobočka Legiobanky, za 535 tisíc korun. Tím byl osud zdejší sklárny zpečetěn, neboť ihned po prodeji kartel dutého skla DUTA zaplatil bance pohledávku, která vázla na továrním objektu, ovšem s podmínkou, že se továrna neuvede už nikdy do provozu.
Továrnu prodala banka firmě Redlich a Střelec v Olomouci k úplnému rozebrání. Koncem října 1937 bylo započato bourání zdejší sklárny, které bylo dokončeno v dubnu 1938 a tím zanikla stopadesátiletá tradice sklářské výroby ve Svaté Sidonii. Obytná stavení rozprodala banka zdejším sklářům. Po vyhasnutí pecí se zhostila v Sidonii bída, jelikož nastala většinová nezaměstnanost, tudíž se dělníci snažili najít jakoukoliv práci k obživě. Většina sklářů odešla pracovat do kamenolomu na Vláři. Několik dělníků odjíždělo na sezónní práce, jako byly žně nebo obírání vína. V roce 1933 bylo v Sidonii na 68 nezaměstnaných osob, což se trochu zlepšilo v následujícím roce 1934, kdy se počet nezaměstnaných snížil na 56, nejspíše díky výhodné smlouvě pro dělnictvo, která byla ujednána toho roku na zemském úřadě v Praze. Nabízela sklářům výhodnou práci ve firmě Moh. Yassina Beye v Káhyře. Někteří skláři odjeli, avšak většina se vrátila brzo zpět domů, hlavně z důvodu nepřizpůsobení se klimatickým podmínkám. Ti, jenž nedokázali sehnat práci, zůstali závislí na nedostačující finanční podpoře a po zavření sklárny přežívali prakticky z ničeho [1].
Zdroje:
- Kolínek, Z. 2022. Srovnání vývoje sidonské huti s vývojem skláren na Východní Moravě. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Pedagogická fakulta.