Sklárna ve Svatém Štěpáně

Sklárnu v osadě Svatý Štěpán založil v roce 1815 v hustě zalesněné oblasti Bukového potoka tehdejší majitel brumovského panství Štěpán Illesházy. Tímto Štěpán navázal na svého otce Jana Baptistu Illesházyho, který již v minulosti postavil huť v Sidonii. Sklárna byla vystavena z důvodu zužitkování dřeva, které ve větším měřítku nemělo jiného využití. Jelikož tato huť byla založena o něco později nežli huť v Sidonii, nazývali ji lidé Nová huť. Obdobně tak připadl lidový název Stará huť té sidonské.

Lokalita pro stavbu sklárny byla vybrána při soutoku Bukového potoka a jeho menšího přítoku. Bohužel katastrální hranice mezi Bylnicí a Štítnou nad Vláří procházela přímo středem sklárny, což v budoucnu zapříčinilo mnoho zbytečných sporů. Potok poháněl soustružnu a stupník, kde se křemen rozbíjel na písek. V soustružně se pro sklárnu vytvářely dřevěné formy, násady na píšťaly, věci pro brusírnu a podobně. Stroje v brusírně byly poháněny nohami, tedy až do konce 19. století, kdy byla sklárna zmodernizována a stroje poté fungovaly již na parní pohon.

Společně se sklárnou byly vystavěny převážně dřevěné, ale i zděné obydlí, ve kterých dělníci a úředníci bydleli. Co se sklárny týče, ta byla nejspíše vystavěna jak ze dřeva, tak i z pevného zdiva. To nám dokazuje katastrální mapa z roku 1828. Po založení sklárny nechal Štěpán Illesházy vedení na nájemnících. První nájemci však zprvu poměrně neobratně hospodařili, čímž potenciál sklárny nebyl plně využit. Produkce skla tenkrát probíhala ve dvou tavících pecích vytápěných dřevem, kde se do poloviny 19. století vyráběl poměrně rozsáhlý sortiment skla křídového, tabulového a zeleného.

V roce 1859 si sklárnu pronajal podnikatel Josef Schreiber, zástupce významné sklářské rodiny Schreiberů na Moravě. Roku 1876 ji odevzdal svým synovcům Eduardovi a Maxmiliánovi Göphertovým. Ti se však roku 1884 vzdali jejího vedení a došlo k zastavení výroby. Výroba v huti byla obnovena až 8. června 1893, a to po převzetí sklárny Vincencem Schreiberem. Ten v roce 1897 nechal přestavit staré sklářské pece na dřevo modernějšími pecemi na dřevoplyn. Navíc byla pec rozšířena o jednu pánev navíc, což společně s rychlejším tavením zajistilo nové pracovní pozice a nárůst produkce.

Navíc roku 1888 byla postavena železniční dráha vedoucí kolem Svatého Štěpána z Uherského Hradiště do Trenčianské Teplé, která usnadnila odbyt výrobků. Do té doby se sklářské výrobky vozily buďto na vozech do Vídně, Budapeště či bližších oblastí, jako Uherské Hradiště a Trenčín nebo se prodávaly přímo v huti, kde jej kupovali podomní obchodníci.

Z důvodu nové zakázky na výrobu skleněných trubic pro petrolejové lampy se začaly již za Josefa Schreibera vyrábět společně se Sidoníí i ve sklárně ve Svatém Štěpáně, spolu se skleněnými lampami a skleněnými stínidly. Do sortimentu štěpánské huti tímto přibylo nově osvětlovací sklo, jež přineslo Schreiberům větší zisky, a na které se sklárna specializovala až do konce svého působení. Poté zde Vincenc Schreiber začal vyrábět namísto dosavadních cylindrů, které byly na obou koncích obroušeny, cylindry se zapáleným okrajem, jenž se tak lehce nerozbíjely a jejichž výroba byla jednodušší a taktéž ekonomičtější. Vedle osvětlovacího druhu zboží se v menší míře také vyrábělo například sklo lisované, ze kterého se vyráběly produkty pro každodenní potřebu.

Různé zdroje dokládají požár, který postihl sklárnu  ve Štěpánu v prvním desetiletí 20. století, avšak rok požáru se liší. Následkem požáru byla huť opravena, a i poslední zbytky dřevěné konstrukce byly nahrazeny cihlami. Navíc byla částečně opět zmodernizována. Sklárny ve Svatém Štěpáně a Sidonii byly spojeny továrním telefonem, vydržovaným nájemcem.

I ve Svatém Štěpáně začalo dělnictvo skláren na přelomu 19. a 20. století požadovat zlepšení svých životních podmínek. Díky úspěšné stávce v roce 1898 v Sidonii, založili dělníci ze skláren ve Svatém Štěpáně, Sidonii a Nemšové počátkem 20. století sociálně demokratický spolek. Následně docházelo k neustálým přím s Vincencem Schreiberem, které měly za následek i občasné propouštění dělníků. V říjnu 1912 proběhla neúspěšná stávka za zlepšení výdělku ve sklárně, kvůli které byli 3 dělníci propuštěni a ostatní dostávali zaplaceno ještě o něco méně než doposud. Ve spojitosti s touto stávkou došlo k půlročnímu zastavení provozu.

Po vypuknutí první světové války občané Svatého Štěpána očekávali, ostatně jako většina lidí na celé zemi, že válka brzy skončí a na všedním životě se nijak zvlášť neprojeví. Ovšem to se nestalo. Válka pokračovala, bída pomalu ale jistě přicházela, navíc došlo k poklesu odbytu, který vyvrcholil v březnu 1915, kdy byla práce ve sklárně zastavena a obyvatelé zůstali bez práce. Nezaměstnanost byla částečně umenšována otevřením nedalekého lomu, založeného ještě před válkou a vyšší poptávkou po dříví z okolních lesů, které se využívalo jak k vojenským účelům, tak na pile v Bylnici.

Po válce, tedy na jaře roku 1919, se začalo s opravami budovy huti a výstavbou nových pecí, které se v průběhu války poničily, načež již v červnu započala výroba. Fungování sklárny však doprovázely již neustálé nesnáze a dělníci navíc požadovali stále větší mzdy. Ve 20. letech nastala odbytová krize, která zapříčinila občasné zastavování provozu sklárny. Od prosince 1926 se dokonce na pět měsíců zastavila práce v huti, kvůli nevyřešeným sporům dělnických mezd. Vincenc Schreiber měl již v této době časté problémy s vyplácením platů, avšak pravá rána přišla s hospodářskou krizí. Dluhy rostly, což mělo za následek opětné zastavení výroby, které trvalo od 15. ledna až do 10. května 1931, načež se v červenci a srpnu taktéž nepracovalo. Krachující firma upadla do konkurzu v říjnu 1932.

Sklárnu, i se všemi domy k ní patřícími, koupila ve veřejné dražbě Městská spořitelna ve Valašských Kloboukách. V návaznosti na to si starosta Bylnice Julius Černý a hoteliér Josef Rufer pronajali sklárnu za účelem obnovit provoz. To se jim povedlo v prosinci 1934, kdy se pece sklárny rozhořely, znovu ovšem bohužel vyhasly již v únoru 1935. Naposled se pece rozhořely k počátku roku 1936 do konce července, kdy podnik převzali 3 úředníci bývalé záložny ve Valašských Kloboukách, tudíž se ještě na krátkou dobu podařilo obnovit výrobu, kde byli povoláni sklářští mistři ze Sidonie a Nemšové.

Sklárnu ve Svatém Štěpáně koupil v roce 1936 kartel dutého skla DUTA. Kartel nechal zbořit sklářskou pec, rozprodal formy i stroje a obyvatelům byly rozprodány dělnické domky. Následkem toho zůstalo bez práce zhruba 150 dělníků, mnoho z nich v budoucnu zůstalo v chudobě a závislí na podpoře pro nezaměstnané. Zbylí se snažili uživit, jak se jen dalo, například lesními pracemi, polním hospodářstvím či prací při regulaci Bukového potoka, který při povodních způsoboval velké škody na majetku a ohrožoval životy. Na zemském úřadě v Praze roku 1934 byla ujednána výhodná smlouva pro dělnictvo, které mělo odcestovat k firmě Moh. Yassina Beye v Káhiře. Část sklářů se nechala touto firmou najmout, většina se však brzy vrátila, hlavně z důvodu nepřizpůsobení se klimatickým podmínkám [1].

Zdroje:

1. Kolínek, Z. 2022. Srovnání vývoje sidonské huti s vývojem skláren na Východní Moravě. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Pedagogická fakulta.