Subatlantikum zaujímá období od 800/500 let BC do současnosti. V rámci subaltlantika je vyděleno starší a mladší období.
Starší subatlantikum
Starší subatlantik trvá od roku 800/500 let BC asi do roku 6. až 13.století n. l. Docházelo ke kolísaní vlhčích a sušších fází, celkově však bylo podnebí oceáničtější a poněkud chladnější než v současnosti. Klimatické poměry ale v podstatě odpovídají současnému stavu.
Zvlhčení klimatu podporovalo mohutný rozvoj vegetačního pásu Fagus-Abies, který pronikl hluboko do nižších poloh. Fagus a zejména Abies se objevovali na nejnižších hranicích svého rozšíření, kde se dnes jedle už nevyskytuje. Mohutný rozvoj smíšených bukovo-jedlových a jedlovo-bukových lesů ve vlhčím klimatu souvisel s ústupem tehdejšího osídlení člověka do nižších poloh. Šíří se i Picea a Carpinus. Horní hranice lesa se snižovala a lze předpokládat, že asi ke konci tohoto období dosáhla dnešní klimatickou hranici lesa.
Starší subatlantik spadá do mladší doby železné. Na jeho konci dochází ve střední Evropě ke stěhování národů a naše země jsou osídleny Slovany. Svobodová (1993) se ve své práci z jeskyně Býčí skála zabývala zřejmě obdobím staršího až mladšího subatlantiku. Dřeviny tvořily jen 16,5 % a převažoval pyl dřevin tvořících lemy vodních toků. Přiřazení pylové analýzy ke staršímu subatlantiku ale není jednoznačné (není zde například přítomen Fagus). Patrné byly i zbytky habrové doubravy. Z toho vyplývá, že okolí lokality bylo odlesněné, byly rozšířeny luční porosty v údolních polohách nebo stepi na skalnatých stanovištích. Odlesnění zapříčinil člověk, což je typické pro mladší subatlantikum
Mladší subatlantikum
Mladší subatlantikum trvá od 6. až 13. století našeho letopočtu dodnes. Nastalo zřetelné vysušení krajiny a zvýšila se poněkud kontinentalita. Zvětšil se rozdíl vlhkosti mezi zalesněnými hornatinami a odlesněnými nížinami. Osídlení zpočátku vycházelo ze starého sídelního území v nižších polohách a na ně navazovalo nové osídlení pronikající až vysoko do hor (valašská kolonizace). Člověk snižoval horní hranici lesa pastvou, vypalováním a vysekáváním dřevin. Docházelo k odvodňování a často k velké devastaci krajiny.
Spodní hranice mladšího atlantika tedy není dána klimaticky, ale výraznými antropickými zásahy do přirozeného charakteru vegetace. V pylových diagramech z tohoto období je vidět prudký pokles pylových křivek lesních dřevin, hlavně Abies, Quercus a Picea. Na odlesněné plochy a do prosvětlených lesů se opětně šířily světlomilné dřeviny – Pinus, Betula a různé keře, např. Juniperus. Uplatňoval se stále větší vliv zemědělství a docházelo ke krátkodobým změnám v celých krajinách včetně lesů, na jejichž ploše byly zakládány převážně monokultury.
O vývoji lesů z nejmladšího úseku tohoto období jsme pak informováni už na základě písemných dokladů v kronikách a archívech. Nelesní plochy byly proměněny v pastviny, louky, pole a sídliště. To je pyloanalyticky dokumentováno vzestupem pylů bylin. Převládají jednak světlomilné druhy luk a pastvin a za druhé synantropní druhy (obiloviny, polní plevele, druhy rumišť, ruderálů a trvale sešlapávaných ploch).
Zdroj: Roszková, A. Palynologie vybraných kvartérních lokalit Krkonošského národního parku. Diplomová práce. Přírodovědecká fakulta. Masarykova univerzita. Brno. 2006