Kdo měl doma vypálené, napil se, kdy chtěl. V hostincích bylo možno dát si pálenku z panské palírny takřka kdykoliv a vrchnost do určité míry pití kořalky podporovala, protože se jí tím zvyšoval obrat. Pokračovat ve čtení „Pití pálenky v tradičním prostředí“
Právní aspekty pálení slivovice
Za zcela zásadní lze považovat dekret dvorské komory z roku 1835, který „dovoluje jednotlivci napálit ročně 56 litrů (tedy jedno staré vědro) 50 % kořalky z plodin pocházejících z vlastních zahrad a pálení slivovice musí se na vlastním gruntě prováděti.“ Uvedený zákon platil pro Moravu a některé další země monarchie, naproti tomu v Čechách musel každý výrobu kořalky řádně zdanit. Pokračovat ve čtení „Právní aspekty pálení slivovice“
Z historie výroby pálenky na Slovácku
Vrchnostenské palírny
Značná obliba kořalky učinila z jejího pálení výnosnou činnost, která zaujala v období novověku podnikavou šlechtu. Po roce 1680 byla výroba kořalky prohlášena za vrchnostenský regál (privilegium šlechty). Výnosnou činnost v řadě případů šlechta neprovozovala ve vlastní režii, ale pronajímala ji za výhodný plat poddanským městům a často také Židům. Pokračovat ve čtení „Z historie výroby pálenky na Slovácku“