Když se řekne Baťa, většině lidí naskočí obraz továrny ve Zlíně a žluté reklamy na boty. Skutečný rozsah baťovského majetku ale ševcovskou dílnu mnohonásobně přesahoval: koncern držel pozemky, lesy, statky, zámky, hřebčín, filmové ateliéry, prodejní síť i banku. Tento článek mapuje, co všechno firma Baťa a rodina Baťů od přelomu století do znárodnění v Československu vlastnily, jak k tomu přišly a k čemu jim to bylo. Příběh se odehrává především na jihovýchodní Moravě, ale dotahuje se přes Slovensko až do Pováží a do podhůří Tater. Pokračovat ve čtení „Majetek Baťů v Československu: podnikání, rodina, soběstačnost“
Baťovy školy práce: jak Baťa vychovával mladé muže a mladé ženy
Baťovy školy práce patří k nejznámějším částem zlínského průmyslového experimentu. Firma T. & A. Baťa v nich nebudovala jen učňovskou školu pro budoucí obuvníky, ale celý výchovný systém, který měl spojit práci, vzdělání, internátní režim, sport, hospodaření s penězi a vědomí osobní odpovědnosti. Jejich příběh začíná v září 1925 v Baťově Zlíně a uzavírá se krátce po únoru 1948, kdy samostatný baťovský školský systém zanikl v prostředí už znárodněné firmy. Pokračovat ve čtení „Baťovy školy práce: jak Baťa vychovával mladé muže a mladé ženy“
Zlín: Baťův experiment
Když sourozenci Baťové roku 1894 otevřeli ve Zlíně malou ševcovskou dílnu, sotva mohli tušit, že za čtyřicet let z ní vyroste globální koncern s desítkami podniků, tisíci zaměstnanců a miliony prodaných bot. Nebyl to však jen příběh obuvi. Baťa vytvořil propojený systém továren, bydlení, škol, dopravy, obchodu i sociálních institucí, jehož srdcem byl Zlín a nejdůležitější odnoží Otrokovice. Pokračovat ve čtení „Zlín: Baťův experiment“
Baťovské satelity: jak se ze Zlína stal model pro tovární města světa
Jméno Baťa dnes zní jako značka obuvi, ale mezi světovými válkami to byl pojem urbanistický a sociální. Z malého moravského Zlína vznikla síť dceřiných továrních měst, kterým se říkalo malé Zlíny nebo Bata-villes. Tento článek vede čtenáře po jejich stopách v Československu i v zahraničí, vysvětluje, proč vůbec vznikaly, a ukazuje, čím se navzájem prolínaly. Pokračovat ve čtení „Baťovské satelity: jak se ze Zlína stal model pro tovární města světa“
Hugo Vavrečka: novinář, diplomat a Baťův ředitel
Hugo Vavrečka patří k těm postavám českých dějin dvacátého století, jejichž životopis se nedá poctivě napsat na jednu stránku. Narodil se ještě v rakouské Slezské Ostravě, vystudoval elektrotechniku, psal humoresky pod pseudonymem, posílal reportáže z balkánských válek, vyjednával jako vyslanec v Budapešti a ve Vídni, pak vstoupil k Tomáši Baťovi do Zlína a stal se jedním z mužů, kteří firmu po havárii zakladatele převzali. Pro jihovýchodní Moravu je důležitý hned dvakrát: jako rodák z karpatského pomezí Ostravska a Slezska a jako klíčová postava zlínské éry, která dala kraji moderní průmyslovou tvář. Pokračovat ve čtení „Hugo Vavrečka: novinář, diplomat a Baťův ředitel“
Zlín 1930–1939: průmyslové město, které určovalo tempo regionu
Třicátá léta proměnila Zlín z rychle rostoucího továrního městečka v urbanistický a průmyslový experiment středoevropského dosahu. Za jedinou dekádu zde vyrostly nejvyšší administrativní stavba meziválečného Československa, jeden z největších kinosálů v zemi, soustava škol s reformní pedagogikou i obytné čtvrti pro tisíce dělnických rodin. Pro jihovýchodní Moravu šlo o nejintenzivnější období modernizace, jaké region zažil, a jeho dopad přesáhl hranice samotného města.
Pokračovat ve čtení „Zlín 1930–1939: průmyslové město, které určovalo tempo regionu“
Jan Antonín Baťa – budovatel impéria
Jan Antonín Baťa patří k nejpozoruhodnějším i nejrozporuplnějším osobnostem československých hospodářských dějin. Po smrti Tomáše Bati převzal už silnou a mezinárodně rozkročenou firmu, kterou v několika letech dále rozšířil, obohatil o nové obory, správní budovu č. 21, baťovská města i velké modernizační plány pro Československo. Jeho příběh však není jen příběhem úspěšného nástupce: patří do něj také válka, exil, Brazílie, poválečné obvinění, ztráta majetku a pozdní rehabilitace.
Nedokončená dálnice ve Chřibech
Lesní hvozd ve Chřibech ukrývá tajemné betonové monumenty, které jsou pozůstatkem ambiciózní a nedokončené stavby první české “národní” dálnice mezi Prahou a dalekými končinami na Podkarpatské Rusi. Stavět se zde začalo před vypuknutím druhé světové války v květnu 1939 a válečné události zastavily stavební úsilí v srpnu 1941. Po druhé světové válce se ve stavbě už dále nepokračovalo, takže nyní můžeme v hloubi chřibských lesů obdivovat už jen pár fragmentů původního velkolepého záměru. Pokračovat ve čtení „Nedokončená dálnice ve Chřibech“
Baťova dráha (nedokončená železnice Vizovice – Valašská Polanka)
Železniční trať Vizovice – Valašská Polanka je nedokončená (a zároveň i plánovaná) železniční trať spojující dvě provozované železniční tratě na Valašsku. Podle prvních plánů Baťovy kanceláře vypracovaných v roce 1928 mělo železniční spojení ve Vizovicích navazovat na stávající trať Otrokovice – Zlín – Vizovice a spojovat ji s Púchovem, později byly plány upraveny na propojení s mezitím dokončenou tratí Vsetín – Púchov ve Valašské Polance v roce 1937 [1]. Pokračovat ve čtení „Baťova dráha (nedokončená železnice Vizovice – Valašská Polanka)“
Baťův kanál
Baťův kanál, oficiálně Průplav Otrokovice–Rohatec, je historická vodní cesta vybudovaná ve 30. letech 20. století v údolí řeky Moravy. Původně měla sloužit především k přepravě lignitu z jihomoravských dolů do baťovských závodů v Otrokovicích, zároveň však navazovala na širší vodohospodářské plány spojené se závlahami a regulací Moravy. Dnes je Baťův kanál známý hlavně jako rekreační vodní cesta, ale jeho vznik patří k významným technickým a průmyslovým projektům meziválečné jihovýchodní Moravy.