Publikováno Od Robert Hruban

Zlínský zámek: od středověké tvrze po srdce moderního města

Uprostřed sadu Svobody ve Zlíně stojí budova, která pamatuje rytíře i průmyslníky, kurfiřty i komunistické funkcionáře. Zlínský zámek je nejstarší dochovaná stavba ve městě a zároveň jedinečný svědek toho, jak se obyčejné moravské městečko proměnilo v jeden z nejdůležitějších průmyslových center střední Evropy. Jeho příběh je příběhem celého Zlína – plný převratů, přestaveb a nových začátků.

Zlínský zámek v roce 1746, zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Zl%C3%ADn_(z%C3%A1mek)#/media/File:Zlin_zamek_1746.jpg
Zlínský zámek v roce 1746, zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Zl%C3%ADn_(z%C3%A1mek)#/media/File:Zlin_zamek_1746.jpg

Od tvrze k hradu: počátky šlechtického sídla

Historie zámeckého areálu sahá hluboko do středověku, avšak s jedním podstatným háčkem. Zlín sám je doložen poprvé v roce 1322, kdy se jako součást panství zmiňuje v kupní smlouvě královny vdovy Elišky Rejčky. Feudální sídlo sice ve Zlíně existovalo již ve 14. století, kdy panství roku 1358 koupili bratři Albrecht Aleš a Zdeněk ze Šternberka, nicméně podle novějších stavebně-historických průzkumů tato starší šternberská tvrz pravděpodobně nestála na místě dnešního zámku. Přesto se k tomuto období váže pověst, kterou zaznamenal moravský topograf Řehoř Wolný – zlínské panské sídlo se prý nazývalo Šternberk po svých zakladatelích.

Skutečné jádro dnešního zámku tvoří až tvrz doložená v 15. století. V té době přešlo panství do rukou rytířského rodu Tetourů z Tetova, známých válečníků, kteří na zámku sídlili a panství rozvíjeli. Právě do jejich éry spadá stavba gotického paláce, jehož zdivo je dodnes zachováno v jižním křídle budovy. Součástí opevněného areálu byla tehdy i mohutná věž, jejíž základy a silné zdivo jsou patrné v labyrintu místností v přízemí dnešního východního křídla. Tetourovská tvrz tedy nebyla jen jednoduchou obytnou věží, ale kompaktním opevněným celkem, který tvořil pevný základ pro všechny budoucí přestavby.

Renesanční přestavba: zrod zámku v moderním slova smyslu

Velká proměna přišla v druhé polovině 16. století. Panství tehdy vlastnil rod Kunoviců – konkrétně Anna a Jan z Kunovic – a právě pod jejich vedením prošla středověká tvrz zásadní renesanční přestavbou. Ta probíhala přibližně v letech 1578–1580 a přinesla zámku novou podobu odpovídající dobovému vkusu: vzniklo severní křídlo s podsklepenými prostory, které se dochovaly dodnes, a původní gotická opevněná struktura dostala světlejší, palácový charakter. Renesance přinesla do architektury vzduch a symetrii – mohutné hradební zdi se proměnily v elegantní průčelí, úzká okénka ustoupila širším okenním otvorům. Dobová vyobrazení Zlína ze 17. a 18. století zachycují zřejmě právě tuto renesanční podobu: zámek tvořily tři třípodlažní křídla bez čtvrtého – buď ještě nezastavěného nebo nižšího západního traktu.

Toto období bylo pro Zlín hospodářsky příznivé. Město prosperovalo, rozvíjelo se řemeslo – koželužství, hrnčířství, soukenictví – a v roce 1582 Zlín získal školu, o čtyři roky později novou radnici. Od Kunoviců přestavěný zámek nebyl izolovanou ozdobou, ale centrem panského hospodářství, z nějž se řídil celý okolní kraj. Bohužel prosperita netrvala věčně. Třicetiletá válka (1618–1648) zasáhla východní Moravu obzvláště tvrdě: opakované průchody vojsk, kurucká tažení a drancování zanechaly hluboké stopy. Zlínský zámek byl za vpádů uherských povstaleckých vojsk v pozdějších desetiletích vypleněn a zpustošen. Část vybavení zmizela, část budovy chátrala. Kdy přesně k největším škodám došlo, zdroje neuvádějí jednoznačně, ale výsledek byl jasný: na konci 17. a v první polovině 18. století byl zámek v neutěšeném stavu.

Zřejmě nejstarší zobrazení města Zlína z roku 1746, zdroj: https://www.idnes.cz/zlin/zpravy/vyroci-prvni-zminky-700-let-eliska-rejcka-historie-oslavy.A220228_652953_zlin-zpravy_ppr
Zřejmě nejstarší zobrazení města Zlína z roku 1746, zdroj: https://www.idnes.cz/zlin/zpravy/vyroci-prvni-zminky-700-let-eliska-rejcka-historie-oslavy.A220228_652953_zlin-zpravy_ppr

Khevenhüllerové a klasicistní přestavba

Zásadní obnovu přinesl přelom 18. století. Roku 1777 nechal hrabě František Antonín Khevenhüller – majitel zlínského panství – zpustošený zámek přestavět. Khevenhüllerové byli starý šlechtický rod s kořeny v Korutanech, který v 18. století patřil k vlivné moravské aristokracii; jejich volba investovat do zlínského sídla nebyla nahodilá, ale odráží celkový vzestup šlechtického stavitelství v josefinské a pozdně barokní éře. Přestavba přinesla finální čtyřkřídlou podobu zámku: nad sklepeními zbořeného severního traktu vyrostlo nové třípodlažní křídlo, objekt původní věže byl ze severu i jihu dostavěn, čímž vzniklo dnešní východní křídlo. Fasády dostaly sjednocující pojetí, dvůr obklopily arkády. Výsledkem byl kompaktní, téměř čtvercový zámecký blok s mansardovou střechou – podoba, která přetrvala dodnes. V průběhu 19. století přibyla ještě čtveřice nárožních jehlanových nástaveb na střeše, které zámku dodaly malebný siluetový charakter. Vnitřní nádvoří s arkádovými chodbami, které dnes navštěvují turisté, pochází právě z této klasicistní přestavby.

Khevenhüllerové však nebyli posledním aristokratickým rodem na zlínském zámku. V první čtvrtině 19. století přešlo panství do rukou barona Klaudia Brettona, jehož působení poznamenalo okolí zámku možná ještě výrazněji než samotná stavba. Bretton byl podnikavý šlechtic francouzského původu se zálibou v zahradním umění a průmyslových projektech. Dal kolem zámku zřídit rozlehlý anglický park s jezírky – parkovou úpravou, která tehdy zcela změnila charakter místa. Anglický park, na rozdíl od formálních francouzských zahrad, napodoboval přírodní krajinu: nepravidelné cesty, skupiny stromů, vodní plochy jako součást estetického celku. Brettonův park byl v kontextu moravského Valašska poměrně neobvyklým luxusem. Vedle parku vybudoval Bretton v areálu pivovar, palírnu, sýpku, továrnu na zápalky a provoz na zpracování hedvábí. Zámecký areál se tak stal hospodářsky soběstačným mikrokosmos, který zaměstnával část obyvatel města.

Zlínský zámek v pohledu od západu, před zámkem bývalo jezírko, zdroj: https://zam.zlin.eu/objekt/8-zamek

Od šlechty k průmyslu: Hauptové a zlom 19. a 20. století

Po Brettonovi se panství dostalo do rukou brněnské textilnické rodiny Hauptů von Buchenrode, jejichž příběh je úzce spjat s postupným úpadkem šlechtického hospodaření a nástupem průmyslové éry. Hauptové zámek vlastnili v druhé polovině 19. a na počátku 20. století a jejich správa panství probíhala v době, kdy samotný Zlín procházel zásadní hospodářskou transformací. V roce 1850 otevřel tehdejší majitel zámku první továrnu na zápalky. V roce 1870 zahájil Robert Florimont výrobu obuvi – podnik, který sice brzy zanikl, ale připravil půdu pro pozdější Baťův vzestup. V roce 1894 pak Tomáš Baťa založil svoji obuvnickou dílnu a Zlín vstoupil do zcela jiné epochy.

Posledním šlechtickým majitelem zámku byl Stefan Viktor Leopold Haupt von Buchenrode. Ten v roce 1929 zámek i rozsáhlé přilehlé pozemky panského statku prodal městu Zlín, v jehož čele stál starosta Tomáš Baťa. Cena ani přesné podmínky prodeje nejsou veřejně dostupné, ale symbolický přesah byl zřejmý: nejstarší feudální sídlo přecházelo do rukou moderního průmyslového města, jehož zakladatel pocházel z prostého venkova. Baťa na celou transakci reagoval rychle a rozhodně.

Baťův zámek: klub pro dělníky a symbol nového Zlína

Již v roce následujícím po koupi pronajalo město zámek Baťovu podpůrnému fondu a započala nová etapa jeho existence. Architekt František Lýdie Gahura, hlavní tvůrce baťovského urbanismu, zpracoval studii na otevření zámku a parku veřejnosti. Ohradní zdi, které oddělovala šlechtický areál od města, byly strženy a park se stal volně přístupným. Zámek dostal nový název – Klubovní dům – a po vzoru anglických gentlemanských klubů se proměnil v místo setkávání zaměstnanců a jejich rodin. V rozlehlých prostorách se otevřela kavárna, restaurace, čítárny, zázemí zlínských kulturních a sportovních spolků. Dva rybníky, které dal v první polovině 19. století vybudovat Bretton, byly v rámci parkových úprav zrušeny a plocha parku přeorganizována. Gahura připravil také celkový urbanistický plán pro zámecké sady, kde vedle odpočinkových trávníků přibyly okrasné dřeviny.

Tato proměna měla hluboký symbolický a sociální rozměr. Zámek, který po staletí sloužil jako centrum feudální moci a šlechtického hospodaření, se otvíral každodennímu životu tisíců dělnických rodin. Gahurovo urbanistické řešení navíc zasadilo zámecký areál do strategické pozice v rámci rychle rostoucího města: zámek stál na spojnici mezi historickým a moderním centrem Zlína, na průsečíku dvou základních os baťovského urbanismu – dnešní ulice T. G. Masaryka a páteřní komunikace továrního komplexu (dnes Vavrečkova ulice). Gahurou plánovaná monumentální osa vedoucí k Baťově památníku vycházela právě z polohy zámku. Ve zdánlivě technickém urbanistickém plánu se tak skrývalo gesto: nejstarší budova města se stala zárodkem, z nějž vyrůstalo futuristické průmyslové město.

Zlínský zámek v baťovské éře, zdroj: https://zam.zlin.eu/objekt/8-zamek
Zlínský zámek v baťovské éře, zdroj: https://zam.zlin.eu/objekt/8-zamek

Zámek za války a v době komunismu

Druhá světová válka a léta bezprostředně po ní přinesla zámku další zvrat. Po osvobození v roce 1945 se stal sídlem sovětské Rudé armády, posléze vojenské správy a nakonec sekretariátu Komunistické strany Československa. Budova, která prošla takovými proměnami jako málokterá v regionu, sloužila nyní jako administrativní centrum nového politického řádu. V té době se ve Zlíně odehrával ještě jeden symbolický přelom: v roce 1949 bylo město přejmenováno na Gottwaldov, přičemž toto jméno neslo čtyřicet let, až do ledna 1990. Zámek mezitím získal novou funkci, která ho provází dodnes: stal se sídlem Muzea jihovýchodní Moravy, jež zde v průběhu druhé poloviny 20. století budovalo rozsáhlé sbírky dokumentující historii a kulturu celého regionu. Muzeum v zámku uchovávalo mimo jiné výjimečný archiv cestovatelů Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda, který oba dobrodruhové věnovali instituci v roce 1995.

Rekonstrukce a nové využití ve 21. století

V létě 2021 zahájil zámek celkovou rekonstrukci – dosud nejrozsáhlejší v moderní historii budovy. Muzeum jihovýchodní Moravy přesídlilo do 14. budovy baťovského areálu a zámek se připravoval na novou etapu. Po rekonstrukci v prostorách zámku vznikly prostory: Živý Zlín – kulturní a kreativní centrum, galerie Václava Chada, Kancelář architekta města a Kafe Bar Zámek. Plánovaná nabídka zahrnuje také restauraci, kavárnu, cukrárnu, řemeslnou pekárnu a muzeum dějin Zlína. Jde o přístup, který je dnes v Evropě poměrně běžný: historická budova se neprezentuje jako mrtvý monument, ale jako živý organismus sloužící současnému městu.

Architektonicky je dnešní zámek konglomerátem sedmi staletí: gotické zdivo v jižním a východním křídle, renesanční sklepy severního traktu, klasicistní dvůr s arkádami a mansardová střecha s nárožními jehlanovými nástavbami z 19. století. Čtyřkřídlá dvoupatrová budova s malým čtvercovým nádvořím stojí na lehce vyvýšeném terénu uprostřed sadu Svobody, a proto je viditelná z několika míst v okolí. Tato poloha – na hraně terénní hrany dělící park na dvě výškové úrovně – ji opticky odděluje od okolní zástavby a dává jí charakter solitéru, izolované stavby bez přímé vazby na uliční zástavbu.

Zámek jako kotva zlínské identity

Zlínský zámek bývá v místní historické literatuře označován za „kotvu zlínských dějin“ – a přiléhavost tohoto přirovnání leží právě v jeho schopnosti přetrvávat. V době, kdy Baťa přetvářel Zlín ve funkcionalistické město budoucnosti a bouraly se staré domy na náměstí, zámek zůstával. Ne jako překážka, ale jako protiváha. Baťa ho nepotřeboval strhnout, naopak – jeho přítomnost v parku dodávala rychle rostoucímu průmyslovému městu historickou hloubku, kterou by jinak postrádalo. Tato schopnost zámku pohlcovat různé epochy a různé způsoby správy – feudální panství, průmyslový klub, komunistický sekretariát, muzeum, kreativní centrum – svědčí o výjimečné adaptabilitě budovy a o tom, jak silně je zakořeněna ve vědomí zlínských obyvatel.

Pro region Moravských Karpat, který je jinak znám spíše přírodními dominantami a lidovou kulturou, představuje zlínský zámek výjimečný doklad šlechtické správy krajiny. Šternberkové, Tetourové, Kunovic, Khevenhüllerové, Bretton, Hauptové – každý z těchto rodů vtiskl stavbě i okolí novou vrstvu. A přesto zámek nezůstal jen muzejním exponátem. V 21. století se znovu otevírá městu – tentokrát jako místo kultury, setkání a kreativní práce.

Literární zdroje

Videa (YouTube)

Poznámka: Přímé funkční URL na konkrétní YouTube videa závisejí na dostupnosti v době publikace; výše uvedené vyhledávací dotazy vedou na relevantní výsledky.

Zdroje a literatura

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *