Zlín dnes patří mezi nejcitovanější příklady moderní průmyslové architektury ve střední Evropě. To, co z malého trhového městečka udělalo učebnicový případ funkcionalismu, nebylo náhodným nakupením budov, ale propojeným systémem myšlení o továrně, městě i člověku. Mezi lety 1900 a 1945 se ve Zlíně zformovala specifická urbanistická a stavební praxe, která se později promítla do baťovských měst v Evropě, Americe, Asii i Africe. Tento článek sleduje, jak systém vznikal, kdo jej řídil, z čeho se stavělo a jak se zlínský model šířil dál.
Zlín na přelomu století: východisko nové architektury
Zlín vstupoval do dvacátého století jako menší moravské městečko bez výrazné architektonické tradice. Náměstí lemovaly přízemní a jednopatrové domy s podloubími, kolem nichž se rozkládaly sady a pole. Průmysl zde existoval spíše v podobě drobných dílen a mlýnů. Obuvnické řemeslo se zde rozvíjelo po generace, dokud z něj sourozenci Baťovi v roce 1894 neudělali tovární výrobu. Z tohoto skromného základu vyrostl příběh, který Zlín proměnil v laboratoř moderního urbanismu.
Klíčový obrat přišel ve druhém desetiletí, kdy se Baťova firma začala překotně rozšiřovat. Válečné zakázky na vojenskou obuv přinesly kapitál i tlak na rychlou výstavbu provozů a ubytování pro nové dělníky. Tradiční stavební postupy založené na cihelných zdech a dřevěných stropech na takový rozmach nestačily. Vznikla potřeba stavět rychle, levně a s možností budovy snadno rozšiřovat. Provozní logika tovární výroby se tak postupně přelila i do uvažování o celém městě.
Výhodou Zlína byla absence silných cechovních či akademických tradic, které by novou architekturu předem svazovaly. Tomáš Baťa spojoval roli podnikatele a od roku 1923 i starosty. Toto soustředění pravomocí umožnilo plánovat město a továrnu jako dvě části téhož organismu.
Baťovský urbanismus: město jako tovární organismus
Urbanismus Zlína nevznikl jedním rozhodnutím ani podle jediného definitivního plánu. Byl to postupně se zpřesňovaný systém, v němž se propojily podnikatelské cíle Tomáše Bati, regulační práce Jana Kotěry, urbanistická vytrvalost Františka Lýdie Gahury a později také konzultace dalších významných architektů, například Josefa Gočára nebo Le Corbusiera. Zlín se tak nestal pouze „městem s továrnou“, ale městem řízeným podle logiky výroby, dopravy, hygieny, bydlení a každodenního rytmu zaměstnanců.
První plánovací impuls přišel za první světové války. V roce 1915 požádal Tomáš Baťa Jana Kotěru o návrh první dělnické kolonie na Letné. Kotěrův plán byl územně omezený, ale zásadní: poprvé naznačil, že nové baťovské bydlení nemá být sevřenou dělnickou čtvrtí, nýbrž rozvolněnou kolonií domů se zahradami. Vznikly první ulice Letné, například Zahradnická, Antonínova, Kotěrova a Mostní, které později doplnily další typy firemních domů.
Na Kotěru navázal František Lýdie Gahura. Jeho nejstarší známý samostatný celkový regulační plán Zlína vznikl roku 1921. Už v něm se neřešila jen jedna kolonie, ale celé město v prudkém růstu. Gahura do plánování převzal Kotěrův dílčí plán Letné, rozšířil jej a začal skládat jednotlivé části města do soustavy, v níž měla továrna, obytné čtvrti, školy, nemocnice, sportoviště i veřejné centrum přesně určenou roli.
Ve dvacátých letech následovala další plánovací vrstva. Kolem roku 1925 vznikl regulační plán podepsaný Gahurou společně s Kotěrou, zaměřený především na jižní a západní část města v okolí rychle rostoucí továrny. O rok později se plánování dostalo i před městské zastupitelstvo a na přelomu dvacátých a třicátých let pokračovalo souborem Gahurových upravovacích plánů. Zlín už v nich nebyl malým městem, které jen reaguje na náhlý růst továrny. Počítalo se s desítkami tisíc obyvatel, se zelenými pásy, lesoparky, novými komunikacemi a s představou, že město nemá růst jako kompaktní historické jádro, ale jako soustava specializovaných zón zasazených do krajiny.
Základní myšlenkou bylo přenést principy průmyslové výroby do plánování města. Cílem bylo optimalizovat pohyb člověka mezi prací, bydlením, vzděláním a volným časem. Továrna ležela v údolí u železnice a řeky Dřevnice, tedy v místě nejvhodnějším pro dopravu a výrobu. Obytné čtvrti se rozkládaly na svazích nad ní, kde měly více světla, vzduchu a zeleně. Školní, internátní a kulturní areály vytvářely zvláštní pás mezi továrnou a obytnými částmi. Sportoviště, nemocnice a veřejné budovy doplňovaly tento systém jako obslužné uzly každodenního života.
Osou celé soustavy byla průmyslová zóna v údolí s továrními budovami v pravidelném rastru. Na ni navazovalo nové centrum u náměstí Práce a Gahurův prospekt, severojižní parková osa lemovaná internáty, školami a později zakončená Památníkem Tomáše Bati. Právě zde je nejlépe vidět, že Gahura nepracoval jen s budovami, ale i s prázdným prostorem mezi nimi: s průhledy, parkem, svahem, osou pohybu a každodenními trasami mladých mužů, mladých žen, studentů, dělníků i návštěvníků města.
Vrcholnou předválečnou plánovací syntézou byl Základní plán upravovací obcí Velkého Zlína z roku 1934. Navazoval na Gahurovy dílčí studie jednotlivých čtvrtí a předpokládal rozvoj města na dalších třicet let až k hranici 100 000 obyvatel. Zlín v něm už nebyl chápán jen jako město v administrativních hranicích, ale jako součást širšího podřevnického regionu. To byl důležitý posun: baťovský urbanismus se začal dívat za hranice samotného Zlína, k Otrokovicím, okolním obcím, dopravním trasám a pozdějším satelitům.
Vedle domácích plánů existovaly také ambiciózní nerealizované vize. Nejznámější je návrh Le Corbusiera z roku 1935, který pro Baťu uvažoval o lineárním městě a výrazně koncentrovanějším bydlení ve velkých obytných domech. Tento návrh se neuskutečnil, ale je důležitý jako doklad, že Zlín byl ve třicátých letech vnímán jako mezinárodní laboratoř moderního urbanismu. Baťovo vedení se nebálo konfrontovat vlastní model zahradního průmyslového města s radikálními evropskými teoriemi.
Na otázku, kolik plánů vlastně Zlín měl, proto neexistuje jednoduchá odpověď. Nešlo o jeden plán, ale o dlouhou řadu regulačních, upravovacích a dílčích plánů. Za hlavní milníky lze považovat Kotěrův plán Letné z let 1915–1916, Gahurův celkový regulační plán z roku 1921, společné či navazující regulační práce kolem roku 1925–1926, soubor Gahurových upravovacích plánů z let 1927–1931 a velký plán Velkého Zlína z roku 1934. K tomu je třeba připočítat Le Corbusierovu nerealizovanou vizi z roku 1935. V roce 1936 pak Bohuslav Fuchs s Jindřichem Kumpoštem zpracovali regionální plán údolí Dřevnice. Ten vycházel z mnohostranného průzkumu města i okolí a posunul zlínské plánování od městského urbanismu k regionálnímu pohledu na celé podřevnické území.
Architekti, stavební oddělení a továrna na projekty
Za zlínským experimentem nestál osamělý architekt, ale výkonný stavební aparát uvnitř firmy Baťa. První impulsy přinesl Jan Kotěra, který v roce 1915 připravil regulační plán dělnické kolonie na Letné a už dříve přepracoval návrh Baťovy vily. Jeho práce určila základní směr: bydlení v zeleni, jednoduchá hmota domu a urbanismus přizpůsobený prudkému růstu továrny.
Na Kotěru navázal jeho žák František Lýdie Gahura. V roce 1921 vytvořil další regulační plán a stal se hlavním tvůrcem urbanistické koncepce baťovského Zlína. Nebyl jen autorem jednotlivých staveb, ale především člověkem, který dokázal myslet v měřítku celého města. Jeho jméno je spojeno se Studijními ústavy, Památníkem Tomáše Bati, Gahurovým prospektem i s utvářením nového centra kolem náměstí Práce. Velké kino zůstává autorsky složitějším případem: stavba je spojována s Gahurou, ale do její geneze vstupuje i starší návrh Miroslava Lorence.
Ve dvacátých letech vzniklo firemní stavební oddělení, které se ve třicátých letech proměnilo v samostatněji fungující stavební společnost. Nebylo to jen projekční studio. Spojovalo urbanisty, architekty, konstruktéry, stavbyvedoucí, rozpočtáře, nákupčí materiálu i techniky přímo na stavbách. V baťovském pojetí se projektování, rozpočet, zásobování a realizace nesměly rozpadnout do oddělených světů. Výkres měl být rychle převeden do stavby, stavba měla být levná, opakovatelná a kontrolovatelná.
Pracovní styl stavebního oddělení odpovídal rytmu firmy. Architekti nevytvářeli dlouhé autorské manifesty, ale řešili úkoly zadané provozem: novou tovární budovu, internát, školu, obchodní dům, hotel, nemocniční pavilon nebo domky pro zaměstnance. Základem byla typizace. Jakmile se osvědčil konstrukční modul, detail okna, schodiště, hygienického jádra nebo dispozice domku, mohl se opakovat v dalších stavbách. Zlínská architektura proto působí jednotně, ale není monotónní: jeden stavební jazyk se překládal do různých funkcí.
Druhým klíčovým architektem byl Vladimír Karfík, který do Zlína nastoupil po zkušenostech z Paříže a Spojených států. Vnesl do firemního stavebnictví mezinárodní rozhled a schopnost pracovat s velkorysými veřejnými i administrativními stavbami. Podílel se na dokončení Společenského domu, navrhl řadu obytných a veřejných staveb a především administrativní budovu č. 21 s pojízdnou kanceláří ve výtahu. U této stavby je dobře vidět, jak se v baťovském prostředí rodilo rozhodnutí: původně se uvažovalo o nižším administrativním souboru, Karfík však prosadil výškový dům a Jan Antonín Baťa jeho návrh přijal.
Vedle Gahury a Karfíka pracovali pro baťovské stavebnictví také Miroslav Lorenc, Antonín Vítek, Jiří Voženílek, Vladimír Kubečka, Bohumír Kula, Miroslav Drofa a další projektanti, technici a konstruktéři. Někteří navrhovali samostatné stavby, jiní zajišťovali konstrukce, rozpočty, typové detaily nebo vedení staveb. Miroslav Drofa například nastoupil už jako mladý stavební technik a rozpočtář; právě takové profese byly pro systém stejně důležité jako známá jména architektů.
Realizace jednotlivých objektů proto často neměla podobu jednoduchého vztahu „jeden architekt – jedna stavba“. Společenský dům začal podle návrhu Miroslava Lorence, po jeho odchodu převzal dokončení Vladimír Karfík. Rozchod firmy s architektem Lorencem navíc dobře ilustruje neústupnou baťovskou racionalitu: Lorenc opustil oddělení právě po sporu o podobu Velkého kina. Jeho původní amfiteatrální návrh s rozpočtem dva miliony korun vedení odmítlo jako neúměrně drahý a nařídilo stavět za 600 tisíc; proto následně Gahura přepracoval kino jako ocelové provizorium. Tržnice patřila k prvním veřejným stavbám, kde se uplatnil železobetonový skelet převzatý z továrního prostředí; realizaci tehdy zajišťovala stavební firma A. Jambor. Budova č. 21 je spojena především s Karfíkem a s rozhodnutím Jana Antonína Bati. Poválečné budovy č. 14 a 15 už navrhl Jiří Voženílek v době, kdy se baťovský systém měnil v podmínkách znárodněného průmyslu.
Stavební oddělení tak bylo jedním z hlavních motorů zlínského zázraku. Nešlo pouze o kancelář, která kreslila domy. Byla to výrobní linka na město: sbírala zkušenosti z továrny, převáděla je do konstrukcí, standardů a rozpočtů a znovu je vracela do praxe ve Zlíně i v baťovských satelitech.
Konstrukční systém: cihla, beton a typizace
Nezaměnitelnou tvář dala Zlínu kombinace železobetonového skeletu, vyzdívek z červené cihly a velkých členěných oken. Základní jednotkou se stal modul 6,15 × 6,15 metru, tedy přibližně 20 × 20 stop. Tento rozměr, vycházející z amerických měrných jednotek, si Tomáš Baťa a jeho technici osvojili jako osvědčený průmyslový standard ze Spojených států (inspirovaný mimo jiné továrnami Henryho Forda). Rozteč sloupů tak nebyla jen estetickou manýrou, ale čistě pragmatickým rozhodnutím: 6,15 metru představovalo ideální vzdálenost pro optimální uspořádání výrobních linek a obuvnických strojů, zároveň zaručovalo dostatečné prosvětlení pracovních ploch denním světlem z velkých oken a umožňovalo plynulý, standardizovaný postup betonáže. Vytvářel pravidelnou síť nosných sloupů, podle níž bylo možné navrhovat tovární haly, internáty, školy, obchodní domy i administrativní budovy. Typická tovární budova měla půdorys přibližně 80 × 20 metrů, tedy 13 × 3 konstrukční pole, a obvykle tři až pět podlaží.
Klíčový krok přišel kolem roku 1924, kdy Stavební oddělení (zejména odborníci Arnošt Sehnal a F. L. Gahura společně s T. Baťou) definovalo jednotný systém. Starší tovární budovy z let 1906 a 1918 ještě pracovaly s jinými konstrukcemi: první měla dřevěné sloupy a stropy, druhá ocelové. Plně se železobetonový skelet s modulem 6,15 × 6,15 metru stal stavebním standardem baťovského Zlína po polovině dvacátých let.
První verze jednotného skeletu používala čtvercové sloupy. Po roce 1930 je postupně nahradily sloupy kruhové. Nešlo jen o změnu tvaru. Válcový sloup bylo možné efektivněji betonovat pomocí posuvného nebo opakovaně použitelného bednění, lépe se kolem něj vedly provozní trasy a v interiéru působil lehčeji. U internátů je tato proměna dobře čitelná: starší objekty u náměstí Práce mají ještě hranaté sloupy, mladší stavby už pracují s kulatými podporami.
Samotná betonáž byla organizována jako přesný průmyslový proces. Nejprve se vytyčila modulová síť, provedly výkopy a základy, osadila se výztuž sloupů a připravilo bednění. Poté následovalo betonování sloupů, průvlaků a stropních desek v pravidelném rytmu po jednotlivých podlažích. Jakmile beton získal potřebnou pevnost, bednění se uvolnilo, posunulo nebo znovu sestavilo o patro výš a cyklus se opakoval. Právě opakování stejného rastru, stejného detailu a stejného pracovního postupu umožňovalo mimořádně rychlé tempo.
Baťovské stavebnictví proto připomínalo spíše montážní linku než tradiční stavbu. Na staveništi se neopakovalo složité vymýšlení každého detailu: rozměry polí, rozmístění sloupů, šířky oken, typy schodišť, skladby fasád i provozní přístavky byly předem ověřené. Cihlové výplně mezi sloupy nenesly hlavní zatížení, a proto mohly být fasády velkoryse prosvětleny. Velká okna zlepšovala pracovní podmínky v dílnách a zároveň dávala budovám jednotný výraz.
Rychlost výstavby byla jedním z hlavních argumentů celého systému. Standardní pětipodlažní tovární objekt o rozměrech zhruba 80 × 20 metrů dokázal v baťovském rytmu projít cestou od výkopu po kolaudaci přibližně za pět měsíců. U administrativní budovy č. 21, která byla podstatně náročnější výškovou stavbou, postavilo železobetonový skelet 40 dělníků se čtyřmi jeřáby za 160 dnů – tempem zhruba jedné etáže za deset dnů. Takový výkon byl možný právě díky předem vyzkoušenému modulu, sehranému týmu a průmyslové organizaci stavby.
Orientační harmonogram běžné tovární budovy mohl vypadat následovně: nejprve několik týdnů přípravy parcely, vytyčení a zemních prací; poté základy a spodní stavba; následně hlavní cyklus skeletu, v němž se po podlažích opakovalo armování, bednění a betonáž; po dokončení nosné kostry přišly cihelné vyzdívky, osazování oken, schodiště, instalační rozvody, podlahy a provozní vybavení. Závěrečnou fází byla kolaudace a napojení budovy na výrobní provoz. U baťovských staveb bylo podstatné, že jednotlivé kroky neběžely izolovaně: zatímco se v jedné části dokončoval skelet, jinde už mohly nastupovat zednické, truhlářské nebo instalační práce.
Tato standardizace neznamenala technickou dokonalost bez problémů. Některé starší budovy trpěly konstrukčními vadami, mimo jiné kvůli kvalitě použitých místních písků a štěrků z Dřevnice. Přesto se systém ukázal jako mimořádně pružný. Umožnil rychle stavět, snadno měnit dispozice a přizpůsobovat budovy novým výrobním technologiím. Proto se stejný konstrukční jazyk uplatnil nejen v továrně, ale také u internátů, škol, obchodních domů, hotelů a nakonec i u reprezentativních staveb, jako byl Památník Tomáše Bati nebo budova č. 21.
Vily hlavních představitelů: individuální tvář zlínské architektury
Vedle typové výstavby tovární kolonie a anonymního skeletu velkých provozů vznikla ve Zlíně také vrstva individuálně navržených vil. Sloužily zakladatelům firmy, jejich nejbližším spolupracovníkům i samotným architektům, kteří si zde stavěli vlastní bydlení. Právě v tomto měřítku je nejlépe vidět, kde končila firemní typizace a kde začínal autorský rukopis. Vily patří k architektonicky nejhodnotnějším stavbám zlínského meziválečného období.
Jan Kotěra: vila Tomáše Bati
Baťova vila v ulici Pod Babou (dnes Gahurova) z let 1909–1911 je nejstarší a zároveň ikonickou stavbou nové zlínské éry. Jan Kotěra přepracoval starší návrh Dominika Feye a vytvořil sídlo, které spojilo pozdně secesní hmotovou klidnost s racionálně organizovaným interiérem a prvky anglického rodinného domu. Vila se stala programovým prohlášením, že firma bude spolupracovat s předními architekty.
František Lýdie Gahura: vila Jana Antonína Bati a vlastní domov
Sídlo pro nevlastního bratra Tomáše Bati, Jana Antonína, nenavrhoval Kotěra (jak se občas mylně uvádí), ale počátkem roku 1927 právě František Lýdie Gahura. Vila v ulici Nadkostelí (dnes Osvoboditelů) představuje skvělou ukázku racionální moderny z neomítnutých cihel. Ve třicátých letech prošla přístavbou pod vedením Gahury a Stavebního oddělení firmy. Zvláštním Gahurovým dílem je pak jeho vlastní rodinný dům na Kudlově (v ulici Václavská), kde architekt citlivě přistavěl k původnímu venkovskému stavení moderní cihlový kubus s terasou.
Vladimír Karfík: vila Dominika Čipery, Hugo Vavrečky a vlastní vila
Generální ředitel Dominik Čipera si nechal v letech 1939–1942 postavit vilu v Lesní čtvrti (na Burešově). Vladimír Karfík v ní navrhl luxusní sídlo ve stylu anglického venkovského domu, které bez potíží plnilo reprezentativní funkci. Ve stejné době vznikla opodál ve čtvrti Stráže i vila pro klíčového ředitele Huga Vavrečku (dědečka Václava Havla). Karfíkova vlastní vila v ulici U Lomu na svahu Tlusté hory (1935) fungovala rovněž jako vzorový baťovský dům – architekt si zde vyzkoušel maximální dispoziční volnost, americké pojetí otevřeného prostoru a plynulý přechod do zahrady.
Další autoři: Erik Svedlund, Antonín Vítek a Miroslav Lorenc
Zlínská architektura přitahovala i zahraniční talenty. Příkladem je vzorový dům od švédského architekta Erika Svedlunda ve čtvrti Nad Ovčírnou (1935), který přinesl do baťovského prostředí prvky severské moderny (např. okna se sníženým parapetem). Ve stejné lokalitě realizoval vilu i baťovský architekt Antonín Vítek. Zapomenout nesmíme ani na Miroslava Lorence, jehož vlastní dům (ulice Sokolská) ukazuje mistrovskou práci s hmotou přízemního domku z režného zdiva a je cennou ukázkou nezávislého pojetí v sousedství továrny.
Export modelu: baťovské satelity
Když se systém osvědčil, začala firma budovat baťovské satelity – průmyslová sídla přizpůsobená místním podmínkám. Zlínský model se postupně rozrostl do více než třiceti firemních měst nejméně v šestnácti zemích. V Československu to byly například Otrokovice-Baťov, Zruč nad Sázavou, Třebíč-Borovina nebo Baťovany (Partizánske). Mimo republiku vyrostla města jako Borovo v dnešním Chorvatsku, East Tilbury ve Velké Británii, Batawa v Kanadě nebo Batanagar v Indii.
Plánování vycházelo ze zlínského know-how, ale nikdy nešlo o mechanickou kopii. Města sdílela pravoúhlý rastr, typové bydlení v zeleni i charakteristickou cihlovou architekturu, zároveň se však přizpůsobovala místnímu právu, klimatu, dostupným materiálům i sociálním podmínkám. Právě tato pružnost vysvětluje, proč se zlínský model dokázal prosadit v tak odlišných prostředích.
Otázka autorství u satelitů je složitější než u jednotlivých ikonických staveb ve Zlíně. Mnoho projektů nevznikalo jako autorské dílo jednoho architekta, ale jako práce firemního stavebního a později urbanistického oddělení. Do nových míst se přenášely typové výkresy, konstrukční modul, normované domky, internáty, výrobní haly i provozní standardy. Proto je často jistější mluvit o zlínském projekčním aparátu než o jednom jménu. Přesto lze u několika hlavních osobností určit konkrétní stopy mimo Zlín.
František Lýdie Gahura se mimo Zlín nejvýrazněji otiskl do Otrokovic-Baťova. Navrhl zde urbanistickou koncepci zahradního průmyslového města na bývalém Bahňáku: tovární areál, obytné čtvrti, společenské centrum, školy, sportovní plochy a zeleň měly tvořit jeden přehledný celek. Architektonicky výjimečný zde není jen jednotlivý dům, ale samotný akt založení města na navážkách a v regulované nivě Moravy a Dřevnice. Baťov tak ukazuje, že zlínský model nebyl pouze přenositelný do jiné krajiny, ale dokázal krajinu nejprve technicky přetvořit.
Vladimír Karfík patřil k hlavním autorům veřejné a reprezentativní vrstvy baťovských satelitů. V Otrokovicích navrhl Společenský dům s nezvyklým trojcípým půdorysem, dodnes jednu z nejpozoruhodnějších staveb Baťova. Jeho jméno se objevuje také u sportovních a bytových staveb v otrokovickém souboru. Důležitá je i jeho zahraniční stopa: podílel se na regulačním a urbanistickém řešení britského East Tilbury, jednoho z nejznámějších evropských Bata-villes. Karfík současně navrhoval baťovské obchodní domy a domy služeb mimo vlastní satelity, například v Brně, Liberci, Bratislavě nebo Amsterdamu. Tyto stavby ukazují druhou podobu exportu zlínské architektury: ne celé tovární město, ale samostatný městský obchodní a servisní dům ve funkcionalistickém jazyce firmy Baťa.
Jiří Voženílek se nejvýrazněji spojuje s pozdní fází baťovského plánování. V Baťovanech, dnešním Partizánském, je zmiňován jako autor regulačního plánu z roku 1938. Právě Baťovany patří k nejlépe čitelným slovenským satelitům: pravoúhlý plán, tovární areál, typové domky, internáty a společenské centrum zde vytvořily nové město téměř z jedné vůle. V Otrokovicích je Voženílek spojován také s průmyslovým objektem kafilerie z roku 1942. Po válce navrhl ve Zlíně nové budovy č. 14 a 15, takže představuje přechod mezi meziválečným baťovským systémem a poválečnou státní industrializací.
Arnošt Sehnal nebyl v první řadě architektem-autorem, ale klíčovým stavitelem a organizátorem. Ve stavební skupině firmy Baťa se podílel na standardizaci konstrukcí, rozpočtů, postupů a dodacích lhůt. Právě takoví stavitelé umožnili, aby se zlínský modul 6,15 × 6,15 metru, železobetonový skelet a cihlové výplně opakovaly v Otrokovicích, Zruči, Sezimově Ústí, Baťovanech, Borovu, East Tilbury nebo Batanagaru. Jeho význam tedy není v jedné nápadné fasádě, ale v tom, že z architektonické myšlenky udělal stavební systém schopný exportu.
U některých lokalit je nutné být opatrný. Například v Třebíči-Borovině se v literatuře často připomínají Gahura, Karfík nebo Lorenc, ale doložené autorství je nejisté; u Karfíka se uvádí signatura na jednom plánu internátu, zatímco další přímé doklady jsou slabé. Miroslav Lorenc zůstává především výraznou zlínskou osobností, jejíž prokazatelné působení v satelitech je podstatně méně zřetelné než u Karfíka, Gahury nebo Voženílka. I to je pro baťovskou architekturu typické: slavná jména určovala směr, ale výslednou podobu mnoha satelitů nesla kolektivní práce projekční kanceláře, konstruktérů, stavitelů a místních realizátorů.
Netovární vybavenost: Společenské domy, školy a absence kostelů
Zlínský model neexportoval pouze tovární výrobu, ale celistvý způsob života. Proto se v baťovských satelitech stavěly i netovární objekty, které měly zabezpečit každodenní potřeby obyvatel. Nejvýraznějšími centry kulturního a společenského života byly společenské domy (či hotely). Ty v sobě spojovaly ubytování, stravování, sály pro kulturní akce a kina. Nejznámějším příkladem je Společenský dům v Otrokovicích-Baťově od Vladimíra Karfíka, ale podobné dominanty vznikly také v Třebíči-Borovině, Zruči nad Sázavou, Sezimově Ústí, Baťovanech nebo Svitu.
Kromě společenských domů patřily ke standardnímu vybavení baťovského satelitu také školy a Baťovy školy práce, internáty, svobodárny, prodejny, jesle a sportoviště. Celý systém byl nastaven sekulárně s důrazem na práci, vzdělání, hygienu a sport.
Naopak kostely a sakrální stavby nebyly pevnou součástí baťovského typového plánování pro nová města. Ve Zlíně sice vznikaly (např. Gahurova kaple na Kudlově nebo Karfíkův evangelický kostel), ale v nových satelitech firma sakrální stavby jako součást prvotního plánu obvykle nebudovala. Náboženský život se řešil spíše individuálně nebo se využívaly starší kostely v okolních původních obcích. Společenským a ideologickým centrem baťovského města nebylo náměstí s kostelem, ale parkové náměstí se společenským domem, obchodem a školou.
Architektonicky výjimečné zůstaly především ty satelity, kde se dochoval celek, nikoli jen jednotlivá budova. Otrokovice-Baťov vynikají kombinací technicky přetvořené krajiny a Karfíkova Společenského domu. Partizánske ukazuje slovenskou variantu plánovaného průmyslového města. Zruč nad Sázavou a Sezimovo Ústí uchovávají čitelný vztah mezi továrnou, obytnou kolonií a společenským zázemím. Borovo, East Tilbury, Batawa a Batanagar jsou důležité tím, že přenesly zlínský urbanistický jazyk do zcela odlišných kulturních a klimatických podmínek. V některých z nich dnes část původních staveb chátrá nebo změnila funkci, jinde se stala památkově či komunitně ceněným dědictvím. Největší hodnotou však zůstává jejich společná čitelnost: červená cihla, pravidelný rastr, továrna v zeleni a představa, že průmyslové město lze navrhnout jako organizovaný sociální a architektonický systém.
Válečná a poválečná léta: konec autonomního modelu
Druhá světová válka rozvoj Zlína zpomalila. Továrna se přeorientovala na válečnou výrobu. Nejtěžším okamžikem bylo bombardování Zlína americkým letectvem 20. listopadu 1944. Zasažena byla především východní část továrního areálu, ale také obytné domy na Letné, nádraží, Velké kino a další městské objekty. Budovy č. 14, 15, 16 a 26 byly zdemolovány, další tovární domy utrpěly vážné škody.
Poválečná obnova už nebyla prostým návratem k předválečnému stavu. Na uvolněných parcelách vznikaly nové tovární budovy, například poválečné objekty č. 14 a 15 podle Jiřího Voženílka. Navazovaly na baťovskou racionalitu, ale pracovaly s upraveným konstrukčním modulem, který rozšiřoval krajní pole a umožňoval vložit do mezipater šatny a provozní zázemí. V roce 1945 došlo ke znárodnění Baťových závodů a město se transformovalo. Ačkoli stavební oddělení formálně pokračovalo, architektura ztratila původní celostní vizi. Zlínský model ovšem ovlivnil poválečné plánování v Československu a jeho stopy najdeme v satelitních městech dodnes. Zlín tak zůstává trvalým odkazem myšlenky, že průmysl a město lze budovat jako jeden promyšlený celek.
Modul 6,15 mimo firmu Baťa
Přesný rozměr 6,15 × 6,15 metru byl do roku 1945 tak úzce technologicky provázán s praxí firmy Baťa (která vlastnila typizované posuvné bednění a vyráběla si přesná okna i cihly), že zůstával převážně jejím firemním know-how. Přesto se baťovský stavební přístup začal šířit i mimo firmu, a to ve dvou vlnách. První vlnu tvořili architekti, kteří z Baťova oddělení odešli do soukromé praxe – například Miroslav Lorenc. Ten navrhoval civilní a komerční objekty (např. zlínskou Tržnici) a stavěl i pro konkurenční oděvní firmy Rolný či Nehera. Tyto stavby sice na první pohled připomínaly baťovské továrny (otevřené haly, betonový skelet), ale architekti u nich už obvykle opouštěli amerických 20 stop a přecházeli k zaokrouhleným evropským mírám, nejčastěji k modulu 6 × 6 metrů.
Ke skutečně masivnímu exportu baťovského know-how do dalších odvětví pak došlo až po znárodnění v roce 1945. Z firemního stavebního oddělení vznikl státní Stavoprojekt Gottwaldov (později Centroprojekt) a bývalí baťovští architekti jako Vladimír Karfík či Jiří Voženílek najednou projektovali průmysl pro celé Československo. Původní logika železobetonového skeletu tak ožila například při stavbě obřího oděvního podniku OP Prostějov nebo ve strojírenských Závodech přesného strojírenství (ZPS) přímo ve Zlíně. V těžším průmyslu se ovšem rozpony a krajní pole (jako u poválečných budov 14 a 15) často upravovaly nebo zvětšovaly, aby vyhověly větším strojům a potřebě nového sociálního zázemí. Odkaz baťovského modulu však žije i dnes – u příležitosti 150. výročí narození Tomáše Bati vyrobila vizovická společnost KOMA Modular putovní pavilon „Baťův svět“ o přesném rozměru 6,15 × 6,15 metru s fasádou imitující režné zdivo. Architektura založená na standardizaci a flexibilitě tak prokazuje svou mimořádnou nadčasovost.
Literární zdroje
Obrázky a fotodokumentace
- Zlínský architektonický manuál – databáze objektů a stezek: https://zam.zlin.eu/
- Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně: https://www.muzeum-zlin.cz
- Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně: https://www.galeriezlin.cz
- 14|15 Baťův institut: https://www.14-15.cz
- Památník Tomáše Bati: https://pamatnikbata.eu/
- Baťův region – tovární areál, Baťův mrakodrap, veřejné stavby a satelity: https://batuvregion.cz/
- Národní památkový ústav: https://www.npu.cz
- Moravský zemský archiv v Brně, pracoviště Zlín: https://www.mza.cz/zlin
Videa a online průvodci
- Zlínský architektonický manuál – tematické stezky: https://zam.zlin.eu/stezka
- 14|15 Baťův institut – expozice Princip Baťa: https://www.14-15.cz
- Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně – přednášky a popularizační videa: https://www.youtube.com/@UTBZlin
- Česká televize – dokumentární a zpravodajské pořady k Baťovu Zlínu: https://www.ceskatelevize.cz/porady
Zdroje a literatura
- Slavné vily – Vila Jana Antonína Bati: https://www.slavnevily.cz/vily/zlinsky/vila-jana-antonina-bati
- Projekt Baťův svět (150 let Tomáše Bati): https://www.bata150.cz/bata-city-modul
- Zlínský architektonický manuál (ZAM): https://zam.zlin.eu/
- ZAM – Jan Kotěra: https://zam.zlin.eu/architekt/12-jan-kotera
- ZAM – František Lýdie Gahura: https://zam.zlin.eu/architekt/4-frantisek-lydie-gahura
- ZAM – Regulační plán Zlína z počátku 30. let 20. století: https://zam.zlin.eu/objekt/311-regulacni-plan-zlina-z-pocatku-30-let-20-stoleti
- ZAM – Zásadní plány města Zlína: https://zam.zlin.eu/mapy
- ZAM – Mostní / Letná: https://zam.zlin.eu/objekt/25-mostni
- Fondation Le Corbusier – Urban planning Bat’a, Zlin, 1935: https://www.fondationlecorbusier.fr/en/work-architecture/projects-urban-planning-bata-zlin-czechoslovakia-1935/
- ZAM – Stavební oddělení firmy Baťa: https://zam.zlin.eu/architekt/15-stavebni-oddeleni-firmy-bata
- ZAM – Stavoprojekt Gottwaldov: https://zam.zlin.eu/architekt/668-stavoprojekt-gottwaldov
- ZAM – Miroslav Lorenc: https://zam.zlin.eu/architekt/5-miroslav-lorenc
- ZAM – výstava Centroprojekt 1925–2025: https://zam.zlin.eu/clanek/vystava-centroprojekt-1925-2025/447
- eBadatelna Zlínského kraje – Regulační plány Zlína a Bohuslav Fuchs: https://ebadatelna.zlkraj.cz/articles/40237
- ZAM – Tovární areál: https://zam.zlin.eu/stezka/3-tovarni-areal
- ZAM – metodický materiál Modul 6,15 × 6,15 m: https://zam.zlin.eu/file/3739-modul-6-15
- Zlín.eu – Tovární budovy: https://www.zlin.eu/tovarni-budovy-0
- Kudy z nudy – Baťovy závody / Areál Svit Zlín: https://www.kudyznudy.cz/aktivity/batovy-zavody-areal-svit-zlin
- ZAM – Internáty: https://zam.zlin.eu/objekt/32-internaty
- ZAM – Budova 23: https://zam.zlin.eu/objekt/48-budova-23
- ZAM – Budova 14 a 15: https://zam.zlin.eu/objekt/42-budova-14-a-15
- ZAM – Velké kino: https://zam.zlin.eu/objekt/11-velke-kino
- ZAM – Společenský dům: https://zam.zlin.eu/objekt/14-spolecensky-dum
- ZAM – Budova 21: https://zam.zlin.eu/objekt/43-budova-21
- Visit Zlín – veřejné stavby: https://visitzlin.eu/verejne-stavby
- Český rozhlas Zlín – Baťův mrakodrap: https://zlin.rozhlas.cz/vyroci-unikatni-stavby-batuv-mrakodrap-byl-ve-sve-dobe-druhou-nejvyssi-budovou-v-7704429
- Kudy z nudy – Jednadvacítka: https://www.kudyznudy.cz/aktivity/jednadvacitka-aneb-zlinsky-mrakodrap
- Miroslav Drofa – biografie: https://www.drofa.com/architekt/pages/en/zivotopis/zivotopis.html
- ZAM – Druhá světová válka a letecký nálet na Zlín (Martin Marek): https://zam.zlin.eu/studie/druha-svetova-valka-a-letecky-nalet-na-zlin-martin-marek/1
- ZAM – The Factory Towns of the Baťa Company: Ideals in Corporate Practice (Martin Jemelka): https://zam.zlin.eu/en/studie/the-factory-towns-of-the-bata-company-ideals-in-corporate-practice-martin-jemelka/6
- The Social Welfare System in Bata Company Towns (1920s–1950s): Between Transnational Vision and Local Settings. International Review of Social History, Cambridge University Press, 2022: https://www.cambridge.org/core/journals/international-review-of-social-history/article/social-welfare-system-in-bata-company-towns-1920s1950s-between-transnational-vision-and-local-settings/A75B7AE3732A379661973C0870A0BC58
- Pavel Novák: Zlínská architektura 1900–1950. Pozimos / Čas, Zlín 1993.
- Vladimír Šlapeta a kol.: Baťa – architektura a urbanismus 1910–1950. Zlín 1991.
- Petr Všetečka a kol.: Zlín – modelové město modernity. Foibos, Praha 2009.
- Ladislava Horňáková (ed.): Fenomén Baťa. Zlínská architektura 1910–1960. Zlín 2009.
- Eva Běhalová: Architektura města Zlín 1920–1945. Bakalářská práce. Univerzita Palackého v Olomouci, 2006: https://theses.cz/id/ytp1ld/Behalova_Eva_Architektura_Zlina_1920-1945.pdf
- Národní památkový ústav – metodické texty k památkové zóně Zlín: https://www.npu.cz