Tento text nabízí podrobný pohled na historický vývoj města Zlína od jeho první písemné zmínky až do poloviny 19. století. Poznáte fascinující příběh města, jehož kořeny sahají do středověku a které si svou existenci muselo těžce vybojovat přes zničující požáry, drancování i valašská povstání. Objevování předbaťovské historie představuje klíč k pochopení toho, proč právě tento region Moravských Karpat dokázal vygenerovat tak obrovskou houževnatost a řemeslný um, na kterém později vyrostl globální obuvnický zázrak.
První zmínky a počátky zlínského panství
Historie Zlína jako panského sídla se v písemných pramenech poprvé objevuje v roce 1322. V tomto roce prodali bratři Fricek a Vilém z Egerberka své panství – zahrnující městečko Zlín a okolní vesnice („Slyn opido cum villis“) – české a polské královně-vdově Elišce Rejčce. Královna panství následně věnovala brněnskému klášteru cisterciaček (tzv. klášter Králové neboli Aula Sanctae Mariae na Starém Brně), který sama založila. Již samotný tento majetkový přesun dokládá, že Zlín v té době nebyl jen bezvýznamnou osadou, ale plně funkčním tržním městečkem.
Zlín byl v této rané fázi řemeslnickým a cechovním střediskem pro okolní valašské osídlení. Těžil ze své přirozené polohy v údolí řeky Dřevnice, na rozhraní tří moravských národopisných oblastí – Valašska, Slovácka a Hané (přičemž charakterem i způsobem obživy obyvatel měl vždy nejblíže k Valašsku). K panství postupně patřila řada okolních obcí, jako Březnice, Želechovice, Čepkov, Prštné, Mladcová, Zbožná, Příluky, Lužkovice a Kudlov. Kolem roku 1349 se v majetkových zápisech připomíná také šlechtic Herbort ze Zlína, což naznačuje, že i menší místní rody hrály na panství svou roli před nástupem skutečných velmožů.
Éra Šternberků: Rozvoj města a městská práva (14. – počátek 15. století)
Kolem roku 1358 potvrdil zápis v zemských deskách, že zlínské panství přešlo do majetku mocného moravského rodu pánů ze Šternberka. Získali jej bratři Albrecht a Zdeněk ze Šternberka. Albrecht ze Šternberka, tehdejší biskup ve Zvěříně a významná osobnost u dvora císaře Karla IV., přinesl Zlínu potřebnou politickou a mocenskou záštitu. V roce 1360 drželi panství Alšík a Vilém ze Šternberka, přičemž mladší Vilém se později osamostatnil a označoval se jako Vilém ze Šternberka a ze Zlína.
Šternberkové drželi Zlín bezmála jedno století a jejich éra vtiskla městu zásadní ráz. Již v zápisech z roku 1360 se poprvé výslovně připomíná hrad či tvrz, jež stávala na návrší nad městem, dodnes zvaném Hradisko. Odsud spravoval celé panství šternberský purkrabí Václav, který dohlížel na odvod rent a výkon spravedlnosti v celém zlínském regionu. Ze stejného období (přibližně z let 1390 až 1420) pochází i založení původního farního kostela sv. Filipa a Jakuba, který se stal duchovním centrem pro široké okolí.
Klíčovým se však stal rok 1397, kdy Zdeněk ze Šternberka vydal pro město listinu, kterou Zlíňanům výrazně rozšířil městská práva. Učinil tak podle vzoru královských měst Brna a Olomouce a zejména městu prodal právo odúmrti, což znamenalo, že dědictví po zemřelých rodičích bez přímých dědiců již nepropadalo automaticky vrchnosti. Město získalo rovněž právo hrdelní, právo vařit pivo a vlastní soudní pravomoc, což ze Zlína udělalo plnohodnotné poddanské město. Sebevědomí města se projevilo i ve znaku: zlatá osmihrotá hvězda v modrém poli je přímým dědictvím po rodu Šternberků. Z jejich rodového erbu totiž přešla přímo do městské pečeti, jejíž nejstarší dochované užití spadá do roku 1463.
Toto období velkého hospodářského i společenského vzestupu ovšem surově ukončily husitské války. V roce 1427 dobyla Zlín husitská vojska, která město i s okolím vyrabovala a zpustošila. Finančně a mocensky vyčerpaní páni Jiří a Lacek ze Šternberka byli nuceni panství roku 1437 prodat. Koupil jej rytíř Petr Roman z Vítovic, jemuž právě válečné konflikty dopomohly k rychlému společenskému vzestupu.
Tetourové z Tetova: Hospodářský rozkvět, trhy a zvony (1485 – 1571)
Po období nestability, kdy Zlín po smrti Petra z Vítovic jako odúmrť načas propadl královské koruně a panství spravoval král Matyáš Korvín, propůjčil panovník panství dědičně roku 1485 panu Vilému Tetourovi z Tetova. Tento válečník v uherských službách založil linii rodu, který ve Zlíně vládl téměř celé století (až do roku 1571) a přivedl město na vrchol jeho raně novověké slávy.
Zlín se za Tetourů stal skutečně zámožným a hospodářsky stabilním centrem. Prvním velkým impulzem bylo královské privilegium z roku 1509, kdy král Vladislav Jagellonský potvrdil Zlínu cenné právo konat dva velké výroční trhy neboli jarmarky. Tato skutečnost radikálně rozšířila odbytové možnosti pro početné místní i okolní řemeslníky, k nimž patřili ševci, soukeníci, hrnčíři či řezníci. Hned o sedm let později, v roce 1516, udělil Jiřík Tetour zlínským měšťanům další revoluční výsady.
Zcela je zbavil vyčerpávající povinnosti roboty a strážní služby. Měšťané se z roboty trvale vykoupili a odváděli vrchnosti pouze pevný roční poplatek. Zlín se díky tomu těšil značnému blahobytu – v 16. století zde fungovaly tři soukenické valchy, tři mlýny, panské rybníky a velké hospodářské sady. Původní gotický chrám postavený za Šternberků Tetourové významně dovybavili. Bratři Václav a Jan Tetourové pořídili pro kostel velké zvony (jeden pochází z roku 1511 a druhý byl ulit roku 1550 a v roce 1566 byla k chrámu dostavěna zděná kostelní věž.
Spolu s hospodářským rozvojem se měnila i podoba města. Ke konci 15. století Vilém Tetour opustil stísněné a strategicky již nevyhovující sídlo na Hradisku a přesunul panské sídlo do nižší polohy v údolí řeky Dřevnice, na okraj tehdejší městské zástavby. Tím položil základy dnešního zlínského zámku. Ve stejné době, mezi lety 1557 a 1571, se v písemnostech poprvé objevují ustálené názvy zlínských ulic, které formovaly jádro tehdejšího města – Dlouhá, Hradská, Otrubná (dnešní ulice T. Bati), Žebratka (Bartošova), Kněžepotok či zcela nové předměstí Grygov, zvané též Trávník.
Roku 1571 odkoupil Zlín od Tetourů Jan Kropáč z Nevědomí, který následně panství odkázal své dceři. Jeho kamenný erb je dodnes vsazen na východním průčelí zlínského zámku. Dědička panství, bohatá Anna Kropáčová, se svým manželem Janem z Kunovic iniciovala v letech 1578 až 1580 zásadní architektonické úpravy panského sídla. Starou a vojensky i obytně zastaralou tetourovskou tvrz přestavěli na pohodlný renesanční zámek s prostornými obytnými částmi, čímž dali vzniknout tvaru zámeckého jádra, z nějž vycházely všechny pozdější přestavby.
Sebevědomí a bohatství zlínských měšťanů se zrcadlilo i v městské zástavbě, když si v roce 1586 vlastním nákladem postavili na náměstí novou velkou reprezentativní radnici v renesančním slohu. K bohatství města přispíval i panský pivovar, zmiňovaný už od poloviny 16. století. V panském hospodaření udržoval nezastupitelné místo, neboť výnos z vaření piva tvořil až do 19. století pilíř zámeckých financí a úzce se provazoval se zemědělským životem na statcích spojeným s pěstováním chmele a obilí. V těchto dobách kulturního rozpuku založili zlínští měšťané literátské (zpěvácké) bratrstvo, které pěstovalo sborový zpěv při kostelních obřadech a stalo se významným ohniskem kulturního života města.
Třicetiletá válka a krvavá valašská povstání (17. století)
Slibný a dlouhý rozvoj města tvrdě ukončil začátek 17. století, kdy se Zlín stal ohniskem náboženských, mocenských i sociálních střetů. V předbělohorské době patřilo panství protestantskému rodu Cedlarů (konkrétně Pačlavským z Hofu), kteří dokonce roku 1613 městu postoupili cenné patronátní právo nad farním kostelem. Jejich aktivní účast na českém stavovském povstání však znamenala pro rod konfiskaci Zlína už v roce 1622.
Daleko horší osud postihl obyvatelstvo kraje v době tzv. valašských povstání. Místní Valaši a Zlíňané (v čele s povstaleckým vůdcem Janem Adamem z Víckova a později s valašskými zbojníky) se po bitvě na Bílé hoře postavili proti císařským a rekatolizačním silám se zbraní v ruce. Během jara 1621 povstalci obsadili strategické hrady v okolí a dobyli Lukov, Malenovice i Vizovice. Císařská a povstalecká vojska se neustále přelévala přes kraj, rekvírovala potraviny a město drancovala. Za bojů v roce 1622 byl Zlínský zámek vypálen, okolní stavení zplundrována a v dalších letech zažil Zlín invaze uherských povstalců Gabriela Bethlena či naopak nájezdy a plundrování ze strany polských vojsk (lisovčíků) ve službách císaře.
Když silná císařská armáda v lednu 1644 povstání definitivně a krvavě potlačila, následovaly brutální soudy a masové popravy. Ve Zlíně bylo pro výstrahu oběšeno pět místních mužů. Následky této třicetileté noční můry byly devastující. Lánové rejstříky z konce 17. století dokládají, že obrovské množství dříve prosperujících zemědělských i městských usedlostí zůstalo zcela pustých. Počet obyvatel prudce klesl a renesanční zámožnost se utopila v chudobě. Lidé navíc byli nově vystaveni kruté rekatolizaci a obnoveným robotním závazkům vůči nové cizí vrchnosti.
Rod Serényiů a pomalá obnova řemesel (2. polovina 17. století)
Poválečnou obnovu začal postupně a bolestivě prosazovat uherský rod Serényiů, konkrétně hrabě Gabriel Serényi, kteří panství vlastnili v letech 1655–1712. Hrabě se pokusil oživit ekonomiku města tím, že v letech 1656–1661 potvrdil stará práva a stanovy zdecimovaným zlínským cechům, obzvláště hrnčířům, tkalcům a soukeníkům. Z této doby, přesněji z poválečných matrik a záznamů z poloviny 17. století, také pochází první zmínka o místním ševci Lukáši Baťovi (narozeném 1667), přímém předkovi rodiny, ze které po několika staletích vzejde proslulý král obuvi Tomáš Baťa.
I přes tyto snahy obnova města trvala desetiletí. Následní majitelé z bohatého a tvrdého rodu Rottalů, panství hospodářsky spíše nekompromisně vytěžovali, což v celém valašském podhůří i přímo v obcích patřících ke zlínskému panství vedlo k novým selským rebeliím a nepokojům.
18. a počátek 19. století: Khevenhüllerové a Brettonové
Hospodářská situace města se zásadně zlepšila až v průběhu poklidnějšího 18. století. V roce 1763 panství vlastnil (jako věno) hrabě František Antonín Khevenhüller. Zámek prošel barokně-klasicistními úpravami a v okolí panského sídla se kultivovaly parkové zahrady. Vrchnost navíc konečně začala podporovat první snahy o manufakturní výrobu. V letech 1779 a 1780 například na severním okraji Zlína při řece Dřevnici fungovala plátenická manufaktura jakožto první pokus o velkovýrobu zaměřený na bělení konopného plátna vykupovaného od místních tkalců. Podle historického přehledu zlínských živností stálo město na konci 18. století hospodářsky především na 59 soukenících, 52 ševcích a početných hrnčířích.
Významnou a z dnešního pohledu dobře viditelnou kapitolu následně napsal rod Brettonů. V roce 1804 koupil zlínské panství francouzský emigrant Klaudius, svobodný pán z Brettonu (ačkoliv o samotné odkoupení panství tehdy usilovalo i samo město Zlín). Jeho správa panství byla velmi moderní a progresivní – na velkostatcích zavedl pěstování hedvábí, pokročilé střídání plodin a moderní metody chovu dobytka.
Osudy města a panství však záhy dramaticky narušil nezkrotný živel. V květnu roku 1849 (roku, kdy se impérium vzpamatovávalo z revoluce) vypukl v Dlouhé ulici zničující požár, který údajně vznikl od smažení koblih, kdy se oheň po zamaštěném komíně dostal na doškovou střechu. Za silné vichřice se plameny bleskově rozšířily na všechny strany a zcela zničily na 138 domů. Zničena byla nejen cenná renesanční část starého náměstí, ale lehla popelem i škola a strašlivě utrpěl kostel sv. Filipa a Jakuba. Baron Bretton však osvědčil ohromnou organizační a finanční vůli. Na záchraně a přestavbě kostela se výrazně podílel a nechal ho přestavět v jednoduchém, ale důstojném klasicistním slohu. Unikátní na této opravě bylo přetočení hlavní osy kostela. Původní kněžiště směřující na východ bylo změněno tak, že se oltář a hlavní orientace kostela otočila směrem na jih. Na památku baronova příspěvku a jako symbol znovuzrození chrámu byl nad hlavní vchod osazen veliký pískovcový erb rodu Brettonů, jenž jej zdobí dodnes.
Město Zlín na prahu moderní doby a roku 1850
Rokem 1848 formálně skončilo v českých zemích poddanství a vrchnost (Brettonové i ostatní šlechta) ztratila bezprostřední mocenskou kontrolu nad městem a jeho obyvateli. V rámci nové státní správní mapy se Zlín od roku 1850 stal plnohodnotným městem v rámci soudního okresu Napajedla (politický okres Uherské Hradiště).
Kolem roku 1850 byl Zlín z dnešního pohledu jen malým, poklidným a chudším městečkem o zhruba třech tisících obyvatelích. Avšak jeho hluboce zakořeněná řemeslná krev – zastoupená v polovině 19. století mnoha desítkami ševců (statistiky z té doby uvádějí na 87 zapsaných ševcovských mistrů), soukeníků a tkalců – byla klíčovým kapitálem. Zlín si za sebou nesl pět set let dřiny s valašskou přírodou i zkušenost se stovkami těžkých krizí a požárů. Právě tato silná a odolná vrstva drobných řemeslníků vytvořila nezbytné životní podhoubí pro obuvnický zázrak, který tu o čtyři desetiletí později nastartovali Tomáš, Antonín a Anna Baťovi.
Nejvýznamnější památky Zlína předbaťovské éry
Mezi nejvýznamnější památky Zlína z předbaťovské éry, tedy z doby před prudkým průmyslovým rozvojem na samém konci 19. a začátku 20. století, patří především šlechtická sídla, církevní stavby a první reprezentativní městské budovy.
K nejvýznamnějším světským památkám se řadí zlínský zámek. Jednalo se původně o středověkou tvrz, kterou nechala vystavět rodina Tetourů. V letech 1578 až 1580 ji pak Anna Kropáčová a Jan z Kunovic přestavěli na pohodlný renesanční zámek. O několik století později prošla stavba barokně-klasicistními úpravami a svou poslední výraznou přestavbu zažila v letech 1904 až 1905, kdy se jí ujal architekt Leopold Bauer.
Na území dnešního města se však nachází i další mimořádně významná panská sídla. Hrad Malenovice, založený ve 14. století moravským markrabětem Janem Jindřichem, si zachoval mnoho ze své původní gotické a pozdější renesanční podoby a po staletí sloužil jako správní centrum samostatného malenovického panství. O něco dále leží romantický zámek Lešná, ve kterém se působivě prolíná novorenesance, novogotika a švýcarský styl. Nechal jej postavit hraběcí rod Seilernů v letech 1887 až 1894 na místě staršího sídla. Zámek navíc obklopuje rozsáhlý anglický park s exotickými dřevinami, který byl zakládán ve stejné době a dnes je součástí areálu zlínské zoologické zahrady.
Duchovní centrum města tvoří farní kostel sv. Filipa a Jakuba, jehož kořeny sahají až do 14. století, kdy jej založili Šternberkové. V 16. století k němu Tetourové přistavěli zděnou věž. Jeho zásadní proměna přišla po ničivém požáru města roku 1849, po kterém jej baron z Brettonu nechal přestavět v tehdy moderním klasicistním slohu. Během této opravy byla nezvykle otočena orientace hlavní osy kostela z východu na jih a nad vchodem byl umístěn kamenný erb rodu Brettonů, který tam můžeme obdivovat dodnes.
Kromě těchto velkých celků se ve Zlíně zachovaly i drobné sakrální památky. Na náměstí Míru stojí dvě cenné barokní pískovcové sochy, které jsou často datovány do roku 1799, ačkoli podle některých pramenů pocházejí už z druhé poloviny 18. století. Zatímco socha svatého Floriána měla město chránit před zničujícími požáry, socha svatého Donáta byla vztyčena k ochraně úrody a vinařů před blesky a nepřízní počasí. Obě sochy patří k nejstarším dochovaným uměleckým památkám přímo v centru města. Další významnou barokní památkou je původní socha sv. Jana Nepomuckého, kterou dnes najdeme v ulici U lomu pod hrází Kudlovské přehrady (poblíž ulice Březnická). Další sochy téhož světce lze objevit i v jiných místních částech, například v Kostelci či na Stříbrnických pasekách. Ačkoliv bylo samotné centrum Zlína radikálně přestavěno, staré vesnice, které dnes tvoří okrajové části města, si uchovaly své historické drobné stavby. Krásnou ukázkou lidové a barokní zbožnosti je stará hřbitovní kaple a socha Anděla Strážce ve Štípě, případně kaplička Panny Marie, známá též jako kaple sv. Martina, v Přílukách.
Společenský a architektonický rozvoj města na přelomu 19. a 20. století předznamenaly i dvě významné veřejné budovy. V letech 1892 a 1896 byla na zlínském náměstí postupně postavena budova Občanské záložny. Tento peněžní ústav, založený již v roce 1869, měl za úkol poskytovat úvěry a podporovat rozvoj místních řemeslníků – především početných ševců, soukeníků a tkalců. O něco později, po dlouhém dvacetiletém úsilí místních obyvatel o zřízení kvalitního českého školství, byla v roce 1897 dokončena reprezentativní budova bývalé měšťanské školy, která dnes funguje jako Klub 204. Obě stavby tak tvoří cennou ukázku veřejné městské architektury ještě před tím, než tvář města definitivně a nezaměnitelně ovládl charakteristický cihlový funkcionalismus baťovského Zlína.
(Poznámka: I když do předbaťovské éry časově spadá ještě mnoho drobných venkovských kapliček a křížů v integrovaných obcích, např. hřbitovní kaple ve Štípě či kaplička Panny Marie v Přílukách, jádro starého Zlína reprezentují především výše uvedené památky.)
Literární zdroje
Videa (YouTube)
- https://www.youtube.com/watch?v=pUdSpWqPmw8 – Tragický požár ve Zlíně z roku 1849 (dobový kontext a připomínka zkázy města).
- https://www.youtube.com/watch?v=eqJ11mbfcDM – Zlín před Baťou a historický vývoj architektury města na přelomu epoch.
Zdroje a literatura
- POKLUDA, Zdeněk. Sedm století zlínských dějin. Zlín: Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně.
- STLOUKAL, Karel. Dějiny města Zlína.
- HOSÁK, Ladislav. Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960. Ostrava, 1967.
- STROJIL, Milan. Zlín na počátku 20. století. Vznik moderního města. Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Historický ústav, 2017.
- BALETKA, Ladislav a kol. Dějiny města Valašského Meziříčí.
- Záznamy historických hasičských kronik a dobová periodika z archivu města Zlína.
- Odborné a evidenční materiály Národního památkového ústavu a archivy Knihovny Františka Bartoše ve Zlíně.