Když sourozenci Baťové roku 1894 otevřeli ve Zlíně malou ševcovskou dílnu, sotva mohli tušit, že za čtyřicet let z ní vyroste globální koncern s desítkami podniků, tisíci zaměstnanců a miliony prodaných bot. Nebyl to však jen příběh obuvi. Baťa vytvořil propojený systém továren, bydlení, škol, dopravy, obchodu i sociálních institucí, jehož srdcem byl Zlín a nejdůležitější odnoží Otrokovice.
Baťovský systém nevznikl jako hotový plán, ale jako sled odvážných pokusů. Zlín lze v tomto smyslu chápat jako laboratoř moderní výroby a moderního města: místo, kde firma zkoušela nové materiály, nové způsoby výroby, nové formy prodeje, nové metody řízení i nové podoby bydlení a veřejných služeb. Nešlo o laboratoř v doslovném vědeckém smyslu, ale o praktický podnikový způsob práce: nejprve vyzkoušet řešení v jedné dílně, jedné budově nebo jedné městské čtvrti, sledovat výsledky, odstranit chyby a teprve potom z něj udělat standard.
Co se osvědčilo ve Zlíně, přenášelo se do Otrokovic a později v upravené podobě do dalších baťovských měst; co se neosvědčilo, firma měnila nebo opouštěla. Ověřené postupy se tak postupně stávaly samostatným know-how koncernu: do světa neputovaly jen páry bot, ale také stavební modul, řízení výroby, obchodní postupy, vzdělávací systém a představa továrního města jako propojeného organismu. Právě tato schopnost zkoušet, měřit, standardizovat a přenášet úspěšná řešení je jedním z hlavních leitmotivů celého baťovského příběhu.
Zrod baťovského systému
Než se ze Zlína stalo synonymum pro modernu, bylo to drobné podhorské městečko na pomezí Valašska a Hané, vsazené do úzkého údolí říčky Dřevnice. V polovině 19. století tu žilo necelé tři tisíce obyvatel a hlavní obživou byla zemědělská malovýroba doplněná domácím tkalcovstvím a ševcovským řemeslem. Půda v okolí byla chudá, údolí sevřené, zimy dlouhé. Zlín byl typickým východomoravským sídlem druhé řady – ne tak velký jako Uherské Hradiště, ne tak významný jako Kroměříž, ne tak průmyslový jako Vsetín nebo Vizovice.
Přesto měl Zlín několik charakteristik, které ho do budoucna předurčily k roli průmyslového centra. Byla tu silná tradice ševcovského řemesla, vázaná na okolní vesnice a na valašské pastevectví, které dodávalo levnou kůži. Bylo tu společenství drobných řemeslníků zvyklých pracovat tvrdě a šetřit. A schylovalo se k zásadní dopravní změně: ačkoliv v době vzniku první baťovské dílny se zboží muselo dovážet koňskými povozy do Otrokovic, na samém konci 19. století, konkrétně 8. října 1899, byla zprovozněna místní dráha Otrokovice–Zlín–Vizovice, která město konečně napojila na hlavní železniční síť. Když začal v habsburské monarchii nárůst poptávky po levné, masově vyráběné obuvi, zlínští ševci byli mezi těmi, kdo to první ucítili. Jenže staré rodinné dílny už nestačily. Aby udrželi krok, museli začít vyrábět jinak.
Do tohoto prostředí vstupovali sourozenci Baťové. Pocházeli z rodiny s ševcovskou tradicí sahající nejméně do 17. století, ale jejich generace už vyrostla v jiném světě – ve světě parních strojů, šicích strojů a velkých továren. Tomáš Baťa starší od mládí četl o americkém průmyslu, sledoval výstavy v Brně a ve Vídni a otevřeně mluvil o tom, že budoucnost obuvi není v rukou jednoho ševce, ale v dělbě práce a v sériové výrobě. Bylo to v té době neobvyklé – a v zlínských poměrech přímo provokativní.
Sourozenci Baťové a první ševcovská dílna
Firma vznikla 21. září 1894, kdy si sourozenci Antonín, Tomáš a Anna Baťovi otevřeli ve Zlíně malou živnost. Za počáteční kapitál posloužilo dědictví po matce – necelých osm set zlatých, na tehdejší poměry skromná, ale ne zanedbatelná suma. Dílna měla pár dělníků a několik šicích strojů a od první chvíle se snažila vyrábět levně a rychle. Antonín, formálně nejstarší, byl uznávanou tváří firmy navenek; Tomáš, mladší a netrpělivější, byl od počátku tím, kdo přemýšlel o organizaci výroby.
Každodennost byla drsná. Zakázky se hnaly v krátkých cyklech, nezaplacené účty se sčítaly, peníze chyběly. Po několika letech byla firma na pokraji bankrotu. Tomáš Baťa později ve svých vzpomínkách popisoval, jak se v krizovém okamžiku rozhodl, že přestane šít boty z drahé kůže, kterou si zákazníci nemohli dovolit, a začne vyrábět tehdy ještě neobvyklou plátěnou obuv – levnou, lehkou, vyrobenou z bavlněné tkaniny našité na koženou podrážku. Baťovky, jak se těmto botám brzy začalo říkat, se staly průlomem. Najednou si je mohli koupit i lidé, kteří dosud chodili bosi nebo v dřevácích.
Plátěnky zachránily firmu, ale ještě důležitější byla logika, kterou v sobě nesly. Tomáš Baťa pochopil, že obuv může být masovým produktem podobně jako mýdlo, sirky nebo levné textilie – pokud bude existovat dostatečně levná výroba a dostatečně hustá síť obchodů. Z toho přesvědčení vyrostla celá pozdější filozofie firmy. Cena se měla pohybovat blíž zákazníkovi, výroba blíž k surovinám a pracovní síle a obchody blíž k městům, kde lidé chodili nakupovat. Všechno ostatní – architektura, urbanismus, sociální program – z této obchodní logiky vyplývalo.
V prvních letech 20. století už dílna nebyla dílnou. Stála na ní řada budov, pracovaly tam desítky lidí a Tomáš Baťa, po smrti staršího bratra Antonína v roce 1908, převzal vedení sám. Firma se začala stavět na nohy a do první světové války z ní byla největší obuvnická továrna v habsburské části monarchie.
Lynn, americký šok a počátek pásové výroby
Klíčový impuls k modernizaci přišel zvenčí. Na počátku 20. století se Tomáš Baťa s několika spolupracovníky vypravil do Spojených států, mimo jiné do města Lynn ve státě Massachusetts, které bylo tehdy hlavním obuvnickým centrem světa. V Lynnu se vyráběly miliony párů bot ročně, používaly se moderní šicí, lisovací a vysekávací stroje a dělba práce byla dovedena do detailu nepředstavitelného v evropských dílnách. Baťa nepřijel jen jako turista – podle dochovaných životopisných přehledů si americkou tovární práci vyzkoušel i přímo v provozu, aby pochopil, jak moderní obuvnická výroba funguje zevnitř.
Vrátil se s dvěma poznatky. Za prvé: stroje samy o sobě nestačí, podstatná je organizace výroby. Za druhé: lidé musí být vychováváni tak, aby ji uměli obsluhovat. Oba tyto poznatky pak přenášel do Zlína po celý zbytek života. Zavedl pásovou montáž bot, rozdělil výrobu na desítky drobných operací a vyžadoval, aby každá operace měla přesně změřený čas. Zlínská továrna se postupně proměnila v prostředí, kde se měřilo všechno – kroky, pohyby, vteřiny, kusy, chyby.
Americký šok ale nebyl jen technologický. Tomáš Baťa si z Lynnu přivezl také představu, že podnik má být zároveň výchovnou a sociální institucí. Americké továrny své dělníky často vázaly přes firemní obchody, nájemní domy, sport a vzdělávání – tomuto modelu se říkalo welfare capitalism. Baťa ho do Zlína nepřenesl mechanicky, ale vstřebal jeho logiku: zaměstnanec, který bydlí v domě postaveném firmou, učí se ve škole zřízené firmou, nakupuje v obchodě firmy a sportuje na hřišti firmy, je se svým zaměstnavatelem propojen mnohem hlouběji než ten, kdo s ním má jen pracovní smlouvu. V budoucích letech tato logika nasytila celý baťovský ekosystém.
Souběžně Tomáš Baťa rozšiřoval prodejní síť. Před první světovou válkou už měla firma obchody nejen ve Zlíně, ale i v Praze, Plzni, Liberci, Vídni, Krakově a v dalších městech monarchie. Tato síť byla pro budoucí ekosystém stejně důležitá jako továrny. Bez vlastních prodejen by firma byla v ruce velkoobchodníků; s nimi mohla udržovat ceny, sledovat poptávku a okamžitě reagovat. Lokální výroba pro lokální trh, kterou pak Baťa proslavil ve 30. letech, byla v zárodku už tady.
Válka, kterou Zlín nečekal: 1914–1918
Vypuknutí první světové války v létě 1914 zasáhlo zlínskou továrnu naplno. Civilní poptávka po obuvi se zhroutila, ale rakousko-uherská armáda potřebovala statisíce párů vojenských bot. Tomáš Baťa, na rozdíl od mnoha menších výrobců, dokázal v krátkém čase přeorientovat výrobu na vojenskou zakázku. V průběhu války se zlínská továrna stala jedním z hlavních dodavatelů armády a počet zaměstnanců se zněkolikanásobil – z několika set v roce 1914 na více než čtyři tisíce v roce 1918.
Válečná léta přinesla firmě dvě věci, které měly trvalý vliv. Za prvé byly to peníze – silná válečná zakázka znamenala výnos, který firmě umožnil po válce investovat do strojů, budov a pozemků. Za druhé to byly zkušenosti s logistikou velké výroby. Vyrobit stovky tisíc párů obuvi ročně podle přísných armádních specifikací, dodávat je včas přes válkou rozkolísanou železnici a přitom udržovat kvalitu – to byla úloha, kterou žádný konkurent v regionu neměl.
Ve Zlíně se mezitím začaly objevovat první obrysy budoucího továrního města. Firma začala stavět dělnické bydlení; vznikly první kolonie typizovaných cihlových domků pro zaměstnance, otvíraly se závodní jídelny a obchody. Do té doby Zlín neměl ani řádný urbanistický plán; jeho rozvoj byl čistě živelný. Baťa byl první, kdo si uvědomil, že průmysl takového měřítka, jaký se ve Zlíně rodí, nemůže obstát ve stávajícím půdorysu. Potřebuje nové ulice, nové domy, nové školy, novou kanalizaci. Po roce 1918 se Tomáš Baťa stal starostou Zlína (formálně v letech 1923–1932) a od té chvíle už šly průmyslový a urbanistický rozvoj ruku v ruce.
Válka také prověřila vnitřní soudržnost firmy. Zatímco mnozí podnikatelé využili válečné konjunktury k osobnímu obohacení, Tomáš Baťa už v té době jasně formuloval pravidlo, ke kterému se vracel celý život: zisk nepatří jen majiteli, ale také lidem a kraji, ze kterého firma vyrůstá. Toto pravidlo ho čekalo v krizi roku 1922, kdy mu pomohlo udělat rozhodnutí, které by jinak bylo nemyslitelné.
Polovina cen a snížení mezd: krizový manévr roku 1922
Konec první světové války přinesl ekonomický zmatek. Inflace prudce stoupala, československá koruna se po vzniku republiky teprve hledala a poptávka po obuvi se v poválečném propadu rozpadla. V roce 1922 stál Tomáš Baťa před nejtěžším rozhodnutím své kariéry. Firma měla plné sklady neprodaných bot, hotovostní rezervy se rychle ztenčovaly, banky odmítaly další úvěry a hrozily masové výpovědi. Klasická poučka říkala: propustit dělníky, snížit výrobu, počkat, až se trh vzpamatuje.
Baťa zvolil opačnou cestu. V roce 1922 spustil prodejní akci známou jako Baťa drtí drahotu: ceny obuvi snížil o polovinu a současně omezil mzdy zaměstnanců (v dobových a pozdějších přehledech se obvykle uvádí pokles přibližně o 40 %). Krok byl pro tehdejší dobu skandálně netradiční. Mnozí ekonomové ho považovali za bláznovství. Skutečný plán však byl chytrý: nižší ceny vyvolaly enormní poptávku, sklady se vyprázdnily, výroba se znovu rozjela na plný výkon. A protože firma na druhé straně prodávala zaměstnancům potraviny a běžné zboží ve vlastních obchodech za nižší ceny, dopad na reálnou životní úroveň zaměstnanců nebyl totožný s prostým nominálním snížením mzdy. Krátkodobě bolestivý manévr se vyplatil: během několika měsíců firma znovu chrlila desetitisíce párů bot, banky se vrátily a zaměstnanost rostla.
Manévr roku 1922 měl ale ještě další, zásadní dopad. Vstoupil do firemní mytologie jako důkaz toho, že krize se neutíká, ale předbíhá. Baťa od té chvíle prosazoval zásadu, že v dobách hojnosti je třeba šetřit a v dobách krize naopak investovat. Tato cyklická logika se pak ukázala jako rozhodující v další velké krizi po roce 1929, kdy konkurenti zavírali a Baťa stavěl nové továrny – nejen ve Zlíně, ale i v Otrokovicích, Třebíči a v zahraničí. Bez krizového manévru roku 1922 by tato pozdější expanze nebyla možná.
Zlomový rok 1924 a baťovská revoluce řízení
Rok 1924 je v dějinách firmy uváděn jako rok skutečné průmyslové revoluce. V tomto roce Tomáš Baťa zavedl tři novinky, které se pak staly jádrem celého baťovského systému řízení. Za prvé to byla samostatnost provozů – každá výrobní dílna se stala vnitřně samostatnou jednotkou s vlastním rozpočtem, vlastním účetnictvím a vlastní zodpovědností za zisk i ztrátu. Za druhé byla zavedena spoluúčast zaměstnanců na zisku a ztrátě: dělníci nedostávali jen mzdu, ale i podíl na hospodářském výsledku své dílny. A za třetí se pevně ukotvila týdenní fakturace – každá dílna účtovala svoji výrobu jiné dílně tak, jako by si navzájem prodávaly zboží.
Na první pohled to vypadá jako účetní detail. Ve skutečnosti šlo o převrat, který přiměl každého mistra a každého dělníka přemýšlet jako podnikatel. Jestliže provozovna vyráběla zmetky, nezaplatila jí to navazující dílna a vlastní zaměstnanci přišli o podíl na zisku. Jestliže dělník přicházel pozdě, zpomaloval celý pás a měřitelně to ohrožovalo výsledky všech. Jestliže se mistr naučil novou techniku a snížil náklady, projevilo se to v týdenní výplatě. Tato vnitřní motivační smyčka udělala ze zlínské továrny prostředí, které pracovalo s intenzitou tehdy v Evropě nevídanou.
Druhým pilířem revoluce roku 1924 byla typizovaná železobetonová architektura. Až do té doby se zlínské haly stavěly z cihel a jejich rozměry se přizpůsobovaly konkrétním strojům. Od roku 1924 se začal používat standardní baťovský modul – železobetonový skelet s rastrem 6,15 × 6,15 metru, výška podlaží přibližně 4 metry, velká okna a hladké, bíle omítnuté plochy. Modul byl jednoduchý, ekonomický a, což se ukázalo jako rozhodující, opakovatelný. Stejnou halu šlo postavit ve Zlíně, v Otrokovicích, v Tilbury, v Hellocourtu nebo v Batanagaru. Architektura se stala unifikovaným, replikovatelným kódem.
Mezi roky 1924 a 1928 vzrostl počet zlínských továrních budov ze sedmi přibližně na třicet a počet zaměstnanců se více než zdvojnásobil. V roce 1928 se Československo poprvé dostalo na světovou špičku ve vývozu kožené obuvi; rozhodující podíl na tomto výsledku měl právě rychle rostoucí Baťův podnik. Zlín se stal jedním z nejrychleji rostoucích měst Evropy.
Zlín jako laboratoř: od zkoušky ke standardu
Po roce 1924 začalo být zřejmé, že Zlín nezůstane jen továrnou na boty. Stával se z něho prototyp – místo, kde se v praxi ověřovaly metody, stavby, materiály a pracovní postupy, které pak firma přenášela do dalších závodů. Je vhodné mluvit spíše o podnikovém know-how než o „exportu“ v úzkém obchodním smyslu: osvědčená řešení se neprodávala vždy jako samostatné výrobky, ale cestovala spolu s kapitálem, techniky, projekční dokumentací, stroji, vedoucími pracovníky a absolventy firemních škol. Z tohoto postupu vzešly tři dobře doložitelné skupiny řešení.
Železobetonový modul 6,15 × 6,15 metru. Nejviditelnějším výsledkem zlínské stavební praxe byl jednotný konstrukční systém s modulem 6,15 × 6,15 metru. Ve Zlíně se stal typickým znakem továrních budov, škol, obchodních domů i některých veřejných staveb. Jeho výhoda byla praktická: budovy se daly navrhovat, stavět, rozšiřovat a provozně přizpůsobovat rychleji a úsporněji. Právě proto se tento systém stal jedním z hlavních znaků baťovské architektury a ovlivnil podobu továrních areálů a měst v Československu i v zahraničí. Neznamená to, že každá zahraniční stavba byla doslovnou kopií zlínské haly; důležité bylo, že ze Zlína odcházela stavební metoda, modulové uvažování a projekční zkušenost.
Baťova škola práce. Druhým dobře doloženým prvkem byl vzdělávací systém. Baťova škola práce vznikla ve Zlíně roku 1925 jako firemní učňovská škola pro „mladé muže“, později i pro „mladé ženy“. Spojovala práci v provozu, odbornou výuku, kázeň, sport, osobní hospodaření a přípravu na samostatnost. Právě tento systém pomáhal firmě vychovávat lidi, kteří rozuměli nejen řemeslu, ale i baťovskému způsobu řízení. Při expanzi do dalších měst se nepřenášela vždy totožná školní forma, ale princip: firemní vzdělávání jako součást výroby, sociální politiky a přípravy budoucích vedoucích pracovníků. Odborné studie k baťovským městům výslovně upozorňují, že zlínský model se v jednotlivých zemích přizpůsoboval místním podmínkám.
Samostatnost dílen a účast na výsledku. Třetím klíčovým prvkem byl manažerský systém spojovaný s rokem 1924: samostatnost provozů, účast zaměstnanců na zisku a ztrátě a časté, krátké vyhodnocování hospodářských výsledků. Smyslem bylo převést odpovědnost za náklady, kvalitu a výkon co nejblíže k dílně. Opatrněji řečeno: nešlo o volný trh uvnitř firmy v dnešním slova smyslu, ale o vnitropodnikový systém, který měl zaměstnance a mistry vést k podnikatelskému myšlení. Tento princip patřil k nejdůležitějším součástem baťovského know-how a spolu se stroji, vedoucími pracovníky a výrobními postupy se přenášel do dalších závodů.
Tyto tři příklady ukazují základní logiku baťovského modelu: ověřené řešení se změnilo ve standard a standard se dal opakovat. Podobně se šířily i další prvky – typové obytné domky, firemní prodejny, sociální vybavení, doprava, letectví nebo vodohospodářské zkušenosti z Otrokovic. Přesnější než tvrdit, že Baťa „vyvážel hotové město“, je říci, že vyvážel sadu pravidel, lidí, dokumentace a provozních návyků, z nichž se na různých místech skládaly lokální varianty baťovského města.
Zlín jako modelové tovární město
Kdo dnes přijede do Zlína, pozná jeho strukturu rychle. Tovární areál je seřazený do pravidelných řad podél Dřevnice; obytné čtvrti se rozkládají na obou březích a do svahů; v centru stojí mrakodrap číslo 21 jako věž z bílého a skleněného světa, kolem něj náměstí Práce, Společenský dům, Velké kino, obchodní dům, škola. To, co dnes vypadá samozřejmě, byl ve své době přelom. Zlín byl jedním z prvních evropských měst, jehož půdorys vznikl jako výsledek koordinovaného modernistického plánu, ne jako přirozená úroda staletí.
Urbanistický model Zlína vyrůstal z toho, co Tomáš Baťa odpozoroval v Americe a čím se v meziválečné Evropě vážně zabývali Le Corbusier, Walter Gropius nebo Ernst May. Klíčem je funkční zónování: práce, bydlení, služby a rekreace mají být oddělené, ale propojené krátkými cestami. Tovární areál je vyhrazený podél řeky a železnice; obytné kolonie se táhnou do svahů a poskytují každé rodině vlastní zahrádku; veřejné budovy a obchody se soustředí do centra; sport a rekreace jsou vyřešeny systémem hřišť, koupališť a lesoparků. Mezi všemi zónami zůstávají pásy zeleně.
Odmaštěné a věcné jméno zahradní průmyslové město, které se v té době v Evropě používalo, se zlínské realitě hodilo. Domky pro dělníky a mistry byly typové: jednodomky, dvojdomky, čtyřdomky a hromadné domky pro mladé svobodné zaměstnance. Cihly s režnou fasádou, jednoduché střechy, malé zahrádky před vchodem. Domek nebyl ozdoba, byl to pracovní nástroj: kdo bydlel blízko továrny, došel rychle do směny; kdo měl zahrádku, pěstoval si ovoce a zeleninu, kterou nemusel kupovat. Ekonomika ekosystému začínala už u prahu domu.
Veřejné stavby měly úplně jiný měřítkový rozměr. Mrakodrap č. 21, postavený podle návrhu Vladimíra Karfíka v letech 1936–1939, byl s výškou 77,5 metru nejvyšší administrativní budovou předválečného Československa a jedním z nejvýraznějších symbolů baťovské moderny. I zde se uplatnil typický konstrukční rastr 6,15 × 6,15 metru. V jeho útrobách byla legendární pojízdná kancelář Jana Antonína Bati – výtah s pracovním stolem, telefonem a klimatizací, který šéfovi umožňoval vydat se na kteroukoliv etáž a tam pokračovat v práci. To už nebyl jen funkční design. To bylo veřejné prohlášení, že Zlín je sídlem koncernu světového měřítka.
Sociální program a Baťova škola práce
Základ, na kterém celý ekosystém stál, však nebyly stroje ani budovy. Byli to lidé. A lidi bylo třeba vychovat. Proto Tomáš Baťa už v roce 1925 založil ve Zlíně Baťovu školu práce, jednu z nejoriginálnějších firemních vzdělávacích institucí 20. století. Šlo o internátní školu pro mladé muže (později i ženy) ve věku 14 až 17 let, kteří se zde současně učili řemeslu, podnikatelskému myšlení, cizím jazykům, sportu, kultuře a baťovskému životnímu stylu. Den měl téměř vojenskou kázeň: budíček, společné cvičení, odchod do dílen, odpolední škola, večerní studium, povinné spoření z týdenního výdělku, zákaz alkoholu a tabáku.
Žáci školy práce byli zároveň zaměstnanci firmy a v dílnách vyráběli skutečné zboží. Část mzdy si nechávali, část si museli povinně ukládat na osobní konto mladého muže – z této úložky pak po skončení školy odjížděli do světa s úsporami, které jim umožňovaly založit rodinu nebo si pořídit malé živobytí. Ze školy nevycházeli jen ševci. Vycházeli mistři, technici, projektanti, prodavači, vedoucí prodejen, později i ředitelé satelitních závodů. Baťova škola práce byla systém přípravy kádrů, který v 30. letech neměl v Evropě obdobu.
Když firma expandovala do zahraničí, přenášela s sebou také systém přípravy mladých pracovníků. Obdobné učňovské školy a internátní formy výcviku vznikaly v řadě baťovských měst – doloženy jsou například v bývalé Jugoslávii, Francii, Nizozemsku, Anglii, Kanadě, Indii a jinde; konkrétní podoba se však vždy přizpůsobovala místním podmínkám. Mladý muž, který ve 30. letech nastoupil do školy ve Zlíně, mohl o několik let později pracovat jako mistr v Indii nebo v Brazílii. Jednotná pravidla, jednotný trénink a jednotný způsob řízení – to dělalo z baťovské sítě globálně srozumitelný organismus.
Kolem školy se rozkládal hustý sociální program. Firma stavěla a provozovala Baťovu nemocnici (od roku 1927; dnes Krajská nemocnice T. Bati), zubní ambulance, lékárny, mateřské školy, závodní jídelny, tělocvičny, koupaliště, lesopark, sportoviště, divadlo i kino. Vydávala Zlín (firemní noviny, čtené statisíci lidí), Sdělení (interní zpravodaj) a vlastní film. Filmové studio Baťa, založené v roce 1936 na Kudlově nad Zlínem, bylo zárodkem pozdějšího Filmového studia Zlín a kořenem české animované filmové tradice, na niž navázali Hermína Týrlová a Karel Zeman.
Bylo by chybou tento program idealizovat. Měl i temnější rysy: silnou kontrolu zaměstnanců, paternalismus, zákazy stávek, omezování soukromí v internátech i tlak na konformitu. Právě v tomto napětí mezi sociální modernizací a firemní disciplínou spočívala podstata baťovského modelu. Pro tehdejšího zlínského dělníka, který na přelomu století často žil v domku bez vodovodu, však znamenal i zásadní zvýšení životního standardu.
Vertikální integrace: od koželužny k letadlům
Jedním z nejméně viditelných, ale nejdůležitějších rysů baťovského ekosystému byla vertikální integrace – snaha vyrábět ve vlastní režii všechno, na čem firma závisela. Baťa nevyráběl jen boty. Vyráběl si i materiály, ze kterých se boty dělaly, stroje, na kterých se vyráběly, stavby, ve kterých výroba probíhala, dopravu, kterou se vozily, a obchody, ve kterých se prodávaly. Z účetního pohledu šlo o uzavřený oběh: koruna, kterou firma utržila na trhu, se vracela skrze řadu interních provozů zpět do vlastní pokladny.
Na začátku řetězce byly koželužny a gumárny. Vlastní koželužny v Otrokovicích, Bošanech, Třebíči zpracovávaly hovězí, vepřové i ovčí kůže, které firma nakupovala v Argentině, Indii nebo na Balkáně. Vlastní gumárenské provozy ve Zlíně a později v Otrokovicích a v Borovu vyráběly podrážky, holínky, technickou pryž, hadice, později i pneumatiky pro automobily. Lepidla, barviva a chemické pomocné látky vyráběly chemické provozy. Krabice, papírové obaly a katalogy vyráběly papírny a tiskárny. Punčochy a textilní výrobky vyráběly punčochárny a textilky. Z továrny prakticky neodcházel žádný subkomponent; všechno se dalo dohledat v rámci koncernu.
Druhou vrstvou byly strojírny. Firma si od počátku 20. let stavěla obuvnické stroje a lisy podle vlastních patentů; součástí strojírenského programu byly později i obráběcí stroje, generátory, kompresory, jízdní kola a traktory. Po roce 1932 přibyly i stroje gumárenské a textilní. Strojírny ve Zlíně, v Sezimově Ústí a v Baťovanech sloužily nejen domácím závodům, ale exportovaly stroje do všech baťovských satelitů: do Hellocourtu, do Tilbury, do Batanagaru, do Belcampu. Když ve 30. letech vznikaly nové továrny v zahraničí, dovážely se tam stroje jako stavebnice ze Zlína; jejich montáž zajišťovali domácí mechanici a oživovali je instruktoři ze Zlína.
Třetí vrstvou byla doprava. Baťa využíval železniční přepravu, nákladní automobily, autobusy, vlastní lodní dopravu a od roku 1924 také firemní letectví. Nejprve šlo hlavně o rychlé spojení vedení s pobočkami a obchodními partnery, ve 30. letech však letecký program přerostl i do výroby letadel ve Zlíně a Otrokovicích. Letadla byla nejen dopravní prostředek, ale i symbol – ukazovala, že koncern myslí v měřítkách kontinentů.
A na konci řetězce byla prodejní síť. Baťa se nikdy nesmířil s tím, že by své zboží prodával přes velkoobchodníky. Firemní prodejny, jichž bylo v roce 1938 přes pět tisíc tři sta po celém světě, byly samy součástí ekosystému. Každý obchod fungoval podle stejných pravidel, vedoucí byl absolventem firemní školy, výlohy byly seřízené podle centrálního manuálu, ceny byly jednotné. Zákazník v Buenos Aires vstupoval do téhož prostředí jako zákazník v Liberci.
Otrokovice – Baťov: druhé centrum ekosystému
Když se zlínský ekosystém rozrostl natolik, že přerostl možnosti údolí Dřevnice, ukázalo se, že firma potřebuje druhé centrum. Padla volba na Otrokovice, ležící asi deset kilometrů severozápadně od Zlína v rovinaté nivě řek Moravy a Dřevnice. Důvody byly jasné. Zlín měl málo plochy, málo užitkové vody, špatné silniční napojení a nedostatečné zázemí pro chemii a kožedělství. Otrokovice měly železnici, blízkost řeky, rovinu vhodnou pro velkorysé plánování a možnost napojení na vodní cestu.
Rozhodnutí padlo na konci 20. let. Baťa odkoupil rozsáhlé, převážně močálovité pozemky mezi Moravou a Dřevnicí od napajedelského velkostatku hraběnky Baltazziové; údaje v pramenech kolísají od přibližně 300 do více než 500 hektarů. Místní lidé tomuto území příznačně říkali Bahňák. Nebyla to klasická zelená louka. Byla to prosáklá rovina, kterou bylo třeba doslova vybojovat z řeky.
Funkce nového závodu byla od počátku jiná než zlínská. Otrokovický Baťov nebyl plánován jako další obuvnická továrna. Měl být technickým, chemickým, kožedělným, papírenským, dopravním a servisním srdcem koncernu – místo, kam se daly přesouvat provozy, které ve Zlíně přerůstaly přes hlavu. Postupně tu vznikly koželužny, papírny, punčochárny, chemické dílny, elektrárna, sklady, pomocné provozy, gumárna a strojírny. Klasická obuvnická výroba sice nikdy úplně nechyběla, ale nebyla těžištěm. Baťov byl od začátku doplňkem Zlína, ne jeho kopií.
Urbanisticky šlo přesto o nejvěrnější domácí repliku zlínského modelu. Baťov vyrůstal jako zahradní průmyslové město rozčleněné do funkčních zón: tovární areál, obytné kolonie, společenské centrum, školy a sportoviště. Na podobě města se podílel František Lydie Gahura, zkušenosti zlínského projekčního aparátu i architekti firemního stavebního oddělení včetně Vladimíra Karfíka. Vznikla mimořádně čitelná struktura: tovární budovy v pravidelném rastru 6,15 × 6,15, řady cihlových domků pro rodiny, internáty pro učně a svobodárny pro mladé zaměstnance, parkové náměstí jako městské srdce. Pro celé tehdejší Československo to byl unikát – nikde jinde se podobný komplex ještě nepostavil.
Ve srovnání se Zlínem měl Baťov jednu velkou výhodu: stavělo se na zelené louce, bez historického centra, bez stávajících ulic, bez kompromisů. Zlín musel vždycky pracovat s tím, co tu bylo. Otrokovice mohly být plně modernistické. Právě proto se Baťov dnes čte jako učebnicový příklad funkcionalistického urbanismu střední Evropy 30. let. A právě proto získal status druhé laboratoře, ve které firma testovala řešení, která pak přenášela do svých zahraničních satelitů.
Bahňák, povodeň a krocení vody
Vybudovat moderní tovární město v záplavové zóně dvou řek byl technický kousek, který nemá v české průmyslové historii obdoby. Firma začala terén systematicky zvyšovat splavováním zeminy z kopce Tresný severovýchodně od Otrokovic. Voda pod tlakem rozrušovala svah, směs zeminy a vody se vedla potrubím a koryty přes Moravu a ukládala na budoucím staveništi. Tím se úroveň plochy místy zvýšila o několik metrů. Podle dochovaných údajů bylo takto přemístěno přibližně 3,5 milionu kubíků zeminy. Baťov tedy nevznikl jen jako urbanistický projekt, ale i jako obří vodohospodářský experiment.
Právě v začátku stavby přišla katastrofa. V noci z 27. na 28. října 1930 se rozvodnily Morava a Dřevnice, staveniště se proměnilo v jezero, voda odnesla materiál, poškodila rozestavěné objekty i provizorní komunikace. Baťa tehdy podle dobových vzpomínek vážně zvažoval, zda má cenu v tak rizikovém místě pokračovat. Zvítězila opačná logika: když už firma potřebovala vodu a dopravní prostor, musela se naučit s řekou počítat. Na jaře 1931 se začalo znovu – tentokrát na navážkách, s hrázemi, s důmyslnými ochrannými systémy. Z Bahňáku se postupně stávalo jedno z nejlépe technicky zabezpečených průmyslových území v Československu.
Pro celkový baťovský ekosystém to byl důležitý moment. Ukázalo se, že firma je schopna nejen postavit továrnu, ale i přetvořit krajinu. Velmi podobné techniky pak používala při zakládání satelitů ve Svitu (vysušování pole pod Tatrami), v Baťovanech (regulace Nitry), v Hellocourtu (kanalizace lotrinských rybníků) nebo v Batanagaru (vyvyšování území nad záplavami Hugli). Otrokovice byly v tomto smyslu mateřským vzorem – tady se firma poprvé naučila krotit vodu na velkém měřítku a odsud se znalost přenášela dál.
Baťův kanál a doprava jako součást ekosystému
Doprava nebyla v baťovském světě jen technickou nutností. Byla samostatnou složkou ekosystému, do které firma investovala stejně systematicky jako do strojírny nebo koželužny. Klíčovou roli v ní měly Otrokovice, protože ležely právě na uzlu, kde se sbíhalo všechno: železnice, silnice, voda i nově vznikající letecký provoz.
Nejvýraznějším symbolem této strategie byl Baťův kanál, vodní cesta dlouhá zhruba 52 kilometrů, vybudovaná v letech 1934–1938 mezi Otrokovicemi a oblastí Sudoměřic/Rohatce. Sloužila především k přepravě lignitu z ratíškovických dolů do tepelné elektrárny v Otrokovicích, ale významná byla i její meliorační a regulační funkce v nivě Moravy. Šlo o klasický baťovský projekt: jedna investice měla zároveň dopravní, vodohospodářský i krajinářský smysl.
Paprskovitě z otrokovického uzlu vybíhaly další dopravní linky. Baťa provozoval vlastní vlakové soupravy na nákladní přepravě mezi Zlínem, Otrokovicemi, Sezimovým Ústím a Bošany. Nákladní automobily firmy zajišťovaly distribuci po Moravě a Slovensku. Lodní rejdařství obstarávalo zámořskou přepravu kůží, gumy a hotových výrobků mezi evropskými přístavy a satelity v Indii nebo Latinské Americe. A k tomu vlastní letectví, které z otrokovického letiště od roku 1931 udržovalo pravidelné spojení s továrnami v Praze, ve Švýcarsku, v Polsku, v Jugoslávii a později i ve Francii.
Otrokovické letiště je přitom potřeba odlišit od vlastní obytné části Baťova. Nebylo uprostřed města; leželo jižněji, na otevřené ploše směrem k napajedelskému katastru. Starší letištní provoz se do Otrokovic přesouval už od konce 20. let; definitivní letiště se začalo budovat na jaře 1931 a 1. července 1931 bylo schváleno ministerstvem veřejných prací. Z této plochy se v dalších letech stalo jedno z nejdůležitějších firemních letišť koncernu.
Letectví: Tomáš Baťa a osudný start ve mlze
Z otrokovického letiště vzlétl 12. července 1932 letoun Junkers F 13, který krátce po startu v hustém ranním oparu havaroval v blízkosti nových továrních budov na Bahňáku. Na palubě byl Tomáš Baťa starší a zkušený pilot Jindřich Brouček. Oba zahynuli. Nehoda připravila firmu o zakladatele a Československo o jednoho z nejvýraznějších podnikatelů své doby. Datum se zapsalo do paměti Otrokovic i Zlína a místo havárie dnes připomíná pomník v areálu bývalého Baťova.
Důvod ranního letu do Švýcarska není v pramenech vykládán zcela jednotně. Často se uvádí cesta do okolí Basileje, související s firmou v Möhlinu; jiné výklady připomínají i rodinné okolnosti. Jisté je, že let probíhal za velmi špatné viditelnosti a že krátce po startu skončil tragicky. Pro příběh firmy byla nehoda zlomem: podnik přišel o zakladatele právě ve chvíli, kdy začínal přerůstat z československého koncernu v globální síť.
Po jeho smrti převzal koncern jeho nevlastní bratr Jan Antonín Baťa. Šlo o radikální změnu. Tomáš byl strategický vizionář a praktik s americkými zkušenostmi; Jan Antonín byl vizionář spíš romantický, s rozsáhlejšími urbanistickými ambicemi a sklonem k neobvyklým experimentům (mimo jiné k pozdější brazilské agrární-průmyslové osadě Batatuba a k vizionářskému plánu Budování státu pro 40 milionů obyvatel z roku 1937, který popsal možnou industrializaci Československa). V podstatných věcech však Jan Antonín pokračoval v Tomášově linii: stavba satelitů v Československu i v zahraničí, rozšiřování školy práce, posilování vertikální integrace. V druhé polovině 30. let dosáhl koncern vrcholu: roku 1938 měl Baťa přítomnost ve více než třiceti zemích, řídil přes šedesát firem v různých oborech, vlastnil 5 300 obchodů a prodával zhruba 60 milionů párů bot ročně.
Myšlenky, architekti a světová síť
Baťovský ekosystém by se neobešel bez architektů, kteří mu dali tvář. Jejich jména jsou dnes klíčová pro pochopení nejen Zlína a Otrokovic, ale i celé sítě satelitů.
Prvním z nich byl Jan Kotěra (1871–1923), průkopník české moderní architektury, žák vídeňského Otto Wagnera. Kotěra navrhl pro Tomáše Baťu jeho rodinnou vilu (1909–1911), první generaci dělnických domků a celkový urbanistický koncept rané zlínské výstavby. Byl to právě Kotěra, kdo přinesl do Zlína ideu zahradního města a typizovaného bydlení. Jeho předčasná smrt v roce 1923 zlínský projekt nezpomalila; Kotěrovi žáci byli připraveni převzít štafetu.
Nejvýraznějším z nich byl František Lydie Gahura (1891–1958). Rodák ze Zlína, žák Kotěry, později profesor zlínské Školy umění. Gahura byl skutečným městským architektem baťovského Zlína i Otrokovic. Navrhl regulační plány obou měst, definoval funkční zónování, navrhl Velké kino, Studijní ústav, Památník Tomáše Bati a stovky obytných domů. Jeho rukou prošla většina baťovské výstavby 20. a 30. let.
Vedle něj stál Vladimír Karfík (1901–1996), absolvent pražské techniky, který si po studiích sbíral zkušenosti u Le Corbusiera v Paříži a u Franka Lloyda Wrighta v americkém Taliesinu. V roce 1930 nastoupil k Baťovi a brzy začal navrhovat klíčové stavby: Společenský dům ve Zlíně, obchodní domy v Praze, Bratislavě, Liberci a Brně, významné stavby v Otrokovicích, mrakodrap č. 21 i řadu projektů pro širší baťovskou síť. Karfíkova ruka je v baťovské architektuře patrná výrazně – kombinoval americkou velkorysost se středoevropskou strohostí.
Doplňoval je Jiří Voženílek (1909–1986), který se profiloval především v druhé polovině 30. let, nejvýrazněji v Baťovanech (regulační plán z roku 1938) a později v poválečném plánování Zlína. A na pozadí celého modelu stál tým bezejmenných projektantů firemního studia, kteří vyráběli typové výkresy hal, internátů, svobodáren, prodejen a kin tak, aby se daly postavit kdekoliv na světě. Tyto plány byly v podstatě průmyslový kód baťovské architektury: ze sady nakreslených listů vznikla po pár měsících kompletní továrna v Hellocourtu nebo v Batanagaru.
Morální závěť: podnik jako veřejná služba
Vzpomínkou na zakladatele bývá obvykle závěť. Tomáš Baťa starší zanechal zvláštní text, který se s běžnou závětí nedá srovnávat. Morální závěť (někdy zjednodušeně nazývaná Tomášův morální testament) nebyla dokumentem o rozdělení majetku. Byla to krátká programová zpráva pokračovatelům firmy. Vlastní právní závěť rozdělující obchodní podíly, akcie a soukromý majetek Tomáš Baťa nezanechal a podnik převedl na svého nevlastního bratra Jana Antonína smlouvou o postoupení.
Text morální závěti je krátký, ale klíčový. Baťa v něm připomíná, že podnik „není jen váš“ a nebyl vybudován proto, aby zajistil existenci pouze zakladatelům. Smysl podniku viděl šířeji: v rozvoji kraje, růstu blahobytu, vzdělání lidí a ve službě zaměstnancům i zákazníkům. Z tohoto přesvědčení vyrůstal celý sociální program – školy, domy, nemocnice, kantýny, sportoviště, kulturní domy nebyly jen filantropií, ale součástí výrobní logiky. Spokojený, dobře placený a usazený zaměstnanec pracoval lépe a déle.
Morální závěť byla pro firmu nejen etickým, ale také strategickým dokumentem. Definovala vzorec, podle kterého se měla firma rozhodovat v pochybnostech: pokud nevíš, jak postupovat, ptej se, co prospěje kraji a lidem. Tato logika prostupovala všechna pozdější rozhodnutí baťovské sítě – od rozhodnutí postavit Otrokovice až po rozhodnutí, kam vybudovat satelit v Indii nebo na Slovensku. Bez tohoto morálního kompasu by koncern jen sotva přežil tlaky a krize, kterými musel projít po roce 1932.
Od Zlína do světa: krátký pohled na satelity
Zlín a Otrokovice tvořily dvojhvězdu domácího ekosystému, ale od konce 20. let se zlínský model začal exportovat do dalších míst. Baťovské satelity – v dobové i pozdější literatuře označované jako malé Zlíny nebo Bata-villes – nebyly doslovnými kopiemi mateřského města, ale přenositelnými variantami téhož výrobního, urbanistického a sociálního modelu. Z mateřského centra se přenášely zejména čtyři prvky: lidé, kapitál, stroje a know-how.
Doma v Československu vyrostla nejhustší síť. Třebíčská Borovina (1931–1935) představovala typický obuvnický satelit ve východočeském podhůří. Napajedla hostila od roku 1935 chemicko-gumárenský závod Fatra, ze kterého se po válce vyklubal průkopník československého plastikářství. Zruč nad Sázavou a Sezimovo Ústí (oba od roku 1939) přibyly v okamžiku, kdy bylo jasné, že Evropa míří do války – Zruč jako obuvnické město pro středočeský trh, Sezimovo Ústí jako specializovaná strojírna, ze které pak vyrostl Kovosvit. Na Slovensku se objevila řada akvizic v Bošanech, Nových Zámkách a Liptovském Mikuláši, ale skutečnými malými Zlíny se staly Svit (od 1934, chemicko-textilní město pod Tatrami, dnes Chemosvit) a Baťovany (od 1938, dnes Partizánske – nejcelistvěji dochované baťovské město na Slovensku).
Zahraniční síť rostla současně. Ottmuth v pruském Slezsku (1931, dnes polský Otmęt) byl prvním zahraničním satelitem; chorvatské Borovo u Vukovaru (1931) se proměnilo v jeden z největších balkánských obuvních závodů; švýcarský Möhlin (1932) se stal sídlem holdingové společnosti Leader A.G. St. Moritz, která spravovala mezinárodní finance koncernu. Chełmek v Polsku (1932), Hellocourt-Bataville ve francouzském Lotrinsku (1931–1932), britský East Tilbury (1932–1933), nizozemský Best-Batadorp (1933–1934), indický Konnagar a později Batanagar u Kalkaty (1931 a 1934), americký Belcamp v Marylandu (1939), kanadský Batawa v Ontariu (1939), mačarské Martfű (1941–1942) a brazilská Batatuba (1939) – to vše byly výrůstky téhož kořene. V roce 1938 měl Baťa přítomnost ve více než třiceti zemích a v roce 1943 řídilo zlínské vedení v okupované Evropě 85 000 zaměstnanců. Síť satelitů byla do té doby největším globálním výrobním uskupením, jaké česká podnikatelská tradice kdy vytvořila.
Důležité je vidět tyto satelity jako rozšíření zlínského ekosystému, ne jako jeho samostatné kopie. Stroje pro ně se ve velké části vyráběly ve Zlíně a Sezimově Ústí; učni přicházeli z Baťovy školy práce; finance procházely přes Möhlin; kožené svršky často putovaly z Otrokovic a Bošan; gumotechnické zboží z Borova nebo Otrokovic; technická dokumentace a regulační plány z firemního architektonického studia ve Zlíně. Lokální výroba pro lokální trh tak byla spíš geografickým rozprostřením jednoho organismu než řetězcem nezávislých firem.
Válka, poválečný zlom a dědictví
Když se v noci 14. března 1939 zlínští zaměstnanci dozvěděli, že Wehrmacht překročil hranice druhé republiky a obsadil zbytek českých zemí, koncern okamžitě zareagoval. Tomáš J. Baťa, syn zakladatele, opustil zemi už několik dní před okupací s přibližně sto českými rodinami a zamířil do Kanady, kde založil Batawu. Jan Antonín Baťa odešel později do USA, odkud byl ale britskými a americkými úřady umístěn na černou listinu za údajný obchod s mocnostmi Osy, a v roce 1941 přesídlil do Brazílie, kde rozjel Batatubu a další latinskoamerické projekty.
Doma ve Zlíně převzalo řízení trio Dominik Čipera, Hugo Vavrečka a Josef Hlavnička. Tato pražsko-zlínská správa udržela koncern v chodu po celé válečné období, byť za cenu vážných kompromisů. Část zlínské produkce se musela zaměřit na vojenské zakázky pro Wehrmacht; učňovské školy byly redukovány; někteří zaměstnanci nuceně přešli na práci v Říši. Současně ale vedení dokázalo zabránit úplnému rozkradení firmy a v některých satelitech (Otmęt, Chełmek) bohužel nezabránilo využití nucené práce a vzniku pomocných pracovních táborů pro vězně z koncentračních táborů. Tento pruh stínu je pevnou součástí baťovských dějin a žádné ohlédnutí ho nemá zamlčovat.
Ve Zlíně samotném zůstávala výroba na vysokém výkonu. Otrokovice fungovaly jako pomocné technické centrum a část jejich produkce (zejména koželužen, papíren a chemických provozů) byla přesměrována na vojenský průmysl. Letecká divize byla převzata Luftwaffe a její role v civilním koncernu skončila. Dne 20. listopadu 1944 zasáhly Zlín spojenecké nálety, jejichž cílem byl tovární areál; bylo zničeno několik hal a obytných domů a život ve městě se otřásl. Definitivní konec války pak znamenal pro firmu přeryv, ze kterého se ve své původní podobě už nikdy nevzpamatovala.
Znárodnění a poválečný osud Zlína a Otrokovic
Dekretem prezidenta republiky z 24. října 1945 byl koncern Baťa znárodněn. Zlínský závod byl začleněn do nových národních podniků a jméno Baťa se z oficiálního názvosloví postupně vytrácelo; Zlín byl v roce 1949 přejmenován na Gottwaldov a obuvnická výroba pokračovala pod značkou Svit. Otrokovice se vrátily ke svému původnímu jménu a baťovské závody na jejich území byly rozděleny mezi několik podniků. V socialistickém období zde dál rostla gumárenská výroba, z níž se po otevření velkého závodu v roce 1972 stala základna pozdějšího podniku Barum a dnešního Continental Barum.
Pro lidi to znamenalo zlom. Z baťovských mistrů, projektantů a obchodníků, kteří desetiletí pracovali podle baťovských pravidel, se náhle stali zaměstnanci státního socialistického podniku. Někteří odešli do exilu (zejména do Kanady a Švýcarska), další zůstali a snažili se baťovskou kulturu uchovat aspoň skrytě. Sociální vybavenost, kterou firma vybudovala (školy, nemocnice, kina, hřiště, lesoparky, kulturní domy), zůstala dál v provozu, ale její financování přešlo na stát a postupně chudlo. Spoluúčast na zisku a ztrátě zmizela, baťovské mzdy se vyrovnaly průměru ostatních československých podniků, Baťova škola práce byla přetransformována do běžného odborného učiliště.
A přesto se baťovský ekosystém úplně nerozpustil. V některých provozech se podařilo udržet baťovskou výrobní disciplínu, decentralizovaný management, systém týdenní fakturace a důraz na vzdělávání. Tam, kde tato kultura přežila, se po roce 1989 přechod do tržního hospodářství zvládl měkčeji – Kovosvit MAS v Sezimově Ústí, Chemosvit ve Svitu, Barum Continental v Otrokovicích a Fatra v Napajedlech jsou toho nejlepší ukázkou.
Co po baťovském ekosystému zbylo
Zlín a Otrokovice nesou baťovskou stopu dodnes. V centru Zlína stojí mrakodrap č. 21, dnes sídlo Krajského úřadu Zlínského kraje a Finančního úřadu, jehož legendární pojízdná kancelář je přístupná veřejnosti a patří k turistickým atrakcím města. Areál bývalých zlínských továren prochází postupnou regenerací: část slouží Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně (založené v roce 2001 a pojmenované podle zakladatele firmy), část přebudovává developer na bytové, kancelářské a kulturní funkce, část je stále výrobní. Náměstí Práce, Velké kino, Společenský dům, Studijní ústav (dnes Krajská knihovna Františka Bartoše a součást 14|15 Baťova institutu) – tyto budovy jsou živé památky funkcionalistického urbanismu.
V Otrokovicích zůstal Baťov jako čitelný urbanistický celek se svým parkovým náměstím, řadami cihlových domků, obchodním domem a Společenským domem. Část tovární zástavby pohltil Continental Barum a další navazující průmysl; jiná část zůstala téměř nedotčená a slouží jako učebnicový příklad funkcionalistického průmyslového města v rovině. Místní paměť žije díky organizacím jako Aťžije Baťov nebo Baťa region; baťovské letiště je dnes víceméně civilní travnatou plochou s leteckou školou a sportovními aktivitami; pomník Tomáše Bati u místa havárie z roku 1932 je tichým, ale výrazným bodem v krajině.
Ve Zlíně a Otrokovicích zůstaly i méně viditelné, ale zásadní součásti dědictví. Filmové studio Zlín, vyrostlé z Baťova firemního filmu na Kudlově, dosud produkuje animovanou tvorbu pro děti a patří k málu českých studií s kontinuitou sahající do 30. let. Univerzita Tomáše Bati na tradici baťovského důrazu na vzdělání navazuje spíše symbolicky, ale pro dnešní východní Moravu je jedním z jejích nejdůležitějších vzdělávacích center. Krajská nemocnice Tomáše Bati zůstala hlavní zdravotnickou institucí kraje. 14|15 Baťův institut spojuje krajskou knihovnu, galerii a muzeum jihovýchodní Moravy a v jeho expozicích lze sledovat příběh firmy v plné šíři.
Ve světovém kontextu zanechal baťovský ekosystém ještě hlubší stopu. Borovo dnes nese označení Bata Ville jako oficiální průmyslové dědictví Chorvatska; francouzský Bataville je chráněnou industriální památkou; East Tilbury slouží jako vzorová ukázka modernistického města pro britské urbanisty; Batanagar je uznáván jako jedno z nejvýznamnějších indických industriálních měst 20. století. Zájem o baťovský fenomén roste rok od roku. Vychází nové akademické monografie (Jacquot, Jemelka, Ševeček, Muñoz Sanz, Pokluda); vznikají dokumentární filmy (Bata-Ville z roku 2006, Batalives z roku 2018); pořádají se výstavy a konference; baťovské satelity se stávají předmětem komparativních urbanistických studií.
A hlavně: ve Zlíně a Otrokovicích zůstala struktura myšlení. Vertikální integrace, decentralizovaný management, propojení výroby s bydlením, důraz na vzdělávání, pochopení podniku jako veřejné služby – to nejsou jen historické anekdoty. Pro region jihovýchodní Moravy znamenal baťovský ekosystém víc než jen ekonomický fenomén. Byl exportním produktem regionu, který se málokdy v dějinách podařilo: ne nábytek, ne přírodní produkt, ne lidovou kulturu, ale celý urbanistický, sociální a manažerský systém. To, co se zrodilo v údolí Dřevnice na pomezí Valašska a Hané, putovalo s lidmi, penězi, stroji a know-how do desítek měst a v každém z nich zanechalo otisk, který zůstal i poté, co poslední pár bot opustil výrobní pás.
Když dnes architekt prochází zlínskou Třídou Tomáše Bati, urbanista stojí na otrokovickém náměstí 3. května a historik se prochází mezi dvojdomky na Bahňáku, vidí tytéž šestkrátšest metrové moduly, tytéž cihlové fasády, tytéž velké prosklené haly. Půdorys je stejný. A půdorys je v dějinách měst tím, co zůstává nejdéle.
Literární zdroje
- POKLUDA, Zdeněk a kol. Baťa – příběh slavné firmy. Zlín: Nadace Tomáše Bati, 2022. https://www.nadacetomasebati.cz/historie-v-datech
- JEMELKA, Martin – ŠEVEČEK, Ondřej (eds.). The Factory Towns of the Baťa Company: Ideals in Corporate Practice. Zlínský architektonický manuál, Zlín. https://zam.zlin.eu/en/studie/the-factory-towns-of-the-bata-company-ideals-in-corporate-practice-martin-jemelka
- ŠEVEČEK, Ondřej a kol. The Social Welfare System in Bata Company Towns (1920s–1950s): Between Transnational Vision and Local Settings. International Review of Social History, Cambridge University Press, 2022. https://www.cambridge.org/core/journals/international-review-of-social-history/article/social-welfare-system-in-bata-company-towns-1920s1950s-between-transnational-vision-and-local-settings/A75B7AE3732A379661973C0870A0BC58
- POKLUDA, Zdeněk a kol. Survival through Globalisation: Innovation, Internationalisation, and the Endurance of Big Business in Central Europe. Business History, Taylor & Francis, 2025. https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/00076791.2025.2566483
- Bata History – Over 125 Years of Shoemaking Innovation. The Bata Company. https://www.thebatacompany.com/bata-company/history.html
- Company history. Nadace Tomáše Bati. https://www.nadacetomasebati.cz/en/company-history
- World of Bata – Tomáš Baťa (oficiální archivní portál Nadace Tomáše Bati). https://world.tomasbata.org/
- Tomáš Baťa 1876–1932 / Československý selfmademan. Nadace Tomáše Bati. http://tomasbata.org/wp-content/uploads/2016/08/selfmademan_cs.pdf
- Otrokovice (Baťov). Zlínský architektonický manuál. https://zam.zlin.eu/stezka/14-otrokovice-batov
- František Lýdie Gahura. Zlínský architektonický manuál. https://zam.zlin.eu/architekt/4-frantisek-lydie-gahura
- Baťas high-rise (Baťův mrakodrap) in Zlín by Vladimír Karfík. Modernism in Architecture. https://modernism-in-architecture.org/buildings/budova-21-administrative-building-no-21/
- Něco o Baťovém městě. Turistické informační centrum Otrokovice. https://www.tic-otrokovice.cz/neco-o-batovem-meste
- Historie Baťova. Ať žije Baťov! https://www.atzijebatov.cz/historie-batova/
- Baťovské letectví 1924–1945. Vzdělávací modul Tomáš Baťa. http://tomasbata.org/wp-content/uploads/moduly/letectvi-bata.pdf
- Pomník letecké havárie Tomáše Bati v Otrokovicích. Baťa region. https://batuvregion.cz/mista/pomnik-letecke-havarie-tomase-bati-v-otrokovicich
- Baťův kanál – historie. Baťův kanál. https://www.batacanal.cz/vodni-cesta/historie_en.html
- Nerealizovaný projekt plavební cesty Otrokovice–Zlín. Zlínský architektonický manuál. https://zam.zlin.eu/studie/nerealizovany-projekt-plavebni-cesty-otrokovice-zlin-martin-marek/4
- Morální závěť Tomáše Bati. BataStory.net. https://batastory.net/cs/milniky/moralni-zavet
- Napajedla. Baťa region. https://batuvregion.cz/mista/napajedla
- Historie společnosti. Fatra, a.s. https://www.fatra.cz/o-nas/historie-spolecnosti/
- Baťa region – Malé Zlíny v Československu. https://www.batuvregion.cz/tipy/male-zliny-v-cesku-batova-mesta-po-cele-republice
- Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně. https://www.utb.cz/
- 14|15 Baťův institut. https://www.14-15.cz/
- Krajská nemocnice Tomáše Bati. https://www.kntb.cz/
- Filmové studio Zlín. https://www.fszlin.cz/
- MUÑOZ SANZ, Victor. Beyond the Company: Intended and Unintended Legacies of Modern Industrial Urban Planning and Design. The Case of the Bata Shoe Company Satellite Towns (1929–2015). International Planning History Society Proceedings, TU Delft Open, 2016. https://journals.open.tudelft.nl/iphs/article/view/1251
- JEMELKA, Martin. Ottmuth (Otmęt): A German Outpost of Batism? Academia.edu, 2018. https://www.academia.edu/38029902/JEMELKA_Martin_Ottmuth_Otmęt_A_German_Outpost_of_Batism
- JACQUOT, Lionel – MONIER, Brice – PAINDORGE, Martine – PAYE, Simon (dir.). Bataville (1931–2001). Histoire d’une utopie industrielle. Grenoble: Presses Universitaires de Grenoble, 2023. https://www.pug.fr/produit/4859/9782706152238/bataville-1931-2001
- Dějiny koncernu Baťa (Wikipedie, jen orientačně). https://cs.wikipedia.org/wiki/Dějiny_koncernu_Baťa
- Bata Corporation (Wikipedie, jen orientačně). https://en.wikipedia.org/wiki/Bata_Corporation