Když v roce 1849 zachvátil Zlín ničivý požár a lehl popelem téměř celý střed města – fara, škola a více než sto třicet domů –, nikdo z místních obyvatel asi netušil, že toto zdrcující neštěstí bude zároveň předehrou k největší proměně, jakou kraj za celá staletí zažil. Během následujících sedmi desetiletí se z malého valašského městečka, jehož počet obyvatel nepřesáhl tři tisíce, stalo živé průmyslové středisko, jehož jméno začínalo znít daleko za hranicemi východní Moravy. Příběh Zlína mezi lety 1850 a 1918 je příběhem obnovy, odhodlání a souběhu náhod a příležitostí, které změnily osud celého regionu.
Zlín v polovině 19. století
Zlín v roce 1850 stál na rozhraní tří moravských národopisných oblastí – Valašska, Slovácka a Hané – a svým charakterem se nejvíce blížil Valašsku. Bylo to trhové městečko s řemeslnickou základnou, kde se od středověku točil hospodářský život kolem výročních trhů, obchodu s dobytkem a drobných živností. Velký požár roku 1849 byl zároveň posledním zásadním připomenutím téhož vzorce, který se ve Zlíně opakoval po staletí: město hořelo, bylo přestavěno, znovu hořelo. Tentokrát ale obnova probíhala v odlišné době – v době, kdy habsburská monarchie po revolučních událostech roku 1848 zaváděla nový systém komunální samosprávy a kdy průmyslová revoluce začínala pronikat i do odlehlých venkovských koutů Moravy.
Po zrušení vrchnostenské správy získaly obce a města větší pravomoci v řízení vlastních záležitostí. Ve Zlíně se prvním voleným starostou – funkce se tu dlouho označovala jako představený – stal Josef Šťasta, který předtím zastával post purkmistra. Šťasta nastoupil v roce 1850 a vedl radnici až do roku 1861. Prioritou jeho éry byla fyzická obnova: nechal postavit novou školní budovu vedle kostela, která byla otevřena v roce 1857. Šlo o skromný, ale symbolicky důležitý krok – město prokázalo, že i po katastrofě je schopno systematicky investovat do veřejných institucí.
Co se týče správního zařazení, byl Zlín po zřízení nových okresů roku 1850 přičleněn k soudnímu okresu Napajedla a politickému okresu Uherské Hradiště. Tento stav byl pro ambicióznější zlínské občany zdrojem frustrace: záležitosti, které by jinde řešilo místní soudnictví, bylo nutné vyřizovat na vzdálenějším místě, cesta v zimě trvala i několik hodin. Snahy o zřízení vlastního soudního okresu ve Zlíně se proto záhy staly jedním z leitmotivů místní politiky.
Správa města a politická reprezentace 1850–1918
Zlínská samospráva ve druhé polovině 19. století odrážela sociální strukturu tehdejšího malého moravského města: v čele radnice stáli zpravidla zámožní měšťané, živnostníci a řemeslní podnikatelé, kteří udávali tón veřejnému životu. Po Šťastovi nastoupil v letech 1861 až 1863 Šimon Macháň, za jehož starostování se začalo jednat o regulaci řeky Dřevnice, jež pravidelně trápila město povodněmi. Tato otázka pak provázela Zlín dalších několik desetiletí a stávala se jedním ze stálých témat místní politiky.
Nejvýraznější postavou komunální politiky v poslední třetině 19. století byl bezpochyby starosta Mikuláš Kašpárek (1839–1899). V čele zlínské radnice působil s jednou krátkou přestávkou rekordních 25 let (v obdobích 1871–1881 a 1885–1899). Tento pragmatický a oblíbený starosta stál u samotného začátku moderního rozmachu města. Významně se zasloužil o vznik důležitých veřejných budov, rozvoj infrastruktury a za své činy obdržel císařské vyznamenání. Jeho slibná kariéra však skončila nečekaně a tragicky – koncem října 1899 spáchal sebevraždu ve Vídni (více o důvodech v kapitole Skandály a drby), a nedožil se tak ani slavnostního příjezdu prvního vlaku do Zlína.
Po volbách koncem roku 1899 se funkce ujal Antonín Batia (1839–1917) – původní profesí majitel zámečnické živnosti a jmenovec, nikoliv však příbuzný zakladatele obuvnického podniku Tomáše Bati. Batia vedl radnici až do roku 1908 a v jeho éře docházelo k zakládání dalších obuvnických podniků a k postupnému přerodu Zlína v průmyslové středisko. Konzervativní blok, který ovládal radnici a jehož oporu tvořili měšťané a živnostníci, čelil stále silnějšímu tlaku ze strany pokrokářů a přívrženců národně sociálního a sociálnědemokratického hnutí. Volby, které se měly konat roku 1906, byly pro průtahy ze strany radnice odloženy až na září 1908 – dokonce bylo nutné, aby věc interpeloval v parlamentu poslanec Tomáš Garrigue Masaryk. Volby vyhráli pokrokáři a Antonín Batia odešel z funkce 6. října 1908.
Jeho nástupcem se stal František Štěpánek, továrník a zároveň jedna z nejaktivnějších osobností zlínské komunální politiky předválečné éry. Za jeho vedení v letech 1908 až 1911 se město věnovalo regulaci řeky Dřevnice, rozšiřování telefonní sítě a dalším modernizačním krokům. V roce 1910 udělilo zastupitelstvo čestné občanství Tomáši Garrigue Masarykovi, tehdy již uznávané národní osobnosti. Masaryk zároveň roku 1907 získal ve volbách poslanecký mandát za Zlínsko, takže jeho vazba na region nebyla jen symbolická. V posledních letech před vypuknutím první světové války řídil město František Novák a posléze další zástupci, kteří vedli Zlín válečnými lety, kdy město dávalo muže na fronty a průmyslová výroba se přizpůsobovala válečným potřebám.
Průmysl před Baťou: zápalky, boty a drobné živnosti
Průmyslový rozvoj Zlína nezačal Baťou. Několik desetiletí předtím, než mladý Tomáš Baťa otevřel dílnu na náměstí, pronikly do Zlína dva větší výrobní podniky, jejichž osudy jsou pro pochopení tehdejší ekonomické reality regionu příznačné.
Jako první přišla továrna na zápalky, kterou zřídil baron Klaudius Wilhelm de Bretton – majitel zlínského velkostatku a zámku – roku 1850. Zápalky byly v té době relativně novou průmyslovou komoditou a výroba se rychle rozšiřovala po celé Evropě. Brettonova továrna využívala kombinaci polohy města, přístupu k dřevní hmotě z okolních lesů a levné pracovní síly. Podnik ale záhy narazil na limity malého trhu a obtížnou dostupnost regionu bez železnice a nakonec již po pěti letech (kolem roku 1855) zanikl bez výraznějšího hospodářského dědictví.
Kolem roku 1868 až 1870 – prameny se v přesném datu mírně rozcházejí – se ve Zlíně etabloval druhý podnik: obuvnická továrna Roberta Florimonta. Obuv se ve Zlíně a okolí vyráběla domáckou formou dávno předtím, místní ševci patřili k typickým řemeslníkům valašských měst. Robert Florimont ale přinesl jiný model – organizaci manufakturní a posléze tovární výroby s nároky na větší kapitál a kooperaci více pracovníků. Zajímavostí je, že Florimontovy boty se v této době exportovaly až do Egypta. Ani jeho továrna však dlouhodobě nevydržela a v roce 1878 byla její činnost ukončena. Obě tyto zkušenosti demonstrovaly skutečnost platnou pro celý region: průmyslový podnik tu dokázal vzniknout, ale bez stabilního odbytiště, kapitálového zázemí a – klíčově – bez přístupu k železnici měl omezenou životnost.
V roce 1868 byl ve Zlíně založen první peněžní ústav – Občanská záložna (iniciovaná tehdejším majitelem panství Leopoldem Hauptem). Ta sehrála klíčovou roli v organizaci a podpoře drobného podnikání a řemesel. Zlín si díky ní pozvolna budoval potřebnou finanční infrastrukturu a kapitálové zázemí, které se stalo nezbytným předpokladem pro pozdější větší podniky. Vedle toho se rozvíjely i další spolkové aktivity: kulturní (např. Čtenářský spolek založený r. 1886), tělovýchovné (hasičsko-sokolské jednoty) a vzdělávací spolky byly ve druhé polovině 19. století neodmyslitelnou součástí občanského života moravských měst a Zlín v tomto ohledu nezůstal pozadu.
Infrastruktura a veřejné stavby: záložna, škola, soud a železnice
Nejzřetelnějším vyjádřením toho, jak se Zlín v posledních desetiletích 19. století proměňoval, byly veřejné stavby a infrastrukturní projekty, které měnily tvář města. Nestály jen jako architektonické objekty; každá z nich signalizovala posun v tom, co město považovalo za nezbytné pro svou budoucnost.
Otázka soudního okresu se dostala do aktivní fáze v sedmdesátých letech. V roce 1877 přislíbila politická reprezentace Zlína – v čele s baronem Hauptem, tehdejším majitelem velkostatku – součinnost při zřízení nového soudního okresu ve Zlíně. Moravský zemský sněm věc projednával a nakonec byl soudní okres ve Zlíně skutečně zřízen. Přítomnost okresního soudu znamenala nejen praktické zjednodušení pro místní obyvatele, ale i symbolické povýšení města: soud byl atributem administrativního střediska, přitahoval advokáty, notáře a úředníky a přispíval k růstu vzdělanostní a podnikatelské vrstvy.
V roce 1886 byl do Zlína zaveden telegraf – spojení s vnějším světem, které zkracovalo obchodní vzdálenosti a umožňovalo rychlejší komunikaci s obchodními partnery. Obě tyto novinky přicházely do Zlína s určitým zpožděním za většími moravskými centry, ale jejich dopad byl v malém měšťanském prostředí okamžitě patrný.
Ačkoliv samotná instituce Občanské záložny fungovala a podporovala místní živnostníky již od přelomu 60. a 70. let, vlastní reprezentativní sídlo na náměstí získala až na konci století. V letech 1891–1892 zde byla vystavěna její první budova, ale pro rostoucí spolkový a finanční život města přestala kapacitně stačit. Proto byl v roce 1896 osloven architekt Dominik Fey, aby na místě odkoupeného sousedního domu navrhl další, rozsáhlejší budovu (ve stejném roce mimochodem připravil i návrh nové zlínské měšťanské školy). Pro tehdy mladého architekta šlo o příležitost etablovat se v regionu; obě zakázky dokončil úspěšně a díky nim se jeho ateliér stal jedním z nejvyhledávanějších na Moravě pro veřejné stavby v historizujícím stylu.
Občanská záložna se v těchto nových prostorech stala nejen ústředním finančním centrem města, ale plnila i důležitou společenskou funkci (vznikla zde restaurace, sál či hotelové pokoje). K jejím váženým členům – nikoliv však k zakladatelům z roku 1868, jak se občas zjednodušeně a chybně uvádí – se v průběhu let zařadily i nejvýznamnější osobnosti spjaté s městem, ať už šlo o jazykovědce a národopisce Františka Bartoše, nebo o mladého továrníka Tomáše Baťu.
Povolení pro českou měšťanskou školu bylo vydáno v roce 1893, první chlapecká třída byla otevřena o tři roky později a výuka v moderní školní budově – navržené Dominikem Feyem – byla zahájena v září 1897. Na samém sklonku 19. století tak byly ve Zlíně položeny základy středního školství, čímž se podstatně rozšířila možnost získání kvalitního vzdělání pro děti méně majetných občanů, kteří nemohli své ratolesti vydržovat na studiích mimo Zlín. Vznik měšťanské školy nebyl jen vzdělávacím krokem; byl i signálem, že Zlín přestává být pouhým trhovým místem a začíná se chovat jako sebevědomé regionální centrum.
Nejvýznamnější infrastrukturní událostí tohoto období bylo bez pochyby otevření železniční trati. Trať Otrokovice–Zlín–Vizovice zahájila provoz 8. října 1899. Cesta od hlavní uherské dráhy, která procházela přes Otrokovice, byla do té doby možná jen po silnici nebo kočárem, což pro těžší průmyslové zboží znamenalo prakticky nepřekonatelnou překážku. Železnice proměnila logistiku průmyslu zásadním způsobem: umožnila levnější dovoz surovin a vývoz hotových výrobků, zkrátila čas cesty do Brna a dalších center a učinila ze Zlína místo, kam mohli přijíždět obchodní partneři z celé monarchie. Roku 1906 převzaly trať, do té doby soukromou, státní dráhy. Bez železnice by Baťův podnik jen stěží dosáhl tempa růstu, které charakterizovalo první desetiletí 20. století.
Vedle obuvnictví (a s ním spojeného strojírenství) a zmiňované továrny na zápalky fungovaly ve městě a jeho nejbližším okolí i další průmyslové a řemeslné provozy, často napojené na zdejší velkostatek. Tradiční bylo pivovarnictví – ve Zlíně dlouhou dobu existovaly hned dva pivovary, panský a měšťanský (panský pivovar provozoval ještě koncem 19. století majitel panství Leopold Haupt). Významná byla rovněž výroba stavebních hmot, v okolí fungovalo několik cihelen (například obecní cihelna či později průmyslovější cihelny v Malenovicích a Žopech u Holešova, které se rozvíjely na přelomu století). Nechyběly ani mlýny (např. Dolní mlýn na Zarámí, na jehož spáleništi později vyrostla elektrárna) a drobnější provozy na zpracování dřeva či textilu. Přesto však žádný z těchto oborů nedosáhl takového věhlasu a neovlivnil tvář města tak zásadně jako právě výroba obuvi.
V roce 1908 byl ve Zlíně zaveden telefon – mezi prvními účastníky byli podnikatelé, větší živnosti, velkostatek a nádraží. Zásadním milníkem v modernizaci města byla také elektrifikace. První, avšak pouze soukromou elektrárnu si nechal vybudovat majitel zlínského velkostatku baron Štěpán Haupt již v roce 1905 pro osvětlení zámku a pohon hospodářských strojů. Skutečný průlom pro širší veřejnost pak přišel v roce 1912. Poté, co vyhořel Dolní mlýn na ulici Zarámí, zde firma Ericsson postavila elektrárnu, která začala dodávat stejnosměrný proud pro osvětlení města a prvním zlínským odběratelům. V témže období, konkrétně roku 1911, vyrostl na náměstí secesní hotel Balkán a v roce 1912 zahájila činnost Živnostensko-průmyslová záložna jako druhý peněžní ústav ve městě.
Nejvýznamnější stavby a infrastrukturní milníky období
- Nová školní budova u kostela (1857) – jedna z prvních výrazných veřejných investic po požáru roku 1849; symbol obnovy města a posílení základního školství.
- Telegrafní spojení (1886) – moderní komunikační infrastruktura, která zrychlila kontakt s obchodními partnery, úřady i okolními městy.
- Budova Občanské záložny (1891–1892; rozšíření po roce 1896) – reprezentativní sídlo prvního místního peněžního ústavu; vedle finanční funkce sloužilo také společenskému životu města.
- Měšťanská škola podle návrhu Dominika Feye (1897) – moderní školní budova, která rozšířila možnosti vzdělání ve Zlíně a posílila roli města jako regionálního centra.
- Železniční trať Otrokovice–Zlín–Vizovice (1899) – klíčový dopravní milník; otevřel Zlínu levnější dovoz surovin, vývoz výrobků a rychlejší spojení s většími centry monarchie.
- První Baťova tovární budova u nádraží (kolem roku 1900) – přechod od dílny na náměstí k tovární výrobě; základ pozdějšího průmyslového areálu firmy Baťa.
- Strojírenská dílna firmy Baťa (1903) – provoz zřízený pro opravy a výrobu součástí obuvnických strojů; počátek závodního strojírenství ve Zlíně.
- Soukromá elektrárna barona Štěpána Haupta (1905) – zařízení určené především pro zámek a hospodářské provozy velkostatku; předstupeň širší elektrifikace města.
- Telefonní síť ve Zlíně (1908) – nová komunikační infrastruktura, kterou mezi prvními využívali podnikatelé, nádraží, velkostatek a větší živnosti.
- Hotel Balkán na náměstí (1911) – secesní stavba dokládající rostoucí městské sebevědomí, společenský život a potřebu služeb pro obchodníky i návštěvníky.
- Městská elektrárna na Zarámí (1912) – elektrárna postavená firmou Ericsson na místě vyhořelého Dolního mlýna; začala dodávat proud pro veřejné osvětlení a první odběratele.
- Živnostensko-průmyslová záložna (1912) – druhý významný peněžní ústav ve městě, který navazoval na růst živností, obchodu a průmyslu.
- Vila Tomáše Bati na Čepkově (1912) – soukromé sídlo zakladatele firmy Baťa; zároveň výrazný doklad proměny úspěšného továrníka v jednu z určujících osobností města.
Firma Baťa: od dílny na náměstí k továrnímu komplexu
V srpnu 1894 zahájil osmnáctiletý Tomáš Baťa spolu se svým bratrem Antonínem a sestrou Annou vlastní obuvnickou dílnu na zlínském náměstí. Zaměstnávali zhruba deset lidí přímo v dílně a asi čtyřicet doma jako pomocné pracovníky. Začátek byl skromný a záhy přišla první krize: podnik byl předlužen, Antonín odešel na vojnu a Tomáš se ujal vedení sám. Pracoval jako dělník, nakupoval a prodával a v roce 1896 se mu podařilo krizi překonat. V tomto roce uvedl na trh novinku pro obuvnický obor: plátěnou obuv s koženou podešví, která se díky nižší ceně stala oblíbenou u širokých vrstev zákazníků.
Mezi lety 1897 a 1899 přivezl Tomáš Baťa z Německa první obuvnický stroj – ruční cvikací strojek. Tento zdánlivě technický detail byl ve skutečnosti mentálním zlomem: stroj ukázal Baťovi, že celá výroba obuvi se dá zmechanizovat, a od té doby zaměřoval svou pozornost na obuvnické strojnictví. Ve stejném období zakoupil závod pozemky u zlínského nádraží – tehdy ještě ve výstavbě, trať otevřena v roce 1899 – a nechal postavit první tovární výrobnu: zpola zděnou, zpola dřevěnou budovu přibližně dvacet metrů dlouhou a deset metrů širokou. V roce 1900 pracovalo v závodech již 120 lidí a podnik se přestěhoval z náměstí k novému nádraží. Ze soukromé dílny se od srpna 1900 stala veřejná obchodní společnost „T. & A. Baťa k provozování výroby plátěné a houněné obuvi ve Zlíně.“
Dne 26. května 1903 byla zřízena strojírenská dílna – zárodek pozdějšího strojírenského závodního komplexu. Baťa neměl v úmyslu věnovat se jiným oborům než obuvnictví, ale potřeba zajistit opravy strojního parku a výrobu náhradních dílů ho k tomu přivedla. Důležité stroje se do té doby kupovaly v Německu, Anglii a Americe – šicí, cvikací, spodkové, kancelářské, tiskařské i stavební. Zavedením vlastní strojírny se Baťa osamostatnil od zahraničních dodavatelů v klíčové oblasti a získal technologickou flexibilitu, která mu pozdější rychlý růst výrazně usnadnila. Ještě na přelomu prvního desetiletí, konkrétně v roce 1908, si Tomáš Baťa pořídil vůbec první automobil ve Zlíně – zakoupil si vůz značky Laurin & Klement. Vlastnictví automobilu bylo tehdy obrovskou vzácností a symbolem nebývalého úspěchu. K vozu tehdy dokonce dostal přímo od výrobce i šoféra, ale brzy jej nahradil vlastním zaměstnancem, kterým se stal tehdy teprve patnáctiletý učeň Jan (John) Hoza.
Do roku 1910 vyrostl u zlínského nádraží tovární komplex, který se stal dominantou nového průmyslového Zlína. Počet zaměstnanců se v prvním desetiletí 20. století rychle zvyšoval a firma se stávala největším zaměstnavatelem v regionu. Baťa však v této době nebyl ve Zlíně jediným výrobcem obuvi. Jeho úspěch inspiroval další podnikatele a v letech 1899–1910 vzniklo ve městě hned několik konkurenčních továren. Mnohé z nich zakládali dokonce bývalí Baťovi zaměstnanci. Nejvýznamnějším konkurentem byla obuvnická továrna Františka Štěpánka (pozdějšího starosty). Mezi další menší podniky patřily továrny Antonína Červinky, bratrů Kuchařových, či Mořice Lehra a Ludvíka Zapletala. Ačkoliv tyto továrny nemohly Baťově produkci objemem ani inovacemi dlouhodobě konkurovat, přispěly k tomu, že se Zlín již kolem roku 1910 stal skutečným centrem obuvnického průmyslu. S rostoucím průmyslem rostlo i město: dělníci potřebovali bydlení, zásobování a služby, a Zlín na tuto poptávku postupně reagoval. V roce 1910 stál Tomáš Baťa u zrodu Sportovního klubu Baťa. Roku 1912 si nechal postavit vilu na Čepkově, čímž demonstroval, že jeho osud je se Zlínem spojen natrvalo.
První světová válka přinesla Baťově firmě paradoxní impulz: masivní vojenské zakázky na obuv pro habsburskou armádu umožnily dalekosáhlé rozšíření výrobní kapacity. Firma v válečných letech zaměstnávala tisíce lidí a závod se rozrůstal tempem, které by v mírovém prostředí nebylo možné. Konec války v roce 1918 tak Zlín zastihl jako město s moderním průmyslovým provozem, jehož potenciál byl zřejmý i těm, kdo firmě Baťa dosud nevěnovali zvláštní pozornost.
Zlín a východní Morava: město v regionálním kontextu
Zlín nebyl ve svém vývoji izolovaným ostrovem. Byl součástí širšího regionu východní Moravy, který sdílel podobné rysy: hornatý terén, tradici pastevectví a drobného řemesla, silné venkovské vazby a relativní vzdálenost od průmyslových center Brna či Olomouce. Sousední Vizovice, Uherský Brod, Valašské Meziříčí nebo Vsetín procházely v téže epoše podobnými problémy: hledaly cestu k průmyslovému rozvoji v podmínkách, kde kapitál byl vzácný a infrastruktura nedostatečná.
Zlín v tomto srovnání začal postupně získávat náskok. Přítomnost železnice od roku 1899, záložny a soudu, měšťanské školy a konečně dynamicky rostoucí Baťovy závody ho posouvaly na pozici přirozeného centra mikroregionu. Obyvatelé okolních obcí – Malenovice, Prštné, Kudlov, Louky – hledali práci ve zlínských fabrikách a dílnách. Týdenní trhy na náměstí přitahovaly obchodníky z celého Vizovicka a Uherskohradišťska. Kulturní a vzdělávací spolky navazovaly kontakty s Brnem a Prahou a přinášely do Zlína impulzy z národního obrozeneckého hnutí.
Vztah Zlína k Valašsku byl přitom ambivalentní. Město se cítilo být kulturně součástí Valašska – folklor, dialekt, způsob života – ale hospodářsky se od typicky valašského venkova stále více odlišovalo. Tato dvojakost se projevovala i v tom, jak zlínští podnikatelé, především Baťa, přistupovali k náboru: čerpali pracovní sílu z valašského venkova, ale vyžadovali disciplínu a pracovní rytmus průmyslového podniku, který byl pro generaci drobných zemědělců a horalů zcela nový.
Skandály a drby: skutečné příběhy, které hýbaly Zlínem
Život ve Zlíně druhé poloviny 19. a počátku 20. století se neodehrával jen na stránkách oficiálních kronik, ale také v místních hostincích, kde se propíraly aféry tehdejší smetánky. Město zažilo hned několik událostí, které se staly vděčným tématem klevet.
Tajný život a tragický konec oblíbeného starosty (1899)
Měšťané někdejšího starostu Mikuláše Kašpárka bezmezně respektovali jako muže, který město po dlouhá léta úspěšně pozvedal. O to větší šok přišel na podzim roku 1899. Tehdy starosta odcestoval do Vídně s tím, že musí vyřídit „neodkladné záležitosti“. Koncem října se však Zlínem začala šířit šokující zpráva: vážený první muž radnice spáchal ve Vídni sebevraždu zastřelením. Městem okamžitě začaly kolovat divoké zvěsti, načež vyšla najevo pikantní pravda. Ctěný občan vedl dvojí život a potají vášnivě spekuloval na vídeňské burze, kde nakonec přišel o veškerý svůj majetek. Z ostudy a finančního krachu neviděl jiné východisko.
Nelítostná rodinná válka Tomáše Bati (1906)
Když se Tomáši Baťovi začalo dařit, inspirovaly jeho plátěné „séglové“ boty i jeho širší rodinu. Bratři Antonín a Josef Červinkové (Baťovi bratranci) si ve Zlíně založili vlastní výrobu a začali chrlit naprosto totožné zboží. Tomáš Baťa nenesl zkopírování svého nápadu vlastní krví vůbec dobře a rozhodl se nevítané konkurenty tvrdě zničit. Začala cenová válka, kterou sledoval celý Zlín. Původně se tucet párů bot prodával za 120 korun. Baťa nejprve slevil na 100 korun, a když to k vyřazení Červinků nestačilo, srazil s velkou reklamou cenu na naprosto nesmyslných 9 korun za tucet. Bratři Červinkové tento brutální cenový dumping nevydrželi a roku 1906 zkrachovali. Baťa tak ukázal, že v byznysu nezná slitování ani s vlastní rodinou.
Požár s vůní pojistného podvodu (1909)
V roce 1906 si bývalý Baťův dělník Zapletal a obchodní cestující Mořic Lehr založili vlastní obuvnickou továrnu, a to hned v sousedství Bati. Vztahy byly od počátku napjaté – Baťa (jinak deklarovaný zastánce volné soutěže) proti Lehrově stavbě dokonce podával oficiální stížnosti. V podniku navíc panovaly mizerné pracovní podmínky, na začátku roku 1909 odtud hromadně utekly šičky. V srpnu 1909 pak továrna za záhadných okolností znenadání vyhořela do základů. Sám Lehr u toho samozřejmě „náhodou“ nebyl. Městem se okamžitě začaly šířit zvěsti o úmyslném žhářství, ze kterého lidé podezřívali zaměstnance jménem Beck. Lehr sice inkasoval na tehdejší dobu obrovskou pojistku 65 tisíc korun a plánoval postavit továrnu o patro vyšší, projekt mu už ale u radnice neprošel. Znechucený Lehr tak pozemky se spáleništěm prodal – komu jinému než svému úhlavnímu rivalovi Tomáši Baťovi.
Literární zdroje
Videa (YouTube)
- 700 let Zlína – série reportáží Českého rozhlasu Zlín: https://zlin.rozhlas.cz/700-let-zlina-historie-soucasnost-i-budoucnost-v-reportazich-8679657
- Jak regulace Dřevnice proměnila Zlín – Facebook video města Zlína (veřejné): https://www.facebook.com/mestozlin.eu/posts/jak-regulace-dřevnice-proměnila-zlín
- YouTube vyhledávání: „Zlín historie Baťa 19. století“ – několik dokumentárních pořadů ČT a regionálních televizí je dostupných pod tímto heslem; konkrétní ověřené URL se v době tvorby článku lišila podle platformy.
Zdroje a literatura
Online zdroje:
- Statutární město Zlín – Historická data: https://www.zlin.eu/historicka-data
- Statutární město Zlín – 1850–1945, starostové a primátoři: https://www.zlin.eu/1850-1945
- Statutární město Zlín – Město řemeslníků a obchodníků: https://www.zlin.eu/mesto-remeslniku-a-obchodniku
- Visit Zlín – Historický přehled: https://visitzlin.eu/historicky-prehled
- Starý Zlín – Historie Baťových závodů: https://www.staryzlin.cz/batovy-zavody-historie.php
- Zlín estranky – Staré zlínské školy: https://zlin.estranky.cz/clanky/stary-zlin/stare-zlinske-skoly—mestanska-a-prumyslova.html
- Zlín estranky – Vlakem do Zlína, historie OZVD: https://zlin.estranky.cz/clanky/stary-zlin/vlakem-do-zlina.html
- Zlín estranky – Zlínské báje a pověsti: https://zlin.estranky.cz/clanky/stary-zlin/zlinske-baje-a-povesti.html
- Zlínský architektonický manuál – Záložna: https://zam.zlin.eu/objekt/3-zalozna
- Novinky.cz – Pověsti Zlína: https://www.novinky.cz/clanek/vase-zpravy-bezhlavy-rytir-milos-a-podzemni-chodby-i-moderni-zlin-ma-sve-tajuplne-povesti-40123250
- Český rozhlas Zlín – Starostové a primátoři: https://zlin.rozhlas.cz/700-let-zlina-historie-soucasnost-i-budoucnost-v-reportazich-8679657/4
- CzechDesign – Historie Baťových závodů přesného strojírenství: https://www.czechdesign.cz/temata-a-rubriky/historie-vzniku-batovych-zavodu-presneho-strojirenstvi-zlin-cast-1
- Karolinum – Vznik a vývoj Okresního soudu ve Zlíně: https://karolinum.cz/data/clanek/14465/PHS_55_1_0047.pdf
Odborná literatura a akademické práce:
- STROJIL, M. (2017): Zlín na počátku 20. století. Vznik moderního města. Bakalářská práce, Historický ústav FF MU Brno. Dostupné: https://is.muni.cz/th/voa35/Zlin_na_pocatku_20._stoleti._Vznik_moderniho_mesta..pdf
- POKLUDA, Zdeněk (2011): Baťův Zlín. Budování průmyslového a zahradního města (1906–1943). Zlín.
- HORŇÁKOVÁ, L. – NOVÁK, P. – POKLUDA, Z. (2005): Zlín – město v zahradách. Statutární město Zlín.
- ŠEVEČEK, Ondřej: Zrození Baťovy průmyslové metropole. (citováno dle zlin.estranky.cz)
- Historický atlas měst České republiky – svazek Zlín: http://towns.hiu.cas.cz/HAM/zlin/zlin-seznam-map-cz.pdfn- Projekt Zlín 700 – 100 mezníků dějin Zlína: https://www.zlin700.kulturazlin.cz/100-mezniku-dejin/n- Zpravodajský portál iDNES.cz – historické reportáže (např. o kauze starosty Kašpárka, o počátcích firmy Baťa či o prvním zlínském automobilu)