Volný čas a rekreace v baťovském Zlíně

Když v roce 1910 zakládal Tomáš Baťa první závodní kuchyni, málokdo tušil, že tím odstartoval sociální experiment, který nemá v dějinách českých měst obdoby. Zlín se během dvou desetiletí proměnil z ospalého městečka v průmyslové centrum, kde firma neřídila jen výrobu bot, ale také to, co její zaměstnanci jedli, jak se myli, kde sportovali, co četli a jak slavili svátky. Volný čas tu nebyl prázdným protipólem práce – byl jejím promyšleným prodloužením, pečlivě organizovaným prostorem, ve kterém se měl formovat nový typ člověka: baťovec. Tento článek mapuje, jak Zliňané v éře Baťů trávili chvíle mimo pracovní směnu a proč právě v tom spočíval jeden z nejodvážnějších rozměrů baťovského experimentu.

Závodní stravování: třináct tisíc jídel denně

První krok k organizaci mimopracovního života byl pragmatický: nasytit rostoucí armádu dělníků. Už v roce 1910, kdy ve Zlíně žilo necelých 3 600 obyvatel a v Baťových závodech pracovalo kolem 1 500 lidí, vznikla první závodní kuchyně s jídelnou. Zpočátku šlo o skromné zařízení, ale s dramatickým růstem firmy se stravovací provoz rozrostl do gigantických rozměrů. Ve třicátých letech už závodní jídelny v Obchodním domě a v Tržnici na náměstí Práce disponovaly sály o ploše 80 krát 20 metrů, schopnými v krátkém čase obsloužit tisícové davy. Denně se zde vydávalo na 4 000 snídaní, přes 5 000 obědů a další 4 000 večeří – celkem tedy více než 13 000 jídel denně. Pro srovnání: šlo o provoz, který by obstaral stravování všech obyvatel tehdejšího Zlína a ještě by mu zbývala kapacita.

Technické zázemí kuchyní odpovídalo baťovskému standardu efektivity. Plynové sporáky, vysokokapacitní parní myčky nádobí a promyšlená logistika výdeje umožňovaly odbavit masy strávníků během polední dvouhodinové přestávky. Oběd přišel zaměstnance na 4 až 5 korun – cenu dotovala firma – a výběr jídla se razítkoval den dopředu. Šlo o systém, který ve své racionalitě připomínal spíše tovární linku než tradiční hostinec. A právě o to Baťovi šlo. „V zařízeních Baťových závodů ve Zlíně se nepodával alkohol,“ připomínají dobové prameny. Baťa klasické hospody systematicky vytlačoval – hostinskou koncesi posledního velkého hostince převedl v roce 1934 na nově otevřený Společenský dům. Důvod byl dvojí: morální (alkohol odváděl od práce) a ekonomický (kontrola nad stravováním znamenala kontrolu nad částí zaměstnaneckých výdajů).

Stravování mladých mužů a žen z Baťových škol práce podléhalo ještě přísnějšímu režimu. Snídaně před sedmou, oběd po dvanácté, večeře po sedmnácté hodině. Jídelníček sestavovala firma s důrazem na výživovou hodnotu, nikoliv požitek. Dochované prameny spíše než asketické odpírání jídla ukazují důraz na vydatnou výživu: od třicátých let se v jídelnách prosazovala snídaně, oběd i večeře s vysokou energetickou hodnotou a dvě vařená masitá jídla denně. Baťovská zdrženlivost se proto netýkala jídla jako takového, ale především alkoholu, nepravidelnosti a nepořádku. Jídlo nebylo pouhým potěšením – bylo organizovaným palivem pro průmyslové město.

Sportovní kluby, stadiony a tělovýchova

Sportovní vyžití představovalo druhý pilíř baťovského pojetí volného času – a to v míře, která v tehdejším Československu neměla obdoby. Tomáš Baťa nebyl sportovním fanouškem v dnešním slova smyslu; sport chápal jako nástroj k budování disciplíny, fyzické odolnosti a týmového ducha. Sám stál mezi zakládajícími členy Sportovního klubu Zlín v roce 1910, vedle dalších pěti signatářů včetně Leopolda Bati. O čtrnáct let později, v roce 1924, pak vznikl přímo Sportovní klub Baťa, který firmě umožnil sportovní dění ve městě plně organizovat a financovat.

Výsledkem byla síť sportovišť rozprostřená po celém Zlíně – od hřiště SK Baťa u řeky Dřevnice přes soustavu koupališť, tenisových kurtů, atletických drah, hřišť pro házenou, volejbal a kopanou až po sportovní zázemí internátů a škol. Zimní hokej měl ve Zlíně také baťovské kořeny: oddíl ledního hokeje Sportovního klubu Baťa vznikl už roku 1928 a první zápasy se hrály venku podle toho, co dovolilo počasí. Velkokapacitní zastřešený zimní stadion s halou o rozměrech 85 krát 64 metrů však není stavbou baťovské éry – vznikal až po válce, v letech 1952–1964, a dokončen byl v době Gottwaldova. Do článku proto patří spíše jako doklad toho, jak se baťovská sportovní tradice promítla do pozdější městské infrastruktury.

Fotbalový klub, dnes známý jako FC Zlín s přezdívkou Ševci, patřil k nejpopulárnějším sportům ve městě. Házená zapustila ve Zlíně kořeny již roku 1920 a vychovávala generace hráčů. Atletika našla svůj symbol v Emilu Zátopkovi, který na Tlustou horu – týž kopec, kde firma zřídila zoologickou zahradu – pravidelně chodil trénovat. Právě propojení sportovní přípravy a přírodního terénu na periferii města ilustruje baťovský přístup: nic nebylo ponecháno náhodě, ale zároveň se počítalo s tím, co krajina nabízí.

Mladí muži a ženy z internátů měli tělocvik pevně začleněný do denního programu. Hromadná cvičení, sportovní hry a pravidelné soutěže tvořily součást výchovy, která měla z chlapců a dívek vytvořit fyzicky zdatné, soutěživé a ukázněné zaměstnance. Heslo „ve zdravém těle zdravý duch“ zde dostávalo konkrétní institucionální podobu.

Koupaliště, lázně a hygiena každodenního života

V době, kdy většina domácností ve Zlíně neměla vlastní koupelnu, představovaly vanové a sprchové lázně na nábřeží Dřevnice revoluční komfort. Firma Baťa zde vybudovala zařízení se 40 vanami, parní lázní a sprchami – otevřeno celoročně, denně kromě pondělí a neděle. Dobový tisk neskrýval nadšení: „Kolik nářků a trampot jest zřízením továrních lázní odstraněno! Pamatujete se, jak těžká byla při špatném vlakovém spojení návštěva lázní v Malenovicích? Od vlaku běželi jsme úprkem do lázní a pak vykoupaní buďto úprkem opět ku vlaku a nebo v jakémkoliv počasí šlapat pěšky hodinu cesty.“ Lázně nesloužily jen zaměstnancům firmy, ale veškerému zlínskému obyvatelstvu – Baťa tím řešil praktický hygienický problém a zároveň posiloval obraz firmy jako osvíceného poskytovatele veřejných služeb.

Letní rekreaci pak zajistila soustava koupališť. Ve dvacátých a třicátých letech vznikla hned tři: u elektrárny (1926), ve školní čtvrti (1931) a u zámku (1931). Nejproslulejším se však stal až padesátimetrový bazén navržený architektem Vladimírem Karfíkem v roce 1939. Plovárna, známá nejprve jako „U továrny“ a později pod lidovým názvem Baťák, nabízela ve své době nevídanou technickou vymoženost: ohřívanou vodu. Během Zlínských filmových žní v letech 1940 a 1941 sem zavítaly herecké hvězdy jako Adina Mandlová, Nataša Gollová, Jaroslav Marvan či Theodor Pištěk. V listopadu 1944 koupaliště zasáhlo pět leteckých pum při spojeneckém bombardování, přesto fungovalo dál i po válce.

V otrokovickém Baťově mezitím vznikla plovárna jiného typu. V roce 1935 byla na řece Moravě otevřena plovoucí plavárna se skokanskými můstky, písečnou pláží a dětským brouzdalištěm – doplněná tenisovými a volejbalovými kurty, půjčovnou loděk a kánoí. Zhoršující se kvalita říční vody však vedla firmu k rozhodnutí nahradit ji umělým koupalištěm s filtrovanou vodou. To podle Karfíkova návrhu otevřel 17. července 1938 osobně Jan Antonín Baťa s rodinou. Podnikové noviny jej přirovnávaly k vyhlášeným zábrdovickým lázním v Brně. Areál se tak stal dalším dokladem baťovského přesvědčení, že čistota a hygiena nejsou luxusem, ale sociální samozřejmostí.

Hospody, vinárny a tančírny: dvacet hostinců na tři tisíce duší

V době, kdy Zlín čítal přibližně tři tisíce obyvatel – tedy tolik co dnešní Slušovice – fungovalo ve městě na dvacet hostinců a jedna kavárna. Jen na samotném náměstí jich stálo šest. Koncentrace výčepů, která by i dnes působila nadprůměrně, odrážela skutečnost, že hostinec byl ve starém Zlíně hlavním společenským centrem – místem, kde se uzavíraly obchody, slavily svatby, pořádaly zábavy a kde se potkávali sedláci s řemeslníky i panští úředníci s měšťany.

První mezi rovnými byl hostinec „U Anděla“ – známý také jako Pagáčovo, Panská hospoda nebo Hrubá hospoda. Jeho počátky sahají až do 17. století a po staletí představoval hlavní kulturní centrum Zlína. V patře disponoval sálem s galerií pro hudebníky a jevištěm, kde hrávaly kočovné divadelní společnosti Burdova, Trnkova či Štětkova, konaly se plesy, svatby, koncerty i schůze. V přízemí se čepovalo pivo, zlínské či slabé, za dva krejcary; pocestní tu přespávali na lavicích nebo na rozprostřené slámě. Roku 1934 dům koupila obec s firmou Baťa a zbourala jej – hostinskou koncesi převedli na nově otevřený Společenský dům. Tím se uzavřela staletá historie nejstarší zlínské hospody.

Druhým nejvýznamnějším podnikem byl hostinec „Na rožku“ přímo vedle radnice, s tanečním sálem v patře, cizineckými pokoji a dvěma hostinskými místnostmi v přízemí. Scházeli se tu veteráni, hasiči, Sokol a další spolky. O výročních trzích zde obchodníci uzavírali dohody stvrzené „litkou“ – zapitím smlouvy, bez nějž by obchod neplatil. Zanikl roku 1921 spolu se starou radnicí.

Další podniky lemující náměstí: „U Stloukalů“, z jehož rodu vzešel historik Karel Stloukal (na jeho místě později vyrostl hotel Balkán); „U Seibertů“, kam chodili hlavně starší lidé; a „U Slunce“, kde se scházela mládež, hrávala muzika, konaly svatby i pohřební hostiny z přifařených obcí – jako vinárna přežil až do devadesátých let 20. století. Vedle hostinců na náměstí fungovala i Suskova kavárna – „Café“ s pianem, kulečníkem a venkovní zahrádkou ohrazenou oleandry, místo pravidelných „kafésvačinek“ zlínských dam z lepší společnosti. Mluvilo se tu výlučně německy a onikalo.

Mimo náměstí stál za pozornost hostinec „Beckov“ (lidově zvaný „Pródr“ podle vídeňského Prátru), kde se vášnivě tancovalo – valčík, polka, třasák, mazurka i kalamajka – a v zahradě se popíjelo s „viřtlemi“ a chlebem. Hostinec „Na chmelnici“ na Záramí lákal na zahradní posezení, muziky a občasný kolotoč. A v neposlední řadě hostinec Františka Jugase u nádraží – později známý jako „Monako“ – který disponoval nejen restaurací a upravenou zahradou k tanci a posezení, ale také letohrádkem a především kuželnou. Právě kuželna a zahrada s hudbou z Monaka činily oblíbený cíl mládeže z baťovských internátů. Do roku 1924 stála u Monaka hlavní brána závodů T. & A. Baťa – jaký vliv měla blízkost hostince na zaměstnance v horkých letních dnech při deseti- a vícehodinových směnách, lze si snadno představit.

Baťův boj s alkoholem: Beseda a „suchý zákon“

Tradiční hospodská kultura se dostala do ostrého střetu s vizí Tomáše Bati. Alkohol považoval za hrozbu pro pracovní morálku i rodinný život – opakovaně se setkával s případy, kdy nadějní zaměstnanci propadli pití a jejich kariéra skončila. Pobyt ve Spojených státech v éře prohibice jeho přesvědčení ještě utvrdil.

Když se roku 1923 stal starostou, získal do rukou nástroje k systematickému omezování hostinské činnosti. Jeho strategie měla dvě větve: jít příkladem a útočit zákazem.

Příkladem se měl stát Abstinentský klub a především Baťova abstinentní restaurace „Beseda“, zřízená v Bartošově ulici v domě, kde dříve fungovala hospoda „U jelena“. Beseda disponovala zahradní restaurací s kapacitou sto stolů, kioskem pro hudbu, bufetem a podiem pro tanec. Muzika zde hrávala denně od 18 do 22 hodin a součástí byla také herna a společenské místnosti. Firma se snažila dokázat, že společenský život lze vést i bez alkoholu – tančírna, živá hudba a setkávání, to vše bez opojení. Vedl ji pan Eifler. Život však šel jinými cestami a úspěch příkladu nebyl trvalý – na místě někdejší Besedy dnes stojí restaurace a vinárna Morava.

Druhá linie byla tvrdší. V Obchodním domě, ve Společenském domě (pozdější hotel Moskva) ani v Klubovním domě (na zámku) se alkohol nepodával. Když se roku 1923 stavěla nová radnice, vypukl spor o to, zda v ní má být hostinec – jako ve staré radnici, kde fungoval „Na rožku“ – nebo čítárna. Zvítězila čítárna. Podobný střet se odehrál i o hostinec v Sokolovně (ten nakonec zůstal) a především o hotel a restauraci stavitele Josefa Winklera na Cigánově, později známou jako hotel Máca (Mácova, Santos Máca, za socialismu hotel Stadion). Zde se Baťa dostal až do soudního sporu – a prohrál.

Nejúčinnější zbraní však byl prostý výkup. Při rozsáhlé přestavbě Zlína firma skupovala domy s hostinci a rušila jejich výčepnické koncese. Tak zanikly hospody „U Barvičů“, „U Seibertů“, „Na palírni“, „V pivovaře“ a řada dalších. Baťovské noviny v roce 1925 přinesly statistiku: v roce 1924 se ve Zlíně propilo 2 472 hektolitrů piva za 1,2 milionu korun a lihovin za dalšího půl milionu korun. Po smrti Tomáše Bati v roce 1932 boj s alkoholem zeslábl, byť na pracovištích, internátech a školách zůstal „suchý zákon“ v platnosti nadále. Z původních dvaceti hostinců jich do konce třicátých let většina zmizela – ne vždy proto, že by Zlíňané přestali pít, ale protože jim to jejich zaměstnavatel a starosta v jedné osobě jednoduše znemožnil.

Kino, knihovna a filmové ateliéry na Kudlově

Kulturní vyžití v baťovském Zlíně by se dalo rozdělit na dvě linie: tu, která sloužila firemní propagaci, a tu, která měla zaměstnance kultivovat – ačkoliv obě se často prolínaly. Nejnázornějším příkladem první linie byly filmové ateliéry na Kudlově. Když architekt Vladimír Karfík v letech 1935–1936 hledal pro filmovou výrobu vhodné místo, našel je ve zalesněném kopcovitém terénu asi dva a půl kilometru od Zlína, v tehdy samostatné obci Kudlov. Karfík využil tovární modulový systém 6,15 krát 6,15 metru a zúročil zkušenosti ze studijních cest po Spojených státech, kde navštívil hollywoodská studia. Vznikly tak ateliéry, které původně sloužily k natáčení reklam a propagačních filmů, ale díky špičkovému vybavení se brzy proměnily v legendární centrum československé kinematografie.

Dříve než ateliéry však vzniklo Velké kino – ve své době největší kinosál v Československu i ve střední Evropě, s 2 264 stálými sedadly. Bylo součástí velkorysého komplexu na náměstí Práce, který zahrnoval také Obchodní dům, Tržnici a Společenský dům. Nebylo jen běžným zábavním podnikem: vedle filmových projekcí sloužilo jako multifunkční sál pro kulturní akce, koncerty, divadelní představení, sportovní utkání i firemní a propagační program.

Hudební život města měl svůj základ v závodním orchestru, založeném roku 1921 při firmě Baťa. Jeho prvním dirigentem byl Josef Vymětal a orchestr se stal zárodkem toho, co dnes známe jako Velký dechový orchestr města Zlína – tělesa, které zlínskou hudební tradici nese dál, i když už dávno není firemním orchestrem obuvnického koncernu.

Zcela specifickou kapitolou baťovské kultury byl vztah ke čtení a knihám. „Číst jako baťovec“ neznamenalo číst cokoliv. Firma prostřednictvím závodní knihovny, později spojené s městskou knihovnou (1933), systematicky formovala čtenářský vkus zaměstnanců. V Baťovských novinách – které od roku 1918 vycházely nejprve pod názvem Sdělení zřízenectvu firmy T. & A. Baťa a postupně přerostly v hlavní periodikum celého regionu – byli zaměstnanci soustavně vyzýváni k návštěvám knihovny. Seznamy doporučené literatury odrážely hodnoty, které chtěla firma pěstovat: pracovitost, sebekázeň, podnikavost. Knihovní fond se do roku 1925 rozrostl na 3 242 svazků a dále bobtnal – základy dnešní Krajské knihovny Františka Bartoše, která sídlí v budově 14|15 Baťova institutu a spravuje na 124 000 svazků, byly položeny právě v baťovské éře.

Součástí intelektuálního klimatu Zlína se stal také Studijní ústav, otevřený 26. dubna 1936 za účasti Jana Antonína Bati. Jeho myšlenkové východisko vyjadřovalo heslo, které Baťa citoval ze svého dětství: „My nechceme víc než osm hodin práce a osm hodin pro vzdělání.“ Zatímco osmihodinová pracovní doba byla realitou, druhá půlka rovnice – vzdělání – měla prostřednictvím přednášek, kurzů a studijních programů teprve nabýt konkrétní podoby. Pětidenní pracovní týden, zavedený s argumentem, že sobota patří vzdělávání, byl ve své době odvážným krokem, který neměl v československém průmyslu obdoby.

Prvomájové oslavy, parky a zoo na Tlusté hoře

Představu, že baťovský Zlín byl přísně asketickým městem bez oslav a radovánek, vyvrací tradice prvomájových oslav. V roce 1924 pozval Tomáš Baťa přibližně 3 000 zaměstnanců – jeho slovy „spolupracovníků“ – do zahrady své vily. O tři roky později, v roce 1927, oslavovalo 1. máj ve Zlíně již na 25 000 lidí, pro něž firma vypravovala zvláštní vlaky z okolních obcí. Baťovský První máj neměl s dělnickým internacionalismem nic společného; byl to svátek práce v doslovném slova smyslu – firemní rituál, kde se zaměstnavatel a zaměstnanci setkávali v atmosféře alegorických vozů, mávátek a instruované veselosti. Jeden z dochovaných pokynů firmy k oslavám z roku 1930 lakonicky nařizoval: „Je zapotřebí, aby zaměstnanci byli co nejvíce poučeni o tom, aby během průvodu byli veselí.“ I radost se v Baťově světě plánovala.

Zelené plochy tvořily nedílnou součást baťovského urbanismu a Gahurův koncept „továrny v zahradách“ nebyl pouhou metaforou. Třetí největší položkou v rozpočtu města byla ve dvacátých letech zeleň – její výsadba a údržba. Sad Svobody, dříve zámecký park upravený baronem Brettonem do podoby anglického romantizujícího parku s rybníky a malebnými chodníky, se ocitl na spojnici mezi historickým jádrem a novým baťovským centrem. Park Komenského zase vznikl na místě bývalého panského pozemku, který Tomáš Baťa roku 1929 odkoupil od barona Haupta, čímž zabránil jeho rozparcelování na stavební parcely.

Nejexotičtějším prvkem zlínské rekreace byla zoologická zahrada. Tomáš Baťa ji založil 1. května 1930 v městských sadech u zlínského zámku – dnešním sadu Svobody – a třetí veřejná zoo v tehdejším Československu byla na světě. Už koncem ledna 1931 čítala 43 obyvatel: mezi prvními se tu objevily opičky a želvy, později i tuleni. Náklady na pořizování i chov zvířat hradila firma Baťa.

Jejímu vzniku předcházela kuriózní epizoda. V roce 1931 obdržel Tomáš Baťa k padesátým pátým narozeninám od ředitele rakouského cirkusu malého lvíčka – šilhavé zvíře, které se pro cirkusové vystoupení nehodilo. César, jak jej pojmenovali, žil nějaký čas přímo v areálu Baťovy vily a jeho řev se stal nečekanou zvukovou kulisou průmyslového města: v květnu 1931 jej totiž zachytila mikrofonní věž filmového štábu Fox Movieton News při natáčení slavného Baťova projevu „Nebojme se budoucnosti„. O něco později daroval cirkus Kludský lvici Betty a do rodinky na Tlusté hoře postupně přibývali další obyvatelé – velbloudi, papoušci a další exotika.

V roce 1934 se celá zoo přestěhovala na vrchol Tlusté hory, kde zůstala zhruba do poloviny čtyřicátých let. Dodnes jsou v lese pod televizním vysílačem patrné betonové základy někdejších klecí. César nezapadl jen do zlínských legend: posloužil sochaři Bohumilu Kafkovi jako živá předloha lva u nohou monumentálního pomníku M. R. Štefánika v Bratislavě. Zatímco první baťovská zoo zanikla během války, tradici převzala zoologická zahrada na Lešné, slavnostně otevřená pro veřejnost v květnu 1948.

Lesní hřbitov, který Baťa sám inicioval a obtížně prosazoval, představoval další originální počin: pohřebiště založené v panenském lese za městem, daleko od tradičního hřbitova u farního kostela. Příroda zde neměla sloužit jen živým, ale i zemřelým – poslední odpočinek v zeleni byl výrazem stejného myšlenkového světa, který zrodil zahradní čtvrti.

Cyklistika a pěší turistika: do přírody pár minut od továrny

Zlín byl od počátku koncipován jako „město v zahradách“ a jeho poloha v údolí obklopeném zalesněnými kopci znamenala, že z kteréhokoli místa bylo možné dojít do lesa během dvaceti minut. Této blízkosti přírody Baťa systematicky využíval – nešlo jen o estetický ideál, ale o praktický rekreační záměr: zaměstnanec, který tráví volný čas aktivním pohybem v přírodě, je zdravější a výkonnější než ten, kdo vysedává v zakouřené hospodě.

Tlustá hora (458 m n. m.), zalesněný výběžek Vizovických vrchů tyčící se nad čtvrtí Letná, se stala hlavním cílem zlínských vycházek. Už při založení zlínské odbočky Klubu českých turistů v roce 1926 – mezi zakládajícími členy byl i Tomáš Baťa – vznikla myšlenka vybudovat na Tlusté hoře turistickou útulnu s rozhlednou. Roku 1927 odkoupila firma Baťa pro potřeby města les Tlustá a zpřístupnila jej veřejnosti; ocelový „Maják“ s vyhlídkovou plošinou ve výšce 36,5 metru byl dokončen roku 1933. Z rozhledny se otevíral daleký výhled do podřevnického údolí, k Hostýnu, Dubu a za jasného počasí až k Olomouci. Právě na Tlustou horu později pravidelně chodíval trénovat Emil Zátopek. Dnes na jejím úpatí vede Stezka zdraví s dětskými hřišti, cvičebními prvky a naučnými tabulemi, přístupná pěšky, s kočárkem i na kole.

Jízdní kolo přitom v baťovském Zlíně nebylo jen rekreačním doplňkem. Někdy kolem roku 1934–1935 spustily Baťovy závody ve Zlíně vlastní výrobu jízdních kol pod značkami MAS a Baťa. Klasické pánské i dámské modely se na trhu objevily koncem třicátých let a nabízely dostupnou mobilitu širokým vrstvám. Kolo se stávalo běžnou součástí života zaměstnanců – mnozí na něm dojížděli do práce z okolních vesnic, jiní vyráželi na nedělní výlety k řece Moravě, na Tlustou horu nebo do okolních lesů.

Infrastrukturu pro rekreaci v krajině dnes doplňuje také Baťův kanál – vodní cesta původně vybudovaná k dopravě lignitu z Ratíškovic do otrokovické elektrárny. Jeho dobový účel byl především průmyslový, ale současná turistická proměna navazuje na baťovskou představu propojení práce, dopravy, krajiny a volného času. Dnes kanál lemuje páteřní cyklostezka dlouhá více než 80 kilometrů, která spojuje Otrokovice s Rohatcem a na kterou navazují desítky kilometrů značených tras. Krajina mezi Zlínem, Otrokovicemi a Napajedly tak zůstává protkána cestami, které zvou k výletům pěšky i na kole.

Co z baťovského volného času přežilo dodnes

Baťovský model organizace volného času nepřežil znárodnění v roce 1945 v původní podobě, ale jeho otisk je ve Zlíně patrný dodnes. Závodní jídelny se proměnily v podnikové kantýny a později v restaurace, ale princip hromadného stravování poblíž pracoviště přetrval. Hokej, fotbal, atletika i další sporty navázaly na meziválečné spolkové a firemní zázemí; poválečný zimní stadion pak tuto tradici rozvinul v městském měřítku. Filmové ateliéry na Kudlově natáčejí dál. Závodní orchestr se proměnil v městské těleso. Knihovna nese jméno Františka Bartoše a sídlí v budovách 14|15 bývalého baťovského areálu. Prvomájový průvod, obnovený po roce 1989 a zejména po roce 2011, navazuje na baťovskou tradici apolitickým charakterem – dnes jím procházejí sportovci, folkloristé, hasiči i skauti, stejně jako kdysi zaměstnanci s alegorickými vozy. A Tlustá hora, ačkoliv zoo je dávno pryč, zůstala oblíbeným výletním místem Zlíňanů – kopcem, kde stával Maják, kde trénoval Zátopek, kde žil lev César a kde se psala jedna z nejpozoruhodnějších kapitol československého volného času.

Literární zdroje

Obrázky (odkazy)

1. Zlínské koupaliště Baťák s padesátimetrovým bazénem, dobová fotografie – https://www.staryzlin.cz/koupaliste-batak.php
2. Zimní stadion Zlín, exteriér haly, 60. léta – https://zam.zlin.eu/objekt/132-zimni-stadion
3. Plovoucí plovárna na řece Moravě v Baťově, 1935 – https://zam.zlin.eu/objekt/325-koupaliste-batov
4. Lev César v zahradě Baťovy vily, 1931 – https://www.nadacetomasebati.cz/en/history
5. Filmové ateliéry na Kudlově, exteriér – https://zam.zlin.eu/en/object/115-bata-film-studio
6. Velké kino na náměstí Práce, dobový snímek – https://visitzlin.eu/verejne-stavby
7. Společenský dům (pozdější Hotel Moskva), 30. léta – https://www.zlin.eu/spolecensky-dum-hotel-moskva-1933-0-0
8. Prvomájový průvod v baťovském Zlíně, dobová fotografie – https://zlin.estranky.cz/clanky/pele-mele–odkazy/prvni-maje—svatky-prace—ve-zlinskem-a-batovskem-podani.html
9. Jídelna v Obchodním domě, dobový interiér – https://zam.zlin.eu/objekt/57-spolecne-stravovani-trznice
10. Park Komenského ve Zlíně – https://www.zlin.eu/park-komenskeho
11. Tomáš Baťa při natáčení v zahradě vily, 1931 – https://www.nadacetomasebati.cz/assets/galerie_images/174593616151738243743512_tb_v_zahrade_1930.jpg
12. Koupaliště Baťov, Karfíkův návrh – https://zam.zlin.eu/objekt/325-koupaliste-batov

Videa (YouTube)

1. Zlín – město, které postavil Baťa (dokumentární pořad) – https://www.youtube.com/results?search_query=Zlín+Baťa+dokument
2. Baťa: 130 let poté – výstava s umělou inteligencí (Radio Prague International) – https://cesky.radio.cz/bata-130-let-pote-unikatni-vystava-s-pomoci-umele-inteligence-ozivuje-minulost-8810410
3. Ze ševce králem: Neobyčejný příběh Tomáše Bati – https://www.youtube.com/watch?v=uDuyy85FU6o
4. Zlín filmový – historie ateliérů na Kudlově – https://www.youtube.com/results?search_query=filmové+ateliéry+Zlín+Kudlov

Zdroje a literatura

1. POKLUDA, Zdeněk. Sedm století zlínských dějin. Zlín: Klub 204, 1991.
2. POKLUDA, Zdeněk. Tomáš Baťa a Zlín. Zlín: Statutární město Zlín, 2014.
3. Baťovské noviny (Sdělení / Zlín), 1918–1945. Digitální knihovna Krajské knihovny Františka Bartoše ve Zlíně. Dostupné z: https://www.kfbz.cz/batovske-noviny-zachrana-zpristupneni
4. Sociální činnost firmy Baťa. Dobový firemní tisk.
5. Starý Zlín – historie zoologické zahrady, koupališť a závodního stravování. Dostupné z: https://www.staryzlin.cz
6. Zlínský architektonický manuál – hesla: Společné stravování, Koupaliště Baťov, Zimní stadion, Baťa Film Studio. Dostupné z: https://zam.zlin.eu
7. Český rozhlas Zlín – pořady o historii Zlína. Dostupné z: https://zlin.rozhlas.cz
8. Číst jako baťovec: výchova čtenářů v baťovském Zlíně. Knihovnická revue, 2022/1. Dostupné z: https://knihovnarevue.nkp.cz/archiv/2022-1/knihovny-a-informace/cist-jako-batovec
9. Krajská knihovna Františka Bartoše – historie knihovny. Dostupné z: https://www.kfbz.cz/historie-knihovny
10. Nadace Tomáše Bati – historie. Dostupné z: https://www.nadacetomasebati.cz/historie-v-datech
11. BataStory.net – Stručné dějiny Zlína. Dostupné z: https://batastory.net/cs/milniky/dejiny-zlina
12. Počátky zlínského sportu a Sportovní klub „Baťa“ 1924–1932. Bakalářská práce. Dostupné z: https://theses.cz/id/p9edz7/
13. Proměny prvomájových oslav ve Zlíně v období první republiky. Bakalářská práce, Masarykova univerzita. Dostupné z: https://is.muni.cz
14. Velký dechový orchestr města Zlína – historie. Dostupné z: https://vdozlin.cz
15. Turistický informační portál města Zlína – historie firmy Baťa. Dostupné z: https://visitzlin.eu/historie-firmy-bata
16. STAŠA, Eduard. O zlínských hostincích, hospodách a restauracích. Naše pravda, 1988–1990; Kapitolky ze starého Zlína, 1990. Dostupné na: https://zlin.estranky.cz/clanky/stary-zlin/o-zlinskych-hostincich_-hospodach-a-restauracich.html
17. Jízdní kola MAS a Baťa – výroba jízdních kol ve Zlíně. Dostupné z: http://historickakolapisek.cz/index.php?page=vyrobci_bata
18. Baťův kanál – cyklostezky. Dostupné z: https://www.batacanal.cz/cyklostezky.html
19. Stezka zdraví Tlustá hora Zlín. Zlínsko-Luhačovicko. Dostupné z: https://www.zlinsko-luhacovicko.cz/misto/7/292-stezka-zdravi-tlusta-hora-zlin
20. Společné stravování – Tržnice. Zlínský architektonický manuál. Dostupné z: https://zam.zlin.eu/objekt/57-spolecne-stravovani-trznice
21. Velké kino. Zlínský architektonický manuál. Dostupné z: https://zam.zlin.eu/objekt/11-velke-kino
22. Zimní stadion. Zlínský architektonický manuál. Dostupné z: https://zam.zlin.eu/objekt/132-zimni-stadion
23. Zoologická zahrada ZOO Zlín. Starý Zlín. Dostupné z: https://www.staryzlin.cz/zoo-zlin.php
24. Restaurace Monako Zlín. Starý Zlín. Dostupné z: https://www.staryzlin.cz/restaurace-monako.php
25. SYMERSKÁ, Ilona. Výchovně vzdělávací systém ve školách Tomáše Bati. Diplomová práce. Univerzita Karlova, 2016. Dostupné z: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/83955/120237601.pdf
26. BUŠKOVÁ, Tereza. Výchova a vzdělávání v Baťových závodech v meziválečném Československu. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, 2016. Dostupné z: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/11435/BPTX_2014_2_11210_0_408789_0_166887.pdf
27. FILÍPKOVÁ, Eva. Absolventi Baťovy školy práce a jejich vztah ke kultuře, zejména četbě. Diplomová práce. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, 2012. Dostupné z: https://digilib.k.utb.cz/handle/10563/20640
28. Zoologická zahrada Zlín. Wikipedie. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Zoologická_zahrada_Zlín
29. Jedním z prvních zvířat nejstarší zlínské zoo byl lev César, kterého dostal jako dárek Tomáš Baťa. Český rozhlas Zlín, 2018. Dostupné z: https://zlin.rozhlas.cz/jednim-z-prvnich-zvirat-nejstarsi-zlinske-zoologicke-zahrady-byl-lev-cesar-8914485
30. Historie zlínské ZOO. Starý Zlín. Dostupné z: https://www.staryzlin.cz/zoo-zlin-historie.php