Když dnes projíždíte centrem Zlína, červené cihlové továrny, pravoúhlé bloky dělnických domků a správní budova u náměstí Práce nepůsobí jako nahodilá směs, ale jako promyšlená mapa jedné podnikatelské vize. Tomáš Baťa během několika desetiletí proměnil malé moravské město v laboratoř moderní výroby, řízení, urbanismu a sociální péče. Jeho příběh proto není jen životopisem „krále obuvi“: spojuje rodinné řemeslo, americkou inspiraci, cenovou revoluci roku 1922, tvrdý systém řízení, školství, sociální péči, reklamu, letectví, komunální politiku i architekturu.
Tomáš Baťa životopis: od zlínského ševce k modernímu podnikateli
Tomáš Baťa se narodil 3. dubna 1876 ve Zlíně do rodiny s dlouhou obuvnickou tradicí. Pozdější firemní literatura často zdůrazňovala, že obuvnictví bylo v rodině Baťů zakotveno po mnoho generací. Přesné genealogické detaily nejstarších předků se v různých populárních textech liší, ale podstatné je jiné zjištění: Baťa nevyrůstal jako člověk, který se k botám náhodou dostal až v dospělosti. Od dětství znal dílnu, materiál, zákazníka, cenu i nejistotu drobného řemesla.
Zlín tehdy nebyl průmyslovou metropolí. Ležel stranou hlavních dopravních a kapitálových proudů, okolní valašské a slovácké vesnice žily především z drobného zemědělství, sezónní práce, dřevařství a malého řemesla. Právě tato periferní poloha měla pro mladého Baťu zvláštní význam. Viděl chudobu, nestálost zakázek a závislost na odběratelích, ale současně si brzy osvojil praktickou logiku: kdo chce uspět, musí dobře počítat, rychle reagovat a nebát se vyjít za hranice domácího prostředí.
Už jako patnáctiletý se roku 1891 pokusil o samostatné podnikání ve Vídni, kde chtěl vyrábět a prodávat plstěnou obuv. Pokus skončil neúspěchem, pravděpodobně kvůli slabému kapitálu, omezenému obchodnímu zázemí a nedostatečné znalosti městského trhu. Pro Baťu to ale nebyla jen porážka. Zjistil, že samotná řemeslná dovednost nestačí. Kdo chce prodávat ve větším měřítku, musí rozumět ceně, zákazníkovi, rychlosti dodávky i tomu, jak výrobek působí v obchodě.
Dne 21. září 1894 bylo na jméno Antonína Bati vydáno živnostenské oprávnění a sourozenci Anna, Antonín a Tomáš Baťovi ve Zlíně založili obuvnickou dílnu. Do obchodního rejstříku byla firma jako T. & A. Baťa zapsána roku 1900. Začínali skromně, s malým kapitálem a omezeným počtem pracovníků. Anna se starala o účetnictví, Antonín měl blíže k obchodním záležitostem a Tomáš se postupně stal hlavní hybnou silou výroby a organizace. Po prvním roce se podnik dostal do vážných dluhů. Právě tehdy Baťa ukázal schopnost, která se později stala jeho poznávacím znamením: v krizi nehledal jen záchranu, ale nový model.
Místo drahé celokožené obuvi začal prosazovat lehké textilní boty s koženou podešví, známé jako „baťovky“. Byly levnější, dostupnější a vhodné pro sériovější výrobu. Zákazník, který si nemohl dovolit drahé kožené boty, najednou získal použitelnou alternativu. Úspěch „baťovek“ nebyl jen šťastnou náhodou. Ukázal Baťovo základní obchodní pravidlo: výrobek musí odpovídat kupní síle zákazníka. Baťa nečekal, až trh zbohatne; přizpůsobil výrobek trhu.
Přelom let 1904 a 1905 patří k nejdůležitějším mezníkům Baťovy kariéry. Tomáš Baťa tehdy odjel do Spojených států a několik měsíců poznával americké obuvnické továrny; jeho první americký pobyt probíhal od ledna do května 1905. Zdroje se shodují, že se pohyboval zejména v prostředí Massachusetts, včetně města Lynn, tehdejšího významného centra obuvnického průmyslu. V USA viděl rozvinutou mechanizaci, jinou organizaci práce a podnikatelskou kulturu, která se výrazně lišila od středoevropského řemeslného modelu.
Americká zkušenost neznamenala jednoduché převzetí hotového systému. Baťa po návratu okamžitě nezavedl moderní pásovou výrobu v podobě pozdějšího fordismu; vývoj byl postupný. Spojené státy mu ale potvrdily směr: výroba musí být standardizovaná, rozdělená do dílčích operací a řízená podle čísel. Boty přestávaly být pouze výsledkem ševcovské dovednosti a stávaly se produktem organizovaného průmyslového systému.
V soukromém životě zůstával Baťa dlouho soustředěný především na práci. V roce 1912 se oženil s Marií Menčíkovou a v roce 1914 se narodil jejich syn Tomáš Jan Baťa. Dochovaná svědectví ho popisují jako člověka přísného k sobě i k druhým, abstinentního, časově disciplinovaného a orientovaného na výkon. Cestování pro něj nebylo odpočinkem, ale formou manažerského vzdělávání. Z cest si přivážel konkrétní poznatky, které se ve Zlíně rychle měnily v nové postupy.
Baťova firma a systém řízení: levné boty, samospráva dílen a světová expanze
První světová válka firmu zásadně proměnila. Rakousko-uherská armáda potřebovala obrovské množství obuvi a zlínský závod se stal významným dodavatelem vojenských bot. Válečné zakázky přinesly růst, nové provozy i zkušenost s řízením velkého počtu lidí. Současně ale podnik vystavily tlakům válečné ekonomiky: nedostatku surovin, dopravním potížím, administrativním zásahům a politické nejistotě.
Po roce 1918 se firma ocitla v novém státě a v nových hospodářských podmínkách. Vznik Československa přinesl nové hranice, trhy, měnové změny i nejisté obchodní vazby. Největší zkouška přišla v roce 1922, kdy československou ekonomiku zasáhla deflační krize související s politikou silné koruny. Vývozci ztráceli konkurenceschopnost, domácí poptávka slábla a sklady se plnily zbožím, které zákazníci nekupovali. Baťa reagoval rozhodnutím, které vstoupilo do hospodářských dějin. Od 1. září 1922 snížil ceny obuvi průměrně na polovinu. Současně snížil mzdy přibližně o 40 %, což by samo o sobě znamenalo tvrdý zásah do života zaměstnanců. Klíčové však bylo, že snížení mezd spojil s kompenzací v podobě levnějších potravin a životních potřeb v podnikovém obchodě. Kampaň se proslavila heslem „Baťa drtí drahotu“.
Úspěch byl okamžitý. Před prodejnami se tvořily fronty, sklady se vyprázdnily a firma získala hotovost, kterou mohla znovu vložit do výroby a prodeje. Nebyl to pouze reklamní trik, ale promyšlený zásah do celého hospodářského oběhu podniku. Baťa pochopil, že v deflaci je držení drahých zásob nebezpečné, zatímco rychlý obrat a nižší cena mohou firmě zachránit život. Tím zároveň zasadil těžkou ránu konkurenci, která neměla tak pružnou výrobní a obchodní organizaci.
Skutečnou inovací firmy Baťa však nebyla jen levná bota. Byla jí organizace. Ve dvacátých letech podnik zaváděl systém samosprávných dílen a hospodářských jednotek. Jednotlivé části firmy měly vlastní odpovědnost za výsledek, sledovaly náklady, výkon, kvalitu i zisk. Zaměstnanci byli motivováni podílem na výsledku, ale také vystaveni silnému tlaku na disciplínu a výkon. Dnešní manažerský slovník by mluvil o profitových centrech, vnitropodnikovém účetnictví, výkonnostních bonusech a decentralizovaném řízení.
Systém měl výrazné výsledky. Zvyšoval produktivitu, snižoval náklady a učil lidi přemýšlet v číslech. Současně však vytvářel prostředí vysokého tlaku. Baťovská disciplína nebyla jen pracovní metodou, ale zasahovala i do širšího životního rytmu. Firma nabízela bydlení, vzdělání, zdravotní péči, kulturu a sport, ale zároveň očekávala loajalitu, dochvilnost, střízlivost a přizpůsobení firemním pravidlům.
Baťa postupně budoval podnik tak, aby co nejméně závisel na cizích dodavatelích. K obuvnické výrobě přibývaly koželužny, gumárenské a chemické provozy, strojírny, energetika, tiskárna, doprava, obalové hospodářství i vlastní projekční a stavební oddělení. Tato vertikální integrace snižovala náklady, zrychlovala reakci na poptávku a umožňovala přenášet jednotný styl firmy do všech detailů: od tovární haly přes krabici na boty až po výlohu prodejny.
Do roku 1932 dosáhla firma rozsahu, který byl na československé poměry mimořádný. Podle časové osy Nadace Tomáše Bati měl podnik v době zakladatelovy smrti přes 31 000 zaměstnanců, roční produkci přes 36 milionů párů obuvi, přibližně 2 500 prodejen a sesterské společnosti působící ve 24 zemích na čtyřech kontinentech. V dalších letech, už za vedení Jana Antonína Bati a manažerského týmu, expanze pokračovala a v roce 1938 se uvádí přibližně 65 000 zaměstnanců.
Domácí trh firmě brzy nestačil. Baťa nejprve budoval prodejní síť v Československu a Evropě, později zakládal továrny tam, kde bylo výhodnější vyrábět přímo na místě. Důvody byly praktické: cla, dopravní náklady, měnové rozdíly, dostupnost pracovní síly i snaha přiblížit se zákazníkovi. Zlínský systém se tak začal exportovat.
Vznikaly továrny a sídliště, která pozdější literatura označuje jako baťovská průmyslová města nebo Bata-villes. V Evropě k nim patřily projekty v Polsku, Jugoslávii, Švýcarsku, Francii či Británii; mimo Evropu později například Batanagar v Indii nebo Batawa v Kanadě. Nešlo jen o tovární areály. Součástí modelu bylo bydlení, infrastruktura, škola, obchod, sport a firemní dohled nad každodenním životem. Baťovské město bylo výrobním nástrojem, sociálním experimentem i marketingovým obrazem modernosti.
Baťův Zlín: funkcionalistická architektura, Gahura a město v zahradách
V roce 1923 byl Tomáš Baťa zvolen starostou Zlína. Funkci vykonával až do své smrti v roce 1932. Do komunální politiky nevstoupil jako klasický stranický politik, ale jako podnikatel, který chtěl město přetvořit podle zásad plánování, efektivity a dlouhodobé investice. Zlín měl být nejen sídlem továrny, ale také prostředím, které bude vychovávat a stabilizovat pracovní sílu.
Baťovo starostování se projevilo v infrastruktuře, školství, bydlení, zdravotnictví i veřejném prostoru. Město rostlo mimořádným tempem a muselo se vyhnout tomu, co v průmyslových městech 19. století často končilo chaosem: přelidněným dělnickým čtvrtím, špatnou hygienou a sociálními konflikty. Baťa a jeho spolupracovníci proto spojili tovární expanzi s urbanistickým plánem. Zlín se měl stát městem v zeleni, s jasně oddělenými funkcemi, dobrou dopravou, školami, nemocnicí, internáty a obytnými domky.
Zlínská architektura je nejsrozumitelnějším fyzickým otiskem tohoto systému. František Lýdie Gahura, hlavní architekt stavebního oddělení firmy Baťa, rozvíjel typizovaný železobetonový skelet s modulem 6,15 × 6,15 metru, vyplňovaný režným zdivem a velkými okny. Tento modul se stal konstrukčním i estetickým základem města. Zlín díky němu získal jednotný rytmus: tovární haly, školy, internáty, obchodní domy i správní budovy spolu vizuálně komunikují.
Gahura nebyl jen technik standardizace. Byl urbanista, který se zabýval sociálními a ekonomickými stránkami bydlení. Zlín navrhoval jako město v zeleni, kde továrna, bydlení, školství a veřejné instituce tvoří provázaný celek. Inspirace zahradním městem je zřejmá, ale zlínský model byl průmyslovější a disciplinovanější. Nebyla to romantická zahradní čtvrť, ale moderní výrobní krajina, v níž zeleň, dům a tovární hala sloužily společnému programu.
Dělnické domky byly malé, jednoduché a sériově stavěné, obvykle se zahrádkou. Internáty pro mladé muže a mladé ženy ukazovaly druhou tvář sociálního systému: poskytovaly ubytování, řád a vzdělání, ale také každodenní dohled. Veřejné budovy – školy, nemocnice, kino, obchodní dům či společenské prostory – měly město kultivovat a zároveň ho udržovat v rytmu firmy.
Jedním ze symbolů baťovského Zlína je správní budova č. 21, tzv. Baťův mrakodrap. Je třeba přesně rozlišit časové souvislosti: budova nevznikla za života Tomáše Bati, ale až po jeho smrti, podle projektu Vladimíra Karfíka. Připravována byla od roku 1936 a obvykle se datuje do let 1937–1939; některé zdroje uvádějí dokončení roku 1938. Přesto patří k nejvýraznějším výsledkům systému, který Tomáš Baťa vytvořil.
Budova má šestnáct etáží, výšku přibližně 77,5 metru a stojí na stejné modulové síti 6,15 × 6,15 metru jako tovární objekty. Ve své době patřila k nejvyšším stavbám v Československu a stala se dominantou moderního Zlína. Její nejznámější technickou zvláštností je mobilní výtahová kancelář určená pro Jana Antonína Baťu – klimatizovaný prostor s umývadlem a pracovním zázemím, který symbolizoval pohyblivé a neustále řídící centrum podniku.
Rok po Baťově smrti byl ve Zlíně otevřen Památník Tomáše Bati, dílo Františka Lýdie Gahury. Stavba z betonu, skla a oceli patří k vrcholům zlínského funkcionalismu. Není to patetický pomník v tradičním smyslu, ale strohá, prosvětlená architektura, která pracuje s prázdnem, rytmem konstrukce a symbolem letu. Po poválečných úpravách a ztrátě původní funkce byla stavba v posledních letech obnovena tak, aby znovu připomínala původní Gahurovu koncepci.
Jako starosta proměnil Baťa Zlín doslova k nepoznání. Na začátku jeho starostování v roce 1923 mělo město přibližně 5 300 obyvatel a firma zaměstnávala 1 800 lidí. V roce 1932 žilo ve Zlíně již přes 26 400 obyvatel a v Baťových závodech pracovalo 17 000 zaměstnanců. Infrastruktura nestíhala za tímto tempem, ale Baťa byl připraven. Síť vodovodního potrubí se za jeho starostování rozrostla z 1 870 metrů na 59 811 metrů – Zlín se tak stal městem s nejhustší sítí nově vybudovaného vodovodu v celém Československu.
Baťa přistupoval k vedení města jako k řízení firmy. Efektivita, plánování, měřitelné výsledky. Investoval do škol – vznikly Masarykovy školy, jedno z architektonicky nejambicióznějších vzdělávacích komplexů meziválečné republiky (bohužel zbořené před dvaceti lety pro havarijní stav). Budovala se nemocnice, internáty pro zaměstnance z venkova, obchodní domy, hotely, kino. Město dostávalo tvar zároveň s továrnou – obojí bylo součástí jednoho projektu.
Baťův sociální systém: škola práce, bydlení, disciplína a kritika
Jedním z nejdůležitějších pilířů baťovského systému bylo vzdělávání. Baťova škola práce, internáty a odborné kurzy vytvářely prostředí, v němž se mladí lidé z venkova mohli dostat k technickému, obchodnímu a jazykovému vzdělání. Mnozí z nich by jinak zůstali v zemědělství nebo drobném řemesle. Zlín jim nabízel pravidelný příjem, ubytování, profesní růst a možnost dostat se do zahraničních poboček.
Tento sociální vzestup měl velký regionální význam. Do Zlína přicházeli mladí lidé z Valašska, Slovácka, Hané i vzdálenějších oblastí. Někteří se po letech vraceli domů s úsporami, jiní se ve Zlíně usadili natrvalo. Firma měnila demografii regionu, pracovní návyky i představy o tom, co může znamenat moderní kariéra. Současně je třeba dodat, že baťovské vzdělávání nebylo liberální v dnešním smyslu. Bylo spojeno s disciplínou, režimem, hierarchií a jasnou představou, jak má mladý „baťovec“ žít. Firma investovala do lidí, protože je potřebovala zdravé, výkonné a loajální. Sociální péče a ekonomická racionalita se zde nedají oddělit.
Žádný poctivý obraz Tomáše Bati proto nemůže zůstat jen u obdivu. Baťovský systém byl mimořádně výkonný a v mnoha ohledech modernizační, ale měl i problematické stránky. Kritici upozorňovali na paternalismus, omezený prostor pro odborovou organizovanost, vysoké pracovní tempo, silnou kontrolu zaměstnanců a propojení firemní moci s komunální politikou. Ve Zlíně se továrna a město často překrývaly tak těsně, že hranice mezi veřejným zájmem a firemní strategií nebyla vždy zřetelná.
Na druhou stranu je třeba vyhnout se jednoduchému odsudku. Baťa skutečně zlepšil materiální podmínky mnoha zaměstnanců, vybudoval bydlení, školy, zdravotní péči a kulturní infrastrukturu. Mnoha lidem umožnil sociální vzestup, který by byl bez zlínské továrny jen těžko představitelný. Historický obraz je proto dvojí: Baťa byl modernizátor i paternalista, sociální inovátor i tvrdý průmyslník, člověk, který nabízel příležitost, ale žádal za ni vysokou míru přizpůsobení.
Odkaz Tomáše Bati: letecká tragédie, Baťův kanál a dnešní Zlín
Stále důležitější roli hrálo v Baťově životě letectví. Letadlo pro něj nebylo luxusní hračkou, ale pracovním nástrojem. Umožňovalo rychle navštěvovat pobočky, továrny a obchodní partnery. Tragicky se stalo i symbolem jeho konce. Dne 12. července 1932 ráno odstartoval z otrokovického letiště firemní Junkers F 13ge, registrace D-1608, k letu směrem do Švýcarska. V husté místní mlze pilot Jindřich Brouček ztratil orientaci a stroj havaroval krátce po startu, méně než dva kilometry od letiště. Tomáš Baťa i pilot zahynuli. Baťovi bylo 56 let.
Po smrti zakladatele převzali řízení globálního podniku Jan Antonín Baťa, Dominik Čipera, Hugo Vavrečka a další členové vedení. Firma pokračovala v expanzi, rozšiřovala výrobu, budovala satelitní města a vstupovala do nových oborů. Jan Antonín Baťa sehrál v dalším rozvoji zásadní roli, včetně projektů, které jsou dnes často veřejností spojovány obecně s „Baťou“, ačkoli vznikly až po smrti zakladatele – například správní budova č. 21 nebo dokončení Baťova kanálu.
Baťův kanál, budovaný v letech 1934–1938, je jedním z nejvýraznějších regionálních projektů navazujících na baťovskou éru. Myšlenka regulace Moravy a plavební cesty byla starší, ale firma Baťa jí dala konkrétní hospodářský smysl. Kanál měl mimo jiné sloužit k přepravě lignitu z dolů u Ratíškovic do továren a tepláren v Otrokovicích, protože železniční doprava byla nákladná. Současně šlo o meliorační a vodohospodářský projekt. Historický plavební úsek měřil podle oficiální historie Baťova kanálu 58,1 kilometru a lodě na něm proplouvaly 14 plavebními komorami; v jiných přehledových zdrojích se podle vymezení trasy uvádí také přibližně 52 kilometrů.
Druhá světová válka a poválečné změny přinesly zásadní zlom. Československé závody byly v roce 1945 znárodněny a později pokračovaly pod značkou Svit. Komunistický režim se snažil baťovský rodinný odkaz potlačit, Zlín byl v letech 1949–1990 přejmenován na Gottwaldov a některé paměťové instituce změnily funkci. Přesto architektura, pracovní tradice i městský rastr zůstaly. Baťa se nedal z města vymazat, protože byl vepsán do jeho domů, ulic a každodenního provozu.
Syn zakladatele Tomáš Jan Baťa po válce rozvíjel zahraniční část firmy zejména z Kanady a udržel značku Baťa jako globální podnikatelský fenomén. Po roce 1989 se rodinná paměť vrátila i do Zlína: obnovila se Nadace Tomáše Bati, rekonstruovaly se klíčové stavby a město se znovu začalo hlásit ke své baťovské identitě.
Dnešní Zlín je město několika vrstev. Je krajským centrem, univerzitním městem, kulturním prostorem i místem, kde je baťovský funkcionalismus stále hlavním vizuálním kódem. Areál bývalých Baťových závodů se postupně proměňuje v administrativní, kulturní, vzdělávací a veřejný prostor. Budovy 14 a 15 slouží jako Baťův institut, budova 21 jako sídlo krajské správy a vyhlídka, Památník Tomáše Bati jako obnovené místo paměti.
Když dnes vystoupíte na terasu jednadvacítky, uvidíte město, které nevznikalo spontánně, ale podle plánu. V pravidelnosti továrních budov, v červených cihlách, ve vilových čtvrtích i v zelených pásech je stále patrná představa, že průmysl může formovat nejen ekonomiku, ale i prostor a každodenní život. Tomáš Baťa zemřel v roce 1932, ale projekt, který pomohl nastartovat, zůstává jedním z nejvýraznějších modernizačních experimentů českých zemí.
Jeho odkaz proto nelze uzavřít jednou větou. Nebyl pouze „geniální podnikatel“, ani pouze „tvrdý kapitalista“. Byl člověkem, který pochopil sílu systému: výroby, reklamy, města, školy, dopravy i symbolu. Právě proto je Baťův Zlín dodnes tak působivý. Nevypráví jen o botách. Vypráví o víře, že moderní svět lze navrhnout, zorganizovat a postavit – a zároveň připomíná, že každý takový plán má svou lidskou cenu.
Videa
- Tomáš Baťa: Příběh ševce, který dobyl svět (česky) – https://www.youtube.com/watch?v=BTWw_EoSndw
- Baťa (1966) – dokumentární film, režie Drahoslav Holub – https://www.youtube.com/watch?v=x9VNyZnFRDI
- The incredible and TRAGIC story of Tomáš Bata (anglicky) – https://www.youtube.com/watch?v=znk7GBqVEs4
- Tomáš Baťa – The story of shoemaker who conquered the world (anglicky) – https://www.youtube.com/watch?v=W6jXRbMdAeg
- The early years of Bata – dokumentární film (anglicky) – https://www.youtube.com/watch?v=yblGH71_pi4
- Tomas Bata: How One Man Revolutionized the Footwear Industry (anglicky) – https://www.youtube.com/watch?v=t1s_SSoHkF8
Literární zdroje
Webové zdroje
- Nadace Tomáše Bati – Company history / časová osa firmy: https://www.nadacetomasebati.cz/en/company-history
- Tomáš Baťa – Životopis v datech: http://tomasbata.org/zivotopis/
- Nadace Tomáše Bati – Tomáš Baťa: https://www.nadacetomasebati.cz/tomas-bata
- Biografický slovník českých zemí – BAŤA Tomáš 1876–1932: https://biography.hiu.cas.cz/wiki/BAŤA_Tomáš_1876–1932
- Radio Prague International – Tomáš Baťa: the entrepreneur and philanthropist who built Zlín: https://english.radio.cz/tomas-bata-entrepreneur-and-philanthropist-who-built-zlin-8796857
- ČT24 – Před sto lety začala prodejní akce „Baťa drtí drahotu“: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/ekonomika/pred-sto-lety-zacala-prodejni-akce-bata-drti-drahotu-vyvolala-prvni-nakupni-horecku-v-ceskoslovensku-17132
- Aviation Safety Network – Accident Junkers F13ge D-1608, 12 July 1932: https://aviation-safety.net/wikibase/78544
- Archiweb – František Lýdie Gahura: https://www.archiweb.cz/en/frantisek-lydie-gahura
- Zlín.eu – Správní budova firmy Baťa č. 21: https://www.zlin.eu/spravni-budova-firmy-baa-c-21-1937-38-0
- Baťův kanál – Historie: https://www.batacanal.cz/vodni-cesta/historie.html
Odborná literatura a studie
- Jenkins, Eric J.: Utopia, Inc.: Czech Culture and Bata Shoe Company Architecture and Garden Cities. Thresholds / MIT Press: https://direct.mit.edu/thld/article/doi/10.1162/thld_a_00504/56294/Utopia-Inc-Czech-Culture-and-Bata-Shoe-Company
- Muñoz Sanz, Víctor: Urbanism as Myth and Ceremony: Social Legitimacy and the Development of the Bata Shoe Company Satellite Towns (1929–1935): https://urbandesigntudelft.nl/publication/urbanism-as-myth-and-ceremony-social-legitimacy-and-the-development-of-the-bata-shoe-company-satellite-towns-1929-1935/
- Urbanová, M.; Dundelová, J.: Work Culture of the Bata Company. Acta Universitatis Agriculturae et Silviculturae Mendelianae Brunensis, 2012: https://acta.mendelu.cz/pdfs/acu/2012/07/51.pdf
- Žižlavská, Petra: Principles of the Baťa Management System. UTB, 2010: https://digilib.k.utb.cz/bitstream/handle/10563/12630/žižlavská_2010_bp.pdf
- Pochylý, Jaroslav: Baťova průmyslová demokracie. Praha: Utrin, 1990.
- Lešingrová, Romana: Baťova soustava řízení. Uherské Hradiště: Romana Lešingrová, 2007.
- Pokluda, Zdeněk: Ze Zlína do světa – příběh Tomáše Bati. Zlín: Nadace Tomáše Bati, 2004.
- Jemelka, Martin; Ševeček, Ondřej a kol.: práce k dějinám baťovských firemních měst a sociální politice koncernu Baťa.
