Když Tomáš Baťa zahynul v červenci 1932 při startu firemního letadla nad otrokovickým letištěm, zůstal po něm sedmnáctiletý syn a obuvnický podnik, který během tří desetiletí vyrostl z malé zlínské dílny v jednu z největších průmyslových značek Evropy. Tomáš Jan Baťa, kterému ve firmě i v rodině říkali jen Tomík, na sebe odpovědnost za otcovský odkaz vzal postupně, ne ze dne na den. Provedl jej dvěma totalitami, exilem, znárodněním v Československu i světovou expanzí značky, která se nakonec usadila v Torontu a Lausanne. Jeho příběh patří k jihovýchodní Moravě stejně jako k Ontariu – a teprve dohromady dává smysl tomu, čím Zlín dnes je.
Tomáš Jan Baťa mezi Zlínem, Londýnem a Torontem
Tomáš Jan Baťa se narodil 17. září 1914 v Praze do rodiny, která už tehdy patřila k podnikatelské špičce monarchie. Otec Tomáš Baťa starší v té době budoval výrobu obuvi ve Zlíně a první měsíce války znamenaly pro firmu paradoxní zlom – armádní zakázky na vojenské boty rozjely sériovou výrobu v rozsahu, který malé moravské městečko dosud nepoznalo. Matka Marie, rozená Menčíková, pocházela z pražského prostředí a synovi věnovala mnohem víc pozornosti než stále zaneprázdněný otec. Dětství strávil mezi Prahou, Zlínem a továrními halami, mezi školními úkoly a procházkami po dílnách, ve kterých se mu od malička dostávalo praktické školy obuvnictví. Tomík, jak ho ve firmě i doma oslovovali, vyrůstal s vědomím, že jednou převezme rodinný podnik – a zároveň s tím, že se k němu nesmí dostat zkratkou.
Otec Tomáš Baťa důsledně dbal na to, aby ze syna nevyrostlo „panské dítě“. Mladý Tomáš chodil do zlínské obecné školy, podle vlastních vzpomínek často bos, učil se mezi dětmi obuvníků, soukeníků a rolníků z okolních vesnic. K formálnímu vzdělání patřily pobyty v Anglii a Švýcarsku, kde si osvojil angličtinu, francouzštinu a němčinu – jazyky, bez kterých si později nedokázal představit řízení firmy se sítí závodů na všech kontinentech. Po návratu do Zlína prošel Baťovou školou práce, internátní institucí, kterou jeho otec založil pro výchovu nové generace dělníků a vedoucích. Mladý Baťa tu jezdil ve směnách u stroje, učil se účetnictví v podnikových internátech a žil v dělnických ubytovnách spolu s takzvanými mladými muži. Tato zkušenost zásadně formovala jeho pozdější styl řízení – v otcových šlépějích trval na tom, že manažer má znát výrobu od dílenského stolu, ne jen z bilančních tabulek.
Na přelomu dvacátých a třicátých let firma Baťa expandovala mimo Československo. Mladý Tomáš se zapojil do budování zahraničních poboček a v sedmnácti letech ho otec poslal s několika spolupracovníky do švýcarského Möhlinu, kde Baťa zakládal jednu z prvních „satelitních“ továren mimo Moravu. Byla to skutečná škola samostatnosti – cizí prostředí, jiný jazyk, místní úřady, dohlížení na stavbu výrobního závodu i prvních dělnických domků v podobě, jaká už ve Zlíně fungovala. Právě při kontrolní cestě do Möhlinu otec zahynul v havárii letadla u Otrokovic. Sedmnáctiletý dědic se ze dne na den ocitl v rodinné firmě, která už dávno přesahovala hranice Zlína a výrazně určovala hospodářský i společenský rytmus města a jeho okolí.
O formální nástupnictví se v třicátých letech postaral Jan Antonín Baťa, otcův nevlastní bratr. Ten převzal firmu jako hlavní majitel a s ohledem na obrovskou dědickou daň sepsal s Tomášem Baťou starším smlouvu, která mu vlastnictví předala v podstatě ještě za otcova života. Pro mladého Tomáše to znamenalo, že po smrti otce nebyl ihned formálním šéfem podniku – byl mu spíše svěřen do rukou strýce a okruhu nejbližších otcových spolupracovníků, zejména Dominika Čipery, Huga Vavrečky a Františka Maloty. Toto období – první polovina třicátých let – znamenalo pro mladého Baťu dlouhou praktickou školu v různých částech firmy, od švýcarské pobočky přes britskou Bata Shoe Company v East Tilbury až po dohled nad expanzí v Indii a jihovýchodní Asii.
Dětství ve Zlíně a vstup do otcova podniku
Zlín let dvacátých a třicátých nebyl jen průmyslovým městem – byl laboratoří, ve které se zkoušelo, jak má vypadat moderní výrobní podnik a život kolem něj. Tomík vyrůstal v prostředí, kde se architektura, sociální politika, vzdělávání a obchod vyvíjely v jedné společné logice. Otec mu už v dětství kupoval díly do strojů a nářadí, posílal ho na zahraniční výstavy a brával s sebou na cesty do Spojených států, kde si tehdy moravský průmyslník chodil prohlížet plánovací postupy ve fordovských závodech v Detroitu. Pro mladého Baťu to znamenalo, že si v hlavě formoval mapu světového obuvnického průmyslu dávno předtím, než mohl o čemkoliv samostatně rozhodovat.
Ve svých vzpomínkách později mluvil o tom, že otec ho vychovával důsledně, ale nikoliv tvrdě. Učil ho zacházet se strojem, vytvářet rozpočet, samostatně cestovat. Když v Anglii navštěvoval školu, museli jeho spolužáci přijmout fakt, že syn boháče bydlí v podnájmu u běžné rodiny a o víkendech jezdí do Tilbury kontrolovat, jak v britském Baťově závodě běží směny. Ve Švýcarsku se naopak učil pracovat ve školicí dílně po boku obuvníků z různých koutů Evropy. Tato kombinace – moravské kořeny, britská pragmatičnost, švýcarská preciznost – z něj postupně udělala manažera s neobvyklou citlivostí pro mezinárodní rozdíly. Pro Zlínsko to bylo důležité především proto, že firma se sídlem ve Zlíně už tehdy uvažovala v měřítku světových trhů a mladý Baťa se učil propojovat místní výrobní zkušenost s podmínkami zahraničních poboček.
Vlastní vstup do firmy zažil mladý Tomáš formálně koncem dvacátých let, když začal jako učeň v jedné z dílen. Mladí muži vstávali v půl páté ráno, dopoledne pracovali u stroje, odpoledne studovali. V Baťově škole práce strávil několik let, žil v internátě a prošel typicky baťovským kolotočem rolí: dělník, mistr, prodavač, plánovač. Otec mu nedovolil přeskočit žádný stupeň – princip od školy přes dílnu k vedení byl pro baťovský systém zásadní a Tomáš starší byl přesvědčen, že syn musí touto cestou projít stejně jako kterýkoli jiný vedoucí. Když pak v sedmnácti letech přijel do Möhlinu, byl už člověkem, který znal každé oddělení firmy z vlastní zkušenosti, ne jen z porad.
Období třicátých let prožil mezi několika kontinenty. Krátce pobýval v Indii, kde Baťa stavěl velký závod v Batanagaru u Kalkaty. Procestoval Velkou Británii, byl ve Spojených státech, jeho úkolem bylo srovnávat procesy v jednotlivých závodech a hledat, co se dá přenést do Zlína a co naopak ze Zlína do světa. Souběžně se profesně formoval v britské pobočce Bata Shoe Company v East Tilbury, kde od roku 1935 působil jako asistent generálního ředitele. Tato pozice mu poprvé dala konkrétní výkonnou odpovědnost mimo přímý dosah strýce Jana Antonína i okruhu zlínských ředitelů. V Tilbury se zároveň naučil pracovat s britským právním a obchodním prostředím – schopnost, která mu o několik let později zachránila celé západní křídlo firmy.
Exil, Batawa a převzetí impéria za války
Když v roce 1938 vyšlo najevo, že se Československo dostane pod tlak nacistického Německa, nejprve začaly přípravy na evakuaci klíčových lidí a know-how mimo dosah říše. Mladý Tomáš v té době spolupracoval s velkou skupinou inženýrů, manažerů a obuvníků, kteří měli za úkol najít místo, kde firma přečká válku. Po několika kandidátech – mezi nimi i Velká Británie, Spojené státy, Argentina – padla volba na Kanadu. V březnu 1939, jen pár dní po obsazení zbytku Československa, Tomáš Jan Baťa odjel do exilu. Spolu s ním odešlo přes sto rodin baťovských zaměstnanců, převážně z Moravy a Slezska. Cíl byl jednoznačný: postavit v Severní Americe továrnu, která bude pokračovat v tom, co ve Zlíně rozjelo poslední desetiletí.
Batawa, městečko v provincii Ontario severovýchodně od Toronta, vznikla doslova na zelené louce. Mladý Tomáš a jeho tým převezli několik desítek strojů ze Zlína a začali stavět továrnu, dělnické domky, internát, kuchyni a školu – podle modelu, který jeho otec ve dvacátých letech vyzkoušel ve Zlíně. Přicházely sem rodiny z Otrokovic, Napajedel, Vsetína i Slovácka, lidé, kteří dosud nikdy neviděli oceán a najednou se museli přizpůsobit kanadské zimě, jiné odborové legislativě a anglickému jazyku. Pro Zlínsko to byla emigrace technických elit, která neměla obdoby – a zároveň pojistka, že obuvnické know-how, na němž závisel Zlín, válku ve světě přečká.
Během války převzal mladý Baťa stále větší odpovědnost za zámořskou část impéria. Strýc Jan Antonín, který se mezitím přesunul do Spojených států a později do Brazílie, se za války dostal do obtížné mezinárodní situace: část firmy byla spojenci vnímána jako řízená z okupovaného území a některé pobočky se ocitly na černých listinách. Západní a zámořské společnosti se proto postupně organizačně soustřeďovaly kolem Tomáše Jana Bati a londýnské centrály. Tomáš Jan Baťa se ve dvaačtyřicátém oficiálně chopil vedení skupiny anglosaských a kanadských společností a podstatnou část výroby přesměroval na zakázky pro spojenecké armády. V Batawě se vyráběla obuv pro britské, kanadské a americké vojáky a část kapacit přešla na válečné dodávky pro spojence. Řada baťovců se zároveň zapojila do spojeneckých armád; oficiální baťovská chronologie uvádí 235 zaměstnanců, kteří bojovali proti Německu a Japonsku. Sám Tomáš spolupracoval s československou exilovou vládou Edvarda Beneše v Londýně a propojoval svět firmy, kanadské úřady a československý exil.
Válka znamenala pro firmu obrovské ztráty. Závody v okupované Evropě – v Německu, Polsku, Holandsku, Maďarsku, Jugoslávii – byly buď bombardovány, vyvlastněny, nebo vtaženy do válečné výroby pod nátlakem. Také samotný Zlín byl v listopadu 1944 silně poškozen americkými bombardéry; při náletu zahynuly desítky lidí a několik klíčových výrobních hal lehlo popelem. V roce 1945 přišel pro Baťovu skupinu druhý šok, tentokrát politický: dekretem prezidenta Beneše č. 100/1945 byly Baťovy podniky v Československu znárodněny. Ze dne na den ztratila skupina svou historickou centrálu, výzkumná pracoviště a klíčová učňovská zázemí. Pro Tomáše Jana to byla osobní rána – jeho rodný kraj vyňal firmě rodinné jméno z dosahu na celých čtyřicet čtyři let.
Reakce nového vedení v Torontu byla strategická. Tomáš Jan Baťa soustředil podnikání do nově vytvořené společnosti Bata Development Limited se sídlem v Londýně. Z Británie se přes noc stalo nové centrum pro řízení západoevropských a zámořských závodů; Kanada zůstala výrobním a logistickým uzlem. Skupina ztratila tři čtvrtiny svého původního rozsahu a hodnoty, ale ne motivaci. Mladý Baťa se rozhodl, že firmu neobnoví restitucí toho, co bylo, nýbrž expanzí do oblastí, kam Baťa dosud pronikl jen okrajově – do Latinské Ameriky, jižní a jihovýchodní Asie a Afriky. Jeho nově nabytá pozice mu k tomu dávala volnou ruku: zámořská část firmy nepatřila pod ovlivněné křídlo Jana Antonína, ale stala se majetkem Tomášovy větve rodiny.
V roce 1946 si v Londýně vzal Sonju Wettstein, dceru švýcarského právníka, který Baťovi sloužil jako rodinný advokát. Sonja měla devatenáct let, studovala architekturu a manželství s Tomášem Janem znamenalo, že vlastní studium nedokončila – stala se mu rovnocennou partnerkou v podnikání i ve veřejných aktivitách. Z manželství vzešly čtyři děti, mezi nimi i pozdější vedoucí manažer firmy Thomas George Bata, kterému se v rodině říká Tom III. Sonja Baťová později proslula jako sběratelka obuvi z celého světa a zakladatelka Bata Shoe Museum v Torontu, otevřeného pro veřejnost v polovině devadesátých let.
Globální obuvník: Bata Shoe Organization v poválečném světě
Druhá polovina čtyřicátých let znamenala pro Tomáše Jana Baťu dlouhou cestu od regionálního výrobce k tomu, co později v rozhovorech nazýval shoemaker to the world. Skupina Bata Shoe Organization, jak se postupně začala oficiálně označovat, se rozhodla pro decentralizovaný model: každá národní pobočka byla relativně samostatnou firmou s vlastním managementem a finančním cyklem, ale řídila se společnými pravidly a sdílela centrální značku, vývoj a výrobní know-how. Tento systém měl praktický důvod. Bata se po válce dostávala do zemí, kde státní instituce nedůvěřovaly cizím podnikům, kde devizová pravidla bránila volnému toku kapitálu a kde místní vláda požadovala, aby výroba probíhala v zemi a zaměstnávala domácí lidi. Decentralizace byla z této perspektivy chytrá obrana před politickým rizikem.
V šedesátých letech firma vstoupila do období nejrychlejší expanze. Otevírala závody v Indii, Pákistánu, Cejlonu, Malajsii, Indonésii. V Africe se postupně stala ikonou: bavlněné plátěné tenisky známé jako Bata pumps nebo prostě Bata zaplavily kontinent natolik, že v některých zemích slovo bata dodnes funguje jako obecné označení sportovní obuvi. Společnost vyráběla pro místní podmínky – levné, odolné, jednoduché – a zároveň udržovala spotřební model, ve kterém se v každém regionu nabízelo i zboží vyšší cenové třídy. V Latinské Americe vedle bot rozvíjela síť maloobchodních prodejen a v některých zemích, například v Indii, Bata patřila k největším soukromým zaměstnavatelům vůbec. Tomáš Jan Baťa na tuto expanzi osobně dohlížel: pravidelně cestoval na nové trhy i do vznikajících poboček. Byl známý svou pracovitostí: cestoval téměř nepřetržitě, často několik měsíců v roce strávil mimo Toronto a vyžadoval, aby ho na cestách doprovázel jen úzký okruh poradců. Při těchto cestách Sonja sbírala obuv – ve venkovských oblastech ji od domorodých řemeslníků kupovala přímo od nositelů, doplňovala je o vyšívané střevíce, etnografické sandály, mokasíny i dvorní obuv evropských hraběnek. Tato sbírka později tvořila páteř torontského muzea.
V polovině osmdesátých let dosáhla skupina Bata Shoe Organization svého kvantitativního vrcholu. Vyráběla zhruba milion párů bot denně, působila v desítkách zemí a její maloobchodní síť čítala tisíce prodejen. Konkrétní čísla se mírně liší podle pramene a roku, ale řád je vždy podobný: kolem devadesáti zemí, kolem stovky závodů, několik tisíc obchodů, desítky tisíc zaměstnanců. Takovou strukturu nikdy předtím žádný obuvnický koncern v dějinách neměl. Pro místní ekonomiky to znamenalo, že vstup nebo odchod Bati ovlivňoval celé regiony – v Bangladéši, Keni, Indii nebo Peru patřila firma k zaměstnavatelům, kteří dlouhá léta tvořili samostatné kapitoly v ročence statistických úřadů.
Tomáš Jan Baťa současně udržoval pevný vztah k mezinárodním institucím. Působil v Business and Industry Advisory Committee při OECD, zasedal v poradním sboru pro Komisi OSN pro nadnárodní korporace, byl jedním z hybatelů Mezinárodní obchodní komory. Veřejně mluvil o tom, že obchod nemá být vnímán jen jako zisk, nýbrž jako služba společnosti. Tento jazyk přejal od svého otce a v rozhovorech se k němu opakovaně vracel: tvrdil, že rozdíl mezi dobrou a špatnou firmou je v tom, jak její vedení vnímá vlastní povinnost vůči obci, ve které žije. V šedesátých a sedmdesátých letech se to projevilo i v podpoře vzdělávacích projektů – v Kanadě podporoval Trent University, v evropském kontextu pomáhal nadacím a studijním programům, které měly přemostit vědu a praxi. Kanadská vláda mu v roce 1971 udělila Companion of the Order of Canada za přínos k průmyslovému rozvoji, jedno z nejvyšších civilních ocenění země. Následně v roce 1991 mu prezident Václav Havel propůjčil Řád Tomáše Garrigua Masaryka.
Vedle obchodního růstu však firmu od konce sedmdesátých let provázely i strukturální problémy. Globalizace obuvnického průmyslu hrála proti modelu, který Bata budovala desítky let. Asijská konkurence, zejména z Číny, Tchaj-wanu a Jižní Koreje, dokázala vyrábět levněji a v ohromném objemu. Bata se ocitla v situaci, kdy její decentralizovaný model byl pomalý při sjednocování značky, marketingu a výrobních standardů. V polovině osmdesátých let začal Tomáš Jan Baťa postupně předávat část výkonného řízení další generaci. Jeho syn Thomas George Bata se podle dostupných obchodních pramenů dostal do nejvyššího vedení firmy v letech 1984–1986, zatímco Tomáš Jan zůstával určující autoritou, předsedou a symbolem rodinné kontinuity. Právě tehdy firma řešila tlak globalizace: síť národních poboček, která byla po válce výhodou, se při nástupu levné asijské konkurence a sjednocujících se světových značek stávala pomalejší. Následovaly pokusy o centralizaci marketingu, zjednodušení řízení a posílení jednotné globální identity. V devadesátých letech Tomáš Jan Baťa z výkonné role ustupoval a po roce 2001 převzal vedení skupiny Thomas George Bata. Sídlo společnosti se v té době přesunulo do Lausanne a později se část globálního marketingu vrátila i do Prahy.
Návrat 1989 a obnova Bati v Československu
Pro Tomáše Jana Baťu znamenala sametová revoluce naplnění toho, v co po desetiletí v exilu ani nedoufal. Listopadové dny roku 1989 sledoval z Toronta s napětím, ale i s opatrností: po čtyřiceti letech, ve kterých byl pro československou propagandu vykořisťovatel a třídní nepřítel, nedovedl odhadnout, jak ho přijmou ve Zlíně, kde podnik nesl jméno Svit a v evidenci stálo komunistické Gottwaldov. Pozvání nakonec přišlo prostřednictvím Václava Havla a jeho tehdejších poradců, kteří viděli v návratu Baťů velký symbolický ale i hospodářský potenciál. Tomáš Jan Baťa odletěl s manželkou Sonjou do Prahy v polovině prosince 1989 – první kroky vedly z ruzyňského letiště do Prahy a hned vzápětí do Zlína, kterému jeho komunistický název už dosluhoval.
Přílet do Zlína 16. prosince 1989 patří k symbolickým okamžikům české polistopadové historie. Letadlo na Baťovu žádost ještě před přistáním zakroužilo nad městem, aby si po padesáti letech v exilu mohl prohlédnout panorama, které si pamatoval z mládí. Z balkonu zlínské radnice promluvil k davu, který zaplnil náměstí Práce, krátkou řeč o tom, že přijel domů a že chce přispět k tomu, aby se v Zlíně i dalších městech regionu znovu rozvíjelo svobodné podnikání. Pro místní obyvatele, z nichž někteří si na Baťu pamatovali z dětství a další ho znali jen z rodinných vyprávění a šeptaných legend, to bylo víc než návrat jednoho podnikatele – byla to symbolická restituce identity města, které čtyři dekády pojmenovávala bolševická propaganda. Sonja Baťová ve svých pozdějších rozhovorech přiznávala, že nikdy neviděla manžela tak dojatého jako v ten den.
Praktickými kroky na vlastní obnovu obuvnického podnikání čekal Baťa do roku 1991. Nejprve se s československými úřady dohodl na restituci části rodinného majetku – přidělování klíčových budov bylo komplikované, protože podstatná část areálu byla integrovaná do státního podniku Svit, který obuvnictví dál provozoval pod různými značkami. Tomáš Jan Baťa se však nepokoušel získat zpět továrny v původním rozsahu; věděl, že to ekonomicky nedává smysl a že místo toho musí dovést do Československa moderní distribuční síť a know-how. Bata Czech Republic vznikla začátkem devadesátých let jako prodejní pobočka skupiny a postupně otevřela síť maloobchodních prodejen ve Zlíně, Praze, Brně i menších městech. Kromě obchodu se pustila i do montážní výroby, která nikdy nedosáhla velikosti předválečného Zlína, ale dala práci stovkám lidí v regionu.
Návrat do Československa ale nebyl jen obchodní záležitostí. Tomáš Jan Baťa se aktivně zapojil do veřejného života. Patřil k iniciátorům vstupu České republiky a Slovenska do OECD, byl poradcem několika ministrů hospodářství, zval české politiky do Toronta a do svých sídel ve Švýcarsku, kde s nimi rozebíral, jaké zkušenosti z mezinárodního obchodu a regulace by se daly v transformaci využít. Tato role „starého mistra“ byla v devadesátých letech ve veřejnosti velmi viditelná – Baťa pravidelně publikoval rozhovory pro česká média, ve kterých kritizoval pomalost reforem, nepružnost úřadů a sklon českého prostředí ke krátkodobému uvažování. Dokázal být jedovatý, dokázal být i kompromisní. V soukromí byl podle vzpomínek lidí, kteří s ním pracovali, neobyčejně zdvořilý a důsledný – nikdy nezapomínal jména spolupracovníků a vždy očekával, že se mluví věcně.
Důležitým plodem této poslední životní etapy bylo vzdělávací úsilí. Tomáš Jan Baťa stál v polovině devadesátých let u zrodu myšlenky na založení Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Univerzita vznikla zákonem v roce 2001 osamostatněním zlínských fakult, které do té doby fungovaly jako součást Vysokého učení technického v Brně. Tomáš Jan Baťa její založení dlouhodobě podporoval, vystupoval na akademických setkáních ve Zlíně, daroval finanční prostředky na vědecké projekty a po jeho smrti se v jeho stopách aktivně angažovala i nadace. Univerzita dnes patří mezi střední české veřejné vysoké školy a vzdělává přes devět tisíc studentů. Vedle akademického prostředí Baťa v roce 1998 nabídl rodinnou Baťovu vilu na Gahurově ulici ke společenskému využití. Po rekonstrukci se stala sídlem Nadace Tomáše Bati, která dodnes pořádá kulturní, vzdělávací a podnikatelské akce a uchovává část rodinného archivu.
Ve stáří se Tomáš Jan Baťa do Zlína vracel pravidelně, často několikrát ročně. Sonja Baťová s ním pravidelně jezdila a městu i regionu věnovala mimořádnou péči – sama udávala, že do Zlína má „zvláštní vztah“, byť poprvé tu byla až jako třiapadesátiletá. Po manželově smrti v roce 2008 v Torontu pokračovala v cestách do regionu sama – ještě před rokem 2018, kdy zemřela, podporovala například uchovávání baťovské paměti ve Zlíně a rozšiřování archivu Tomáše Bati v Baťově vile.
Odkaz Zlínu a východní Moravě
Tomáš Jan Baťa zemřel 1. září 2008 v Torontu, ve věku 93 let. Pohřební obřady se konaly v Torontu, kde jeho rakev nesli kanadští vojáci – Tomáš Jan Baťa totiž v armádě dosáhl hodnosti plukovníka. Zlín se s ním rozloučil o několik dní později při zaplněném vzpomínkovém shromáždění za účasti tisíců lidí. Tato spontánní účast zachycovala to, čeho si ve Zlíně lidé na Baťovi cenili nejvíc – že se s nimi po čtyřech desetiletích exilu uměl bavit jako se sobě rovnými, ne jako se vzdálenými příbuznými. Pro Zlínsko byl od počátku devadesátých let jednou z mála postav, která dokázala spojit zlínský příběh s globální ekonomikou v jediném životopise. Tomík, jak mu lidé říkali i v 90 letech, byl muž, kterého kraj přijal jako svého, ačkoliv prožil mimo něj 50 let v Kanadě.
Odkaz, který za sebou Tomáš Jan Baťa nechal ve Zlíně, je vícevrstvý. Tím nejhmatatelnějším je samotná značka Bata, která se po dvou desetiletích po revoluci znovu usadila v české obchodní krajině. Vedle toho stojí Univerzita Tomáše Bati, jejíž šest fakult dnes vychovává inženýry, ekonomy, designéry, zdravotníky i humanitní obory. Univerzita zásadním způsobem proměnila atmosféru Zlína – ve městě, které ještě v devadesátých letech bylo městem továrny, dnes žije rušná studentská komunita, která ovlivňuje kulturu, gastronomii i bytový trh. Na areál bývalé Baťovy továrny navázal projekt 14|15 Baťův institut, otevřený v roce 2013, který v rekonstruovaných patnáctém a čtrnáctém objektu továrního komplexu sdružuje krajskou knihovnu, krajskou galerii a Muzeum jihovýchodní Moravy. Tomáš Jan Baťa o vznik institutu osobně neusiloval, ale dlouho dopředu prosazoval myšlenku, že někdejší výrobní haly nemají sloužit jen jako sklady a obchody, nýbrž jako veřejný prostor pro vzdělávání a kulturu.
Dalším pevným bodem je Nadace Tomáše Bati. Od přelomu tisíciletí sídlí v Baťově vile, jednom z nejvýznamnějších modernistických objektů ve městě, a věnuje se baťovské pedagogice, podnikatelskému vzdělávání mládeže a uchovávání paměti rodiny. Pořádá komentované prohlídky vily, vydává knihy, podcasty, drží pravidelný program přednášek. Oslovuje žáky a studenty z celého regionu. Pro místní školy se baťovská metodika postupně stala součástí výuky podnikatelských oborů, zejména přes obnovované baťovské pedagogické principy: učení skrze práci, samostatnost, odpovědnost za vlastní rozhodnutí.
Mezi méně viditelné, ale dlouhodobě přítomné stopy Baťova juniora patří jeho vliv na to, jak se v devadesátých letech vyjednávalo o transformaci ekonomiky regionu. Tomáš Jan Baťa byl konzultantem pro řadu otázek, které se zlínského kraje přímo dotýkaly – od privatizace státního Svitu přes transformaci odborného školství až po debaty o obnově leteckého průmyslu v Otrokovicích. Jeho jméno samo o sobě v té době fungovalo jako pečeť: pokud Baťa o nějakém projektu řekl, že má smysl, dostával snazší přístup k zahraničnímu kapitálu, k bankám, k diplomatickým kontaktům. Tato „síťovací“ role byla nehmatatelná, ale zásadní: pro Zlín to znamenalo, že na jednom telefonním čísle měl hospodářské vedení města a kraje přístup ke Kanadě, Britům i Švýcarům najednou.
Vztah, který si Tomáš Jan Baťa udržoval k Valašsku a Slovácku, není výlučně sentimentální. Pravidelně se objevoval na akcích v Luhačovicích, kde Baťovy závody měly svůj rekreační lázeňský statut už za první republiky. Zúčastnil se obnovy zlínského divadla, jednání o restituci nemovitostí v Otrokovicích, navštěvoval slavnosti ve Vizovicích a setkání baťovských pamětníků v Uherském Hradišti. Tato přítomnost neměla povahu reprezentativních ceremonií. Když přijel, byl ve své pověstné šedé bundě, sám si nesl tašku, sám vyžadoval, aby ho nečekal protokol. Pro místní hosty to byla zkušenost, která potvrzovala, co o něm říkali blízcí spolupracovníci – že hierarchie, do které se ve firmě i ve společenském životě dostal, mu nikdy nezakryla výchovu z Baťovy školy práce.
Městu Zlínu udělil jeho odkaz nejen jméno univerzity a institutu, ale i jistou identitu, ve které se mísí pracovitost s otevřeností světu. Když se dnes ve Zlíně mluví o baťovském duchu, neznamená to jen modernistickou architekturu nebo systém řízení podniku. Znamená to také to, že město chápe svou roli v regionu jako místo, které vyváží myšlenky a přijímá lidi odjinud. Tomáš Jan Baťa tuto směnu personifikoval. Ze Zlína odešel jako sedmnáctiletý do Möhlinu a do Kanady, vrátil se s manželkou ze Švýcarska, dětmi v Torontu a sítí kontaktů v devadesáti zemích. Jeho návrat v roce 1989 nepřinesl městu obnovu továren v měřítku, jaké si někteří přáli, ale otevřel cestu, po které dnes ze Zlína odcházejí absolventi do Vídně, Berlína, Tokia a vracejí se zpátky s týmiž otázkami, jaké si Baťa kladl celý život: co umím dobře, komu to slouží a jakou hodnotu to vrací zpět do města?
Tomík, jak ho po celý život nazývali příbuzní, dělníci a část zlínského obyvatelstva, zemřel se zvláštním dluhem vůči místu svého narození a svého návratu. Jeho život byl příběhem o tom, jak se kontinuita dá udržet i přes půl století exilu, znárodnění a globálních transformací. Pro Zlín zůstává Tomáš Jan Baťa zároveň postavou regionální i světovou – obuvníkem světa, ale především mužem, který městu nikdy nepřestal patřit.
Literární zdroje
Videa (YouTube)
- https://www.ceskatelevize.cz/porady/15732321974-archiv-dne/224938000141214/ – 14. prosinec 1989: Baťův návrat, archivní záznam České televize z příletu Tomáše Bati mladšího do Československa.
- https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/okamzik-zastinujici-vsechny-ostatni-pred-30-lety-se-tomas-bata-vratil-do-ceskoslovenska-59019 – ČT24: připomínka návratu Tomáše Bati mladšího do Československa po roce 1989.
- https://www.youtube.com/watch?v=8XJlGRQ87TM – Bata Shoe Museum 30th Short Documentary o Sonje Baťové a vzniku torontského muzea obuvi.
- https://www.youtube.com/watch?v=m5u6waQ3dLw – Baťa 1989 – Studentské vysílání, dobový a studentský materiál k návratu baťovského jména do veřejného prostoru.
- https://plus.rozhlas.cz/prosinec-1989-prijizdi-bata-triumfalni-navrat-slavneho-vyrobce-bot-8122767 – Český rozhlas Plus: dokudrama a rozhovor k návratu Tomáše Bati mladšího v prosinci 1989.
Zdroje a literatura (odkazy a bibliografie)
- POKLUDA, Zdeněk: Baťa v kostce. Zlín: Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, 2009.
- POKLUDA, Zdeněk: Ze Zlína do světa – příběh Tomáše Bati. Zlín: Nadace Tomáše Bati, 2014.
- HORŇÁKOVÁ, Ladislava (ed.): Fenomén Baťa. Zlínská architektura 1910–1960. Zlín: Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, 2009.
- BAŤA, Thomas J. – SINCLAIR, Sonja: Bata: Shoemaker to the World. Toronto: Stoddart, 1990.
- KONČITÍKOVÁ, Gabriela (ed.): Tomáš Baťa: známý i neznámý. Vzpomínky na Tomáše Baťu juniora. Zlín: Nadace Tomáše Bati, 2015.
- Švec s posláním. Publikace o jedinečné osobnosti Tomáše Bati juniora. Zlín: Nadace Tomáše Bati, e-kniha.
- ERDÉLY, Eugen: Bata, le cordonnier de la planète. Paris: Hachette, 1992.
- Tomáš Baťa – Život a práce hospodářského buditele. HODÁČ, F. X. – HERMAN, J. – POKLUDA, Z. Zlín: Nakladatelství UTB ve Zlíně, 2015.
- Životopis – Baťa v datech, Nadace Tomáše Bati: https://tomasbata.org/zivotopis/
- Tomáš Baťa junior, Nadace Tomáše Bati: https://www.nadacetomasebati.cz/tomas-bata-junior
- Thomas J. Bata, The Canadian Encyclopedia: https://thecanadianencyclopedia.ca/en/article/thomas-john-bata
- Thomas J. Bata, Wikipedia (anglicky): https://en.wikipedia.org/wiki/Thomas_J._Bata
- Tomáš Baťa mladší, Wikipedia (česky): https://cs.wikipedia.org/wiki/Tomáš_Baťa_mladší
- Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně: https://www.utb.cz/
- 14|15 Baťův institut: https://www.14-15.cz/
- Baťův region (Centrála cestovního ruchu): https://www.batuvregion.cz/
- Bata Shoe Museum, Toronto: https://batashoemuseum.ca/
- Bata Heritage Centre, East Tilbury: https://www.bataheritagecentre.org.uk/
- Mladá fronta DNES, regionální archiv Zlín: https://www.idnes.cz/zlin
- Český rozhlas Zlín, archiv pořadů: https://zlin.rozhlas.cz/
- The Bata Shoe Company, 1876 to 1970: Appraisal of Strategic Global Choices. Part II: Stabilizing, Strategizing, and Solidifying (1932–1970). Rotman School of Management, University of Toronto, 2019: https://www.rotman.utoronto.ca/media/rotman/content-assets/documents/cbh–cdn-biz-his/CBH-Bata-Research-Paper_Part-II_FEB2019_HR.pdf
- LANK, Alden G.: A Conversation with Tom Bata. Family Business Review, 1997: https://go.gale.com/ps/i.do?id=GALE|A59106942
- Governor General of Canada: Mr. Thomas J. Bata – Companion of the Order of Canada: https://www.gg.ca/en/honours/recipients/146-135
- Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně: 15 let od úmrtí Tomáše Bati Jr.: https://www.utb.cz/aktuality-akce/15-let-od-umrti-tomase-bati-jr/
- Nadace Tomáše Bati: Company history: https://www.nadacetomasebati.cz/en/company-history
- Zlínský deník: 16. prosinec 1989: Zlín vítal Baťu s euforií: https://zlinsky.denik.cz/zpravy_region/vitejte-zpatky-doma-tomasi-bato.html
- Česká televize: 14. prosinec 1989: Baťův návrat: https://www.ceskatelevize.cz/porady/15732321974-archiv-dne/224938000141214/
Poznámka ke zdrojům: Datum Baťova narození je u většiny pramenů uváděno jednotně jako 17. září 1914, místo se však v některých zdrojích liší – Wikipedie, The Canadian Encyclopedia, Nadace Tomáše Bati i Mount Pleasant Group uvádějí Prahu, zatímco některé popularizační texty uvádějí Zlín. V textu se proto držíme údaje, který převažuje v institucionálních a encyklopedických pramenech (Praha). Údaje o počtu závodů a zaměstnanců v 80. letech se mírně liší podle metodiky a roku; rozsah je však u všech zdrojů srovnatelný.