Publikováno Od Robert Hruban

Šternberkové, majitelé Zlínského panství

Zlatá osmicípá hvězda na modrém poli neodmyslitelně patří k historii východní Moravy a dodnes hrdě září ve znaku města Zlína i celého Zlínského kraje. Přestože je starobylý a vlivný rod Šternberků v povědomí veřejnosti spojován především se středními Čechami či Olomouckem, jejich stopa ve Zlíně a jeho okolí zanechala naprosto nesmazatelný a hluboký otisk. Během necelého století své vlády od poloviny 14. století do bouřlivých husitských válek dokázali tito mocní šlechtici proměnit relativně nevýrazné venkovské sídlo v prosperující hospodářské a správní centrum. Pojďme se společně podívat na to, jak tito ambiciózní aristokraté spravovali svá moravská panství, s jakými výzvami se museli potýkat a jaké trvalé dědictví po sobě v údolí řeky Dřevnice zanechali.

Znak a vlajka města Zlína.
Znak a vlajka města Zlína se šternberskou hvězdou.

Nástup mocného rodu do údolí Dřevnice

Příběh zlínského panství ve 14. století je fascinující ukázkou tehdejší majetkové politiky a dynamiky šlechtických i královských rodů. Zlín samotný se poprvé objevuje v písemných pramenech v roce 1322, kdy jej tehdejší majitelé, bratři Fricek a Vilém z Egerberka, prodali královně vdově Elišce Rejčce. V této době šlo o menší, avšak strategicky položené panství tvořené městečkem a přilehlými vesnicemi. Skutečný zlom v rozvoji celého regionu však nastal o několik desetiletí později, kdy do hry vstoupil rod Šternberků.

V roce 1358 potvrzují dobové zápisy v zemských deskách, že zlínské panství získali do svých rukou bratři Albrecht a Zdeněk ze Šternberka. Pro Zlín to znamenalo začlenění do rozsáhlého majetkového impéria, které tito velmoži budovali. Šternberkové patřili k absolutní elitě tehdejší společnosti. Vlastnili rozsáhlá panství od domovského hradu Šternberk a Oder na severu Moravy, přes Količín a Veselí nad Moravou, až po jihočeskou Bechyni. Zvláště Albrecht ze Šternberka byl nepřehlédnutelnou postavou – působil jako vlivný církevní hodnostář a biskup v severoněmeckém Zvěříně a později i jako biskup litomyšlský a arcibiskup magdeburský. Patřil k blízkým důvěrníkům a diplomatům císaře Karla IV.

Díky tomuto napojení na nejvyšší dvorské kruhy se zlínské panství ocitlo v držení lidí, kteří měli nejen obrovské finanční prostředky, ale také rozhled a politický vliv. Zlín v této době zažíval období stability a postupného hospodářského růstu, který pramenil z celkového rozkvětu českých zemí za vlády Lucemburků.

Složité rodinné vazby a správa panství

Jako u mnoha významných rodů té doby, i u Šternberků docházelo k častému předávání a dělení majetku mezi jednotlivé rodové větve a bratrance. Krátce po nástupu biskupa Albrechta a jeho bratra Zdeňka přešlo panství kolem roku 1360 do rukou jejich mladších příbuzných. Hrad a městečko Zlín začali společně držet bratři Alšík (Albert) a Vilém ze Šternberka, kteří patřili ke světlovské větvi rodu.

Společná správa bratrů trvala zhruba deset let. Kolem roku 1370 došlo k majetkovému rozdělení a ve Zlíně se osamostatnil mladší z nich – Vilém ze Šternberka a ze Zlína. Protože příslušníci vysoké šlechty často pobývali u dvora nebo objížděli svá další sídla, samotný každodenní chod panství nezajišťovali osobně. Tuto náročnou a zodpovědnou úlohu plnili jmenovaní úředníci. Ve Zlíně je z této doby v biskupských soudních knihách výslovně doložen purkrabí Václav. Ten sloužil jako nejvyšší zástupce majitele, dohlížel na výběr poddanských dávek, zajišťoval bezpečnost, řešil lokální spory a organizoval hospodářský život.

Centrem této správy a symbolem moci byl panský hrad či tvrz. Písemné prameny jej v roce 1360 označují jako hrad a v roce 1397 jako tvrz. Podle ústní tradice a pozdějších archeologických průzkumů se toto sídlo s největší pravděpodobností nacházelo na kopci zvaném Hradisko (lidově Hradišček) v poloze nad Zlínem směrem ke Kudlovu. Zdejší opevněné sídlo plnilo ochrannou funkci a zároveň poskytovalo reprezentativní prostory pro občasné návštěvy vrchnosti.

Zdeněk ze Šternberka a revoluční listina práv

Skutečně zásadní otisk a největší přínos pro budoucí rozvoj Zlína zanechal bratranec předchozího majitele, Zdeněk ze Šternberka (z lukovské větve rodu), který se stal pánem Zlína na sklonku 14. století. Pod jeho správu tehdy patřilo samotné městečko s tvrzí a okolní osady – Čepkov, Mladcová, Zbožná, Prštné, Březnice, Bonětina a polovina Želechovic. Zdeněk ze Šternberka se zapsal do historie města zlatým písmem v roce 1397. Uvědomoval si, že bohatství vrchnosti pochází z bohatství a ekonomické aktivity poddaných. Proto vydal zlínským měšťanům přelomovou listinu, kterou jim výrazně rozšířil městská práva a svobody. Zlínští obdrželi městské právo po vzoru významných královských měst Brna a Olomouce.

Tím nejdůležitějším bodem celého privilegia bylo takzvané „právo odúmrtí“. V dřívějších dobách platilo, že pokud měšťan zemřel bez přímých dědiců, propadal veškerý jeho pečlivě budovaný majetek automaticky zpět vrchnosti. Toto pravidlo tvrdě brzdilo hospodářskou iniciativu, protože lidé neměli motivaci hromadit bohatství, o které by jejich širší rodina snadno přišla. Udělením práva odúmrtí dal Zdeněk ze Šternberka zlínským možnost svobodně odkazovat majetek, domy i řemeslné dílny.

Tento akt právní emancipace fungoval jako obrovský ekonomický stimul. Zlín se začal nadechovat k velkému rozmachu. Vzrostlo sebevědomí měšťanů, začal se koncentrovat kapitál, rozšiřovala se řemeslná výroba a trhy. Tento právní a společenský posun ze zemědělské osady k sebevědomému tržnímu městečku byl nejdůležitějším dědictvím, které Šternberkové obyvatelům Zlína zanechali.

Konec šternberské éry v plamenech husitských válek

Příznivý vývoj a léta relativního blahobytu však na počátku 15. století ukončily dramatické události, které zasáhly celé české země – husitské války. Vlna náboženského a sociálního neklidu se přelila i na východní Moravu a Zlín se ocitl v jejím ničivém proudu.

V roce 1427 bylo město přepadeno a dobyto husitskými vojsky. Během těchto násilností byl Zlín a jeho široké okolí těžce zpustošeno, domy byly vypáleny a hospodářství se ocitlo v troskách. Místní správa byla narušena a panství ztratilo mnoho ze své dřívější hodnoty a výnosnosti. Rod Šternberků, tradičně stojící spíše na katolické a konzervativní straně (byť někteří členové rodu pragmaticky lavírovali), se musel potýkat s rozsáhlými ztrátami na svých obrovských majetcích.

Vyčerpané a poničené zlínské panství nakonec změnilo majitele. V roce 1437 učinili pánové Jiří a Lacek ze Šternberka strategické rozhodnutí a zdevastovaný Zlín i s tvrzí, městem, hospodářskými dvory, mlýny a okolními vesnicemi prodali. Kupcem se stal Petr Roman z Vítovic, zkušený vojenský hejtman, kterému právě chaos husitských válek dopomohl ke společenskému vzestupu a nahromadění bohatství. Tímto prodejem definitivně skončila zhruba osmdesátiletá éra vlády pánů se zlatou hvězdou v erbu nad Zlínem.

Kulturní a společenské konsekvence šternberské vlády

Ačkoliv Šternberkové spravovali Zlín poměrně krátkou dobu ve srovnání s jinými rody (jako byli později Tetourové z Tetova, kteří vládli téměř sto let a město významně zvelebili), jejich historická stopa je zcela klíčová. Právě za Šternberků Zlín opustil svou středověkou venkovskou ulitu a stal se městem v pravém slova smyslu.

Kulturním a psychologickým dopadem jejich vlády bylo zformování sebevědomé vrstvy zlínských měšťanů. Díky privilegiím z roku 1397 se místní elita naučila spravovat své záležitosti, organizovat cechovní výrobu a hospodařit s přebytky. Na tyto právní základy mohli později navazovat další majitelé panství, když městu udělovali nová práva, jako bylo právo pořádání jarmarků či vaření piva.

Osmicípá hvězda „která nikdy nezapadá“ (jak zní rodové heslo rodu Nescit occasum) se tak stala symbolem zlínské kontinuity. Byla pečetěna na městských listinách, vytesána do kamene a vtiskla regionu identitu, jež překonala staletí, válečné požáry i změny režimů. Když se dnes podíváme na zlínský znak nebo na emblém Zlínského kraje, vidíme v něm zhmotněnou připomínku doby, kdy se zde rodily základy moderního obchodu a práva pod ochrannou rukou jednoho z nejvýznamnějších šlechtických rodů naší historie.

Literární zdroje

Videa (YouTube)

Zdroje a literatura (odkazy + bibliografie)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *