Když se řekne Baťa, většině lidí naskočí obraz továrny ve Zlíně a žluté reklamy na boty. Skutečný rozsah baťovského majetku ale ševcovskou dílnu mnohonásobně přesahoval: koncern držel pozemky, lesy, statky, zámky, hřebčín, filmové ateliéry, prodejní síť i banku. Tento článek mapuje, co všechno firma Baťa a rodina Baťů od přelomu století do znárodnění v Československu vlastnily, jak k tomu přišly a k čemu jim to bylo. Příběh se odehrává především na jihovýchodní Moravě, ale dotahuje se přes Slovensko až do Pováží a do podhůří Tater.
Od ševcovské dílny k pozemkové knize: jak vznikalo baťovské bohatství
Na začátku nestála fabrika, ale živnost. Když si v září 1894 Anna, Antonín a Tomáš Baťovi nechali ve Zlíně vystavit živnostenský list na obuvnické řemeslo, mladší ze sourozenců neměli na zaplacení dluhů u dodavatelů a sestra Anna držela rodinné účetnictví prakticky na kolenou. Firma T. & A. Baťa tehdy nevlastnila ve smyslu pozemkových knih téměř nic – výrobní stroje byly z velké části pronajaté, dílna v podnájmu, výroba se opírala o domácí dělníky ze Zlína a okolních valašských vsí. Zlom přišel s vojenskými dodávkami za první světové války, kdy poptávka po pevné a levné obuvi prudce vzrostla a firma poprvé mohla část zisku ukládat do hmotného majetku.
Z účetního hlediska je důležité rozlišovat dva okruhy vlastnictví, které se v běžné mluvě často mísí. Majetek firmy je to, co patřilo postupně veřejné obchodní společnosti T. & A. Baťa, od roku 1931 akciové společnosti Baťa, akc. spol. ve Zlíně a jejím dceřiným podnikům. Majetek rodiny je naopak osobní vlastnictví Tomáše Bati, jeho ženy Marie a po roce 1932 nevlastního bratra a univerzálního dědice Jana Antonína Bati spolu s jeho potomky. Hranice obou okruhů se průběžně překrývaly, protože akciová společnost byla v podstatě rodinnou firmou s jediným majoritním akcionářem a část firemních pozemků měla v pozemkové knize zapsanou přímo rodinu Baťů jako fyzické osoby, jinou část pak firma, banka, Baťův podpůrný fond, či specializovaná dceřiná společnost. Pro dnešní pohled na restituční spory a soudní rozhodnutí po roce 1989 má tento rozdíl zásadní význam: československý stát totiž v letech 1945–1948 zabavoval majetek jak firmě, tak fyzickým osobám, ale na základě různých dekretů a s různou právní logikou.
Ve stručnosti se baťovský majetek rozšiřoval ve čtyřech vlnách. První vlna spadá do let 1900–1918 a týkala se hlavně zlínského centra: drobné pozemky pod tovární budovy, dělnické kolonie, vila zakladatele a první polnosti pro firemní zásobování. Druhá vlna přišla po vzniku republiky a po pozemkové reformě v první polovině dvacátých let, kdy firma získala první velký lesní velkostatek na Valašsku. Třetí, nejdynamičtější vlna se odehrála na přelomu dvacátých a třicátých let, kdy Baťa skupoval celá panství i jednotlivá pole v okolí Zlína a Otrokovic. Poslední, čtvrtá vlna se kryje s druhou polovinou třicátých let a počátkem války – tehdy se těžiště přesouvalo na Slovensko, do Pováží a do podtatranských oblastí, kam koncern vyvážel výrobu i obytné kolonie.
Lesní a zemědělské velkostatky východní Moravy
Prvním skutečně velkým majetkem v baťovských rukou byl velkostatek Loučka u Valašského Meziříčí. Tomáš Baťa ho koupil roku 1918 od dosavadních vlastníků, kteří se v rychlém sledu střídali od počátku století. Důvody nákupu byly ryze provozní: firma rostla, potřebovala stavební dřevo pro tovární budovy, palivo pro kotelny, materiál pro výrobu obuvnických forem a kopyt – a chtěla mít zdroj pod vlastní kontrolou. Filozofie soběstačnosti podniku, jak ji Tomáš Baťa formuloval v interních směrnicích, předpokládala, že koncern bude pokud možno nezávislý na cizích dodavatelích. Lesy a polnosti tedy nebyly luxusem ani investicí do prestiže, ale logickou součástí výrobního řetězce.
Velkostatek Loučka se brzy spojil s polesím Lazy, dříve patřícím k vsetínskému panství, a vznikl tak velkostatek Lazy-Loučka o rozloze přes šestnáct set hektarů, z nichž jen necelá stovka hektarů byla zemědělská a zbytek tvořily lesní porosty Hostýnských vrchů a podhůří Vsetínska. Po první pozemkové reformě v polovině dvacátých let se výměra ještě zvětšila a statek se stal páteří firemního lesního hospodářství. Správa měla vlastní lesní úřad, vlastní lesní personál včetně hajných a polesných, vlastní těžební a manipulační skladiště a od počátku třicátých let také pilu a sušárny ve Vsetíně. V roce 1931 byla majetková práva k velkostatku převedena na akciovou společnost Baťa ve Zlíně; o rok později, po tragické smrti Tomáše Bati, je získala jeho vdova Marie Baťová.
V dubnu 1929 přibyl druhý velký kus jihovýchodní Moravy: velkostatek Zlín. Tomáš Baťa ho koupil od Štěpána Haupta, svobodného pána Buchenrode, za jedenáct milionů devět set tisíc korun československých. Šlo o panství s rozlohou kolem šestnácti set hektarů, z toho zhruba tři sta hektarů tvořila zemědělská půda v bezprostředním okolí rozrůstající se továrny. Tímto nákupem získal koncern strategickou kontrolu nad pozemky, na kterých později vyrostly nové výrobní haly, dělnické čtvrti, internáty Baťových škol práce, Baťova nemocnice a sportovní areály. Současně s pozemky koupila firma od cukrovaru Uherský Brod část velkostatku Březolupy s asi šedesáti hektary zemědělské půdy – ta posloužila především jako rezerva pro firemní zelinářství a chov hospodářských zvířat, který měl zásobovat tovární jídelny, prodejny a domácnosti zaměstnanců ve Zlíně.
Zemědělské hospodaření firmy Baťa tedy nebylo okrajovým koníčkem, ale promyšlenou součástí podnikového systému. Jeho kořeny sahají do první světové války, kdy v době přídělového systému firma poprvé začala porážet dobytek pro potřeby závodních jídelen a získala první zkušenosti s distribucí potravin; už tehdy také Tomáš Baťa nakoupil první zemědělské statky, jejichž produkty zásobovaly podnikové konzumy a prodávaly se zaměstnancům za zvýhodněné ceny. Klíčovou akvizicí se stal hospodářský dvůr Cecilka na pomezí dnešních zlínských částí Lužkovice a Příluky. Podle pamětníků sem Baťa nechal jako jeden z prvních v kraji přivézt traktor z Ameriky a předváděl okolním sedlákům, co moderní stroj dokáže; hlavním zaměřením dvora se později stal chov býků pro maso.
Ve dvacátých a třicátých letech, kdy Zlín rostl o tisíce nových obyvatel ročně, se zemědělská síť koncernu rychle rozšiřovala. Vedle Cecilky přibyly stovky hektarů na velkostatku Zlín, u Březolup, v Otrokovicích a později v Napajedlech. Koncern na těchto pozemcích pěstoval obilí, pícniny, zeleninu a ovoce a choval hovězí dobytek i drůbež. Vybudoval také moderní jatka a zpracovatelské provozy, protože stará městská porážka z konce 19. století kapacitně ani hygienicky nestačila potřebám rychle rostoucího města.
Celý řetězec byl vertikálně integrovaný podle stejné logiky jako obuvnická výroba: vlastní statky produkovaly suroviny, vlastní jatka a zpracovny je proměňovaly na potraviny a vlastní distribuční síť – závodní jídelny, podnikové prodejny (konzumy) a firemní obchody – je dostávala ke spotřebiteli. Jídlo v závodních jídelnách bylo silně dotované, v podnikových prodejnách nakupovali zaměstnanci za ceny výrazně nižší než na běžném trhu. Baťa tím sledoval tentýž princip jako v obuvnictví: zkrátit řetězec mezi výrobcem a spotřebitelem, mít pod kontrolou kvalitu, cenu i pravidelnost dodávek – a zároveň posílit loajalitu zaměstnanců, kteří byli na firmě závislí i v tom, co jedí.
Firma přitom neusilovala o úplnou potravinovou soběstačnost (prameny neumožňují přesně vyčíslit, jaký podíl zlínské spotřeby vlastní statky pokrývaly), ale snažila se do zemědělství vnést stejné metody jako do průmyslu. Okolní sedláky tlačila k melioracím, scelování polí, intenzivnímu hnojení, zavlažování a používání moderních strojů. Podle dobových analýz totiž zlínský okres nebyl potravinově soběstačný, ačkoliv mu to rozsah zemědělské půdy umožňoval – rolníci hospodařili zastarale a na trh dávali jen přebytky, které sami nespotřebovali. Baťa chtěl venkov proměnit v moderní potravinové zázemí průmyslového města a sám šel příkladem.
V druhé polovině třicátých let se zájem firmy obrátil k Napajedlům. V dražbě roku 1935 Jan Antonín Baťa vydražil velkostatek Napajedla, který do té doby patřil Marii Baltazziové, a získal tak nejen sto šedesát sedm hektarů polí a luk podél řeky Moravy, ale především napajedelský zámek a slavný hřebčín. O hřebčín měl koncern eminentní zájem, protože plánoval zachovat tradiční chov anglických plnokrevníků, který v Napajedlech kontinuálně běžel od poloviny devatenáctého století. Vedle Lazy-Loučky a Zlína vznikla tak třetí samostatná správa, jejíž charakter byl ale spíš reprezentativní a chovatelský než průmyslový. Roku 1938 nakonec do majetku přibyl velkostatek Vsetín o rozloze přibližně 1 350 hektarů, který od rodiny Thonetů koupila vdova Marie Baťová (při transakci byl její syn Tomáš J. Baťa zastoupen na základě plné moci Dominikem Čiperou), čímž se podařilo propojit lesní komplex Lazy-Loučky s revíry pod Vsetínskými vrchy a získat takřka souvislé lesní území pod jednou správou.
Firemní lesy a statky neobhospodařoval samotný koncern; pro tyto účely vznikla Správa lesů firmy Baťa, a. s. se sídlem ve Zlíně, jejíž archivní fond F 226 dnes uchovává Moravský zemský archiv. Pro vybrané reprezentativní majetky pak existovaly samostatné odpovědné správy přímo na místě – v Loučce, ve Vsetíně, v Napajedlech. Mimo jádrový komplex firma ještě vlastnila menší lesní plochy v okolí svých zahraničních továren, zejména v polském Chełmku, ve francouzském Hellocourtu nebo ve slezském Ottmuthu, ty však už spadají mimo československý rámec, na který se tento text omezuje.
Zlínské centrum: vila, zámek a srdce koncernu
Nejstarší a symbolicky nejvýznamnější nemovitostí rodiny zůstává Baťova vila ve zlínské čtvrti Čepkov. Tomáš Baťa si ji nechal stavět v letech 1908–1912, nejprve podle plánů vizovického stavitele Františka Nováka, vzápětí ale přizval na přepracování architekta Jana Kotěru, profesora pražské akademie a tehdy nejvyhledávanějšího představitele moderny v habsburské monarchii. Dům vznikl jako syntéza dobového neoklasicismu a populární anglické vily, s dvoupodlažní halou vykládanou dřevěnými kazetami a charakteristickými pavilonky po stranách vstupní chodby. Vila stojí severně od železniční trati a řeky Dřevnice, v dohledu továrny, ale dostatečně daleko, aby majitel mohl vidět svoji práci ze zahrady a zároveň si od ní v ložnici odpočinout – jediná místnost vily totiž záměrně nemá okna obrácená k závodu.
Kolem vily se postupně skládalo to, čemu se v dobových materiálech říkalo baťovský Zlín: tržnice s kinem, Masarykovy školy, nemocnice, internáty, obytné čtvrti Letná, Lesní čtvrť, Podvesná, Mokrá, později Díly. Pozemky pod těmito celky byly skupovány jednotlivě i po větších celcích od původních zlínských sedláků a od velkostatku Haupt-Buchenrode. V roce 1929 koupil Tomáš Baťa od stejného barona Haupta také samotný zlínský zámek, středověkou tvrz mnohokrát přestavovanou až do barokní a klasicistní podoby. Zámek však po krátké chvíli prodal městu Zlín, jehož byl tehdy jako starosta v čele, a vzápětí ho město pronajalo Baťovu podpůrnému fondu – firemní instituci, která pečovala o sociální záležitosti zaměstnanců a kterou Baťa využíval i k držbě některých nemovitostí. Tímto manévrem se zámek dostal do faktického užívání koncernu, aniž by byl formálně jeho vlastnictvím, a stal se klubovním domem s kavárnou, restaurací, čítárnami a sály pro zlínské spolky.
Kromě vily a zámku patřily firmě a rodině přímo ve Zlíně desítky reprezentativních vil pro vedoucí pracovníky a stovky takzvaných baťovských domků pro dělníky a úřednictvo. Část jich byla evidována na akciovou společnost, část na Baťův podpůrný fond a další část přímo na jednotlivé manažery koncernu, kteří je užívali na služební smlouvu. Patrová vila Dominika Čipery na Čepkově, vila Hugo Vavrečky v Lesní čtvrti, vila Ludvíka Gerbece od Vladimíra Karfíka v jižní části obytné zóny – to vše byly stavby z firemních peněz na firemních pozemcích, jejichž osud po roce 1945 určila konfiskace. Stavební a developerskou stránku zlínského projektu obstarávala firma Zlínská stavební a. s., projekční práce zajišťovalo proslulé baťovské stavební oddělení vedené postupně Františkem Lýdií Gahurou, Vladimírem Karfíkem a Jiřím Voženílkem; obě složky spadaly pod koncern.
Nelze pominout, že srdce koncernu se neomezovalo jen na pozemky pod stavbami a obytné domy. Firma vlastnila kompletní tovární areál na pravém břehu Dřevnice s ikonickými budovami číslovanými od jedničky po několikasetnásobek, baťovský jednadvacátý mrakodrap s ředitelskou kanceláří Jana Antonína Bati a pojízdným výtahem-kanceláří, dále filmové ateliéry ve Zlíně-Kudlově s vlastními pozemky a laboratořemi, Baťovu nemocnici, sportovní stadion, plavecký bazén a několik letovisek. Golf se v baťovském prostředí objevuje spíše jako plánovaný či provizorně zkoušený projekt: roku 1930 firma uváděla golfové hřiště na svém statku v Březolupech poblíž Zlína, později se uvažovalo také o hřišti u Horákova mlýna směrem ke Kostelci u Štípy. K majetku se počítaly i celkové fundusy Baťových škol práce, internátů pro mladé muže a pro mladé ženy, výzkumných ústavů a tiskárny, která vydávala firemní deník Zlín a desítky odborných publikací.
Druhý dech podnikání: Otrokovice, Napajedla a slovenská křídla
Již koncem dvacátých let bylo zřejmé, že ani rozsáhlý zlínský katastr nestačí pokrýt firemní apetit po nových pozemcích. V letech 1929 až 1935 firma soustavně skupovala parcely v okolí Otrokovic, dohromady přes dvě stě deset hektarů zemědělsky využívané půdy (celková plocha průmyslového a obytného satelitu zvaného Baťov byla podstatně větší). Zde Baťa postavil chemičku, koželužnu, výrobu pneumatik, mýdlárnu a obrovský sklad obuvi – a vedle nich celé čtvrti dělnických jednodomků a dvojdomků podle stejného konceptu jako ve Zlíně. Otrokovický katastr se navíc hodil pro letecké pole; v jeho blízkosti vyrostla továrna na letadla Zlínská letecká akciová společnost (ZLAS), založená v roce 1934, jejíž pozemky a haly byly rovněž součástí majetku koncernu.
V téže době se firma posouvala také po toku Moravy směrem k Napajedlům. Vedle už zmíněného velkostatku se zámkem a hřebčínem koupila Baťa pozemky podél železnice mezi Otrokovicemi a Napajedly, kde plánovala další výrobní expanzi. Zámek samotný sloužil zčásti k reprezentaci a zčásti jako sídlo manažerů koncernu a jejich rodin, a byl s nimi spjat až do znárodnění; následně přešel pod stát a po roce 1989 změnil ještě několik soukromých vlastníků. Hřebčín v Napajedlech zůstal v majetku koncernu jen krátce: už v roce 1937 se podařilo iniciativou Ing. Bohumila Tichoty a tehdejšího ředitele hřebčína Ing. Dr. Václava Michala vyměnit areál hřebčína s pastvinami a stájemi zpět do rukou státu – výměnou za otrokovické a tlumačovské pozemky, na kterých firma plánovala další výrobní expanzi. Hřebčín byl přejmenován na Státní plnokrevný hřebčín v Napajedlích a svou pověst nejvýznamnějšího chovatelského zařízení anglických plnokrevníků v Československu získal až pod státní, nikoliv baťovskou správou.
Kolem roku 1930 se baťovský zájem otočil ke Slovensku, kde tehdejší slovenská a podkarpatská část republiky nabízela levnější pozemky, dostupnou pracovní sílu a prostor pro nové podniky. V roce 1931 firma koupila dvě koželužny: v Bošanech na Ponitří a v Nových Zámcích. Bošany se staly slovenskou předsunutou základnou koncernu; od roku 1934 se k tamní koželužské výrobě přidávala také výroba kožené a později gumové obuvi. O pár let později kolem Šimonovan vyrostl rozsáhlejší projekt nového průmyslového města, založeného v roce 1938 jako Šimonovany-Baťovany, od roku 1948 známého jako Baťovany a dnes nesoucího jméno Partizánske. Pozemky pro celý urbanistický plán Jiřího Voženílka pro pět až patnáct tisíc obyvatel se koncern snažil získat už v polovině třicátých let; měly podpořit výrobu obuvnických strojů a jízdních kol, ale postupem doby se sortiment doplnil o samotnou výrobu obuvi.
Dalším slovenským satelitem se stal Svit pod Vysokými Tatrami, kde firma roku 1934 začala stavět továrnu na výrobu umělých vláken a textilu na zelené louce, doplněnou typickou kolonií cihlových rodinných domků pro zaměstnance. Kromě Bošan, Baťovan a Svitu vlastnila Baťa také prodejní síť, výrobní nebo servisní zázemí a městské nemovitosti v Nových Zámcích, Bratislavě, Popradu, Púchově, Komárnu a dalších slovenských městech. Nešlo všude o samostatná tovární města; často stačil obchodní dům, sklad, menší provoz, letiště nebo pozemková rezerva. Právě tato různorodost ukazuje, že baťovský majetek nebyl jen souborem velkých továren, ale také sítí menších bodů, které držely obchod, logistiku a správu pohromadě.
Nejvíc pozornosti dnes přitahuje koupě bojnického zámku. Nabídku na odkoupení bojnického panství od dědiců hraběte Pálffyho dostala firma Baťa již v roce 1934; kupní smlouvu však podepsala až na přelomu let 1938–1939, podle většiny pramenů počátkem roku 1939, za přibližně čtrnáct milionů korun. Součástí balíčku nebyla jen romantická silueta zámku na travertinové kupě, ale také velkostatek, pozemky a především lázně. Z pohledu koncernu to nebyla „sběratelská“ akvizice, ale praktický krok: Bojnice se nabízely jako reprezentativní rekreační a léčebné zázemí pro zaměstnance, podobně jako jiné firemní zotavovny, jen ve výrazně větším měřítku. Samotný zámek sloužil za baťovské éry jako administrativní budova, částečně také pro ubytování hostů lázní, skladování léčivého bahna, provoz kuchyně a školní zázemí. Bojnice tak hrály dvojí roli – jednou byly vizuálním emblémem prestiže, podruhé provozní střechou nad lázeňským a hospodářským celkem, který se dal řídit stejně „podnikově“ jako statek nebo továrna.
Po roce 1945 majetek na Slovensku skončil stejně jako v českých zemích pod národní správou a znárodněním; bojnický zámek byl později začleněn do státní muzejní správy a dnes ho jako národní kulturní památku spravuje Slovenské národní muzeum.
Všechny zmíněné slovenské provozy a pozemky se formálně oddělily od mateřské zlínské společnosti v roce 1939, kdy v důsledku rozdělení republiky vznikla Baťa, Slovenská účastinná spoločnosť se sídlem v Šimonovanech. Šlo o samostatný právní subjekt, byť ekonomicky a kapitálově nadále provázaný s českým koncernem. Pro dnešní právní spory potomků Jana Antonína Bati je tento detail důležitý, protože každý z nástupnických států po roce 1989 rušil odsuzující rozsudek z poválečných let podle vlastních pravidel a s vlastními důsledky pro restituce.
Nemovitosti a vedlejší majetky: domy, prodejny, hřebčín i banka
Boty, pozemky a zámky byly viditelnou špičkou ledovce; pod hladinou se ale skrýval ještě jeden okruh majetku, který koncernu zajišťoval finanční manévrovací prostor. Šlo o pravidelně rostoucí síť firemních Domů služeb, prodejních paláců s obuví a textilem v centrech českých a moravských měst, doplněných o budovy obchodních zastoupení. Nejznámější je dům v Praze na Václavském náměstí podle projektu Ludvíka Kysely z přelomu dvacátých a třicátých let, ale podobné stavby vyrostly v Liberci, v Brně, v Bratislavě, v Hradci Králové, v Olomouci, v Ostravě, v Plzni nebo v Českých Budějovicích. Většinou je vlastnila přímo akciová společnost Baťa, v některých případech specializovaná dceřiná firma Stavební a obchodní společnost Baťa. Soubor těchto obchodních paláců představoval k roku 1945 zřejmě nejhodnotnější zlomek nemovitého majetku koncernu mimo Zlín a Otrokovice.
Důležitým a často přehlíženým majetkem byl také baťovský finanční aparát. Firma nepoužívala banku jen jako vnější službu, ale budovala vlastní systém podnikových účtů, spoření, půjček a vnitřního financování. Přes něj se vyplácely mzdy, spravovaly úspory zaměstnanců, financovaly půjčky na bydlení a kryly provozní potřeby koncernu. V dobových i pozdějších textech se pro tento celek často používá zjednodušené označení Baťova banka, přesnější je však mluvit o podnikovém bankovním a úvěrovém systému, navázaném na správní centrum firmy. Vedle něj fungovala již zmíněná Baťova podpůrná organizace, později Baťův podpůrný fond, který vlastnil nebo spravoval řadu společenských, zdravotních a rekreačních objektů, mimo jiné zotavovny v Luhačovicích, na Maravánce u Vsetína a v Bystřičce v podhůří Beskyd.
Baťa se neomezoval jen na boty a cihly – ke koncernu patřil i film a tisk. Filmové ateliéry Baťa ve Zlíně-Kudlově, budované podle projektu Vladimíra Karfíka od roku 1935 (první ateliér byl dokončen roku 1936), disponovaly špičkovou technikou dovezenou z Ameriky a vlastními laboratořemi; nedaleko vyrostla i kolonie obytných domů pro filmaře, přiléhavě nazvaná Fabiánka (zkratka FAB – Filmové ateliéry Baťa).
K ateliérům se přidávala tiskárna, jejíž tradice sahala už do roku 1909. Vydávala firemní noviny – nejprve pod názvem Sdělení (od roku 1918), od roku 1932 přejmenované na deník Zlín, jehož náklad dosahoval až 130 000 výtisků a na jehož tvorbě pracovalo 21 stálých redaktorů. Firemní propaganda, reklama a vzdělávání tak nestály mimo majetkový systém; byly jeho součástí stejně jako továrna, obchodní dům nebo lesní správa.
Mezi vedlejší, ale zajímavé majetky patří letecké zázemí. Koncern provozoval hangáry v Otrokovicích, vlastní leteckou školu a flotilu dopravních letadel, jež mu sloužila pro spojení mezi zlínskou centrálou a zahraničními pobočkami. Z téže logiky vznikla i lodní doprava na Baťově kanále, vodní cestě mezi Otrokovicemi a Rohatcem, budované převážně ve druhé polovině třicátých let. Kanál byl společným technickým a hospodářským projektem, v němž se propojily zájmy státu, vodohospodářů a firmy Baťa; koncern využíval přístavní a provozní zázemí zejména pro dopravu lignitu z ratíškovických dolů do otrokovické elektrárny. K vedlejším majetkům patřily také dopravní firmy, autoopravny, čerpací stanice a benzínové sklady, které tvořily logistickou síť pro výrobu i prodejní expanzi.
Dosud nevyřčeným tématem je samotná rodina. Vedle firemních pozemků a závodů existoval osobní majetek členů Baťovy rodiny: především zlínská vila Tomáše Bati, rodinné akcie, podíly ve společnostech a některé další obytné nebo rekreační objekty. Po smrti Tomáše Bati v roce 1932 se rozhodující část vlastnické moci přesunula na Jana Antonína Baťu jako univerzálního dědice a hlavní postavu další expanze. Marie Baťová, vdova po Tomášovi, držela významný balík akcií a zůstávala spojena s částí rodinného majetku ve Zlíně. Tomáš Baťa mladší odešel před válkou do zahraničí a jeho poválečné postavení se už týkalo hlavně nezestátněné části baťovského podnikání mimo východní Evropu. Právě rozdíl mezi firemním majetkem, rodinnými akciemi a osobními nemovitostmi později komplikoval restituční spory: soudy musely znovu rozlišovat, co patřilo firmě, co rodině a co bylo zabaveno podle politických rozhodnutí poválečného státu.
Konec jedné epochy: znárodnění a stopa, která zůstala
Konec baťovského soukromého impéria v Československu nepřišel jedním rozhodnutím, ale postupně. Už během německé okupace se koncern ocitl pod silným tlakem okupačních úřadů a část výroby byla zapojena do válečné ekonomiky. Po osvobození Zlína (4. května 1945) byla do firmy zavedena národní správa; podle archivně doložených údajů k ní došlo 13. května 1945. Rozhodující právní rámec přinesl dekret prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, vyhlášený 24. října 1945 (účinný od 27. října 1945). Baťa do něj spadal jako klíčový průmyslový podnik a jeho československý majetek přešel do rukou státu. Lesní a zemědělské statky se poté oddělovaly do správy státních lesů, statků a příslušných národních podniků; nešlo tedy o jeden jediný akt v roce 1948, ale o postupné převzetí průmyslového, obchodního, lesního i zemědělského majetku státem.
Proti Janu Antonínu Baťovi vedl Národní soud v Praze v nepřítomnosti řízení pro kolaboraci a hospodářskou zradu; v roce 1947 ho odsoudil k patnácti letům těžkého žaláře, zostřeného každoročně v den 15. března temnou komůrkou, a ke ztrátě občanské cti a propadnutí veškerého majetku. Rozsudek se opíral o spornou interpretaci některých jeho válečných obchodních kroků, mimo jiné o jednání baťovských poboček s německými úřady a o údajný odklon zisků mimo území republiky. V téže době se v pramenech objevují také doklady o finanční podpoře československého exilu a o snaze udržet zahraniční větve koncernu mimo dosah nacistické správy. V roce 2007 byl rozsudek soudně zrušen, samotná otázka odškodnění ovšem zůstává otevřená a soudy v Česku i na Slovensku ji opakovaně řeší v neprospěch potomků.
Fyzicky se znárodněný majetek brzy proměnil. Ze zlínských závodů se po roce 1945 stal nejprve národní podnik Baťa; od 1. ledna 1949 nesl název Svit. Vila Tomáše Bati přešla pod stát a sloužila řadu let jako Dům pionýrů, později jako zázemí pedagogických institucí; v devadesátých letech ji získala Nadace Tomáše Bati a otevřela ji veřejnosti. Zlínský zámek zůstává ve vlastnictví města a slouží Muzeu jihovýchodní Moravy a regionální galerii. Filmové ateliéry v Kudlově procházely několika podobami, od zestátněné filmové výroby přes Krátký film až po současné soukromé subjekty. Napajedelský zámek prošel po roce 1989 sérií soukromých vlastníků, hřebčín v Napajedlech přežil jako samostatný subjekt a chová anglické plnokrevníky dodnes. Bojnický zámek zůstal ve správě slovenského státu a po požáru roku 1950 byl obnoven jako muzejní památka.
O bývalé lesní velkostatky Lazy-Loučka a Vsetín se začalo soudit hned v roce 1990. Restituční řízení vedl Tomáš Baťa mladší a jeho právní zástupci a vyústilo k roku 1992 v navrácení obou statků rodině; vznikla obchodní společnost B. F. P., Lesy a statky Tomáše Bati, spol. s r. o. se sídlem v Loučce u Valašského Meziříčí, která dnes obhospodařuje přibližně dva tisíce osm set hektarů lesa v Hostýnských a Vsetínských vrších. Po smrti Tomáše Bati mladšího v roce 2008 zdědila společnost jeho manželka Sonja Ingrid Bata, a po její smrti v roce 2018 přešla pod Bata Shoe Foundation (Bata Schuh Stiftung) se sídlem ve Švýcarsku. Jde tak o jeden z mála případů, kdy se část původního baťovského majetku po desítkách let znovu sjednotila pod rodinné, byť dnes nadační vlastnictví.
Ve spletitém příběhu baťovského majetku zůstává jeden méně okázalý detail. Mezi listinami z poválečné konfiskace se opakovaně objevují drobné položky: knihovny, sbírky umění, jezdecké postroje, automobily, šachové stolky, plánky továren ve Wynnewoodu i v Möhlinu, plány budoucích staveb na pomezí Hané a jižní Moravy, korespondence s architekty z Holandska, Belgie a Spojených států. Tyto věci se nestaly předmětem velkých titulků, ale právě v nich je nejlépe vidět, jak rozsáhlou a jak detailní pavučinu firma a rodina kolem sebe utkaly. Když po roce 1948 přešla pavučina pod správu státu, mnohé zmizelo, mnohé se přesunulo do archivů, leccos se rozkradlo. Co zbylo, dnes čtenář najde v pozemkových knihách, v archivním fondu Správy lesů firmy Baťa v Moravském zemském archivu, ve sbírkách Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně, ve fondech regionálních muzeí na Valašsku a Slovácku – a v paměti měst, která Baťa za necelé půlstoletí dokázal proměnit.
Literární zdroje
Obrázky (odkazy)
- https://www.nadacetomasebati.cz/historie – Baťova vila ve Zlíně, oficiální stránky Nadace Tomáše Bati, historické a současné fotografie.
- https://zam.zlin.eu/objekt/49-vila-tomase-bati – Vila Tomáše Bati, dokumentace v rámci Zlínského architektonického manuálu, dobové i současné snímky.
- https://www.batuvregion.cz/cs/mista/batova-vila – Vila Tomáše Bati ve Zlíně, fotogalerie projektu Baťův region.
- https://zam.zlin.eu/objekt/20-zlate-jablko – Náměstí Míru ve Zlíně, historické snímky předbaťovské podoby centra, kde firma postupně skupovala pozemky.
- https://www.lesybata.cz/cz/fotogalerie/lesni-majetek – Lesní majetek Lazy-Loučka a Vsetín, fotografie spravovaného území v Hostýnských a Vsetínských vrších.
- https://www.lesybata.cz/o-spolecnosti/historie-lesniho-majetku – Historické mapky a snímky velkostatků Loučka, Lazy a Vsetín na webu B. F. P., Lesy a statky Tomáše Bati.
- https://www.batovany.sk/architektura/ – Baťovany (dnešní Partizánske), historické a současné fotografie urbanistického plánu Jiřího Voženílka.
- https://register-architektury.sk/sk/objekt/250-batovany-priemyselne-mesto – Baťovany jako průmyslové město, slovenský Register modernej architektúry.
- https://batastory.net/cs/milniky/bata-sa-vracia – Bojnický zámek a slovenské majetky firmy Baťa, fotogalerie portálu Bata Story.
- https://www.atzijebatov.cz/historie-batova/ – Baťov u Otrokovic, historické snímky z časů budování průmyslového a obytného satelitu.
- https://www.zlin.eu/zlinsky-zamek-cl-117.html – Zlínský zámek a sad Svobody, oficiální stránky města Zlína s historickými fotografiemi.
- https://www.muzeum-zlin.cz/ – Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, sbírky věnované Baťovi a baťovskému Zlínu.
Videa (YouTube)
- https://www.youtube.com/watch?v=Y2nGcD8jjGM – Tomáš Baťa – příběh muže, který obul svět (Česká televize, dokument).
- https://www.youtube.com/watch?v=_xZuCo5p_6Q – Hledání ztraceného času: Baťův Zlín (Česká televize, archivní film).
- https://www.youtube.com/watch?v=I9HVTuUTuQI – Jan Antonín Baťa – muž, který chtěl změnit svět (dokumentární film).
- https://www.youtube.com/watch?v=mdKnTeoJ4qE – Zlín – město Baťa (dokumentární cyklus o architektuře a urbanismu).
- https://www.youtube.com/watch?v=6QVwejO9krw – Baťovci na zámku (slovenský dokument o bojnickém panství a období firmy Baťa).
- https://www.youtube.com/watch?v=KuFp8BUjnFY – Lesy a statky Tomáše Bati (prezentační video společnosti B. F. P. o navráceném majetku).
Zdroje a literatura
- Pokluda, Zdeněk: Sedm století zlínských dějin. Zlín: Muzeum jihovýchodní Moravy, 2006.
- Pokluda, Zdeněk: Ze Zlína do světa – příběh Tomáše Bati. Zlín: Nadace Tomáše Bati, 2016.
- Lehár, Bohumil: Dějiny Baťova koncernu (1894–1945). Praha: SNPL, 1960.
- Erdély, Eugen: Baťa – švec, který dobyl svět. Praha: Archa, 1932 (reprint Zlín 1990).
- Cekota, Antonín: Geniální podnikatel Tomáš Baťa. Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1981.
- Ševeček, Ondřej – Jemelka, Martin (eds.): Company Towns of the Bata Concern. History – Cases – Architecture. Stuttgart: Franz Steiner Verlag, 2013.
- Horňáková, Ladislava: Fenomén Baťa – zlínská architektura 1910–1960. Zlín: Krajská galerie výtvarného umění, 2009.
- Mašláň, Stanislav: Lesní hospodářství firmy Baťa. Vsetín: Muzeum regionu Valašsko, 2018. Dostupné online: https://media.muzeumvalassko.cz/mrv/media/data/ostatni/ostatni-maslan-lesy-bata-2018.pdf
- Mašláň, Stanislav: Zemědělství firmy Baťa. Vsetín: Muzeum regionu Valašsko, 2019. Dostupné online: https://media.muzeumvalassko.cz/mrv/media/data/ostatni/ostatni-maslan-bata-2019.pdf
- Český rozhlas Zlín: Tomáš Baťa známý neznámý: Hospodářský dvůr Cecilka jako srdce potravinové soběstačnosti. https://zlin.rozhlas.cz/tomas-bata-znamy-neznamy-hospodarsky-dvur-cecilka-jako-srdce-potravinove-9612512
- Kvasnicová, Oľga: Baťa v Ponitrí – Bošany a Baťovany (kapitola v: Company Towns of the Bata Concern, 2013).
- Malovcová, Božena: Vznik a vývoj baťovské fabriky ve Svitu (1934–1945) (kapitola v: Company Towns of the Bata Concern, 2013).
- Moravský zemský archiv v Brně, fond F 226 Správa lesů firmy Baťa, akc. spol., Zlín – inventář Pavel Blacérek, Jan Řezníček.
- B. F. P., Lesy a statky Tomáše Bati, spol. s r. o.: Historie lesního majetku. https://www.lesybata.cz/o-spolecnosti/historie-lesniho-majetku
- Nadace Tomáše Bati: Historie Baťovy vily. https://www.nadacetomasebati.cz/historie
- Zlínský architektonický manuál: https://zam.zlin.eu/
- Bata Story (slovenský portál): https://batastory.net/
- Česká televize: Baťa přišel o majetek neoprávněně. https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/bata-prisel-o-majetek-neopravnene-dnes-chteji-potomci-odskodneni-299481
- Česká televize: Baťova rodina chce na Slovensku vrátit majetek za miliardy. https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/batova-rodina-chce-na-slovensku-vratit-majetek-za-miliardy-311669
- Seznam Zprávy: Vlastnil ho Baťa i šéf ruského Suchoje. Teď se zámek v Napajedlech prodává. https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ekonomika-byznys-reality-vlastnil-ho-bata-i-sef-ruskeho-suchoje-ted-se-zamek-v-napajedlech-prodava-293193
- Deník: Slavný zámek na Slovensku koupila firma Baťa. https://www.denik.cz/cestujeme-do-sveta/bojnicky-zamek.html
- Novinky.cz / Právo: Baťova rodina chce po Slovensku miliardy za poválečné zabavení majetku. https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-batova-rodina-chce-po-slovensku-miliardy-za-povalecne-zabaveni-majetku-197672
- Baťa ve světě / World of Bata: Slovensko. https://svet.tomasbata.org/evropa/slovensko/
- Knihovna Františka Bartoše ve Zlíně: Působení firmy Baťa na Slovensku a jeho ohlasy v tisku. https://www.kfbz.cz/sites/default/files/souboryredakce/bata_slovensko_clanek_preprint.pdf
- Letková, Viera: Jan Antonín Baťa (Historický časopis / SAV, studie k poválečnému obrazu a znárodnění). https://www.sav.sk/journals/uploads/03071355Letková.pdf
- Masařík, Jan: Znárodňování v Československu po roce 1945 na příkladu firmy Baťa. Vysoká škola ekonomická v Praze. https://www.vse.cz/vskp/38309_znarodnovani_v ceskoslovensku_po_roce_1945_na_prikladu_firmy_bata
- Kolumber, David: Koncern Baťa prizmatem vývoje po druhé světové válce. Masarykova univerzita. https://is.muni.cz/th/onkkl/rigpr-Koncern_Bata_vybrane_pr_aspekty.pdf
- Halada, Andrej: O hřištích, která nebyla postavena. Na vzduchu – cyklo & golf & spol. http://www.navzduchu.cz/golf/o-hristich-ktera-nebyla-postavena/
- Baťův kanál, o. p. s.: Historie Baťova kanálu. https://www.batacanal.cz/vodni-cesta/historie.html
- Zlínský architektonický manuál: Baťa Film Studio (1935–1936, arch. Vladimír Karfík). https://zam.zlin.eu/en/object/115-bata-film-studio
- Bata Story: Baťa na Slovensku: Bojnický zámok bol majetkom firma Baťa. https://www.batovany.sk/bata-na-slovensku-bojnicky-zamok-bol-majetkom-firma-bata/
Poznámka ke zdrojům: Některé starší prameny (Lehár 1960, Erdély 1932) uvádějí mírně odlišné údaje o výměrách velkostatků oproti pozdějším pracím (Mašláň 2018, 2019, fond F 226 MZA). Tam, kde se prameny rozcházejí, vychází článek z údajů archivních pramenů a Muzea regionu Valašsko, případně volí opatrnější formulaci. U Baťovy vily se v institucích objevují datace 1907–1912 (Nadace Tomáše Bati), 1908–1912 i 1909–1912; text používá údaj 1908–1912, který se nejčastěji vyskytuje v odborné literatuře. Spory o restituci majetku po Janu Antonínu Baťovi řeší česká a slovenská justice odlišně a články v médiích se v některých číslech rozcházejí; přesné odhady tržní hodnoty zabaveného majetku se proto pohybují v širokém rozpětí od desítek milionů korun po miliardy.