Zlín je dnes považován za jedno z nejucelenějších funkcionalistických měst světa – a za tímto příběhem stojí muž narozený v nejchudší části tohoto města, syn cihlářského dělníka, který se vlastní pílí a baťovskou štědrostí propracoval až k tvorbě, jíž obdivovaly přední světové metropole. František Lýdie Gahura nebyl jen architektem; byl urbanistou, sochařem, teoretikem a spoluautorem vize, která proměnila malé moravské město v mezinárodně sledovaný urbanistický experiment. Jeho jméno patří neodmyslitelně k dějinám města Zlína i k širšímu dědictví východní Moravy.
Vzdělání a počátky kariéry
František Gahura se narodil v rodině cihlářského dělníka ve Zlíně-Kudlově. V letech 1902–1910 navštěvoval měšťanskou školu a poté se v Uherském Hradišti vyučil štukatérskému řemeslu u sochaře Antonína Amorta. Původním jménem pouze František, druhé jméno Lydie přijal v roce 1916 po sňatku se spolužačkou Lydií Rousovou – ona zároveň přijala jméno Františka.
V roce 1910 nastoupil na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, kde studoval modelování u profesorů Josefa Drahoňovského a Celdy Kloučka. V letech 1914–1917 zde pokračoval studiem dekorativní architektury u slovinského architekta Jože Plečnika, jehož přístup k materiálu, prostoru a konstruktivní logice ho hluboce formoval. Po válečné přestávce nastoupil v roce 1919 na Akademii výtvarných umění v Praze (AVU), kde studoval architekturu u Jana Kotěry, zakladatele moderní české architektury. Kotěra v téže době projektoval pro Zlín zahradní obytnou čtvrť a byl to právě on, kdo upozornil Tomáše Baťu na Gahurovy schopnosti.
Gahura tak prošel třemi výrazně odlišnými architektonickými školami: secesní ornamentální tradicí u Kloučka, Plečnikovým spirituálním racionalismem a Kotěrovým moderním funkcionalismem. Tato kombinace mu zajistila rozhled, který se v tehdejší regionální architektonické praxi nevyskytoval běžně.
Pro firmu Baťa začal pracovat ještě během studií. Po dokončení AVU v roce 1923 se do Zlína vrátil natrvalo. Od roku 1924 nastoupil jako vedoucí stavební kanceláře Baťových závodů – pozice s přímou odpovědností za veškerou firemní projekci. U firmy pracoval bez přerušení do roku 1945, kdy závody přešly pod státní správu. V letech 1933–1946 zastával zároveň funkci prvního městského architekta Zlína.
Urbanistická koncepce Zlína a typizovaný konstrukční systém
V roce 1924 Gahura předložil Tomáši Baťovi urbanistický program „Továrna v zahradách„: tovární haly volně rozmístěné v rozsáhlé zeleni, propojené sítí parků a travnatých ploch. Tento princip byl základem pro přeměnu celého Zlína na zahradní průmyslové město. Koncept zahradního města (garden city) nebyl nový – rozvinul jej britský urbanista Ebenezer Howard na přelomu 19. a 20. století – ale v případě Zlína byl aplikován na existující průmyslové město, řízené jediným podnikem, který měl zároveň roli zaměstnavatele, stavebníka i správce.
Gahura vypracoval celkem tři regulační plány Zlína – v letech 1921, 1927 a 1934. Plán z roku 1927 byl prvním systematicky realizovaným. Poslední z nich, tzv. plán Velkého Zlína z roku 1935, zahrnoval i okolní obce a formoval celý zlínský region. Výrazným zásahem do podoby města byl i Gahurův projekt adaptace Zlínského zámku z roku 1929. Tomáš Baťa tehdy zámek odkoupil a Gahura nechal zbourat původní ohradní zdi, čímž zámecký park organicky propojil s městem a otevřel jej veřejnosti.
Základním stavebním nástrojem pro rozvoj Zlína byla standardizovaná konstrukční forma: monolitický železobetonový skelet s modulem 6,15 × 6,15 metru, sloupy kruhového průřezu a výplněmi z režných cihel. Tento typizovaný systém zlevnil a zrychlil výstavbu a sjednotil vizuální charakter města. Zlínský model se stal vzorem pro budování dalších baťovských průmyslových měst v Československu (Baťov v Otrokovicích) i v zahraničí (Borovo v Chorvatsku, Chelmek v Polsku, Ottmuth v Německu a Batanagar v Indii).
Stavby, které definovaly podobu Zlína
Gahurovo dílo ve Zlíně je rozsáhlé a pestré. Při pohledu na katalog jeho realizací je zřejmé, že nešlo o architekta úzce zaměřeného na jeden typ staveb – projektoval radnice i kaple, školy i kina, obchodní domy i nemocniční pavilony, rodinné domy i internáty.
Jednou z prvních a symbolicky nejvýznamnějších realizací byla zlínská radnice, dokončená roku 1924. Gahura ji projektoval jako svou závěrečnou diplomovou práci, odborná porota ji vybrala v soutěži a stavba byla realizována. Je to pozoruhodný příběh: město dostalo radnici přímo z diplomové práce svého budoucího architekta. Budova je kompaktní, věž v nároží evokuje středověkou městskou bránu – jako by chtěl Gahura říct, že moderní město stojí na hrdé historii. Socha kováře na severní fasádě v Bartošově ulici je rovněž Gahurovo sochařské dílo. Radnice je dnes kulturní památkou.
Ve stejné době vznikala obytná kolonie „Domov“ na Čepkově (1923–1926): soubor standardizovaných rodinných domků v zeleni, jeden z prvních příkladů moderního dělnického bydlení ve střední Evropě. Mezi ranými sochařskými pracemi Gahury ve Zlíně jsou kamenná socha J. A. Komenského před měšťanskou školou (1920) a poprsí F. Bartoše a B. Němcové.
V letech 1926–1936 vznikal nemocniční areál, na němž Gahura uplatnil standardizovaný konstrukční systém v nové funkci. Nemocnice jako soubor samostatných pavilonů v zeleni odpovídala tehdejším hygienickým požadavkům a zároveň architektonické vizi prosvětleného, vzdušného prostoru. Podobně roku 1927 navrhl soubor obecných škol, které nesly původně označení „Masarykovy pokusné školy“ – název, který v sobě nesl reformní pedagogický záměr. Gahura se tehdy nepohyboval jen v oblasti stavební techniky, ale vstupoval do diskuse o tom, jak má vypadat vzdělání, pracovní prostředí a bydlení v moderní průmyslové společnosti.
Pozn.: kvůli havarijnímu stavu byly budovy „Masarykovy pokusné školy“ v roce 1988 odstřeleny. Místo zůstalo přes 20 let prázdné a teprve v roce 2010 zde bylo otevřeno nové Kongresové a Univerzitní centrum podle návrhu Evy Jiřičné.
Originálním urbanistickým přínosem byl parkový prospekt v centru Zlína, lemovaný dvěma řadami internátů pro baťovské mladé muže a ženy. Tento zelený bulvár nebyl jen estetickým gestem; byl sociální infrastrukturou. Tisíce mladých dělníků a dělnic přicházelo do Zlína z venkova, z Valašska, Slovácka i ze Slovenska. Internáty jim zajišťovaly střechu nad hlavou, vzdělávací programy a sociální život. Gahura tento prostor navrhl tak, aby byl lidský, proporcionální a srostlý se zelení.
Často se objevuje faktická nepřesnost, která Gahurovi výhradně připisuje také autorství sousedního Velkého kina (1931) s kapacitou přes 2 000 míst. Autorem původního návrhu Velkého kina byl ve skutečnosti architekt Miroslav Lorenc. Kvůli vážným sporům o finanční rozpočet se zástupcem firmy Dominikem Čiperou ale Lorenc od projektu odstoupil a stavbu v pozměněné, úspornější podobě dokončil právě F. L. Gahura. Ve Zlíně, kde Baťa zaměstnával desítky tisíc lidí a kde firemní kultura prostupovala celým životem města, mělo kino roli veřejného prostoru, který firma záměrně kultivovala.
Mimo Zlín navrhl Gahura standardizovanou koncepci obchodních domů firmy Baťa, podle níž se stavěly jednotné prodejny po celé republice – v Berouně, Mladé Boleslavi, Kolíně, Mělníku, Čáslavi, Slaném, Brandýse nad Labem i na Václavském náměstí v Praze. Tato síť obchodních domů přenesla zlínský architektonický jazyk do měst po celé zemi a dnes je řada z nich chráněnými kulturními památkami.
Památník Tomáše Bati: vrchol díla
V létě 1932 zahynul Tomáš Baťa při havárii letadla na zlínském letišti. Zpráva zasáhla město jako blesk. Baťa byl nejen zaměstnavatelem desítek tisíc lidí, ale byl symbolem celého projektu – vize, energie, odvaha. Jak uctít takového člověka? Jak postavit stavbu, která nebude jen hrobkou nebo pomníkem, ale skutečným výrazem toho, čemu věřil?
Gahura odpověděl Památníkem Tomáše Bati, dokončeným roku 1933, přesně rok po tragické smrti zakladatele, otevřeným u příležitosti prvního výročí havárie. Stavba stojí na vrcholu svažitého parkového terénu, na severním konci prospektu internátů, a završuje tak celou urbanistickou severojižní osu, kterou Gahura systematicky budoval. Je to skleněný hranol – průhledný, světelný, vzdušný. Beton, ocel a sklo tvoří prostor, který je prázdný v dobrém smyslu slova: nepotřebuje výzdobu, protože sám o sobě je výpovědí. Gahura o svém záměru řekl: „Chtěl bych, aby architektura památníku vyjadřovala velkorysost, jasnost, vzlet, optimismus i prostotu – to byly všechno zvláštnosti Tomáše Bati.“ Tato věta je zároveň popisem stavby i charakteristikou muže, jemuž je zasvěcena.
Pozn.: památník bývá přirovnáván k moderní parafrázi na vrcholnou gotiku – ne v detailech, ale v principu: štíhlý skleněný hranol stoupá do výšky jako katedrála, propouští světlo, odkazuje na cosi přesahujícího každodenní provoz. Dnes je Památník Tomáše Bati po rozsáhlé rekonstrukci (2016–2019) znovu přístupný veřejnosti a je považován za jedno z nejzásadnějších děl meziválečného funkcionalismu v Evropě.
Sochařský rozměr Gahurovy tvorby se v jeho díle prolíná s architekturou. Byl o něm říkán bonmot, že je „nejlepším sochařem mezi architekty a nejlepším architektem mezi sochaři.“ Sochy a plastiky, které umísťoval do svých budov, nebyly dekorací nalepenou na fasádu; byly součástí celkové kompozice. V sakrální architektuře to platilo dvojnásob: (1927) byl první Gahurovou sakrální stavbou a kaple sv. Václava v Kudlově (1929) – přímo v jeho rodišti – jsou malé, ale mimořádně pečlivě komponované stavby, kde plastický detail a architektonická forma tvoří celek.
Sociální, kulturní a politický kontext Gahurovy tvorby
Gahura nepůsobil ve vzduchoprázdnu. Jeho kariéra se odehrávala v době, kdy se Evropa bouřlivě přeměňovala – první světová válka zničila starý řád, vzniky nových států přinesly nové ambice, průmysl se rozvíjel nevídanou rychlostí a architektura dostala novou sociální úlohu: nejen stavět domy, ale formovat způsob života. Funkcionalismus – směr, jemuž Gahura patřil – nebyl jen estetický program; byl to program sociální. Čistá forma, racionální prostor, přirozené světlo, hygienické podmínky: to vše mělo zlepšit život lidí, kteří do té doby žili ve stísněných, tmavých a nezdravých podmínkách.
Ve Zlíně byl tento program realizován s mimořádnou důsledností, a to díky specifické konstelaci: firma Baťa měla kapitál, vůli a politický vliv (Tomáš Baťa byl od roku 1923 starostou Zlína), Gahura měl vzdělání, talent a věrnost vizi. Výsledek byl, z pohledu tehdejší doby, téměř utopický – a přesto skutečný. Zlín bylo město plné zelených čtvrtí, moderních škol a nemocnic, sportovišť, kulturních zařízení. Dělníci měli přístup ke vzdělání i kultuře. Bylo to „firemní město“ a jako takové neslo s sebou i sociální kontrolu, paternalistické rysy a ideologické nároky, které se odrážely v baťovské filosofii práce a výkonu. Tato ambivalence – utopie i kontrola zároveň – dodnes živí historické a sociologické debaty o zlínském modelu.
Gahura sám nebyl politikem; byl odborníkem ve službách vize, s níž se ztotožňoval. Pracoval pro Baťu do roku 1945, kdy po skončení války a po přechodném období Baťovy závody zabrala státní správa. Komunistický převrat v roce 1948 uzavřel jakoukoli možnost návratu k předválečnému zlínskému modelu. Gahura odešel roku 1946 do Brna, kde pracoval nejprve jako zemský plánovatel a na sklonku života jako vědecký pracovník ve Výzkumném ústavu architektury. Zemřel 15. září 1958.
Jeho teoretické myšlení bylo zachyceno v knize Estetika architektury (vydána 1943), ve které shrnul poznatky o vztahu technického rozvoje stavebnictví a estetické podoby architektury. Tato práce ho řadí nejen mezi praktiky, ale i mezi teoretiky oboru – v Československu té doby výjimečná kombinace. Za celoživotní dílo mu byl roku 1957 udělen Řád práce, a to ještě za jeho života. V meziválečném období získal mezinárodní ocenění: Grand Prix, Diplom d’Or a Diplom Honoré na výstavách v Paříži.
Odkaz pro Zlín a pro moravskou architekturu
Co po sobě Gahura zanechal? V prvé řadě konkrétní stavby, z nichž mnohé jsou dnes kulturními památkami a přitahují architektonické poutníky z celého světa. Zlín je zapsán do různých katalogů a průvodců meziválečného funkcionalismu po boku Brna, Prahy nebo Berlína. Gahurův konstrukční modul 6,15 × 6,15 metru je dodnes viditelný na každém kroku v centru města – v rytmu oken, v proporcích fasád, v pravidelnosti dvorů a průchodů.
Ale Gahurův odkaz je hlubší než součet jeho staveb. On a Vladimír Karfík – druhý klíčový architekt baťovského Zlína – jsou považováni za zakladatele zlínské urbanistické a architektonické tradice. Tato tradice spočívá v přesvědčení, že průmyslové město nemusí být ošklivé, že práce a bydlení se nevylučují s přírodou a kulturou, a že architektura má sociální závazek vůči těm, kdo v ní žijí.
Gahurův příběh je navíc příběhem sociální mobility, která je v kontextu východní Moravy přelomu 19. a 20. století vzácná. Syn cihlářského dělníka z Kudlova se dostudoval u dvou z největších mistrů středoevropské architektury a pak se vrátil domů – aby přestavěl místo, kde se narodil. Tato návratová dynamika je pro východomoravský region charakteristická: mnoho generací odcházelo za vzděláním a pak se vracelo s novými znalostmi, aby proměnilo kraj. Gahura je jedním z nejsilnějších příkladů tohoto vzorce.
Památník Tomáše Bati – jeho vrcholné dílo – byl po důkladné obnově v roce 2019 znovu otevřen veřejnosti; dnes funguje jako kulturní centrum a místo architektonické pouti, které ročně přivítá tisíce návštěvníků.
Nejviditelnějším symbolem Gahurova odkazu zůstává ovšem samotné centrum Zlína: náměstí Práce, parkový prospekt, radnice, Památník – to vše je Gahura. Když se procházíte Zlínem a cítíte, že město má řád, logiku a proporce, stojíte ve světě, který on navrhl.
Nejvýznamnější stavby a Gahurův přínos
- Zlínská radnice (1922–1924) – Diplomová práce, vítěz soutěže. Fasáda s autorskou sochou kováře. Kulturní památka.
- Obytná kolonie „Domov“ (Čepkov, 1923–1926) – Standardizované dělnické domky s předzahrádkami.
- Nemocniční areál (1926–1936) – Pavilonový komplex v parkové zeleni.
- Kostel sv. Antonína Paduánského, Míškovice (1927) – Funkcionalistická sakrální stavba s plastickými prvky.
- Masarykovy pokusné školy (1927) – Zbořeny pro havarijní stav v r. 1988. Na jejich místě vyrostlo o 20 let později (2010) Univerzitní a Kongresové centrum Zlín.
- Zlínský zámek (úpravy 1929) – Gahura nechal odstranit ohradní zdi a zámecký park spojil s veřejným prostorem města.
- Kaple sv. Václava, Kudlov (1929) – Menší sakrální stavba propojující architekturu a plastiku.
- Obchodní dům, náměstí Práce (1930/1931) – Vzor pro celostátní síť prodejen Baťa.
- Velké kino (1931) – Společná realizace: původní návrh M. Lorenc, dokončeno F. L. Gahurou.
- Lesní hřbitov ve Zlíně (1931/1932) – Hřbitov citlivě integrovaný do vzrostlého lesního porostu.
- Internáty, parkový prospekt (30. léta) – Ubytovací soubor vymezující zelenou severojižní osu Zlína.
- Památník Tomáše Bati (1933) – Skleněný hranol (rekonstrukce 2016–2019). Jedno z klíčových děl funkcionalismu v Evropě.
- Síť obchodních domů Baťa (30. léta) – Prodejny napříč Československem (Praha, Brno, Liberec aj.).
Galerie starších pohlednic města Zlína
Literární zdroje
Videa (YouTube)
- Zlín – funkcionalistické město Baťovy éry (ČT) – dokument České televize o architektuře Zlína
- Tomas Bata Memorial – Zlín – prezentace Památníku Tomáše Bati po rekonstrukci
- Zlin: Bata’s Modernist City – anglicky mluvený dokument o urbanismu baťovského Zlína
Zdroje a literatura
Online zdroje:
- Zlínský architektonický manuál (ZAM): zam.zlin.eu/architekt/4-frantisek-lydie-gahura
- Nadace Tomáše Bati – profil F. L. Gahury: nadacetomasebati.cz/frantisek-lydie-gahura
- Památník Tomáše Bati – o stavbě: pamatnikbata.eu/o-pamatniku
- Archiweb – profil architekta: archiweb.cz/frantisek-lydie-gahura
- Kudy z nudy – 10 staveb F. L. Gahury: kudyznudy.cz/aktuality/10-staveb-architekta-frantiska-lydie-gahury
- Encyklopedie dějin Brna – profil osobnosti: encyklopedie.brna.cz
- Biografický slovník českých zemí (Historický ústav AV ČR): biography.hiu.cas.cz
- Turistický informační portál Zlína – veřejné stavby: visitzlin.eu/verejne-stavby
- Galerie výtvarného umění ve Zlíně – Stopy architektů: galeriezlin.cz
- Modernism in Architecture – Gahura: modernism-in-architecture.org
Literatura:
- DVOŘÁK, Kamil. František Lýdie Gahura – projekty, realizace a sochařské dílo. Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně.
- GAHURA, František Lýdie. Estetika architektury. 1943.
- HORŇÁKOVÁ, Ladislava (ed.). Slavné vily Zlínského kraje. Praha: Foibos, 2008.
- ŠEVEČEK, Ondřej. Zrození Baťovy průmyslové metropole: továrna, město a každodenní život ve Zlíně v letech 1900–1938. Zlín: Krajská galerie výtvarného umění, 2009.
- POKLUDA, Zdeněk. Ze Zlína do světa: příběh Baťovy průmyslové a obchodní expanze. Zlín, 2004.