Vladimír Karfík patří k nejvlivnějším československým architektům 20. století. Jeho jméno se nesmazatelně spojilo s funkcionalistickou tváří Zlína, s baťovským způsobem stavění a s linií moderny, která vede z Prahy přes Paříž a Chicago zpátky do jihovýchodní Moravy. Pro tento web stojí za pozornost hned z několika důvodů: navrhl nejznámější výškovou stavbu meziválečného Československa, vychoval generace slovenských architektů a po celý život zůstal pevně spjat s krajem mezi Bílými Karpaty, Chřiby a Moravskoslezskými Beskydy.
Slovinský rodák s pražským školením
Karfíkův životopis začíná v hornickém městečku Idrija, dnes ve Slovinsku, tehdy ještě v Rakousko-Uhersku. Narodil se zde 26. října 1901 do rodiny českého lékaře, který v Idriji působil ve službách monarchie. Rodina se brzy po jeho narození přestěhovala zpět do Prahy, kde Vladimír prožil dětství i celá školní léta. Pražské prostředí přelomu století mu otevřelo zcela jiný kulturní obzor než alpské městečko, ve kterém se narodil; vyrůstal v době, kdy se česká architektura teprve hledala mezi doznívající secesí, neoklasicismem a prvními pokusy o moderní výraz.
Po válce nastoupil na Fakultu architektury a pozemního stavitelství Českého vysokého učení technického v Praze, kde studoval v letech 1919 až 1924. K jeho učitelům patřili zástupci konzervativnějšího křídla Josef Fanta nebo Antonín Engel, ovšem mezi spolužáky se ocitli architekti, kteří záhy patřili k československé avantgardě, mezi nimi Karel Honzík, Adolf Benš nebo Jaroslav Fragner. Část studia strávil i na pražské Akademii výtvarných umění ve školení Jana Kotěry, jednoho ze zakladatelů moderní české architektury. Z této kombinace vzešel mladý architekt, který odborně rozuměl konstrukci a stavebnímu inženýrství, ale zároveň se cítil doma v debatách o funkcionalismu, konstruktivismu a urbanismu, jak je vedly tehdejší časopisy Stavba, Stavitel nebo ReD.
Už během studií se Karfík zapojil do Spolku posluchačů architektury a Klubu architektů. Pohyboval se v prostředí, kde se mladá generace odmítala spokojit s kopírováním historických slohů a hledala odpověď na otázku, jak má vypadat architektura průmyslové, demokratické republiky. Obrysy jeho profesního zaměření, totiž průmyslové, dopravní, administrativní a obchodní stavby, se zde rýsovaly už v zárodku. Bylo zřejmé, že po škole nezůstane v Praze; tehdejší doba mladým architektům doslova nabízela cestu do světa.
Paříž u Le Corbusiera a americká škola u Wrighta
V roce 1925 odjel Karfík do Paříže a stal se českým stážistou v ateliéru Le Corbusiera. Působil zde především v letech 1925–1926 a podílel se na pracích, které dnes patří ke klíčovým momentům dějin moderny – mimo jiné na studiích slavného Plan Voisin, urbanistické vize, která chtěla nahradit část pravobřežní Paříže rastrem výškových budov v zeleni. Pro mladého architekta z Prahy šlo o přímý vstup do laboratoře evropského funkcionalismu. Stejně podstatné byly i osobní kontakty: v Paříži se setkal s Adolfem Loosem, jehož vlivu se nikdy úplně nezbavil a jehož přístup ke kompozici fasád a vnitřních prostor se později promítl i do Karfíkových zlínských vil.
V roce 1927 odjel do Spojených států amerických. Začal v Chicagu, ve velkém ateliéru Holabird & Root, který patřil k tehdejší špičce v navrhování mrakodrapů. Práce na vysokých administrativních budovách amerického Středozápadu mu dala technickou školu, kterou v Evropě nebylo kde získat – tedy zkušenost s konstrukcí, výtahy, vzduchotechnikou a logistikou kanceláří ve vysokých budovách. Krátce poté se v Chicagu zcela náhodou setkal s Frankem Lloydem Wrightem. Karfík se k němu připojil v roce 1928 a v letech 1928–1929 působil v jeho ateliéru v Taliesinu. Pobyt u Wrighta mu otevřel jiný pól modernismu, vstřícnější ke krajině, materiálu a obyvateli než přísný evropský racionalismus, a přinesl mu schopnost spojovat oba jazyky.
V Chicagu se v roce 1929 setkal také s Janem Antonínem Baťou. Setkání mělo praktické pozadí: bratr Tomáše Bati hledal pro firmu mladé, světem protřelé architekty a Karfík se mu jako pražský absolvent s pařížskou i americkou stáží jevil jako ideální posila. V Americe se zároveň naplno rozjížděla velká hospodářská krize, návrat do Evropy začal dávat smysl. 3. května 1930 nastoupil Vladimír Karfík do projekčního, později stavebního oddělení Baťových závodů ve Zlíně. Bylo mu necelých devětadvacet let a v rukou držel pověření, o jakém v té době jen málokterý jeho vrstevník mohl uvažovat.
Patnáct let pro firmu Baťa: stavební oddělení a tvář Zlína
Mezi lety 1930 a 1946 se Karfík stal jednou z klíčových postav, které dávaly konkrétní podobu rychle rostoucímu Zlínu. Stavební oddělení firmy Baťa fungovalo jako velký interní ateliér, ve kterém se pracovalo na všem od typového rodinného domku po průmyslové haly, obchodní domy a urbanistické plány baťovských satelitů po celém světě. Karfík v něm postupně získal vedoucí roli a podílel se na podobě desítek budov, které dnes tvoří jádro městské památkové zóny.
Zásadní byly hned první roky. Významně se podílel na dokončení Společenského domu, dnes známého jako Hotel Moskva, jehož stavba byla zahájena podle projektu Miroslava Lorence. Po Lorencově odchodu od firmy Baťa se prosadilo Karfíkovo řešení hotelových pokojů a podle něj byla budova dokončena. Stavba s charakteristickou železobetonovou konstrukcí, jednotným modulem 6,15 × 6,15 metru a fasádou z pohledových cihel se stala jedním z určujících objektů zlínského centra. V letech 1935–1936 navrhl pro Otrokovice Společenský dům s nezvyklým trojcípým půdorysem, který prozrazoval jak Karfíkův smysl pro provozní řešení, tak jeho schopnost nečekaně variovat strohý baťovský modul. Ve stejném období se podílel na prvních filmových ateliérech ve Zlíně i na mezinárodní soutěži firmy Baťa na rodinný dům, kam se díky jeho kontaktům dostal do poroty také Le Corbusier. Vlastní soutěžní návrh si po skončení postavil ve čtvrti Nad Ovčírnou a deset let v něm s rodinou bydlel; ze stavby je dodnes patrná inspirace prérijními domy Franka Lloyda Wrighta i loosovský přístup k vnitřnímu prostoru.
Vrcholem zlínského období i Karfíkovy meziválečné tvorby je Baťův mrakodrap, oficiálně budova č. 21, postavený podle jeho projektu v letech 1936 až 1938, s dokončováním některých částí ještě v roce 1939. Vedení firmy původně počítalo se třemi spojenými pětietážovými administrativními budovami pro dva tisíce úředníků; Karfík přišel s odvážným protinávrhem jediné výškové budovy a Janu Antonínu Baťovi se nápad zalíbil. Šestnáctietážní administrativní budova, často uváděná také jako sedmnáctipodlažní podle způsobu počítání podlaží, s výškou přes sedmdesát sedm metrů patřila v době dokončení k nejvyšším administrativním stavbám v Československu a k mimořádným výškovým stavbám evropského funkcionalismu. Karfík v ní zhmotnil svou americkou zkušenost: železobetonový skelet, modul 6,15 × 6,15 metru, klimatizace, rychlovýtahy, potrubní pošta a vlastní telefonní ústředna byly v evropském kontextu výjimečné. Mediálně nejslavnějším detailem se stala pojízdná kancelář ředitele Jana A. Bati, koncipovaná jako klimatizovaná místnost zabudovaná do výtahu, vybavená pracovním stolem, telefony a umyvadlem. Dnes se obvykle připomíná spíše jako technický unikát a symbol baťovského způsobu řízení než jako běžně využívaná kancelář.
Karfík ovšem ve Zlíně a okolí nestavěl jen velké veřejné budovy. Pro firmu Baťa navrhl řadu typových rodinných domků v různých variantách – od malých dělnických dvojdomků po nadstandardní vilky, jako byl typový dům č. 633/3 ve čtvrti Nad Ovčírnou s charakteristickou malou schodišťovou halou. Jako vášnivý sportovec a tenista projektoval také sportoviště: tenisové kurty a koupaliště v Otrokovicích a ve Zlíně, jehož „Baťák“ s betonovým skluzem a moderní technikou patřil v meziválečné době ke špičkovým provozům střední Evropy (v původní podobě se nedochoval). Po druhé světové válce se vrátil k zlínské bytové výstavbě návrhem třípatrových bytových domů s tzv. švédskými pavlačemi, ve kterých se zlínské zahradní město posunulo směrem ke skandinávskému pojetí kolektivního bydlení.
Stavby v regionu, baťovské satelity a evropská stopa
Karfíkova tvorba se neomezila na samotný Zlín. V přímém okruhu jihovýchodní Moravy realizoval řadu staveb, které dohromady tvoří souvislou architektonickou linii, jakou v daném prostoru zanechalo jen málo architektů. V Otrokovicích kromě již zmíněného Společenského domu projektoval bytové a sportovní stavby spojené s rozšiřováním zdejší pobočky firmy Baťa. V Brně navrhl několik baťovských obchodních a administrativních objektů, mezi nimi Dům služeb, který patřil k prvním úkolům, jaké mu firma Baťa svěřila ještě v rané fázi spolupráce. Účast na typových rodinných domech a celkovém urbanismu zlínského zázemí pak Karfíka vepsala i do podoby dalších baťovských lokalit a městských čtvrtí.
Firma Baťa zároveň své prototypy vyvážela. Karfík se podílel na podobě baťovských satelitů, tedy průmyslových měst a kolonií, které vyrůstaly podle stejného urbanistického a architektonického klíče jako Zlín. K nejznámějším patří britské East Tilbury, pro které vytvořil regulační a urbanistické řešení továrního areálu a obytného zázemí. Karfíkovy realizace nebo varianty jeho typových řešení lze najít i v dalších zahraničních baťovských střediscích. Z tohoto hlediska se zlínský modul stal jedním z nejúspěšnějších československých kulturních exportů 20. století a Karfík byl jedním z jeho hlavních autorů.
Mimo samotný Zlín navrhoval také baťovské obchodní domy a domy služeb. K nejznámějším patří meziválečný obchodní dům v Amsterdamu a meziválečný obchodní dům v Liberci, který je dodnes chápán jako jedna z výrazných realizací funkcionalistické obchodní architektury v českých zemích. Vědomé zacházení s rastrem fasády, prosvětlenou prodejní halou a logickým provozem v těchto stavbách naplno ukázalo, co se Karfík naučil v Chicagu i u Le Corbusiera. Jeho podpis najdeme i na dalších stavbách, jako jsou baťovské obchodní a administrativní objekty v Bratislavě nebo školské a obytné objekty na západním a středním Slovensku, ke kterým se dostal po roce 1946.
Bratislavská léta a slovenská stopa
Po druhé světové válce se Karfíkova kariéra otočila o devadesát stupňů. Firma Baťa procházela znárodněním, samotný Zlín se proměnil v Gottwaldov a vedoucí architekt jeho zlatých třicátých let se musel přeorientovat. V roce 1946 přijal nabídku přejít na nově zakládanou Fakultu architektury a pozemního stavitelství Slovenské vysoké školy technické v Bratislavě. Stal se jedním z těch, kdo na Slovensku spoluzakládali první vysokoškolské pracoviště pro architekty, a desítky let zde formoval celé generace studentů. Vedl katedru, v letech 1956 až 1958 byl děkanem fakulty. Vyučování ukončil v roce 1971 a od roku 1971 do roku 1979 pak působil zejména jako vědecký pracovník ve Státním ústavu pro urbanismus a územní plánování, známém pod zkratkou URBION.
Vedle pedagogiky a urbanistického výzkumu pokračoval i v projekční praxi. Na Slovensku navrhoval bytové soubory, školské budovy, průmyslové haly a městské zásahy. Mezi nejvíce ceněné patří jeho administrativní a vzdělávací budovy v Bratislavě, na kterých se uplatnila stejná konstrukční pečlivost, jakou znal ze Zlína. Kvalit meziválečných realizací sice tyto poválečné stavby zpravidla nedosáhly – tlak normalizované typové výstavby byl příliš silný – ale Karfík si v nich udržel charakteristický smysl pro modul, ekonomii a funkční jasnost. V roce 1956 obdržel za celoživotní dílo Státní cenu a stal se jedním z nejuznávanějších architektů, jaké tehdejší Slovensko mělo.
Karfíkova mezinárodní pověst nezeslábla. Mezi lety 1931 a 1956 byl členem mezinárodního sdružení CIAM (Mezinárodní kongresy moderní architektury), tedy organizace, která určovala směřování modernistického urbanismu. V letech 1979 až 1982 přednášel na Fakultě architektury na Maltě, kde také projektoval. Za Atlantikem se stal v roce 1985 čestným členem Amerického institutu architektů (AIA), což byla pro architekta z východního bloku v té době zcela mimořádná pocta. Po roce 1989 obdržel zlatou medaili prezidenta republiky Václava Havla. Posledních třináct let života strávil v Brně, kde 6. června 1996 zemřel ve věku čtyřiadevadesáti let.
Karfík a region: odkaz pro Moravu i Slovensko
Karfíkův vztah k jihovýchodní Moravě byl pracovní i osobní. Patnáct let prožil ve zlínském prostředí, navrhl zde stavby od malých vilek po nejvyšší administrativní budovu meziválečného Československa a podílel se na urbanistickém zarámování baťovských čtvrtí. Pro region je dnes klíčové několik jeho realizací: Mrakodrap, který funguje jako sídlo Zlínského kraje a finančního úřadu a v šestnácté etáži nabízí veřejnosti vyhlídkovou terasu s kavárnou; Společenský dům (Hotel Moskva), stále jeden z hlavních středobodů zlínského centra; otrokovický Společenský dům s trojcípým půdorysem; rodinný dům Nad Ovčírnou; bytové domy se švédskými pavlačemi na Letné. K tomu se přidávají desítky typových objektů, které se zlínským modulem ovlivnily i podobu dalších baťovských lokalit doma i v zahraničí.
Na Slovensku zanechal odkaz spíše skrze pedagogiku a urbanistické úvahy než skrze jednu velkou ikonickou stavbu. Bratislavská fakulta architektury z něj učinila jednoho z patriarchů celé moderní slovenské architektonické školy; mnozí pozdější představitelé bratislavské scény, od strukturalistických šedesátých let po hledání postmoderny, se hlásili k jeho výuce. V odborné rovině pomáhal formulovat otázky územního plánování, dopravních uzlů a městské hygieny v období, kdy se Slovensko proměňovalo z venkovské země v urbanizovanou společnost. Význam jeho slovenského období podtrhují i pamětní akce: bratislavské fakulty mu pravidelně věnují konference, výstavy a publikace.
Z hlediska širšího odkazu stojí Karfík na zvláštním místě. Patřil k té generaci československých architektů, kteří se nespokojili s rolí provinčních pokračovatelů evropských vzorů, ale aktivně zasahovali do hlavního proudu světové moderny. Jeho stavby přežily změny režimů, znárodnění firmy Baťa, gottwaldovskou éru i transformaci po roce 1989. Mrakodrap dnes patří mezi technické a architektonické unikáty střední Evropy a je chráněn jako kulturní památka; dochované zlínské vily, hotely i bytové domy z jeho okruhu vytvářejí to, čemu se dnes říká „Zlínský architektonický manuál“ a čeho se kraj drží jako turistické a kulturní značky. Karfík tak zůstává příkladem architekta, který spojil malé regionální město s velkým mezinárodním dialogem moderny – a u kterého stojí za to číst nejen seznam staveb, ale i příběh, jak ke každé z nich přišel.
Literární zdroje
Videa (YouTube)
- Baťův mrakodrap – komentovaná prohlídka – přehled videí komentovaných prohlídek včetně pojízdné kanceláře J. A. Bati.
- Architekt Vladimír Karfík – dokument ČT – televizní dokumenty a reportáže o jeho životě a díle.
- Zlínská architektura a Baťa – Česká televize – seriály a dokumenty o zlínské architektuře a kontextu firmy Baťa.
- Baťovy stavby – nejvýznamnější realizace – přehled videí o výstavbě Zlína a baťovských satelitech.
- Vladimír Karfík – Slovenská technická univerzita Bratislava – přednášky a vzpomínkové akce na Karfíka jako pedagoga.
Zdroje a literatura
- Vladimír Karfík, profil architekta, Zlínský architektonický manuál, https://zam.zlin.eu/architekt/3-vladimir-karfik.
- Vladimír Karfík, archiweb.cz, https://www.archiweb.cz/vladimir-karfik.
- Architekt Vladimír Karfík pomáhal dát tvář Baťovu Zlínu, ČTK / archiweb.cz, https://www.archiweb.cz/n/home/architekt-vladimir-karfik-pomahal-dat-tvar-batovu-zlinu.
- Bartošová, N.: Karfík’s „Swedish“ Balconies, Architektúra & urbanizmus, 2023, https://architektura-urbanizmus.sk/2023/01/26/karfiks-swedish-balconies-the-shift-from-the-garden-city-conception-to-scandinavian-inspiration-in-the-context-of-bata-company-housing-in-zlin/.
- Vladimír Karfík – architekt, urbanista, vysokoškolský pedagog, Baťovská Zruč, https://batovska-zruc.cz/vladimir-karfik.
- Vladimír Karfík, Nadace Tomáše Bati, https://www.nadacetomasebati.cz/vladimir-karfik-2.
- Architect Vladimír Karfík, his period and architecture, Fakulta architektury STU, Bratislava, https://alfa.stuba.sk/architect-vladimir-karfik-his-period-and-architecture/.
- Karfík Vladimír, Register modernej architektúry Slovenska, https://register-architektury.sk/architekti/karfik-vladimir.
- Baťův mrakodrap, Národní památkový ústav, Památkový katalog, https://pamatkovykatalog.cz/batuv-mrakodrap-12750059.
- Baťův mrakodrap – sídlo Zlínského kraje, Zlínský kraj, https://zlinskykraj.cz/bauv-mrakodrap-sidlo-zlinskeho-kraje.
- 21. budova – Baťův mrakodrap, Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, https://www.muzeum-zlin.cz/21-budova-stranka.
- Baťův mrakodrap, Wikipedie, encyklopedický přehled (orientačně), https://cs.wikipedia.org/wiki/Baťův_mrakodrap.
- Vladimír Karfík, Wikipedia, encyklopedické heslo (orientačně), https://en.wikipedia.org/wiki/Vladimír_Karfík.
- Vladimir Karfik, Architectuul, https://architectuul.com/architect/vladimir-karfik.
- Bartošová, N.: The Plurality of Approaches to Vladimír Karfík’s work, Múzeum a kultúrne dedičstvo, https://www.muzeologia.sk/index_htm_files/MKD_1_23_Bartosova.pdf.
- Vladimír Karfík: Building No 21 in Zlín, monografie, Městská knihovna v Praze, https://www.mlp.cz/katalog/titul/vladimir-karfik-building-no-21-in-zlin/3998723.
- Sedlák, J. a kol.: Slavné vily Zlínského kraje, Foibos Books, Praha, 2008.
- Novák, P.: Zlínská architektura 1900–1950, Pozimos, Zlín, 1993.
- Horňáková, L. (ed.): Tomáš Baťa – obuvník a vizionář, Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, 2016 (kapitoly o stavebním oddělení a Karfíkovi).
- Ševeček, O.: Zrození Baťovy průmyslové metropole, Veduta, České Budějovice, 2009.
Poznámka ke zdrojům: Ve starší literatuře se rozcházejí údaje o roku dokončení Baťova mrakodrapu (uvádí se 1938, někdy 1939, ojediněle i 1940 v souvislosti s dokončováním interiérů) a o přesných rozměrech pojízdné kanceláře Jana A. Bati (5 × 5 m podle Muzea jihovýchodní Moravy, 6 × 6 m podle některých starších zdrojů). V textu je proto podržen údaj odpovídající dnešní památkářské evidenci.