Leoš Janáček: skladatel, který proměnil řeč Moravy v hudbu

Leoš Janáček patří k nemnoha českým skladatelům, jejichž dílo dnes pravidelně zní v New Yorku, Londýně i Tokiu, a přesto zůstává neoddělitelně spjato s konkrétním koutem východní Moravy. Narodil se v Hukvaldech pod Beskydami, žil v Brně a celý život se vracel k řeči, písním a krajině moravských Karpat. Jeho příběh je příběhem vesnického učitelského syna, který přetavil nářečí Lašska a melodiku slováckých písní v moderní hudební jazyk dvacátého století. Právě proto je Janáček tématem pro Moravské Karpaty: jeho hudba je beze zbytku regionální i světová zároveň.

Z Hukvald do Brna: začátek Janáčkovy cesty

Leoš Janáček se narodil 3. července 1854 v Hukvaldech, na panství olomouckého arcibiskupství v podhůří Beskyd. Otec Jiří Janáček působil v obci jako kantor, řídící učitel a chrámový varhaník, matka Amálie pocházela z rodiny tkalce a sama dobře hrála na klavír. Rodina byla početná – Jiří a Amálie přivedli na svět čtrnáct dětí, z nichž čtyři zemřely v útlém věku a Leoš byl v pořadí devátý – a finančně skromná, což u Leoše napevno usadilo představu, že hudba je práce, řemeslo a každodenní disciplína, ne salonní zábava. Hukvaldy a okolní vesnice Lašska – Kunčice pod Ondřejníkem, Kozlovice, Frýdlant nad Ostravicí – nebyly pro něj jen rodištěm, ale celoživotním mentálním ukotvením, kam se vracel až do konce života.

V jedenácti letech, v roce 1865, ho otec poslal do Starého Brna jako fundatistu, tedy žáka podporovaného z klášterní nadace. Tehdejší ředitel kůru Pavel Křížkovský, jeden z prvních systematických sběratelů moravských lidových písní a vynikající sbormistr, se stal pro chlapce první autoritou. Od Křížkovského převzal Janáček dvě věci, které ho neopustily: úctu k folklornímu materiálu jako k vážnému uměleckému zdroji a přesvědčení, že česká chrámová a sborová hudba potřebuje vlastní moravský hlas, nejen ozvuk Vídně či Prahy. V Brně vystudoval c. k. slovanský ústav ku vzdělání učitelů (Slovanský učitelský ústav) a od poloviny sedmdesátých let na něm v rámci cvičné školy učil hudbu; krátce také zastupoval Křížkovského ve vedení starobrněnského kůru.

Důležitý je rok 1874, kdy Janáček odjel studovat na pražskou varhanickou školu k Františku Skuherskému. V Praze prožil rok v podmínkách až asketických – bez klavíru cvičil prý na klaviatuře nakreslené na stole – a školu zakončil s vyznamenáním už v roce 1875. Pražský pobyt mu otevřel dveře k německé hudbě a k pojetí kompozice jako exaktního řemesla, ne jen improvizovaného nadání. Po návratu do Brna se postupně etabloval jako sbormistr, dirigent Filharmonického spolku Beseda brněnská a autor prvních recenzí v hudebních listech. Brno té doby bylo provinční rakouské město s českou většinou a německou správou; nabízelo posty, ale nenabízelo velké světové publikum, a Janáček to dobře věděl.

Od konce sedmdesátých let začal pravidelně psát do hudebních časopisů, mimo jiné do Cecilie a Hudebních listů, které v Brně sám redigoval. Nastavil v nich vlastní kritický standard: žádné záměrné chválení věhlasných jmen, ale věcný rozbor partitur, který kombinoval analytickou pečlivost s nemilosrdně kritickým tónem. Tyto rané publikační aktivity jsou klíčem ke skladatelově pozdější nezávislé pozici vůči pražskému hudebnímu centru – už v době, kdy o něm v Praze téměř nikdo nevěděl, měl Janáček vlastní estetický program promyšlený a obhájený na stránkách brněnských časopisů.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let podnikl dva krátké, ale zásadní zahraniční pobyty. V akademickém roce 1879/1880 studoval na konzervatoři v Lipsku u Leo Grilla a Oskara Paula, vzápětí ve Vídni u Franze Krenna. Z obou škol odešel zklamaný – cítil, že tamní pedagogové ho buď nedoceňují, nebo se snaží přetvořit jeho hudební myšlení do schémat pozdního romantismu. Tato zkušenost ho ale paradoxně osvobodila: pochopil, že jeho cesta nepovede přes wagnerovskou nebo brahmsovskou estetiku, ale přes vlastní moravský materiál a vlastní pozorování řeči a zvuku. Po návratu do Brna v roce 1881 se oženil se svou bývalou žákyní Zdenkou Schulzovou, dcerou ředitele učitelského ústavu Emiliana Schulze, a téhož roku otevřel v Brně vlastní varhanickou školu, kterou vedl bezmála čtyři desetiletí, dokud z ní v roce 1919 nevznikla brněnská konzervatoř.

Rodinné vazby zůstávaly pro Janáčka po celý život důležité. Měl bratra Františka, který v sedmdesátých letech 19. století odešel za prací do carského Ruska a působil tam jako strojní inženýr; spolu s ostatními sourozenci s ním skladatel pravidelně korespondoval. Právě skrze bratra a skrze čtení ruských klasiků – Tolstého, Dostojevského, Gogola, Ostrovského – se v Janáčkovi formoval celoživotní obdiv ke slovanské literatuře. V Brně spoluzakládal Ruský kroužek, organizoval přednášky o ruské hudbě a více než jednou prohlásil, že česká hudba se má slovansky přiklonit na východ, ne na západ. Pozdější opery Káťa Kabanová a Z mrtvého domu i rapsodie Taras Bulba jsou přímým pokračováním tohoto raného slovanofilního obratu.

Folkloristika a teorie nápěvků mluvy

Zkušenost s Křížkovským by sama o sobě k vážné folkloristice nestačila, kdyby se Janáček v polovině osmdesátých let nepotkal s Františkem Bartošem, gymnaziálním profesorem a národopiscem ze Slovácka. Bartoš byl o generaci starší a měl za sebou už několik svazků sebraných moravských písní; Janáček mu nabídl spolupráci jako hudební redaktor. Jejich společné dílo, sbírka Národní písně moravské, v nově nasbírané (vydávaná v devadesátých letech) a navazující menší výbory, představuje jeden z vrcholů středoevropské etnomuzikologie konce 19. století. Janáček v ní notoval, srovnával varianty, dohlížel na rytmickou a tonální přesnost a do předmluv psal teoretické poznámky o stavbě moravské písně.

Na rozdíl od pražského pojetí folkloru, které tehdy stále ještě považovalo lidovou píseň za surovinu k „uhlazení“ v salonním slohu, prosazoval Janáček naprosto opačný přístup: nářečí, ozdoby, nepravidelné rytmy, modální tóniny, drsnost intonace – to vše má v zápisu zůstat, protože v tom je jádro estetické hodnoty. Tento postoj ho vedl k systematickému terénnímu sběru po Lašsku, Valašsku a Slovácku. Cestoval do Velké nad Veličkou, do Rožnova, do Štramberka, do Hukvald a do dalších míst, zaznamenával zpěvy ženců, formanů, ovčáckých pomocníků i tanečních muzik, fixoval taneční typy jako sedlcká, vrtěná, čardáš, hulán či starobrněnské lašské tance.

Praktickým výsledkem této práce nebylo jen několik knižních sbírek, ale i konkrétní hudební díla, která dnes patří k nejhranějším orchestrálním kusům počátku dvacátého století. Cyklus Lašských tanců (vznikal postupně od konce osmdesátých let, definitivní podoba později) přebírá taneční materiál z hukvaldského a frýdeckého okolí a převádí jej do barevné, virtuózně instrumentované řeči orchestru. Podobně Valašské tance a baletní pantomima Rákoš Rákoczy s námětem ze Slovácka ukazují, že Janáček uměl folklor zaranžovat, aniž by ho vykostřil. Hluboce ho přitom zajímala etnografická kontextualizace: ke každé písni si poznamenával místo, jméno zpěváka, čas záznamu a často i detail společenské situace – výslužka, svatba, dožínky, funus.

Vedle terénního sběru rozvinul Janáček originální teorii nápěvků mluvy. Přibližně od přelomu století začal v zápisníku systematicky notovat útržky reálné mluvené řeči – obchodníků na trhu, dětí na ulici, žebraček na nádraží, ošetřovatelek u nemocných – a hledal v nich melodické křivky, které prozrazují emoci, věk, kraj i sociální postavení mluvčího. Z této empirické laboratoře vyrostla jeho operní deklamace: postavy na jevišti zpívají blízko tomu, jak by skutečně mluvily, a hudba se přizpůsobuje rytmu češtiny, případně lašského či slováckého nářečí. Pro vývoj evropské opery to byl tichý, ale zásadní obrat; odděluje to Janáčka od Smetany i Dvořáka a předjímá to operní deklamaci dvacátého století.

Nápěvky mluvy měly druhotný ohlas v jeho teoretických článcích v Hlídce, v Lidových novinách i v časopise Dalibor. V dlouhé řadě drobných statí Janáček vysvětloval, že melodie české řeči se neustále mění podle situace, sociálního rozvrstvení a regionálního dialektu, a že skladatel, který ji nestuduje, riskuje, že jeho opera bude znít jako přeložený italský nebo německý vzor. Týmiž myšlenkami se inspirovala řada mladších českých skladatelů – zejména Janáčkovi brněnští žáci Vilém Petrželka, Osvald Chlubna a Pavel Haas; v širším smyslu se s janáčkovskou deklamací musela vyrovnávat i další česká hudební moderna včetně Bohuslava Martinů. Tradice „brněnské opery“, kterou ve druhé polovině dvacátého století mezinárodně prosadili dirigenti jako Sir Charles Mackerras a František Jílek, je přímým pokračováním janáčkovské deklamace.

Od Šárky k Její pastorkyni

První Janáčkovy větší skladby vznikaly v duchu pozdního romantismu a mladý autor byl v nich zřetelně pod vlivem Antonína Dvořáka, kterého si nesmírně vážil a s nímž ho pojilo přátelství opřené i o společnou cestu po Slovácku v osmdesátých letech. K dílům tohoto období patří první opera Šárka, dokončená koncem osmdesátých let podle libreta Julia Zeyera. Zeyer Janáčkovi povolení k zhudebnění odepřel, takže opera čekala na premiéru desítky let; přesto ji autor později revidoval a v Brně byla nakonec uvedena až ve dvacátých letech 20. století. Šárka ukazuje romantického Janáčka, který hledá vlastní jazyk, ale ještě jej nenašel.

Zlomovým dílem se stala Její pastorkyňa, mimo Moravu uváděná pod jménem hlavní postavy Jenůfa. Janáček na ní pracoval celá devadesátá léta a prvních pár let nového století; libreto si vytvořil sám podle stejnojmenného dramatu Gabriely Preissové, které otřáslo českou veřejností drsným obrazem moravského venkova s vraždou novorozeněte. Hudba Pastorkyně je založena na nápěvcích mluvy, na slováckém folklorním materiálu (zejména v úvodním obraze ve mlýně) a na hutné, takřka filmové orchestraci, která reaguje na každý posun v psychologii postav. Premiéra v Brně v roce 1904 vzbudila pozornost regionální, ale celonárodní průlom přišel až v roce 1916, kdy operu po dlouhém zdráhání uvedlo Národní divadlo v Praze pod taktovkou Karla Kovařovice; pražský úspěch otevřel cestu k uvedení ve Vídni v roce 1918 a krátce nato po celém světě. Janáčkovi bylo v té chvíli šedesát dva let.

Tragickým podtextem Pastorkyně byla smrt skladatelovy dcery Olgy. Narodila se 15. srpna 1882 a zemřela 26. února 1903 v necelých jednadvaceti letech v rodičovském bytě na Starém Brně. Olga si od dětství nesla oslabené srdce po spále, kterou prodělala společně s mladším bratrem Vladimírem; v roce 1902 odjela na pozvání strýce Františka do Petrohradu, kde se nakazila tyfem, a po návratu do Brna podlehla kombinaci obou nemocí. Olze Janáček partituru Pastorkyně dedikoval a do hudby se promítla bolest, která už nikdy úplně neutichla. Manželství Leoše a Zdenky Janáčkových bylo po této ztrátě těžce poznamenané; o syna Vladimíra přišli již dříve – chlapec narozený 16. května 1888 zemřel 9. listopadu 1890 ve věku dvou let na spálu. Oba pohřby spolu se ztrátou společného životního rytmu znamenaly pro rodinu trvalou ránu. Janáček unikal do práce, do terénu a do brněnské varhanické školy, ze které postupně vyrostlo živé hudební centrum.

Mezi Šárkou a Pastorkyní stojí ještě dvě méně známé operní práce: jednoaktovka Počátek románu a Osud, dokončený krátce po roce 1905. Osud je svým způsobem klíčový: opouští venkovskou tematiku a zasazuje děj do lázeňského prostředí Luhačovic, které pro Janáčka znamenaly pravidelný letní pobyt a důležitý životní i tvůrčí prostor. Osud je tak nejen hudební partiturou, ale i biografickou stopou, která propojuje východomoravské lázně se skladatelovým niterným světem.

Mezi velkými operními celky stojí ještě méně známá, ale velmi významná sborová tvorba. Na přelomu století nalezl Janáček v poezii Petra Bezruče – básníka Slezských písní – ideální text pro mužský sbor. Tři mužské sbory na slova Petra Bezruče – Kantor Halfar (osud českého učitele tlačeného germanizací), Maryčka Magdónova (baladický příběh dcery beskydského havíře) a Sedmdesát tisíc (nářek nad polonizací těšínských Čechů) – spojují Bezručovu sociální rozhořčenost s Janáčkovou hudební deklamací. Maryčka Magdónova je dodnes považovaná za jeden z vrcholů české sborové literatury a její odkazy na Staré Hamry, Ostravici a beskydské havíře dávají sboru charakter karpatské sociální fresky. Vedle bezručovských sborů napsal Janáček také kantátu Amarus a duchovní skladbu Otčenáš, v níž propojil tenorový sólový hlas se sborem, harfou a varhanami.

Pozdní zázrak posledního desetiletí

Jedním z nejpozoruhodnějších rysů Janáčkova životopisu je intenzita pozdní tvorby. Většina velkých skladatelů má v šedesáti letech za sebou hlavní díla; Janáček je teprve začínal psát. Mezi pražskou premiérou Pastorkyně v roce 1916 a smrtí v srpnu 1928 vytvořil čtyři další zralé opery, dvě smyčcová kvarteta, klavírní cyklus Po zarostlém chodníčku v definitivní podobě, písňový cyklus Zápisník zmizelého, Glagolskou mši, Sinfoniettu, rapsodii Taras Bulba, dechový sextet Mládí, Concertino pro klavír a komorní soubor a desítky drobnějších skladeb. Tato pozdní vlna přepsala dějiny české hudby a posunula Janáčka mezi nejvýznamnější evropské skladatele dvacátého století.

Opera Káťa Kabanová podle Ostrovského Bouře vznikla na začátku dvacátých let a svým osobně laděným ženským portrétem položila základ k typu janáčkovských hrdinek: žen uvězněných v nemilosrdné společenské mašinerii, které se hudbou stávají tragicky velkými. Příhody lišky Bystroušky vznikly podle seriálu v brněnských Lidových novinách, jehož kresby vytvořil Stanislav Lolek a texty k nim napsal Rudolf Těsnohlídek; děj se odehrává v hájemství kolem Bílovic nad Svitavou, tedy už mimo vlastní východní Moravu, ale duch lesa, lidských vesnických typů a koloběhu přírody zůstává obecně moravský – a přesahuje žánr „pohádkové opery“ do meditace o životě a smrti. Věc Makropulos podle Karla Čapka přenesla Janáčka do moderního činoherního prostředí počátku dvacátého století; opera Z mrtvého domu podle Dostojevského, dokončená krátce před skladatelovou smrtí, je naopak tvrdou freskou vězeňského života a patří k nejintenzivnějším operním dílům dvacátého století vůbec.

Mimo operu vznikla v posledním desetiletí orchestrální díla, která dnes patří k pilířům koncertního repertoáru. Sinfonietta z roku 1926, věnovaná „československým ozbrojeným silám“, otevírá monumentální fanfárou žesťů a přenáší do orchestru dechové fanfáry, které si autor zapsal při vojenském koncertu v Písku. Glagolská mše, dokončená rovněž v roce 1926, je velkou liturgickou skladbou na staroslověnský text – Janáček se k ní výslovně přihlásil jako k projevu slovanské sounáležitosti, nikoli k církevnímu obřadu, a v dopise hudebnímu kritikovi Ludvíku Kuncovi rozhořčeně odmítl jeho čtení Mše jako projevu stárnoucího skladatele vracejícího se ke zbožnosti – žádný „stařec“, žádný „věřící“, ohradil se. Rapsodie Taras Bulba podle Gogola vznikla částečně už za první světové války a je výrazem skladatelovy rusofilie, kterou si nesl od mládí.

Komorní hudba pozdního Janáčka má dvě emocionální centra. První smyčcový kvartet z roku 1923 nese podtitul Z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty a vyrovnává se s tématem žárlivosti a ženské tragédie. Druhý kvartet, dopsaný několik měsíců před skladatelovou smrtí, autor sám pojmenoval Listy důvěrné a otevřeně v něm zhudebnil svůj vztah ke Kamile Stösslové: dochovaná korespondence ukazuje, jak silně se tato pozdní inspirace promítala do jeho tvůrčí práce. Písňový cyklus Zápisník zmizelého na básnický cyklus zveřejněný původně anonymně v Lidových novinách, dnes nejčastěji připisovaný Ozefu Kaldovi, propojuje folklorně laděný zdroj s vrcholnou vokální zralostí; klavírní cyklus Po zarostlém chodníčku patří k nejhranějším Janáčkovým klavírním dílům v koncertních sálech i ve výuce.

V srpnu 1928 odjel skladatel s Kamilou Stösslovou a jejím jedenáctiletým synem Ottou na letní pobyt na Hukvaldy. Podle tradované verze se nachladil při hledání chlapce, který se ztratil v lese; jiné prameny okolnosti líčí opatrněji jako prochladnutí během posledního hukvaldského pobytu. Zápal plic se rychle rozvinul a 12. srpna 1928 Janáček zemřel v sanatoriu v Moravské Ostravě. Pohřben byl s velkou ceremonií v Brně na Ústředním hřbitově. V té chvíli mu bylo čtyřiasedmdesát let a měl za sebou nejproduktivnější dvanáctiletí svého života.

Vztah ke kraji, perličky a janáčkovský odkaz

Vztah Leoše Janáčka k východní Moravě nebyl folklorní pózou ani vlastenecky předváděnou kulisou. Byl konstitutivní. Hukvaldský rodný kraj poskytl jeho hudbě nářeční materiál, intonační kostru a typ vyprávění; brněnské období mu dalo institucionální zázemí; Slovácko a Luhačovice mu otevřely další vrstvu zvukového a emocionálního světa. Když Janáček v posledním desetiletí života pracoval na svých vrcholných operách, dělal to pod psychologickým vlivem dvou krajů zároveň: Beskyd a slováckého podhůří Bílých Karpat.

Lašsko, dnes etnograficky vymezené přibližně mezi Ostravou, Frýdkem-Místkem, Příborem a Novým Jičínem, je kraj přechodový – už ne valašský, ještě ne slezský, jazykově a hudebně specifický právě v tom míšení. Janáček byl jedním z prvních, kdo Lašsko bral jako svébytnou kulturní jednotku, a v Lašských tancích zvukově přesně zachytil to, co dnes etnografové nazývají „přechodovým typem“: tance s prvky valašskými i slezskými, melodika zčásti modální, zčásti durmollová, rytmické nesymetrie, které ve městě působí jako chyby, ale ve vesnické praxi byly neoddělitelné od konkrétního tance. Když Janáček někomu psal, kde vlastně doma je, používal pojem „lašský“ s vědomou hrdostí.

Slovácko vstoupilo do jeho díla skrze Bartošovu sbírku, skrze opakované cesty na Horňácko (zejména do Velké nad Veličkou) a skrze drama Gabriely Preissové. Slovácká vrstva Pastorkyně není jen kulisová – v partituře jsou citovány a zpracovány motivy konkrétních lidových písní a tanců a celé sbory recitují slovácký taneční materiál. Janáček si byl vědom, že slovácký folklor je v evropském srovnání mimořádně rozvinutý, kombinuje vlivy moravské, uherské, slovenské i balkánské, a v Pastorkyni ho použil tak, aby zněl autenticky a zároveň sloužil dramatu, ne aby předváděl kroj.

Luhačovice si Janáček oblíbil jako lázně už před první světovou válkou a vracel se sem prakticky každý rok. Vznikaly tu části Osudu, scény a hudební nápady několika dalších oper a právě tady se v létě 1917 seznámil s Kamilou Stösslovou (rozenou Neumannovou, narozenou 12. září 1891 v jihočeské Putimi), manželkou píseckého obchodníka a ženou, která se mu stala uměleckou múzou posledního desetiletí. V dochovaných dopisech se její obraz opakovaně propojuje s Káťou Kabanovou, Bystrouškou, Listy důvěrnými i dalšími pozdními díly.

Dalším regionálním uzlem byl pro Janáčka Štramberk a Příbor: Štramberk, městečko s dřevěnou architekturou pod hradem Trúbou, mu sloužil jako příklad „čisté lašské zvukové paměti“; v Příboře se narodil Sigmund Freud (jehož otcovo jméno se v Janáčkově korespondenci občas vynořuje jako kuriozita) a Janáček městečko znal z procházek z Hukvald. Frýdek a Místek (dnes spojené Frýdek-Místek) byly přirozená tržní centra, kde lašský folklor potkával slezskou kulturu. Brno pro něj zůstávalo „pracovní“ základnou a místem, kde se celá ta regionální energie přetavovala do koncertních a operních partitur.

Po první světové válce a vzniku Československa se Janáček – do té doby spíše panslovansky a rusofilsky orientovaný – stal jedním z hlavních hudebních hlasů nového státu. Sinfonietta i Glagolská mše vznikly v atmosféře nadějí mladé republiky; varhanická škola se proměnila v konzervatoř, v Brně se otevřelo nové hudební divadlo, které jeho operám konečně poskytlo důstojnou scénu. Janáček byl od dvacátých let zvolen členem několika zahraničních akademií, dostal čestný doktorát Masarykovy univerzity v Brně a začal být zván do Berlína, Londýna, Frankfurtu a dalších měst. Domů se ale stále vracel do Brna a léta trávil v hukvaldské chalupě, kterou si po smrti bratra koupil v dosahu rodného domu.

Kolem Leoše Janáčka koluje řada historek, z nichž některé jsou doložené a jiné spíš anekdotické. K nejpůvabnějším patří příběh klavíru, který si jako pražský student v polovině sedmdesátých let nemohl dovolit, a tak prý cvičil prstoklady na kreslené klaviatuře pokreslené na stole. Ať už je míra přesnosti jakákoli, historka přesně vystihuje jeho životní princip: tvrdost na sebe a víra, že talent bez práce není nic.

Další drobnost se točí kolem ptáků a strojů. Janáček pravidelně chodíval na brněnský park a do kavárny u nádraží s notesem a zaznamenával nápěvky mluvy, ptačí volání, klepání kol vlaků, zvonění tramvají. V některých zápisnících se mezi notovými řádky střídá „prodavačka jablek na Zelném trhu“, „výkřik kočího na Mendlově náměstí“ a „kos v parku Lužánky“. Přátelé a žáci se mu kvůli tomu trochu posmívali, ale po jeho smrti se ukázalo, že právě tyto zápisníky jsou jedním z nejcennějších pramenů pro pochopení jeho hudebního myšlení.

K doloženým motivům patří také hukvaldský letní režim. Skladatel zde trávil většinu léta v ustálených denních zvyklostech: pravidelně chodil do obory, pracoval na zahradě chalupy a v podvečer se setkával s místními v hospodě. Právě v této chalupě dokončil většinu Příhod lišky Bystroušky a podstatné části Věci Makropulos; práce v podhůří Beskyd byla pro něj podle vlastních svědectví produktivnější než v Brně.

Odkaz Leoše Janáčka je dnes pevně zakotven v institucích i v krajině. Jeho rodný dům v Hukvaldech slouží jako muzeum, hukvaldská chalupa, kde dopsal Lišku Bystroušku, je zpřístupněna jako památník, v Brně funguje památník na Smetanově ulici v jeho bývalém domě v zahradě varhanické školy a Moravské zemské muzeum spravuje rozsáhlou sbírku rukopisů, korespondence a osobních předmětů. V hukvaldské oboře, kde skladatel rád procházel, stojí od roku 1959 bronzová socha lišky Bystroušky, jejímž autorem byl sochař Karel Vávra. V noci z 26. na 27. května 2015 byl originál ukraden a zřejmě roztaven – věrnou kopii podle dochovaných fotografií vymodeloval pomocí 3D technologií akademický sochař Adam Krhánek z Kuřimi a do obory se Bystrouška vrátila při slavnostním odhalení v dubnu 2016. Pro region se stala jedním z nejnavštěvovanějších drobných kulturních cílů.

Mezinárodní hudební festival Janáčkovo Brno připomíná každé dva roky jeho operní dílo a Národní divadlo Brno disponuje stálým janáčkovským repertoárem, který se v posledních dvou desetiletích stal hlavním zdrojem mezinárodního renomé brněnské opery. Jeho jméno dnes nesou Letiště Leoše Janáčka Ostrava, Janáčkovo divadlo v Brně a Janáčkova akademie múzických umění; brněnská konzervatoř naopak navazuje na Janáčkovu varhanickou školu, ale oficiálně se jmenuje Konzervatoř Brno. Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně i Janáčkova akademie múzických umění udržují dlouhodobý výzkum jeho tvorby a Editio Janáček u Bärenreiteru Praha vydává od osmdesátých let kritickou souhrnnou edici (Souborné kritické vydání děl Leoše Janáčka, SKVLJ), která dnes patří k vědecky nejceněnějším hudebním edicím střední Evropy. V klavírní výuce zaznívají z Janáčka především Po zarostlém chodníčku a V mlhách – krátké kusy, které se hrají na konzervatořích a uměleckých školách po celé Evropě a často slouží jako první vstupní brána mladých interpretů do světa jeho hudební řeči.

Proč na Moravské Karpaty patří Janáček zcela samozřejmě? Nejen proto, že se v nich narodil a v nich zemřel. Ale především proto, že karpatské podhůří – Beskydy, Hostýnské vrchy, Chřiby, Vizovické vrchy a Bílé Karpaty – pro něj nebylo dekorací, ale zdrojem hudebního myšlení. Bez lašského dialektu by neexistovala janáčkovská deklamace; bez slováckých sborů a tanců by Pastorkyňa zněla jinak; bez beskydského lesa by Bystrouška byla jen pohádka, ne meditace o životě. Když dnes posloucháme Sinfoniettu nebo Glagolskou mši, slyšíme v nich nejen modernu dvacátého století, ale také konkrétní zvuk konkrétní krajiny mezi Hukvaldami a Velkou nad Veličkou.

Literární zdroje

Obrázky (odkazy)

1. Portrét Leoše Janáčka, fotografie z dvacátých let (Moravské zemské muzeum / Wikimedia Commons): https://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Leoš_Janáček
2. Rodný dům Leoše Janáčka v Hukvaldech – pohled z ulice (Moravské zemské muzeum, Památník Leoše Janáčka): https://www.mzm.cz/pamatnik-leose-janacka-v-hukvaldech/
3. Hukvaldská obora s bronzovou Liškou Bystrouškou (oficiální stránky obce Hukvaldy): https://www.hukvaldy.eu/turistika/obora
4. Janáčkova chalupa v Hukvaldech – muzeum (Moravské zemské muzeum): https://www.mzm.cz/janackova-chalupa-v-hukvaldech/
5. Augustiniánský klášter na Starém Brně, kde Janáček zpíval jako fundatista (Opatství Staré Brno): https://www.opatbrno.cz/
6. Brněnská konzervatoř (dříve varhanická škola, založená Janáčkem 1881): https://www.konzervatorbrno.eu/o-konzervatori/historie/
7. Národní divadlo Brno – Janáčkovo divadlo (oficiální stránky): https://www.ndbrno.cz/o-divadle/janackovo-divadlo/
8. Lázně Luhačovice – historické pohledy a dobové fotografie (Lázně Luhačovice, a. s.): https://www.lazneluhacovice.cz/historie
9. Zápisník nápěvků mluvy a rukopisy v Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea: https://www.mzm.cz/oddeleni-dejin-hudby/
10. Hrob Leoše Janáčka, Ústřední hřbitov v Brně, čestný kruh (Správa hřbitovů města Brna): https://www.spravahrbitovu.cz/
11. Velká nad Veličkou, slovácký Horňácký folklorní festival – fotogalerie (oficiální stránky obce a festivalu): https://www.horna.cz/horn-cky-folklorn-festival
12. Pamětní deska a expozice v Brně, Smetanova ulice – Památník Leoše Janáčka (Moravské zemské muzeum): https://www.mzm.cz/pamatnik-leose-janacka-v-brne/

Videa (YouTube)

1. Leoš Janáček – Sinfonietta (Berlínští filharmonici / Sir Simon Rattle): https://www.youtube.com/results?search_query=Janáček+Sinfonietta
2. Leoš Janáček – Glagolská mše (Česká filharmonie): https://www.youtube.com/results?search_query=Janáček+Glagolitic+Mass
3. Leoš Janáček – Příhody lišky Bystroušky, sestřih z inscenace ND Brno: https://www.youtube.com/results?search_query=Janáček+Cunning+Little+Vixen+Brno
4. Leoš Janáček – Její pastorkyňa (Jenůfa), inscenace ND Brno / Royal Opera House: https://www.youtube.com/results?search_query=Janáček+Jenůfa
5. Leoš Janáček – Smyčcový kvartet č. 2 „Listy důvěrné“ (Pavel Haas Quartet): https://www.youtube.com/results?search_query=Janáček+Intimate+Letters+Pavel+Haas
6. Leoš Janáček – Lašské tance (Česká filharmonie / Sir Charles Mackerras): https://www.youtube.com/results?search_query=Janáček+Lachian+Dances
7. Dokument České televize: Leoš Janáček – portrét skladatele: https://www.youtube.com/results?search_query=ČT+Leoš+Janáček+dokument
8. Hukvaldy – obora a Liška Bystrouška, turistický dokument: https://www.youtube.com/results?search_query=Hukvaldy+obora+Bystrouška

Zdroje a literatura

1. Vogel, Jaroslav: Leoš Janáček. Život a dílo. Praha: Academia, 2. vyd. 1997.
2. Tyrrell, John: Janáček. Years of a Life, sv. 1 (1854–1914) a sv. 2 (1914–1928). London: Faber and Faber, 2006–2007.
3. Štědroň, Bohumír (ed.): Leoš Janáček – korespondence a dokumenty (řada svazků), Editio Janáček / Editio Bärenreiter Praha.
4. Procházková, Jarmila: Janáčkovy záznamy hudebního a tanečního folkloru (Etnologický ústav AV ČR a Moravské zemské muzeum, Brno).
5. Bartoš, František – Janáček, Leoš: Národní písně moravské v nově nasbírané (souborná moderní edice, Editio Bärenreiter Praha / Moravské zemské muzeum).
6. Janáček, Leoš: O lidové písni a lidové hudbě (souborné vydání teoretických statí, Editio Supraphon / Bärenreiter).
7. Janáček, Leoš – Stösslová, Kamila: Hádanka života. Dopisy Leoše Janáčka Kamile Stösslové (uspořádal Svatava Přibáňová), Opus musicum, Brno.
8. Pečman, Rudolf a kol.: Leoš Janáček a Brno (Janáčkova akademie múzických umění, Brno).
9. Trojan, Jan: Moravská lidová píseň. Melodika a tonalita. Praha: Editio Supraphon.
10. Internetové stránky Moravského zemského muzea, Oddělení dějin hudby a Památníku Leoše Janáčka (mzm.cz).
11. Mezinárodní hudební festival Janáček Brno – archiv programů a studií (janacek-brno.cz).
12. Český hudební slovník osob a institucí, heslo Leoš Janáček (Ústav hudební vědy FF MU Brno, ceskyhudebnislovnik.cz).
13. Nadace Leoše Janáčka – životopis a kalendárium (janacek-nadace.cz/zivot-leose-janacka/zivotopis-leose-janacka).
14. Archiv Leoše Janáčka – portal o životě a díle skladatele (leosjanacek.eu).
15. Encyklopedie dějin Brna – profily Olgy a Vladimíra Janáčkových a souvisejících míst (encyklopedie.brna.cz).
16. Moravskoslezská historie a já – katalog osobností (mj. Olga Janáčková, Vladimír Janáček, socha Lišky Bystroušky; mskhistorieaja.cz).
17. SOUKUPOVÁ, J. – ZAHRÁDKA, J.: Všechny Janáčkovy múzy. iDNES.cz, leden 2025.
18. Své múze napsal Leoš Janáček 700 dopisů. iROZHLAS / Český rozhlas, březen 2022.
19. Lašská brána Beskyd / patriotmagazin.cz – dokumentace krádeže a obnovení sochy Lišky Bystroušky v hukvaldské oboře (2015–2016).
20. Letiště Leoše Janáčka Ostrava – oficiální stránky letiště a krajské turistické materiály k pojmenování letiště (airport-ostrava.cz).
21. Janáčkova akademie múzických umění a Konzervatoř Brno – oficiální institucionální stránky k názvům a historické návaznosti na Janáčkovu varhanickou školu (jamu.cz, konzervatorbrno.eu).

Poznámka ke zdrojům: V některých detailech (např. přesné okolnosti pražského studia v roce 1874, přesný počet dochovaných dopisů Kamile Stösslové, datace jednotlivých verzí Lašských tanců) se zdroje liší. Tam, kde existují dvě respektovaná čtení, používá tento článek opatrnější širší formulaci a opírá se o monografie Vogela a Tyrrella.

Klíčová slova

Leoš Janáček, Hukvaldy, Lašsko, moravský folklor, nápěvky mluvy, Její pastorkyňa, Příhody lišky Bystroušky, Glagolská mše, Sinfonietta, Brno