Jan Antonín Baťa patří k nejpozoruhodnějším i nejrozporuplnějším osobnostem československých hospodářských dějin. Po smrti Tomáše Bati převzal už silnou a mezinárodně rozkročenou firmu, kterou v několika letech dále rozšířil, obohatil o nové obory, správní budovu č. 21, baťovská města i velké modernizační plány pro Československo. Jeho příběh však není jen příběhem úspěšného nástupce: patří do něj také válka, exil, Brazílie, poválečné obvinění, ztráta majetku a pozdní rehabilitace.
Jan Antonín Baťa životopis: nástupce Tomáše Bati a muž druhé generace
Jan Antonín Baťa se narodil v Uherském Hradišti roku 1898 jako mladší nevlastní bratr Tomáše Bati. U data narození se v literatuře objevuje rozdíl: Biografický slovník českých zemí uvádí 7. března 1898, jiné populární a encyklopedické zdroje 11. března 1898. Pro historický obraz je však podstatnější jeho rodinné a pracovní zázemí. Vyrůstal ve světě, který už nebyl pouze světem malých ševcovských dílen. Baťovský podnik v době jeho dospívání rychle rostl, mechanizoval výrobu a proměňoval Zlín v průmyslové město.
Do firmy vstupoval jako člen rodiny, ale zároveň jako člověk, který se musel učit systému zdola. Baťovská kultura neměla ráda prázdné tituly. Člověk měl znát provoz, náklady, obchod i lidi. Jan Antonín proto prošel podnikovou praxí a postupně se dostával k širším řídicím úkolům. Nebyl zakladatelem systému, ale patřil ke generaci, která ho měla rozšířit, zrychlit a převést do světového měřítka.
Tomáš Baťa byl pro něj vzorem i náročnou autoritou. Zlínský podnik stál na přesnosti, výkonnosti, tvrdé disciplíně a neustálém měření výsledků. Jan Antonín tuto školu přijal, ale postupně do ní vnášel vlastní ambici. Zajímal se nejen o výrobu bot, ale také o urbanismus, dopravu, obchodní vzdělávání, zahraniční expanzi a celostátní hospodářskou politiku. Kde Tomáš Baťa budoval základní systém, Jan Antonín chtěl systém rozmnožit a rozšířit do dalších zemí, oborů i krajin.
Zásadní zlom přišel 12. července 1932, kdy Tomáš Baťa zahynul při letecké havárii u Otrokovic. Firma tím přišla o zakladatele, symbol i hlavní rozhodovací autoritu. Vedení globálního podniku převzal tým, v němž hráli klíčovou roli Jan Antonín Baťa, Dominik Čipera a Hugo Vavrečka. Právě Jan Antonín se stal nejviditelnějším pokračovatelem rodinného podnikatelského jména. Nebylo to jednoduché dědictví: musel navázat na charismatického zakladatele a zároveň řídit podnik v době světové hospodářské krize, rostoucího mezinárodního napětí a blížící se války.
Baťův koncern za Jana Antonína Bati: expanze, nové obory a řízení světové firmy
Když Jan Antonín Baťa přebíral vedení, firma už byla mimořádně silná. V roce 1932 měla podle časových os Nadace Tomáše Bati přes 31 000 zaměstnanců, roční produkci přes 36 milionů párů obuvi, tisíce prodejen a sesterské společnosti ve 24 zemích na čtyřech kontinentech. Jan Antonín však nepovažoval tento stav za vrchol. Vnímal jej jako základnu pro další rozmach – a právě období 1932 až 1940 ukazuje, že baťovské impérium nebylo po smrti zakladatele řízeno jedním mužem, ale mimořádně silným manažerským jádrem.
V červenci 1932 převzalo světovou firmu tříčlenné vedení: Jan Antonín Baťa, Dominik Čipera a Hugo Vavrečka. Jan Antonín vystupoval jako formální vlastník, hlavní akcionář, veřejná tvář firmy a strategický hybatel expanze; právě vlastnictví akcií a rodinné vypořádání se však později staly předmětem dlouhých sporů. Dominik Čipera byl finanční mozek a provozní jistota systému – člověk, který už za Tomáše Bati stál u zavádění účasti na zisku, samosprávy dílen i tvrdého vnitropodnikového účetnictví. Hugo Vavrečka přinášel do firmy diplomatickou zkušenost, národohospodářský rozhled a schopnost jednat s politickými, obchodními i zahraničními partnery. Trojice se doplňovala: Baťa tlačil na růst a vizi, Čipera držel pořádek, finance a město, Vavrečka otevíral dveře k hospodářské politice a mezinárodním vztahům.
Čiperova role byla zvlášť důležitá tím, že spojovala firmu a město. Po smrti Tomáše Bati převzal funkci starosty Zlína a zůstal v ní až do roku 1945. Zároveň patřil k nejužšímu vedení koncernu. To znamenalo, že rozvoj továrny, bytové výstavby, škol, nemocnice, dopravy a veřejných staveb se mohl dál koordinovat z jednoho centra. Čipera nebyl efektní vizionář v prvním plánu; byl spíše přesný, uzavřený a tvrdý správce, který dokázal převádět baťovské zásady do rozpočtů, plánů a každodenního provozu. Když se v prosinci 1938 stal ministrem veřejných prací, přenášel podobnou logiku i na celostátní úroveň – například do plánování dopravních staveb a dálniční sítě.
Hugo Vavrečka byl jiný typ osobnosti. Do firmy nastoupil krátce před smrtí Tomáše Bati jako ředitel se zaměřením na národohospodářské, obchodní a diplomatické vztahy. Měl zkušenost novináře, diplomata, spisovatele i člověka veřejného života. Ve Zlíně proto nefungoval jen jako úředník koncernu, ale jako rádce, vyjednavač a politicko-ekonomický tlumočník baťovských zájmů. Pomáhal firmě číst mezinárodní situaci, hledat cesty k zahraničním trhům a komunikovat s prostředím, které už ve třicátých letech nebylo jen obchodní, ale stále více politické.
V následujících letech podnik pokračoval v decentralizaci výroby a budování továrních měst. Zlínský model se přenášel do dalších československých i zahraničních lokalit. Vznikaly nebo se rozvíjely závody v Evropě, Asii i dalších částech světa. Baťovská města nebyla jen souborem hal. Součástí modelu bylo bydlení, škola, obchod, sport, kulturní zázemí a silný firemní dohled nad pracovním i mimopracovním životem. Pro firmu to byl nástroj výroby a stabilizace pracovní síly; pro obyvatele často šance na sociální vzestup, ale také život v přesně řízeném prostředí.
Jan Antonín rozšiřoval podnik do oborů, které přesahovaly obuvnictví. Firma vstupovala do gumárenské výroby, pneumatik, strojírenství, chemie, dopravy, stavebnictví, energetiky, filmu, letectví i vodní dopravy. Tento rozmach nebyl náhodným rozptýlením aktivit. Navazoval na baťovskou logiku vertikální integrace: podnik si měl co nejvíce věcí zajistit sám, zkrátit dodavatelské řetězce, omezit závislost na cizích dodavatelích a využít vlastní organizační schopnost.
Ve firmě pokračoval systém samosprávných dílen, vnitropodnikového účetnictví, odpovědnosti za výsledek a podílu na zisku a ztrátě. Jan Antonín tento model zdědil, ale pracoval s ním v mnohem větším měřítku. Řídit baťovský podnik ve třicátých letech už neznamenalo jen kontrolovat výrobu ve Zlíně. Znamenalo sledovat síť továren, prodejen, dopravních vazeb, finančních toků a zahraničních společností v desítkách států. Právě zde byla síla tříčlenného vedení: žádný z jeho členů nedokázal obsáhnout všechno sám, společně však vytvářeli systém, který byl schopen současně stavět nové továrny, otevírat prodejny, řídit město, vyjednávat s vládami a připravovat technické projekty.
Roky 1936 až 1938 představovaly vrchol této expanze, ale zároveň i okamžik, kdy se do podnikání stále silněji promítala evropská politika. Firma zakládala nové závody v zahraničí, rozvíjela průmyslové školství, pořádala kulturní a výstavní akce a v roce 1938 uváděla přibližně 65 000 zaměstnanců. Zároveň se však po Mnichovu zhoršovala bezpečnostní situace státu. Část prodejen a závodů se ocitla v odtržených územích, slovenské závody se po březnu 1939 organizačně oddělily a protektorátní realita začala omezovat rozhodování zlínského centra.
Po okupaci v březnu 1939 se vedení firmy dostalo do mimořádně složité situace. Jan Antonín Baťa v červnu 1939 využil zahraniční cesty a odešel do exilu; do Československa se už nevrátil. Ve Zlíně zůstali především Dominik Čipera, Hugo Vavrečka, Josef Hlavnička a další členové vrcholného managementu, kteří se snažili udržet provoz koncernu v podmínkách okupace, chránit zaměstnance a současně se vyrovnávat s tlakem německé moci. Od roku 1940 se do řízení protektorátní části firmy začal výrazněji promítat německý dohled, včetně nástupu německého provozního a vojenskoprůmyslového vedení. Tím se období relativně autonomního baťovského řízení definitivně lámalo.
Právě zde se Jan Antonín ukazuje jako člověk druhé baťovské generace. Tomáš Baťa vytvořil systém a město, Jan Antonín spolu s Čiperou, Vavrečkou a dalšími spolupracovníky usiloval o koncern a světovou mapu. Jeho energie směřovala ven: do zahraničních trhů, nových měst, dopravních projektů, obchodního vzdělávání a velkých národohospodářských plánů. Podle přehledových zdrojů byl v roce 1936 zvolen předsedou Světové asociace pro obchodní vzdělávání; i když tento údaj vyžaduje opatrnost, dobře zapadá do širšího obrazu Bati jako propagátora moderního obchodního a manažerského myšlení.
Jan Antonín Baťa a Zlín: mrakodrap, Baťův kanál a vize státu pro 40 milionů lidí
Nejviditelnějším symbolem éry Jana Antonína Bati ve Zlíně je správní budova firmy Baťa č. 21, známá jako Baťův mrakodrap nebo „jednadvacítka“. Stavba vznikla podle projektu architekta Vladimíra Karfíka v letech 1936–1938, některé instituce uvádějí širší interval 1936–1939 podle fáze výstavby a dokončení. Byla postavena jako sídlo ředitelství firmy Baťa a ve své době patřila k nejvyšším stavbám v Československu.
Budova č. 21 je důležitá nejen jako architektonická dominanta. Ukazuje, jak Jan Antonín Baťa chápal řízení. Šestnáctietážová stavba vysoká přibližně 77,5 metru stála na standardní zlínské modulové síti 6,15 × 6,15 metru, ale přenášela tovární racionalitu do administrativy. Velkoprostorové kanceláře, technické vybavení, rychlé vertikální propojení pater a slavná výtahová kancelář ředitele vytvářely obraz firmy, která má být pružná, přehledná a neustále v pohybu. Pojízdná kancelář Jana Antonína Bati nebyla jen kuriozitou. Byla symbolem manažera, který se chce pohybovat celým podnikem a rozhodovat tam, kde je právě potřeba.
Druhým velkým projektem spojeným s érou Jana Antonína Bati je Baťův kanál. Myšlenka regulace řeky Moravy a vybudování vodní cesty byla starší a zaujala už Tomáše Baťu. Po jeho smrti se však realizace ujal Jan Antonín. Stavba probíhala v letech 1934–1938. Kanál měl několik funkcí: dopravní, průmyslovou i vodohospodářskou. Sloužil především k přepravě lignitu z dolů u Ratíškovic do továren a tepláren v Otrokovicích, protože železniční doprava byla pro firmu drahá. Současně šlo o meliorační zásah do krajiny kolem Moravy.
Historická plavební trasa měřila přibližně 51,8 kilometru a využívala 14 plavebních komor. Nákladní doprava později ztratila ekonomický smysl a byla ukončena na počátku šedesátých let. Od devadesátých let se Baťův kanál postupně proměnil v rekreační vodní cestu. Dnes je jedním z nejvýraznějších turistických symbolů jihovýchodní Moravy a zároveň připomínkou baťovského způsobu uvažování: průmysl, doprava, energie a krajina tvořily jeden propojený systém.
Jan Antonín Baťa však neuvažoval jen v měřítku firmy a regionu. V roce 1937 vydal vizionářskou knihu Budujme stát pro 40 000 000 lidí. Představoval v ní Československo jako zemi, která může díky lepší dopravní infrastruktuře, modernizaci průmyslu, rozvoji zemědělství, těžby, obchodu a školství uživit mnohem více obyvatel než dosud. Patřily sem úvahy o dálničním spojení napříč republikou, vodních cestách, produktivitě práce, rozvoji regionů a lepší organizaci státu.
Z dnešního pohledu působí tato kniha jako směs odvážné modernizační vize, podnikatelského optimismu a meziválečné víry v techniku. Některé návrhy byly velmi prozíravé, jiné narážely na politické, ekologické nebo geopolitické limity, které tehdejší doba vnímala jinak než současnost. Důležité však je, že Jan Antonín Baťa nemyslel pouze jako majitel firmy. Myslel jako člověk, který chtěl aplikovat baťovskou logiku organizace na celý stát.
Exil Jana Antonína Bati: odchod z Evropy a cesta do Brazílie
Rok 1939 změnil Janovi Antonínovi Baťovi život i postavení. Po okupaci českých zemí ztratil možnost řídit zlínské centrum běžným způsobem: Zlín ležel v Protektorátu Čechy a Morava, zatímco baťovská síť působila v Evropě, Americe, Asii i dalších částech světa. Z výhody rozsáhlé sítě závodů, prodejen a dceřiných firem se za války stal právně i politicky citlivý problém. Zahraniční pobočky musely dokazovat, odkud jsou skutečně řízeny a zda jejich obchod nemůže sloužit nepříteli.
Jan Antonín Baťa se pokoušel chránit podnik, zaměstnance i zahraniční síť firmy. Některá jeho jednání s okupační mocí však byla po válce vykládána rozdílně: jedni je chápali jako snahu udržet provoz a zabránit úplnému převzetí firmy, jiní jako doklad přílišné vstřícnosti vůči Německu. Právě proto je nutné vyhnout se jednoduchým nálepkám. Šlo o situaci, v níž se velký mezinárodní podnik ocitl mezi nacistickou kontrolou, spojeneckými bezpečnostními zájmy, československým exilem a pozdějšími majetkovými spory.
Spojenecké úřady se na některé baťovské pobočky dívaly jako na podniky řízené z německy okupovaného území. Americký diplomatický dokument z roku 1942 takto popisuje například baťovskou výrobní větev v Chile a spojuje ji se seznamem blokovaných subjektů. Nešlo jen o osobu Jana Antonína Bati, ale o otázku kontroly: odkud přicházely pokyny, kapitál, licence a obchodní vazby. V době totální války se i běžná obchodní operace mohla stát bezpečnostním problémem.
Po odchodu z okupovaného Československa pobýval Jan Antonín nejprve ve Spojených státech, kde se jeho postavení rychle zkomplikovalo. Radio Prague International uvádí, že byl americkými úřady zařazen na černou listinu kvůli podezření z obchodů s mocnostmi Osy a v roce 1941 odešel do Brazílie. Černá listina sama o sobě neznamenala trestněprávně prokázanou vinu, v praxi však znamenala ztrátu důvěry v prostředí, které bylo pro řízení západní části koncernu klíčové.
Tím se postupně rozděloval i baťovský svět. Zlín a protektorátní podnik byly pod rostoucím německým dohledem, zatímco západní a zámořské společnosti se organizačně soustřeďovaly kolem Tomáše Jana Bati a londýnské centrály. Po válce oficiální baťovská chronologie uvádí společnost Bata Development Limited se sídlem v Londýně jako centrum pro řízení západoevropských a zámořských podniků. Nešlo tedy pouze o rodinný spor, ale také o důsledek okupace, černých listin, rozdílných právních režimů a potřeby mít vedení přijatelné pro spojenecké prostředí.
Brazílie nabízela Janu Antonínovi prostor, který ve Spojených státech postupně ztrácel: možnost podnikat, držet část vlastních společností a navázat na starší baťovské plány v Jižní Americe. První prodejna firmy Baťa byla v Brazílii otevřena už v roce 1932 v Curitibě. V roce 1939 přijeli ze Zlína zaměstnanci, kteří měli rozvíjet obuvnickou výrobu, a v roce 1940 vznikly nebo byly převzaty společnosti spojené s Batatubou, CIMA, Alto Paraná a dopravním podnikem São Paulo–Mato Grosso. Právě z těchto podniků pak Jan Antonín budoval brazilskou etapu svého života.
Brazílie: Batatuba, Mariápolis, Bataguassu a Batayporã
Brazilská etapa nebyla jen únikem z Evropy. Jan Antonín Baťa se zde pokusil vytvořit nový hospodářský a sídelní projekt, který navazoval na zlínskou zkušenost, ale přizpůsoboval ji brazilským podmínkám. Nejčastěji uváděnými baťovskými sídly v Brazílii jsou Batatuba, Mariápolis, Bataguassu a Batayporã. Odborné práce k nim připojují také Vila CIMA–Indiana a Kennedybu; Anaurilândia se objevuje spíše v publicistických a přehledových textech, proto je lepší ji chápat opatrně jako související kolonizační tradici, nikoli jako pevnou součást všech odborných seznamů. U jednotlivých míst se navíc liší, zda je prameny označují za město, obec, průmyslovou osadu, kolonizační jádro nebo podnikový projekt.
Prvním a nejdůležitějším bodem byla Batatuba u Piracaie ve státě São Paulo. Podle baťovské chronologie vznikla v návaznosti na dílnu v São Paulu, odkud se výroba přesunula do nově budované továrny. Roku 1940 byla založena společnost Companhia Sapaco para Comércio e Indústria v Batatubě a podnik CIMA – Companhia Industrial, Mercantil e Agrícola. V roce 1942 už Batatuba vyráběla obuv, ponožky, gumárenské výrobky a fungovala zde také koželužna. Právě tady se nejvíce uplatnil baťovský model továrny s dělnickou kolonií, školou, službami a bydlením.
Batatuba byla plánována jako hybridní průmyslově-zemědělské sídlo. Odborné práce ji popisují jako „ideální průmyslové město“ přenesené do brazilského prostředí, nikoli jako prostou kopii Zlína. Důležitá byla poloha u železnice, která usnadňovala dopravu surovin i hotové obuvi. LEHMT uvádí, že osada byla plánována až pro deset tisíc obyvatel a že továrna zaměstnávala už kolem roku 1940 téměř tisíc lidí; později se počet pracovníků v Batatubě přiblížil dvěma tisícům. Vedle místních zemědělských pracovníků sem přicházeli také lidé z Evropy, včetně baťovských zaměstnanců a jejich rodin.
Život v Batatubě však nebyl jen idylickým pokračováním zlínského modelu. Zaměstnanci se museli vyrovnat s novými technologiemi, jiným klimatem, jazykem i pracovním režimem. Podnikové město nabízelo bydlení, práci a sociální zázemí, zároveň však vyžadovalo kázeň a kontrolovalo život uvnitř i vně továrny. Někteří evropští zaměstnanci se v Brazílii neusadili natrvalo; část odešla do Kanady, Spojených států nebo se po válce vrátila do Evropy.
Další projekty měly výrazně kolonizační ráz. Mariápolis je v baťovských přehledech spojována s rokem 1943 a s osídlováním západu státu São Paulo; místní historické přehledy uvádějí, že kolonizace venkovské oblasti začala už roku 1940 a že později vznikl samostatný okres a město. Bataguassu je v baťovské chronologii uváděno k roku 1948 a souvisí s pozemky a dopravními společnostmi ve směru São Paulo–Mato Grosso; jiné regionální texty posouvají přípravné kroky už do roku 1942. Batayporã bývá kladena do roku 1954; místní přehledy popisují počátky projektu už v roce 1953 na území Fazenda Samambaia. U těchto míst je proto bezpečnější rozlišovat mezi zahájením kolonizačního projektu, příchodem prvních osadníků a pozdější správní podobou města.
Společným jmenovatelem těchto sídel byla představa, že nové město má spojit práci, půdu, dopravu a sociální zázemí. V Evropě vyrůstal baťovský model hlavně kolem továrny; v Brazílii se více spojoval s kolonizací vnitrozemí, parcelací pozemků, zemědělským zázemím a zakládáním nových komunit. Jan Antonín zde nevytvářel světovou centrálu původního koncernu, ale soubor sídelních a hospodářských projektů, v nichž se potkávala průmyslová disciplína s brazilskou osidlovací politikou.
Brazilský příběh měl nakonec smíšený výsledek. Některá sídla přežila jako samostatné obce nebo části měst, ale původní baťovský podnikatelský model se postupně rozpadal. Batatubská výroba pokračovala ještě desítky let; baťovská chronologie uvádí konec provozu továrny a koželužny v roce 1983. LEHMT spojuje úpadek firmy s administrativním otřesem po smrti Jana Antonína v roce 1965, pozdější smrtí jeho syna Jana Thomase, rostoucí místní konkurencí a nakonec bankrotem v roce 1983. Zároveň však připomíná, že Batatuba proměnila hospodářskou základnu Piracaie a že některé menší obuvnické podniky v okolí založili bývalí baťovští pracovníci.
Jan Antonín Baťa zemřel 23. srpna 1965 v São Paulu. V dostupných přehledech je jeho brazilská paměť spojena především s Batatubou, továrnou, dělnickou kolonií a pozdějším osudem tohoto podnikového sídla. Jeho brazilská etapa proto nepůsobí jako epilog bez významu. Byla to poslední velká kapitola jeho života: už ne zlínská centrála světového impéria, ale pokus zasadit baťovskou představu práce, města a modernizace do úplně jiné krajiny.
Rehabilitace Jana Antonína Bati: poválečný proces, spor o paměť a historický odkaz
Nejtemnější částí Baťova životního příběhu je poválečné obvinění a odsouzení. V roce 1947 byl Jan Antonín Baťa Národním soudem v Praze odsouzen v nepřítomnosti k patnácti letům těžkého žaláře a propadnutí majetku. Obvinění souviselo s dobovým retribučním rámcem a s otázkou jeho chování za války. Proces měl od počátku mimořádný politický a hospodářský význam, protože se dotýkal nejen osoby Jana Antonína Bati, ale také majetku, jména Baťa a poválečného vztahu státu k velkému soukromému podnikání.
Dlouho převládal obraz Bati jako problematické a kompromitované osobnosti. Rodina i část historiků však upozorňovali, že proces byl vadný, politicky zatížený a že Baťa neměl možnost se osobně hájit. V odborné literatuře i publicistice se postupně více zdůrazňovalo, že kauzu nelze chápat jen jako otázku individuální viny, ale také jako součást širšího střetu s baťovským systémem, s velkým soukromým vlastnictvím a s poválečnou proměnou Československa.
Zásadní obrat přišel až v roce 2007. Městský soud v Praze povolil obnovu řízení a zrušil rozsudek Národního soudu z roku 1947. Následně byl Jan Antonín Baťa očištěn. Tento krok měl právní i symbolický význam. Nevrátil mu život ani ztracené desetiletí v české paměti, ale umožnil znovu nahlížet jeho roli bez nálepky zrádce. V roce 2019 mu byl in memoriam udělen Řád Bílého lva I. třídy.
Odkaz Jana Antonína Bati je proto vrstevnatý. Byl pokračovatelem Tomáše Bati, ale ne jen jeho stínem. Byl mužem, který rozšířil podnik, urychlil světovou expanzi, prosazoval technickou modernizaci, podporoval obchodní vzdělávání, nechal vyrůst jednu z nejvýraznějších staveb meziválečného Zlína a v Brazílii zakládal nová města. Zároveň byl člověkem, jehož jméno se stalo obětí poválečného politického konfliktu a dlouho zůstávalo zatíženo sporem o vlastizradu, majetek a rodinné dědictví.
Dnešní pohled by neměl být ani nekriticky obdivný, ani zjednodušeně odsuzující. Jan Antonín Baťa byl velký organizátor, vizionář i paternalistický průmyslník. Jeho projekty vyrůstaly z víry, že svět lze racionalizovat, rozdělit na úkoly, propojit dopravou, osídlit, zorganizovat a zlepšit. Právě v tom je jeho síla i omezení. V době, kdy Evropa směřovala k válce, nabízel jazyk práce, infrastruktury a růstu. Dějiny ho však vtáhly do konfliktů, které žádný podnikatelský plán nemohl vyřešit.
Literární zdroje
Videa (YouTube)
- Utajené příběhy českých dějin V (8) – Bosé stopy značky Baťa: https://www.youtube.com/watch?v=l-WHz3ITJXU
- Jan Antonín Baťa – O budování státu pro 40 milionů: https://www.youtube.com/watch?v=4CP_6Rhngic
- Jan Antonín Baťa – životopis (virtuální rozhovor): https://www.youtube.com/watch?v=XAgTAaPZsBk
- Jan Antonín Baťa o cestě kolem světa: https://www.youtube.com/watch?v=upmD7ry5jI8
Zdroje a doporučená literatura (výběr)
- Biografický slovník českých zemí – BAŤA Jan Antonín 1898–1965: https://biography.hiu.cas.cz/wiki/BAŤA_Jan_Antonín_1898–1965
- Encyklopedie dějin Brna – Jan Antonín Baťa: https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil-osobnosti&load=2622
- Nadace Tomáše Bati – Company history / časová osa firmy: https://www.nadacetomasebati.cz/en/company-history
- Baťův kanál – Historie: https://www.batacanal.cz/vodni-cesta/historie.html
- Zlínský kraj – Baťův mrakodrap, sídlo Zlínského kraje: https://zlinskykraj.cz/bauv-mrakodrap-sidlo-zlinskeho-kraje
- Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně – 21. budova mrakodrap: https://www.muzeum-zlin.cz/21-mrakodrap
- Radio Prague International – Jan Antonín Baťa always said he put his people first: https://english.radio.cz/jan-antonin-bata-always-said-he-put-his-people-first-says-granddaughter-dolores-8201430
- Český rozhlas Plus – Historik: Nešlo o kolaboraci, ale politický proces proti jménu Baťa: https://plus.rozhlas.cz/historik-neslo-o-kolaboraci-ale-politicky-proces-proti-jmenu-bata-6542558
- Radio Prague International – Jan Antonín Baťa byl zcela očištěn: https://cesky.radio.cz/jan-antonin-bata-byl-zcela-ocisten-8602030
- Městský soud v Praze – usnesení sp. zn. Nt 214/2007: https://msp.gov.cz/documents/14569/1865916/Nt_214_2007_5/e157e1b5-d02f-4d7e-8183-32e7e447d9c2
- Langmeier, Jan: Proces s J. A. Baťou před Národním soudem v roce 1947: https://karolinum.cz/data/clanek/1143/PHS_43.327-346.pdf
- Costa da Silva, Davi: The Brazilian Agrarian-industrial Towns of Jan Antonín Baťa (1941–1965), diplomová práce, Univerzita Karlova: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/100066/120300132.pdf
- Nadace Tomáše Bati – Dominik Čipera: https://www.nadacetomasebati.cz/dominik-cipera
- Nadace Tomáše Bati – Hugo Vavrečka: https://www.nadacetomasebati.cz/hugo-vavrecka
- Dějiny koncernu Baťa – vývoj společnosti 1939–1945: https://cs.wikipedia.org/wiki/Dějiny_koncernu_Baťa
- Baťa, Jan Antonín: Budujme stát pro 40 000 000 lidí. Zlín: Tisk, 1937; rozšířené vydání 1938.
- Kuslová, Hana: Národní soud versus Jan Antonín Baťa. Zlín: Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 2015.
- Jemelka, Martin; Ševeček, Ondřej a kol.: Company Towns of the Baťa Concern: History – Cases – Architecture. Stuttgart: Franz Steiner Verlag, 2013.