Publikováno Od Robert Hruban

František Sušil: kněz a folklorista, který zachránil moravskou lidovou píseň

Pochází z malého městečka u Vyškova, ale svůj život prožil mezi knihami brněnského alumnátu a vesnicemi východní Moravy. František Sušil byl římskokatolický kněz, profesor biblistiky a básník — a přesto se do dějin zapsal především jako muž, který během několika desetiletí 19. století systematicky zaznamenal několik tisíc moravských lidových písní. Bez něj by velká část toho, co dnes zní z dechových kapel, cimbálovek i koncertních pódií, patrně nezněla vůbec. Pro region moravských Karpat — Slovácko, Valašsko, Lašsko, Těšínsko — je Sušilovo dílo pramenem, k němuž se folkloristé i muzikologové vracejí dodnes.

František Sušil, zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Su%C5%A1il
František Sušil, zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Su%C5%A1il

Rousínovský rodák a dětství na pomezí Hané

František Sušil se narodil 14. června 1804 v Novém Rousínově, malém městečku v hanácko-slováckém pomezí jihovýchodně od Brna. Rodný kraj patřil k jazykově českému ostrovu mezi německy mluvícími obcemi Vyškovska, což budoucího sběratele formovalo dvojím způsobem: na jedné straně si od dětství cvičil sluch v lidové češtině s hanáckým a slováckým zabarvením, na druhé straně si brzy uvědomil, jak křehké je postavení mateřštiny v habsburské monarchii. Otec byl rousínovský měšťan, rodina patřila ke středně situovanému městskému stavu, který si mohl dovolit pustit nadaného syna na vyšší školu.

O Sušilově dětství toho prameny zaznamenávají poměrně málo, často jen základní obrysy: živé dítě s pamětí na jména, melodie a verše, ovlivněné kostelní hudbou rousínovského kostela a poutěmi do Křtin a na Hostýn. Sušilovi životopisci 19. století — především Pavel Vychodil ve své monografii z roku 1898 — se shodují, že raný kontakt s lidovou hudbou hrál v jeho pozdějším směřování zásadní roli. Píseň pro něj nebyla od počátku abstraktním objektem ke studiu, ale součástí každodennosti: zpívalo se v kostele, na poli, v hospodě i při tanečních veselích.

Středoškolské vzdělání získal na piaristickém gymnáziu v Kroměříži, městě, které tehdy patřilo k arcibiskupství olomouckému a žilo intenzivním církevním a uměleckým životem. Kroměříž s arcibiskupskou knihovnou, hudebním archivem a barokní výzdobou zámku ovlivnila Sušilovu zálibu v hudbě a literatuře. Filozofická studia pak absolvoval na filozofickém ústavu v Brně, kde se poprvé dostal do širšího kontaktu s nastupující generací moravských vlastenců a obrozenců.

Cesta ke kněžství a první farní léta

Kněžské svěcení přijal v roce 1827, tedy ve dvaceti třech letech. Pro mladého kněze byla tehdy běžná dráha přes několik kaplanských míst, než dostal stálé farářské obročí — Sušil tuto cestu prošel rovněž, ale s jedním podstatným rozdílem: ani jako kaplan se nikdy neoddělil od literární a sběratelské práce.

Prvním působištěm se mu stala dvojjazyčná farnost Olbramovice u Moravského Krumlova, kde mladý kněz narazil na realitu jazykově smíšených moravských obcí. Mluvilo se tu česky i německy, kostel sloužil oběma komunitám a Sušil si zde brzy uvědomil, že česká strana — tedy lid, kroje, písně i jazyk — žije spíše ve stínu. Tato zkušenost zostřila jeho národně-obrozenecké cítění a směřovala ho k aktivnější obraně domácí kultury. Právě v Olbramovicích také začal pracovat na svých prvních překladech a teologických studiích, které měly o desetiletí později vyústit v jeho vědecké dílo.

Krátce poté byl přeložen do Komárova u Brna. Pobyt v okolí moravské metropole mu otevřel dveře k brněnské vlastenecké společnosti — k mladým literátům, kněžím a studentům, kteří se kolem něj později soustředili jako „Sušilova družina“. Současně se v této době rozjela jeho sběratelská práce naplno: Sušil začal využívat každého letního prázdna, aby procestoval moravské obce a zaznamenával lidové písně.

Profesor brněnského alumnátu: třicet let v jedné posluchárně

Dvacátého února 1837 byl František Sušil jmenován profesorem biblického bohosloví Nového zákona na brněnském alumnátu, tedy v kněžském semináři, který připravoval budoucí duchovní brněnské diecéze. V tomto úřadě setrval celých třicet jedna let, až do své smrti v roce 1868.

Na první pohled jde o úzce profesní fakt — kněz, který se stal seminárním učitelem. Ve skutečnosti to byl klíčový institucionální moment celé jeho další kariéry. Brněnský alumnát byl v 19. století jediným místem, kde se v rámci moravské diecéze formálně školili noví kněží, a Sušil tak po tři desetiletí přímo vychovával celé generace duchovních působících potom v Brně, na Vyškovsku, Boskovicku, Znojemsku, ale také ve farnostech na Slovácku a Valašsku. Když pak vyrážel po prázdninách na sběratelské cesty, mohl se opřít o síť svých bývalých studentů: faráři a kaplani v desítkách obcí mu otevírali fary, doporučovali zpěváky a muzikanty a organizovali „pohovory“ se zpěváky přímo v jeho ubytování.

Výuková zátěž byla přitom tvrdá. Profesor biblistiky Nového zákona vykládal řecký text, latinskou Vulgátu (latinský překlad bible) i českou tradici překladů, vedl exegetické semináře, zkoušel a opravoval písemné práce. Sušil k tomu navíc psal vlastní teologické komentáře, věnoval se patristice — překladům děl řeckých a latinských církevních otců — a postupně připravoval své monumentální dílo, podrobný překlad Nového zákona s komentářem. Volný čas neexistoval; sběr písní probíhal výhradně v létě, často během poutí, návštěv u známých kněží a kratších cest do horských obcí.

V roce 1865 mu Vídeňská univerzita udělila čestný doktorát teologie — oficiální uznání vědecké váhy jeho biblistických prací. O něco dříve obdržel ruský Řád sv. Anny, vyznamenání spojené s jeho slovanofilstvím a podporou cyrilometodějské tradice. Pro skromného moravského kněze, který celý život bydlel v alumnátu a takřka nikdy necestoval do zahraničí, šlo o pocty, jež ho samotného uváděly do rozpaků. Současníci shodně vzpomínají, že Sušil odmítal okázalost a nikdy se v Brně nepřesunul do honosnějšího bytu.

Moravský sběratel: jak vznikla největší sbírka lidových písní 19. století

Když se v roce 1824 obrátil na mladého bohoslovce František Ladislav Čelakovský s prosbou, aby pro připravovanou všeslovanskou sbírku zaznamenal několik moravských písní, byl Sušil teprve studentem teologie v Brně. Sám později vzpomínal, že právě tahle prosba ho nasměrovala k systematické práci. „Uznav potřebu takového sbírání,“ napsal v úvodu své základní sbírky, „vydal jsem se ve prázdných od studií dobách v práci tu.“ V průběhu čtyř let získal už dosti rozsáhlý soubor písní z okolí svého rodiště, a tato „prvotina“ se stala jádrem první samostatné sbírky.

První vydání vyšlo v Brně v roce 1835 pod názvem Moravské národní písně. Druhé, rozšířené vydání následovalo o pět let později (Brno 1840) s 288 nápěvy. To už ale Sušil systematicky rozšiřoval okruh sběru — z bližšího okolí Rousínova a Brna se posunul směrem na východ a jihovýchod, na Slovácko, Hanou a postupně i na Valašsko, Lašsko a do Slezska. Nešlo o cesty plánované jako „etnografická expedice“ v dnešním smyslu; spíše využíval kontaktů, korespondence, doporučení venkovských kněží a sítě informátorů, kteří mu posílali zápisy poštou.

Vrcholem se stala monumentální sbírka Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými. Vycházela po sešitech v letech 1853–1859 a souborně ji brněnský nakladatel K. Winiker publikoval ve vydání obvykle uváděném jako rok 1860; některé bibliografické záznamy pracují i s rokem 1859. Tahle kniha — silný silný svazek o osmi stech stranách — je dodnes jedním z nejdůležitějších pramenů české a moravské hudební folkloristiky. Přesný počet písní se v různých pramenech mírně liší: anglická Wikipedia uvádí 2 091 melodií a 2 361 textů, muzikolog Zdeněk Mišurec hovoří o 2 559 textech a 1 882 nápěvech, databáze FolkSong.eu eviduje 2 388 písňových položek a populární literatura zaokrouhluje na „téměř 2 400 písní“. Rozdíly vyplývají z různého započítávání variant, dotisků a textů bez nápěvu; v každém případě jde o několik tisíc textových a melodických záznamů či variant z přibližně 276 obcí a více než 50 krajových oblastí na celém území Moravy, opavského Slezska a Českého Těšínska.

Sušilův sběratelský přístup měl několik rysů, kterými se odlišil od svých předchůdců. Předně zaznamenával nejen text, ale i nápěv — na rozdíl od starší generace sběratelů, kteří se spokojili s pouhými slovy. Sušil měl solidní hudební vzdělání získané v Kroměříži a v Brně a uměl zápis nápěvu provést sám, bez prostředníka. Za druhé, písně řadil tematicky, nikoli podle obcí: čtenář dostával do ruky knihu, v níž bylo možné porovnávat různé varianty stejné písně z různých koutů Moravy. Za třetí — a tady je jeho přínos nejhlubší — zaznamenával i písně, které předchůdci považovali za „neumělecké“ či „jen taneční“. Díky tomu se z jeho sbírky dochovaly varianty, které jinde úplně zmizely.

Vztah k východní Moravě: Slovácko, Valašsko, Lašsko

Sušilovy nejranější písně pocházejí z hanáckého a hanácko-slováckého pomezí kolem Rousínova a Vyškova. Postupně ale rozšiřoval svůj záběr na východ a jih a získával materiál z oblastí, které dnes označujeme jako moravské Karpaty.

Slovácko se stalo jeho hlavním sběrným polem. Z obcí Strážnicka, Veselska, Uherskoostrožska, Uherskobrodska a Horňácka pochází patrně největší podíl písní z celé sbírky. Sušilovi tu pomáhali kněží, učitelé i vlastenecky orientovaní úředníci a lékaři; síť kontaktů byla hustá zejména na Strážnicku a kolem Velehradu, kde se křížila tradice církevní s tradicí lidovou. V některých obcích podle dochovaných korespondencí docházel za zpěváky opakovaně i v průběhu několika let, aby ověřoval znění textu a zachytil další varianty.

Valašsko, hornatější a jazykově odlišné, mu poskytlo jiný typ materiálu — písně pastýřské, ovčácké, salašnické, balady o zbojnících a karpatská táhlá tempa, jaká na Hané neuslyšíte. Rožnovsko, Vsetínsko a okolí Hostýna patří k oblastem, kde se Sušil objevoval pravidelně. Není náhodou, že právě okolí Hostýna, jednoho z nejvýznamnějších poutních míst východní Moravy, se mu v závěru života stalo útočištěm: Bystřice pod Hostýnem byla pro něj místem, kam se vracel jako poutník i jako sběratel.

Lašsko, region na pomezí Moravy a Slezska kolem Frýdku-Místku a Příbora, je v Sušilově sbírce zastoupeno o něco skromněji, ale zato jde o jeden z prvních systematických zápisů lašských textů a melodií. Příbuzná oblast Těšínského Slezska je v jeho materiálu rovněž přítomna, byť jen v menším rozsahu — jeho síť informátorů zde byla slabší a část slezského sběru následně doplnili jiní badatelé. Hanou Sušil pochopitelně neopomíjel, ale zde mu zdatnou konkurenci dělali pozdější sběratelé včetně Františka Bartoše a Františka Skopalíka.

Geografický záběr sbírky tak v podstatě kopíruje karpatský oblouk východní Moravy: od jižní hranice Slovácka přes středomoravské pomezí, podél vrcholků Chřibů a Hostýnských vrchů, dál na Valašsko, Lašsko a Těšínsko. Pro region moravských Karpat to znamená, že velká část jeho hudebního dědictví má dochovaný písemný pramen u jediného autora — a tím autorem je rousínovský kněz.

Spisovatelská a básnická činnost

Sušilova spisovatelská práce daleko přesahuje sběratelskou agendu. Vedle dvou hlavních sbírek písní vydal řadu vlastních básní, teologických spisů, překladů církevních otců a především monumentální překlad Nového zákona s komentářem.

Vlastní poezie tvoří v jeho díle relativně menší díl. Vydával ji nejprve časopisecky v moravských vlasteneckých periodikách, později v útlých svazcích pod hlavičkou Dědictví sv. Cyrila a Metoděje. Tematicky převažují vlastenecké, náboženské a meditativní motivy; po formální stránce Sušil cítil potřebu pevně ukotvit českou poezii v klasické metrice. Právě k tomu sloužila jeho Krátká prosodie česká, příručka o veršotvorbě, jejíž třetí opravené vydání vyšlo roku 1863 a mělo podpořit kvalitu vznikající moravské poezie.

Vědeckou autoritu mu však přinesly především teologické a překladatelské práce. V roce 1837 začal vydávat Spisy svatých otců, ediční řadu obsahující české překlady děl raně křesťanských autorů. V témže roce nastoupil na profesorské místo a brzy začal i s překladem Nového zákona. Vrcholem této činnosti se stalo Písmo svaté Nového zákona s výkladem dr. Františka Sušila — osmidílný komentovaný překlad, jehož hlavní svazky vycházely od roku 1864 a poslední díly dokončili a vydali jeho žáci až po jeho smrti, do roku 1872. Sušilův komentář byl ve své době nejpodrobnějším českým výkladem Nového zákona a stal se základní pomůckou českých a moravských kazatelů na desítky let.

Zajímavým specifikem Sušilova překladu je výrazný vliv staroslověnštiny a církevněslovanské tradice. Sušil byl přesvědčen, že česká biblická čeština má kořeny v cyrilometodějské misii, a vědomě do svého překladu vkládal lexikum (slovní zásobu), které čtenáře k této tradici odkazovalo. Současná slavistika toto téma rozpracovává a hovoří o „kyrilském prameni“ Sušilova překladu — některá lexikální řešení Sušil přebíral z církevněslovanských a ruských biblických překladů, čímž vědomě upevňoval ideu jednoty slovanského křesťanství.

Mimo bibli překládal i další texty: liturgické zpěvy, hymnografii, dílo Flavia Iosepha O válce židovské (vydané roku 1856 nákladem Dědictví sv. Cyrila a Metoděje) a řadu menších patristických prací. Ve své době byl nepřehlédnutelným autorem každého katolického nakladatelství v českých zemích — knihy psané, přeložené nebo redigované Sušilem patřily do výbavy téměř každé moravské fary 19. století.

Folkloristika: nový pohled na lidovou píseň

Sušilův přínos pro folkloristiku se neomezoval na shromáždění materiálu. Šlo i o nový teoretický pohled na lidovou píseň jako pramen národní kultury.

V době, kdy začínal sbírat, panovalo v evropské vědě dvojí pojetí lidové písně. Klasický romantický přístup, formulovaný Johannem Gottfriedem Herderem, viděl v lidové písni hlas „lidového ducha“ a hledal v ní především estetickou, morální a národotvornou hodnotu. Druhý, kritičtější proud kladl důraz na pramennou věrnost — na to, aby zápis odpovídal skutečnému znění písně. Sušil mezi oběma tábory hledal kompromis: zaznamenával, co slyšel, ale zároveň neváhal upravit zjevné nedopatření, doplnit chybějící sloku z jiné varianty nebo vyhladit pravopis.

Tato „mírná editace“ patří k nejvíce diskutovaným rysům jeho práce. Pozdější folkloristé — především generace kolem Leoše Janáčka a Pavla Váši na přelomu 19. a 20. století — Sušilovi vyčítali, že texty občas „uhladil“ a tím snížil jejich pramennou hodnotu. Jiní zase upozorňují, že Sušil pracoval v době, kdy ještě neexistovala etnografická metodika srovnatelná s dnešní, a že na svou dobu byl mimořádně přesný. Pravda je nejspíš v polovině: jeho sbírka je vědecky cenná a v hudební rovině zpravidla věrná, v textové rovině obsahuje místa, na něž se musí pohlížet kriticky.

Přímý dopad měl Sušilův materiál na vývoj umělé hudby. Sbírku znali a využili Antonín Dvořák, Leoš Janáček, Vítězslav Novák i Bohuslav Martinů. Janáček ji považoval za základní zdroj při formování své teorie nápěvků mluvy a moravské modality, Dvořák z ní čerpal motivy pro Moravské dvojzpěvy a další skladby. Bez Sušilovy sbírky by „moravský zvuk“ v české vážné hudbě s největší pravděpodobností vypadal jinak.

Na druhé straně Sušilovo dílo zformovalo i celou další generaci českých a moravských sběratelů. Přímým pokračovatelem byl František Bartoš, autor čtyřsvazkové sbírky Lid a národ, který po Sušilovi převzal síť informátorů na Slovácku a Valašsku a doplnil to, co Sušilovi unikalo — především písně neformální, taneční a frivolní. Lucie Bakešová, sběratelka tanců a obyčejů z Hané, výslovně uváděla, že právě Sušilova sbírka ji přivedla k systematickému zaznamenávání lidové kultury.

Náboženství, cyrilometodějská idea a Sušilova družina

Sušilova osobnost není srozumitelná bez náboženského kontextu. Byl to katolický kněz, profesor teologie a hluboce věřící člověk, pro něhož byly národní obrození a katolická víra dvěma stranami téže mince. Své krédo nejstručněji vyjádřil ve známém dvojverší: „Církev a vlast, ty v mojich milují sestersky se ňadrech, každá půl, každá má moje srdce celé.“

Kolem Sušila se v průběhu třicátých až šedesátých let utvořila skupina kněží, kteří jeho vlastenecké a církevní programy přebírali a šířili. V odborné literatuře se pro ně vžilo označení „Sušilova družina“ nebo zkráceně „sušilovci„. Patřili k nim mimo jiné Beneš Metod Kulda, Ignát Wurm, Jan Bílý, Matěj Procházka a celá další řada brněnských a moravských kněží 19. století. Sušilovci byli aktivní v zakládání katolických spolků (Katolická jednota v Brně), ve vlasteneckém tisku (Hlas, Cyril a Metoděj), v sociálních otázkách (počátky moravského křesťansko-sociálního hnutí v reakci na dělnické nepokoje v Brně roku 1843) a v podpoře poutí na Velehrad.

Pro Sušila a jeho okruh byla cyrilometodějská tradice klíčovým ideovým rámcem. Velehrad chápali jako duchovní centrum nejen Moravy, ale celého slovanského katolicismu, a Sušil sám se ke kalichu na velehradské bazilice vázal symbolickým darem: v roce 1863, k tisíciletému výročí příchodu Cyrila a Metoděje na Moravu, věnoval Velehradu kalich, který sám obdržel jako dar od svých žáků.

Sušilova teologie nebyla rigidní — naopak, byl otevřen ekumenickému dialogu s pravoslavím a jeho biblické překlady a komentáře nesou stopy slovanské vzájemnosti. Mezi pravoslavnými slavisty si tím získal sympatie a právě toto pozadí stojí za udělením ruského Řádu sv. Anny.

Drobné příběhy a perličky ze Sušilova života

Mezi řádky životopisných prací a vzpomínek současníků se zachovaly i drobnější epizody, které dotvářejí obraz mnohem živější, než jaký by čtenáři nabídla suchá hesla encyklopedií.

První z nich se týká Sušilova vystupování při sběru písní. Vesničané, ke kterým ho přiváděli faráři, vnímali profesora-kněze jako autoritu — což mělo svou nepříjemnou stránku. Před vážným pánem v sutaně se ostýchali zpívat dvojsmyslné, žertovné nebo erotické popěvky, které tvořily nezanedbatelnou součást běžného repertoáru. Profesor odjížděl z fary s rukopisy plnými balad, milostných písní a nábožných koled, ale takzvaný „lechtivý“ repertoár mu zůstal převážně utajen. Až jeho nástupce František Bartoš tuto vrstvu zaznamenal důsledněji.

Druhá epizoda souvisí s jeho mimořádnou skromností. Jakkoli mu Vídeňská univerzita roku 1865 udělila čestný doktorát teologie a ruský car ho dekoroval Řádem sv. Anny, Sušil odmítl přestěhovat se z prosté profesorské cely v brněnském alumnátu do reprezentativnějšího bytu. Současníci vzpomínají, že knihy byly nakupené v hromadách na zemi, protože pro ně nebylo dost regálů, a že profesor často pracoval u stolu pokrytého rukopisy z několika souběžně připravovaných svazků. Honorář z prodávaných knih věnoval z velké části na podporu chudých studentů teologie a na vydávání levných lidových knížek pro venkov.

Třetí historka se váže k jeho posledním měsícům. Sušil byl v posledních letech vážně nemocný a v létě 1868 odjel hledat úlevu do Bystřice pod Hostýnem. Bystřice mu byla blízká nejen blízkostí poutního místa Hostýna, ale i tím, že tam měl řadu přátel mezi místním klérem. Tady ho 31. května 1868 zastihla smrt. V úmrtním pokoji v dnešní Sušilově ulici v Bystřici (dům čp. 25) zůstaly nedokončené rukopisy, jejichž vydání pak připravili jeho žáci.

Za zmínku stojí ještě jeden, méně známý detail: pohřben byl nejprve na Městském hřbitově v Brně, ale 25. října 1893, čtvrt století po své smrti, byly jeho ostatky přeneseny do dvojhrobu na nově otevřený Ústřední hřbitov v Brně. Spočinul tam vedle dalšího významného sušilovce, Matěje Procházky. Pomník nad původním hrobem byl odhalen už v roce 1871, pamětní deska na rodném domě v Rousínově byla osazena ve stejné době a další pamětní deska zdobí dům na Minoritské 1 v Brně, kde Sušil dlouhá léta působil. V roce 1968, k stému výročí úmrtí, brněnský biskup Karel Skoupý při „Velkých sušilovských oslavách“ v Rousínově požehnal i nový zvon nesoucí jméno Sušil.

Odkaz, který nezestárl

Když v roce 2018 Diecézní muzeum v Brně otevřelo k 150. výročí Sušilova úmrtí výstavu František Sušil — život, dílo, odkaz, vrátili se návštěvníci k otázce, která už dříve zaměstnávala literární historiky: čím je Sušil pro 21. století? Odpověď vychází ze tří různých rovin.

V rovině hudební kultury je Sušilova sbírka stále otevřenou knihou. Cimbálové muziky, dechové kapely i písničkáři a folkloristé — od Hradišťanu přes Javory až po Jaroslava Hutku či Jaromíra Nohavicu — z ní pravidelně čerpají. Národní ústav lidové kultury ve Strážnici udržuje digitalizovanou verzi sbírky volně přístupnou, projekt FolkSong.eu obsahuje celou sbírku 1860 (Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými) v podobě prohledávatelné databáze a Moravská zemská knihovna zpřístupnila reprint v digitální knihovně Kramerius. Z hlediska Slovácka, Valašska, Lašska a Těšínska jde o klíčový pramen, který umožňuje rekonstruovat regionální písňové styly a jejich proměny.

V rovině teologické zůstává Sušilův komentovaný překlad Nového zákona dodnes vyhledávanou referencí v české katolické biblistice. Modernější překlady ho ve farní praxi sice nahradily, ale jeho komentář — pečlivý, jazykově citlivý, opřený o znalost řeckého originálu i staroslověnské tradice — má svou trvalou hodnotu. Probíhající výzkum (např. studie Jiřího Janalíka v časopise Studia theologica nebo práce ruské slavistky Iriny Verner) ukazuje, že Sušilův překlad je zajímavý i pro slavistiku obecně, ne jen pro českou biblistiku.

V rovině regionální identity je Sušilův odkaz nejviditelnější v jeho rodišti a v Brně. V Rousínově nese jeho jméno městská knihovna a základní škola, jeho rodný dům je označen pamětní deskou, ulice ve městě i Sušilovo náměstí připomínají jeho regionální význam. Brno má Sušilovu kolej (kdysi katolický studentský domov, dnes součást Masarykovy univerzity) a hrob na Ústředním hřbitově. V Bystřici pod Hostýnem stojí dům, v němž zemřel, dodnes — a celá ulice nese jeho jméno. V regionech, jejichž písně sbíral, se na něj odkazují místní pěvecké soubory a folkloristická sdružení.

Bez nadsázky platí, že kdyby František Sušil neexistoval, museli bychom si ho pro dějiny moravské lidové písně téměř vymyslet — protože bez jeho zápisků bychom o zpěvním světě Moravy 19. století věděli nesrovnatelně méně. Profesor z brněnského alumnátu, jehož životní dráha zůstala pevně spojena s Moravou a který o prázdninách putoval z fary na faru s notovým papírem, zachránil jednu z nejcennějších vrstev moravské kultury. A za to mu region moravských Karpat dluží jednu z nejtrvalejších pamětí.

Literární zdroje

Mediální odkazy

Zdroje a literatura

Poznámka ke zdrojům: prameny se mírně liší v počtu zaznamenaných písní (přibližné rozpětí 2 091 melodií / 2 361 textů u anglické Wikipedie, 1 882 nápěvů a 2 559 textů u Z. Mišurce, populární zaokrouhlení „téměř 2 400″). Rozdíly vycházejí z odlišného započítávání variant, dotisků a textů bez nápěvu; pro účely tohoto článku se proto pracuje s opatrnou formulací „několik tisíc písní z přibližně 276 obcí“. Datace dokončení překladu Nového zákona se v některých zdrojích uvádí 1864—1867 (období hlavní redakce za Sušilova života), v jiných 1864—1872 (s ohledem na posmrtně vydané svazky).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *