Valašsko patří k nejznámějším etnografickým regionům České republiky. Většina lidí si pod ním představí dřevěný kostelík v Rožnově, valašku, brynzu, slivovici a hudbu zpod beskydského hřebene. Pro Moravské Karpaty má Valašsko klíčovou roli: je tím prostorem, kde se Karpatský oblouk dotýká Moravy a kde způsob života po staletí utvářely hory, ovce a chudší půda. Jeho identita vznikla z dlouhého procesu kolonizace, hospodářské nutnosti a postupného sebeuvědomění obyvatel horských dolin.
Kde Valašsko leží a kde končí na mapě Moravy
Valašsko se rozkládá na východní části Moravy podél hranice se Slovenskem. Jádrem regionu je okres Vsetín a značná část okresu Zlín, v širším pojetí sem patří i přilehlé části okresů Kroměříž, Nový Jičín a Frýdek-Místek. Hlavními středisky jsou Vsetín, Valašské Meziříčí, Rožnov pod Radhoštěm, Valašské Klobouky, Vizovice a v širším smyslu i Zlín. Geograficky region zaujímá zhruba dva tisíce kilometrů čtverečních a žije v něm přibližně čtvrt milionu obyvatel, podle toho, do jaké míry se k němu počítá zlínská aglomerace.
Krajinný rámec tvoří horské celky severozápadní části Karpat. Severní hranici uzavírají Moravskoslezské Beskydy s Lysou horou a Radhoštěm, jádrem však jsou nižší a starší celky: Hostýnsko-vsetínská hornatina, Vizovická vrchovina a horní povodí Bečvy, Dřevnice a Vláry. Východní část se překrývá s Chráněnou krajinnou oblastí Beskydy, jejíž území zasahuje hluboko do Vsetínska a Rožnovska. Většina Valašska tak leží v hornatém pásu, který strmě klesá k rovině Hané a Hornomoravského úvalu na západě a k údolí Váhu na slovenské straně na východě.
Etnografická Valašsko se nekryje úplně přesně s geografickou hranicí Karpat. Za Valachy jsou považováni hlavně obyvatelé horských dolin Vsetínské a Rožnovské Bečvy, údolí Vláry, podhorského Vizovicka a okolí Valašských Klobouk. Rožnovsko a Vsetínsko bývají v literatuře označovány za jádro regionu, kde se valašská kolonizace projevila nejsilněji a kde si lidová kultura uchovala nejvíc archaických rysů. Naopak nížinné okolí Valašského Meziříčí už patří k přechodnému pásmu se sousední Hanou, podobně jako Frenštátsko a Frýdlantsko, kde Valašsko přechází v Lašsko a Těšínsko.
Samotný název je svým původem překvapivě cizí. Slovo Valach pochází z exonyma pro Romány, tedy obyvatele balkánských a karpatských oblastí, kteří se ve středověku zabývali pastevectvím. V Karpatech se postupně rozšířil jako označení pasteveckého obyvatelstva, bez ohledu na jeho skutečný etnický původ. Valachy v moravských horách už ve většině případů nebyli rumunští pastevci, ale slovanští kolonisté, kteří převzali pastevecký způsob života a jeho slovní zásobu. Region se tak jmenuje podle profese, ne podle národa.
Pro web zaměřený na Moravské Karpaty má Valašsko zvláštní význam. Není to jen jeden z etnografických regionů, ale region, který nejvíc ze všech utváří představu o moravských horách jako celku. Spolu se sousedním Slováckem a Lašskem definuje moravskou stranu karpatského oblouku, a když se v širších textech mluví o moravských Karpatech jako o krajině, často je za tím především obraz Valašska: zalesněné hřebeny, údolní vesnice, paseky a salaše.
Hory, lesy a přírodní podmínky regionu
Valašská krajina je zásadně určena geologií Vnějších Západních Karpat. Region tvoří tzv. flyšové pásmo, kde se střídají vrstvy pískovců a jílovců a kde svahy snadno podléhají sesuvům. Půdy jsou kamenité, kyselejší a těžší než hanácké černozemě, často mělké a chudší na živiny. Kombinace prudkých svahů, vyšší nadmořské výšky a chladnějšího podnebí vytváří podmínky, ve kterých se klasické polní hospodářství daří jen ztěžka. Léta jsou krátká, zimy dlouhé a srážkově bohaté, sníh leží na hřebenech několik měsíců a horské doliny jsou náchylné k povodním.
Lesy patří k Valašsku tak silně, že se bez nich nedá uvažovat o jeho hospodářské ani kulturní historii. Původní porosty tvořily převážně bukové a jedlobukové lesy se smrkem v nejvyšších polohách a s podílem javoru, jasanu a lípy v nižších částech. Soustavné odlesňování pro pastvu, otop, sklářské hutě a později pily proměnilo tuto skladbu v 19. století, kdy převládla výsadba smrku jako rychle rostoucí dřeviny pro průmyslovou produkci. Důsledky tohoto přechodu se projevují dodnes: smrkové monokultury jsou citlivé na vichřice a kůrovce, takže lesnické hospodaření v Beskydech a Hostýnsko-vsetínské hornatině neustále hledá rovnováhu mezi výnosem a stabilitou porostů.
Voda formuje region možná nejvíc ze všech přírodních faktorů. Hlavními řekami jsou Vsetínská Bečva, Rožnovská Bečva a po jejich soutoku ve Valašském Meziříčí společná Bečva směřující k Přerovu, dále Dřevnice u Zlína a Vlára na hranici se Slovenskem. Většina obcí leží v úzkých údolích, často podlouhle natažených podél vodních toků, kde se na rovinatých nivách hospodařilo a domy stoupaly po stranách svahů. Tato údolní sídelní struktura odlišuje Valašsko od kompaktních kruhových vsí Hané a od kolonizačně rozdělených pasek na samotách.
Přírodní podmínky určily, jak vypadalo zemědělství. Místo pšenice a cukrovky tu rostl oves, žito, brambory, len a později kukuřice na siláž. Většinu polí tvořila tzv. záhumenková pole na svazích, často terasovaná, s těžce vydobytou ornicí. K nim patřily louky pro seno a horské pastviny, na které vyhánělo dobytek nezbytné pro přežití rodiny. Hospodářská struktura byla od začátku diverzifikovaná: nikdy nestačilo žít z jedné plodiny nebo jednoho zdroje, takže se kombinovala drobná pole, chov skotu a ovcí, lesní práce, sběr lesních plodů, domácí výroba a sezónní příjmy ze sklářství, dřevařství nebo robotních povinností.
Lesnictví se na Valašsku stalo páteří hospodářství už v raném novověku. Bukové dřevo živilo sklárny a potašárny, smrkové porosty se kácely pro stavební dříví a dřevěné výrobky. Údolími se po staletí splavovalo dřevo na pltích a vorech do nížiny, pily v Rožnově, Vsetíně nebo později ve Velkých Karlovicích zpracovávaly kulatinu pro obchod s Hanou a Slezskem. V devatenáctém století se k tomu přidaly průmyslové podniky, mezi nimi proslulá vsetínská firma Jacob a Josef Kohn, která ohýbáním bukového dřeva změnila evropský trh s nábytkem. Vztah Valachů k lesu je proto pragmatický a hluboce praktický: les je zdroj obživy, materiálu i krytu, ne jen kulisa krajiny.
Klima a krajina podle všeho ovlivnily i to, jak Valaši vnímali sami sebe. Pastevecký a lesní způsob obživy vyžadoval více pohybu, větší míru samostatnosti i schopnost přežít v nehostinných podmínkách. V dobových popisech se Valach objevuje jako tvrdší, mobilnější a méně závislý na panské autoritě, než byl typický rolník na Hané. Tento obraz je do jisté míry stylizace, ale opírá se o reálný hospodářský základ: tam, kde půda nezaručila pravidelnou úrodu, museli lidé hledat příjmy v lesích, na pastvinách a později ve sklárnách a manufakturách.
Jak Valašsko získalo svou tvář: kolonizace, salaše a povstání
Klíčem k pochopení Valašska je tzv. valašská kolonizace. Šlo o dlouhý proces osidlování horských oblastí Karpat pasteveckým obyvatelstvem, který začal v rumunské Transylvánii, postupoval podél Karpatského oblouku přes Slovensko a v 15. až 17. století dosáhl východní Moravy. Etnické jádro tohoto pohybu tvořili rrumunsky hovořící Valaši, postupně se k nim ale připojovali rusínští, slovenští a polští pastevci a místní slovanské obyvatelstvo, které přejímalo jejich pastevecké techniky. V moravském prostředí byla původní rumunská složka brzy jazykově asimilována, ale pastevecký způsob života, slovní zásoba a právní zvyklosti zůstaly.
Proč se Valaši v moravských horách usadili, vysvětluje hospodářská logika doby. Vrchnost potřebovala někoho, kdo by využíval dosud nevýnosné horské pozemky, a Valaši přicházeli s odolným dobytkem schopným přežít na chudých pastvinách. Za nájem z pastvy a za pravidelné dávky brynzy, vlny, sýra a jehňat získávali zvláštní právní postavení, takzvané valašské právo, které jim umožňovalo žít mimo běžnou robotní soustavu. Šlo o obdobu zvláštního statutu pastýřů známého z Karpat: omezené poplatky, vlastní samosprávu pod vedením vojvodů a relativní volnost pohybu mezi panstvími. Podobné valašské skupiny se zformovaly i na Těšínsku, v polských Beskydách a na slovenské straně Bílých Karpat.
Salašnictví bylo organizační forma, kterou tato kolonizace přinesla. Přes léto se ovce z více hospodářů sváděly dohromady a pásly na společných horských pastvinách, takzvaných salaších. Stádu vládl bača, kterému pomáhali valaši jako pomocníci a honáci. Mléko se zpracovávalo přímo na salaši na ovčí sýr, brynzu a žinčici, vlna se stříhala dvakrát ročně. Na podzim se ovce vracely k jednotlivým majitelům do údolí. Tento sezónní rytmus se promítl do krajiny: vznikly horské paseky, holiny po vykácených lesích, kamenné košáry a dřevěné koliby, jejichž zbytky lze v Beskydech a Javorníkách dohledat dodnes.
Druhou velkou vrstvou valašských dějin je odpor proti vrchnosti. Region se v 17. století stal dějištěm dlouhých valašských povstání, která probíhala s přestávkami od dvacátých do čtyřicátých let 17. století. Důvodem byly stupňované robotní povinnosti po třicetileté válce, snahy o rekatolizaci, hospodářský úpadek a tlak na zrušení valašských privilegií. V regionu žila silná evangelická menšina, mezi Valachy oblíbená pro důraz na osobní víru a odpor k feudální autoritě, takže náboženský a sociální rozpor splynul. Povstání se soustředila kolem Vsetína a Lukova, vrcholila společně se vstupem švédských vojsk na Moravu a skončila tvrdými represemi, popravami a konfiskacemi. Vsetínský zámek, dnes sídlo Muzea regionu Valašsko, je s touto vrstvou dějin trvale spojen.
Další důležitou epizodou jsou zbojníci a portáši. V 17. a 18. století se na pomezí Moravy, Slovenska a Slezska pohybovaly skupiny mužů, kteří kombinovali život pastýřů, dřevorubců a banditů. Vrchnost na ně reagovala zřízením portášského sboru, profesionalizované policejní jednotky se sídlem ve Valašské Bystřici, jejíž úkolem bylo střežit hranici, lesy a obchodní stezky. Postavy zbojníků a portášů jsou dnes součástí kulturní paměti regionu, ale jejich reálná podoba byla méně romantická: šlo o napjatý vztah mezi chudobou, zbojnictvím a státní mocí, který se uvolnil teprve s nástupem moderní státní správy v 19. století.
Devatenácté století Valašsko proměnilo. Skončilo poddanství, ovčí salašnictví ustoupilo intenzivnějšímu chovu skotu, do regionu pronikly průmyslové podniky a postupně i železnice. V roce 1885 byla otevřena trať z Hranic přes Valašské Meziříčí do Vsetína, která propojila Valašsko s hlavními tahy přes Hanou, a navázaly další lokálky včetně dráhy do Rožnova a do údolí Vsetínské Bečvy. Ekonomika se diverzifikovala: kromě dřevozpracujícího průmyslu vznikly sklárny v Krásně nad Bečvou, Karolince a Kyjově (sklárna v Kyjově leží už mimo Valašsko, ale obchodní vazby byly úzké), strojírenství ve Vsetíně a v Krásnem, gobelínová manufaktura ve Valašském Meziříčí, později i Baťovy podniky ve Zlíně. Tradiční pastevectví se z hospodářské nutnosti stalo prvkem kulturního dědictví.
Právě v této době, kdy se reálné salašnictví vytrácelo, začalo být Valašsko cíleně zachycováno národopisem. Sběratelská práce Františka Bartoše, etnografické texty Jaroslava Štiky, sběry Ludvíka Kuby a další badatelé vytvořili mapu valašské kultury, která se promítla do muzejní expozice. Klíčovým krokem bylo založení Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm sourozenci Jaroňkovými v roce 1925 jako prvního skanzenu ve střední Evropě. Dřevěné městečko, Mlýnská dolina a Valašská dědina převedly do muzejní podoby to, co v živé podobě postupně mizelo, a Valašsko se tím definitivně etablovalo jako region s ostře rozeznatelnou kulturní identitou.
Kroj, nářečí, hudba a obyčeje Valašska
Valašský kroj se ve srovnání s hanáckým a slováckým vyznačuje větší střídmostí, převahou přírodních materiálů a jasnou vazbou na pastevecký a lesní život. V mužském provedení tvoří jeho jádro vlněné valašské nohavice, lněná košile, krátká vesta zvaná bruncléř (na různých místech se vyslovuje různě) a bílá nebo hnědá vlněná halena, případně huňatý kožich. Klíčovým atributem je široký kožený opasek s mosaznými přezkami, na kterém visí tradiční pastýřská sekerka, valaška. Jako obuv sloužily krpce, kožené střevíce přivázané ke kotníkům, později boty s nízkou holínkou. Pokrývku hlavy tvořil nízký plstěný klobouk, beránice nebo soukenná čapka. Provedení bylo praktické: muž měl být oděn pro práci v lese, na pastvě i pro daleké pochody.
Ženský valašský kroj patří k pestřejším, ale i tady se uplatňuje skromnější paleta než na Slovácku. Skládá se z bílé košile s nabranými rukávy, šněrovačky, několika spodních sukní, svrchní kasanky nebo plisované sukně, fěrtochu (zástěry) a šátku, který signalizoval rodinný stav nositelky. Materiály bývaly domácí: lněné plátno na košile a spodní prádlo, vlněná látka na svrchní oděv, kůže na obuv. Výšivka je střízlivější než hanácká, často černá, červená a tmavě modrá, geometrické a stylizované rostlinné motivy odkazují k textiliím karpatského pásma. V některých variantách, zejména na pomezí se Slováckem v okolí Valašských Klobouk a Brumova, se objevují výrazně barevnější vzory, které se blíží slováckým vlivům.
Valašské nářečí náleží do východomoravské nářeční skupiny a tvoří v ní severní valašskou podskupinu, sousedící se slováckým a lašským pásmem. K jeho typickým rysům patří zachování starší (archaické) podoby ščestí (místo štěstí), neprovedení přehlásky u → i (klúč, lúbiť, cuzí), zachované ú místo nového ou (múka, búda, zúbek), dloužení samohlásek v příčestí činném mužského rodu (nésl, viďél, šél, minúl), koncovka -och v 6. pádě množného čísla mužského rodu (chlapoch, lesoch) a bohatá pastevecká slovní zásoba: bača, valach, ogar, cérka, roba, brynza, žinčica, salaš, koliba, halena, krpce, valaška. Mnoho z těchto výrazů má karpatský původ, část pochází přímo z rumunštiny nebo přes ni z latiny. Nářečí se v běžné mluvě dochovalo lépe než hanáčtina – v rodinách na Vsetínsku, Rožnovsku a v Beskydech ho mladší generace stále aspoň částečně používají.
Lidová hudba na Valašsku se vyvíjela jinak než v sousedních regionech. Kromě cimbálových muzik, které sem přišly hlavně ze slováckého směru a uchytily se zejména ve 20. století, se zde dlouho udržela hudba menších sestav: sólový hudec (lidový houslista), hudecké muziky s dvojími houslemi a kontrabasem, gajdy (dudy), pastýřské fujary, později klarinety a smyčcové kapely.. Tance jsou rytmicky výraznější než hanácké, často sólové nebo vázané na konkrétní okamžik obřadu. Nejznámějším je odzemek, mužský sólový tanec s valaškou a vysokými výskoky, vázaný na pastevecké prostředí. Tento tanec byl v rámci tzv. tance s valaškou zapsán do reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví UNESCO. Mezi další tradiční tance patří točený, čardáš ve valašské podobě, sedlácká, či různé párové tance při svatbách.
Obyčeje sledují roční cyklus s důrazem na pastevecký a lesní rok. Velkou událostí býval jarní výhon ovcí na salaš, spojený s obřady, které měly chránit stádo, a podzimní redyk, kdy se ovce vracely zpátky do vsi. Masopust (také fašank, ostatky nebo končiny) patří dodnes k nejvýraznějším projevům valašského roku, zejména v podobě průvodů maškar v Hlinsku (mimo Valašsko), ale i ve valašských obcích typu Liptál, Halenkov nebo Strání-Květná na hranici se Slováckem. Velikonoce jsou spojeny s pomlázkou, postními pokrmy a důrazem na kostelní obřady, z nichž některé udržela protestantská tradice ve specifické podobě. Léto patří dožinkám a poutím, mezi nimiž vyniká pouť na Svatý Hostýn s mariánskou bazilikou, která je pro celé východní Valašsko ústředním poutním místem. Vánoce mají v regionu silný pastevecký prvek: vánoční štědrovečerní obřady byly vázány na ochranu hospodářských zvířat, věštby a štědrovečerní zpěvy.
Gastronomie Valašska je sevřená a praktická. Brynza, žinčica a ovčí sýr připomínají dědictví salašnictví, kyselica – zelná polévka s uzeným masem, smetanou a houbami – patří k typickým horským jídlům, podobně jako frgály, plné koláče s mákem, tvarohem nebo hruškovým povidlím. Slivovice, vyráběná z místních švestek, je dnes víc než nápoj: je obchodním symbolem regionu, vázaným hlavně na Vizovicko, kde sídlí firma Rudolf Jelínek, a na řadu menších pálenic v Bílých Karpatech. Vedle toho je důležitá kuchyně z brambor, ovesných kaší a jednoduchých masitých jídel, která odpovídala chudší ekonomice a krátkému vegetačnímu období.
Subregiony a vnitřní rozrůznění Valašska
Valašsko není jednolitý celek. Etnografie i jazykověda v něm rozeznávají více subregionů, které se odlišují krojem, nářečím i hospodářskou strukturou. Tyto rozdíly nejsou tak výrazné jako mezi Hanou a Slováckem, ale pro místní obyvatele i pro odbornou literaturu jsou důležité.
Severní (rožnovsko-vsetínské) Valašsko
Severní Valašsko zahrnuje údolí Vsetínské a Rožnovské Bečvy, Beskydy a podhůří Radhoště. Pro tuto část regionu je charakteristické nejintenzivnější salašnictví, nejvyšší podíl evangelické tradice a hospodářská orientace na les a pastvu. Kroj patří k jádrovým variantám valašského kroje s převahou tmavomodré, černé a bílé. Nářečí má nejvíce karpatských prvků a největší podíl pastevecké slovní zásoby. Centrum subregionu tvoří Vsetín, Rožnov pod Radhoštěm a Valašské Meziříčí; Rožnov je díky Valašskému muzeu v přírodě faktickým národopisným hlavním městem Valašska.
Jižní (vizovicko-kloboucké) Valašsko
Jižní Valašsko se rozkládá v pásu mezi Vizovicemi, Valašskými Klobouky, Brumovem a Bylnicí. Hospodářsky je orientované méně na ovce a více na ovocné sady, drobné polní hospodářství a tradičně silné pálení slivovice. Kroj je výrazně barevnější než na severu, s jasnými červenými a žlutými prvky, což odráží blízkost slováckého vlivu. Nářečí kombinuje valašské rysy s některými prvky moravskoslovenského pásma. Oblast Bílých Karpat na slovensko-moravské hranici tvoří přechodový pás, ve kterém se valašská a slovácká identita prolínají; obce jako Strání, Hluk nebo Březová se v literatuře řadí spíše ke Slovácku, ale jejich pastevecký a lesní charakter je sbližuje s jižním Valašskem.
Zlínsko a podhorské pomezí
Zlínsko patří do širšího Valašska v míře, která je předmětem sporu. Z hlediska nářečí a tradiční kultury bylo Zlínsko historicky podhorským pomezím Valašska a sousedního Slovácka, s vlastní podobou kroje a pomalejším industriálním rozvojem až do vstupu firmy Baťa. Po jejím rozmachu ve dvacátých a třicátých letech 20. století se Zlín proměnil v moderní průmyslové město, jehož obyvatelstvo přicházelo z širokého okruhu Moravy a Slovenska. Dnešní zlínská identita stojí někde mezi Valašskem, Slováckem a vlastním fenoménem baťovského města, takže její zařazení do Valašska je převážně historické a regionální, ne každodenní.
Pomezí s Lašskem a Těšínskem
Na severu Valašsko přechází do Lašska kolem Frenštátu pod Radhoštěm, Příbora a Štramberka. Hranici dlouhodobě sledují dialektologové i etnografové: jazyková linie je postupná, ale rozeznatelná. Lašská strana přijímá silnější slezsko-polské vlivy, valašská si drží východomoravský základ. Kolem Frýdlantu nad Ostravicí, Frýdku-Místku a v podhůří Lysé hory se valašská kolonizace setkala s těšínským pomezím a polskou goralskou tradicí, takže obce jako Bílá, Staré Hamry nebo Komorní Lhotka mají kulturně hybridní charakter. Pro některé autory už toto pásmo do Valašska nepatří, jiní ho zařazují jako severovýchodní okraj kolonizační oblasti.
Sousedi a vymezení vůči okolním regionům
Valašsko se utvářelo ve vztahu k několika sousedům. Na západě je tu kontrast s Hanou, která leží v rovině Hornomoravského úvalu. Hranice mezi nimi probíhá zhruba podél úpatí Hostýnských vrchů a Vsetínských vrchů a patří k nejostřejším etnografickým liniím v České republice. Zatímco hanácká vesnice stojí na obilnářské nížině s černozeměmi, valašská vesnice se rozkládá v úzkém údolí mezi zalesněnými svahy. Kontrast je zřetelný v krojích, v hudbě, v náboženství i v jídelníčku. Hospodářsky se ale obě oblasti dlouhodobě doplňovaly: Haná dodávala obilí, slad a koně, Valašsko dřevo, dřevěné výrobky, ovoce, ovce a slivovici. Hanácké jarmarky v Holešově a Bystřici pod Hostýnem byly stálými cíli valašských obchodníků, hanácké pivovary měly své valašské odběratele.
Na jihu sousedí Valašsko se Slováckem, mezi nimiž leží přechodové pásmo Bílých Karpat a Vizovicka. Slovácko je teplejší, vinařské, hudebně bohatší a krojově barevnější; Valašsko chladnější, lesnější a hospodářsky tvrdší. Hranice mezi nimi není ostrá, spíše tvoří pás, ve kterém se kroje, písně i hospodářské vzorce postupně mísí. Obce jako Velká nad Veličkou, Strání, Březová nebo Brumov stojí v tomto pásu a jejich identita osciluje mezi oběma regiony, často podle generace, rodiny a konkrétní vesnice.
Na východě a jihovýchodě tvoří Valašsko hranici se slovenskými regiony: s Kysucemi, Trenčianskou stolicí a slovenským Povážím. Tato hranice byla po staletí především horským pomezím v rámci uherské a rakouské monarchie, ne ostrou kulturní linií. Lidé na obou stranách mluvili podobnými nářečími, sdíleli pasteveckou kulturu a obchodovali přes hřebeny. Politické rozdělení po roce 1918 hranici zviditelnilo, ale kulturní vazby přetrvaly: valašská lidová hudba dodnes čerpá ze slovenského karpatského pásu a slovenští folkloristé ji řadí do širší rodiny moravsko-slovenské lidové kultury.
Na severu Valašsko hraničí s Lašskem a Těšínskem, jak už bylo zmíněno. Tato hranice je dialektologicky komplikovaná: jazykové izoglosy nesouhlasí s administrativními hranicemi a etnografická literatura se neshoduje, kde přesně Valašsko končí. Šemberovo vymezení podle Štramberka, Příboru a Frýdku se liší od Bartošova, který hranice posouvá jinam. Pro praktické účely se obvykle za severní hranici Valašska považuje pás obcí kolem Frenštátu pod Radhoštěm, Trojanovic a Hutiska-Solance, tedy bezprostředně pod hřebenem Beskyd.
Ve vztahu k Moravským Karpatům jako celku tvoří Valašsko jejich nejvýraznější etnografické jádro. Slovácko je s Karpaty spojeno přes Bílé Karpaty a Chřiby, Lašsko přes Beskydy, ale Valašsko leží v horách úplně, a jeho život se z nich nedá vyjmout. Pastevectví, lesnictví, sklářství, dřevařství a později i průmysl orientovaný na využívání horských zdrojů – to všechno spojuje Valašsko s karpatským prostorem. Slivovice, valaška, brynza i odzemek jsou regionální přítomností Karpat na Moravě, a nikoli jen ozdobou jednoho z mnoha národopisných regionů.
Valašsko v dnešní podobě a jeho kulturní paměť
Dnešní Valašsko se od regionu, který popisovali národopisci na konci 19. století, výrazně liší. Salašnictví v původní podobě prakticky zaniklo, ovce se v Beskydech a Javorníkách pasou v omezeném měřítku, hlavně díky dotovaným programům na údržbu krajiny. Většina obyvatel pracuje v průmyslu, ve službách nebo v Zlínském aglomeračním okruhu. Zemědělství je dnes postaveno spíše na chovu skotu a na lesnictví; ovce se vrací především jako součást krajinotvorných projektů a regionální gastronomie.
Kulturní identita regionu však zůstala nadprůměrně silná. Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm patří k nejnavštěvovanějším muzeím v České republice a tvoří jakousi živou kulturní knihovnu regionu. Muzeum regionu Valašsko ve Vsetíně, Valašském Meziříčí, Lešné a Kelči spravuje rozsáhlé sbírky a vydává populárně-naučný časopis Valašsko, vlastivědná revue. Časopis vychází od roku 1998, navazuje na tradici regionálních periodik z první poloviny 20. století a slouží jako platforma pro odborné i popularizační texty. Dále působí Hvězdárna Valašské Meziříčí, Kapucínský klášter ve Fulneku, regionální archivy a řada drobnějších muzeí, mezi nimi Muzeum Tří bratří v Karolince nebo Muzeum portášů ve Valašské Bystřici.
Folklor se na Valašsku udržuje v aktivních souborech jako Vsacan, Javorník, Kašava, Bartošův soubor písní a tanců, Soláň, Polajka, Radhošť a mnoha dalších. Festival Rožnovské slavnosti a další letní akce v rámci muzea v Rožnově slouží jako přehlídky lidové hudby a tance v autentickém prostředí. K živému kulturnímu dědictví patří také gastronomické a řemeslné akce, jako jsou Valašský odzemek (Vizovické Trnkobraní), Valašský mikulášský jarmek nebo Slavnosti slivovice.
Valašsko je dnes také značka. Region využívá folkloru, krajiny a tradičních produktů jako součást turistické a gastronomické nabídky. Beskydy s Lysou horou a Radhoštěm, Pustevny s Maměnkou Dušana Jurkoviče, kostel ve Velkých Karlovicích, Valašské Klobouky s tradičním masopustem nebo Bílé Karpaty se žítkovskými bohyněmi přitahují návštěvníky, pro které je Valašsko zkratkou pro hory, chleba s brynzou a slivovici. Tato turistická vrstva je sama o sobě legitimním projevem regionální identity, ale neměla by zastírat, že hluboko pod ní pokračuje pomalejší a méně viditelný život – řemeslné dílny, evangelické sbory, jednotlivé salaše, fungující obce a místní kroniky, které dokumentují, co region znamenal v minulosti i co znamená dnes.
Rozpory v pramenech a co je v textu uvedeno opatrně
V literatuře k Valašsku se opakují tři typy nejasností. První se týká přesného vymezení regionu. Šemberovo dialektologické pojetí klade hranici jinam než Bartošovo, etnografické vymezení Štikovo se liší od pozdějších analýz založených na mentálních mapách. V tomto textu je proto Valašsko vymezeno jako horský region s jádrem na Vsetínsku, Rožnovsku a Vizovicku, jehož okraje na severu, jihu a západě tvoří přechodová pásma, ve kterých se identita postupně mísí s Lašskem, Slováckem a Hanou.
Druhým okruhem nejasností je etnický původ Valachů. Starší literatura zdůrazňovala přímou rumunskou kontinuitu, novější výzkumy popisují kolonizaci jako kulturní fenomén karpatského pasteveckého obyvatelstva, ve kterém původní rumunské jádro brzy splynulo s rusínským, slovenským a slovanským prostředím (tzv. kulturní štafeta). Text proto mluví o pasteveckém kolonizačním pohybu, jehož etnické složení bylo proměnlivé, místo o přímé „rumunské“ kolonizaci moravských hor.
Třetím problémem je míra romantizace valašské identity. Mnoho textů, hlavně z první poloviny 20. století, dramatizuje povstání, zbojnictví a odpor proti vrchnosti. V tomto článku jsou tyto epizody zmíněny v rozsahu, který odpovídá pramenům, ale bez heroizujících formulací. Konkrétní letopočty jsou uváděny jen tam, kde je odborná literatura potvrzuje jednoznačně; tam, kde se prameny rozcházejí, používá text obecnější časové vyjádření.
Valašský slovníček
Výběr asi třiceti slov, která ve spisovné češtině nezdomácněla nebo se v ní vyskytují jen okrajově. Většina patří k tzv. karpatské pastevecké vrstvě s rumunsko-balkánským jádrem, kterou na Moravu přinesla valašská kolonizace; část byla převzata přes maďarštinu nebo slovenštinu a několik výrazů vzniklo přímo na Moravském Valašsku z domácích základů. Pravopis i přízvuk se mezi jednotlivými dolinami liší (brynza / bryndza, ogar / ogár, cera / cérka).
Pastevectví a salaš
- bača — vedoucí salaše, hospodář pastýřů (z rum. baci).
- valach — pastýř ovcí, pomocník bači; přeneseně i obyvatel regionu (z rum. valah).
- salaš — letní horské pastevecké hospodářství s dřevěnými přístřešky (přes maď. szállás, srov. rum. sălaș).
- koliba — dřevěná pastýřská chata na salaši (z rum. colibă).
- košár — přenosná ohrada pro ovce na pastvině (karpat., srov. rum. coșar).
- strunga — úzká branka v ohradě, kterou ovce procházejí při dojení (z rum. strungă).
- redyk — slavnostní jarní výhon stáda na hory a jeho svádění zpět na podzim (z rum. a ridica).
- brynza — slaný sýr z ovčího mléka (z rum. brânză).
- žinčica — kysaná syrovátka z ovčího mléka, pastýřský nápoj (z rum. jintiță).
- urda — sladká syrovátková sraženina, druh měkkého sýra (z rum. urdă).
- klag — telecí syřidlo používané ke srážení ovčího mléka (z rum. cheag).
- geleta — úzké vysoké dřevěné vědro na dojení ovcí (z rum. găleată).
Krajina a místopis
- gruň — táhlý zaoblený hřbet, svah (z rum. grui); časté v pomístních jménech.
- kyčera — zalesněný kuželovitý vrchol (z rum. chicera).
- magura — výrazný osamělý kopec (z rum. măgură).
- polana — paseka, travnatá horská planina (z rum. poiană).
Oděv a výzbroj
- valaška — lehká pastýřská sekerka s dlouhým toporem; sloužila k chůzi, opírání i obraně (od Valach, karpatský typ).
- krpce — kožené opánky vázané řemínky kolem nohy (karpat./sk.).
- halena — dlouhý vlněný plášť, někdy s kapucí (přes maď. halina, dále orientálního původu).
- bruncléř — krátká vesta navlékaná přes košili (z něm. Brustleder, „kožená náprsenka“).
Lidé
- ogar — kluk, uličník (přeneseně z rum. ogar „chrt“).
- cérka — dcera, dívka (z karpat. cera).
- roba — vdaná žena, hospodyně (z rum. roabă „služka“).
- portáš — člen zemské stráže střežící valašsko-uherskou hranici (z maď. portás, „strážný brány“).
Jídlo a nápoje
- kyselica — zelná polévka s uzeným masem, smetanou a houbami; valašské hlavní jídlo.
- frgál — kulatý plný koláč s mákem, tvarohem nebo hruškovým povidlím (sporná etymologie, snad z bav.-rak. Vorkalle).
- demikát — pokrm z rozdrobeného chleba zalitého horkou žinčicou nebo polévkou (z maď. demikát).
- trnky — sušené švestky, přeneseně i slivovice z nich pálená (z domácího trnka = švestka).
Hudba a obyčeje
- fujara — dlouhá pastýřská píšťala s hlubokým tónem (karpat.).
- gajdy — dudy s kozí měchovou nádrží a dřevěnou píšťalou (přes maď. z tur.).
- odzemek — mužský sólový tanec s valaškou a vysokými výskoky, zapsaný na seznam UNESCO (od od země).
- vatra — pastýřský oheň, ohniště na salaši (z rum. vatră).
Poznámka: Etymologie některých slov (frgál, bruncléř, halena) jsou v literatuře sporné a uvádíme nejčastěji přijímanou variantu. Pro hlubší ponor doporučujeme Slovník nářečí českého jazyka (ÚJČ AV ČR) a Valašský slovník Františka Bartoše.
Literární zdroje
Videa (YouTube)
- Galerie tradic: Odzemek (ČT edu) – dokumentární video o valašském mužském tanci s valaškou, zapsaném na seznamu UNESCO.
- Vyhledání: Valašské muzeum v přírodě Rožnov – záběry z areálů Dřevěného městečka, Valašské dědiny a Mlýnské doliny.
- Vyhledání: valašský kroj – přehled videí o krojích Vsetínska, Rožnovska a Vizovicka.
- Vyhledání: valašské nářečí – dokumentární a folklorní záznamy nářečí.
- Vyhledání: salašnictví Beskydy – dokumenty o pastevecké kultuře v moravských horách.
- Vyhledání: valašský masopust – záznamy obchůzek maškar ve valašských obcích.
- Vyhledání: Pustevny Maměnka Jurkovič – dokumenty o stavbách Dušana Jurkoviče v Beskydech.
Zdroje a literatura
- ŠTIKA, Jaroslav. Etnografický region Moravské Valašsko: jeho vznik a vývoj. Ostrava: Profil, 1973.
- ŠTIKA, Jaroslav. Valaši a Valašsko. Rožnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum v přírodě, 2007.
- BARTOŠ, František. Národní písně moravské v nově nasbírané. Brno: Matice moravská, 1889.
- BARTOŠ, František. Moravské Valašsko – kraj i lid. Časopis Osvěta, 1880.
- URBANOVÁ, Svatava – DOKOUPIL, Lumír – IVÁNEK, Jakub – PUMR, Petr (eds.). Valašsko – historie a kultura. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity, 2014.
- URBANOVÁ, Svatava – DOKOUPIL, Lumír – IVÁNEK, Jakub – PUMR, Petr (eds.). Valašsko – historie a kultura II. Obživa. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity, 2019.
- BALETKA, Ladislav. Valašsko: historie a tradice regionu. Vsetín: Muzeum regionu Valašsko, 2010.
- Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha: Mladá fronta, 2007.
- KUBA, Ludvík. Cesty za slovanskou písní. Praha: SNKLHU, 1953.
- Valašsko, vlastivědná revue. Vsetín: Muzeum regionu Valašsko, vychází od roku 1998. Online: muzeumvalassko.cz.
- SAHEB, Jan. Valašská kolonizace na Těšínsku v 16.–18. století. In: JEŽ, Radim – PINDUR, David (eds.): Těšínsko v proměnách staletí. Český Těšín, 2010.
- POPELKA, Petr. Studie k dějinám regionu Beskyd a Valašska. Přehled publikací: Ostravská univerzita.
- ŠPANIHEL, Samuel – VALOUŠKOVÁ, Kamila – MAŠLÁŇ, Petr. Projekt Lesní sklárny na Valašsku – úvod do II. etapy. In: Valašsko – historie a kultura II. Obživa. Ostrava, 2019.
- Salašnictví v Beskydech se zvláštním zřetelem na oblast Frýdecko-Místecka. Bakalářská práce, Univerzita Karlova, 2018. Dostupné online: dspace.cuni.cz.
- Historie chovu ovcí na Valašsku. Diplomová práce. Dostupné online: theses.cz.
- Valašsko a valašská identita – vymezení na základě mentálních map. Diplomová práce, Univerzita Karlova. Dostupné online: theses.cz.
- Contested Landscape: Moravian Wallachia and Moravian Slovakia. Dostupné online: journals.openedition.org.
- Traditional Folk Culture in Moravia: Time and Space. Dostupné online: ResearchGate.
- Odraz valašské kolonizace v toponymii. Dostupné online: ResearchGate.
- Valašsky.cz: Valašské nářečí. Dostupné online: valassky.cz.
- Valašsko v kostce: Lidové nářečí. Dostupné online: valasskovkostce.cz.
- Wikipedie: Valašsko a Moravian Wallachia. Použito orientačně pro kontrolu názvů a chronologie.