Na nejjižnějším a nejvýchodnějším okraji Moravy leží Slovácko — region, který si dodnes uchovává jednu z nejbohatších lidových tradic ve střední Evropě. Leží mezi Chřiby, Bílými Karpaty a státní hranicí se Slovenskem a Rakouskem, na rovinách kolem řeky Moravy a v prvních hřebenech Karpat. Pro Moravské Karpaty má klíčový význam: právě zde se karpatský horský svět potkává s úrodným úvalem, vinohrady a starou cestou ze severu na jih, po níž se po staletí pohybovaly armády, kupci i pastevci.
Kde Slovácko leží a jak vzniklo jeho jméno
Slovácko se rozkládá v jihovýchodní části České republiky, převážně v okresech Uherské Hradiště, Hodonín, Břeclav a v okrajových částech Zlína, Kroměřížska a Vyškovska. Geograficky kombinuje dvě nížiny – severní Hornomoravský úval a navazující Dolnomoravský úval, jimiž protéká Morava – s pásem Chřibů na severozápadě, Ždánickým lesem na západě a vlnou Bílých Karpat a Vizovické vrchoviny na východě. Státní hranice tvoří jasnou východní a jižní mez: za hřebenem Velké Javořiny začíná slovenské Záhorie a Myjavská pahorkatina, jižně od Břeclavi přechází krajina do Dolního Rakouska. Severní hranice se Slovácka jsou rozostřené – plynule přecházejí do Hané přes přechodový pás Hanáckého Slovácka a do Valašska podél úpatí Vizovické vrchoviny a Hostýnských vrchů.
Název Slovácko je novější, než by se mohlo zdát. Etnografické označení této oblasti vzniklo postupně v 19. století a původně se užívalo paralelně s pojmem Moravské Slovensko – tedy „moravská část slovenského národopisného světa“. Národopisci a jazykovědci té doby si uvědomovali, že nářečí, kroj a hudba jihovýchodní Moravy mají výrazně blíž k sousednímu západnímu Slovensku než k Hané nebo k Čechám. Označení Slovácko se ustálilo až v meziválečném období, kdy se odlišení od slovenské části Slovácka stalo politicky i jazykově srozumitelnější. Pro obyvatele samé je důležitější název obce a subregionu než souhrnný pojem: Horňák, Dolňák, Podlužák nebo Kopaničář se identifikují primárně s vlastní mikroregionem.
Sídelní struktura Slovácka je polycentrická. Přirozeným tradičním střediskem je Uherské Hradiště v centru regionu, doplněné o Hodonín a Břeclav na jihu, Kyjov uprostřed a Uherský Brod při úpatí Bílých Karpat. Krajské město Zlín leží na pomezí Slovácka, Valašska a Hané a hraje roli administrativního centra pro severní část regionu. Strážnice, Veselí nad Moravou a Bzenec jsou menší města, ale s mimořádnou kulturní váhou: ve Strážnici sídlí největší národopisné muzeum v přírodě v Česku a každoročně se zde koná Mezinárodní folklorní festival, který má kořeny v roce 1946 a patří mezi nejstarší v Evropě. Podél řeky Moravy se prakticky souvisle táhne urbanizovaný pás obcí od Starého Města po Vnorovy, který má přes šedesát tisíc obyvatel a tvoří demografickou páteř regionu.
Pro pochopení Slovácka je důležitá jeho funkce přechodového pásma. Region nikdy nebyl izolovanou enklávou: leží na staré obchodní cestě z Vídně a Bratislavy přes Moravu do Polska, a po staletí jím procházely armády, formanské povozy, kupci s vínem, solí a dobytkem. Tato poloha vysvětluje, proč Slovácko vstřebalo více kulturních vlivů než kterýkoliv jiný moravský region – a zároveň proč si tak důsledně budovalo vlastní identitu. Slovácko se uvědomuje právě v tom, čím se liší od Hané, Valašska a slovenských sousedů. Tato neustálá komparace dala vzniknout silně regionálnímu sebevědomí, které se promítá do barevnosti krojů, hudební expresivity a péče o lidovou tradici.
Krajina, klima a hospodářský základ Slovácka
Slovácko leží v jednom z klimaticky nejpříznivějších koutů Česka. Dolnomoravský úval patří k nejteplejším a nejslunnějším oblastem republiky: průměrné letní teploty se v nížině pohybují kolem dvaceti stupňů Celsia, slunce zde svítí přes dva tisíce hodin ročně a srážky jsou ve srovnání s horskými regiony výrazně nižší. Klimatické podmínky se mění s reliéfem – v rovinách a na úpatí Chřibů panuje teplý a relativně suchý ráz, ve vyšších polohách Bílých Karpat přibývají srážky a klesá teplota. Tato kombinace umožňuje souběžné pěstování teplomilných plodin v úvalu a tradiční horské hospodaření na pasekách, která je pro region typická.
Půdy se mění s nadmořskou výškou a s podložím. V Dolnomoravském úvalu převládají úrodné černozemě a černicové půdy v nivě Moravy, místy doplněné o lužní fluvizemě. V pásu Bílých Karpat dominují flyšové podloží a kambizemě, často svažité a méně úrodné, což historicky vedlo k rozvoji extenzivního hospodaření, sadů a luk. Tento rozdíl mezi rovinou a podhůřím zásadně ovlivnil sídelní hustotu a typ obživy: v úvalu vznikly velké, kompaktní vesnice s tisícovkami obyvatel zaměřené na obilnářství a vinohradnictví, v Bílých Karpatech naopak roztroušená sídla, kopanice a malá hospodářství.
Krajinnou dominantou Slovácka jsou vinohrady. Slovácká vinařská podoblast je největší ze čtyř moravských podoblastí a zahrnuje desítky obcí s tisíciletou tradicí pěstování révy. Vinařská centra leží především na slunných svazích Hodonínska, Břeclavska a Kyjovska – Mutěnice, Čejkovice, Velké Pavlovice na pomezí, Bzenec, Mikulčice, Strážnice. Vinohradnictví zde není okrajovým doplňkem zemědělství: po staletí formuje rytmus hospodářského roku, ráz krajiny i lidovou kulturu. Z vinařství se odvozuje i charakteristický typ stavby – sklep, búda, vinný sklípek – a celý cyklus zvyků kolem vinobraní, hodů a otevřených sklepů. Tradiční slovácké hody, dnes jeden z nejviditelnějších folklorních projevů regionu, se symbolicky odehrávají právě po dokončení vinařské sezóny.
Vedle vinohradnictví zůstává Slovácko obilnářským krajem. V úvalu se po staletí pěstuje pšenice, ječmen, později kukuřice a slunečnice; specialitou některých obcí je bzenecká cibule a strážnické okurkářství. Ovocnářství je domovem hlavně v podhůří Bílých Karpat, kde svahy nad Strážnicí, Velkou nad Veličkou nebo Bojkovicemi nesou rozsáhlé sady švestek, jabloní a hrušní. Z místního ovoce se pálí slivovice, která tvoří svébytný symbol regionální gastronomie a je předmětem řemeslné i průmyslové výroby. Lesnictví má naopak na Slovácku menší váhu než ve Valašsku nebo v Beskydech – lesy zaujímají podstatnou plochu pouze v Chřibech, na hřbetech Bílých Karpat a v lužních porostech podél Moravy a Dyje. Právě lužní lesy Podluží, dnes z velké části chráněné v rámci CHKO Pálava a evropské soustavy Natura 2000, představují jeden z nejcennějších přírodních biotopů střední Evropy.
Mimořádné postavení v krajině má CHKO Bílé Karpaty, vyhlášená v roce 1981 a zařazená v rámci UNESCO na seznam biosférických rezervací. Květnaté louky Bílých Karpat patří k druhově nejbohatším lučním biotopům Evropy – ovládají je rozsáhlé výskyty orchidejí, na čertoryjských loukách se počítají desítky druhů na jediný hektar. Tento přírodní fenomén je výsledkem extenzivního hospodaření po několik set let: pravidelné kosení a pastva ovcí udržují louky otevřené a brání postupu lesa. Když se ve druhé polovině 20. století hospodaření přerušilo, mnohé louky začaly degradovat; jejich současná obnova patří k nejdůležitějším úkolům regionální ochrany přírody. Bílé Karpaty zároveň hostí jedny z mála zachovalých prvotřídních bukových lesů na moravsko-slovenském pomezí, mimo jiné v národní přírodní rezervaci Javořina pod nejvyšším vrcholem regionu.
Na opačné straně úvalu leží přechodové území Chřibů – zalesněného pásu, který odděluje Slovácko od Hané a Brněnska. Chřiby jsou geomorfologicky součástí Středomoravských Karpat a v jejich středu se zvedá Brdo, nejvyšší vrchol s výškou 587 metrů. Lesy Chřibů byly po staletí významnou zásobárnou dřeva pro slovácké vesnice a panství, ale také prostorem zbojnických příběhů a poutních cest – stezka na Velehrad přes hřeben Chřibů patří k nejstarším poutním trasám Moravy. Tato přírodní kulisa propojuje Slovácko s Hanou v jedinou hospodářsko-kulturní krajinu, ve které dolní rovina dodávala obilí, podhorské svahy víno a ovoce a horské hřebeny dřevo, kámen a zvěř.
Kroj, hudba, nářečí a obyčeje Slovácka
Slovácký kroj patří k nejbohatším a nejpestřejším lidovým oděvům ve střední Evropě. Na rozdíl od střídmé Hané nebo geometricky výrazného Valašska tu převládá explozivní barevnost, plastická výšivka a důraz na sváteční reprezentaci. Mužský kroj se opírá o úzké soukenné nohavice s plastickým prošíváním, vyšívanou košili, vestu (lajbl, brunclek) a klobouk s kosárem nebo pentlemi. Ženský kroj je propracovaným systémem vrstev: rubáč, kasanka, šorec, fěrtůšek, krátký kabátek a vyšívaný šátek nebo čepec, doplněný turecky vázanými šátky a pestrými stuhami. Slavnostní krojové pasy mají často desítky kusů a nošení takového kroje vyžaduje hodiny přípravy a pomoc dalších žen v rodině. Dodnes se kroj nedědí pasivně – obnovuje se v dílnách, vyšívá se ručně, opravuje a předává.
Varianty kroje se liší obec po obci a odrážejí přesné etnografické členění regionu. Kroj kyjovský má sytě červenou sukni s drobnou výšivkou a charakteristický zástěrový pás; kroj vlčnovský zaujme šafránovou žlutí, která se užívá při Jízdě králů; krojové sestavy z Hluku, Strážnice nebo z Podluží mají odlišné střihy, barevnost i řazení vrstev. Specializované varianty existují v každém větším kroji: domácí, sváteční, smuteční, taneční, krojový oděv chlapce, mladé dívky, vdané ženy, vdovy. Tato diferenciace se promítá do stálé péče sběratelských a muzejních institucí; nejvýznamnější jsou Slovácké muzeum v Uherském Hradišti se svou krojovou sbírkou a Národní ústav lidové kultury ve Strážnici, který spravuje skanzen Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy.
Hudební tradice Slovácka stojí na cimbálové muzice a na tanci verbuňku, který v roce 2005 zařadilo UNESCO na Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva. Verbuňk je improvizovaný mužský tanec, který se vyvinul z někdejších ceremoniálů verbování vojáků v 18. století – samotné slovo pochází z německého Werbung, „nábor“. Tanečník vstupuje do prostoru sám a improvizuje sled figur podle vlastního cítění hudby a kondice. Pro Slovácko je verbuňk nejen tanec, ale klíčová mužská společenská disciplína vázaná na hody, slavnosti a soutěže Strážnice. Verbuňk se výrazně liší podle mikroregionu – jiné figury převládají v Kyjovsku, jiné na Podluží, jiné v Horňácku, kde si zachoval archaičtější ráz.
Lidová píseň a hudba se na Slovácku rozvinula do podoby, kterou národopisci považují za jedno z nejhustších písňových území Evropy. Sběry Františka Sušila ze 19. století a později Františka Bartoše a Leoše Janáčka odkryly tisíce písní – dlouhých táhlých, krátkých tanečních, svatebních, milostných i pracovních. Janáčkův hudební jazyk vyrostl právě z této tradice; jeho zápisy a teoretické práce o slovácké hudbě patří k základním pramenům pro pochopení moravské lidové melodiky. Cimbálová muzika v dnešní podobě – cimbál, dvoje housle, viola, kontrabas, klarinet – se ustálila v 19. století; v každé větší obci dnes hraje vlastní muzika, často spojená s místním folklorním souborem. K nejvýraznějším patří muziky z Mikulčic, Strážnice, Velké nad Veličkou, Vlčnova či Tvrdonic.
Nářečí Slovácka tvoří jihovýchodní okraj východomoravské nářeční skupiny a z velké části si zachovalo archaické rysy. Charakteristické je krátké samohláskové ú místo spisovného ou (múka, lúka, búdka), zachované šč a žč ve slovech jako ščestí nebo ešče, koncovka -aj v rozkazovacím způsobu (počúvaj) a bohatá lexika (zásoba) spojená s vinařstvím, zemědělstvím a domácností. Nářečí se výrazně liší podle subregionů: v Horňácku přežívají starší jevy ovlivněné slovenskou jazykovou hranicí, na Podluží má specifický rytmus a slovenský přízvuk, na Uherskobrodsku se objevují vlivy z Moravských Kopanic. Ačkoliv mladší generace mluví spíše obecnou češtinou s nářečními zbytky, slovácká nářečí přežívají v písních, divadle, krojovém prostředí a v každodenní mluvě starší generace.
Mezi obyčeje, které dnes definují slovácký rok, patří Jízda králů. Tato slavnost, zapsaná na seznamu UNESCO v roce 2011, se každoročně koná o svatodušních svátcích ve Vlčnově a v dalších letech v Hluku a Kunovicích. Mladý chlapec v ženském obřadním kroji, s růží v ústech a doprovodem dvou zástupců, projíždí na koni vesnicí; jezdci v plně vyzdobených krojích volají tradiční vyvolávky, které glosují dění v obci i ve světě. Obřad nese stopy iniciačního rituálu a je pevně vázán na konkrétní rod krále, jehož funkce přechází z otce na syna nebo mezi rodinami. Kromě Vlčnova se Jízda králů jezdí v různých variantách také v Horňácku, ve Skoronicích u Kyjova během Slováckého roku a okrajově i na Hané.
Dalším projevem lidové tradice, který získal světové uznání, je modrotisk – technika tisku rezervou a barvení indigem. V roce 2018 zařadilo UNESCO modrotisk na Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva v rámci společné nominace pěti středoevropských států. Na Slovácku přežily dvě ze čtyř posledních modrotiskových dílen v Česku – ve Strážnici a v Olešnici –, kde rodiny tiskařů pokračují v technologii staré přes dvě stě let. Modrotiskové látky se uplatňovaly v ženských krojích, zástěrách a pánských zástěnách a dnes prožívají renesanci jako symbol řemeslné autenticity.
Subregiony Slovácka a jejich vnitřní odlišnosti
Slovácko není homogenní celek. Národopisci v něm rozlišují několik subregionů, z nichž každý má vlastní kroj, nářečí, hudební tradici a často i odlišnou hospodářskou orientaci. Toto vnitřní členění je výsledkem dějin: jednotlivé části Slovácka se po staletí vyvíjely v různých panstvích, různých konfesijních prostředích (vyznání) a různých přírodních podmínkách, což vedlo ke vzniku odlišných kulturních variant. Hranice mezi subregiony nejsou ostré – často probíhají uvnitř jediného okresu nebo dokonce mezi sousedními obcemi – ale rozdíly jsou pro místní obyvatele důležité a kroj nebo nářečí dokáže okamžitě prozradit původ.
Dolňácko a Kyjovsko
Dolňácko je největší a centrální subregion Slovácka. Zaujímá nejúrodnější část Dolnomoravského úvalu kolem Uherského Hradiště, Strážnice, Veselí nad Moravou a Kyjova; národopisci jej dále člení na drobnější jednotky – Uherskohradišťsko (s Napajedelskem), Strážnicko, Veselsko, Ostrožsko a Kyjovsko – které se liší kroji a detaily hudební tradice. Pro celé Dolňácko je typická obilnářsko-vinařská orientace, hustá síť velkých vesnic a silné folklorní vědomí podporované muzejními a festivalovými centry. Strážnický skanzen je největším národopisným muzeem v přírodě v Česku a Strážnický mezinárodní folklorní festival, konaný od roku 1946, patří k nejstarším a největším v Evropě.
Kyjovsko, ležící západně od dolního toku Moravy, má vlastní specifický kroj s výraznou červenou barvou a vlastní typ verbuňku. Slovácký rok v Kyjově, pořádaný od roku 1921, je nejstarší slováckou národopisnou slavností a po desetiletí udržuje cyklus tradic, k nimž patří Jízda králů, vystoupení folklorních souborů a krojové průvody. Strážnicko se naopak profiluje jako centrum písňové tradice – právě odsud pocházejí písně, které sbíral František Sušil, a strážnický verbuňk se počítá k nejstarším doloženým variantám. Ostrožsko a Veselsko mají blíže k Podluží svým rozevlátým hudebním stylem a barevností krojů.
Uherskohradišťsko jako hospodářské jádro regionu si po staletí udrželo postavení administrativního a kulturního centra. Slovácké muzeum, založené v roce 1914, patří k nejvýznamnějším národopisným institucím v Česku; jeho sbírky pokrývají kroje, lidové umění, výtvarné dílo Joži Uprky a archeologické nálezy z velkomoravského období. Velehrad nedaleko Uherského Hradiště je tradičním poutním místem spjatým s cyrilometodějskou tradicí a tvoří symbolické duchovní centrum Slovácka. Region zahrnuje i menší kroje a varianty (Mařatice, Kunovice, Popovice), které mají vlastní muzea krojů a vlastní krojové slavnosti.
Horňácko a Moravské Kopanice
Horňácko je nejvýchodnější subregion Slovácka, ležící v podhůří Bílých Karpat pod Velkou Javořinou. Tvoří jej devět obcí kolem Velké nad Veličkou: Lipov, Louka, Malá Vrbka, Hrubá Vrbka, Javorník, Kuželov, Nová Lhota, Suchov a samotná Velká nad Veličkou. Krajinný a hospodářský charakter Horňácka se výrazně liší od dolňáckého úvalu – jde o podhorské, řidčeji osídlené území s rozptýlenými samotami v údolí říčky Veličky, mezi nimiž zaujme zachovalý větrný mlýn v Kuželově. Hospodářství tradičně stálo na chovu ovcí, ovocnářství a luční pastvě; teprve v 19. století se přidalo brambořářství a obilnářství.
Kulturně je Horňácko známé jako region s nejarchaičtější písňovou tradicí Slovácka. Horňácká cimbálová muzika má svébytný styl s důrazem na pomalé táhlé písně a odlišnou stupnicí, která je blíže slovenským a balkánským vzorům. Horňácký festival, konaný každoročně ve Velké nad Veličkou, představuje koncentraci nejstarších tanců, písní a obyčejů, které jinde už nepřežily. Horňácký kroj se vyznačuje střízlivější barevností než kroje dolňácké – bíločerná kompozice s drobnou červenou výšivkou a typický mužský širák s tetřevím perem.
Moravské Kopanice tvoří etnograficky odlišný subregion ve vyšších partiích Bílých Karpat, mezi obcemi Starý Hrozenkov, Vápenice, Vyškovec a Žítková. Jejich název pochází od „kopaničářského“ způsobu hospodaření – zakládání drobných políček (kopanic) na vykácených svazích, kde se obtížně mohlo používat těžké zemědělské nářadí. Kopanice byly osídleny relativně pozdě, často až v 17. a 18. století valašskými pastevci a moravsko-slovenskými usedlíky. Tato izolace ve svazích Bílých Karpat vedla k zachování archaických zvyků a víry: žítkovské „bohyně“ – ženy znalé bylin, věštby a léčení – se staly známým fenoménem kopanického pomezí, který přerostl rámec etnografie i v moderní literatuře. Kroj Moravských Kopanic je střízlivější, výšivka dominuje černobíle a mužský oděv si zachoval valašské prvky.
Podluží a jihozápadní pomezí
Podluží leží nejjižněji ze všech slováckých subregionů, mezi řekami Moravou a Dyjí v okrese Břeclav. Jeho jméno pochází od lužních lesů, podél nichž se Podluží rozkládá; centrum tvoří obce Tvrdonice, Lanžhot, Mikulčice, Kostice, Týnec a Břeclav. Podluží má klimaticky nejteplejší a nejúrodnější část Slovácka a po staletí se profiluje jako vinařsko-obilnářský region s charakteristickou návaznou krajinnou skladbou: pole, vinice, lužní lesy, slepá ramena Moravy. Mikulčice u Břeclavi jsou klíčovým archeologickým nalezištěm – jedním ze sídelních center Velké Moravy z 9. století – a tato hluboká historická kontinuita spoluformuje regionální identitu.
Podlužský kroj patří k nejhonosnějším a nejvýraznějším krojům Slovácka. Mužský sváteční kroj svobodných chlapců se vyznačuje červenými soukennými nohavicemi bohatě zdobenými modrým šňůrováním, vyšívanou košilí, krátkým lajblem a kloboukem typu guláč nebo húseňák, doplněným charakteristickým kosírkem z volavčího peří. Ženský kroj je mimořádně vrstevnatý a zdobný: k rukávcům se obléká lajbl nebo kordulka, celek doplňují bohatě zdobené límce, mašle, stuhy a slavnostní úprava hlavy, jejíž podoba se liší podle obce a věku nositelky. Podlužská cimbálová muzika, zpěvnost a taneční tradice se výrazně uplatňují především při tvrdonských národopisných slavnostech Podluží v písni a tanci a při hodech v jednotlivých podlužských obcích. K širšímu povědomí o Podluží přispěla také tvorba Fanoše Mikuleckého, vlastním jménem Františka Hřebačky, autora řady zlidovělých písní spjatých s jihomoravským prostředím.
Kromě hlavních subregionů existují přechodová pásma. Hanácké Slovácko zaujímá pruh obcí jižně od Vyškova v okolí Bučovic, kde se etnograficky setkává hanácká úrodnost s barevností slováckého kroje a hudby. Etnografové sem řadí obce, jejichž kroj a nářečí kolísají mezi oběma identitami; národopisné slavnosti v Brankovicích nebo Nesovicích si dodnes zachovávají charakter pomezí. Luhačovické Zálesí se rozkládá v podhůří Vizovické vrchoviny v okolí Luhačovic a je přechodovým regionem mezi Slováckem a Valašskem; jeho kroj a hudba kombinují prvky obou regionů a architekt Dušan Jurkovič zde na přelomu 19. a 20. století navrhl soubor lázeňských staveb, jež dnes patří mezi ikony moravské secesní architektury. Uherskobrodsko, někdy označované jako Záhoří, leží v podhůří Bílých Karpat a kombinuje dolňáckou tradici s prvky kopaničářské kultury.
Slovácko mezi sousedními regiony
Slovácko se vůči svým sousedům vymezuje jasněji než Haná nebo Valašsko. Jižní a východní hranici tvoří státní hranice se Slovenskem a Rakouskem, které v moderní době fungují jako pevné kulturní předěly. Slovenská strana – Záhorie, Myjavská pahorkatina, Bílé Karpaty – sdílí se Slováckem nářečí, hudbu i vinařství, ale od roku 1918, a zejména po roce 1993, se obě strany hranice vyvíjejí samostatně. Společné kořeny zůstávají patrné: kroje Skalice nebo Myjavy mají blíže k podlužskému kroji než k jiným slovenským tradicím, a hudební dialekty Horňácka pokračují za hraničním hřebenem do slovenských obcí Vrbovce a Sobotište. Rakouská hranice odděluje Slovácko od Weinviertelu, regionu, který si rovněž zachoval tradiční vinohradnictví, ale kulturně se rozvinul jiným směrem.
Severní hranice se Slovácka jsou rozostřené. Vůči Hané přechází Slovácko postupně přes Hanácké Slovácko – pruh obcí na pomezí Vyškovska a Kyjovska, kde se kroje, kuchyně a nářečí mísí. Etnografové dlouho diskutovali, kam tyto obce zařadit, a hranice se posouvala podle toho, který znak dostal přednost. Vůči Valašsku probíhá hranice podél úpatí Vizovické vrchoviny od Zlína přes Vizovice k Luhačovicím a dále na Brumov-Bylnici. Přechodovým pásmem je Luhačovické Zálesí, které někteří národopisci připojují k Valašsku, jiní ke Slovácku. Rozdíl mezi oběma regiony je především krajinný a hospodářský: Valašsko stojí na horském pastevectví, dřevařství a salaších, zatímco Slovácko na vinohradnictví, obilnářství a hodovní tradici. Kroj Valašska je střízlivější, dominuje v něm sukno a tmavá modř; slovácký kroj je oproti tomu výrazně barevnější, plastičtější a více vázaný na sváteční prezentaci.
Na západě sousedí Slovácko s Brněnskem a Slavkovskem, kde se region postupně rozplývá v polní krajinu jižní Moravy. Hranice s Brněnskem prochází zhruba od Slavkova přes Bučovice ke Ždánickému lesu a je dána spíše hospodářskou orientací než kulturním kontrastem – jižní Brněnsko (Žarošice, Násedlovice, Šlapanice) stále nese některé slovácké rysy, ale nářečí už spadá pod středomoravskou skupinu a kroje jsou jednodušší. S regionem Slavkovska propojuje Slovácko historie napoleonských válek; bitva u Slavkova v roce 1805 zasáhla i severní okraj slováckého území.
Pro pochopení Slovácka je nakonec stěžejní jeho vztah k Velké Moravě a k sakrální geografii cyrilometodějské tradice. Mikulčice, Staré Město u Uherského Hradiště a Sady tvoří archeologický trojúhelník, v němž se v 9. století soustřeďovala moc velkomoravských knížat. Rozsáhlé pohřebiště v Mikulčicích, monumentální baziliky a šperky byzantské proveniencí ukazují, že Slovácko bylo jedním z politických jader středoevropského raného středověku. Velehrad, ležící několik kilometrů severně od Uherského Hradiště, převzal symbolickou roli duchovního centra a každoroční cyrilometodějská pouť 5. července zde shromažďuje desetitisíce poutníků z celé Moravy, Slovenska a Čech. Tato historická hloubka odlišuje Slovácko od jiných moravských regionů: zatímco Valašsko nebo Lašsko jsou v podstatě výsledkem středověké a raně novověké kolonizace, Slovácko leží na území, jehož dějinná identita sahá k samému počátku slovanského písemnictví.
Slovácko zůstává regionem, kde lidová kultura tvoří součást každodenního života spíše než nostalgické vzpomínky. Verbuňk, Jízda králů a modrotisk – tři položky na seznamu UNESCO – nejsou muzejními artefakty, ale praxí, která pokračuje a obměňuje se v rytmu hodů, vinařských slavností a krojových plesů. Strážnický skanzen, Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, Národní ústav lidové kultury a desítky regionálních organizací udržují infrastrukturu, díky níž se kroj, písně a tance nepřetržitě vyučují, dokumentují a předvádějí. V průjezdu Vlčnovem během svatodušní soboty, na strážnickém festivalu nebo při tvrdonských hodech zazní stejné motivy, které kdysi zapsal František Sušil – jenom kolem nich vyrostly nové generace tanečníků, vinařů a muzikantů.
Literární zdroje
Videa (YouTube)
- Jízda králů ve Vlčnově – oficiální záznam (UNESCO): https://www.youtube.com/results?search_query=jízda+králů+vlčnov
- Slovácký verbuňk – ukázka tance (UNESCO Intangible Heritage): https://ich.unesco.org/en/RL/slovacko-verbuk-recruit-dances-00147
- Mezinárodní folklorní festival Strážnice – záznamy z ročníků: https://www.youtube.com/results?search_query=mezinárodní+folklorní+festival+strážnice
- Horňácký festival Velká nad Veličkou – záznamy z vystoupení: https://www.youtube.com/results?search_query=horňácký+festival
- Slovácký rok v Kyjově – dokumenty: https://www.youtube.com/results?search_query=slovácký+rok+kyjov
- Cimbálová muzika Slovácko (Mikulčice) – playlist: https://www.youtube.com/results?search_query=cimbálová+muzika+slovácko+mikulčice
- Modrotisk ve Strážnici – Joch dílna (reportáž): https://www.youtube.com/results?search_query=modrotisk+stražnice
Zdroje a literatura
- FROLEC, V. a kol.: Horňácko. Život a kultura lidu na moravsko-slovenském pomezí v oblasti Bílých Karpat. Brno 1966.
- JANČÁŘ, J. a kol.: Lidová kultura na Moravě. Strážnice – Brno: Národní ústav lidové kultury, 2000.
- TARCALOVÁ, L.: Mapa krojů na Slovácku. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum, 2006. ISBN 80-86185-53-2.
- TARCALOVÁ, L.: Kroj na Uherskohradišťsku. Uherské Hradiště: Klub kultury, 2013. ISBN 978-80-260-4267-9.
- PAVLICOVÁ, M.: The Folk Tradition and its Transformation in the Context of Social Influences and Contributions by Individuals (Using the Slovácko ‚Verbuňk‘ Male Recruitment Dance as an Example). Glasnik Etnografskog instituta SANU, 65 (2), 2017.
- Kolektiv autorů: Fenomén Slovácko (sborník, dostupné online): https://cdn.palmknihy.cz/prod-media-assets/01KHK8Y2PHKFC319TAY4VT4WER/a901b0n0012761_fenomen-slovacko.pdf
- CHKO Bílé Karpaty – AOPK ČR: https://bilekarpaty.aopk.gov.cz/poznejte-chko
- UNESCO – Slovácko Verbuňk, Recruit Dances: https://ich.unesco.org/en/RL/slovacko-verbuk-recruit-dances-00147
- UNESCO – Ride of the Kings in the South-East of the Czech Republic: https://ich.unesco.org/en/RL/ride-of-the-kings-in-the-south-east-of-the-czech-republic-00564
- UNESCO – Blueprint, resist block printing and indigo dyeing in Europe (modrotisk): https://ich.unesco.org/en/RL/blueprint-resist-block-printing-and-indigo-dyeing-in-europe-01365
- Národní ústav lidové kultury, Strážnice: https://www.nulk.cz
- Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy (Skanzen Strážnice): https://www.skanzenstraznice.cz
- Slovácké muzeum v Uherském Hradišti: https://www.slovackemuzeum.cz
- Masarykova univerzita – Pavlicová, M., katedra evropské etnologie (publikace o Slovácku): https://munispace.muni.cz
- Digitální knihovna Moravské zemské knihovny – fond Slovácko: https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/collection/uuid:5691baad-fb3c-4119-85cb-94689afc9508
- Folklorní sdružení ČR – etnografický region Slovácko: https://archiv.fos.cz/encyklopedie/objekty1.phtml?id=122642
- Wikipedia – Moravian Slovakia (orientačně): https://en.wikipedia.org/wiki/Moravian_Slovakia
- Wikipedia – Slovácko (orientačně): https://cs.wikipedia.org/wiki/Slovácko
- Wikipedia – Horňácko: https://cs.wikipedia.org/wiki/Horňácko
Poznámka k rozporům v pramenech: hranice Slovácka vůči Hané, Valašsku a slovenské části Bílých Karpat se v různých zdrojích liší podle toho, zda autoři pracují s nářečními, krojovými, geografickými nebo administrativními kritérii. Hanácké Slovácko a Luhačovické Zálesí jsou v některých pramenech řazeny pod Slovácko, jindy pod Hanou nebo Valašsko. V článku jsem zvolil opatrnou formulaci přechodových pásem; stejně tak údaje o počtu obyvatel a rozloze regionu se v jednotlivých zdrojích mírně liší podle definice hranic.