Haná není jen úrodná rovina kolem Olomouce. Je to největší etnografický region Moravy, kraj černozemí, výšivkových krojů a svébytného nářečí, který se po staletí tvořil v sevření Drahanské vrchoviny, Hostýnských vrchů a Chřibů. Pro Moravské Karpaty má Haná zvláštní význam: na jejich úpatí leží jako protiváha hor – jako rovina, vůči níž se Valašsko i Slovácko po generace vymezovaly, a se kterou zároveň kulturně i hospodářsky srůstaly.
Kde Haná začíná a kde končí na mapě Moravy
Haná leží v Hornomoravském úvalu, geomorfologické sníženině, která se táhne od Bludova a Litovle na severu po Napajedelskou bránu na jihu, kde úval přechází do Dolnomoravského úvalu. Osu kraje tvoří řeka Morava, k níž se přiklánějí Bečva, Haná a celá řada menších toků – Blata, Romže, Valová, Oskava, Sitka, Moštěnka. V širším geografickém pojetí se za Hanou považuje rovinatá oblast vymezená městy Litovel, Šternberk, Lipník nad Bečvou, Holešov, Napajedla, Vyškov a Prostějov; přirozeným centrem regionu je Olomouc.
Hranice Hané se kreslí různě podle toho, zda mluvíme o krajině, nářečí nebo kroji. Geografové se shodnou snadno: Hornomoravský úval je dobře ohraničený pánevní celek, sevřený ze severovýchodu Oderskými vrchy, z východu Hostýnskými vrchy, z jihu Litenčickou pahorkatinou a Chřiby, ze západu Drahanskou vrchovinou a Nízkým Jeseníkem. Etnografové však jdou dál: Haná v jejich pojetí je všude tam, kde se mluvilo hanáckým nářečím, kde se nosil hanácký kroj, kde se zachovaly hanácké zvyky. A tato kulturní Haná je výrazně větší než samotný úval.
Vědci proto rozlišují centrální Hanou kolem Prostějova, Olomouce, Vyškova a Přerova a širší Hanou, která zasahuje na Litovelsko, Šumpersko, Kojetínsko, Kroměřížsko a okrajově i na Holešovsko. Hanácké zvyky a nářečí se historicky šířily i do okolních pahorkatin, takže vznikly přechodné regiony jako Malá Haná v Boskovické brázdě, Záhoří mezi Hostýnskými vrchy a Bečvou nebo Hanácké Slovácko jižně od Vyškova. Pro pochopení Hané je zásadní, že její hranice nikdy nebyly ostré: byly to spíš pomezní pásma, ve kterých se hanácká identita postupně mísila s identitou sousedního regionu.
Již samotný název „Haná“ je odvozen od stejnojmenné řeky, která pramení v Drahanské vrchovině a vlévá se zprava do Moravy poblíž Kojetína. Označení obyvatel – Hanák, Hanačka – se ustálilo v 18. a 19. století a původně mělo i sociální význam: Hanákem se rozuměl bohatý moravský rolník z úrodných nížin, často charakterizovaný jako hrdý, sebevědomý a hospodářsky úspěšný sedlák. Tento sociální obraz Hanáka se potom přelil i do podoby kroje a do způsobu, jakým o Hanácích psali první národopisci.
Pro web zaměřený na Moravské Karpaty má Haná smysl jako vnější referenční rámec. Karpatský oblouk se zde dotýká své rovinné předlohy, a teprve při pohledu z Hostýna, Hostýnek nebo Lukova je vidět, jak ostře se hornaté Valašsko a podhorské Záhoří lámou do Hornomoravského úvalu. Hranice mezi Hanou a Valašskem patří k nejsrozumitelnějším etnografickým liniím v České republice právě proto, že je zároveň hranicí krajinnou, hospodářskou i kulturní.
Krajina, půda a hospodářský základ Hané
Haná patří mezi nejúrodnější zemědělské oblasti České republiky a zařadit ji lze mezi několik černozemních ostrovů Evropy. Hornomoravský úval je tektonickou propadlinou vyplněnou neogenními sedimenty a hlavně mocnými sprašovými pokryvy z dob ledových. Právě spraše – jemný, větrem navátý prach – jsou matečnou horninou hanáckých černozemí. Tyto půdy mají hluboký humusový horizont, neutrální až slabě zásaditou reakci a vysokou přirozenou úrodnost, která se tu udržuje po tisíciletí. Jižně od Kroměříže a Hulína na ně navazují černicové černozemě a glejové černice v nivě řeky Moravy, které jsou ještě těžší a vlhčí.
Klima podporuje to, co půda nabízí. Hornomoravský úval patří k nejteplejším a nejsušším místům Moravy: leží ve srážkovém stínu Drahanské vrchoviny i Jeseníků, průměrné červencové teploty přesahují sedmnáct stupňů Celsia a bezmrazové období je dlouhé. Hanáci proto odedávna pěstovali plodiny náročnější na teplo a slunce – pšenici, ječmen, později cukrovku a chmel. V devatenáctém století se právě v okolí Olomouce, Prostějova a Kojetína prosadilo cukrovarnictví, jehož rozmach výrazně proměnil tvář krajiny: louky a rybníky musely ustoupit orné půdě, pole se zvětšila, drobné parcely zanikly. Zemědělství se na Hané profesionalizovalo dříve a důsledněji než ve většině Moravy.
Lesnatost regionu je tradičně nízká. Centrální Haná patří k nejméně zalesněným územím Česka – velké souvislé porosty zde prakticky chybí, pole zabírají naprostou většinu plochy. Lesy se vyskytují hlavně v lužní podobě podél Moravy a Bečvy, jako tzv. Litovelské Pomoraví, Chropyňský luh nebo lesy v okolí Tovačova, kde dub letní, jasan a topol černý tvoří dnes již vzácný typ tvrdých luhů. Mimo nivy přežily jen drobné dubohabřiny a dubové porosty na sušších svazích, často spojené s panskými velkostatky šlechtických rodů – Lichtenštejnů na Litovelsku, Salm-Reifferscheidů na Tovačovsku nebo arcibiskupství olomouckého na Kroměřížsku.
Lesnictví na Hané proto nikdy nebylo páteří hospodářství tak jako na Valašsku nebo v Beskydech, ale plnilo specifickou roli. Lesy tu sloužily především jako zásobárna paliva a stavebního dříví pro hustě osídlené zemědělské vesnice a jako honitby šlechty. V devatenáctém století se z některých velkostatků stala laboratoř moderního lesního hospodaření – například lichtenštejnská panství v okolí Litovle a Nových Zámků se zapsala do dějin české lesnické taxace, neboť tu hospodářskou úpravu lesů rozvíjeli lesníci jako Julius Wiehl. Pro karpatské Valašsko a Slovácko byla Haná zároveň trvalým zákazníkem dřeva a dřevěných výrobků: hanácké vesnice nakupovaly šindele, sudy, nábytek i domácí nářadí, které karpatské okresy produkovaly a po Bečvě a Moravě splavovaly do nížiny.
Krajina Hané se po staletí utvářela jako kulturní step (zemědělská krajina). Středověká kolonizace zde nevytvořila roztroušené samoty jako na Valašsku, ale kompaktní zemědělské vesnice s pravidelně rozměřenými lány, často seskupené kolem návsi se zděnou kaplí nebo kostelem. Hustota osídlení byla mimořádná: na malých vzdálenostech leží desítky vsí s několika sty obyvatel, což odpovídá hospodářské únosnosti černozemí. Toto rozložení vesnic, kostelů, mlýnů a později i cukrovarů a železničních zastávek vytvořilo jeden z nejhustších kulturních záznamů v krajině – takový, ve kterém je oceán polí přerušován pravidelně rozmístěnými ostrůvky lidské činnosti.
Přírodní podmínky Hané formovaly i charakter jejích obyvatel, alespoň podle toho, jak ho popisovali národopisci a regionální písmáci. Hanák byl popisován jako hospodářsky zdatný sedlák, vázaný na půdu, dlouhodobě plánující, méně náchylný k riziku a změnám – v protikladu k mobilnějším, drsnějším a chudším horalům na Valašsku. V dobových popisech sedláka z 19. století se opakuje obraz Hanáka jako rozvážného, sebevědomého hospodáře, jehož postoj zrcadlí hojnost kraje: dlouhý zimní klid, dobré zásoby, silná vesnická obec. Tato charakteristika je samozřejmě stylizovaná, ale není zcela neopodstatněná: socioekonomické rozdíly mezi rovinou a horami v 18. a 19. století byly skutečně podstatné a promítly se i do oděvu, mluvy a obyčejů.
Jak Haná získala svou tvář
Etnografický region Hané se nezformoval rychle ani jednorázově. Vznikal po staletí jako součet dějinných vrstev, geografické polohy a hospodářské specializace. První zásadní vrstvou je velkomoravské období: území dnešní Hané, zejména okolí Olomouce a Mikulčic (na jižní Moravě), patřilo k mocenskému jádru Velké Moravy, a Olomouc se po jejím rozpadu stala biskupským a posléze arcibiskupským městem s celozemskou působností. Tradice Olomouce jako duchovního centra Moravy přetrvala až do raného novověku a Hanou výrazně poznamenala – právě sem směřovaly poutě, církevní stavby, vzdělanost a politická moc.
Druhou vrstvou je středověká kolonizace 13. a 14. století, která Hanou zhustila o desítky nových vsí a poddala ji síti šlechtických a církevních panství. Na rozdíl od horských regionů se zde uplatnilo německé právo emfyteutické s pravidelně rozměřenými lány, což vytvořilo onu typickou půdorysnou strukturu hanácké vesnice – řadovou nebo lánovou ulicovou ves s domy obrácenými štíty do návsi. Tato urbanistická matrice se na Hané udržela až do 19. století a dodnes je v některých vsích, například v Příkazech u Olomouce, čitelná.
Klíčová byla také hospodářská specializace. Zatímco horské regiony Moravy se musely v raném novověku přizpůsobit chudším půdám a živit se dobytkem, dřevem a domácí výrobou, Haná se od počátku profilovala jako obilnice. V 16. a 17. století se k pšenici a žitu přidávalo pivovarnictví, chmelařství a chov koní – hanácké koně byly vyhlášené po celé monarchii jako silní tahouni. Třicetiletá válka kraj těžce poznamenala: Olomouc byla obležena, mnohé vsi vypáleny a vylidněny. Po válce následovala silná vlna habsburské rekatolizace, která utužila katolický ráz Hané a oddělila ji konfesně od luteránského a českobratrského Valašska. Zatímco Valaši se v polovině 17. století bouřili proti císaři ve Valašských povstáních, hanácké vesnice se k odporu nepřipojily – sociální i náboženské poměry zde byly příliš odlišné.
Další formující etapou bylo 18. století, kdy se Haná začala uvědomovat sama sebe. V této době vznikly hanácké zpěvohry – česky psané lidové opery, jejichž libreta užívala hanácké nářečí a témata z venkovského života. Autory těchto kusů byli většinou venkovští kantoři a kněží, mezi nimi Ignác Plumlovský, Josef Mauritius Bulín nebo Josef Pekárek. Hanácká zpěvohra je v evropském kontextu kuriozita: zachytila moment, kdy mluvený jazyk venkovské Moravy nabyl kulturní reprezentace dříve, než byl literárně kodifikován spisovnou češtinou. Eduard Petrů později tyto texty kriticky vydal pod názvem Copak to ale za mozeka hraje? a otevřel jim cestu zpět do regionálního povědomí.
Devatenácté století Hanou přetvořilo zásadněji než kterékoli jiné. Národní obrození zde nemělo silnou intelektuální základnu jako v Praze nebo v Brně, ale promítlo se do národopisu, hudby a sběratelské činnosti. Přerovský rolník a starosta Tovačova František Skopalík sepsal monografii Památky obce Záhlinic, která dodnes patří k nejlepším pramenům k venkovským dějinám Hané. František Bartoš z Mladcové, ač kořeny pocházel z valašského pomezí, sebral hanácké lidové písně a zařadil je do svých velkých edic moravské lidové slovesnosti. A Ludvík Kuba, malíř a sběratel, posléze do hanáckého kroje a hudby vepsal celou sérii portrétů, díky kterým se vizuální podoba kraje prosadila do české kultury.
Právě v 19. století se zároveň prosadila industrializace a doprava, které kraj definitivně vtáhly do moderního světa. Železnice mezi Olomoucí, Přerovem a Brnem, postavená v polovině století, otevřela Hanou trhu s cukrem, obilím a sladem. Cukrovary v Lobodicích, Vrbátkách, Kojetíně nebo Holešově proměnily nejen krajinu polí, ale i sociální skladbu venkova – přibyla námezdní pracovní síla, sezónní dělníci a malé městské průmyslové enklávy. Konfekční továrna bratří Mandlů v Prostějově odsunula krojový oděv do role svátečního a obřadního šatu už v 70. letech 19. století. V první polovině 20. století už hanácký kroj patřil především folklornímu hnutí, ne každodennosti.
Po druhé světové válce dokončila proměnu kolektivizace zemědělství. Soukromé hospodaření zaniklo, lánová struktura krajiny byla rozorána do velkých honů a hanácká vesnice ztratila ekonomickou nezávislost, na které stála. Nářečí ustoupilo z veřejného prostoru a stalo se jazykem rodiny a folkloru. Etnografická Haná tím skončila ve své živé podobě, ale přetrvala v tradici, ve sběratelských dílech a v krojových slavnostech, které dodnes pořádá řada hanáckých obcí – od Hanácké ambasády v Olomouci po Tovačovský královský průvod nebo prostějovský Wolkrův Prostějov (přehlídka uměleckého přednesu a divadla poezie).
Hanácká kultura: kroj, nářečí, písně a obyčeje
Nejviditelnějším projevem hanácké kultury je dodnes hanácký kroj. Národopisci se shodují, že patří k nejbohatším lidovým oděvům české kotliny, a v hierarchii moravských krojů mu bývá přisuzována „královská“ pozice. Důvod je jednoduchý: úrodná Haná si mohla dovolit drahé materiály, jemné výšivky a mnoho variant kroje pro různé příležitosti. Kroj se členil podle pohlaví, věku, rodinného stavu i sociálního postavení – jiný byl všední, jiný sváteční, jiný nevěstinský, jiný k pohřbu. Mužský kroj tvořily žluté nebo bílé jelenicové kalhoty, modrá vesta s mosaznými knoflíky, červený soukenný vrchní kabát zvaný boncok a vysoké jezdecké boty, vše doplněné kloboukem se širokou krempou. Ženský kroj se vyznačoval bílou košilí s krátkými rukávy, šněrovačkou, spodními sukněmi, fěrtoškou (zástěrou) a šátkem nebo nevěstinským pantlíkem.
Výšivka je definujícím prvkem hanáckého kroje. Tradičně se vyšívalo bíle, žlutě a černě, ale dochovaly se i růžové, modré a vícebarevné varianty. Motivy jsou převážně rostlinné – stylizované květy, klasy, listy, granátová jablka – a vycházejí z barokní ornamentální tradice, která se na venkov dostala přes oblastní kostely a zámky. Hodnota výšivky určovala společenský status nositele a kvalita provedení byla zdrojem rodinné prestiže. V regionu se vyvinulo několik výšivkových center, mezi nimi Prostějovsko, Vyškovsko, Tovačovsko a Litovelsko, jejichž vzory se vzájemně lišily detaily, barvami i způsobem provedení.
Mezi nejznámější varianty patří kroj kojetínský, prostějovský, vyškovský, tovačovský a kroj hanáckoslovácký, který se na jihu prolínal se Slováckem. Tato pestrost dnes plní výstavní sály regionálních muzeí: Vlastivědné muzeum v Olomouci, Muzeum Prostějovska, Muzeum Komenského v Přerově, Muzeum Kroměřížska a Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně chovají rozsáhlé krojové sbírky, které dovolují srovnávat varianty obec po obci. Skanzeny v Příkazech a Strážnici (i když Strážnice patří už ke Slovácku) dokumentují bydlení a hospodářské zázemí, do něhož kroj patřil.
Hanácké nářečí, lingvisticky řazené do středomoravské nářeční skupiny, se odlišuje od ostatní češtiny i moravštiny několika výraznými rysy. Charakteristické je úžení samohlásek (mozeka místo „muziky“, meslim místo „myslím“), tendence k tvrdému ý/ej (dobrej, hezkej), specifická slovní zásoba (scyrkat se = scházet se, šolajda = chudák, pantatínek = otec) a charakteristická intonace s důrazem na první slabiku. Hanácké nářečí se v 18. století dostalo i do tištěné podoby v hanáckých zpěvohrách a později ho do své poezie zapojil například Ondřej Přikryl nebo Bohumil Stejskal. Ačkoliv mladší generace už nářečím běžně nemluví, určité prvky zůstávají v běžné mluvě středomoravských měst dodnes.
Lidová hudba a tance Hané se vyznačují klidnějším tempem než na Slovácku nebo Valašsku. Převládá tanec sousedský – pomalý, vážný, často s rytualizovanou strukturou párů procházejících sálem. K typicky hanáckým tancům patří cófavá, bzíkota, sekerenka, koníček, praskač, švihák či zahradnická. Hudba je vázána na cimbálové a smyčcové sestavy, ale klasická hanácká kapela kombinuje housle, klarinet, basu a dechové nástroje – v některých variantách je blízká dechovce, jež se v regionu silně rozvinula v 19. století. Sběry Františka Bartoše, Františka Sušila a Ludvíka Kuby zachytily písně, které se vážou k práci na poli, k svatbě, k dožínkám a k církevnímu roku. Známé jsou hanácké koledy Deje Bóh, deje Bóh či Veletoké pán Bóh stvořil.
Lidové obyčeje se na Hané dělily do tří velkých okruhů: výroční (svázané s církevním rokem), rodinné (narození, svatba, pohřeb) a hospodářské (jarní práce, žně, dožínky). Žně byly vrcholem roku a dožinky, kdy poslední snop byl ozdoben květinami a předán hospodáři, jsou na Hané dosud jedním z nejlépe dokumentovaných obyčejů. K Vánocům patřilo zdobení podlazek (jablek a ořechů na stole), pečení vdolků a štědrovečerní postní jídla. Masopust se na Hané slavil průvody maškar, mezi nimiž nechyběl medvěd, klibna (kobyla z plachty na žerdi) a slaměné postavy. Velikonoční pomlázka, svatojánské ohně a posvícenské hody dotvářely celoroční rytmus, který byl v každé obci mírně jiný.
Mezi specifické gastronomické prvky Hané patří olomoucké tvarůžky – sýr, který se vyrábí v Lošticích od 18. století a stal se hanáckým exportním produktem. Dále vdolky, koláče, rožky a husa s knedlíkem, kterou se začalo plnit jablky až později, jsou základem regionální kuchyně. Pivovarnictví a sladovnictví drželo region staletí: Hanácké pivo a hanácký slad byly pojmem na rakouském trhu, a velké slady v Olomouci, Prostějově a Kroměříži se uplatnily i v exportu.
Subregiony a vnitřní rozrůznění Hané
Haná není homogenní celek. Etnografové i jazykovědci ji člení na několik subregionů, které se liší jak nářečím, tak krojem a strukturou obyčejů. Tyto rozdíly jsou často jemné, ale pro pohled odborníka nebo místního obyvatele jsou velmi viditelné.
Centrální Haná
Centrální Haná je jádro etnografického regionu – území mezi Litovlí, Olomoucí, Prostějovem, Vyškovem a Přerovem. Zde je nářečí v nejčistší podobě, kroj v nejbohatším provedení a kontinuita osídlení nejdelší. V rámci centrální Hané se ještě rozlišují drobné varianty: olomoucká Haná s důrazem na vliv biskupského města, prostějovská Haná s vazbou na židovské obchodní centrum, vyškovská a tovačovská Haná s archaickými prvky kroje a kojetínská Haná, která vytváří přechod ke slováckému jihu.
Malá Haná
Malá Haná leží mimo Hornomoravský úval, v Boskovické brázdě západně od centrální Hané. Jde o úzký pruh úrodné krajiny mezi Drahanskou a Českomoravskou vrchovinou, který sahá od Letovic přes Velké Opatovice po Konici. Malá Haná není pokračováním centrální Hané, nýbrž samostatným nářečním a krojovým ostrovem, který si zachoval některé archaické rysy. Kroj je zde střízlivější, výšivky méně bohaté a domy jsou často nižší, s menšími žudry. Lingvisté upozorňují, že malohanácké nářečí má styčné body s nářečími horáckými, nikoli pouze s centrální Hanou.
Hanácké Slovácko
Hanácké Slovácko, někdy nazývané přechodové Slovácko, leží jižně od Vyškova v okolí Bučovic, Kyjovska a okrajové části Brněnska. Jak název napovídá, jde o etnografické pásmo, ve kterém se hanácká úrodnost a kroj setkávají se slovackou hudebností a barevností. Kroj je zde výrazně barevnější než v centrální Hané, vlivem slováckých krojů sousedních regionů. Nářečí kombinuje hanácké úžení samohlásek s některými slováckými lexikálními rysy. Národopisci tento subregion přiřazují někdy k Hané, jindy ke Slovácku, podle toho, kterou složku chtějí zdůraznit.
Záhoří
Záhoří, ležící na pomezí mezi Hanou, Valašskem a Lašskem (kolem Lipníku nad Bečvou, Bystřice pod Hostýnem a Holešova), je dalším přechodovým regionem. Záhořský kroj a nářečí kombinují prvky všech tří sousedních oblastí. Etnografové rozlišují Lipenské Záhoří, Hostýnské Záhoří a Holešovské Záhoří. Pro celý region je typický silný katolicismus, vázanost na poutní místo Hostýn a hospodářská orientace na ovocnářství a vinařství v jeho okrajových částech. Záhoří v sobě nese stopy karpatského sousedství: domy mají tvrdší proporce, výzdoba je střídmější a obyčeje místy odkazují na valašské pastýřské tradice.
Kromě těchto čtyř hlavních subregionů se občas zmiňuje také Slezská Haná – nesouvislá oblast Osoblažska v Jeseníkách, která dostala přízvisko „Haná“ pro svou úrodnost a rovinatost. S vlastní etnografickou Hanou ji ale nespojuje nic kromě geografického typu krajiny; jde o slezskou enklávu s vlastními krojovými a jazykovými tradicemi, většinou německy mluvící až do roku 1945.
Sousedé na všech světových stranách
Haná se vůči okolním regionům vymezovala především hospodářským a krajinným kontrastem, ne politickou hranicí. Východní hranice s Valašskem patří k nejostřejším etnografickým liniím v republice. Probíhá zhruba podél úpatí Hostýnských vrchů, od Lipníku nad Bečvou přes Bystřici pod Hostýnem k Otrokovicím. Na hanácké straně dominují obilnářské nížiny a zděné domy se žudry, na valašské straně kopcovité pastviny, dřevěné salaše, valašky a salašnické zvyky. Kontrast mezi rovinou a horami se zde promítá do všeho – do domů, krojů, písní, jídel i náboženské tradice. Zatímco hanácký katolicismus je úzce vázán na olomoucké arcibiskupství, valašský protestantismus přetrval i přes rekatolizaci a dodnes formuje místní identitu.
Jižní hranice se Slováckem je naopak rozostřená. Mezi Hanou a Slováckem leží již zmíněné Hanácké Slovácko, které je etnografickým přechodovým pásmem. Tovačovsko a Kojetínsko jsou ještě hanácké, Kyjovsko už spíše slovácké, ale rozdíly jsou postupné a mnohé obce kolísaly mezi oběma identitami. Kulturní rozdíl mezi Hanou a Slováckem je zřetelný v kroji – slovácký kroj je výrazně barevnější, expresivnější a živěji se uchoval do současnosti – a v hudebnosti: zatímco Slovácko stojí na cimbálové muzice a tancích vázaných na vinařský rok, Haná tíhne k dechovce a klidnějším sousedským tancům.
Západní hranice s Horáckem a Podhoráckem je zase vázána na geomorfologickou změnu. Drahanská vrchovina a Českomoravská vrchovina vytvářejí přírodní bariéru, za kterou už nepokračuje sprašová úrodnost ani hanácký kroj. Horácká identita stojí na vyšších, chudších polích, na pastvách a na kombinaci zemědělství s domáckou výrobou skla a dřevěných výrobků. Hanácká úrodnost se s horáckou skromností potkává v drobných pomezích, jako je Konicko nebo okolí Konice a Litovle, kde nářečí i kroj přecházejí postupně.
Severní hranice s Lašskem, vázaná na geomorfologický předěl Hornomoravského úvalu a Moravské brány u Lipníku nad Bečvou, je krátká, ale výrazná. Lašsko již patří kulturně i jazykově do slezsko-moravského kruhu se silnými polskými vlivy. Severozápadní hranice s Nízkým Jeseníkem byla odjakživa zostřena národnostně: do roku 1945 zde žila kompaktní německy mluvící populace, takže rozdíl mezi Hanou a podhorským Jeseníkem byl nejen krajinný, ale i jazykový a etnický. Po odsunu německého obyvatelstva se hranice stala spíše krajinnou než kulturní; národopisná Haná se tu definitivně zastavuje na úpatí Bruntálska.
Vztah Hané k Moravským Karpatům je ve výsledku vztahem vzájemné závislosti. Karpatský oblouk dodával Hané dřevo, dřevěné výrobky, ovce, sýry, brynzu, slivovici a sezónní pracovní sílu. Haná oplátkou poskytovala obilí, mouku, slad, pivo, koně a hotové průmyslové zboží z Olomouce a Prostějova. Tržiště v Bystřici pod Hostýnem, Vizovicích, Vsetíně nebo Valašských Kloboukách přitahovala hanácké obchodníky, hanácké pivovary měly stálé odběratele ve valašských vesnicích a hanácké koně se objevovaly i u valašských sedláků. Tato hospodářská symbióza je možná méně viditelná než kontrasty kroje a nářečí, ale formovala oba regiony výrazněji než cokoli jiného.
Dnešní Haná je už jiná než ta, kterou ve 30. letech 19. století popisovali první národopisci. Konfekce, kolektivizace, urbanizace, migrace a globalizace setřely většinu sociálních rozdílů, na nichž stál tradiční regionalismus. Přesto Haná zůstala. Olomoucké tvarůžky se prodávají v celé Evropě, prostějovský textil připomíná průmyslovou minulost regionu, hanácké folklorní soubory v Tovačově, Velkém Týnci, Velké Bystřici nebo v Klopotovicích pravidelně oblékají kroje a tančí cófavou. Kdo chce vidět, jak Haná žije dnes, najde ji nejlépe ne v muzeu, ale v hanáckých kostelech, krojových slavnostech, v krajině, kterou stále ještě určují polní cesty a černozem, a v jazyce starších obyvatel, kteří se mezi sebou pořád ještě domluví po hanácky.
Hanácký slovníček
Výběr asi třiceti slov, která jsou pro Hanou typická nebo klíčová a ve spisovné češtině se běžně nevyskytují. Vznikla vývojem středomoravského nářečí s charakteristickým úžením samohlásek (ý → é: dobré místo dobrý; y → e: meslim místo myslím; ú → ó: Bóh místo Bůh) a v některých slovech i se změnou u → o (mozeka místo muzika), dále převzetím z němčiny, která byla na Hané od 17. do počátku 20. století jazykem města i úřadu, nebo z domácí zemědělské a obyčejové praxe. Pravopis kolísal a v různých obcích a podregionech se liší (paňmáma / paňmamenka, boncok / bunčok, hode / hody).
Architektura a domácí prostor
- žudro — vystupující zděné zápraží s polokruhovým obloukem před vchodem do hanácké chalupy; nejcharakterističtější prvek lidové architektury Hané.
- lomenice — zdobený bedněný trámový štít domu, často s vyřezávanými otvory v podobě srdcí nebo sluníček.
- síňka — vstupní síň, představující za starších časů kuchyň i průchozí prostor mezi světnicí a komorou.
Lidé a oslovování
- pantatínek — otec, hospodář, hlava rodiny (uctivé spojení pán + tatínek).
- paňmáma / paňmamenka — matka, hospodyně (uctivé paní máma).
- stréc — strýc; starší muž v příbuzenstvu nebo soused (středomorav. úžení strýc → stréc).
- šolajda — chudák, ubožák, smutný člověk (z něm. Schuld / Schelder, sporné).
- chasa — svobodná mládež v obci, která společně organizuje hody a obchůzky.
- stárek — mládenec volený chasou jako vedoucí hodů; nese právo a víno, vede taneční sál.
- stárka — partnerka stárka, přední tanečnice na hodech.
Kroj a oděv
- boncok (někdy bunčok) — krátký červený soukenný mužský sváteční kabátek s mosaznými knoflíky; výrazná součást hanáckého kroje.
- fěrtoška / fěrtoch — sváteční vyšívaná zástěra (z něm. Vortuch).
- obrouček — vyšívaný límeček na košili, často s lemy z paličkované krajky.
- křidlák — mužský plstěný klobouk se širokou krempou (přen. „křídlem“).
- pantlek / pantla — hedvábná stuha s výšivkou či kováním, která zdobí vínek a vlasy nevěsty (z něm. Band).
Jídlo, nápoje a hospodářství
- tvarůžky (olomoucké) — měkký zrající sýr z kyselého tvarohu s pikantní vůní; vyrábějí se v Lošticích od 18. století.
- vdoleček — malý kulatý koláček z kynutého těsta s tvarohem, povidly nebo mákem; klasické hanácké sváteční pečivo.
- rožek — kynutý rohlík plněný tvarohem nebo povidly.
- hanácký ječmen / hanácký slad — kvalitní sladovnický ječmen pěstovaný na úrodné Hané a slad z něj vyrobený; v 19. století obchodní pojem evropského významu, který stál u zrodu světlého plzeňského typu piva.
Hudba a tance
- mozeka — muzika, lidová kapela (úžení u → o, i → e).
- cófavá — pomalý párový sousedák, název z hanáckého cófnot „couvat“; charakteristický hanácký tanec.
- bzíkota — rychlý párový tanec s vrtěnými pohyby.
- sekerenka — tanec se symbolickými pohyby napodobujícími sekání.
- švihák — tanec se švihovými kroky a výskoky.
- zahradnická — výpravný tanec s motivy práce na zahradě.
Obyčeje a výroční rok
- hode (běžněji hody) — posvícení, výroční slavnost obce vázaná na patrocinium kostela; vyvrcholení obecního roku s krojovým průvodem chasy.
- ostatke — masopust, poslední dny před Popeleční středou (od slovesa ostat / ostat se „zbýt, zůstat“).
- klibna — figura kobyly z plachty natažené přes žerď, nesená v masopustním průvodu; účastník schovaný uvnitř „klibnu“ řídil.
- dožinky — slavnost ukončení žní s předáním ozdobeného posledního snopu (dožinkový věnec) hospodáři.
- podlazek (někdy podlážka) — vánoční ozdoba z chvojí, sušených jablek, hrušek a ořechů, která se zavěšovala od stropu světnice; symbol hojnosti a úrodnosti.
Poznámka: Etymologie některých slov (žudro, boncok, šolajda) je v literatuře sporná; uvádíme nejčastěji přijímanou variantu. Hlubší výklad nabízejí Dialektologie moravská (František Bartoš, 1886–1895), Slovník nářečí českého jazyka (ÚJČ AV ČR) a edice Eduarda Petrů Copak to ale za mozeka hraje? zachycující jazyk hanáckých zpěvoher.
Literární zdroje
Videa (YouTube)
- https://www.youtube.com/results?search_query=hanácký+kroj — souhrnný přehled videí věnovaných hanáckému kroji.
- https://www.youtube.com/results?search_query=hanácké+tance — výběr nahrávek hanáckých tanců (cófavá, sousedská, sekerenka).
- https://www.youtube.com/results?search_query=hanácké+nářečí — dokumentární a folklorní záznamy hanáckého nářečí.
- https://www.youtube.com/results?search_query=hanacká+ambasáda — záznamy z akcí Hanácké ambasády v Olomouci a regionálních krojových slavností.
- https://www.youtube.com/results?search_query=olomoucké+tvarůžky — reportáže a dokumenty o lošických tvarůžcích.
- https://www.youtube.com/results?search_query=Tovačovský+královský+průvod — záznamy Tovačovského královského průvodu (živá hanácká krojová tradice).
Zdroje a literatura
- BARTOŠ, František. Národní písně moravské v nově nasbírané. Brno: Matice moravská, 1889.
- ČÍŽKOVÁ, Marta. Hanácký kroj. Prostějov, 1940.
- KUBA, Ludvík. Cesty za slovanskou písní. Praha: SNKLHU, 1953.
- PETRŮ, Eduard (ed.). Copak to ale ta mozeka hraje? Hanácké zpěvohry 18. století. Praha: Odeon, 1965.
- SKOPALÍK, František. Památky obce Záhlinic. Tovačov, 1884.
- ÚLEHLA, Vladimír. Živá píseň. Praha: Fr. Borový, 1949.
- VEČERKOVÁ, Eva – FROLCOVÁ, Věra. Evropské Vánoce v tradicích lidové kultury. Praha: Vyšehrad, 2010.
- ZÍBRT, Čeněk. Veselé chvíle v životě lidu českého. Praha: F. Šimáček, 1909–1911.
- Lidové obyčeje na Hané a jejich slovní, hudební a taneční projevy. Sborník z VII. konference o lidové kultuře na Hané. Vyškov, 1998.
- DANĚK, T. – KILIÁNOVÁ, H. – BRUS, J. – PECHANEC, V. – OPRŠAL, Z.: Development of sugar industry in Haná region in 19th century and its impact on landscape character. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis – Geographica, 2015.
- Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha: Mladá fronta, 2007.
- Folklorní sdružení ČR: Etnografický region Haná. https://archiv.fos.cz/encyklopedie/objekty1.phtml?id=122621
- Geonika AV ČR: Haná Region. Segments of the pre-industrial landscape. http://www.geonika.cz/CZ/CZresearch/CZpredindustrial/nMap/09_hana_vys.pdf
- Národní ústav lidové kultury. Revue Folklor 4/2020 – Hanácké subregiony. https://revue.nulk.cz/en/journal-of-ethnology-4-2020/
- Britannica: Haná Valley. https://www.britannica.com/place/Hana-Valley
- Český rozhlas Olomouc, podcastový seriál Hanácké rok (2024). https://podcasty.seznam.cz/podcast/hanacke-rok