Kdo měl doma vypálené, napil se, kdy chtěl. V hostincích bylo možno dát si pálenku z panské palírny takřka kdykoliv a vrchnost do určité míry pití kořalky podporovala, protože se jí tím zvyšoval obrat.
Kořalka byla v lidovém prostředí také součástí pohoštění při význačných příležitostech. Nechyběla při křtinách, svatbách, pohřbech, také o masopustu a v zimním období vůbec. Jako součást pohoštění nechyběla pálenka o hodech, kde se s ní setkáváme v souvislosti se zvykem vození berana ještě v jiném kontextu. Byl jí opíjen beran, aby mohl být nesen nebo vezen v hodovém průvodu, než byl obřadně stínán.
Příbuzné ženy a kmotry přicházely v době šestinedělí na návštěvu k rodičce. “Do kúta” přinášely dary v podobě mouky, luštěnin, másla, později také pečiva, nezbytné slepičí polévky s nudlemi a lahve kořalky. Součástí pohoštění byla kořalka také na hostinách spojených s úvodem – obřadem požehnání matce a dítěti.
Důležitým činitelem byla kořalka jako součást pohoštění při zvaní na svatbu či o svatební hostině. Při zvaní na svatbu chodili družbové po rodině s ozdobenou paličkou a sladkou kořalkou a po oficiálním pozvání byli pohoštěni obvykle pečivem a slivovicí. Na luhačovickém Zálesí chodili ženich s nevěstou v den třetí ohlášky prohlédnout ke kmotřence svatební koláč. Donesli láhev sladké kořalky hospodyním, které pomáhaly koláč strojit a za zpěvu žen žertem koláč propíjali.
Láhev kořalky byla spolu s cigaretami také obvyklým pohoštěním muzikantů, kteří v předvečer svatby chodili odehrávat vínek. O svatebním dnu, před zdavkama, se na Horňácku podávaly buchty a varená gorauka, ve druhé polovině 20. století čaj, slivovice a vdolečky. Svatební oběd býval kolem druhé hodiny odpoledne. Ještě ve druhé polovině 19. století se na něm jedlo zelí, vařené hovězí i drůbeží maso, masová polévka s nudlemi, buchty a vdolky. K tomu se konzumovala vařená kořalka, kterou svatebčané jedli lžícemi z velké mísy, podobně jako polévku.
Kořalka nechyběla ani při pohřbu, kdy se podávala jako součást pohoštění. Říkalo se, že se mrtvému zalévajú oči. Připíjení pálenkou stvrzovalo dojednané úmluvy a stalo se součástí závazných právních aktů.
A na to se napijeme !!
Zdroj:
Texty i obrázky jsou použity z Rukovětě návštěvníka Muzea lidových pálenic ve Vlčnově od autorského kolektivu Mgr. Jiří Severin, PhDr. Ivo Frolec a ost., vydáno v roce 2010 Slováckým muzeem v Uherském Hradišti.