Sklářství patřilo po staletí ke specifickým řemeslům Valašska. Bohatství zdejších lesů vedlo správu alodního velkostatku Valašské Meziříčí k žádosti o povolení zařídit v Krásně nad Bečvou sklářskou huť, kterou podala v březnu 1854. Huť nechal postavit hrabě Eugen Kinský v Krásně nad Bečvou, v místech nazývaných Na Podhoří. O jejím založení se dohodl o rok dříve se Samuelem Reichem, kterému také hned po dokončení výstavby sklářskou huť pronajal. [3]
Proti stavbě však byli jak meziříčští, tak krásenští měšťané. Báli se jednak ekonomických dopadů, které by s sebou zavedení tovární výroby a následný předpokládaný rozvoj dopravy přinesl (tušili, že bude opět řešena otázka stavby železnice, proti níž protestovali), tak i důvodů ekologických. Sklárna byla také obrovským rizikem pro šíření požárů. Navzdory protestům byla ale stavba sklárny 22. května 1854 povolena.
Podle plánu Ignáce Klosse byla postavena budova pro továrníka, obytný dům pro dělníky a výrobní budova, v níž byly (po úpravách) umístěny dvě tavící pece (12 a 8 pánví na tavení skla). K budovám přibyla (na základě povolení z 11. září 1854) ještě dlouhá budova brusírny, v níž byla umístěna také stoupa a další obytné prostory. Vlastní výroba v krásenských sklárnách byla zahájena 10. října 1855, jak se dozvídáme z pozdějších záznamů továrníka Aloise Reicha, který na chod krásenské sklárny dohlížel. Zřejmě se jednalo o zkušební provoz, protože vlastní kolaudace stavby proběhla dle úředních záznamů až 30. října 1855. [1]
V době, kdy Reichova firma uvedla do plného chodu krásenkou huť, spravovala již řadu moravských skláren (např. v Koryčanech, ve Strání, v Úsobrně a jinde), od roku 1842 i nedalekou Františčinu huť ve Velkých Karlovicích. Krásenská sklárna byla vystavěna mimo jiné z důvodu zužitkování velkého množství dřeva z lesů na Rožnovsku, neboť zpočátku vývoje sklářství dřevo sloužilo jako topný materiál potřebný pro chod pecí a pro výrobu potaše. Dřevo bylo ke krásenské sklárně splavováno po Rožnovské Bečvě rovnou do již dříve existujícího skladiště dřeva.
V čele krásenské sklárny stál Alois Reich, jeden ze společníků (a bratrů) firmy S. Reich a spol., který dohlížel na její výrobu. Ke konci roku 1855 zaměstnávala sklárna okolo 100 pracovníků. Zpočátku měla krásenská sklárna k dispozici malou brusírnu, která však se zvyšující se produkcí nebyla dostačující, a proto se roku 1859 započalo s výstavbou rozsáhlé brusírny. Sklárna se zpočátku orientovala na výrobu nápojového skla a užitkového skla (kalíšky, sklenice, láhve aj.) a začala si svými kvalitními výrobky budovat své pevné místo i v zahraničí. Sklářští dělníci zde byli z velké části německé národnosti, čeští pracovníci byli v menšině. Tato národnostní situace měla vliv na ne vždy zcela harmonické vztahy dělníků.
V letech 1871–1876 došlo k modernizaci sklárny. Pracovalo se na třech tavicích pecích a roku 1872 přešla sklárna na kombinovaný regenerativní otop dřevem a uhlím. O dva roky později se začalo pracovat s anglickými stroji na lisování skla a roku 1877 byla vybudována plynárna. Roku 1878 převzal vedení v krásenské sklárně Aloisův synovec Ignác Reich. Reichové měli krásenskou huť pouze v pronájmu a vlastníkem sklárny byl velkostatek Rožnov. Tato situace se změnila roku 1888, kdy sklárny přešly do vlastnictví Reichů. Roku 1896 došlo k rozšíření dosavadní huti o novou sklárnu se dvěma pecemi. Hlavním výrobním artiklem krásenské sklárny bylo od konce 19. století osvětlovací sklo (na svícení petrolejem, plynem, elektřinou). [3]
Sklárny firmy S. Reich & Co. patřily k největším výrobcům osvětlovacího skla na území tehdejšího Rakouska-Uherska a právě na tento sortiment se krátce po zprovoznění začala krásenská sklárna specializovat. Firma S. Reich & Co. celkem disponovala 10ti sklárnami o 20ti sklářských pecích, dvěma rafineriemi a obchodními pobočkami v Evropě, Asii i Americe. Podle prezentace na světové výstavě ve Vídni v roce 1873 byla firma největším podnikem v Rakousko-Uhersku a německých zemích.
Koncem 19. století byla huť největším výrobcem osvětlovacího skla v Rakousku-Uhersku. [1,2] Roku 1919 Ignác Reich umírá a na jeho místo je dosazen jeho bratranec Julius Alois Reich. Brzy po jeho nástupu dopadla na firmu Reich a spol. krize a docházelo k propouštění zaměstnanců a zastavení výroby. Na konci 20. let byl pak podnik postižen hospodářskou krizí a neshodami ve firmě. Z toho důvodu byly sklárny akciovány a přešly na nově vzniklou firmu Českomoravské sklárny, a. s. (dříve S. Reich a spol.). Reichové tak byli majiteli skláren ve Valašském Meziříčí (a také na Vsetínsku a jinde) do roku 1934. V tomto roce došlo ve sklárnách také k velkému požáru, kvůli kterému se roku 1937 přestavěla stará huť. [3]
V prosinci roku 1945 byla společnost Českomoravské sklárny, a. s. znárodněna a v březnu 1946 vznikl národní podnik Českomoravské sklárny se sídlem v Krásně nad Bečvou a při reorganizaci n. p. Krásenské sklárny. Kromě osvětlovacího skla se dále vyrábělo technické, lisované a nově i optické sklo a skleněné trubice. [3] V roce 1958 poté došlo ke sloučení a sdružení výrobců osvětlovacího skla a vzniká tak podnik Osvětlovací sklo se sídlem ve Valašském Meziříčí a těmito závody: Závod 10 – Valašské Meziříčí ; Závod 20 – Vsetín.
Pro představu velikosti podniku můžeme uvézt údaj z jednoho z podnikových katalogů ze 70. let 20. století, který uvádí, že podnik na tuzemský trh dodává ročně 400 000 kompletních svítidel, což je obdivuhodné, protože velká část produkce byla vyvážena do zahraničí. Kvalita produkce osvětlovadel dokládá účast na mnoha mezinárodních výstavách, velké množství obdržených cen Vynikající výrobek roku, vlastní světelná laboratoř, nebo například věhlas výtvarníků podniku. Ten můžeme demonstrovat faktem, že vedoucí výtvarník Karel Volf dostal výzvu k zaslání svých prací od věhlasného Corning Museum of Glass. [2]
Roku 1963 byla ve Valašském Meziříčí zahájena automatická výroba televizních baněk (AVTB) a roku 1985 se započalo se zkušebním provozem závodu na výrobu stínítek a kónusů pro barevné televizní obrazovky. Na přelomu 80. a 90. let došlo k reorganizaci podniku. Sklárny se osamostatnily a staly se státním podnikem Osvětlovací sklo Valašské Meziříčí (závod na výrobu kónusů pro televizní obrazovky byl oddělen). K 1. 1. 1993 byly sklárny privatizovány a byla vytvořena společnost s r. o. Osvětlovací sklo-Lares. Pokračovalo se v ruční a poloautomatické výrobě osvětlovacího skla, výrobě lisovaného skla pro domácnost a gastronomii a v automatické výrobě reflektorového skla.
Na počátku roku 2000 dolehla na firmu finanční krize (z důvodu poklesu exportu, navýšení cen zemního plynu aj.) a 26. září 2003 byla ukončena práce na pecích. Uzavření skláren znamenalo velké zklamání pro mnoho lidí nejen z důvodu ztráty zaměstnání, ale také z důvodu přerušení dlouholeté sklářské tradice. Pouze již dříve oddělený podnik AVTB pokračoval ve své produkci. Podnik se později přeměnil na společnost STV Glass, a. s., jejímž většinovým vlastníkem je německá firma SCHOTT Glass. [3] Z původních budov, postavených k roku 1855, se do dnešních dnů dochoval jen tzv. panský dům (Zašovská 262), stojící nedaleko od vstupu do průmyslového areálu firmy SCHOTT [1].
Zdroje:
- Valaskemezirici.cz. (Valoušková, K.). 2023. Ohlédnutí za historií sklárny v Krásně nad Bečvou. Dostupné online [https://www.valasskemezirici.cz/ohlednuti-za-historii-sklarny-v-krasne-nad-becvou/d-44435]
- 1000zgarb.cz. 2023. Národní podnik Osvětlovací sklo. Dostupné online https://www.1000zgarb.cz/zajimavosti/osvetlovaci-sklo/
- Merendová, V. 2010. Nářeční terminologie sklářství ve Valašském Meziříčí a v Karolince. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Filozofická fakulta