Lesní sklárny na Valašsku

Na Valašsku vzniklo po polovině 19. století několik skláren, z nichž se vyprofilovaly významné průmyslové podniky, které si udržely svůj význam i pro století dvacáté. Podniky navázaly na tradici regionálních raně novověkých skláren.  Jednalo se o tzv. lesní (putovní) sklárny, které zakládala vrchnost v horských údolích se zdrojem vody a dostatkem kvalitního palivového dřeva.

Na Valašsku bylo v době od poloviny 19. století v provozu značné množství skláren, ze kterých se v průběhu 60. a 70. let 19. století vyvinuly specializované podniky mající zásadní význam pro charakter regionu i ve 20. století. Manufaktury postupně získala do nájmu (a následně vlastnictví) firma
S. Reich & Co, která z nich vytvořila prosperující průmyslové sklárny patřící k největším podnikům tohoto typu v celém tehdejším Rakousko-Uhersku. Velké sklárny však navázaly na starší raně novověkou sklářskou tradici. O těchto starých sklářských hutích existuje jen málo písemných dokladů, jejich existence zpravidla není přesvědčivě doložena a často se opírá pouze o nepřímou zmínku v historických listinách či o místní názvy tratí.

Zakládání lesních skláren

Důležitým aspektem v případě lesních skláren je, že se jedná o putovní sklárny, které budoval (nebo jen pronajímal stavební místo a stanovil podmínky) vlastník pozemků. Zeměpán následně osadil sklárnu sklářským mistrem, který se stěhoval s celou rodinou i specializovanými pracovníky. Majitel pak v součinnosti s ním zabezpečoval prodej a distribuci zboží a stanovil nájemci podmínky provozu, obsahující i formu a výši odvodů a možnosti a meze využívání okolních pozemků.

Sklárny byly zřizovány na místech s dostatkem palivového dřeva a v blízkosti vodního zdroje. Jednalo se zejména o neobydlená, zalesněná horská údolí bukovo-jedlového pásma s potokem. Sklárna existovala v dané poloze blíže neurčitou dobu (u větších výroben šlo přibližně o 30 let), dokud byly základní suroviny v rentabilním dosahu. Následně se sklárna stěhovala na jiné místo.

Lokalita lesních skláren mnohdy zůstala pustá, protože kromě sklárny se na ní nerozvinuly jiné samostatně funkční hospodářské celky. Sklo vyráběné v provozovně tohoto typu zpravidla nedosahovalo kvality velkých stabilních sklářských hutí, často ani nebývalo dále rafinováno (malováno, broušeno).

Určujícím faktorem pro zakládání skláren na Valašsku byly přírodní podmínky. Hornatá oblast Beskyd a Javorníků zůstávala až do 16. století osídlená převážně v údolích potoků a řek, zatímco okolní hory byly ponechány přírodě. Až díky pasekářské kolonizaci začali lidé zakládat na úkor lesa nové rolnické usedlosti. V rámci této kolonizace vznikly v 17.století na Vsetínsku i nové vesnice. Zároveň začaly být horské hřebeny vypásány stády ovcí a koz nově příchozích valašských pastevců.

Přes tyto hospodářské činnosti zůstával v místních horách nadále nadbytek dřeva, pro které neměla vrchnost využití. Dřevo na stavbu a opravu domů dostávali poddaní zdarma, vrchnost tak mohla finančně těžit jen z prodeje šindele a řeziva (to bylo možné dopravovat dále na Moravu pltěmi, o jejich plavbách pochází záznamy už z 16. století). Ovšem vzhledem ke vzdáleným odbytištím nedosahoval tento obchod velkého objemu. Obdobná situace panovala i na meziříčsko-rožnovském panství, kde se hlavně v jeho východních oblastech nacházely rozsáhlé porosty, pro něž neměla vrchnost většího hospodářského využití.

Z roku 1666 se dochoval soupis a odhad vsetínského panství, ve kterém jsou poprvé popsány i místní lesy. Ty již netvoří souvislé plochy, nýbrž jsou fragmentovány do částí v důsledku nárůstu pastevních ploch. Je zmiňováno, že některé lesy slouží volně pro pastvu valašského dobytka. Co se druhové skladby týče, jasně převažuje buk a jedle – pouze v lesích mezi Růžďkou a Malou Bystřicí měly růst lípy, javory, jilmy a lísky (dřeviny pasených lesů). Z meziříčsko-rožnovského panství pochází první popis lesů až z dominikální fase z poloviny 18. století. Porosty se skládaly převážně z buku a jedle s nepatrnou příměsí lípy, v nejvyšších částech hor byly porosty netvárné a zakrslé.

Velkou výměru lesů používali poddaní k pastvě svého dobytka. Bukové dřevo se používalo hlavně jako palivo, ať u poddaných či vrchnosti. Vzhledem k jeho velkým zásobám v kraji se proto vyloženě nabízela možnost použít jej k tavení skla, což umožňovalo jeho finanční zhodnocení. Navíc v oblasti byl dostatek materiálu pro výrobu sklářského kmene, šlo zde těžit křemičitý písek a na místních panstvích fungovaly také potašárny. To vše vytvářelo ideální podmínky pro chod skláren v regionu. Dosavadní znalosti o lesních sklárnách jsou velice kusé.

Sklárny pod Radhoštěm

Nejstarším dokladem sklářství v oblasti je Komenského mapa (datována k roku 1624), na níž je symbol sklárny umístěn jižně od Radhoště v oblasti pramenů rožnovské Bečvy. Ke zbudování sklárny v této oblasti mělo dojít mezi lety 1667–1669 (18. 9. 1669 už byla v provozu), ovšem přesnější lokalizace není známa. Po Hutisku měla být druhou sklárnou na žerotínském (tj. meziříčsko-rožnovském) panství. V katastru Dolní Bečvy měla být sklárna v poloze Horní Rozpité, v katastru Prostřední Bečvy jde o polohy  Podstupně a V Huti.

Hutisko

V písemných pramenech je sklářská huť (tehdy už stará) zmiňována poprvé k roku 1639 a vztahuje k obci Vigantice. V důsledku činnosti sklářské huti vznikla při východní hranici katastru obce nová osada, nazvaná příhodně Hutisko. Chod skláren v oblasti Hutiska (dnes součást obce Hutisko-Solanec) je v pramenech přímo i nepřímo dokládán až do roku 1740, kdy už se huť v této oblasti popisuje jako zrušená. Přesnou lokalitu v návaznosti na dobu působení této (těchto) huti se doposud nepodařilo přesvědčivě určit, i když jsou známy nálezy skla přinejmenším ze dvou lokalit. Chod sklárny je vázán ke skelmistrovskému rodu Mayerů, s nímž souvisí nejstarší sklárny nejen na rožnovském, ale i vedlejším vsetínském panství.

Nový Hrozenkov – Břežité

Na vsetínském panství vznikly první sklárny až mezi lety 1671–1675 na katastru dnešního Nového Hrozenkova, a jejich fungování je prameny doloženo mezi lety 1676 až 1712. Sklárna byla situována zhruba v polovině údolí kolem potoka Břežitá, později byla přestěhována do horní části údolí. K roku 1719 už se o sklárně v údolí Břežitá píše jako o zpustlé.

Od druhé čtvrtiny 19. století se situace v regionu změnila a nové sklárny byly stavěny přímo v obcích v blízkosti větší komunikace (Velké Karlovice, Krásno, Nový Hrozenkov…). Tyto hutě už řadíme k raným průmyslovým objektům [1].

Zdroje:

1. Španihel, S. Valoušková, K. Mašláň, P. 2018. Lesní sklárny na Valašsku – I. etapa. Muzeum regionu Valašsko, p. o. Vsetín