Michael Thonet a jeho synové navždy změnili tvář nábytkářského průmyslu. Ohýbané dřevo spojilo jméno Thonet s územím moravských Karpat a region, dříve závislý na těžbě dříví a zemědělství, se díky nim stal centrem světového designu. Továrny v Bystřici pod Hostýnem, Koryčanech, Halenkově a Vsetíně nebyly jen pouhými provozy, ale doslova motorem, který přinesl obživu a sociální rozvoj tisícům horalů z okolních kopců.
Cesta z Porýní za moravskými buky
Příběh ohýbaného nábytku na Moravě začal stovky kilometrů daleko, v německém Boppardu nad Rýnem. Právě zde se roku 1796 narodil Michael Thonet do rodiny koželuha. Vyučil se truhlářem a založil si vlastní dílnu, kde začal experimentovat s novými přístupy ke zpracování dřeva. Kolem roku 1830 dospěl k zásadnímu objevu: dřevo, zejména buk, lze po důkladném napaření nebo vyvaření ohýbat a po vychladnutí a vysušení si svůj nový tvar trvale zachová. Namísto těžkopádného vyřezávání a dlabání masivního dřeva, jež bylo náročné na čas i materiál, nabídl Thonet elegantní, lehké a neobyčejně pevné řešení. Jeho práce na průmyslové výstavě v Koblenci upoutala pozornost samotného rakouského kancléře, knížete Metternicha. Ten poznal potenciál talentovaného truhláře a pozval jej do Vídně.
Thonet do Vídně přesídlil se svou rodinou, včetně pěti synů, a postupně začal získávat prestižní zakázky, například na vybavení Lichtenštejnského paláce. Jakmile získal pro svou technologii cenné patenty a poptávka po jeho elegantním, a přitom cenově dostupném nábytku začala prudce růst, narazil na limity vídeňských kapacit. Potřeboval surovinu, levnou pracovní sílu a prostor. Východní Morava, s jejími hlubokými a zčásti nedotčenými bukovými lesy, se ukázala jako naprosto ideální volba. Zdejší hvozdy nabízely takřka nevyčerpatelné zásoby bukového dřeva, které mělo pro Thonetovu technologii dokonalé vlastnosti – bylo tvrdé, ale po napaření velmi tvárné. A oblast jihovýchodní Moravy navíc poskytovala dostatek lidí ochotných za rozumnou mzdu těžce pracovat.
Tovární impérium bratrů Thonetů
Firma Gebrüder Thonet (Bratři Thonetové), na niž Michael v roce 1853 převedl vlastnictví, aby podnik mohli řídit jeho synové (Franz, Michael mladší, August, Josef a Jakob), zahájila svou moravskou expanzi v roce 1856 výstavbou první továrny v Koryčanech. Místní bukové lesy v pohoří Chřiby a blízkost budované železniční sítě zajistily plynulý přísun suroviny i cestu pro hotové výrobky do světa. Koryčany se rázem staly prvním velkým výrobním centrem svého druhu a začaly transformovat do té doby spíše zemědělské a dřevařské zázemí regionu.
Koryčanský úspěch podnítil rodinu k dalšímu, mnohem ambicióznějšímu kroku. V roce 1861 podepsali Thonetové smlouvu s majitelem panství v Bystřici pod Hostýnem, baronem Arnoštem Loudonem, o dodávkách dřeva z hostýnských lesů. Během krátké doby v Bystřici vyrostla nová továrna. Ve své době šlo o největší podnik na výrobu ohýbaného nábytku v Evropě, a dost možná na celém světě. Bystřice se stala vývojovým a inovačním srdcem celé společnosti. Právě sem se sbíhaly poznatky o nových technologiích, zdokonalovaly se stroje a testovaly se tvary, jež pak přebíraly další pobočky.
Rostoucí odbyt, umocněný exportem napříč kontinenty, vedl k zakládání dalších závodů hlouběji v horách. Thonetové mířili tam, kde leželo dřevo. V roce 1867 založili továrnu v Halenkově na Vsetínsku a následně o rok později ve Vsetíně. Halenkov původně fungoval spíše jako přípravna; kmeny se zde pořezaly a částečně opracovaly, nicméně už velmi brzy se zde instalovaly parní kotle pro samotné ohýbání. Vsetínský závod představoval další velký industriální posun, který pomohl město definitivně proměnit z dřevařské osady ve významné průmyslové centrum Valašska. O to více, když v roce 1885 byla do Vsetína přivedena železnice, na kterou napojily továrny své vlečky. Thonetova expanze překročila i hranice Moravy, když rodina založila závody na Slovensku (Veľké Uherce), v dnešním Polsku (Radomsko) a Německu (Frankenberg).
Od bukového polena ke slavné čtrnáctce
Princip výroby ohýbaného nábytku, tak jak jej Michael Thonet a jeho synové zdokonalili, spočíval v dokonalé znalosti materiálu a logistice výroby. Základní surovinou byl moravský buk. Dřevo muselo být správně nařezáno na dlouhé štíhlé hranolky a zbaveno suků či vad. Tyto hranolky se pak vkládaly do parních pecí, kde se několik hodin sytily vlhkostí a horkou párou.
Dřevo tím dokonale změklo. Mistři ohýbači jej museli bleskově vyjmout z pece, přiložit na vnější stranu ocelovou pásnici a společnou silou ohnout přes předem připravenou železnou tvárnici (kopyto). Ocelová pásnice, vynález přímo z hlavy Michaela Thoneta, byla naprosto zásadní. Zachycovala tah a bránila tomu, aby se dřevěná vlákna na vnější straně oblouku roztrhla nebo vyštípala. Dřevo se v podstatě jen zhutnilo a přeskupilo do nového tvaru. Poté se oblouk zafixoval a putoval do sušárny. Tam získal definitivní tvrdost, ocelový profil mohl být odstraněn a dřevo zůstalo trvale prohnuté. Následovalo broušení, povrchová úprava a konečná montáž.
Sériová výroba s sebou nesla nevídanou efektivitu. Jednotlivé díly byly normalizovány. Nejslavnější výrobek historie firmy, takzvaná „židle č. 14“ (neboli kavárenská židle, představena v roce 1859), sestávala z pouhých šesti kusů ohýbaného dřeva, deseti vrutů a dvou matek. Systém umožňoval rozmontované židle skládat do přepravních beden. Do bedny o objemu jednoho metru krychlového se vešlo 36 židlí, které se bez problému vyvezly vlaky a loděmi do celého světa, kde si je odběratelé jednoduše smontovali. Revoluční myšlenka takzvaného „flat packu“ – nábytku v ploché krabici – tak spatřila světlo světa na východní Moravě dlouho předtím, než tento systém ovládla skandinávská konkurence.
Společenský a krajinný otisk na východní Moravě
Založení obrovských nábytkářských komplexů představovalo pro tradiční venkovskou moravskou krajinu obrovský zásah. Na jedné straně přinesly továrny vítanou pracovní příležitost. Obyvatelé Valašska a okolí Hostýnských vrchů do té doby žili často v chudobě, odkázáni na malá políčka, pastevectví a námezdní těžbu v lesích. Práce v „tonetce“ znamenala stabilní příjem. Thonetové zaměstnávali muže především u fyzicky náročného ohýbání, přípravy dřeva a obsluhy strojů, zatímco ženy vykonávaly jemnější práci: broušení, leštění a vyplétání sedáků ratanem. Bystřice pod Hostýnem měla na přelomu 19. a 20. století v továrně zaměstnáno kolem dvou tisíc lidí, kteří ročně produkovali statisíce židlí.
Firma nezůstala jen u stavby hal. Thonetové budovali pro své dělníky rozsáhlé sociální zázemí: dělnické kolonie s byty, školy, školky, knihovny a zdravotní ošetřovny. Tento patriarchální systém péče o zaměstnance se stal charakteristickým pro mnoho raně kapitalistických podniků na Moravě a v mnohém předznamenal pozdější baťovský model. Přes občasné sociální pnutí a těžké podmínky dělnické práce znamenala existence takto obrovských podniků vzestup vzdělanosti a zajištění stabilního regionálního růstu.
Rodina Thonetů se na východní Moravě natrvalo usadila a významně zasahovala i do veřejného a politického života. August Thonet, jeden ze synů zakladatele, se velmi angažoval v kulturním i politickém dění, stal se starostou Bystřice pod Hostýnem a zasedal jako poslanec v Moravském zemském sněmu. Podobně aktivní byl i Alfred Thonet, příslušník třetí generace rodiny, který působil jako starosta v Koryčanech a po zničujícím požáru v roce 1907 se zde zasloužil o výstavbu zcela nové, moderní železobetonové továrny.
Své bohatství a postavení rodina demonstrovala prostřednictvím velkolepé architektury. V Koryčanech si nechal Alfred Thonet v roce 1896 postavit honosnou vilu, kterou navrhlo světoznámé vídeňské architektonické studio Fellner & Helmer. V Bystřici pod Hostýnem vyrostla rodinná vila již v roce 1873. Obklopoval ji rozsáhlý park s rybníkem a ptačími budkami, který symbolicky propojoval okolní přírodu s industriálním prostředím továrny. Ve Vsetíně šli Thonetové ještě dál – zakoupili přímo tamní vsetínský zámek i s přilehlým panstvím a hlubokými lesy, které jim sloužily jako primární zdroj dřeva. Zámek rodina vlastnila až do roku 1938, kdy jej od nich odkoupila Marie Baťová, vdova po Tomáši Baťovi.
Dopad na přírodu byl ovšem drtivý. Továrny vyžadovaly plynulý přísun ohromného množství kvalitního paliva a suroviny, což hnalo dřevorubce do stále odlehlejších lokalit. V některých oblastech to vedlo k rychlému mýcení původních jedlobukových porostů, namísto kterých lesní správy často vysazovaly rychleji rostoucí, ale pro ohýbání méně vhodný smrk. Původní karpatská krajina, do té doby formovaná především drobným zemědělstvím a pastevectvím, musela čelit mnohem intenzivnější těžbě dřeva. Rostoucí poptávka po surovině si vyžádala budování nových lesních cest a svážnic, které postupně propojily odlehlé horské revíry s továrními provozy v údolích.
Odkaz, který přetrval války
Po úmrtí Michaela Thoneta v roce 1871 vedli podnik velmi úspěšně jeho synové. Příchod první světové války a následný rozpad Rakouska-Uherska však představoval pro firmu těžkou zkoušku. Aby Gebrüder Thonet předešla krachu v tvrdé poválečné konkurenci, spojila se v roce 1921 se společností Mundus a dalším velkým konkurentem Jacob & Josef Kohn do obřího monopolního koncernu Thonet-Mundus.
Meziválečné období přineslo kromě firemních fúzí ještě jednu zcela zásadní novinku, která otřásla světem interiérového designu – nábytek z ohýbaných ocelových trubek. Tento materiál, do té doby využívaný spíše v průmyslu či nemocnicích, objevili pro domácí využití avantgardní designéři spjatí s proslulou německou školou Bauhaus. Thonetovci, vybavení desítkami let zkušeností s ohýbáním materiálu a masovou produkcí, okamžitě rozpoznali potenciál ocelových trubek. V roce 1928 podepsali smlouvu s architektem Marcelem Breuerem a následně odkoupili jeho společnost Standard Möbel.
Thonet se tak stal hlavním výrobcem ikonických děl funkcionalismu, mezi nimiž nechyběly slavné konzolové (pružící) židle bez zadních nohou od Breuera (model S 32), Marta Stama či Ludwiga Miese van der Rohe. Výrobní linky se dokázaly novému trendu rychle přizpůsobit; logistika a principy průmyslové produkce, původně vyvinuté pro bukové dřevo, se ukázaly jako naprosto ideální i pro ohýbání oceli. Během 30. let se tak z firmy Thonet-Mundus stal největší výrobce trubkového nábytku na světě, který do tehdejších interiérů vnesl dříve nemyslitelnou vzdušnost, chladnou eleganci a minimalistickou čistotu.
Po druhé světové válce nastala definitivní tečka za rodinným majetkem na našem území. Podniky na Moravě byly znárodněny a vyjmuty ze struktury rodinné firmy. V roce 1953 byl vytvořen národní podnik TON (Továrna na ohýbaný nábytek) se sídlem v Bystřici pod Hostýnem. Zatímco mnoho jiných odvětví pod tíhou reálného socialismu technologicky zaostávalo, bystřický TON si dokázal udržet výrobu tradiční technologie, kvalitu a exportní potenciál. Po sametové revoluci se podnik podařilo úspěšně privatizovat a dodnes v Bystřici pod Hostýnem opouštějí brány továrny tisíce židlí ročně. TON navázal spolupráci s předními světovými designéry a dokazuje, že téměř dvě stě let starý princip dokonalého ohybu dřeva má své nezastupitelné místo v historii i budoucnosti moravského průmyslu.
Literární zdroje
Videa (YouTube)
- Čeští výrobci: TON – Krátký dokument o ohýbání dřeva v Bystřici pod Hostýnem
- TON – Továrna na výrobu ohýbaného nábytku – Reportáž a historie továrny (#Podhostynsko.TV)
Zdroje a literatura
- Mikoška, David. Ohýbaný nábytek firmy Thonet a možné způsoby jeho datace. Bakalářská práce. Slezská univerzita v Opavě, 2020. Dostupné online v repozitáři IS SU.
- TON a.s. Od rukou mistrů k jedinečné židli. Historie výroby a postupy ohýbání. Oficiální dokumentace podniku. TON.eu
- Štěch, Adam. Místo, kde se dřevo ohýbá už 165 let. TON.eu, 2026.
- Koryčany dříve bývaly Mekkou nábytku. Vznikla v nich i slavná „toneťácká“ židle. Deník.cz, 2021.
- Uhlíř, Jiří: Thonet: Porýní – Vídeň – Morava. Olomouc: Muzeum umění, 2001.
- Muzeum regionu Valašsko. Zaniklé továrny, bezejmenní pracovníci, slovutní podnikatelé. 2020.
- Jeřábek, Richard. Vorařství v povodí Moravy (Bečva a Morava). In: Jeřábek, Richard. Karpatské vorařství v 19. století.