V polovině 19. století vstoupil do poklidného života Valašska nový a nekompromisní hráč, který navždy změnil tvář tamní krajiny. Belgická spekulativní společnost Société civile de Wsetin à Bruxelles nekoupila rozsáhlé vsetínské panství z lásky k horám, ale s chladně vykalkulovaným cílem vytěžit z nich maximum. Zelené zlato Valašska mělo nasytit dravý průmysl a přinést obrovské zisky. Co po sobě tento raně kapitalistický experiment v beskydských a javornických lesích zanechal?
Cesta belgického kapitálu na východní Moravu
Příběh hlubokých lesů v okolí Vsetína se po staletí psal v pomalém tempu šlechtických rodů. Když panství na počátku devatenáctého století vlastnil rod Wachtlerů, Valašsko bylo stále spíše zapadlým a chudým koutem habsburské monarchie. Josef Wachtler však panství postupně zadlužil a přivedl k úpadku. Ve stejné době, o tisíc kilometrů dále na západ, zažívala západní Evropa bouřlivý průmyslový rozvoj. Rychle rostoucí továrny, železnice a města nutně potřebovaly suroviny, a tou nejzákladnější bylo dřevo. Belgický kapitál, který tehdy patřil k nejdravějším v Evropě, hledal nové příležitosti k investicím.
Zrak belgických investorů padl na východní Moravu. V roce 1857 vznikla v Bruselu účelová akciová společnost Société civile de Wsetin à Bruxelles, jejímž prezidentem se stal Henri Kervyn. Za částku, která tehdy představovala obrovské jmění, Belgičané od zchudlého Wachtlera panství odkoupili. Společnost se postupně vzdala polního hospodářství a orientovala se čistě na lesnictví. Polnosti při dvorech na Halenkově, Hovězí, Vsetíně, Semetíně, Ratiboři a Kateřinicích začala od 60. let pronajímat, zatímco do lesů dorazili noví správci s jasným zadáním – proměnit rozlehlé porosty v tvrdou měnu.
Vsetín se tak ze dne na den stal součástí mezinárodního byznysu. Pro místní obyvatele to znamenalo zásadní zlom. Najednou nepracovali pro tradiční šlechtu, ale pro anonymní holding řízený z tisíce kilometrů vzdálené metropole. Do čela místní správy se postavili odborníci, jako byl například Vilém Fernand, který působil jako tajemník ředitelů a později panský důchodní.
Zelené zlato a nenasytné pece průmyslu
Belgická společnost sama dřevo finálně nezpracovávala. Její byznys model spočíval v těžbě a lukrativním prodeji obrovských objemů suroviny. A zájemců bylo v té době na Valašsku i v jeho blízkém okolí více než dost. Polovina devatenáctého století přinesla na východní Moravu industrializaci v plné síle.
Největšími odběrateli se staly sklářské hutě. Výroba skla tehdy spotřebovávala astronomické množství palivového dřeva a navíc vyžadovala potaš, která se získávala pálením bukového a jedlového dřeva přímo v lesních milířích. Společnost uzavřela obří dodavatelské smlouvy se sklářským impériem rodiny Reichů, kteří v té době zakládali a rozšiřovali své hutě v Krásně nad Bečvou, Karolince a Velkých Karlovicích.
Dalším, ještě slavnějším zákazníkem se stala firma bratří Thonetů. Michael Thonet a jeho synové právě v té době objevovali potenciál moravských bukových lesů pro svou inovativní výrobu ohýbaného nábytku. Továrny v Koryčanech, Bystřici pod Hostýnem, Vsetíně i Halenkově polykaly tisíce kubíků kvalitní kulatiny. Société civile de Wsetin à Bruxelles jim ji s radostí a za tučný zisk dodávala. Dřevo z valašských kopců se plavilo po Vsetínské Bečvě dolů do údolí v nekonečných zástupech vorů a volně plavených klád.
Éra holosečí a drancování beskydských hvozdů
Snaha o maximální a rychlý zisk vedla k naprosto bezohlednému lesnímu hospodaření. Zatímco dřívější těžba probíhala většinou toulavým způsobem, kdy dřevorubci vybírali jen konkrétní vhodné stromy a les si zachovával svůj původní charakter, belgická společnost zavedla masivní holoseče. Zalesněné svahy Javorníků, Vsetínských vrchů a Radhošťských Beskyd se začaly měnit v obrovské, na kost obnažené paseky.
Dřevorubci káceli vše, co mělo jakoukoliv tržní hodnotu. Prastaré jedlobukové pralesy, které po tisíciletí chránily strmá horská úbočí, mizely před očima. Dřevo padalo k zemi, osekávalo se a smykovalo hlubokými roklemi k nejbližším potokům. Tam čekalo na jarní tání nebo silné deště, aby ho voda odnesla do údolí Bečvy. Tento kořistnický přístup zcela ignoroval jakoukoliv dlouhodobou udržitelnost. Zalesňování vytěžených ploch bylo buď zcela opomíjeno, nebo probíhalo velmi nedbale a převážně jen rychle rostoucím, leč pro dané polohy nevhodným smrkem. Během několika málo desetiletí přišlo Valašsko o obrovskou část svých přirozených, ekologicky stabilních lesů. Údolí se plnila pilinami a kouřem, zatímco hory nad nimi dostávaly rány, ze kterých se měly vzpamatovávat celé další století.
Katastrofální povodně jako krutá daň za zisk
Příroda na sebe nenechala s odpovědí dlouho čekat. Odstranění souvislého lesního krytu mělo zničující dopad na hydrologické poměry v celém regionu. Hluboké kořeny stromů a mechové patro starých lesů dříve fungovaly jako obrovská houba, která dokázala zadržet přívalové deště a vodu pomalu uvolňovat. Holé svahy tuto schopnost zcela ztratily.
Kdykoliv přišla silnější průtrž mračen nebo vytrvalé podzimní deště, voda se po obnažených úbočích svezla obrovskou rychlostí dolů. Sebou brala hlínu, štěrk a kamení. Výsledkem byly stále častější a ničivější povodně v údolích Vsetínské i Rožnovské Bečvy. Odtokové poměry se zhoršily natolik, že rozdíl mezi letním suchem a jarní povodní dosahoval extrémních hodnot. Rozvodněné řeky strhávaly mosty, odplavovaly úrodnou půdu a pustošily lidská obydlí. Obyvatelé vsetínského Dolního města trpěli téměř každoročními záplavami. Při jedné z velkých povodní v roce 1854 zničila rozběsněná Bečva celých 13 ze 63 domů v této části města.
Voda s sebou brala i pracně svázané vory a na březích zanechávala spoušť v podobě mrtvého nánosu kamení a bahna. Kořistnické podnikání bruselské společnosti tak přímo dopadalo na hlavy místních rolníků a řemeslníků, kteří přicházeli o střechu nad hlavou i o pole, jež je živila. Extrémní výkyvy v hydrologickém režimu vedly k tomu, že poměr mezi nejmenším a největším průtokem Bečvy dosáhl hrozivých hodnot, které prameny odhadovaly až na 1000:1.
Krizové zalesňování pod vedením Jana Bernarda
Následky bezohledných holosečí začaly být již koncem sedmdesátých let 19. století natolik alarmující, že se s nimi muselo začít systematicky bojovat. Údolím Bečvy opakovaně protékaly povodně a původní extenzivní těžba bez obnovy lesa hrozila zničením krajiny. Potřeba zalesňovat zpustošené a erozí ohrožené oblasti se velmi naléhavě vnucovala nejen samotným obyvatelům, ale nakonec i vedení velkostatku.
Do čela této záchranné zalesňovací akce se postavil Jan Bernard, dlouholetý nadlesní v Halenkově. Zajímavostí je, že se do krizového zalesňování naplno a s obrovskou energií vrhl až poté, co v roce 1873 odešel do výslužby. Stal se uznávaným odborníkem a vizionářem, za což byl v roce 1883 vyznamenán zlatým záslužným křížem s korunou a roku 1894 jmenován lesním radou.
Bernard, jemuž byl k ruce věrný pomocník Karel Poslušný, začal prosazovat systémový přístup k obnově krajiny. Rozsáhlá asanace se soustředila primárně na zničené porosty v katastrech Halenkova, Hovězí, Semetína, Ratiboře a Kateřinic. Práce byly mimo jiné podpořeny moravským zemským sněmem a celá snaha vyvrcholila přijetím Zákona o zalesňování v obvodu Horní (vsetínské) řeky Bečvy v roce 1897 (Zákon č. 52/1897 m. z. z.). Během Bernardova působení se podařilo na Vsetínsku zalesnit celkem 2 460 hektarů zpustošené půdy.
Zánik společnosti a nástup Thonetů
Bezohledná těžba se nakonec obrátila i proti samotné společnosti. Po třiceti letech intenzivního drancování začalo dřevo docházet. Přesněji řečeno – došlo dřevo v dobře přístupných lokalitách poblíž vodních toků. Těžaři museli postupovat stále hlouběji do neprostupných hor a výše do strmých svahů. Doprava kulatiny z těchto odlehlých míst pomocí koňských potahů a primitivních smyků se stávala časově i finančně neúnosnou. Ziskovost podniku začala strmě klesat.
Vedení v Bruselu rychle pochopilo, že zlatá horečka skončila. V osmdesátých letech devatenáctého století začala společnost hledat kupce, který by vyčerpané panství převzal. Našla ho v roce 1890, kdy velkostatek odkoupila firma Bratři Thonetové (Gebrüder Thonet). Thonetové nekoupili panství proto, aby v drancování pokračovali, ale aby si zajistili stabilní surovinovou základnu pro své továrny. Thonetové přinesli do regionu zcela jiný, modernější a dlouhodobější přístup k lesnímu hospodářství. Začali investovat do obnovy zničených porostů a do budování pevné dopravní infrastruktury, především husté sítě lesních svážnic pro koňské potahy a továrních vleček napojených na novou vsetínskou železnici, což umožnilo efektivnější transport dřeva bez nutnosti jeho plavení.
Société civile de Wsetin à Bruxelles tak z moravských Karpat po třech desetiletích zmizela. Její krátká, ale intenzivní existence funguje jako ukázkový příklad raného industriálního kapitalismu, který dokázal roztočit kola průmyslu, ale zanechal za sebou ekologickou i sociální spoušť. Zdevastované svahy a zdivočelé řeky musely následně krotit celé generace lesníků a vodohospodářů, kteří následky tohoto „zlatého věku“ napravovali po většinu dvacátého století.
Literární zdroje
Videa (YouTube)
- Historie těžby a dopravy dřeva na Valašsku
- Příběh ohýbaného nábytku a rodiny Thonetů
- Katastrofální povodně a proměny řeky Bečvy
Zdroje a literatura
- Jeřábek, Richard. Karpatské vorařství v 19. století. Vyd. 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1961.
- Nožička, Josef. Přehled vývoje lesního hospodářství na Moravě a ve Slezsku. Státní zemědělské nakladatelství, 1957.
- Digitální knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity (Dostupné materiály k regionální historii Valašska).
- Dobové zprávy z gruntovních knih obcí Vsetín a Valašské Meziříčí (MZA Brno).
- Archivní materiály Muzea regionu Valašsko.
Klíčová slova
Société civile de Wsetin à Bruxelles, vsetínské panství, Valašsko, těžba dřeva, holoseče, povodně na Bečvě, rodina Thonetů, belgický kapitál, moravské Karpaty, 19. století