Když se dnes někdo posadí v kavárně na elegantní tvarovanou židli z ohýbaného dřeva, pravděpodobně netuší, že její předchůdkyně mohla pocházet z dílen uprostřed valašských kopců. Firma Jacob & Josef Kohn ze Vsetína nebyla ve druhé polovině devatenáctého století jen regionálním zaměstnavatelem — stala se jedním z nejvýznamnějších výrobců nábytku v celé habsburské monarchii a její výrobky zdobily interiéry od Londýna po Moskvu. Tento příběh začíná u karpatského buku, vede přes výrobní haly v podhůří Javorníků a Hostýnských vrchů a končí v archivech vídeňských designérů secese.
Od obchodu s textilem k dřevařskému impériu
Rodová linie Kohnů se na Moravě objevuje v první třetině devatenáctého století. Jacob Kohn, narozený v roce 1792 ve Veselí nad Moravou na jižním Slovácku, přišel do Vsetína v roce 1812. Město tehdy bylo menším trhovým centrem na středním toku Bečvy, obklopeným hustými lesy Vsetínských vrchů a Javorníků. Jacob nejprve obchodoval s textilem a stavebním dřívím, čímž si v regionu postupně vybudoval jak kapitál, tak pověst spolehlivého obchodního partnera. Sňatek s Alžbětou Donathovou, dcerou místního majitele koželužny, mu poskytl pevné společenské zázemí.
V roce 1850 pak Jacob spolu se svým synem Josefem formálně ustavil firmu pod názvem Jacob & Josef Kohn. Prvním velkým počinem bylo vybudování parní pily a záhy také továrny na zápalky — sirkárny. Karpatské lesy tehdy nabízely takřka nevyčerpatelný zdroj dřeva a oba provozy okamžitě prosperovaly. Zápalky byly po celé monarchii ve stálé poptávce, pila zpracovávala stavební řezivo pro rychle se rozvíjející region. Skutečný průlom však přišel až tehdy, když firma obrátila pozornost k ohýbanému nábytku — výrobku, který kombinoval průmyslové metody s estetickými nároky rostoucí městské střední třídy.
Kohnové a technologie ohýbaného dřeva
Po Jacobově smrti v roce 1866 převzal vedení firmy Josef Kohn a jeho synové Karel, Julius a Felix. Nová generace dobře věděla, co chce: stát se přímým a rovnocenným soupeřem etablovaného výrobce Michaela Thoneta, který v téže době provozoval továrny v Bystřici pod Hostýnem a v Koryčanech. Thonet přišel na Moravu v důsledku levné pracovní síly a dostupnosti bukového dřeva — přesně stejné podmínky přitahovaly i Kohny. V roce 1867 získala firma privilegium umožňující vylepšenou metodu ohýbání dlouhého dřeva, a o rok později, v roce 1868, se vsetínská továrna rozjela v plném provozu.
Ohýbání dřeva je technologický postup, který se v průmyslovém měřítku zdá jednoduchý, ale v praxi vyžaduje přesnou souhru materiálu, tepla a mechanické síly. Základní surovinou byl buk lesní, jehož dřevo má po napaření horkou parou výjimečnou schopnost plastické deformace bez praskání vláken. Dělníci vkládali dlouhé bukové hranoly do uzavřených parních kotlů, kde strávily pod tlakem vodní páry několik hodin. Rozehřáté a změklé dřevo pak fyzicky ohýbali do předem zhotovených ocelových nebo litinových forem — šlo o tvrdou, rychlou práci, protože materiál chladl a tuhnul relativně brzy. Klíčovým prvkem byl ocelový pás přiložený k vnější straně ohybu: fungoval jako výztuha, která bránila tomu, aby namáhaná vlákna na konvexní straně ohybu praskla. Hotový výrobek zůstal ve formě a sušil se v pecích, dokud si trvalé tvarování zcela neuložil do struktury dřeva. Výsledkem byl lehký, pevný a esteticky čistý díl, z nějž šlo sestavit sedák, opěradlo nebo rámy nábytkového kusu.
Kohnové tento základní postup dále zdokonalovali. Pracovali s různými průřezy hranolů, experimentovali s délkami a rádiusy ohybů a investovali do výrobních přípravků, které jim dovolovaly vyrábět složitější tvary ve větší sérii. Sortiment se záhy rozrostl ze základních typů sedacích kusů na věšáky, dětský nábytek, kancelářské a kavárenské vybavení i celé interiérové sestavy.
Továrny na Valašsku a průmyslová síť po celé Moravě
Původní vsetínský závod stál v budovách bývalého cukrovaru na pravém břehu Bečvy. Po dvou požárech, které výrobní kapacity vážně poškodily, se Kohnové rozhodli pro přesun na levý břeh do lokality Trávníky, kde stála jejich starší sirkárna. Nový tovární komplex, jehož výstavba probíhala v sedmdesátých letech devatenáctého století, se stal architektonicky i provozně výraznou dominantou celého Dolního města. Areál byl od počátku plánován s ohledem na logistiku: obklopovaly jej sklady, expedice a dílny a po napojení na vsetínskou železniční dráhu vlastní vlečkou se z něj stalo plnohodnotné průmyslové centrum schopné odbavovat zakázky z celé Evropy.
Kapacita centrálního závodu však brzy nestačila rostoucí poptávce. Firma proto budovala pobočné provozy systematicky a promyšleně — nejprve v nejbližším valašském zázemí. Výrobní filiálky vyrůstaly v Hovězím, Jablůnce, Liptále, Lidečku, Novém Hrozenkově a Ratiboři. Tyto podhorské obce poskytovaly dvě nezbytné věci: pracovní sílu ze zemědělsky chudého horského prostředí a blízkost lesních porostů, z nichž se zásobovaly místní pily. Z vesnické filiálky přicházely předvýrobky — ohýbané komponenty, surové výlisky — do Vsetína, kde probíhala konečná montáž, povrchová úprava a expedice.
V dalším kroku expanze překročila firma hranice regionu. Nové závody vznikly v Holešově, Těšíně a dalších moravských průmyslových centrech, posléze i v polském Krakově, Varšavě a Radomsku. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století zaměstnával celý koncern kolem šesti tisíc dělníků a denní produkce dosahovala pěti a půl tisíce kusů nábytku. Tato čísla řadila firmu Kohn mezi největší nábytkářské podniky v Evropě.
Kohnové a světový design: Wiener Werkstätte a Vídeňská secese
Masová produkce standardizovaných tvarů zajišťovala stabilní příjmy, ale sama o sobě nestačila k tomu, aby se firma odlišila od konkurence — zejména od neustále sílícího Thonetu. Kohnové proto vsadili na strategii, která tehdy nebyla v průmyslu běžná: uzavřeli systematická partnerství s předními architekty a designéry a výrobu propojili s nejvyspělejšími uměleckými proudy doby.
Nejplodnější etapou tohoto partnerství byl přelom devatenáctého a dvacátého století, kdy Vídeň prožívala výbuch tvůrčí energie hnutí Wiener Werkstätte a Vídeňské secese. Josef Hoffmann, jeden z klíčových architektů secese a spoluzakladatel Wiener Werkstätte, navrhl pro firmu Kohn několik zásadních kusů. Nejznámějším je nastavitelné křeslo Sitzmaschine z roku 1905 — geometricky čistý, funkčně dokonalý výrobek, který dnes figuruje v trvalých sbírkách předních světových muzeí designu. Dalšími spolupracovníky byli Koloman Moser, Adolf Loos a Otto Prutscher. Na světové výstavě v Paříži roku 1900 firma poprvé výrazněji prezentovala modely od Gustava Siegela, Hoffmannova studenta, a sklidila mimořádné uznání odborné i laické veřejnosti.
Tato spolupráce nebyla pouhou marketingovou strategií — šlo o skutečnou proměnu výrobní filozofie. Kohnové si v závodě udrželi designový ateliér s modeláři a kreslíři, kteří pracovali na realizaci návrhů externích architektů. Výroba tak musela být schopna reprodukovat esteticky náročné tvary ve velkých sériích se stálou kvalitou. Firma zakládala vlastní prodejní salony v Londýně, Paříži, Berlíně, Moskvě i New Yorku a potvrzovala svou pozici celosvětového hráče.
Vliv firmy Kohn na Vsetín: město, čtvrti a společenský život
Působení Kohnů ve Vsetíně nelze hodnotit jen prizmatem obchodního úspěchu. Za sedm desetiletí, která uběhla od prvních kroků Jacoba Kohna ve městě do zániku původní firmy, se Vsetín fyzicky, demograficky i sociálně proměnil způsobem, jaký by bez přítomnosti tohoto podniku byl nemyslitelný.
Nejpřímějším dopadem byl demografický růst. Továrna a její filiálky přivábily do Vsetína a jeho okolí pracovní sílu z celého valašského podhůří. Dělníci přicházeli z Hovězí, Nového Hrozenkova, Karolinka i vzdálenějších obcí a mnozí z nich se ve Vsetíně trvale usadili. Aby firma zajistila stabilitu pracovního kolektivu, budovala dělnické bydlení. Vznikla tak kolonie Trávníky — v dobovém hovorovém jazyce „Kohnovy kvartýry“ — v bezprostředním sousedství továrního areálu na levém břehu Bečvy. Nešlo o improvizovaný kemp: kolonie měla řadové a pavlačové domy s relativně standardním vybavením a tvořila svébytnou městskou čtvrť s vlastní dynamikou každodenního života. Dnes na místě původní kolonie stojí panelové sídliště, které areálu Trávníky vévodí dodnes.
Kohnové se zapojovali i do širšího veřejného a politického života. Podporovali místní školy, spolky, kulturní instituce a přispívali na veřejné sbírky — byl to způsob sebeprezentace charakteristický pro průmyslnické elity devatenáctého století, ale zároveň reálný příspěvek k rozvoji občanské vybavenosti města. Angažovali se při prosazení železničního napojení Vsetína, k němuž došlo v roce 1885. Na tomto projektu měla firma jednoznačný obchodní zájem — bez železnice by rozsáhlý export nábytku do celé Evropy nebyl logisticky realizovatelný — zároveň ale napojení na dráhu prospělo celému regionu. Vsetín se stal dostupnějším a jeho hospodářský rozvoj nabral rychlejší tempo.
Nejvýraznější postavou z pozdějších generací byl Felix Kohn, který firmu reprezentoval na nejvyšší úrovni habsburského obchodního světa. Kohnové patřili k prominentní vsetínské židovské komunitě, která sehrávala v ekonomickém životě města neúměrně velkou roli vzhledem k své početní menšině. Jejich podnikatelský příběh je tak i příběhem integrace a vzestupu ve společnosti, která tento vzestup připouštěla jen pod podmínkou hospodářského úspěchu.
Karpatské lesy jako surovina a cena za průmyslový vzestup
Ohýbaný nábytek je ze své podstaty výrobek závislý na specifické surovině: na bukových kmenech s dostatečnou délkou, průměrem a homogenitou vláken, schopných vydržet parní ohýbání bez trhlinek. Moravské Karpaty — konkrétně bukové pásmo Hostýnských vrchů, Vsetínských vrchů a Javorníků — takové dřevo poskytovaly v nadstandardní kvalitě. Toho si byl Michael Thonet vědom, když na Moravu přišel v padesátých letech devatenáctého století, a totéž platilo pro Kohny.
Závodem na Trávníkách procházelo ročně velké množství bukového a jedlového dřeva. Poptávka rostla strmě a nerovnoměrně se promítala do způsobu, jakým se v regionu hospodařilo v lesích. Těžba v okolních porostech narůstala nad rámec přirozeného přírůstu, plošné holoseče měnily strukturu porostů a druhová skladba lesů se postupně posouvala ve prospěch rychleji rostoucích, ale ekologicky méně hodnotných dřevin.
Kohnové ani Thonetové nepůsobili v právním vakuu — lesní zákon z roku 1852 ukládal majitelům lesů povinnost obnovy vytěžených ploch — avšak aplikace zákona nebyla v praxi rovnoměrná a ekonomický tlak průmyslu byl silnější než kapacity lesní správy. Výsledkem bylo, že věkové a druhové složení valašských lesů se v průběhu druhé poloviny devatenáctého a počátku dvacátého století prokazatelně změnilo.
Tato environmentální stopa je nedílnou součástí příběhu firmy Kohn a seriózní historické hodnocení ji nemůže přeskočit. Průmysl přinesl zaměstnanost, modernizaci a mezinárodní věhlas, ale zaplatil za to surovinou, jejíž obnova trvá generace.
Fúze, zánik značky a odkaz v moravském průmyslu
První světová válka zasáhla firmu tvrdě. Evropské trhy se rozpadly, dodavatelské řetězce přerušily a válečná poptávka se od nábytku obrátila úplně jinam. Poválečná hospodářská nestabilita a měnová krize na počátku dvacátých let dokonaly to, co válka začala. Firma Kohn přestávala být schopná konkurovat v novém, radikálně zmenšeném trhu jako samostatný subjekt.
V roce 1921 se J. & J. Kohn sloučila se společností Mundus, sdružením několika menších středoevropských nábytkářů. O dva roky později, v roce 1923, fúzoval tento celek s odvěkým rivalem Gebrüder Thonet a vznikl konglomerát Thonet-Mundus. Původní značka Kohn tím formálně zanikla. Vsetínské továrny však nezůstaly prázdné — pokračovaly v provozu pod novou hlavičkou a zásobovaly trh dál. Pokračovala v nich i část řemeslné tradice, technologické know-how a sociální infrastruktura, kterou Kohnové vybudovali.
Socialistická éra po roce 1948 přinesla znárodnění a reorganizaci. Závody na Trávníkách se staly součástí národního podniku a jejich vazba na původní rodinnou historii se přetrhla definitivně. Fyzické pozůstatky továrního areálu byly v druhé polovině dvacátého století z velké části přestavěny nebo zbourány. Dělnická kolonie zmizela pod panely sídliště. To, co po Kohnech zůstalo, je dnes ukryto v muzejních sbírkách, archivních fondech a — možná nejvýmluvněji — v interiérech kaváren a designových studií po celém světě, kde kusy s jejich značkou stále obíhají jako hledané starožitnosti.
Literární zdroje
Videa (YouTube)
- Výroba ohýbaného nábytku – historický a současný postup
- Wiener Werkstätte a design secese – dokumentární záběry
- Jacob & Josef Kohn – nábytek a design
Zdroje a literatura
- Muzeum regionu Valašsko. Zaniklé továrny, bezejmenní pracovníci, slovutní podnikatelé. Dostupné z: muzeumvalassko.cz
- Dělnické Kolonie. Kohnovy kvartýry – Kolonie Trávníky. Dostupné z: delnickekolonie.cz
- Veselí nad Moravou historické. Jakub Kohn. Dostupné z: veselihistoricke.cz
- Smithsonian Libraries. Jacob & Josef Kohn of Vienna: catalogue, 1911–1912. Dostupné z: library.si.edu
- Susanne Bauer – Viennese Jugendstil. Kohn, J. & J. Dostupné z: susannebauer.com
- Wikipedia. Jacob & Josef Kohn. Dostupné z: en.wikipedia.org (orientační zdroj)
- Asenbaum, Paul a kol. Modernes Mobiliar: Josef Hoffmann, Adolf Loos und die Wiener Werkstätte. Wien: Brandstätter, 1981.
- Thonets Möbel: Geschichte und Bedeutung des Bugholzmöbels. Různé příspěvky v odborných katalozích muzea Gebrüder Thonet.