Lužní lesy jsou tvořeny stromy snášejícími dočasné zamokření půdy, zejména olšemi (Alnus glutinosa a A. incana), jasany (Fraxinus angustifolia subsp. danubialis a F. excelsior), jilmy (Ulmus laevis a U. minor), dubem letním (Quercus robur), stromovými vrbami (Salix alba a S. fragilis) a domácími druhy topolů (Populus alba a P. nigra).
V podrostu převládají vlhkomilné druhy s širokou ekologickou amplitudou, které jsou společné lesní, luční i ruderální vegetaci. V keřovém patře je kromě nižších jedinců dominantních stromů hojný Sambucus nigra, v bylinném patře se běžně vyskytují druhy Aegopodium podagraria, Alliaria petiolata, Anthriscus sylvestris, Caltha palustris, Geum urbanum, Glechoma hederacea, Lamium maculatum, Poa trivialis, Rubus caesius, Urtica dioica aj.
Od března do května je v lužních lesích vyvinut bohatý jarní aspekt s Allium ursinum, Anemone nemorosa, A. ranunculoides, Caltha palustris, Chrysosplenium alternifolium, Corydalis cava, Ficaria verna subsp. bulbifera, Gagea lutea, Galanthus nivalis, Leucojum vernum a dalšími druhy. Mechové patro ve většině porostů chybí a mechy rostou spíš jen na bázích kmenů a mrtvém dřevě.
Lužní lesy se vyskytují v nivách potoků a řek, na svahových lesních prameništích a v terénních sníženinách s nehlubokou, protékající a výrazně kolísající podzemní vodou, která občas vystupuje nad půdní povrch. Půdy jsou fluvizemě nebo gleje. Různé typy lužních lesů jsou rozšířeny na březích potoků a řek po celém území České republiky.
Lužní lesy se člení na jednotlivé biotopy podle výskytu na horních, středních nebo dolních tocích potoků a řek. Ve směru od horních po dolní toky se zpomaluje rychlost proudu a podle toho se mění charakter sedimentů od štěrkovitých přes písčité k hlinitým. Na horních tocích se vyskytují opakované krátkodobé záplavy, při kterých rychlý proud silně narušuje vegetaci. Naopak na dolních tocích se záplavy vyskytují v delších intervalech, zpravidla jednou za rok na jaře. Voda při nich obvykle nepřichází tak náhle jako na horních tocích a vodní proud přímo mechanicky nenarušuje vegetaci, záplava však má delší trvání.
Na horních tocích se vyskytují horské olšiny s olší šedou, na středních tocích řek a podél potoků v nížinách údolní jasanovo-olšové luhy a na dolních tocích jednak tvrdé luhy nížinných řek (na vodou méně ovlivněných stanovištích), jednak měkké luhy nížinných řek (na nejvíce zaplavovaných místech s vysokou hladinou podzemní vody).
Zdroj: Chytrý M., Kučera T., Kočí M., Grulich V. & Lustyk P. (eds) (2010): Katalog biotopů České republiky. Ed. 2. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha.