Fytochorion leží v planárním až v kolinním stupni na pomezí panonského termofytika, hercynského a karpatského mezofytika. Území je budováno nivními sedimenty a nejnižšími štěrkopískovými terasami Moravy, Bečvy a jejich přítoků. Na ně navazují pahorky, budované tercierními (neogenními) sedimenty; jako ostrůvky se v nich objevuji devonské vápence, resp. usazeniny kulmu (slepence). Celý fytochorion leží v teplé oblasti T2. Osídlení okrajů říční nivy je prehistorické (starosídelní oblast), vlastní niva zřejmě nebyla v historii zcela odlesněna.
Potenciální vegetace nivy je tvořená lužními lesy podsvazu Ulmenion (zejména Querco-Ulmetum), které na vyvýšených místech přecházejí do dubohabřin (nejčastěji asi Melampyro nemorosi-Carpinetum, na jižním okraji Carici pilosae-Carpinetum, v nivě Moravy vzácně i Tilio-Carpinetum). V pahorkatinách se místy objevovaly i teplomilné doubravy (Potentillo albae-Quercetum). Na slatinných stanovištích lze předpokládat mokřadní olšiny (Carici elongatae-Alnetum i Carici acutiformis-Alnetum). Primární bezlesí představovala pouze vodní vegetace a snad i vegetace některých typů slatin.
Polopřirozenou náhradní vegetaci na místě lužních lesů představovaly louky svazu Arrhenatherion a Calthion, od jihu sem zasahovala i vegetace svazu Cnidion venosi. Kolem vodních ploch je typická vegetace svazů Phragmition communis a Caricion gracilis. Na slatinných stanovištích byla v minulosti známa vegetace svazu Caricion davallianae i Caricion rostratae. Ve vodách (zejména v minulosti) byla přítomna řada typů vegetace svazu Nymphaeion albae. Na suchých stanovištích západního okraje fytochorionu je charakteristická vegetace svazu Koelerio-Phleion phleoidis, na vápencových ostrůvcích svazu Cirsio-Brachypodion pinnati.
Flóra je dosti bohatá, s výskytem některých mezních prvků. Zasahují sem ještě některé druhy, splavené z vyšších poloh, např. kýchavice bílá Lobelova (Veratrum lobelianum), kerblík lesklý (Anthriscus nitida), knotovka lesní (Melandrium sylvestre). Některé z nich, zejména kyčelnice žláznatá (Dentaria glandulosa), ladoňka časná (Scilla praecox) a hvězdnatec čemeřicový (Hacquetia epipactis), mají evidentní vztah ke Karpatům, jiné, např. bledule jarní (Leucojum vernum), k hercynskému mezofytiku. Od jihu sem zasahují šišák hrálolistý (Scutellaria hastifolia), pryšec bahenní (Tithymalus palustris) a řeřišnice Mattioliho (Cardamine matthiolii).
Specifikem byla v minulosti flóra slatin, na nichž se vyskytovala tuřice Davallova (Vignea davalliana), hlízovec Loeselův (Liparis loeselii), matizna bahenní (Oristecum palustre) a bříza nízká (Betula humilis). Z teplomilných druhů zde některé ponticko-panonské nebo submediteránní prvky dosahují dílčí nebo absolutní severozápadní, resp. severní hranici areálu, např. kručinkovec poléhavý (Corothamnus procumbens), smldník alsaský (Peucedanum alsaticum), sápa hlíznatá (Phlomis tuberosa) a vstavač trojzubý (Orchis tridentata).
Fytochorion je rozdělen do 2 jednotek. Podokres 21a. – Hanácká pahorkatina zahrnuje pahorkatiny a vyšší terasy, které již nebyly postihovány záplavami, vlastní inundační území se nachází v podokrese 21b. – Hornomoravský úval.
Zdroj: Novák, V., Hudec, K., Živá příroda. Vlastivěda moravská, Země a lid, Nová řada, svazek 2, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 1997, ISBN 80-85048-69-8