Publikováno Od Robert Hruban

František Bartoš: pedagog, jazykovědec a národopisec východní Moravy

František Bartoš (1837–1906) patří k těm osobnostem, které se na mapě Moravy nedají „připíchnout“ jen jedním špendlíkem. Rodák z Mladcové u Zlína spojil učitelské povolání s jazykovědou a národopisem a zanechal po sobě práce, bez nichž bychom dnes o nářečích a lidové kultuře Východní Moravy věděli podstatně méně. Jeho sběry písní, popisy zvyků i dialektologická práce vznikaly v době, kdy se rychle měnil venkovský svět – a Bartoš byl u toho s tužkou, notýskem a vytrvalostí člověka, který věděl, že „tohle“ je potřeba zachytit dřív, než to zmizí.

František Bartoš, zdroj: https://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Franti%C5%A1ek_Barto%C5%A1
František Bartoš, zdroj: https://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Franti%C5%A1ek_Barto%C5%A1

Kraj, do kterého patří

Bartošovo jméno se nejčastěji spojuje se Zlínem a širším prostorem Východní Moravy – tedy s oblastí, kde se setkává Hanácké předpolí se Slováckem a Valašskem, kde se mísí nářeční přechody a kde se lidová kultura dlouho opírala o drobné hospodaření, pastevectví, práci v lese i řemesla. Právě tento „pás“ od Zlínska přes Vsetínsko a dál k Bílým Karpatům je pro web Moravské‑Karpaty.cz přirozeným rámcem: lidé tu žili v krajině, která formovala jejich řeč, zpěv, zvyky i každodenní dovednosti.

Životopis: od učitele k organizátorovi vědění

František Bartoš se narodil roku 1837 v Mladcové (dnes část Zlína) a zemřel roku 1906 tamtéž. Pocházel jako syn z druhého manželství drobného hospodáře a majitele venkovské hospody; měl pět sourozenců. Po obecné škole ve Zlíně (a od roku 1852 na hlavní škole) studoval v letech 1853–1860 německé gymnázium v Olomouci. Po maturitě odešel na Vídeňskou univerzitu, kde v letech 1860–1864 studoval latinu, řečtinu a češtinu; mezi jeho učitele patřili F. Miklošić a A. V. Šembera. Ve Vídni navázal kontakty se studenty slovanských národů a působil v akademickém spolku Morava a Zpěváckém spolku slovenském.

Po studiích krátce vyučoval na nižším piaristickém gymnáziu ve Strážnici (1864–1865), na německém gymnáziu v Olomouci (1865–1866) a poté do roku 1869 na německém katolickém gymnáziu v Těšíně. Právě v tomto období se začal systematicky věnovat zápisům lidové písně. Od roku 1869 zakotvil v Brně jako profesor Slovanského gymnázia, odkud mohl intenzivněji rozvíjet vlasteneckou i badatelskou práci a inspirovat své žáky k zájmu o mateřský jazyk a lidovou slovesnost. V letech 1882–1884 podnikal národopisné výzkumy na Moravě a ve Slezsku. Roku 1888 byl jmenován ředitelem nižšího českého gymnázia na Starém Brně, roku 1898 odešel jako školní rada na odpočinek a vrátil se do rodné obce, kde pokračoval ve vědecké práci. Od roku 1902 trpěl vážnou chorobou, která ho výrazně omezovala a jíž nakonec podlehl.

V druhé polovině 19. století se na Moravě rozvíjela síť českých institucí, spolků, odborných časopisů a kulturních aktivit. Bartoš se v tomto prostředí prosadil jako organizátor i autor: sbíral, třídil, porovnával a publikoval. V jeho práci se opakuje jednoduchá logika: nejdřív je potřeba věci poctivě „nasbírat“ (slova, písně, zvyky), potom je dobře popsat a teprve pak z toho lze vyvozovat závěry.

Matice Moravská, jmenování členem, 1900m zdroj: https://www.frantisekbartos.cz/images/Bartos_diplomy/1900_maticemoravska.jpg
Matice Moravská, jmenování členem, 1900m zdroj: https://www.frantisekbartos.cz/images/Bartos_diplomy/1900_maticemoravska.jpg

Společenská a pedagogická činnost

Bartoš byl pedagog nejen podle povolání, ale i podle stylu práce. Na Moravě dlouho chyběly pevné „návody“, jak sbírat lidové písně, jak zapisovat nářeční slova nebo jak popsat místní zvyky tak, aby byly srozumitelné i lidem mimo region. Bartoš přispěl právě tím, že sběr a popis proměnil v disciplínu: ukazoval, co si všímat, jak rozlišovat varianty, jak zapisovat výslovnost a jak pracovat s terénním materiálem.

Jeho společenský význam spočíval v tom, že propojoval svět školy, místních informátorů (hospodářů, řemeslníků, zpěváků, vypravěčů) a svět „čtenářů“ – tedy lidí, kteří se o Moravu zajímali, ale nežili v ní každodenně. Díky tomu se regionální kultura nestala jen sentimentální vzpomínkou, ale předmětem systematického zájmu.

Jazykověda: proč jsou nářečí důležitá

Moravské Karpaty nejsou jen krajina kopců, pastvin a lesů. Jsou to také hranice a přechody – a to platí i pro jazyk. Nářečí na Valašsku, ve Zlínsku, na Slovácku i v přilehlých oblastech se liší výslovností, slovní zásobou i stavbou vět. V 19. století byla tato pestrost mnohem viditelnější než dnes, protože školní čeština a média ještě nevytlačily místní mluvu z každodenního života.

Bartošova dialektologická práce je proto klíčová: zachytila stav nářečí v době, kdy byla ještě živá a relativně málo standardizovaná. Nešlo jen o „sbírání slovíček“. Bartoš popisoval, kde se jak mluví, jaké jsou typické jevy a jak se od sebe regiony odlišují. Pro Moravské Karpaty je cenné právě to, že nářečí tu často souviselo s typem osídlení, se směrem obchodních cest i s tím, jestli lidé chodili za prací do měst, nebo zůstávali v horských obcích.

Za jeho vrcholnou jazykovědnou práci se uvádí Dialektický slovník moravský (vydaný na samém konci jeho života). Je to pokus o souborný slovník moravských nářečí – práce, která je náročná na rozsah i na trpělivost.

Národopis: písně, zvyky, práce a každodennost

Bartoš se řadí mezi nejvýznamnější moravské sběratele lidové slovesnosti a písní. Právě v písních se region často „pozná“ nejrychleji: podle nápěvů, témat, místních jmen, slov, která jinde nezní. V prostoru Moravských Karpat má lidová píseň mimořádně hustou stopu – od pásma Vsetínska a Javorníků přes Kopanice až po Horňácko. Bartoš přispěl k tomu, že se tato stopa neztratila.

Jeho sběratelská práce ale nebyla jen romantickým „chozením po dědinách“. Šlo o systematické zapisování, třídění a přípravu k vydání. Díky tomu se Bartošovy sběry staly zdrojem pro další badatele (i pro hudebníky), kteří se k nim mohli vracet.

Kromě písní se věnoval také popisu lidových zvyků a každodenních reálií. Pro čtenáře je na jeho práci cenné, že se nebojí detailu: jak se mluvilo při práci, jak se pojmenovávaly věci v hospodářství, co se dělalo o svátcích, jak se vyprávěly příběhy. Z dnešního pohledu je to vlastně „archiv každodennosti“.

Význam pro region Moravských Karpat

Bartošův přínos se dá shrnout do několika konkrétních bodů:

  1. Pomohl zachytit jazykovou a kulturní pestrost Východní Moravy v době, kdy byla ještě plně živá. Díky tomu dnes víme, že hranice mezi Slováckem a Valašskem nejsou jen hranice krojů, ale i hranice slov, výslovnosti a způsobu vyprávění.
  2. Ukázal, že lidová kultura není „jen folklór“. Je to způsob, jak se komunita dorozumívá a jak organizuje život: v práci, v rodině i ve svátečních situacích. Kdo rozumí písním a řeči, často rozumí i tomu, proč lidé v kraji jednali určitým způsobem.
  3. Přispěl k tomu, že se regionální materiál stal součástí širšího obrazu Moravy. Nezůstal zavřený v jedné obci ani v jedné sbírce – stal se součástí publikované, sdílené a dál zpracovávané paměti.

Dílo: co se dá číst a dohledat

Bartošovy badatelské zájmy byly mimořádně široké a navzájem se posilovaly: pedagogika (včetně učebních pomůcek), dialektologie, etnografie a folkloristika, ale i veřejná kulturní práce. Byl aktivní v řadě organizací (např. Matice moravská, Matice školská, Čtenářský spolek v Brně, Česká akademie pro vědy, slovesnost a umění aj.), získal ocenění i v zahraničí (např. Lvov, Petrohrad) a roku 1895 byl jmenován čestným předsedou Národopisné výstavy českoslovanské. Podporoval také vzdělávání (mecenáš Vesny, Matice školské, pomoc nemajetným studentům) a kolem roku 1900 podnikl několik zahraničních cest.

Jeho odborný vrchol stojí na dvou pilířích: dialektologie a lidopis (folklor a tradiční kultura). V dialektologii podal syntézu rozšíření a povahy moravských nářečí a na sklonku života ji doplnil rozsáhlým slovníkovým souhrnem lidové mluvy napříč etnografickými skupinami na Moravě. V lidopisné práci navázal na odkaz Františka Sušila a s pomocí mnoha spolupracovníků (a s hudební spoluprací Leoše Janáčka) zveřejnil tisíce moravských a slezských lidových písní. V ediční praxi zároveň prosazoval dobový „výchovný“ záměr: původní podobu písní často upravoval, odmítal městské písně jako nelidové a „úpadkové“ a soustředil se hlavně na východní a jihovýchodní Moravu. Je také pokládán za zakladatelskou osobnost moravské novodobé etnografie a patřil k prvním, kdo důsledněji propagovali studium dětského folkloru.

Výběr klíčových titulů

  • Stručný přehled dějin literatury české doby staré a střední (1874; pseud. J. Vesnický)
  • Malá slovesnost (1876)
  • Stručná nauka o trópech a figurách a základové české metriky (1881)
  • Nové národní písně moravské s nápěvy do textu vřaděnými. Za doplněk do sbírky Sušilovy (1882)
  • Lid a národ (2 sv.; 1883, 1885)
  • Dialektologie moravská (1–2; 1886, 1895)
  • Naše děti. Jejich život v rodině, mezi sebou a v obci, jejich poesie, zábavy, hry i práce společné (1888)
  • Národní písně moravské vnově nasbírané (1889; s úvodem L. Janáčka o hudební stránce písní)
  • Kytice z národních písní moravských (1890; s L. Janáčkem) a Kytice z národních písní moravských, slovenských i českých (1901; s L. Janáčkem)
  • Moravský lid. Sebrané rozpravy z oboru moravské vlastivědy (1892)
  • Národní písně moravské vnově nasbírané (1901; s Janáčkovou studií O hudební stránce národních písní moravských)
  • Líšeň (s C. Mašíčkem; 1902)
  • Sto lidových písní českoslovanských s rozbory a výklady (1903)
  • Dialektický slovník moravský (1906)
  • Deset rozprav lidopisných (1906)
  • Kytice z lidového básnictva (1906)

Videa (YouTube)

  1. Bartošův soubor – Medzinárodný Novohradský folklórny festival 2022: https://www.youtube.com/watch?v=_DQ9i7_9ZOw

Poznámka: soubor pojmenovaný po Františku Bartošovi; ve videu bývá krátce vysvětleno, kým Bartoš byl.

Zdroje a literatura

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *