Publikováno Od Robert Hruban

Julius Wiehl: lesník a tvůrce lesních plánů lichtenštejnských panství

Julius Wiehl patří mezi ty lesníky, jejichž práce přetrvala v lesích Moravy doslova celá staletí – ne jako nápis na kameni, ale jako způsob, jakým stromy rostou, jak jsou rozčleněny lesní silnice a jak se pěstovaly porosty na knížecích panstvích Lichtenštejnů. Přesto se jeho jméno mimo odborné lesnické kruhy příliš nezmiňuje. Wiehl byl v druhé polovině 19. a na počátku 20. století jedním z nejdůležitějších lesních odborníků v českých zemích: taxátor, reformátor hospodářské úpravy lesů a zakladatel muzea, jehož sbírky dosud uchovává Úsov na severní Moravě.

Vrchní lesní rada Julius Wiehl, zdroj: https://www.hs-liechtenstein.cz/zpravodaj_hsl_1_2022.pdf
Vrchní lesní rada Julius Wiehl, zdroj: https://www.hs-liechtenstein.cz/zpravodaj_hsl_1_2022.pdf

Lesnická rodina a vzdělání: kořeny v Plasích

Julius Wiehl se narodil v roce 1847 v Plasích u Plzně do staré lesnické rodiny s hlubokou tradicí. Jeho děd Ondřej Wiehl (1768–1844) působil jako lesmistr na metternichovském panství v Plasích a proslul jako taxátor – odborník, který prováděl nové zaměření lesů a sestavoval hospodářské plány. Tato lesnická tradice nebyla v rodině výjimkou; otec Julia byl rovněž lesmistr. Lesnické řemeslo se v rodině dědilo jako způsob myšlení o lese: měřit, plánovat, obhospodařovat s výhledem na desítky let dopředu. Zajímavou rodinnou paralelu představuje Juliův starší bratr – významný český architekt Antonín Wiehl (1846–1910), vůdčí představitel české neorenesance a spolutvůrce vyšehradského Slavína.

Julius absolvoval vyšší reálku v Plzni a poté nastoupil na Vyšší lesnický ústav v Bělé pod Bezdězem, kde roku 1866 dokončil lesnické vzdělání. Ústav v Bělé pod Bezdězem byl v té době jednou z nejvýznamnějších lesnických škol v celé habsburské monarchii a formoval generace lesníků, kteří pak působili na šlechtických velkostatcích od Čech až po Moravu a Slezsko. Po ukončení studií nastoupil Wiehl roku 1866 jako taxátor na schwarzenberská panství. O dva roky později přešel jako lesní k hraběti Lützowovi a od roku 1872 působil jako vedoucí úředník panství Fuchsova Huť. Roku 1879 se vrátil ke své škole v jiné roli – stal se učitelem lesnických nauk na Vyšším lesnickém ústavu v Bělé pod Bezdězem, kde po čtyři roky předával zkušenosti nastupující generaci lesníků. Pedagogická etapa jeho kariéry zřejmě přispěla k jeho schopnosti systematicky formulovat lesnické principy, které pak v praxi uplatňoval na moravských velkostatcích.

V roce 1884 pedagogickou dráhu opustil a stal se lesmistrem a ředitelem statků hraběte z Thurn-Valsassiny, kde opět pracoval v terénní lesnické praxi. Tato léta mu umožnila vyzrát jako odborník na hospodářskou úpravu lesů i na problematiku převodů pařezin – to byl tehdy klíčový úkol: velké plochy nízkého lesa (pařezin), jejichž dříví sloužilo hlavně jako palivo, bylo třeba postupně převést na výnosnější a stabilnější les vysoký.

Vstup do lichtenštejnských služeb: Bučovice a Ždánický les

Roku 1895 Wiehla povolali do služeb knížete Jana II. z Lichtenštejna. Nastoupil jako lesní rada v Bučovicích a převzal odpovědnost za lesy spojených panství Bučovice–Ždánice, které zahrnovaly celkem 13 lesních revírů. Šlo o rozsáhlý komplex listnatých lesů ve Ždánickém lese – pahorkatinném celku na jihovýchodní Moravě, kde se střídaly doubravy, habřiny a smíšené porosty s výraznou příměsí dubu a habru. Lesy nebyly v dobrém stavu: hospodaření bylo po desetiletí řízeno tzv. systémem staťových soustav, který sice zajišťoval určitou organizaci těžeb, ale nevedl ke kvalitativnímu zlepšení porostů.

Wiehl přistoupil k systematické reformě. Grabnerův (předchůdce Wiehla) systém nahradil porostním hospodařením – přístupem, který přestal chápat les jako soubor pevně ohraničených těžebních „statí“ a začal pracovat s jednotlivými porosty jako živými celky s různými věkovými strukturami a různými potřebami péče. Pro období 1899–1908 nechal vypracovat obsáhlý hospodářský elaborát, který pro spojené panství Bučovice–Ždánice určoval nové směry pěstební a těžební praxe. Tento dokument nebyl jen administrativním přehledem stavu lesů; byl to komplexní plán s konkrétními instrukcemi, jak lesy obhospodařovat tak, aby se trvale zvyšovala jejich produkce i stabilita.

Součástí reformy bylo i budování dopravní infrastruktury. V oblasti Ždánického lesa bylo podle Wiehlových instrukcí v letech 1897–1911 vybudováno 4,5 kilometru lesních silnic a 235 kilometrů měkkých lesních cest. Naprostá většina těchto cest slouží lesnímu hospodářství dodnes – přímý, téměř sto dvacet let starý odkaz Wiehlovy promyšlené práce. Rozdělovací síť přitom Wiehl projektoval tak, aby kopírovala terén; porosty pak byly přirozeně odolnější vůči větru a sněhu, protože silniční průseky nevytvářely ostré hrany vystavené živelným pohromám.

Současně Wiehl zaváděl ve Ždánickém lese inovativní metodu obnovy dubu. Porosty určené k těžbě nechával předem podsévat žaludy. Teprve po vyklíčení a počáteční obnově přirozené dorůstající generace prováděl prosvětlení mateřského porostu. Na místech, kde žaludy nevzešly, pak probíhala umělá obnova výsadbou sazenic. Tato metoda kombinovala přirozenou obnovu s cílenou korekcí tam, kde příroda nestačila – a zároveň výrazně snižovala náklady na zalesňování oproti plné umělé obnově. Hospodaření pod Wiehlovým vedením dosáhlo takové úrovně, že se lichtenštejnské lesní úřady (např. Nové Zámky u Litovle) pravidelně a s úspěchem účastnily významných výstav – včetně světové výstavy v Paříži v roce 1900, odkud si odvezly zlaté i stříbrné medaile jako doklad vzorného moravského lesnického hospodaření.

Pomníček Julia Wiehla v lokalitě U Zlatého jelena nad Bučovicemi, zdroj: https://lesycr.cz/casopis-clanek/julius-wiehl-vyznamny-cesky-lesnik/
Pomníček Julia Wiehla v lokalitě U Zlatého jelena nad Bučovicemi, zdroj: https://lesycr.cz/casopis-clanek/julius-wiehl-vyznamny-cesky-lesnik/

Ústřední ředitel lichtenštejnských lesů se sídlem v Olomouci

Dva roky po nástupu do Bučovic, v roce 1897, Wiehl povýšil na ústředního ředitele všech knížecích lesů Lichtenštejnů. Centrála sídlila v Olomouci, odkud koordinoval hospodaření napříč celým rozsáhlým lichtenštejnským lesním majetkem v Čechách a na Moravě. Lichtenštejnský majetek patřil k největším soukromým lesním komplexům v habsburské monarchii: zahrnoval panství na jihu Moravy kolem Lednice a Valtic, severomoravské lesy kolem Úsova a Šternberka, ale i statky na Moravě středozápadní, například právě Bučovicko a Ždánicko.

Z pozice ústředního ředitele měl Wiehl vliv na hospodářské plány pro všechna tato území. Na Šternbersku a Bučovicku prosazoval metodu, která spočívala ve využití značné příměsi modřínu při převodech pařezin na les vysoký. Při postupné redukci modřínu v předmítních těžbách se získával i značný finanční výnos – modřínové dříví bylo ceněno pro stavebnictví a truhlářství. Tento postup byl ekonomicky výhodný i lesnicky promyšlený: modřín urychloval obnovu porostů a zároveň přinášel tržby, které financovaly další pěstební práce.

V lužních lesích při Moravě – zejména v oblasti kolem Nových Zámků u Olomouce – Wiehl řídil hospodaření v jednom z ekologicky nejcennějších lesních celků střední Moravy. Tyto lesy, dnes z části chráněné jako národní přírodní rezervace Vrapač v Litovelském Pomoraví, podléhaly v té době hospodaření podle saské metody holosečného hospodaření s obnovou sadby. Wiehl do tohoto systému prosadil myšlenku lesa jako obecně prospěšného celku – tedy že les není jen produkční plocha, ale i stabilizační a vodohospodářský prvek krajiny. Tato myšlenka, formulovaná na přelomu 19. a 20. století, patří dnes k samozřejmým základům lesní politiky.

V Úsově, na severozápadním výběžku Nízkého Jeseníku, kde Lichtenštejni od 18. století provozovali lovecké a lesnické zázemí, inicioval Wiehl v závěru 19. století vznik Lovecko-lesnického muzea. Muzeum vzniklo jako soukromé zařízení z jeho podnětu a pod jeho odbornou patronací: dal příkaz všem podřízeným lesním úřadům, aby v jedné místnosti vyhradily prostor pro lesnické a lovecké sbírky. Sbírky z celého lichtenštejnského velkostatku pak putovaly do Úsova. Za datum založení muzea se nejčastěji uvádí rok 1898. Dnes je Lovecko-lesnické muzeum v Úsově součástí Vlastivědného muzea v Šumperku a představuje jednu z nejrozsáhlejších specializovaných sbírek svého druhu v České republice.

Ještě významnějším, a poprvé prokazatelně ochranářským počinem, na němž se Wiehl podílel, bylo vyhlášení tzv. Lichtenštejnského pralesa v roce 1903 mezi Šerákem a Keprníkem v Jeseníkách. Kníže Jan II. zde na plochách kolem 172 hektarů vyhlásil vůbec první přírodní rezervaci na Moravě – chráněný horský prales s vrchovišti a vzácnou květenou. O vyhlášení se zásadním způsobem zasloužili dva lidé: olomoucký botanik Heinrich (Hans) Laus a právě lichtenštejnský vrchní lesmistr Julius Wiehl. Území dnes tvoří jádro Národní přírodní rezervace Šerák–Keprník. Vyhlášení Lichtenštejnského pralesa je dokladem toho, že Wiehlovo pojetí lesa přesahovalo čistě produkční optiku – že les viděl i jako ekosystém, který má být v určitých případech ponechán samovolnému vývoji.

Hospodářské plány pro lichtenštejnská panství: metodika a výjimečnost přístupu

Pro pochopení Wiehlovy práce je důležité vysvětlit, co vlastně lesní hospodářský plán ve druhé polovině 19. století znamenal a čím se lišil od pouhé evidence dřeva. Taxátor – odborník na hospodářskou úpravu lesů – nezjišťoval jen to, kolik dřeva v lese stojí. Jeho úkolem bylo vytvořit podrobnou mapu lesního majetku s popisem každého porostu (stáří, dřevinná skladba, bonita stanoviště), navrhnout hospodářský cíl (jaký les chceme za sto let mít), stanovit přípustnou výši těžeb tak, aby les trvale obnovoval svou zásobu, a naplánovat pěstební opatření. Hospodářský plán byl závazný dokument na deset let – jeho plnění kontroloval stát i vlastník.

Wiehl na svých plánech pro lichtenštejnská panství tuto práci prováděl s mimořádnou pečlivostí – a na několika rovinách překračoval tehdejší standard.

První průlom spočíval v samotném metodickém základu: Wiehl jako jeden z prvních lesníků na moravském velkostatku odmítl tzv. Grabnerův systém staťových soustav, tedy geometricky pravidelné rozdělení lesa do čtverců a pruhů bez ohledu na terén nebo biologické vlastnosti porostů. Nahradil ho porostním hospodářstvím, při němž se s každým porostem pracovalo individuálně – podle jeho stáří, druhové skladby a stanoviště. Šlo o přechod od byrokratické kartografické geometrie k biologicky orientovanému lesnictví. Nové prostorové rozdělení lesů, které Wiehl po nástupu do funkce provedl, pak sloužilo jako základ pro tvorbu hospodářských, porostních a přehledových map.

Druhým klíčovým přínosem byl způsob, jakým Wiehl konstruoval hospodářský elaborát jako dokument. Dobové plány bývaly převážně tabulkami a mapami bez hlubšího zdůvodnění. Wiehlův elaborát pro Bučovice–Ždánice (1899–1908) byl výjimečný tím, že obsahoval podrobná pěstební zdůvodnění – vysvětlení, proč je zvolen konkrétní postup, jaký je cíl hospodaření a jak bude les vypadat za sto let. Elaborát tak fungoval jako metodická příručka pro revírníky, ne jen jako byrokratický přehled. Byl referenčním dokumentem v revíru celá desetiletí a odborná literatura jej uvádí jako jeden z nejucelenějších hospodářských plánů svého druhu z té doby.

Třetí inovací bylo pojetí výpočtu etátu – tedy přípustné výše těžby na desetileté období. Wiehl při výpočtu etátu navíc používal metodu časové úpravy pomocí plošných vzorců, přístup neobvyklý pro tehdejší praxi. Umožňoval jemnější kalibraci těžebního plánu tak, aby les skutečně trvale obnovoval svoji zásobu.

Čtvrtý rys Wiehlova přístupu byl jeho důraz na silné výchovné zásahy v mladých porostech – tzv. probírky. V jeho době se mnozí lesníci výchovným zásahům vyhýbali, protože zkracovaly okamžitý výnos: každý vytěžený kmen byl příjem přesunutý z budoucnosti do přítomnosti. Wiehl argumentoval opačně: razantní probírka v mládí uvolňuje prostor nejkvalitnějším jedincům, zvyšuje jakost dříví v dospělosti a zlepšuje stabilitu porostu vůči větru a sněhu. Výsledkem je sice nižší objem těžby v krátkodobém horizontu, ale hodnotnější a odolnější les ve výhledu několika generací.

Pátou a možná nejtrvalejší inovací je právě Wiehlova metoda konverze pařezin na les střední a vysoký. Pařeziny – nízké lesy s krátkou rotací, těžené za účelem produkce palivového dříví výmladkovým způsobem – pokrývaly v 19. století na jižní Moravě rozsáhlé plochy. Jejich přeměna na hodnotnější les vysoký byla tehdy lesnickým problémem první kategorie: jak to udělat tak, aby přechod byl ekonomicky únosný a les při něm nepřišel o stabilitu? Wiehlovo řešení kombinovalo dvě zásady. Jako přechodnou dřevinu využíval modřín – rychlerostoucí, ekonomicky cenný jehličnan, který urychlil obnovu porostů a zároveň přinášel tržby z průběžných těžeb. Při postupné redukci modřínu pak les pozvolna přecházel na trvalou listnatou kostru. Tato metoda je v odborné literatuře dodnes označována za jednu z nejrozsáhleji popsaných a aplikovaných konverzí listnatých pařezin v celých českých zemích a v recentní literatuře o středním lese slouží jako historický referenční případ.

Proti tehdejšímu proudu zastával Wiehl také zásadu, že les slouží i obecnému blahu – jako regulátor vodního hospodářství, ochrana před erozí, tvůrce klimatu. Tuto myšlenku vtělil do svých hospodářských elaborátů a propagoval ji v lesnickém tisku. Citát, který byl po jeho smrti vytesán na pamětní kámen v Olomučanech, shrnuje filozofii, jíž se Wiehl hlásil: „Velký vliv lesa na přírodu i člověka měli by majitelé lesa i lesníci v plné míře hodnotiti a proto při svých hospodářských počinech v lese uskutečňovati všechny zásady, kterými by byla šetrnost, trvalost a nepřetržitost lesní těžby zajištěna.“ Tato slova patří Leopoldu Grabnerovi, jehož odkaz Wiehl vědomě ctil a navazoval na něj – jejich umístění na pamětní místo spojené s Wiehlem říká dost o hodnotách, které sám zastával.

Místa na Moravě: kde Wiehl pracoval a co tam zanechal

Wiehlova kariéra na Moravě nebyla soustředěna do jediného místa. Naopak – z pozice ústředního ředitele procházel celý lichtenštejnský majetek, který pokrýval rozsáhlé části střední a severní Moravy.

Bučovice a Ždánický les (jihovýchodní Morava) byl jeho první velkou pracovní adresou na Moravě od roku 1895. Ždánický les – listnaté lesy jihovýchodně od Brna, táhnoucí se přes Ždánice, Bučovice a okolní pahorkatinu – byl pod jeho vedením proměněn systematickým hospodářstvím. Do dnešní doby si Ždánické lesy zachovaly charakter listnatého lesa s dominancí dubu a habru. Lesní cesty budované podle Wiehlových instrukcí tvoří doposud páteř lesního hospodaření v tomto revíru. V roce 1983 zde v lokalitě U Zlatého jelena vybudovali lesníci malý památník s vytesaným poděkováním „světlé památce“ tohoto věhlasného pěstitele a zařizovatele ždánických lesů.

Úsov a okolí (severní Morava) bylo centrem loveckých a lesnických aktivit Lichtenštejnů. Zdejší les je součástí Nízkého Jeseníku; ze zámku v Úsově koordinoval knížecí personál správu severomoravských lesů. Wiehl tady inicioval vznik muzea, přičemž jeho systematická sbírkotvorná práce přinesla výsledky, které přetrvaly celé 20. století.

Šternbersko a okolí Olomouce bylo dalším klíčovým revírem. V lužních lesích při středním toku Moravy – kolem Nových Zámků a Litovle – Wiehl řídil hospodaření v ekologicky mimořádně cenném území. Oblast dnešní NPR Vrapač a CHKO Litovelské Pomoraví nese dodnes stopy pečlivého hospodaření tohoto období, i když dnešní ochranářský přístup se od tehdejšího produkčního pojetí podstatně liší.

Kosíř u Prostějova je dalším místem, kde jsou dosud patrné stopy Wiehlovy iniciativy. Na návrší Kosíř, v tehdy lichtenštejnském revíru, nechal Wiehl v roce 1898 vysadit jubilejní dubové háje při příležitosti 40. výročí vlády knížete Jana II. z Lichtenštejna. Dubový hájek byl vysazen v každém lichtenštejnském revíru v Čechách i na Moravě – a iniciátorem tohoto symbolicko-lesnického počinu byl právě Wiehl jako ústřední ředitel. Na Kosíři se dochoval i pamětní kámen z lámaného vápence s Grabnerovým citátem, spojený s Wiehlovou osobou.

Olomouc bylo sídlem jeho ústřední kanceláře. Z tohoto moravského města koordinoval celou agendu lichtenštejnských lesů od roku 1897 až do konce své služby kolem roku 1915.

Lednicko-valtický areál na jižní Moravě patřil rovněž pod lichtenštejnskou správu a Wiehl jako ústřední ředitel měl dohled i nad tamními revíry. V okolí Lednice hospodaření probíhalo v luzích a doubravách při Dyji – ekologicky zcela odlišném prostředí od jesenických lesů u Úsova, ale administrativně pod stejnou střechou.

Dílo a publikační činnost

Wiehl byl nejen praktický lesní hospodář, ale i autor odborných textů a aktivní funkcionář. V dobových českých i německých lesnických periodikách publikoval příspěvky o hospodářské úpravě lesů, o metodách převodů pařezin a o principech trvale udržitelného hospodaření. Od roku 1908 zastával funkci druhého místopředsedy České lesnické jednoty – stavovské organizace česky mluvících lesníků v habsburské monarchii – což dokládá jeho postavení v širší odborné obci, ne jen v lichtenštejnských službách. Tyto aktivity šířily jeho zkušenosti z lichtenštejnských velkostatků mezi širší odbornou veřejnost.

Nejvýznamnějším praktickým výstupem jeho práce jsou hospodářské elaboráty pro lichtenštejnská panství. Elaborát pro panství Bučovice–Ždánice z přelomu 19. a 20. století je z odborného hlediska považován za jeden z nejucelenějších hospodářských plánů svého druhu z té doby. Obsahoval nejen inventarizaci stavu lesů, ale i podrobné pěstební instrukce a rozsáhlé zdůvodnění zvolených hospodářských metod. Tento elaborát se stal odbornou referencí pro lesnické práce v ždánickém revíru na celá desetiletí.

Wiehlova sbírkotvorná práce při zakládání Lovecko-lesnického muzea v Úsově je dalším trvalým výstupem jeho působení. Šlo o záměrnou archivaci historických lesnických a loveckých artefaktů a dokumentů – v době, kdy si málokdo uvědomoval, jak rychle tato svědectví mizí s modernizací lesního hospodářství. Wiehl vycházel z přesvědčení, které formuloval jednoznačně: bez znalostí minulosti lesního hospodářství není možné dobře pochopit jeho současný stav ani vyvodit správné zásady pro hospodaření v budoucnu. Tato archivní etika předběhla svou dobu.

Památník Julia Wiehla, umístěný v blízkosti lesní cesty v olomučanském revíru Školního lesního podniku Masarykův les Křtiny (ŠLP Křtiny), byl odhalen u příležitosti výročí vypracování lesního hospodářského plánu, který Wiehl pro tento podnik sestavil. ŠLP Křtiny patří Mendelově univerzitě v Brně a jeho lesy v Moravském krasu jsou jedním z nejznámějších výukových a výzkumných lesních provozů v zemi – Wiehlův odkaz zde přetrvává jako součást lesnické tradice.

Zajímavosti: dubové háje, pařížská výstava a lesnická genealogie

Ke Wiehlově osobnosti patří několik detailů, které jeho obraz doplňují o lidský rozměr a ilustrují způsob, jakým přemýšlel o svém povolání.

Jubilejní dubové háje patří k nejhmatatelnějším symbolickým gestům jeho éry. V roce 1898 vydal Wiehl jako ústřední ředitel lichtenštejnských lesů pokyn, aby v každém z přibližně 168 revírů byl založen jubilejní dubový háj na paměť 40. výročí vlády knížete Jana II. z Lichtenštejna. Skladba háje byla pečlivě symbolicky kodifikovaná: 20 kusů dubu letního, 20 dubu zimního a 18 dubu červeného – celkem 58 stromů. Počet 58 odpovídal věku knížete v roce výsadby, 40 dubů letních a zimních symbolizovalo počet let panování a 18 červených dubů věk Jana II. při nástupu na trůn. U každého háje lesní personál vybudoval pamětní kamenný pomník s českým, německým nebo latinským nápisem. Šlo o akt, který byl současně ekologicky smysluplný (dubový háj s reálnou hodnotou pro les), symbolický (pocta vládnoucímu rodu) i provozně užitečný: lesníci na různých stanovištích sledovali, jak jednotlivé druhy dubu prospívají, a získávali tak cenná provenienční srovnání. Přitom Wiehl jako zkušený taxátor dobře věděl, že duby s obmýtím několika století přežijí knížete i jeho samotného. V roce 1908, při příležitosti 50. výročí vlády, nechal Wiehl na některých pamětních kamenech doplnit další nápisy. Do dnešních dnů se z původních přibližně 168 pomníků dochovalo odhadem 120 až 130, z nichž některé jsou dodnes obklopeny původními jubilejními duby.

Úspěchy na zemských i světových výstavách jsou dalším dokladem jeho vynikající práce. Wiehl byl skvělým propagátorem lesnictví a jeho expozice získaly stříbrné a zlaté medaile na výstavách v Praze (1883 a 1891) a na světové výstavě v Paříži v roce 1900. Právě v Paříži prezentoval lesní úřad Nové Zámky (u Litovle) výsledky Wiehlova hospodaření v lichtenštejnských lužních lesích. V době, kdy tyto výstavy byly prestižní přehlídkou pokroku, znamenala tato ocenění obrovský mezinárodní úspěch moravského lesnictví.

Wiehl odešel do výslužby v roce 1915 a zemřel 25. srpna 1917 v Praze, tedy na konci první světové války, v době, kdy se celý hospodářský řád habsburské monarchie chýlil ke svému konci. Lichtenštejnský velkostatek přežil rozpad Rakouska-Uherska, ale jeho podoba se po roce 1918 postupně měnila. Přesto hospodářské plány, které Wiehl sestavil, zůstaly platné i v meziválečné Československé republice a lesy, které svou prací uspořádal, byly předávány dalším generacím lesníků jako vzor. Na jeho výchovné postupy a prostorové rozdělení lesů přímo navazoval především profesor Josef Opletal (rektor Vysoké školy zemědělské v Brně v letech 1928–1929), který Wiehlovu práci rozvíjel v adamovských lesích až do poloviny 50. let 20. století. V roce 1929 byla Wiehlovi v revíru Olomučany (dnešní ŠLP Křtiny) odhalena pamětní deska, která po poškození byla v roce 1998 nahrazena kopií. Dnes je součástí Lesnického Slavína – souboru pomníků významným osobnostem českého lesnictví v lesích kolem Adamova.

Doplněk: Další majetky a revíry s Wiehlovými lesními plány

Upřesnění a rozšíření nad rámec původního textu – majetky, které Wiehl plánoval nebo kde jeho instrukce tvořily základ hospodaření, ale v hlavních kapitolách nebyly výslovně rozvedeny.

Adamovské lesy – Olomučany a Křtiny (dnes ŠLP Masarykův les Křtiny)

Lichtenštejnský lesní statek v oblasti Adamova, Olomučan a Křtin patřil k majetkům, pro které Wiehl osobně zpracoval lesní hospodářský plán – a to v postavení ústředního ředitele lichtenštejnských lesů. Plán byl pokrokový hned v několika ohledech:

  • Opustil do té doby běžné lesní polaření (zemědělské využívání čerstvě vykácených ploch mezi výsadbou) a nahradil je systematickou obnovou porostů.
  • Zaváděl přirozenou obnovu tam, kde to stanoviště umožňovalo, a cíleně zakládal smíšené porosty místo čistě smrkových monokultur.
  • V pozdějších revizích plánu Wiehl, resp. jeho žáci, uplatňoval prvky kontrolní metody švýcarského typu (Biolley), tedy průběžné měření zásoby a přírůstu jako nástroj ověřování skutečné udržitelnosti těžeb.

Právě na tento Wiehlův plán později navázal profesor Josef Opletal a následně celá brněnská lesnická škola; adamovské lesy se proto staly jedním z nejvýznamnějších lesnicko-výzkumných poligonů v Československu a v roce 1923 byly jako Masarykův les předány tehdy nově založené Vysoké škole zemědělské v Brně (dnešní Mendelova univerzita). Pamětní deska i pozdější památník v olomučanském revíru tak neoznačují jen místo, kde Wiehl pracoval – ale začátek nepřerušené linie hospodaření, která v Křtinách běží dodnes.

Českomoravská vrchovina

Wiehlovy plány zasáhly i do lesů Českomoravské vrchoviny – v tamních lichtenštejnských revírech vtiskl jako lesní rada novou prostorovou úpravu lesa s osmdesátiletou obmýtní dobou, která v některých úsecích přežila jako hospodářské rámce až do poválečných úprav OPRL. Tento zásah je zmiňován ve všeobecné části OPRL pro lesní oblast 16 jako referenční historický rámec.

Vyžlovka a další revíry v Čechách

Mimo Moravu Wiehl jako ústřední ředitel koordinoval hospodaření i na lichtenštejnských majetcích v Čechách – mj. v oblasti Vyžlovky (okres Praha-východ), kde se dodnes dochoval jeden z jubilejních památníků knížete Jana II. založených z jeho popudu. Revír Vyžlovka je spolu s dalšími českými lichtenštejnskými statky součástí té skupiny 168 revírů, pro které byl v roce 1898 vydán jednotný pokyn k výsadbě jubilejních dubových hájů; Wiehlovy hospodářské pokyny (prostorové rozdělení, výběr dřevin, princip převodu pařezin) se proto promítly i do české části lichtenštejnského dominia, byť jsou zdokumentovány podstatně méně než moravské elaboráty.

Introdukce cizích dřevin: douglaska a ořešák černý

Wiehl nebyl pouhým konzervativním propagátorem domácích dřevin – v luzních lesích lichtenštejnského panství, zejména v oblasti Nových Zámků u Litovle, provozoval i cílené introdukční pokusy. Podle zdrojů ze všeobecné části OPRL pro lesní oblast 34 – Hornomoravský úval (ÚHÚL/NLI, s odkazem na Hoška 1958):

  • podporoval příměs modřínu a smrku v lužních lesech tam, kde to stanoviště sneslo – částečně z ekonomických důvodů, částečně pro stabilizaci porostů,
  • zkoušel zavádět exotické dřeviny – jmenovitě douglasku tisolistou (Pseudotsuga menziesii) a ořešák černý (Juglans nigra).

V době, kdy tyto druhy teprve pronikaly do středoevropského lesnictví (douglaska byla do Evropy uvedena ve 30.–40. letech 19. století, ořešák černý něco dříve), patřil Wiehl v rámci Moravy k jejich prvním systematickým zkušebním pěstitelům. Jeho přístup byl opatrně experimentální – cizí dřeviny nezaváděl velkoplošně, ale jako příměs, která měla ověřit produkční a stanovištní vhodnost. Na tento introdukční základ v lužních lesech Litovelska navázaly ve 20. letech 20. století lesy města Olomouce s dalšími pokusy (ořechovec vejčitý, javor jasanolistý, jasan americký) – už ale mimo Wiehlovu osobní působnost.

Z dnešního pohledu je Wiehlova introdukční praxe ambivalentní: douglaska v lužních společenstvech není stanovištně původní a dnešní ochranářská optika ji v NPR Vrapač a podobných územích povoluje jen velmi omezeně; ořešák černý bývá už řazen mezi nepůvodní (a v některých kontextech invazní) druhy. Je však nutné tyto pokusy hodnotit v dobovém kontextu – na přelomu 19. a 20. století byly introdukce součástí progresivního lesnictví, které se snažilo o vyšší produkci a diverzifikaci rizika.

Specifické hospodářské postupy: shrnutí konkrétních metod

Wiehlova reforma nebyla jen teoretický posun od Grabnera k porostnímu hospodářství – měla celé technické portfolio konkrétních postupů, které Wiehl zaváděl průběžně na svěřených majetcích:

Prostorové rozdělení lesa a rozdělovací síť

  • Hospodárnice (hlavní lesní cesty): šířka 5 m.
  • Tenatnice (vedlejší průseky): šířka 2,5 m.
  • Lesní oddělení byla systematicky očíslována a čísla byla vyznačena na sloupech a kamenných meznících – část těchto mezníků je ve Ždánickém lese dochována dodnes.
  • Síť byla přizpůsobená terénu, ne rigidní geometrické šachovnici – tím se minimalizovaly vítrem ohrožené ostré porostní stěny.

Pěstební a těžební postupy

  • Odmítnutí holosečného hospodaření jako obecného obnovního postupu; holoseč připouštěl pouze ve vybraných lužních úsecích.
  • Preference maloplošného pasečného a clonného hospodaření s postupným prosvětlováním mateřského porostu.
  • Podsívání žaludy v mateřských porostech určených k těžbě (Bučovice–Ždánice) – forma přirozené obnovy kombinované s cílenou podporou.
  • Umělá obnova výsadbou pouze tam, kde přirozená obnova selhala – princip „příroda první, člověk až druhý“.
  • Silné výchovné zásahy (probírky) v mladých porostech – uvolňování nejkvalitnějších jedinců na úkor podrůstajících.
  • Převody pařezin na les vysoký – s modřínem jako přechodnou rychlerostoucí dřevinou financující pozvolný přechod.
  • Opuštění lesního polaření (zemědělského využívání čerstvě vykácených ploch) – v adamovských lesech průkopnický krok.
  • Zakládání smíšených porostů místo smrkových monokultur – odmítnutí dobového „saského“ příklonu ke smrku.

Hospodářská úprava lesů a ekonomika

  • Reakce na změnu trhu se dřívím: po nástupu kamenného uhlí (železnice do Adamova) poklesla poptávka po palivovém dříví a stoupla poptávka po užitkovém dříví pro stavebnictví a průmysl – Wiehl proto upravoval obmýtí a sortimentaci – prosazoval pěstování kvalitních pilařských sortimentů místo krátkých pařezinových výmladků.
  • Propracovaná úprava etátu plošnými vzorci – jemnější kalibrace těžebního plánu.
  • Kontrolní metoda švýcarského typu (Biolley): opakované inventury zásoby a přírůstu jako zpětná vazba na platný plán – zaváděné v adamovských lesech.

Osivo, provenience a genetický materiál

  • Důraz na používání místního, autochtonního osiva tam, kde bylo k dispozici. V Jesenících se semeno zajišťovalo v blízkých semenářských firmách (Opava, Liptáň, Úsov, Osoblaha) – tedy v rámci přijatelné provenience. Až po Wiehlově éře se začalo masivněji dovážet semeno z cizích oblastí (Halstenbek, Innsbruck), což později vedlo k provenienčním problémům.

Mimoprodukční funkce lesa

  • Již v hospodářských elaborátech formuloval princip, že les slouží obecnému blahu – jako regulátor vodního režimu, ochránce půdy proti erozi a spolutvůrce mikroklimatu.
  • Tato myšlenka byla ve své době na moravském velkostatku radikální – předběhla o několik desetiletí oficiální začlenění vodohospodářské a půdoochranné funkce do české lesní politiky.

Souhrnný přehled majetků, kde Wiehl zpracovával nebo řídil zpracování lesních plánů

  1. Statky hraběte Thurn-Valsassina (Čechy, před rokem 1895) – jako lesmistr, praktické hospodářské úpravy a převody pařezin.
  2. Spojené panství Bučovice–Ždánice – nejznámější elaborát (1899–1908), 13 revírů.
  3. Lichtenštejnské panství Úsov (severní Morava) – lužní i horské lesy Nízkého Jeseníku.
  4. Lichtenštejnské panství Šternberk – převody pařezin s využitím modřínu.
  5. Lichtenštejnské panství Nové Zámky u Litovle – lužní lesy středního toku Moravy (dnes NPR Vrapač, CHKO Litovelské Pomoraví).
  6. Lichtenštejnské panství Lednice-Valtice – luhy a doubravy při Dyji.
  7. Lichtenštejnský revír Kosíř u Prostějova – jubilejní výsadby, prostorová úprava lesa.
  8. Lichtenštejnské majetky v Hrubém Jeseníku – oblast mezi Šerákem a Keprníkem (vyhlášení Lichtenštejnského pralesa 1903).
  9. Adamovské lesy – Olomučany a Křtiny (dnes ŠLP Masarykův les Křtiny) – pokrokový lesní hospodářský plán s přirozenou obnovou a smíšenými porosty.
  10. Lichtenštejnské revíry v Českomoravské vrchovině (PLO 16) – prostorová úprava s 80letou obmýtní dobou.
  11. Lichtenštejnské revíry v Čechách (mj. Vyžlovka) – koordinace z olomoucké centrály, jednotné pokyny včetně jubilejní výsadby 1898.
  12. Celkově cca 168 revírů lichtenštejnského dominia v Čechách a na Moravě – ústřední metodický dohled v letech 1897–1915.

Literární zdroje

Obrázky (odkazy)

Videa (YouTube)

K osobě Julia Wiehla nejsou v současné době k dispozici dokumentární videa na YouTube. Pro bližší kontext lze doporučit dokumenty o Litovelském Pomoraví a lužních lesích:

Zdroje a literatura

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *