Josef Konšel patří k lesníkům, jejichž myšlenky přežily svého autora o víc než půl století. Narodil se na Hané, ale jeho profesní život srostl s lesy jihovýchodní Moravy — od beskydských svahů arcibiskupských panství až po lužní porosty v povodí Moravy, které procházel jako mladý zařizovatel s měřickými přístroji. Byl knězem, kterého arcibiskup poslal studovat les, a stal se z něj jeden ze zakladatelů novodobého českého pěstění lesů. Právě proto patří jeho příběh i sem, na pomezí Karpat: památník mu dnes stojí v Beskydech a jeho zásady péče o les se v regionu uplatňují dodnes.
Kněz, kterého arcibiskup poslal studovat les
Josef Konšel se narodil 20. března 1875 v Určicích na Prostějovsku, v rodině zahradníka Josefa Konšela a jeho ženy Aloisie. Vyrůstal v poměrně skromných poměrech, a tak když po čtvrté třídě obecné školy odešel na popud místního faráře studovat do kněžského semináře v Kroměříži, znamenalo to pro rodinu citelnou finanční zátěž. Bylo mu tehdy deset let a sám později vzpomínal, že to byla jeho první skutečná cesta do světa. Seminář v Kroměříži neměl právo veřejných zkoušek, a proto Konšel maturoval v roce 1893 na tamním piaristickém gymnáziu. V témže roce zamířil na bohosloveckou fakultu do Olomouce a 1. srpna 1897 byl ve svých dvaadvaceti letech vysvěcen na kněze.
Už během studií ho přitahovala příroda. O prázdninách chodil do terénu v okolí rodných Určic s prostějovským archeologem Antonínem Gottwaldem a v seminární knihovně vyhledával přírodopisné knihy. Jako čerstvý kněz nastoupil nejdřív jako kaplan v Lichnově u Benešova ve Slezsku, později byl přeložen do Vítkova. Tady by jeho životopis mohl pokračovat jako příběh stovek venkovských kněží své doby — kdyby do něj nezasáhlo nečekané rozhodnutí olomouckého arcibiskupa Theodora Kohna. Ten potřeboval odborníka, který by dokázal spravovat rozsáhlé arcibiskupské lesy, a vybral si k tomu vzdělaného mladého kněze. Konšela poslal studovat lesnictví do Vídně.
Bylo to rozhodnutí natolik neobvyklé, že o něm sám arcibiskup později mluvil spíš rozpačitě a Konšel do Vídně odjížděl bez jakékoli přípravy. O studiu ani o svém budoucím postavení nevěděl nic, ubytování měl zařízené u redemptoristů v Hernalsu a na vysoké škole byl jediným studujícím knězem mezi posluchači z celého Rakouska-Uherska i ze zahraničí. Studium na vídeňské vysoké škole zemědělské, z níž později vyrostla dnešní BOKU (Universität für Bodenkultur Wien – Vysoká škola zemědělská ve Vídní), zvládl mimořádně dobře a v roce 1901 je dokončil s titulem lesního inženýra. Nejvíce na něj zapůsobil profesor Adolf von Guttenberg, uznávaný odborník na lesní hospodaření, s nímž Konšela spojoval zejména důraz na soulad ekologie a ekonomiky v péči o les. Vídeňská léta z něj udělala vzdělaného odborníka, ale nikdy v něm neumlčela kněze — i jako profesor sloužil denně mši a víru chápal jako přirozenou součást svého vztahu k přírodě. To spojení duchovního rozměru a praktického lesnictví zůstalo pro jeho myšlení charakteristické po celý život.
O Konšelově dětství a studiích máme neobvykle plastickou představu, protože je sám na sklonku života vylíčil ve svých pamětech. Pocházel z chalupy, kde se peníze na studia nehledaly snadno; pobyt v kroměřížském semináři stál rodiče kolem sto padesáti zlatých ročně, což pro hospodářství malého zahradníka znamenalo trvalou zátěž. Když se navíc Konšelova sestra vdávala a rodinný rozpočet zatížilo věno, mladý student si dobře uvědomoval, jakou oběť rodina přináší. V semináři vládl přísný řád, kde měli chovanci přesně rozvržený čas na spánek, jídlo, studium i procházky a všechno se dělo pod dozorem. Konšel se považoval za dobrého žáka a postupně se začal zajímat především o biologii a zčásti i o matematiku — tedy o obory, které jeho pozdější dráhu předznamenaly mnohem víc než teologie.
Bohoslovecká studia v Olomouci popisuje střízlivě a místy kriticky. Do prvního ročníku tehdy nastoupilo na šest desítek bohoslovců a denní řád se příliš nelišil od semináře v Kroměříži. Konšel litoval, že většina profesorů své přednášky jen předčítala ze zastaralých příruček a o nové poznatky se nezajímala; výjimku pro něj představoval profesor Wisnar, pozdější pomocný biskup. Sám si v seminární knihovně vyhledával přírodopisné knihy a patřil k aktivním členům literární jednoty bohoslovců, v jejímž výboru působil po celou dobu studia. Na kněze byl díky dispenzu vysvěcen už ve dvaadvaceti letech, tedy dříve, než bývalo obvyklé.
Jako čerstvý kaplan v Lichnově pobíral devětadvacet zlatých měsíčně. Protože nekouřil a nechodil do hospody, zbývalo mu i na noviny, knihy a podle vlastních slov dokonce na koberec, byť nábytek si musel pořídit na dluh. Po přeložení do Vítkova přišel dopis z Olomouce, který jeho život obrátil naruby. Ve Vídni si rychle zavedl pevný režim: vstával v pět hodin, v šest šel do kostela, pak se modlil část kněžských hodinek a vydával se na půlhodinovou cestu do školy, kde přednášky trvaly s polední přestávkou až do podvečera. Vzdělávat se nepřestal ani po promoci — zkoušku způsobilosti učit na lesnických školách složil v roce 1905, později přidal zkoušku katechetskou a v roce 1907 takzvanou ministeriální zkoušku, která ho opravňovala k samostatnému vedení lesní správy. Všechny tyto zkoušky skládal souběžně s běžnou prací v arcibiskupských lesích v Beskydech. Ve Vídni se také seznámil s pozdějším arcibiskupem Antonínem Cyrilem Stojanem, pro jehož krajanský spolek, Jednotu svatého Metoděje, vypracoval stanovy.
V arcibiskupských lesích: taxátor, lesmistr a ústřední ředitel
Po návratu z Vídně nastoupil Konšel na podzim roku 1901 do arcibiskupské lesní zařizovací kanceláře v Kroměříži a začal se naplno věnovat tomu, co se stalo jeho řemeslem na dvě desetiletí. Pracoval jako takzvaný taxátor, tedy lesní zařizovatel, jehož úkolem bylo zmapovat lesní majetek, popsat jeho stav a navrhnout, jak v něm hospodařit, aby vydržel i pro příští generace. Tato práce ho dostala přímo do terénu jihovýchodní Moravy. Procházel desetitisíce hektarů beskydských lesů na arcibiskupských panstvích, poznal porosty na Drahanské vysočině, v okolí Mírova a Hukvald, na Vyškovsku i lužní lesy v povodí řeky Moravy na Kroměřížsku. Navrhoval také trasy lesních cest a silnic, které měly zpřístupnit dosud těžko dostupné porosty. Měl vrchní dozor nad stavbou takzvané Knížecí cesty z Velké Ráztoky na Pustevny – šest kilometrů dlouhé horské silnice vybudované v letech 1910–1911 nákladem čtyřiceti tisíc korun, kterou financovalo olomoucké arcibiskupství. Právě tady, v každodenním srovnávání nejrůznějších stanovišť, se rodil jeho pozdější vědecký pohled na les.
Konšel se postupně propracoval celou hierarchií lesní správy. Z referenta se stal nadlesním a lesmistrem, v roce 1910 přednostou zařizovací kanceláře a roku 1919 lesním radou pověřeným správou veškerých arcibiskupských lesů. Po válce, v hospodářsky rozkolísané době, mu bylo svěřeno i ústřední řízení statků olomouckého arcibiskupství — funkce, která z lesníka udělala vrcholového hospodáře rozsáhlého majetku. Své pověřené pozici se věnoval s pečlivostí, která hraničila s úzkostlivostí; sestavoval přehledy výdajů, navrhoval úsporná opatření a snažil se arcibiskupské hospodaření stabilizovat. Zároveň ho ta práce přivedla do nesnází.
Konšelova spořivá, věcná povaha narážela na štědrost arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana, lidového a oblíbeného kněze, který rozdával podporu téměř každému, kdo o ni požádal. Konšel s obavami sledoval, jak rychle se finanční rezervy arcibiskupství vyčerpávají, navrhoval škrty a kontrolu, ale podpory se mu nedostávalo. K tomu se přidaly spory o pozemkovou reformu nového československého státu, která mířila i na církevní majetek a proti níž Konšel veřejně a vytrvale vystupoval; sepsal k ní i několik odborných spisů. Když se k hospodářským tlakům přidaly osobní křivdy a pocit, že jeho práce není uznávána, rozhodl se odejít. Paradoxně se tak největší ztráta arcibiskupské správy stala největším darem pro českou lesnickou vědu — Konšel přijal nabídku stát se profesorem v Brně.
Během své služby u arcibiskupských lesů zažil Konšel hned několik olomouckých arcibiskupů a jejich osudy sledoval zblízka, protože každá změna na arcibiskupském stolci se promítala do správy majetku, který měl na starosti. Theodor Kohn, který ho kdysi poslal do Vídně, skončil ve své funkci po vleklých sporech předčasně. Po krátkém působení kardinála Bauera nastoupil kardinál Lev Skrbenský z Hříště, jenž se úřadu vzdal v roce 1920 ve svých šestapadesáti letech, oslaben i následky automobilové nehody. Po něm přišel právě Stojan, jmenovaný arcibiskupem v roce 1921. Pro Konšela to nebyla jen církevní historie — pod každým z těchto mužů musel hájit hospodářské zájmy rozsáhlého lesního majetku v době, kdy se hroutila monarchie a rodil se nový stát.
Nejtěžší zkouškou jeho úřadu se stala pozemková reforma mladé Československé republiky. Církev vlastnila v českých zemích před rokem 1918 zhruba 265 tisíc hektarů půdy a olomoucké arcibiskupství s téměř 46 a půl tisíci hektary, převážně lesů, bylo jejím největším církevním vlastníkem a vůbec čtvrtým největším pozemkovým vlastníkem v zemi. Boj o církevní majetek se proto soustředil právě do Olomouce. V první etapě reformy do roku 1923 přišlo arcibiskupství o něco přes pět tisíc hektarů, hlavně zemědělské půdy; díky politickému tlaku lidové strany i obratné obraně se však podstatnou část lesů podařilo udržet a církvi nakonec zůstalo z původního majetku kolem pětaosmdesáti procent. Konšel se do této obrany zapojil naplno: už v roce 1920 vstoupil do svazu moravských velkostatkářů, zorganizoval v něm skupinu církevních vlastníků a později své argumenty shrnul i v tištěných spisech o lesní a rybniční reformě.
Jako ústřední ředitel se ocitl v trvalém napětí mezi povinností šetřit a Stojanovou pověstnou rozdavačností. Sestavil přehled arcibiskupských výdajů a s rostoucími obavami sledoval, jak peníze mizí na podpory, dary a hostiny; arcibiskup po sobě nakonec zanechal statky zatížené dluhem kolem šestnácti a půl milionu korun. Konšel zaváděl tabulky slev na dříví podle majetkových poměrů žadatelů, navrhoval propouštění nepoctivých správců a snažil se hospodaření zpřehlednit, jenže jeho návrhy často narážely na arcibiskupovu dobrosrdečnost i na zájmy lidí kolem něj. Když vedení statků prošlo reorganizací, při níž tři noví ředitelé pobírali víc než on sám jako ústřední ředitel, vzal to jako křivdu i jako neuznání své práce. Ještě k prvnímu listopadu 1922, v roce pětadvacátého výročí svého kněžství, si vymohl odchod do penze z arcibiskupské služby, přestěhoval se do Brna a koupil si tam menší, ještě nedostavěný dům, na jehož dokončení si musel půjčit.
Zakladatel nauky o lesních stanovištích a přírodě blízkého pěstění lesů
Dvacet let v terénu udělalo z Konšela odborníka, který se na les nedíval jako na pouhou zásobárnu dřeva, ale jako na živý celek vázaný na konkrétní místo. Z této zkušenosti vyrostl jeho zásadní vědecký přínos: nauka o lesních stanovištích. Ta vychází z prosté, ale ve své době ne zcela samozřejmé myšlenky, že každý kus lesa roste na určitém podloží, v určitém podnebí a vláhových poměrech, a že právě tyto přírodní podmínky — stanoviště — rozhodují o tom, jaký porost zde poroste nejlépe a nejtrvaleji. Místo aby lesník na všechna místa sázel stejné, hospodářsky nejvýnosnější dřeviny, měl podle Konšela nejdřív „naslouchat“ stanovišti a teprve podle něj rozhodovat. Tím položil základ směru, který dnes nazýváme přírodě blízkým lesnictvím.
Na tuto úvahu navázalo jeho pojetí pěstění lesů, tedy souboru postupů, jimiž lesník les zakládá, vychovává a obnovuje. Konšel je formuloval jako pěstění lesů „v biologickém ponětí“ — v pojetí, které les chápe především jako biologický organismus, nikoli jako plantáž stromů určených k vytěžení. Důraz kladl na výchovu porostů, tedy na cílené probírky, jimiž lesník v různých fázích života porostu odstraňuje vybrané stromy, aby zbylým dal prostor, světlo a zdraví. Jeho stupně probírek — od slabé, která odstraňuje jen odumírající a uhynulé stromy, přes mírnou až po silnou — se staly natolik srozumitelným nástrojem, že je pozdější lesnické učebnice přebíraly v podstatě beze změny. Zásady, podle kterých radil pěstovat zejména bukové porosty, se dodnes uplatňují například na Školním lesním podniku Masarykův les ve Křtinách.
Na Konšelově myšlení je pozoruhodné, jak daleko předběhlo svou dobu. Už v první polovině 20. století uvažoval o lese v kategoriích, které dnes shrnujeme pod pojmy trvalá udržitelnost a mimoprodukční funkce lesa — tedy schopnost lesa zadržovat vodu, chránit půdu nebo poskytovat útočiště rostlinám a živočichům, nejen produkovat dřevo. Současní lesníci o jeho textech opakovaně říkají, že kdyby z nich někdo odstranil jméno autora, mnozí by je považovali za napsané dnes. Jeho duchovní zázemí v tom hrálo svou roli: jako kněz měl k hmotným statkům odstup a dokázal v lese vidět hodnotu přesahující okamžitý výnos. To, co bychom dnes nazvali environmentálním myšlením, u něj vyrůstalo zcela přirozeně z propojení vědy, praxe a vnitřního přesvědčení.
Konšelovo zkoumání stanovišť mělo i mezinárodní rozměr. V meziválečném lesnictví se vedla živá debata o takzvané typologii lesů, tedy o tom, jak rozumně třídit lesní porosty podle jejich přírodních podmínek do srovnatelných typů. Konšel do této debaty vstoupil hned dvěma cestami: v roce 1927 přeložil se souhlasem autora práci finského lesníka Aima Kaarla Cajandera Pojem a význam lesních typů a o rok později vydal v Helsinkách vlastní německy psanou studii Zur Waldtypenfrage. Návaznost na finskou školu nebyla náhodná; právě Cajander patřil k tvůrcům moderního pojetí lesních typů a Konšel jeho úvahy zprostředkoval českému prostředí v době, kdy se domácí lesnická typologie teprve ustalovala. Sám se stal mimořádným členem finské vědecké lesnické společnosti. Pro lesnictví malého středoevropského státu nebylo samozřejmé prosadit se v mezinárodní odborné rozpravě, a právě Konšelova práce ukázala, že česká škola má co nabídnout.
Jádrem jeho praktického učení zůstala výchova porostu probírkami, tedy promyšleným postupným odstraňováním vybraných stromů. Konšel pracoval s tříděním stromů podle jejich postavení a vitality a na něm založil tři stupně probírky. Slabá probírka odstraňovala z porostu jen stromy odumírající a uhynulé, mírná probírka navíc i stromy zastíněné, byť ještě životaschopné, a silná probírka zasahovala i do stromů ustupujících, aby uvolnila místo nejperspektivnějším jedincům. Toto členění bylo natolik jasné a použitelné, že je pozdější lesnické učebnice převzaly prakticky beze změny. Právě v takových konkrétních postupech, ne ve velkých proklamacích, se projevila Konšelova schopnost propojit teorii s každodenní prací lesníka — a také jeho prvenství v úvahách o tom, čemu dnes říkáme trvale udržitelné hospodaření.
Profesor pěstění lesů a rektor brněnské vysoké školy
Když v roce 1919 vznikla v Brně Vysoká škola zemědělská a při ní lesnická fakulta, hledala odborníky, kteří by spojili vědecké vzdělání s praktickou zkušeností. Konšel byl pro takové místo ideálním kandidátem. První nabídku profesury sice ještě odmítl, ale se zhoršující se situací v arcibiskupské správě se k myšlence vrátil a od podzimu roku 1922 začal v Brně přednášet. Řádným profesorem pro obor pěstění lesů byl jmenován v roce 1923 a stal se zakladatelem katedry, respektive ústavu pěstění lesů. Založil také Státní výzkumný ústav pro pěstění lesů a lesnickou biologii, čímž se stal vedoucím pěstební složky československého lesnického výzkumu. V krátké době se po boku profesorů Rudolfa Haši a Josefa Opletala stal jedním z pilířů profesorského sboru mladé fakulty. Z bývalého správce arcibiskupských statků se stal akademik, který formoval celou nastupující generaci českých lesníků.
Brněnská lesnická fakulta byla v době Konšelova příchodu mladou institucí, která teprve dotvářela svou podobu, a odborníci spojující vědecké vzdělání s dvacetiletou terénní praxí pro ni měli mimořádnou cenu. Konšel se nepodílel jen na výuce svého oboru, ale i na budování odborné prestiže celé školy a na utváření prostředí, které lesnickou obec spojovalo. Jeho rozhled dokládá i členství v řadě odborných institucí — od České akademie zemědělské přes Masarykovu akademii práce až po moravskou přírodovědnou společnost — kde se potkával s předními osobnostmi tehdejší vědy. Právě tato kombinace praktika, vědce a organizátora dělala z jeho postavení na fakultě něco víc než jen profesuru jednoho předmětu; stal se jednou z osobností, podle nichž se mladá škola profilovala. Jako učitel přitom zůstával skromný a přístupný, což mu mezi studenty i kolegy získávalo přirozenou autoritu, na níž pozdější lesnické generace vzpomínaly s úctou.
Jako učitel měl ke studentům vřelý a osobní vztah. Nevedl je jen k odborné zdatnosti, ale i k tomu, co sám nazýval láskou k lesu. Organizoval pro ně náročné odborné exkurze, zejména do Švýcarska a na Slovensko, kde se posluchači seznamovali s pokrokovými způsoby hospodaření; ve Švýcarsku čerpali mimo jiné z díla tamního pěstitele lesů Schädelina. Tyto cesty nebyly výletem, ale součástí Konšelovy pedagogické metody — chtěl, aby budoucí inženýři viděli les v různých podmínkách na vlastní oči a uměli srovnávat. Z jeho školy vyšla řada vynikajících lesních inženýrů a jeho přímým pokračovatelem na profesorském místě se stal Bohuslav Polanský, s nímž si Konšel ještě dlouho po odchodu z fakulty dopisoval o odborných otázkách.
Konšelovo postavení v akademickém světě potvrzovaly i funkce, které zastával. Ve dvou obdobích, v letech 1927/1928 a 1932/1933, byl děkanem lesnické fakulty a v polovině 30. let stanul v čele celé Vysoké školy zemědělské v Brně jako její rektor, později působil i jako prorektor. Vrcholným oceněním jeho vědecké práce se stal čestný doktorát věd technických, který mu brněnská vysoká škola udělila v listopadu 1939; diplom mu byl předán následujícího roku. K jeho odkazu na škole patří i drobnější, ale výmluvné připomínky — posluchárna na ústavu zakládání a pěstění lesů dnes nese jeho jméno a v lesích u Brna mu kolegové a studenti zasvětili studánku i pomník.
Dílo, které zůstalo: učebnice, slovník a vzpomínky
Konšelovo psané dílo věrně odráží obě roviny jeho života — praktického hospodáře i vědce. Jeho odborné texty vyrůstaly z terénní zkušenosti a směřovaly zpět k praxi, a právě proto si udržely platnost i dlouho po jeho smrti. Mezi jeho ranější práce patří Nauka o lesních stanovištích z roku 1923, v níž shrnul své pojetí závislosti lesa na přírodních podmínkách, a cestopisně laděná odborná zpráva Švýcarskými lesy z roku 1925, která zachytila poznatky ze studijní cesty posluchačů lesního inženýrství. Mezinárodní rozměr jeho práce dokládá překlad Cajanderovy stati Pojem a význam lesních typů z roku 1927 i vlastní německy psaná studie Zur Waldtypenfrage, vydaná roku 1928 ve Finsku. K tomu patří jeho polemické spisy proti pozemkové reformě z druhé poloviny 20. let.
Dvě díla ovšem stojí nad ostatními. Prvním je učebnice Stručný nástin tvorby a pěstění lesů v biologickém ponětí, vydaná v roce 1931 nákladem Československé matice lesnické v Písku. Na více než pěti stech stranách podala první soubornou českou nauku o pěstění lesů a přinesla definice základních pojmů a zásad oboru. Generace lesníků ji znaly jako stěžejní text a mnozí ji dodnes označují za nadčasovou — už přívlastek „v biologickém ponětí“ napovídá, kterým směrem podle Konšela mělo lesní hospodaření zamířit. Druhým vrcholem je dvoudílný Naučný slovník lesnický, na němž pracoval ve 30. letech. Šlo o rozsáhlou encyklopedii, jejíž první svazek (hesla A–L) vyšel v roce 1934 a druhý (M–Ž) následoval roku 1940. Na tisících stranách odborných hesel se podílela řada specialistů pod jeho vedením a předválečné Československo se díky němu zařadilo mezi nemnoho evropských zemí, které měly o svém lesním bohatství dílo takového formátu.
Konšel zůstal činný i po odchodu z fakulty. V roce 1941 vydal Zalesňovací snahy venkovských obcí a do oborových časopisů přispíval prakticky až do vysokého věku. Zvláštní místo v jeho pozůstalosti zaujímá dvousetstránkový rukopis Moje cesta. Ten sepsal v rozmezí několika týdnů koncem roku 1938 ve Velké Bystřici a věnoval jej synovci, kterého přijal za vlastního jeho bratr František. Nejde o suchopárnou akademickou zprávu, ale o vzpomínky psané pozoruhodně živou češtinou; autor v nich zachytil osud chudého chlapce na cestě ke vzdělání, převratnou dobu, kterou prožil, a velmi otevřeně se vyslovil i k poměrům v církvi. Tiskem tyto paměti vyšly až mnohem později, v roce 2003, z velké části díky příbuzným, kteří originál uchovali, a péčí brněnské univerzity. Dnes tvoří spolu s vydanou korespondencí s jeho nástupcem Bohuslavem Polanským a odbornou monografií od Jiřího Truhláře jeden z nejcennějších pramenů k poznání jeho života.
Penze, věrnost přesvědčení a stopy v krajině
Na sklonku 30. let, v době vystupňovaného napětí před obsazením pohraničí, se Konšel stáhl do penze a usadil se na faře ve Velké Bystřici u Olomouce. Klidné stáří ho ale nečekalo. Zažil uzavření českých vysokých škol za nacistické okupace i poměry, které nastoupily po roce 1948, a obojí pro něj znamenalo ústup do ústraní a život ve velmi skromných poměrech — zpočátku nedostával ani důchod, později jen nepatrný. Přesto nezahořkl. Dál se zajímal o dění v oboru, přispíval do lesnických periodik a jako kněz vypomáhal v místní farnosti. K jeho situaci se příznačně váže příběh jeho obdivovatele, lesního inženýra a vlastivědného publicisty Jaroslava Pinkavy, který Konšela ve Velké Bystřici navštívil a spolu s profesory fakulty se zasadil o to, aby starý profesor dostával alespoň obstojný důchod. Josef Konšel zemřel 18. července 1958 a je pohřben v kněžské hrobce na velkobystřickém hřbitově. (Některé zdroje včetně Bergerovy bakalářské práce uvádějí jako datum úmrtí 5. prosince 1958, avšak matriční záznam i většina odborné literatury se shodují na 18. červenci.)
Stopy, které po sobě zanechal, jsou rozeseté po celé Moravě a nejvýrazněji právě v jejím karpatském pomezí. V Beskydech, ve vesnici Ráztoka u Trojanovic poblíž Frenštátu pod Radhoštěm, mu Lesy České republiky odhalily v roce 2000 památník — připomínku lesníka, který beskydské porosty arcibiskupských panství kdysi sám procházel a zařizoval. Druhý pomník, tvořený dvěma slepencovými balvany z Babího lomu, postavila už v roce 1969 brněnská vysoká škola v lesích u Bílovic nad Svitavou. V Určicích připomíná svého rodáka pamětní kámen z roku 2013, zvon na věži kostela i jinan dvoulaločný vysázený před kostelem. A na lesnické fakultě v Brně nese jeho jméno posluchárna, v níž se dodnes přednáší obor, který Konšel pomáhal založit.
Mezi brněnskými připomínkami má zvláštní půvab Konšelova studánka, drobná stavbička z roku 1934 v údolí potoka Melatín na bývalém polesí Jezírko, kterou pozdější generace spojily se jménem profesora, jenž věnoval svou odbornou práci právě lesům v okolí Brna. Konšel patřil také mezi zakladatele takzvaného Lesnického Slavína, pietního místa věnovaného památce významných lesníků, jehož slavnostní otevření se konalo v roce 1929. Tyto na první pohled nenápadné stavby — studánka, posluchárna, dva balvany u lesní cesty — dohromady ukazují, že odkaz Josefa Konšela nezůstal jen na stránkách učebnic, ale zapsal se přímo do krajiny a do míst, kudy lesníci dodnes denně chodí.
Konšelův odkaz se neuzavřel ani po více než sto letech od jeho narození. Když si v roce 2025 lesnická i církevní veřejnost připomínala 150 let od jeho narození, mluvili lesníci o jeho zásadách jako o stále nedostiženém vzoru a Arcibiskupské lesy a statky Olomouc, dědicové majetku, který kdysi spravoval, uctily jeho památku pietním aktem u jeho hrobu. Sám Konšel přitom shrnul své celoživotní úsilí střízlivě, slovy, která dnes zdobí jeho beskydský památník: Tažme se svých porostů, čeho jsou ve prospěch budoucí generace schopny, a dle jejich odpovědi zařiďme svou další práci. Je to věta, která o jeho pohledu na les řekne víc než dlouhé pojednání — a zároveň přesně vystihuje, proč se jeho jméno z dějin českého lesnictví už nevytratí.
Literární zdroje
Videa (YouTube)
- Arcibiskupské lesy a statky Olomouc se představují — kontext lesního majetku, který Konšel spravoval; dnešní největší nestátní správce lesů v ČR.
- Pěstování lesů: od semínka ke stromu, od stromu k lesnímu ekosystému — populárně-naučný vhled do oboru, jehož novodobé pojetí Konšel spoluzakládal.
Poznámka: Samostatné životopisné video věnované přímo Josefu Konšelovi se nepodařilo dohledat; výše uvedené odkazy se vztahují k tématu a institucím spjatým s jeho dílem.
Zdroje a literatura
- Encyklopedie dějin města Brna — profil osobnosti prof. Dr. Ing. Josef Konšel, dr. h. c. Dostupné z: https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil-osobnosti&load=4501
- BERGER, Daniel: Josef Konšel — život kněze a lesníka v proměnách první poloviny 20. století. Bakalářská práce, Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Dostupné z: https://theses.cz/id/9966pp/Berger_-_Josef_Konel.pdf
- Archiv Mendelovy univerzity v Brně — osobní fond Konšel Josef (AP NAD 87). Dostupné z: https://archiv.mendelu.cz/wcd/w-rek-archiv/archivni-pomucky/b-osobni-fondy/ap-nad-87-konsel-josef-prof-dr-ing-dr-h-c-.pdf
- Co znamená Josef Konšel pro dnešní lesníky? Lesnická práce 4/2005. Dostupné z: https://www.lesprace.cz/casopis-lesnicka-prace-archiv/rocnik-84-2005/lesnicka-prace-c-4-05/co-znamena-josef-konsel-pro-dnesni-lesniky
- BARTKOVÁ, Hana: Rodák z Určic Josef Konšel patřil mezi přední lesnické odborníky. Hanácká Drbna, 2025. Dostupné z: https://hanacka.drbna.cz/zpravy/spolecnost/34079-mezi-predni-lesnicke-odborniky-patril-rodak-z-urcic-josef-konsel-pripominame-si-sto-padesat-let-od-jeho-narozeni.html
- Arcibiskupské lesy a statky Olomouc uctily památku profesora Josefa Konšela. Arcidiecéze olomoucká, 2025. Dostupné z: https://www.ado.cz/2025/03/21/arcibiskupske-lesy-a-statky-olomouc-uctily-pamatku-profesora-josefa-konsela/
- Školní lesní podnik Masarykův les Křtiny — Památník prof. Konšela. Dostupné z: https://www.slpkrtiny.cz/rejstrik-slavinu/pamatnik-prof-konsela/
- Mendelova univerzita v Brně — 140. výročí narození prof. Josefa Konšela (2015). Dostupné z: https://mendelu.cz/140-vyroci-narozeni-prof-josefa-konsela/
- Biografický slovník českých zemí — KONŠEL Josef 1875–1958. Dostupné z: https://biography.hiu.cas.cz/wiki/KONŠEL_Josef_1875–1958
- Knihovna Antonína Švehly / ÚZEI — A. K. Cajander: Pojem a význam lesních typů, překlad Jos. Konšel, 1927. Dostupné z: https://www.digitalniknihovna.cz/uzei/view/uuid:3716d53e-dbc1-4a5d-9eb3-f0089c1d01ed
- TRUHLÁŘ, Jiří: Prof. Ing. Josef Konšel, Dr. h. c.: zakladatel novodobého českého pěstění lesů. Kostelec nad Černými lesy, 2005.
- Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži — Kapitoly z dějin moravské církve: Josef Konšel. Dostupné z: https://www.agkm.cz/images/pdf/Kapitoly_z_dejin_moravske_cirkve_II_8_cast.pdf
- Wikipedie: Josef Konšel a Památník Josefa Konšela (orientačně).
Výběr z díla Josefa Konšela: Nauka o lesních stanovištích (1923); Švýcarskými lesy (1925); Lesní pozemková reforma (1927) a Pamětní spis o lesní a rybniční reformě (1927); překlad A. K. Cajandera Pojem a význam lesních typů (1927); Zur Waldtypenfrage (Helsinki, 1928); Stručný nástin tvorby a pěstění lesů v biologickém ponětí (Písek, 1931, 552 s.); Naučný slovník lesnický, díl I (1934) a díl II (1940); Zalesňovací snahy venkovských obcí (1941); Moje cesta (rukopis 1938, vydáno 2003); Josef Konšel — Bohuslav Polanský. Dopisy k Hovorům s profesorem pěstění lesů (ed. M. Miláčková, J. Truhlář, Určice 2015).
Poznámka k rozporům v pramenech: Jako místo úmrtí uvádějí některé databáze Brno, většina spolehlivých zdrojů (Encyklopedie dějin města Brna, archiv Mendelovy univerzity, odborná literatura) však shodně uvádí Velkou Bystřici, kde je profesor Konšel také pohřben; tohoto údaje se přidržuje i tento článek. Rozdílná data se objevují i u beskydského památníku v Ráztoce: rok 2000 odpovídá jeho odhalení Lesy ČR, zatímco starší pomník u Bílovic nad Svitavou byl postaven v roce 1969.