Valašsko na konci 19. století stálo na pokraji ekologického kolapsu. Desítky let bezohledného drancování lesů proměnily kdysi hluboké hvozdy v holé svahy, z nichž se při každém dešti valila do údolí ničivá voda. Právě v této pohnuté době se do čela vsetínského panství postavil muž, který pochopil, že les není jen továrna na dřevo, ale složitý organismus držící krajinu pohromadě. Jan Bernard, lesník a vizionář, zahájil na Vsetínsku záchrannou misi, jež položila základy moderního a odpovědného lesnictví v moravských Karpatech.
Zlatá horečka v beskydských lesích
Abychom plně docenili roli, jakou Jan Bernard na východní Moravě sehrál, musíme se nejprve podívat na to, co jeho příchodu předcházelo. Polovina 19. století přinesla na Valašsko průmyslovou revoluci v její nejsyrovější podobě. Rozlehlé vsetínské panství, dříve spravované v poklidném a spíše extenzivním tempu tradiční šlechty, odkoupila v roce 1857 belgická spekulativní společnost Société civile de Wsetin à Bruxelles. Její cíl byl jediný: co nejrychleji a nejefektivněji přeměnit zelené bohatství Vsetínských Beskyd a Javorníků na tvrdou měnu.
Poptávka po dřevě byla v té době obrovská. V údolích rostly sklářské hutě rodiny Reichů, které polykaly tisíce kubíků palivového dřeva, a bratři Thonetové právě rozjížděli svou slavnou výrobu ohýbaného nábytku. Lesní dělníci postupovali do svahů a namísto dřívější toulavé těžby, která les pouze prořeďovala, nastoupily plošné holoseče. Prastaré jedlobukové pralesy mizely rychlostí, jakou region do té doby nezažil. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Obnažené svahy ztratily svou retenční schopnost, což vedlo k extrémním výkyvům v hydrologickém režimu. Poměr mezi nejmenším a největším průtokem na řece Bečvě dosáhl hrozivých hodnot, které prameny odhadovaly až na 1000:1. Valašsko začaly pravidelně pustošit katastrofální povodně, které ničily pole, strhávaly mosty a odnášely lidská obydlí. Bylo zřejmé, že tento kořistnický přístup musí skončit, jinak se region promění v neobyvatelnou pustinu.
Kdo byl Jan Bernard: Muž na správném místě
O životě Jana Bernarda vypovídají především dobové záznamy a regionální kroniky. Do historie se zapsal nikoliv jako vrchní ředitel z pohodlné kanceláře, nýbrž jako obětavý lesník a dlouholetý nadlesní v Halenkově. Narodil se 5. května 1813 a právě z pozice halenkovského nadlesního měl později možnost na vlastní oči dlouhá desetiletí sledovat, jak se karpatské lesy mění pod tlakem bezohledné těžby belgické společnosti.
Jeho největší ekologická a osvětová práce však začala naplno až v době, kdy by jiní odpočívali. V roce 1873, ve svých šedesáti letech, odešel Bernard kvůli podlomenému zdraví do výslužby. Jakmile se však zotavil, vrhl se s neuvěřitelnou energií do boje za obnovu zničených lesů a povznesení venkovského obyvatelstva. Za své celoživotní úsilí obdržel v roce 1883 zlatý záslužný kříž s korunou a v úctyhodném věku 81 let (roku 1894) byl jmenován lesním radou. Působil také jako vsetínský obecní radní, kde se aktivně zasazoval o řešení lesních i stavebních záležitostí.
Záchrana krajiny: Jak pozvedl místní lesnictví
Nejvýznamnějším Bernardovým počinem v terénu bylo zahájení systematického zalesňování, a to především v katastrech Halenkova a přilehlých obcí v údolí Vsetínské (Horní) Bečvy. Již na sklonku sedmdesátých let 19. století se potřeba sanovat zpustošené oblasti vnucovala natolik naléhavě, že se s ní muselo začít bojovat ve velkém. Bernard se postavil do čela této krizové akce. Svolal lesníky a dělníky a začal plánovat obnovu obnažených svahů. K ruce mu byl po celou dobu jeho věrný pomocník Karel Poslušný, který později dohlížel i na státní lesní školku. Práce byly mimo jiné financovány a podporovány moravským zemským sněmem. Tento rozsáhlý projekt byl posléze legislativně ukotven Zákonem o zalesňování v obvodu Horní (vsetínské) řeky Bečvy (č. 52/1897 mor. z. z.), přijatým v roce 1897. V letech 1875 až 1900 bylo na Vsetínsku zalesněno celkem 2 460 hektarů zpustošené půdy.
Jan Bernard však nezůstal pouze u praktické výsadby stromků; uvědomoval si, že moderní lesnictví a zemědělství vyžadují osvětu. Zásadním zlomem bylo, když v roce 1879 stál u zrodu Hospodářského spolku v Hovězí. Tento spolek postupně sdružil rolníky z jedenácti okolních obcí (včetně Halenkova, Nového Hrozenkova, Zděchova, Valašské Polanky či Liptálu) a stal se centrem venkovské vzdělanosti.
Bernard pro spolek organizoval tzv. „polní kázání“ – praktické přednášky, ve kterých místním horalům vysvětloval souvislosti mezi lesem a vodou, varoval před následky bezhlavého kácení, ale také je učil modernějším postupům v chovu dobytka, pěstování plodin a rozšiřování ovocnářství (což na Valašsku vedlo k rozmachu domácích palíren slivovice). Tyto texty, psané srozumitelným jazykem vycházejícím z každodenní reality venkova, dokonce knižně vydal. Jeho nejvýznamnější publikací se stal sborník z roku 1886 s názvem „Přednášky, konané v hospodářském spolku v Hovězí, a konečný návrh na zřízení rolnické školy v okrese Vsetínském“, čímž aktivně bojoval i za institucionální zemědělské vzdělávání v regionu.
Vztah k regionu a odkaz pro další generace
Bernardův vztah k Valašsku a vsetínskému panství byl dán jeho dlouholetou snahou o záchranu tamní přírody. Není přehnané říci, že se stal jedním z prvních skutečných ekologů v regionu, i když on sám by se pravděpodobně nazval prostě jen dobrým hospodářem. Své působení nespojil s drancováním, ale s nápravou. Zatímco zástupci belgické těžební společnosti odjeli zpět do Bruselu s kapsami plnými peněz ze zpeněženého dřeva, Bernard na Vsetínsku zůstal a potýkal se s následky.
Když v roce 1890 zdevastované panství odkoupili bratři Thonetové, našli v lesích situaci, která už byla díky Bernardovu úsilí alespoň částečně stabilizovaná. Noví majitelé pak v Bernardově práci pokračovali – investovali do infrastruktury, budovali svážnice a lesní železnice a prosazovali dlouhodobější přístup, který vyhovoval potřebám jejich stabilního nábytkářského impéria.
Odkaz Jana Bernarda spočívá v tom, že dokázal v době vrcholícího kapitalismu 19. století prosadit myšlenku, že les není nekonečný důl. Díky jeho zásahům, krizovým zalesňovacím plánům a neúnavné osvětové činnosti se podařilo zastavit nejhorší projevy eroze a postupně začít vracet moravským Karpatům jejich zalesněnou tvář. Každý, kdo se dnes dívá na zelené hřebeny nad Vsetínem, by si měl uvědomit, že to, co vidí, není samozřejmost, ale výsledek těžké práce lesníků, z nichž Jan Bernard patřil k těm nejvýznamnějším průkopníkům.
Literární zdroje
Videa (YouTube)
- Historie těžby a obnovy lesů na Valašsku
- Katastrofální povodně a proměny řeky Bečvy
- Vsetín a historie místního lesnictví
Zdroje a literatura
- Jeřábek, Richard. Karpatské vorařství v 19. století. Vyd. 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1961.
- Nožička, Josef. Přehled vývoje lesního hospodářství na Moravě a ve Slezsku. Státní zemědělské nakladatelství, 1957.
- Digitální knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity (Dostupné materiály k regionální historii Valašska).
- Dobové zprávy z gruntovních knih obcí Vsetín a Valašské Meziříčí.
- Archivní materiály Muzea regionu Valašsko, sbírkové fondy zaměřené na lesnictví.