Publikováno Od Robert Hruban

Alois Zlatník: lesník, fytocenolog a zakladatel geobiocenologie

Když dnes lesníci rozhodují, jaké dřeviny vysadit na konkrétním stanovišti, neřídí se jen zkušeností nebo okamžitým stavem porostu. Opírají se o typologické mapy, které popisují dlouhodobé přírodní podmínky lesa: půdu, reliéf, klima, vodní režim i rostlinná společenstva. Za tímto způsobem uvažování stojí mimo jiné práce Aloise Zlatníka – botanika, lesníka, fytocenologa, pedagoga a ochránce přírody, který dokázal propojit přesnou terénní vědu s praktickými potřebami lesního hospodářství.

Alois Zlatník, zdroj: https://botanici.sav.sk/people/zlatnik-alois.html
Alois Zlatník, zdroj: https://botanici.sav.sk/people/zlatnik-alois.html

Zlatník neviděl les pouze jako soubor stromů a zásobu dřeva. Vnímal ho jako živý celek, v němž se dřeviny, bylinné patro, půda, podnebí, reliéf a člověk navzájem ovlivňují. Právě tento pohled ho přivedl k rozvíjení geobiocenologie a k lesnické typologii založené na biogeocenotickém principu. Jeho práce dodnes patří k základům české a slovenské lesnické typologie, ochrany přirozených lesů a ekologického plánování krajiny.

Dětství a studijní léta

Alois Zlatník se narodil 9. listopadu 1902 ve Dvoře Králové nad Labem. Vyrůstal v krajině na dosah krkonošského podhůří, kde se brzy setkal s proměnlivostí lesů, luk a horské vegetace. Už na reálném gymnáziu ve Dvoře Králové nad Labem projevoval výrazný zájem o přírodu. Po maturitě v roce 1921 odešel na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde studoval botaniku a příbuzné přírodovědné obory. V roce 1925 získal titul RNDr.

Důležité byly i jeho zahraniční zkušenosti. Během vysokoškolského studia absolvoval také studijní pobyty ve Švýcarsku (1923) a ve Francii (1924), kde se detailně seznámil s tehdejšími evropskými přístupy ke studiu vegetace. V době, kdy se v Evropě rychle rozvíjela fytocenologie – nauka o rostlinných společenstvech –, získal Zlatník zkušenost, že vegetaci je nutné chápat nejen jako seznam druhů, ale jako uspořádané společenstvo vázané na konkrétní prostředí.

Po pražských studiích zamířil do Brna. V roce 1928 nastoupil jako asistent v Dendrologickém ústavu Lesnické fakulty Vysoké školy zemědělské v Brně, kde působil pod vedením prof. Augusta Bayera. Současně si doplnil lesnické vzdělání: v letech 1928–1931 externě studoval lesnický odbor VŠZ v Brně a získal titul Ing. Tato dvojí průprava – botanická a lesnická – byla pro jeho další práci rozhodující. Zlatník díky ní dokázal spojit detailní znalost rostlin a vegetace s otázkami, které řešila lesnická praxe: jaký les na určitém stanovišti přirozeně patří, jak se mění jeho skladba a jak má člověk do lesa zasahovat, aby nešel proti jeho vnitřním zákonitostem.

V roce 1933 se habilitoval jako docent. Od počátku odborné dráhy se vyznačoval mimořádnou terénní pečlivostí. Sbíral fytocenologické zápisy, studoval půdy, sledoval reliéf a porovnával přirozené porosty s porosty hospodářsky změněnými. Pozdější Zlatníkova typologie nevznikla od stolu – vyrůstala z tisíců pozorování v krajině.

Brněnská škola, akademické a pedagogické působení

Brno se stalo Zlatníkovým hlavním vědeckým domovem na více než čtyři desetiletí. V Dendrologickém ústavu Lesnické fakulty se formoval jako pedagog i jako samostatný badatel. Když byl prof. August Bayer za nacistické okupace v roce 1941 zatčen (v koncentračním táboře Mauthausen zahynul v roce 1942), převzal Zlatník vedení ústavu. Po válce byl v roce 1946 jmenován profesorem a v letech 1946–1956 vedl Dendrologický ústav VŠZ v Brně, v letech 1949–1950 působil jako děkan lesnického odboru. Rok 1956 byl v jeho kariéře zvlášť důležitý: získal titul DrSc. a začal vést Vědeckou laboratoř biogeocenologie a typologie lesa, kterou sám založil a vedl až do počátku sedmdesátých let. Právě zde se soustředila práce na geobiocenologickém pojetí lesnické typologie, na výzkumu vegetačních stupňů, skupin lesních typů a na širších otázkách ekologického členění krajiny.

Zlatníkova odborná šíře byla pozoruhodná. Zabýval se lesnickou botanikou, dendrologií, fytocenologií, geobotanikou, ale také anatomií dřeva či mikrobiologií. Z klasické taxonomie ho dlouhodobě zajímal rod jestřábník (Hieracium), jehož některé krkonošské zástupce sám vědecky popsal (například Hieracium schneiderianum nebo Hieracium rohlenae). Jeho herbářové sbírky – včetně samostatného herbáře mechorostů – jsou dodnes cennou součástí muzejních i univerzitních fondů. Působil také jako místopředseda Československé botanické společnosti při ČSAV.

Výuka a výzkum se u Zlatníka nikdy zcela neoddělovaly. Všechny zmíněné disciplíny přednášel budoucím lesníkům, a co bylo podstatné, nevykládal je izolovaně. Dřeviny, byliny, půdy a stanoviště spojoval do jednoho výkladu o fungování lesa. Student neměl poznat pouze druh, ale pochopit jeho ekologickou výpověď: zda ukazuje na kyselé, živné, vlhké, vysýchavé, chladné nebo teplejší stanoviště a co z toho vyplývá pro přirozenou skladbu lesa.

Významnou učební základnou byly školní lesy ve Křtinách, kde Zlatník ve 30. letech provedl fytocenologický průzkum a mapování celého školního podniku, v 50. letech organizoval typologický průzkum a později navrhl síť rezervací. Vznikl tak prostor, kde studenti i mladší odborníci mohli srovnávat hospodářské porosty, přírodě blízké porosty i plochy ponechané přirozenému vývoji – srovnání pro výuku lesnické typologie zcela zásadní. Oporou výuky byly také jeho učební a odborné texty z lesnické botaniky, dendrologie, ekologie, fytocenologie a lesnické typologie, včetně pozdější Lesnické fytocenologie; pomáhaly převádět terénní zkušenost do systematické podoby.

Zlatníkův vliv se projevil i při vedení mladších badatelů – příkladem je výzkum Josefa Chmelaře v pralesové rezervaci Mionší, zaměřený na vývoj jedle v přirozeném lese. Zvláštní význam pro něj měly slovenské a karpatské lesy: vypracoval Přehled slovenských lesů podle skupin lesních typů, spolupracoval se slovenskou ochranou přírody a dodnes je připomínán jako autor průkopnického projektu sítě lesních rezervací Slovenska. Na jeho práci pak navázala brněnská geobiocenologická škola. Žáci a pokračovatelé, zejména Antonín Buček a později autoři geobiocenologické typologie krajiny, rozvíjeli původně lesnické pojetí směrem k typologii celé krajiny, ekologickým sítím a územním systémům ekologické stability. Zlatníkovo dědictví proto nespočívá jen v počtu studentů, ale v metodě: učit les jako výsledek vztahu organismů, půdy, klimatu, reliéfu a dlouhodobého vývoje.

Památník Aloise Zlatníka u Habrůvky, zdroj: https://mapy.com
Památník Aloise Zlatníka u Habrůvky, zdroj: https://mapy.com

Lesnická typologie a její praktický význam

Lesnická typologie se v Československu rozvíjela z potřeby hospodářské praxe. Lesníci potřebovali jednotný způsob, jak rozlišovat stanoviště, hodnotit jejich potenciál a podle toho plánovat obnovu, pěstební opatření i dřevinnou skladbu. Typologické uvažování přitom nevzniklo náhle v roce 1956. Navazovalo na starší ekologii lesních dřevin, na fytocenologický výzkum vegetace a také na stanovištní průzkumy používané při hospodářské úpravě lesů. Zlatník do tohoto vývoje přinesl biogeocenotické pojetí, které kladlo důraz na vztah mezi rostlinným společenstvem a trvalými vlastnostmi prostředí.

Důležitým předstupněm byla jeho práce Lesní typologie; Lesní rezervace; Prales a les hospodářský z roku 1938. Už zde se potkávaly tři okruhy, které se později staly pro Zlatníka typické: snaha klasifikovat lesní stanoviště, potřeba chránit referenční přirozené porosty a srovnávání pralesa s hospodářsky změněným lesem. V padesátých letech pak na tyto zkušenosti navazovaly přehledy skupin lesních typů a základní typologické průzkumy, včetně mapování ve školním lesním podniku ve Křtinách.

Zlomový byl rok 1956. V československé lesnické typologii byly tehdy publikovány dvě hlavní metodiky: takzvaná pražská škola spojená se jmény Mezera, Mráz a Samek a brněnská Zlatníkova systematika. Pražská škola se používala zejména v hercynské oblasti s rozsáhle přeměněnými porosty, zatímco Zlatníkova systematika se silněji uplatňovala v karpatské oblasti. Zlatníkovo pojetí se více opíralo o diferenciační druhy a diferenciační druhové kombinace, tedy o rostliny a jejich soubory, které pomáhají rozpoznat ekologickou povahu stanoviště.

V témže roce Zlatník publikoval práci Nástin lesnické typologie na biogeocenotickém základě a rozlišení Československých lesů podle skupin lesních typů. Tento text patří k základním dílům československé lesnické typologie. Zlatník v něm formuloval systém, který umožňoval rozlišovat lesní stanoviště podle jejich ekologické povahy a určovat přirozenou skladbu dřevin i v lesích, které byly člověkem výrazně přeměněny. Lesní typ zde nechápal pouze jako popis aktuálního porostu, ale jako soubor přirozených i změněných biocenóz a jejich vývojových stadií včetně prostředí, tedy jako soubor vývojově souvisejících biogeocenóz.

Tento princip je pro pochopení Zlatníka klíčový. Přirozený bukový porost, hospodářsky založená smrčina na témže stanovišti i pasečné stadium po jejím smýcení mohou patřit k jednomu lesnímu typu, pokud je spojují stejné trvalé ekologické podmínky. Typologie se tím stala rekonstrukční metodou: z dnešní vegetace, půdy, reliéfu a klimatické polohy se pokouší odvodit, jaký les by na daném místě odpovídal přirozenému potenciálu stanoviště.

Systematický typologický průzkum a mapování probíhaly od roku 1956 a obě školy se podílely na usměrňování typologických prací při hospodářské úpravě lesů. Pozdější jednotný Typologický systém ÚHÚL, který Karel Plíva vydal v roce 1971, na tento vývoj navázal a s úpravami se stal základem provozního pojetí lesnické typologie v České republice.

Zlatníkova práce přitom nebyla jen akademickou teorií. Typologické mapování se stalo podkladem pro hospodářskou úpravu lesů, obnovu porostů, volbu dřevin, ochranu půd, meliorace i vymezování chráněných území. Lesní typ a soubor lesních typů pomáhají odpovědět na otázku, jaký les by na daném místě odpovídal dlouhodobým přírodním podmínkám. To je informace, která má mimořádný význam i dnes – v době klimatické změny, rozpadu smrkových monokultur a hledání stabilnějších, druhově pestřejších porostů.

Zlatníkovo pojetí vegetační stupňovitosti se stalo jedním z pilířů geobiocenologického členění krajiny. Starší provozní zjednodušení pro území České republiky často pracovala zejména s osmi lesními vegetačními stupni, od dubového po klečový. Současná lesnická typologie Národního lesnického institutu však uvádí deset lesních vegetačních stupňů: od 1. dubového až po 10. nivální. Tím se dnešní systém v počtu stupňů znovu přibližuje širšímu geobiocenologickému pojetí, v němž se pro území bývalého Československa rozlišovalo také deset vegetačních stupňů. Podstatné však není samotné číslo, ale princip: vegetační stupně vyjadřují vztah přirozené vegetace ke klimatu, nadmořské výšce a expozici.

Geobiocenologie a geobiocenologický systém

Geobiocenologie, s níž je Zlatníkovo jméno neoddělitelně spojeno, lze v tomto příběhu chápat jako zobecnění jeho typologické práce. Nezačíná jako oddělená abstraktní teorie mimo lesnictví, ale vyrůstá z otázky, jak vědecky popsat lesní stanoviště tak, aby popis zachytil nejen aktuální porost, nýbrž i jeho přirozený potenciál. V lesnickém prostředí to znamená, že les není možné popsat jen podle stromového patra. Stejně důležité jsou byliny, keře, půdní poměry, reliéf, klimatické podmínky, vodní režim a dlouhodobý vývoj stanoviště.

Zlatníkovo pojetí se opíralo o princip jednoty přírodní geobiocenózy a jejích změněných podob. V lesnické typologii tuto myšlenku vyjadřoval lesní typ. Když Zlatník později rozšířil toto pojetí z lesa na celou krajinu, začal používat obecnější jednotku „typ geobiocénů“. Ta označuje soubor přírodní geobiocenózy a všech od ní vývojově pocházejících, různě změněných geobiocenóz a geobiocenoidů včetně jejich vývojových stadií.

Základní jednotkou geobiocenologického klasifikačního systému se stala skupina typů geobiocénů. Sdružuje typy geobiocénů s podobnými trvalými ekologickými podmínkami, které lze rozpoznávat pomocí bioindikace podle druhového složení rostlinných společenstev. Nejde tedy jen o floristickou podobnost. Skupina typů geobiocénů má vyjadřovat podobnost klimatických, trofických a hydrických podmínek, podobnou potenciální vegetaci, produkční možnosti i podobnou dynamiku vývoje.

V tomto smyslu je geobiocenologický systém širší než provozní lesnická typologie. Lesnická typologie slouží především hospodářské úpravě lesů a pracuje s lesními typy a soubory lesních typů. Geobiocenologie stejnou logiku rozšiřuje na krajinu jako celek: umožňuje uvažovat nejen o tom, jaký les odpovídá danému stanovišti, ale i o tom, jaké ekologické podmínky a jaký potenciál mají různé části krajiny. Proto se Zlatníkovo pojetí stalo důležité nejen pro lesnictví, ale také pro ochranu přírody, ekologické sítě a pozdější územní systémy ekologické stability.

Karpatské pralesy jako živá laboratoř

Nejvýraznější terénní kapitolou Zlatníkova života byly výzkumy přirozených lesů Východních Karpat, zejména na Podkarpatské Rusi, která byla ve třicátých letech součástí Československa. V letech 1932–1934 prováděl podrobné šetření na lokalitách Stužica, Javorník a Pop Ivan. Zakládal zde takzvané vzorní plochy o rozloze 3 až 8 hektarů a prováděl na nich zevrubná dendrometrická, fytocenologická i pedologická šetření. Studoval nejen stromové patro, ale také bylinnou synuzii na trvale fixovaných čtvercích, půdní profily a jemné vztahy mezi vegetací a prostředím.

Tyto práce byly na svou dobu mimořádně moderní. Zlatník neusiloval pouze o popis krásných pralesů. Chtěl vytvořit srovnávací základnu, která by ukázala, jak vypadá přirozený les bez zásadního hospodářského zásahu. Takové plochy měly sloužit jako referenční měřítko pro porozumění hospodářským lesům. Právě v karpatských pralesích se rodila jeho představa lesního typu jako jednotky, která zahrnuje nejen aktuální porost, ale celý potenciál stanoviště.

Stopa Zlatníkovy terénní práce se však neomezuje jen na Podkarpatskou Rus. Pro východní Moravu, respektive Moravskoslezské Beskydy, je doložena jeho Zpráva o typologickém mapování beskydských lesů. Týkala se mimo jiné polesí Baraní, Horní Mohelnice, Morávka, Masarykovo údolí, Dolní Mohelnice a Petr Bezruč a zahrnovala také návrh druhové skladby lesů a nástin rámcových směrnic pro lesní hospodářství v Beskydech. Z dostupných zdrojů však nevyplývá, že by zde šlo o trvalé výzkumné plochy srovnatelné se vzornými plochami ve Východních Karpatech. Přesnější je proto mluvit o typologickém mapování beskydských lesů a o přenosu Zlatníkova geobiocenologického uvažování do praktického lesnického plánování na východní Moravě.

Na konci dvacátých a ve třicátých letech se Zlatník podílel také na výběru ploch vhodných pro ochranu a dlouhodobý výzkum. Spolu s botanikem Alfredem Hilitzerem zpracoval Přehled přírodních reservací a jejich návrhů v západní a střední Podkarpatské Rusi (1932), v němž navrhoval soustavu chráněných pralesovitých území. Ne všechny záměry se podařilo uskutečnit a část ploch byla v dalších desetiletích poškozena nebo zničena těžbou. Přesto zůstala Zlatníkova dokumentace mimořádně cenná.

Po druhé světové válce připadla Podkarpatská Rus Sovětskému svazu a Zlatník se na své výzkumné plochy už nemohl vrátit. Jeho práce tím však neskončila. Dokumentace zůstala zachována a po šedesáti letech umožnila navázat na původní výzkum. V letech 1996–1998 nalezl tým Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a typologie brněnské lesnické fakulty původní hranice několika ploch v oblasti Popa Ivana a Javorníku a zopakoval na nich kompletní šetření; v letech 2002–2005 byly identifikovány a opakovaně proměřeny další plochy. Výzkum probíhal ve spolupráci s oddělením ekologie lesa AOPK ČR a navazujícími pracovišti a přinesl jedinečný pohled na vývoj středoevropských pralesů v časovém odstupu přibližně sedmdesáti let.

Rezervace a ochrana přírody

Zlatníkova ochrana přírody nebyla založena na romantickém obdivu k divočině, přestože karpatské pralesy očividně miloval. Byla metodická a vědecká. Tvrdil, že v každém lesním typu by měla být zachována alespoň část území jako rezervace. Pokud se přirozený porost nedochoval, měly být chráněny porosty nejbližší přírodnímu stavu a vhodnými zásahy postupně směřovány k přirozenější podobě.

Tato myšlenka předběhla svou dobu. Zlatník navrhoval sítě lesních rezervací pro Podkarpatskou Rus, Beskydy, Slovensko i další území, ale většina těchto návrhů se v plném rozsahu neuskutečnila. Pro Moravskoslezské Beskydy jsou doloženy jeho návrhy rezervací z roku 1937 a pro širší zemi Moravskoslezskou návrhy z let 1940–1946. Dostupné přehledy však zároveň uvádějí, že tyto návrhy nebyly jako celek přijaty. Proto je třeba být opatrný při spojování Zlatníkova jména s konkrétními dnešními beskydskými rezervacemi: například Mionší, Razula nebo Salajka patří k významným dochovaným pralesovitým územím Beskyd, ale z dostupných zdrojů nevyplývá, že by byly přímým uskutečněním konkrétního Zlatníkova návrhu. Přesnější je říci, že jeho beskydské návrhy a typologická práce patřily k odbornému zázemí, z něhož pozdější ochrana přirozených lesů v Beskydech mohla vycházet.

Nejvýrazněji se mu podařilo myšlenku realizovat ve Školním lesním podniku Masarykův les ve Křtinách severně od Brna. V rozsáhlém lesním komplexu Mendelovy univerzity navrhl síť rezervací, které sloužily a dodnes slouží jako výzkumné, výukové a ochranářské plochy. Zdroje se v přesném počtu a výměře liší: často se uvádí sedmnáct rezervací o celkové rozloze 741 hektarů, některé popularizační texty pracují s osmnácti územími a výměrou přes 800 hektarů. Podstatný je však princip: v hospodářském lese měly zůstat plochy, kde se přírodní procesy mohou stát měřítkem pro lesnickou praxi.

Zlatník působil také v ochranářských organizacích. Byl členem Svazu na ochranu přírody a domoviny na Moravě a ve Slezsku a po smrti Augusta Bayera se stal jeho posledním předsedou. Svaz byl po roce 1948 z politických důvodů zrušen. Později se Zlatník angažoval i v organizaci TIS – Svaz pro ochranu přírody a krajiny, kde působil jako poslední úřadující místopředseda. Také tato organizace skončila pod politickým tlakem. Zlatník tak patřil ke generaci přírodovědců, kteří chápali ochranu přírody jako veřejnou odpovědnost, ale museli ji opakovaně obhajovat v prostředí proměnlivých politických režimů.

Odkaz

Alois Zlatník zemřel 30. června 1979 v Brně. Je pohřben na Ústředním hřbitově města Brna. Jeho jméno připomíná památník na okraji Národní přírodní rezervace Habrůvecká bučina u Olomučan v Moravském krasu, tvořený dvěma kamennými trojúhelníky z vračanského vápence. Architektonické řešení tohoto díla navrhl profesor Ivar Otruba a doprovodné nápisy vytvořil profesor Jaroslav Koblížek. Od roku 1999 nese jeho jméno jedna z poslucháren Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně.

Jeho odkaz je však především odborný. Zlatník pomohl změnit způsob, jakým české a slovenské lesnictví uvažuje o lese. Ukázal, že hospodářský les nelze dlouhodobě spravovat bez znalosti jeho přirozených ekologických podmínek. Přispěl k tomu, že typologické mapy nejsou jen technickou pomůckou, ale interpretací krajiny: ukazují, co les je, čím byl a čím by se za určitých podmínek mohl znovu stát.

V době klimatické změny, kůrovcových kalamit a hledání odolnějších lesů zní Zlatníkovo poselství překvapivě současně. Stabilní les nevzniká proti přírodě, ale v porozumění jejím pravidlům. A právě to bylo jádrem jeho celoživotní práce.

Přehled vybraných publikací

  • Lesní typologie; Lesní rezervace; Prales a les hospodářský. Písek: Česká matice lesnická, 1938.
  • Lesnická botanika (spoluautor A. Vězda). Praha, 1951.
  • Dendrologie. 1952.
  • Ekologie a geografie rostlin I. 1952.
  • Nástin lesnické typologie na biogeocenotickém základě a rozlišení Československých lesů podle skupin lesních typů. Sborník VŠZ a Lesnické fakulty v Brně, řada C, 1956, s. 317–401.
  • Přehled slovenských lesů podle skupin lesních typů. Brno: Lesnická fakulta VŠZ, 1959.
  • Skupiny lesných typov. In: Randuška et al.: Prehľad stanovištných pomerov lesov Slovenska. Bratislava, 1959.
  • Fytocenologie lesa I. 1963.
  • Květiny a hory (spoluautorka A. Kavinová). 1966.
  • Lesnická botanika speciální (spoluautor). Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1970.
  • Ekologicko-synekologický, cenologický a fytogeografický výskum na trvalých výskumných plochách. Zborník prác Tatranského národného parku, 12, 1970.
  • Základy ekologie (spoluautor). 1973.
  • Ekologie krajiny a geobiocenologie jako vědecký podklad ochrany přírody a krajiny. Brno: TIS, 1975.
  • Lesnická fytocenologie. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1976 a 1978.

Literární zdroje

Zdroje a literatura

Obrazové a doplňkové zdroje

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *