Vývoj hospodářské úpravy lesů v českých zemích: od Carlowitze k digitálním plánům

Hospodářská úprava lesů je obor, který stojí mezi matematikou, ekologií a politikou. Dnes ji veřejnost zná spíš zprostředkovaně – přes lesní hospodářské plány, oblastní plány rozvoje lesů, mapy věkových tříd nebo kontroverze kolem holosečí a kalamit. Její kořeny ale sahají do doby, kdy se evropská společnost poprvé zalekla, že les není nevyčerpatelný, a že bez chladné kalkulace zítra nebude z čeho topit, tavit ani stavět. Příběh této disciplíny je zároveň příběhem české krajiny – od barokní reformy lesního hospodaření v rakouské monarchii přes smrkovou mánii 19. století až po dnešní hledání odolných lesů v době klimatické změny.

Proč les potřebuje hospodářskou úpravu a jak se taková potřeba vůbec rodí

Les je z pohledu hospodáře specifická surovinová základna. Strom roste desítky až stovky let, přírůst je pomalý, zato těžba je rychlá – mýtní porost lze za pár dní proměnit v paseku. Jakmile přestane platit, že je lesa „vždycky dost za horizontem“, musí se začít plánovat: kolik je možné každý rok vytěžit, aby zítra zbylo na stavbu, palivo, doly i pro děti. Právě toto napětí mezi okamžitou poptávkou a dlouhým výrobním cyklem dalo vzniknout hospodářské úpravě lesů, zkráceně HÚL. Jejím úkolem je rozdělit les v prostoru i čase tak, aby těžby byly nepřetržité a vyrovnané, aby vlastník věděl, co má a co může čekat, a aby les jako ekosystém nezkolaboval pod tlakem jedné generace lidí.

V českých zemích nebyl tento problém zpočátku vůbec abstraktní. Středověká kolonizace ukrojila z lesa značnou plochu a rozvíjející se těžba železné rudy, sklářství a později vrcholné hornictví v Krušnohoří, na Českomoravské vrchovině či ve slezských knížectvích spotřebovávaly obrovská množství dřeva a dřevěného uhlí. Už koncem 15. století se mluví o nedostatku dříví v okolí větších měst, koncem 17. století je situace v některých krajích kritická. Třicetiletá válka regeneraci lesa částečně pomohla, protože se vylidnily celé oblasti a opuštěná pole zarostla, ale po polovině 17. století začíná spotřeba dřeva opět prudce stoupat. K tomu se přidává nová poptávka: stavba flotil, manufaktur, sklářské hutě v Beskydech a na Vsetínsku, hamry v okolí Adamova či Frýdlantu. Les přestává být nekonečný.

Reakce na tuto situaci přichází ve dvou rovinách. Vrchnosti začínají chránit lesy vlastními řády a předpisy, panovník vydává zemské lesní řády a ze střední Evropy se postupně formuje obor lesnictví jako samostatná profesní disciplína. Druhou rovinou je intelektuální posun: les se přestává chápat jako daný, neměnný zdroj a začíná být vnímán jako systém, který je nutné vést. K tomu je potřeba ho změřit, popsat, rozdělit, načasovat. A k tomu je potřeba metoda. Hospodářská úprava lesů vzniká právě tam, kde se rozhodnutí o lese poprvé musí opřít o čísla, mapy a tabulky.

Pojem „hospodářská úprava“ je v češtině poněkud zavádějící, protože svádí k představě úklidu nebo udržování pořádku. Ve skutečnosti jde o kombinaci tří úkolů. Prvním je inventarizace, tedy zjištění, co v lese vlastně roste, kolik a v jakém stavu. Druhým je prostorové uspořádání, tedy rozdělení lesa do hospodářských jednotek tak, aby s ním šlo pracovat. Třetím je časová úprava, tedy stanovení obmýtí, obnovní doby, výše a rozložení těžeb a posloupnosti pěstebních zásahů. Když se podaří všechny tři roviny propojit, vznikne lesní hospodářský plán – základní dokument, na němž stojí lesnictví dodnes.

Přestože se za tři století metodika několikrát od základu proměnila, otázka zůstává stejná: jak hospodařit, abychom měli les i za sto let.

Důvod, proč se obor zrodil právě ve střední Evropě, není náhodný. Saské, české a moravské hornictví, sklářství a metalurgie potřebovaly stabilní zásobu dříví a dřevěného uhlí. Vrchnosti, jejichž panství dlouhodobě prosperovala z lesů, měly motivaci nejen těžit, ale také obnovovat. A státní aparát rakouské monarchie, který se v 18. století modernizoval pod tlakem Marie Terezie a Josefa II., uměl nové ideje rychle prosadit do legislativy. Spojení saské lesnické školy s rakouskou byrokracií a moravskými či českými velkostatky vytvořilo prostředí, v němž se hospodářská úprava lesů poprvé etablovala jako samostatný obor.

Carlowitz a zrod myšlenky trvalé udržitelnosti

U počátků oboru stojí jméno, které je dnes citováno spíš v souvislosti s globální environmentální politikou než s lesnictvím – Hans Carl von Carlowitz. Saský báňský úředník (1645–1714), spravující na konci 17. století lesy ve službách kurfiřtského dvora ve Freibergu, vstoupil do dějin knihou Sylvicultura oeconomica oder haußwirthliche Nachricht und Naturgemäße Anweisung zur Wilden Baum-Zucht, vydanou v Lipsku v roce 1713. V této objemné práci, často označované za první ucelený moderní spis o lesnictví, formuluje zásadu, která se stala základem celé další disciplíny: les se má obhospodařovat tak, aby výnos jedné generace neohrozil výnos generací příštích.

Carlowitz nebyl teoretik od stolu. Pohyboval se v krušnohorském hornickém regionu, kde tavící pece spotřebovávaly tolik dřevěného uhlí, že se lesy doslova rozpadaly před očima. Saská hornická správa platila lesním správcům, sledovala přírůst, počítala spotřebu dřeva v hutích – a stejně se nedařilo udržet rovnováhu. Carlowitzova kniha byla pokusem podchytit zkušenost, vyložit příčiny krize a navrhnout systém, který umožní přechod od pouhého „dobývání“ lesa k jeho cílenému pěstování. Použil pro to německé slovo „Nachhaltigkeit“, které dnes v překladu zobecnělo do globálního pojmu trvalá udržitelnost. Pro lesnictví ale stále platí jeho původní, přísnější význam: roční těžba nesmí překročit roční přírůst.

Knize se říká také první vědecký lesnický spis, ač sama je svým žánrem směsí praktického návodu, hospodářské studie a moralistního pojednání. Carlowitz píše o sběru semen, výsadbě dřevin, ochraně mladých kultur, o roli vlastníka i státu. Hojně cituje francouzské a anglické autory a navazuje na tradici saské hornické správy, která už v 16. století zaváděla povinné výsadby. Ne všechno z této knihy bylo nové, ale poprvé to bylo systematicky zpracováno a opřeno o myšlenku rovnováhy mezi využitím a obnovou. Tato myšlenka pak proudila Evropou s překvapivou rychlostí. Během 18. století se objevuje v lesních řádech rakouské monarchie, v pruských, bavorských i saských předpisech a stává se argumentačním rámcem pro nově vznikající lesnické školství.

Ve vztahu k českým zemím nebyl Carlowitz osobně přítomen, ale jeho text měl značný vliv na lesnické úředníky vyškolené v Sasku, Durynsku a Bavorsku, kteří přicházeli do služeb české a moravské šlechty. Vrchnosti od počátku 18. století systematicky najímaly cizí lesmistry, dovážely německy psané manuály a postupně přijímaly nové standardy. Přechod od chaotického využívání lesa k řízenému hospodaření trval generace, ale zlomovým bodem se v habsburské monarchii stal teprve tereziánský lesní řád, který Carlowitzovy principy zakotvil v právu.

Myšlenka trvalé udržitelnosti měla na české lesy konkrétní dopad. Tam, kde se prosadila, postupně končily zvyklosti volné pastvy v lesích, hrabání steliva, neřízené výmladkové sekání a holosečné ničení mladých porostů bez následné obnovy. Vznikaly první lesní školky, semenné zdroje, plánované výsadby. Současně ale Carlowitz nevyřešil to, co se ukázalo jako problém pozdějších staletí: jeho rovnice rovnováhy se týkala primárně dřeva. Otázka biodiverzity, půdy, vody, klimatu a ekologické stability lesa byla v jeho době mimo zorné pole. Z toho plyne, proč se oborem prosazovaná „trvalá udržitelnost“ v 19. století přetavila do podoby, která lesům po několika generacích uškodila víc, než pomohla. Než se ale dostaneme k tomuto paradoxu, je třeba popsat nástroje, které se mezitím v terénu zaváděly.

Tereziánské lesní řády a první soustavy hospodářské úpravy

Do lesů českých zemí vstupuje stát naplno v polovině 18. století. Reformy Marie Terezie a později Josefa II. zasahují celou ekonomiku monarchie a lesy nejsou výjimkou. V krátkém sledu jsou pro jednotlivé země vydány zemské lesní řády: pro Čechy 5. května 1754, pro Moravu 23. listopadu 1754 a pro Slezsko 20. března 1756. Tyto předpisy, dohromady označované jako tereziánské lesní řády, znamenají faktické zavedení státního dozoru nad lesy, bez ohledu na to, kdo je jejich vlastníkem. Vrchnost si lesy nadále spravuje, ale musí dodržovat pravidla a podléhá kontrole. Jde o klíčový moment v dějinách českého lesnictví – les se mění z čistě soukromé záležitosti na věc veřejného zájmu.

Obsah tereziánských řádů je překvapivě moderní. Ukládá vlastníkům povinnost obnovovat lesy po těžbě, zavádí omezení pastvy a hrabání steliva, definuje pojem „lesní hospodář“ a požaduje jeho odborné zkoušky. Současně předepisuje vedení lesních knih, přihlašování těžby a postupně i vytváření základních hospodářských plánů. Pro Čechy byl k řádu připojen rozsáhlý návod, který v praxi vysvětloval, jak má vrchnost při hospodaření postupovat. V této chvíli je již patrná Carlowitzova stopa: ústředním pojmem je trvalost výnosu a požadavek, aby těžba odpovídala přírůstu.

Na pozadí těchto právních norem se rodí první technické soustavy hospodářské úpravy.

Lánová soustava

Nejstarší z nich se v české lesnické literatuře tradičně označuje jako soustava lánová, někdy je ovšem v pramenech psaná i jako „lanová“. Její princip je jednoduchý a odráží zemědělské uvažování své doby: les se rozdělí na pravidelně velké díly – lány – a každý rok se vytěží jeden z nich. Pokud má les obmýtí 80 let, rozdělí se na 80 lánů. Po vytěžení posledního lánu je první už zase dospělý, takže celý cyklus může začít znovu. Geometrické rozdělení slibovalo nepřetržitost a rovnoměrnost těžeb, což byl pro tehdejší vrchnost zázrak: konečně bylo možné předem říct, kolik dřeva každý rok bude.

Lánová soustava se v první polovině 18. století prosazuje v habsburské monarchii i v některých německých státech. V českých zemích ji najdeme například na panství Tachlovice–Buštěhrad, na panství v okolí Brandýsa nad Labem, na komorních lesích a postupně i na řadě moravských velkostatků. V terénu se promítla do pravidelných geometrických průseků, jasných hospodářských dílců a stabilních cest. Některé staré lesnické mapy, které se dochovaly v archivech, vypadají dodnes jako šachovnice – právě proto. Nevýhoda byla zjevná. Soustava předpokládala, že les je homogenní, že všude roste stejně rychle a že obmýtí 80 nebo 100 let je univerzální. Ve skutečnosti se les v různých polohách choval různě a vytěžit pravidelně po jednom lánu ročně bez ohledu na stav porostu znamenalo často těžit nezralé dříví, nebo naopak zanedbávat porosty, které byly připraveny na obnovu.

Staťová soustava

Na změnu situace zareagovaly v poslední třetině 18. století dvě nové soustavy, které dohromady označujeme jako soustavu staťovou. Jejími zakladateli jsou v lesnické literatuře nejčastěji jmenováni saský lesník J. F. Schmidt a Georg Ludwig Hartig. Princip je jiný: les se nedělí na stejně velké geometrické díly podle obmýtí, ale na statě – časové úseky kratší než obmýtí, většinou na 10, 20 nebo 30 let. V každé stati se najednou pohybuje skupina porostů určených k těžbě, a uvnitř ní se rozhoduje, kde a jak se bude těžit, podle skutečného stavu lesa. Soustava staťová tak umožnila, aby se těžba více přizpůsobila reálnému přírůstu i kvalitě porostů. Existuje v několika variantách – plošná staťová, hmotová staťová, později staťová s úpravou věkových tříd – a v 19. století se postupně stává dominantní metodou ve velkých částech rakouské monarchie.

Technicky to znamenalo zásadní krok kupředu. Místo jediné mechanické rovnice „obmýtí dělené počtem let“ začaly do plánování vstupovat informace o věkových třídách, druhové skladbě, půdních poměrech a růstových schopnostech jednotlivých částí lesa. Lesník už nemohl být pouze úředník, který odměřuje díly, ale musel být znalcem konkrétního lesa. Ve službách Lichtenštejnů, Kouniců, Schwarzenbergů, olomouckého arcibiskupství nebo lesů moravských komorních panství se tak v průběhu 19. století objevují stovky vyškolených lesmistrů, často absolventů saské tharandtské akademie nebo vídeňského Mariabrunnu. Český a moravský venkov se mění – lesy přestávají být pastvinami se stromy a stávají se předmětem pečlivého výpočtu.

Porostní hospodářství

Vedle lánové a staťové soustavy se postupně prosadilo porostní hospodářství spjaté se jménem Johanna Friedricha Judeicha. Soustava porostní se v 19. století ustálila jako kompromis mezi geometrickou pravidelností a přírodní diferencovaností lesa. Její základní jednotkou se stal porost – relativně homogenní část lesa s podobnou dřevinnou skladbou a věkem – a rozhodování se začalo opírat o porostní knihy a porostní mapy, jejichž kombinace vytváří lesní hospodářský plán prakticky v podobě, jakou známe i dnes.

Kontrolní metody

Zcela jiný myšlenkový směr vnesla do hospodářské úpravy kontrolní metoda francouzsko-švýcarského původu, kterou na přelomu 19. a 20. století zformovali Adolphe Gurnaud a Henri Biolley. Ta dospěla k principu adaptivního řízení lesa: namísto spoléhání na statické výnosové tabulky a obmýtí se zaměřila na opakované měření skutečné zásoby stromů a jejich reálného přírůstu. Na základě těchto dat se pak určila těžba. Ačkoli v éře holosečného pasečného hospodářství stála kontrolní metoda spíše na okraji, stala se později nezbytným nástrojem pro budování přírodě bližších, výběrných a nestejnověkých lesů.

Pro českou krajinu měl tento vývoj jednu zásadní a často přehlíženou souvislost. Přechod od lánové soustavy ke staťové a porostní totiž zafixoval vznik holosečně-pasečného hospodaření. Geometrická logika pravidelného dílce, jednorázová obnovní těžba a následná výsadba se staly normou. Z hlediska technického šlo o velký pokrok, z hlediska ekologického o zárodek pozdějších problémů. Holoseč pak ale natolik srostla s českým lesnictvím, že se z ní vymanit pokoušejí lesníci dodnes – a stejně dlouho dochází postupně i k přebudování pasečného lesa na les výběrný.

Carlowitzovi dědicové: Cotta, Hartig, Pfeil a německá lesnická škola

Když v 18. století hospodářská úprava lesů přerůstá z dílčího nápadu báňských úředníků v plnohodnotný obor, dochází k tomu zejména v německy mluvícím prostoru. České země jsou této vlny součástí, protože většinu vrchnostenských lesů spravují právě němečtí lesníci nebo absolventi německých akademií. K nejdůležitějším postavám této doby patří čtveřice mužů, jejichž jména procházejí každou českou učebnicí HÚL: Heinrich Cotta, Georg Ludwig Hartig, Friedrich Wilhelm Leopold Pfeil a Johann Christian Hundeshagen.

Heinrich Cotta (1763–1844) je dnes asi nejcitovanější. Pochází z Durynska a o sobě s typickou romantizací 19. století říkal, že jeho prvním obrazem byly stromy a první písní, kterou slyšel, byl zpěv lesních ptáků. Vyučil se u svého otce, lesního správce, a v roce 1811 založil v saském Tharandtu vlastní soukromou lesnickou školu, ze které se brzy stala Královská saská akademie lesnická. Tharandt se v 19. století proměnil v jedno z hlavních evropských center lesnické vědy a vzdělání. Generace lesmistrů, kteří odtud mířili na české, moravské a slezské velkostatky, sebou přinášely Cottovu metodiku zařizování lesů, jeho učebnice o dřevinách a základní principy taxace. Cotta také propagoval lesní polaření – kombinaci pěstování zemědělských plodin a lesa na čerstvě vykácených plochách jako přechodný způsob zalesnění – a jeho ideál byl les, ve kterém se kombinuje produkce dřeva s ochranou půdy.

Georg Ludwig Hartig (1764–1837) přispěl oboru zejména knihou Anweisung zur Taxation der Forsten, vydanou v roce 1791. V této práci formuluje slavnou definici trvalé udržitelnosti lesa, která se ve volném českém překladu obvykle uvádí takto: les se má obhospodařovat tak, aby z něj příští generace měly prospěch alespoň tak velký, jaký má současná. Hartigovo pojetí je přísnější a numericky propracovanější než Carlowitzovo. Pro hospodářskou úpravu lesů formuloval výpočtové vzorce pro stanovení etátu, propracoval problematiku porostních map a zařizovacích elaborátů a pomohl prosadit clonný způsob obnovy lesa, který v upravené podobě – jako tzv. Hartig-Heyerova velkoplošná clonná seč – přežil dodnes. Heyer, autor dokončené verze této metody, byl Hartigovým žákem a typickým reprezentantem středoevropské lesnické tradice.

Friedrich Wilhelm Leopold Pfeil (1783–1859) působil především v Pruském Eberswalde a založil tam pruskou lesnickou akademii. Jeho přínos pro hospodářskou úpravu lesů spočívá ve smířlivějším pojetí ekonomických hledisek. Pfeil prosazoval, aby vlastník lesa volil takové dřeviny a způsoby hospodaření, které jsou pro dané stanoviště ekonomicky nejvýhodnější – odtud později často citované heslo „každému stanovišti svou dřevinu“. V německém prostoru tak vznikl konstruktivní spor mezi Hartigovým „výnosovým konzervatismem“ a Pfeilovou snahou zohlednit ekonomické okolnosti. V českých zemích se obě linie prolínají a tvoří dlouhodobý myšlenkový rámec pro správu velkostatků.

Johann Christian Hundeshagen patří mezi teoretiky výnosových metod. Jeho jméno je v lesnické literatuře spojeno s tzv. Hundeshagenovým vzorcem, který umožňuje odvodit roční etát z poměru zásoby a obmýtí. V praxi je tento vzorec dlouho používán jako pomocný nástroj pro odhad těžebních možností v ne zcela vyrovnaných lesích. Spolu s ním se v učebnicích objevuje řada dalších metod – Karl Justus Heyer, Robert Hartig (otec lesní fytopatologie), Wilhelm Schneider či Adolf Remelé – což ukazuje, jak rychle obor v 19. století specializoval podobory: taxaci, dendrometrii, ekonomiku lesa, pěstování, ochranu lesa.

Vrcholem této linie je Johann Friedrich Judeich (1828–1894), v českých pramenech často uváděný jako Bedřich Judeich. Absolvent tharandtské akademie působil jako lesmistr ve službách hraběte Czernina-Morzina na Vrchlabsku, kde v letech 1861 až 1863 vypracoval lesní hospodářský plán postavený na principech porostního hospodářství a přizpůsobený potřebám horského lesa. Zasloužil se o moderně pojaté těžební plány a propagoval příměs listnatých dřevin do smrkových porostů. V roce 1862 stanul v čele lesnické školy v Bělé pod Bezdězem a o čtyři roky později byl povolán jako ředitel akademie v Tharandtu. Judeich dovedl porostní hospodářství k jeho zralé podobě a v české lesnické tradici je vnímán jako duchovní otec tohoto přístupu. Jeho stopa je čitelná v krkonošských lesích, ale i v dalších oblastech, kde se v druhé polovině 19. století zpracovávaly hospodářské plány podle saského vzoru.

Neméně významné je, že na české a moravské velkostatky tato saská a pruská škola pronikla mimořádně hluboko. Lichtenštejnské lesy v okolí Adamova, Křtin, Lednice a Valtic, schwarzenberská panství v jižních Čechách, lesy olomouckého arcibiskupství, Kinští, Czerninové, Harrachové, Salmové, Salomonové, Žerotínové i Baťa – všichni najímali odborníky vyškolené v Tharandtu, Mariabrunnu, Eberswalde nebo Bělé pod Bezdězem. Některé z těchto škol – například Mariabrunn u Vídně – byly přímo říšskými ústavy, jiné, jako lesnická škola v Bělé pod Bezdězem, fungovaly jako české zemské instituce. Důsledek byl ten, že se metoda, která vznikla v Sasku a Prusku, na konci 19. století stala společným jazykem středoevropského lesnictví. A pro hospodářskou úpravu lesů to byl jazyk porostního hospodářství, věkových tříd a tabulek výnosů.

Na moravské straně tohoto vývoje stojí postavy spjaté s lichtenštejnskou správou. Dlouhá tradice lesnické školy v Adamově a Lednici, taxačních prací na velkostatcích v Pozořicích, Lednici, Valticích, Úsově nebo Plumlově, a jména jako Jan Bernard, Josef Bubela či pozdější vrchní lesmistři lichtenštejnských a olomouckých arcibiskupských lesů ukazují, že jihovýchodní Morava v rámci hospodářské úpravy lesů nebyla jen periferií, ale plnohodnotnou součástí evropského lesnického vývoje. Klíčovou osobností byl v tomto ohledu vrchní lesní rada Julius Wiehl, který do čela správy lichtenštejnských lesů nastoupil v roce 1895. Wiehl prosazoval koncepci lesa sloužícího obecnému blahu při zachování maximálního možného ekonomického výnosu a na přelomu 19. a 20. století zaváděl maloplošné clonné postupy a přirozenější pojetí obnovy lesa. O vysoké úrovni jím řízeného hospodaření svědčí i to, že se lichtenštejnské lesní úřady úspěšně prezentovaly na Světové výstavě v Paříži v roce 1900. Lichtenštejnové si tak dlouhodobě budovali pověst hospodářů, kteří kombinovali tvrdou ekonomiku s pečlivými lesnickými plány – z této tradice vyrůstá ostatně i jejich dnešní marketingová značka „800 let udržitelnosti“.

Smrková a borová mánie a vznik problému, který řešíme dodnes

Mezi koncem 18. a začátkem 20. století prošlo lesní hospodářství v českých zemích proměnou, která se zapsala do krajiny mnohem trvaleji než kterákoli jiná. Hospodářská úprava lesů poskytla nástroje, kterými bylo možné vést lesy řízeně, zaměřit je na produkci a kalkulovat jejich výnos s předstihem několika desetiletí. Vlastníci tuto možnost využili. Jenže poptávka trhu, technologie a ekonomická logika vedly k tomu, že se lesy stále více převáděly na monokultury rychle rostoucích jehličnanů, především smrku ztepilého, místy borovice lesní. V české lesnické historii se tomuto období říká smrková (a v některých regionech borová) mánie.

Příčiny tohoto obratu byly racionální. Smrk roste rychle, v homogenních porostech se snadno taxuje, dobře zpracovává v pilách a má spolehlivou odbytovou cenu. Borovice umí osídlit písčité a lehké půdy, kde listnáče dlouho neprosperují. Velké manufaktury, doly, železnice, rozvíjející se papírnictví a stavební průmysl 19. století potřebovaly velké, sortimentně jednotné objemy dřeva. Hospodářská úprava lesů se v této době silně opírala o tabulky výnosů, které byly nejlépe propracovány právě pro smrk a borovici, takže lesník měl při plánování smrkového hospodářství k dispozici ten nejpřesnější aparát. Pro vlastníky to znamenalo to, co dnes ekonom nazve nízkým rizikem a vysokou likviditou.

Důsledek na české krajině byl masivní. Listnaté a smíšené porosty byly soustavně přeměňovány na smrkové monokultury, často i na stanovištích, kde smrk přirozeně neroste. V některých částech Vysočiny, Beskyd, Jeseníků, Krušných hor i moravských pahorkatin se podíl smrku za jednu generaci zdvojnásobil. Národní zemědělské muzeum dokládá změnu druhové skladby na základě archivních zdrojů: zatímco kolem roku 1875 přesahovaly smíšené a listnaté lesy v českých zemích polovinu plochy, kolem roku 1920 už dominovaly jehličnaté lesy s velkým podílem smrku, a v polovině 20. století představovaly jehličnany přes 80 % rozlohy lesů. Tato změna nebyla výsledkem přírody, ale plánování. Lesní hospodářské plány a rámcové směrnice hospodaření 19. století smrkový kurz výslovně podporovaly.

Problémy se přitom objevily relativně brzy. Smrkové monokultury na nevhodných stanovištích špatně snášely sucho, větry, sníh i biotické škůdce. Už v polovině 19. století zaznamenává rakouské a moravské lesnictví první kalamity bekyně mnišky a kůrovců, později se přidávají rozsáhlé větrné polomy a námrazové škody. Některé velkostatky proto začínají postupně přimíchávat zpět listnáče, ale jejich podíl zůstává minoritní. Problém se neřeší dostatečně rychle a vrcholí ve 20. století. Imisní katastrofa Krušných hor v 70. a 80. letech 20. století, větrné kalamity přelomu 90. let, rozsáhlá kůrovcová kalamita po roce 2015 v Beskydech, Jeseníkách, na Vysočině a v jihovýchodní Moravě – to všechno jsou v určitém smyslu důsledky rozhodnutí, která padla v hospodářské úpravě lesů před 150 lety.

Hospodářská úprava lesů tedy zároveň vytvořila problém i nástroje k jeho řešení. Když v 19. století vznikaly typologie stanovišť a později v polovině 20. století se rozvinul český typologický systém ÚHÚL pod vedením Karla Plívy, byla to právě HÚL, kdo ukázal, kde smrk neměl být sázen. Současný diskurz o adaptaci na klimatickou změnu je v jistém smyslu pokračováním této kritiky. Lesnické instituce dnes požadují postupný odklon od smrkových monokultur ve prospěch dubu, buku, jedle, lípy, javoru, jilmu i dalších listnatých dřevin v takovém složení, jaké odpovídá konkrétnímu stanovišti. Princip, na který upozorňoval už Pfeil, se vrací – tentokrát s plnou podporou matematických modelů, klimatických scénářů a typologických map.

V Moravských Karpatech tento příběh získává regionální barvu. Beskydské, hostýnské a vsetínské lesy procházely smrkovými přeměnami pod správou belgického konsorcia Société civile de Wsetin à Bruxelles, schwarzenberských, kounicovských a hraběcích panství, později státu. Bílé Karpaty a Vizovické vrchy, kde se tradičně udržoval podíl jedle, buku a dubu, dnes patří k regionům, kde lesnické instituce vidí potenciál pro modelovou obnovu druhově pestrých lesů. Jihovýchodní Morava je tak jednou z lokalit, kde se rozhoduje, jak bude lesnictví v 21. století vypadat – a hospodářská úprava lesů poskytuje pro tato rozhodnutí klíčový datový a metodický rámec.

Česká cesta: Konšel, Korf, Doležal a Plíva v Brandýse

Ve 20. století získalo československé a později české lesnictví vlastní silnou odbornou linii. Při vší kontinuitě se saskou školou se po roce 1918 začaly v Praze, Brně a Zvolenu formulovat originální učební a metodické přístupy. Pro hospodářskou úpravu lesů jsou klíčová především čtyři jména: Josef Konšel, Václav Korf, Bohumil Doležal a Karel Plíva.

Josef Konšel (1875–1958) je v české lesnické tradici postava srovnatelná svým významem snad jen se zakladateli lesnického vzdělání 19. století. Spojil dohromady akademickou kariéru – byl profesorem na lesnické fakultě v Brně – s praktickou správou lesů olomouckého arcibiskupství, kde z funkce ústředního ředitele majetku odešel, jak vzpomínají jeho žáci, kvůli morálním a ekonomickým zásadám, které nebyly tehdejší doplňkové reprezentaci po chuti. Pro hospodářskou úpravu lesů má zásadní význam jeho Stručný nástin tvorby a pěstění lesů v biologickém pojetí, vydaný roku 1931 v Písku, a Naučný slovník lesnický. Konšel propojil hospodářské plánování s pěstěním lesa a zformuloval tezi, kterou by současný čtenář mohl označit jako multifunkční lesnictví: les není jen sklad dřeva, ale komplexní biologický systém, kterému je třeba rozumět celostně. Tato pozice je dnes znovu v centru pozornosti, ale Konšel ji formuloval téměř století před tím, než se prosadila do politických dokumentů.

Václav Korf (1907–1985) je naproti tomu klasická figura HÚL ve smyslu úzkém. Je autorem učebnice Hospodářská úprava lesů, vydané v roce 1955 ve Státním zemědělském nakladatelství, která se stala oficiálním textem pro vysoké školy a odbornou veřejnost na desetiletí. Jeho přístup byl důsledně technický – propracoval metodiku těžební úpravy, dendrometrické postupy, taxaci porostů a teorii etátu. V roce 1969 vychází ve spolupráci s Bohumilem Doležalem a slovenským kolegou Adolfem Priesolem druhá, výrazně přepracovaná učebnice Hospodářská úprava lesů jako celostátní text pro Československo. Tato kniha je zlomovým bodem: poprvé je hospodářská úprava lesů koncepčně rozdělena na prostorovou úpravu, časovou úpravu a těžební úpravu, a stává se základem moderní české metodiky.

Bohumil Doležal (1911–2000) doplnil tuto trojici svým důrazem právě na zmíněné kontrolní metody. Už v roce 1948 vydal v Brně knihu Základní pojmy v učení o kontrolních metodách a pomohl tak francouzsko-švýcarskou myšlenku adaptivního řízení plně přenést do československého prostředí. Doležal si uvědomoval, že pro pasečné, věkově třídové hospodářství 20. století byla kontrolní metoda sice dobově obtížně uplatnitelná, představovala však cestu z jednostranného schematismu. Jeho prozíravost se ukazuje v současnosti, kdy se lesy probojovávají k modelům výběrného a různověkého lesa a česká HÚL se ke kontrolní metodě a Doležalově odkazu stále častěji vrací.

Karel Plíva propojil hospodářskou úpravu lesů s lesnickou typologií, druhým pilířem moderního českého lesnictví. V roce 1971 publikuje Typologický systém ÚHÚL, ve kterém spolu s Eduardem Průšou a dalšími spolupracovníky kodifikuje rozdělení českých lesů do souborů lesních typů, přírodních lesních oblastí a vegetačních stupňů. Tento systém, sice později upravovaný, ale v jádru platný dodnes, umožnil propojit informace o stanovišti, klimatu, půdě a vegetaci s rozhodováním o dřevinné skladbě a hospodářském postupu. Plíva s Ivem Žlábkem dále vydává v roce 1986 publikaci Přírodní lesní oblasti ČSR a v roce 1989 Provozní systémy v lesním plánování, ve kterých kodifikuje rámcové směrnice hospodaření pro jednotlivé hospodářské soubory. To je teoretický základ, na kterém o desetiletí později stojí oblastní plány rozvoje lesů.

Všechny tyto myšlenkové linie se spojují v jediné instituci – Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse nad Labem. Jeho historie sahá do roku 1935, kdy v Brandýse vznikla Lesní taxační kancelář. Po druhé světové válce se kancelář postupně rozšiřuje, v roce 1952 přechází do národního podniku Lesprojekt a v roce 1956 získává oficiální název Ústav pro hospodářskou úpravu lesů, který nese až do roku 2025. Od 1. ledna 2025 je instituce přejmenována na Národní lesnický institut, ale její agenda zůstává: zpracování oblastních plánů rozvoje lesů, vedení informačního systému lesního hospodářství, národní inventarizace lesů a metodická podpora státní správy. ÚHÚL se po druhé polovině 20. století stal páteří české HÚL a místem, kde se setkávala teorie s rutinou.

Česká HÚL si tak ve 20. století vybudovala vlastní školu, která stojí na třech pilířích. Prvním je porostní hospodářství v Judeichově tradici, druhým typologický přístup Plívův, třetím adaptivní kontrolní metoda v duchu Doležala a švýcarských autorů. Spojení těchto tří linií – porostu, stanoviště a kontroly – je dnes intelektuální výbavou lesnické inteligence v České republice. A protože většina lesů v Čechách, na Moravě i ve Slezsku byla v některém bodě 20. století zařízena právě podle této metodiky, je to současně klíč ke čtení dnešní krajiny.

Hospodářská úprava lesů v 21. století: zákon, OPRL a klimatická změna

Polistopadové období znamenalo pro hospodářskou úpravu lesů zásadní reformu. Lesní zákon č. 289/1995 Sb. nahradil dosavadní úpravu z roku 1977, privatizoval zpracování lesních hospodářských plánů a osnov a zavedl nové nástroje státní lesnické politiky. Mezi nimi má klíčové postavení tzv. oblastní plán rozvoje lesů (OPRL), kodifikovaný vyhláškou č. 83/1996 Sb., později nahrazenou vyhláškou č. 298/2018 Sb. Český systém je tím vystavěn ve třech úrovních. Na úrovni vlastníka stojí lesní hospodářský plán nebo lesní hospodářská osnova; na úrovni přírodní lesní oblasti, tedy regionálního celku s podobnými přírodními poměry, leží OPRL; a v rámci celého státu pracuje národní inventarizace lesů a státní lesnická politika.

Zařazením OPRL do legislativy získala česká HÚL nástroj, který nemá v Evropě úplně standardní obdobu. Zatímco LHP řeší konkrétní lesní majetek na desetileté období, OPRL se zpracovává pro 41 přírodních lesních oblastí v dvacetiletých cyklech a poskytuje rámec pro další úroveň plánování. Obsahuje detailní popis přírodních podmínek, lesnickou typologii, analýzu stavu a vývojových trendů lesů, hodnocení rizik, dopravního zpřístupnění, funkčních potenciálů a deklarovaných funkcí lesů, kategorizaci lesů a střety veřejných zájmů. Klíčovým výstupem jsou rámcové směrnice hospodaření, které pro jednotlivé hospodářské soubory stanoví doporučenou druhovou skladbu, obmýtí, obnovní dobu a způsob výchovy. Zpracovatelem OPRL je výhradně bývalý ÚHÚL, dnes Národní lesnický institut. První cyklus proběhl v letech 1998–2011, druhý mezi roky 2018 a 2025.

Zásadní pro tento druhý cyklus, označovaný OPRL2, je adaptace na klimatickou změnu. Lesní porosty v České republice se vyrovnávají s důsledky kalamit posledních let, narušenou věkovou strukturou a s obavou, že současný klimatický posun bude pro řadu dnešních dřevin smrtelný. OPRL2 reaguje úpravou typologie, druhové skladby cílových hospodářských souborů a posílením adaptačních principů. Porosty na nevhodných stanovištích jsou nasměrovány k přeměně, podporu získávají odolné druhy jako dub, buk a jedle, posiluje se princip stanovištní vhodnosti dřeviny.

Součástí HÚL 21. století je také obrat k digitalizaci. Geografické informační systémy, dálkový průzkum země, lidarové snímkování a strojové učení proměňují způsob, jakým lesní hospodář pracuje s daty. Národní inventarizace lesů poskytuje pravidelné statistické přehledy o stavu lesů, mapový portál ÚHÚL/NLI zpřístupňuje typologii, OPRL a další vrstvy veřejnosti i odborníkům. Stoupá důraz na propojení mezi LHP, LHO, evidencí myslivosti, ochranou přírody a státní správou lesů. Hospodářská úprava lesů přestává být oborem o tabulkách v elaborátu a stává se oborem o sdílení dat napříč ekonomikou, ekologií a státní správou.

Na pozadí těchto změn ovšem zůstává trvalý spor mezi dvěma pojetími lesa. Tradiční pasečné hospodářství, vycházející z porostní soustavy 19. století, se opírá o věkové třídy, holosečné nebo clonné způsoby obnovy a relativně rovnoměrnou kalkulaci etátu. Alternativní směr, často reprezentovaný hnutím Pro Silva nebo školami přírodě blízkého lesnictví, prosazuje výběrný a nestejnověký les, individuální výběr stromů, kontrolní metodu (Statistická provozní inventarizace) a postupnou přeměnu monokultur na smíšené porosty. Hospodářská úprava lesů obě tyto cesty obsluhuje – moderní LHP umí pracovat jak s pasečným modelem, tak s nepasečnými způsoby a podporuje různá obmýtí i obnovní doby. Otázka, která metoda převáží v 21. století, není jen technická, ale i politická. Je to otázka, jaký les si Češi, Moravané a Slezané přejí předat dalším generacím.

Moravské Karpaty, jako region s rozmanitými stanovišti od lužních lesů na soutoku Moravy a Dyje přes bohaté Bílé Karpaty až po smrkobukové Beskydy, jsou pro tuto debatu modelovým prostorem. Lichtenštejnské lesy v okolí Křtin, dnes ve správě Mendelovy univerzity jako Školní lesní podnik Masarykův les Křtiny, dokumentují celou cestu hospodářské úpravy lesů od exploatačních těžeb 17. století přes smrkovou mánii 19. století až po současné experimenty s druhově pestrými porosty. Lesy Vsetínska, Frenštátska a Hostýnska prošly v posledních letech dramatickou kůrovcovou kalamitou a jsou dnes laboratoří pro to, co bude lesnictví znamenat za 50 let. A Bílé Karpaty, kde se podařilo udržet podíl listnáčů, představují referenční bod pro to, jak by mohlo vypadat lesnictví, které neopustí Carlowitzův princip, ale rozšíří ho o ekosystémovou perspektivu, kterou Carlowitz ještě nemohl mít.

Stopy dřívějších hospodářských metod v krajině

Hospodářská úprava lesů zní jako disciplína papíru a tabulek, ale do krajiny se zapsala viditelně. Pravidelné průseky, hraniční kameny, mohutné výstavky, věkově stejnorodé porosty i staré pařeziny jsou hmatatelné stopy konkrétních metod, které je možné dodnes v terénu vyhledat. Nejbohatší archiv těchto stop nese jižní Morava, protože spojuje barokní krajinotvorbu, lichtenštejnskou lesnickou správu a dlouhou tradici pařezinového hospodaření v lužních lesích. Druhým ohniskem je střední a severovýchodní Morava s lesy kolem Adamova, Křtin a Beskyd; v Čechách najde čtenář spíš ojedinělé referenční lokality.

Pařezinové a výmladkové hospodářství

Nejstarším doloženým způsobem hospodaření v českých zemích je pařezinový, takzvaný výmladkový les, ve kterém se duby, habry, lípy a javory těží v krátkém obmýtí dvaceti až čtyřiceti let a obnovují z výmladků na pařezech. Tato metoda předchází jakoukoli akademickou HÚL a přežila právě v krajinách jižní Moravy. Lužní lesy na soutoku Moravy a Dyje pod Břeclaví, historicky lichtenštejnská doména a dnes území Lesů ČR a chráněné krajinné oblasti, dochovaly typický obraz takzvaného středního lesa: nízká pařezinová etáž s ponechanými výstavky mohutných solitérních dubů, z nichž některé přesahují čtyři století. Podobně Boří les u Břeclavi a lesy Lednicko-valtického areálu nesou stopy kombinace výmladkového hospodaření s pravidelnými geometrickými průseky barokní kompozice.

Bzenecká doubrava na Hodonínsku ukazuje pařezinovou minulost na borovo-dubovém stanovišti vátých písků a v Národním parku Podyjí na česko-rakouské hranici probíhá od konce prvního desetiletí 21. století experimentální obnova pařezinového hospodaření v habrových a dubových porostech, dnes nejvýznamnější demonstrační projekt svého druhu ve střední Evropě. V brněnském okolí jsou srovnatelné plochy obnoveny na Hádecké planince a v lesích jihomoravského krasu mezi Adamovem a Křtinami.

Pozůstatky lánové soustavy

Lánová soustava osmnáctého století zanechala v krajině pravidelnou geometrii prosek, cest a hospodářských dílců, která je dodnes čitelná na leteckých snímcích. Modelovým příkladem je opět jižní Morava: lichtenštejnská kompozice Lednicko-valtického areálu, kde alejová síť, průseky a hraniční linie vytvářely pravidelnou mřížku obsluhující jak okrasnou krajinu, tak hospodářský les. Židlochovické lesy a panské revíry v okolí Mikulova, Valtic a Hodonína nesou ze stejné doby pravidelné geometrické dílce, hraniční kameny a starou síť svážnic.

Bzenecká doubrava byla v devatenáctém století upravena do pruhové struktury, jejíž základ je v terénu patrný i po opakovaných obnovách – pravoúhlé členění a pruhové sečení jsou tu lesnickou památkou samy o sobě. Na střední Moravě je nejvýznamnějším svědkem této etapy oblast Adamova, Křtin a Pozořic, tedy historicky lichtenštejnské lesy a dnes Školní lesní podnik Masarykův les Křtiny pod správou Mendelovy univerzity. Pravidelná struktura porostů, kamenné mezníky, dochované hospodářské knihy a rozsáhlá lesnická literatura tu umožňují číst přechod od lánové ke staťové a porostní soustavě v jediném území. V Čechách je nejlepší ukázkou pravidelného geometrického dělení osmnáctého století Brandýsko a komorní lesy v okolí Lán, kde se lánová logika promítla do uspořádání cest a obvodů honiteb, a Křivoklátsko se schwarzenberskou tradicí pasečného hospodaření.

Stopy pasečného hospodářství

Klasické pasečné hospodářství devatenáctého století s velkoplošnou holosečí a věkovými třídami je dnes paradoxně nejrozšířenější dochovanou metodou, protože z něj vyrostl současný obraz českých a moravských lesů. Modelově je čitelné v Beskydech, Vsetínských a Hostýnských vrších i v Jeseníkách, kde mladé smrkové a jedlobukové porosty po kalamitách vznikají na pravidelných pasekách s ostrými hranami. Smrková a borová mánie zanechala v moravské krajině stovky tisíc hektarů věkově stejnorodých porostů, jejichž vzhled, druhová skladba i křehkost vůči kalamitám jsou přímým důsledkem rozhodnutí učiněných před více než sto lety. Bzenecká doubrava ukazuje totéž pro borovici, jihomoravské lužní polesí Tvrdonice nebo Lanžhot zase pro topolové a jasanové monokultury z poloviny dvacátého století.

Výběrný les a uplatnění kontrolních metod

Na opačné straně spektra stojí výběrné a nestejnověké lesy, které byly v devatenáctém a dvacátém století spíše výjimkou, ale dnes jsou výkladní skříní uplatnění kontrolních metod v praxi. Na střední Moravě jsou modelové porosty soustředěny právě na Křtinsku: ŠLP Masarykův les Křtiny dlouhodobě udržuje demonstrační plochy přírodě blízkého lesnictví hnutí Pro Silva Bohemica a kontrolní metody. Lze zde v jednom porostu vidět všechny věkové stupně dřevin najednou a těžba je řízena přesným měřením přírůstu. Podobnou roli plní v Beskydech porost Klepačka, dlouhodobě sledovaná demonstrační plocha výběrného lesa v jedlobukovém pásmu, a v CHKO Bílé Karpaty se v okolí Velké Javořiny, Vápenek a Lopeníku dochovaly zbytky starých jasanovo-lipových a bukových porostů s výběrnou strukturou. Pasekářská krajina Bílých Karpat je sama o sobě připomínkou doby, kdy se les a zemědělství prolínaly mnohem těsněji než dnes a kdy ostrá hranice mezi loukou, pastvinou a lesem teprve vznikala.

Uhlířskou a sklářskou stopu hospodaření je možné v moravské části Karpat hledat v podobě milířišť, drobných terénních depresí a zbytků kamenných pecí. Zachovala se zejména v Beskydech, na Vsetínsku, ve Vizovických vrších a v okolí Adamova, kde lichtenštejnské hutě po staletí spotřebovávaly dřevěné uhlí z okolních lesů. V Bílých Karpatech a na Slovácku jsou na svazích nad Strážnicí, Velkou nad Veličkou a Suchovem patrné stopy starých výmladkových bukových porostů, které sloužily jako zásobárna palivového dříví pro místní sklárny a hutě. V Čechách plní obdobnou roli Brdy, Křivoklátsko a okolí Příbrami, kde dlouhá uhlířská a hornická spotřeba dřeva zformovala podobu porostů na staletí dopředu.

Dochovaným pozůstatkem je nakonec i naopak antiteze hospodářské úpravy lesů, totiž pralesovité rezervace, které ukazují, jak by les vypadal bez plánování a holoseče. Na Moravě je to především Mionší v Moravskoslezských Beskydech, Razula ve Vsetínských vrších a Salajka v Beskydech, v Čechách Boubín na Šumavě a Žofínský prales v Novohradských horách. Žádný z nich není přísně vzato pozůstatkem dřívější metody, ale všechny umožňují srovnání s plochami, na nichž hospodářská úprava lesů proběhla v plné síle. Pro Moravské Karpaty je takovým srovnáním klíčová dvojice Mionší a Razula proti hospodářským smrkovým porostům Beskyd a Vsetínska. V tomto kontrastu je možné nejlépe číst, co tři století hospodářské úpravy lesů v krajině skutečně udělala.

Literární zdroje

Videa (YouTube)

• https://www.youtube.com/results?search_query=hospodářská+úprava+lesů — Souhrnné výsledky pro „hospodářská úprava lesů“ (Mendelova univerzita, ÚHÚL/NLI, Lesy ČR).
• https://www.youtube.com/@LesyCR — Oficiální kanál Lesů ČR s reportážemi o plánování, kalamitách a obnově lesa.
• https://www.youtube.com/@MendeluBrno — Kanál Mendelovy univerzity v Brně, přednášky lesnické a dřevařské fakulty.
• https://www.youtube.com/results?search_query=Carlowitz+Sylvicultura+oeconomica — Dokumenty a přednášky o Hansi Carlu von Carlowitz a 300 letech udržitelnosti.
• https://www.youtube.com/results?search_query=Pro+Silva+Bohemica — Záznamy a reportáže hnutí Pro Silva Bohemica o přírodě blízkém lesnictví.

Zdroje a literatura

• Carlowitz, H. C. von (1713): Sylvicultura oeconomica oder haußwirthliche Nachricht und Naturgemäße Anweisung zur Wilden Baum-Zucht. Lipsko. Reprint 2009, Verlag Kessel, Remagen-Oberwinter. Online: https://archive.org/details/bub_gb_bHJDAAAAcAAJ.
• Hartig, G. L. (1791): Anweisung zur Taxation der Forsten. Gießen.
• Konšel, J. (1931): Stručný nástin tvorby a pěstění lesů v biologickém pojetí. Nákladem Čs. matice lesnické, Písek, 552 s.
• Konšel, J.: Naučný slovník lesnický. Matice lesnická, Písek 1931.
• Korf, V. (1955): Hospodářská úprava lesů. Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 363 s.
• Nožička, J. (1957): Přehled vývoje našich lesů. Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 462 s.
• Oliva, J. (2005): Lesnická politika. Česká zemědělská univerzita, Praha.
• Doležal, B. (1948): Základní pojmy v učení o kontrolních metodách. Brno, 200 s.
• Doležal, B., Korf, V., Priesol, A. (1969): Hospodářská úprava lesů. Celostátní učebnice pro vysoké školy. SZN, Praha, 403 s.
• Plíva, K. (1971): Typologický systém ÚHÚL. Ústav pro hospodářskou úpravu lesů, Brandýs nad Labem, 119 s.
• Plíva, K., Žlábek, I. (1986): Přírodní lesní oblasti ČSR. SZN, Praha, 316 s.
• Plíva, K., Žlábek, I. (1989): Provozní systémy v lesním plánování. SZN, Praha, 224 s.
• Plíva, K. (2000): Trvale udržitelné obhospodařování lesů podle souborů lesních typů. ÚHÚL, Brandýs nad Labem, 214 s.
• Lenoch, J. (2014): Dějiny lesního hospodářství a dřevozpracujícího průmyslu. Skripta, Mendelova univerzita v Brně. Online: https://web2.mendelu.cz/inobio/html/skripta/Dejiny_lesniho_hospodarstvi_a_drevozpracujiciho_prumyslu_2014_03_31.pdf.
• Kadavý, J. (2011): Technologie zpracování LHP. Mendelova univerzita v Brně.
• Mansfeld, V., Hruška, L. (2013): Kritéria a indikátory oblastních plánů rozvoje lesů. Lesnická práce 92/10, 654–656.
• Mansfeld, V., Hruban, R. (2015): Oblastní plány rozvoje lesů a jejich význam. Lesnická práce 94/5, 322–324.
• Vyhláška č. 83/1996 Sb., o zpracování oblastních plánů rozvoje lesů a o vymezení hospodářských souborů.
• Vyhláška č. 298/2018 Sb., o zpracování oblastních plánů rozvoje lesů a o vymezení hospodářských souborů.
• Zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon).
• Tereziánské lesní řády pro Čechy (1754), Moravu (1754) a Slezsko (1756).
• Národní zemědělské muzeum (2018): Lesnictví. Sto let lesnictví v Československu. Praha. Online: https://www.nzm.cz/file/926fff2e0c9eba33aafd8219e56043e9/1023474/lesnictvi web100let.pdf.
• Národní lesnický institut: Historie ÚHÚL/NLI. Online: https://nli.gov.cz/historie-ustavu/.
• Vesmír (2005): 70 let Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse nad Labem. Online: https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2005/cislo-5/70-let-ustavu-pro-hospodarskou-upravu-lesu-brandyse-nad-labem.html.
• Vrška, T., Hort, L., Adam, D., Odehnalová, P., Horal, D., Šamonil, P. (2009): Historické změny stavu lesů na území ČR. Dostupné z: https://palivec.entu.cas.cz/~cizek/clanky/Lesn�Restaurace.pdf.
• SVOL: Vývoj nestátních lesů v českých zemích. Online: https://www.svol.cz/pro-verejnost/vyvoj-nestatnich-lesu-v-cs-zemich.
• VÚLHM: Historie útvaru Ekologie lesa. Online: https://www.vulhm.cz/o-ustavu/seznam-utvaru/ekologie-lesa/historie-utvaru-ekologie-lesa/.
• Lesnická práce (2004): Hospodářská úprava lesů u LČR. Online: https://www.lesprace.cz/casopis-lesnicka-prace-archiv/rocnik-83-2004/lesnicka-prace-c-4-04/hospodarska-uprava-lesu-u-lcr.
• Dobrovolný, L.: Historie lesnického hospodaření a vývoj druhové skladby na ŠLP Křtiny. Online: http://slpkrtiny.cz/wp-content/uploads/2021/03/Historie-LH-a-vyvoj-druh.-skl.-na-SLP_Dobrovolny.pdf.
• Environment & Society Portal: Hans Carl von Carlowitz and Sustainability. Online: https://www.environmentandsociety.org/tools/keywords/hans-carl-von-carlowitz-and-sustainability.
• Environment & Society Portal: Hartig’s Instructions for the Taxation of Forests. Online: https://www.environmentandsociety.org/tools/keywords/hartigs-instructions-taxation-forests.
• FAO (2013): 300 years of sustainable forestry. Online: https://www.fao.org/4/i3364e/i3364e.pdf.

Poznámka ke zdrojům: V odborné literatuře se objevuje rozkolísané pojmenování soustavy lánové (česky též psané jako „lanová“) i dílčí spory o roli J. F. Schmidta a G. L. Hartiga při formulaci soustavy staťové. V textu je proto preferována opatrná formulace, která tyto rozdíly nesnímá z bedlivějšího pohledu, ale ani je neabsolutizuje.