Vznik Československa v říjnu 1918 spustil jeden z největších přesunů půdy ve střední Evropě 20. století. Necelý rok po vyhlášení republiky přijal nový stát zákon, který umožnil zabrat velké pozemkové majetky – a pro lesy to znamenalo zásah, jehož důsledky jsou v mapě vlastnictví patrné dodnes. Východní Morava a navazující Slezsko byly v tomto ohledu mimořádně pestré: v krátkém pásu od Chřibů přes Pomoraví, Bílé Karpaty, Hostýnské a Vsetínské vrchy až po Beskydy se potkávaly državy Lichtenštejnů, olomouckého arcibiskupství, Habsburků, regionálních hraběcích rodů, průmyslníků i tisíců drobných vlastníků.
Pozemková reforma se často popisuje jako rozdělení panské půdy mezi bezzemky. U lesů je ale příběh složitější. Pole se skutečně parcelovala mezi rolníky, legionáře, obce a zbytkové statky. Velké lesní komplexy však stát většinou nerozdrobil. Považoval je za strategický majetek, zdroj dřeva, prostor obrany i základ budoucí státní lesnické správy. Právě proto reforma nevytvořila jen novou sociální mapu venkova, ale také novou mapu československého lesnictví.
Pozemková reforma jako dokončení převratu
Po první světové válce se mladá republika ocitla pod tlakem, který byl současně sociální, národní i symbolický. Velká část půdy a zejména rozsáhlé lesní komplexy patřily šlechtickým rodům, církevním institucím a bývalé panovnické rodině. Tato držba nevznikla náhodně. Navazovala na pobělohorskou konfiskaci, na svěřenské a fideikomisní vazby, na dědické strategie šlechty a na dlouhou tradici velkostatkového hospodaření. Statistiky z konce 19. století ukazují koncentraci, kterou si dnešní čtenář představuje jen obtížně: v Čechách spravovalo několik desítek fideikomisů statisíce hektarů, na Moravě leželo pod podobným režimem více než 177 tisíc hektarů půdy.
Politickým motorem reformy se stala především Agrární strana v čele s Antonínem Švehlou. Jeho tvář dodnes najdeme na památníku pozemkové reformy v Měníně u Brna – jednom z mála hmatatelných veřejných připomenutí tohoto obřího majetkového zásahu. Reforma měla posílit malého a středního zemědělce, oslabit velkostatek a zároveň dát státu do rukou část krajiny, kterou pokládal za strategickou. U lesů byl tento motiv obzvlášť silný: dřevo bylo surovinou pro průmysl, železnice, doly, armádu i stavebnictví a velké lesní celky měly význam, který přesahoval lokální hospodaření.
Z lesnického hlediska však reforma nebyla jen osvobozujícím krokem. Velké šlechtické a církevní majetky patřily často k nejlépe organizovaným lesním hospodářstvím v zemi. Lichtenštejnská ústřední správa v Olomouci, arcibiskupské ředitelství statků v Kroměříži nebo schwarzenberské správy v jižních Čechách měly odborný personál, vlastní archivy, dlouhodobé plány, taxátory a infrastrukturu, kterou drobný vlastník nikdy mít nemohl. Reforma proto zároveň přerušovala kontinuitu starých dominií a nutila stát, aby vytvořil vlastní aparát schopný převzít rozsáhlé lesní celky bez jejich rozvratu.
Zákony, úřady a lesy: jak se z politického hesla stal systém
Základním kamenem byl zákon č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového, přijatý 16. dubna 1919. Za velký pozemkový majetek pokládal soubor nemovitostí jednoho vlastníka přesahující 150 hektarů zemědělské půdy nebo 250 hektarů půdy celkové. Jakmile vlastník tuto hranici překročil, stát mohl majetek prohlásit za zabraný. Nešlo ještě o automatické vyvlastnění každého hektaru, ale o otevření cesty k tomu, aby stát s majetkem dál nakládal.
Na záborový zákon navázal přídělový zákon č. 81/1920 Sb. Ten určoval, komu a jak se bude zabraná půda přidělovat. Vlastník mohl žádat o propuštění části majetku ze záboru – v běžném režimu šlo až o 500 hektarů, nikoli o povinné minimum, ale o horní mez, kterou mohl stát vlastníkovi ponechat. V praxi se proto nejednalo o jednoduché „všechno nad 250 hektarů pryč“. Každý velkostatek se rozebíral podle hospodářské provázanosti, politického tlaku, místní poptávky po půdě a zájmů státu.
Zvláštní postavení měla bývalá panovnická rodina. Záborový zákon počítal s možností převzetí majetku příslušníků habsbursko-lotrinského rodu bez náhrady, konkrétní právní rámec však přinesl až zákon č. 354/1921 Sb., o převzetí statků a majetku připadlých podle mírových smluv československému státu. Týkal se mimo jiné majetku bývalé rakousko-uherské panovnické rodiny. Pro jihovýchodní Moravu to znamenalo přechod panství Holíč–Hodonín a navazujících majetků do rukou státu bez klasického přídělového řízení.
Celý proces řídil Státní pozemkový úřad, zřízený roku 1919. Vedl evidenci zabraného majetku, jednal s vlastníky, připravoval převzetí, určoval ceny, řešil příděly a dohlížel i na přechodné období, kdy původní majitel ještě hospodařil, ale už nemohl s majetkem volně nakládat. Právě v tomto mezidobí hrozilo u lesů největší riziko: vlastník, který tušil, že o les přijde, mohl být v pokušení těžit víc, než odpovídalo dlouhodobému hospodaření.
Proto je pro lesy klíčový i zákon č. 37/1928 Sb., o zatímní ochraně lesů, a navazující vládní nařízení č. 97/1930 Sb. Zákon zpřísnil dohled nad hospodařením a ukotvil povinnost lesních hospodářských plánů pro lesy nad 50 hektarů. Byl reakcí na obavy z drancování, ale také na rychle se měnící vlastnické poměry. Vytvořil společný rámec pro stát, obce, církevní instituce i soukromé vlastníky a pomohl převést starší velkostatkovou hospodářskou úpravu lesů do modernějšího státního systému.
Od panské držby ke státním lesům
Reforma se v terénu neodehrála najednou. Formální zábor mohl nastat brzy, ale skutečné převzetí často přišlo až po několika letech. Nejdřív se majetek zapsal, posoudil a omezil v dispozicích. Potom se řešilo, co se propustí původnímu majiteli, co se rozdělí drobným žadatelům a co převezme stát. U polí bylo rozhodování politicky viditelnější: bezzemci, malorolníci, obce, družstva a legionáři žádali konkrétní pozemky. U lesů se stát častěji rozhodoval technicky: má se kompaktní revír rozbít, nebo ponechat jako funkční celek?
Odpověď byla většinou druhá. Z celkového záboru asi 4 milionů hektarů tvořily více než dvě třetiny nezemědělské plochy – zejména lesy, louky a neproduktivní horské pozemky. Skutečně přiděleno bylo přibližně 1,8 milionu hektarů, včetně majetku ponechaného státu. Výsledkem nebylo prosté rozparcelování krajiny, ale posílení státního vlastnictví. Do roku 1931 připadlo státu přes 400 tisíc hektarů převážně lesní půdy a pozdější reorganizace státních lesů už pracovaly s majetkem přesahujícím milion hektarů.
Nová státní lesní půda se proto stala příčinou vzniku Československých státních lesů a statků. Vznikaly nové správy, ředitelství a polesí, často navazující na staré velkostatky: lichtenštejnské komplexy v Pomoraví a na střední Moravě, arcibiskupské revíry v Hostýnských vrších a Beskydech, habsburské lesy na Hodonínsku či salmovské lesy na Drahanské vrchovině. Staré panské kanceláře, lesovny a taxátorské elaboráty se tak nestaly jen archivní památkou. V mnoha případech tvořily základ, na němž stát začal stavět vlastní lesnickou správu.
Hlavní vlastníci: kdo držel lesy před reformou
Největším soukromým vlastníkem lesů na Moravě byli Lichtenštejnové. Jejich ústřední lesní správa sídlila v Olomouci a koordinovala rozsáhlou síť revírů od Břeclavi přes střední Moravu až po Jeseníky. K lichtenštejnskému světu patřily lužní lesy kolem Lednice a Valtic, spojené panství Bučovice–Ždánice i severomoravské majetky kolem Úsova a Rudy nad Moravou. V roce 1903 vyhlásil kníže Jan II. z Lichtenštejna Lichtenštejnský prales mezi Šerákem a Keprníkem a v roce 1909 vyčlenil na svém panství Uherský Ostroh k ochraně také pralesní porosty na Velké Javořině v Bílých Karpatech. Tyto dvě lokality se tak řadí k nejstarším rezervacím na Moravě a ve Slezsku. Pozemkovou reformou přišel rod podle dostupných odhadů přibližně o dvě třetiny československé držby. Spor o lichtenštejnské majetky měl navíc diplomatickou rovinu: Československo se zdráhalo uznat Lichtenštejnsko jako suverénní stát mimo jiné proto, aby si nezkomplikovalo provádění reformy. K uznání došlo až v roce 1938, kdy už byla reforma na lichtenštejnských statcích v zásadě uzavřena.
Druhým velkým hráčem bylo olomoucké arcibiskupství. Jeho statky spravované z Kroměříže zasahovaly do Chřibů, Hostýnských vrchů, Beskyd i dalších oblastí. Podle dnešních přehledů Arcibiskupských lesů a statků Olomouc bylo v první republice k záboru určeno více než 46 tisíc hektarů arcibiskupské půdy, ale většinu lesní půdy se podařilo před parcelací uchránit. Nejcitelnější ztráty postihly především zemědělské pozemky – přes 4 500 hektarů, tedy více než 80 % zemědělské půdy. Lesní majetek byl zasažen méně než u řady šlechtických rodů. I proto je třeba o arcibiskupských lesích mluvit spíše jako o kombinaci záboru, vyjednávání a kontinuitního hospodaření než jako o prostém zestátnění.
Zvláštní případ tvořily habsbursko-lotrinské majetky. Na jihovýchodní Moravě šlo hlavně o Hodonínsko a panství Holíč–Hodonín, jehož lesní část zahrnovala i Hodonínskou Doubravu. Ta nebyla jen hospodářským lesem, ale starou kulturní krajinou pastevních doubrav, obor a alejí, kde se po staletí kombinovalo dřevo, lov, pastva a sběr steliva. Vzhledem k právnímu režimu majetku bývalé panovnické rodiny přešla tato držba na stát bez náhrady.
Další významnou vrstvu tvořily regionální rody: Berchtoldové v Buchlovicích, Magnisové ve Strážnici, Chorinští ve Veselí nad Moravou, Salm-Reifferscheidtové v Rájci nad Svitavou, Seilern-Aspangové v Lukově a Bystřici pod Hostýnem, Žerotínové v Podbeskydí nebo Larisch-Mönnichové a Wilczkové ve Slezsku. U nich reforma obvykle neznamenala úplné zmizení z krajiny. Často si udrželi zámek, park, část dvorů a menší lesní zázemí, ale přišli o velké bloky půdy, které dříve dávaly jejich panstvím hospodářskou sílu.
Region po regionu: východní Morava a Slezsko pod lupou
Chřiby
Chřiby byly před rokem 1918 lesnatým ostrovem mezi několika velkostatky. Západní část s Buchlovem a Buchlovicemi patřila Berchtoldům, jihovýchodní svahy směrem ke Strážnici a Bzenci navazovaly na magnisovský majetek a severní okraje se dotýkaly arcibiskupských revírů spojených s Kroměříží. Lichtenštejnská držba se do širšího okolí promítala hlavně přes ždánicko-bučovickou doménu.
Reforma zde neproběhla jako jediný velký zábor, ale jako několik souběžných zásahů. Berchtoldové si udrželi Buchlovice s parkem a částí navazujících lesů, zatímco část středních a vyšších chřibských poloh přešla pod stát. Magnisové ztratili část strážnického velkostatku, zejména tam, kde šlo o kompaktnější lesní celky. Okraje Chřibů posílily obecní lesy – například v okolí Salaše, Stupavy či Osvětiman. Krajina si přitom zachovala základní lesnický charakter: dlouhé obnovní doby, dub, buk a starší cestní síť zůstaly, jen nad nimi místo panského ředitelství postupně převzala dohled státní správa.
Pomoraví
Pomoraví mělo jinou logiku. Lužní lesy kolem dolní Moravy a Dyje byly součástí lichtenštejnského světa, který spojoval hospodářství, lov, reprezentaci a krajinářskou tvorbu. Lednicko-valtický areál nebyl jen zámek s parkem, ale celý krajinný systém s rybníky, alejemi, lesy a hospodářskými dvory. Reforma zde postupovala opatrně, protože úplné rozbití celku by poškodilo kulturní i vodohospodářskou hodnotu území. Zámecké areály a parková jádra zůstaly, ale významná část lesního zázemí přešla pod státní správu.
Na středním Pomoraví byla situace pestřejší. Výraznou stopu zde zanechal lichtenštejnský velkostatek Uherský Ostroh, který propojoval rovinaté Pomoraví s hřebeny Bílých Karpat a z něhož stát během reformy rovněž převzal rozsáhlé lesní celky. Hodonínská Doubrava a navazující habsburské majetky přešly na stát zvláštním režimem zákona č. 354/1921 Sb. Ve Veselí nad Moravou zasáhla reforma velkostatek Bedřicha Chorinského. Malé obecní a sedlácké lesy v okolí Petrova, Vnorov či Tvarožné Lhoty sice zůstaly mimo zábor, ale ocitly se v novém sousedství státních lesů. Dřívější vazba na zámek se postupně měnila ve vztah ke státní lesní správě.
Bílé Karpaty
Bílé Karpaty se lišily od velkých lesních dominií Chřibů, Pomoraví nebo Beskyd. Jejich vlastnická struktura byla roztříštěnější a silněji propojená s pasekářskou a pastvinnou tradicí. Neexistoval zde jediný dominantní rod s desítkami tisíc hektarů souvislého lesa. Majetek držely středně velké velkostatky, církevní instituce, obce a velký počet drobných vlastníků. Právě proto se reforma projevila spíše mozaikovitě: někde posílila stát, jinde obecní lesy, jinde pouze právně stabilizovala starší držbu.
Důležité je opravit jednu věc: jižní a východní okraj Valašska nelze jednoduše označovat za lichtenštejnský majetek. Pro Vsetínsko a navazující valašské území byl podstatný velkostatek Vsetín, nikoli lichtenštejnská doména. Významnou lichtenštejnskou državou v Bílých Karpatech však bylo výše zmíněné panství Uherský Ostroh zasahující až k moravsko-slovenskému pomezí, kde kníže Jan II. z Lichtenštejna již roku 1909 založil pralesní rezervaci na Velké Javořině. Celkově však v Bílých Karpatech reforma neznamenala jen jeden lichtenštejnský příběh, ale spíše souběh menších převodů, obecních lesů a drobné držby. Dlouhodobý dopad měl spíše ústup tradiční pastvy a postupné zarůstání části luk a pastvin. To je proces, který naplno vyvstal až ve 20. století a jehož pozdějším vyústěním byla ochrana květnatých luk Bílých Karpat a vyhlášení CHKO v roce 1980.
Hostýnské vrchy
Hostýnské vrchy byly jedním z klíčových lesních území olomouckého arcibiskupství. Arcibiskupská správa zde vybudovala síť polesí, hájenek, svážnic a také Rajnochovickou lesní železnici. Ta vznikla v letech 1904–1906, do provozu byla uvedena roku 1905 a definitivně skončila 25. června 1921. Původní projekt počítal s delší tratí, v terénu pod Kelčským Javorníkem však vznikla přibližně 9,6 kilometru dlouhá dráha. Její lokomotiva, vozy a kolejivo byly po zrušení prodány arcibiskupskému lesnímu úřadu v Ostravici pro lesní železnici v Bílé.
U Hostýnských vrchů je nutné zdůraznit kontinuitu. Reforma sice arcibiskupské hospodářství zasáhla, ale většinu lesní půdy arcibiskupství uhájilo. Stát převzal jen část majetku, zatímco odborný personál, hospodářské plány a provozní kultura se v mnoha ohledech udržely. Právě proto Hostýnské vrchy nepředstavují obraz rozvráceného panství, ale spíše příklad, kde se starší církevní lesnická tradice postupně přizpůsobovala novému státnímu rámci.
Vsetínské vrchy
Vsetínsko má zcela jiný příběh. Velkostatek Vsetín byl od roku 1857 v rukou belgické společnosti Société civile de Wsetin à Bruxelles, která jej pojala hlavně jako zásobárnu dřeva. Belgická těžařská éra zanechala v krajině hluboké stopy: intenzivní těžbu, pily, sklárny, holiny a rychlé proměny horských lesů. Roku 1890 koupila velkostatek rodina Thonetů, známá výrobou ohýbaného nábytku. Pro ni bylo Valašsko logickou surovinovou základnou: bukové dřevo zde stálo za průmyslem, který proslavil židle značky Thonet po celé Evropě.
Pozemková reforma se na Vsetínsku propojila s hospodářskou krizí. Když se na přelomu 20. a 30. let začal řešit zábor vsetínského velkostatku, Theodor Thonet reagoval omezením výroby ve vsetínské továrně. V červenci 1930 bylo propuštěno kolem dvou set dělníků a část z nich byla vypovězena i z firemních bytů. Šlo o sociálně výbušnou událost, která ukazuje, že pozemková reforma nebyla jen „přepis vlastnictví“ v úředních knihách, ale zásah do života měst, továren a dělnických rodin. Roku 1938 prodali Thonetové zbytky velkostatku Marii Baťové a Tomáši Baťovi mladšímu za 6 970 000 Kč; šlo o 1 354 hektarů, z toho 1 346 hektarů lesa.
Druhým valašským důsledkem byla stabilizace pasekářské držby. Mnoho drobných vlastníků získalo jistější právní vztah k pozemkům, které jejich rodiny užívaly po generace. Vsetínské vrchy tak zůstaly vlastnicky mimořádně pestré: centrální hřbety a větší lesní bloky stály proti mozaice drobných pasek, údolních políček a soukromých lesíků. Tato mozaika dodnes patří k základním znakům valašské krajiny.
Moravskoslezské Beskydy
Beskydy byly na přelomu 19. a 20. století mozaikou arcibiskupských lesů, majetků Těšínské komory, menších šlechtických držeb a průmyslových zájmů. Moravská část kolem Bílé, Ostravice, Čeladné a Frýdlantu nad Ostravicí byla silně spojena s olomouckým arcibiskupstvím. Slezská a východní část navazovala na Těšínskou komoru, tedy majetek bývalé císařské rodiny, který po roce 1918 přešel do československých rukou.
Beskydská lesní doprava byla technicky vyspělá. V Bílé fungovala lesní úzkokolejka navázaná na horskou trať Ostravice–Bílá, jejímž smyslem bylo dostat dřevo z těžko přístupných „zadních hor“ k pilám a železnici. Reforma zde posílila stát jako velkého vlastníka a správce. Zároveň ale neznamenala okamžitý konec arcibiskupské tradice; podobně jako v Hostýnských vrších se část odborného provozu přenesla do nových vlastnických poměrů. Beskydy se tak staly jedním z míst, kde se nejzřetelněji potkává staré velkostatkové lesnictví s moderní státní správou a pozdější ochranou přírody.
Podbeskydí a Ostravsko
Podbeskydí mezi Hranicemi, Novým Jičínem, Frenštátem a Frýdkem-Místkem bylo přechodovou krajinou mezi zemědělským podhůřím, městským průmyslem a horským lesem. Lesní majetek zde nedržel jediný dominantní vlastník, ale řada středních statků, církevních fondů, obcí a soukromníků. Reforma proto postupovala v menším měřítku, ale zasáhla mnoho míst najednou. Část lesů připadla státu, část obcím a část zůstala v soukromých rukou.
Ostravsko představovalo zvláštní případ. Les zde nebyl hlavním bohatstvím krajiny – tím bylo uhlí a průmysl. Přesto měly lesy význam pro doly, hutě, důlní dříví, příměstskou rekreaci i hygienu aglomerace. Larisch-Mönnichové, Wilczkové a další vlastníci spojovali lesy s průmyslovým zázemím. Reforma tu proto nepřinesla obrovské převody srovnatelné s Beskydy, ale posílila myšlenku, že les v průmyslovém regionu není jen soukromý zdroj dřeva. Je také veřejný prostor a ochranný prvek krajiny.
Bilance: komu reforma vzala a co vytvořila
Největší ztráty nesly rody s rozsáhlými, historicky koncentrovanými majetky. Lichtenštejnové ztratili přibližně dvě třetiny československé držby. Habsburkové přišli o majetek prakticky okamžitě a bez náhrady. Řada regionálních rodů přišla o tisíce hektarů, ale udržela si sídla a menší hospodářské celky. Církevní instituce byly zasaženy nerovnoměrně: olomoucké arcibiskupství ztratilo citelně zemědělskou půdu, avšak většinu lesní držby v první republice uchránilo.
Náhrady byly pro původní vlastníky sporným tématem. Reforma nebyla ve většině případů prostou konfiskací: za převzatý majetek se platilo, ale podle úředních cen a postupně. Noví nabyvatelé získávali půdu za podmínek výhodnějších než na volném trhu, původní vlastník však často dostal méně, než by odpovídalo skutečné tržní hodnotě. V lesích byly spory ještě složitější – nešlo jen o půdu, ale o zásobu dřeva, cesty, budovy, myslivost, pily, živý inventář a o hodnotu plánovaného hospodaření.
Reforma také nevytvořila venkovský ráj malých vlastníků tak jednoznačně, jak slibovala. Novější hospodářské studie upozorňují, že značná část půdy neskončila u nejchudších bezzemků, ale u středních a silnějších hospodářů, zbytkových statků, obcí a státu. U lesů to platí dvojnásob. Stát se stal jedním z hlavních vítězů reformy, protože převzal rozsáhlé lesní komplexy a mohl z nich vytvořit páteř veřejného lesnictví.
Lesnické dědictví reformy
Z lesnického hlediska byla první pozemková reforma paradoxní. Na jedné straně rozbila stará dominia, oslabila šlechtické a církevní správní systémy a v některých menších lesích vedla k horšímu hospodaření. Na straně druhé zachovala velké lesní celky před úplným rozparcelováním a umožnila vznik silného státního lesnického aparátu. Hospodářská úprava lesů, povinné plány, odborný dohled a pozdější typologické myšlení tak nevznikly proti starému velkostatkovému lesnictví, ale často přímo z něj vyrůstaly.
Nejlépe je to vidět v kontinuitě personálu a plánů. Mnozí lesníci vychovaní na panských nebo církevních majetcích přešli do státní služby. Staré elaboráty se opisovaly, doplňovaly a překlápěly do nových plánů. Cesty, lesovny, školky, železnice i hranice polesí často přežily změnu vlastníka. Reforma tedy nebyla ostrým řezem, po němž by začalo všechno od nuly. Byla spíš velkým přeuspořádáním, které starší odbornou kulturu vtáhlo do služeb nového státu.
Dopad měla i na ochranu přírody. Některá chráněná území vznikla už před reformou z iniciativy osvícených vlastníků, například Lichtenštejnský prales na Šeráku a Keprníku. Po reformě ale stát získal možnost rozhodovat o velkých lesních blocích s ohledem na veřejný zájem. Ochrana přírody, vodní režim, rekreace a protierozní funkce se postupně stávaly součástí debaty o tom, k čemu les vlastně je. V tom je reforma překvapivě moderní: otevřela otázku, zda les patří jen tomu, kdo jej vlastní, nebo i společnosti, která od něj očekává vodu, stín, dřevo, zvěř, krajinu a paměť.
Závěr u kraje pasečné stěny
Když dnes člověk prochází Chřiby, Hostýnskými vrchy, Bílými Karpatami, Vsetínskými vrchy nebo Beskydami, hranice první pozemkové reformy v terénu většinou nepozná. Nejsou vyryté do kůry stromů ani vyznačené na turistických mapách. Přesto tam jsou. V liniích polesí, v polohách státních lesů, v obecních majetcích, v pasekářské mozaice, v archivech hospodářských plánů i v lesních cestách, které kdysi stavěli Lichtenštejnové, arcibiskupství, Thonetové nebo státní správa.
První pozemková reforma nebyla bezchybný sociální zázrak ani prostá loupež na šlechtě. Byla to velká a nerovnoměrná operace, která spojila ideály, politiku, národní emoce, odborné lesnictví a tvrdé hospodářské zájmy. Některé sliby nesplnila, některé majetkové křivdy vytvořila, jiné starší nerovnosti zmírnila. V lesích však zanechala stopu mimořádně trvalou: právě ona položila základ tomu, že velká část moravských a slezských lesů začala být chápána jako veřejný, dlouhodobě plánovaný a odborně spravovaný prostor.
Literární zdroje
Videa (YouTube)
https://edu.ceskatelevize.cz/video/15536-pozemkova-reforma-1919 – ČT edu: Pozemková reforma 1919.
https://www.youtube.com/results?search_query=pozemková+reforma+1919 – Vyhledávací rozcestník k tématu první pozemkové reformy.
https://www.youtube.com/results?search_query=Lichtenštejnové+majetek+Česko – Vyhledávací rozcestník k tématu lichtenštejnských majetků.
https://www.youtube.com/results?search_query=arcibiskupská+lesní+železnice+Rajnochovice – Záznamy a rekonstrukce arcibiskupské lesní železnice v Rajnochovicích.
Zdroje a literatura
Zákon č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového. Dostupné online: https://www.aspi.sk/products/lawText/1/1115/86/2/zakon-c-215-1919-sb-o-zabrani-velkeho-majetku-pozemkoveho/zakon-c-215-1919-sb-o-zabrani-velkeho-majetku-pozemkoveho
Zákon č. 81/1920 Sb., přídělový zákon. Dostupné online: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1920-81
Zákon č. 354/1921 Sb., o převzetí statků a majetku, připadlých podle mírových smluv československému státu. Dostupné online: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1921-354
Zákon č. 37/1928 Sb., o zatímní ochraně lesů. Dostupné online: https://www.aspi.cz/products/lawText/1/4560/1/2/zakon-c-37-1928-sb-o-zatimni-ochrane-lesu/zakon-c-37-1928-sb-o-zatimni-ochrane-lesu
Vládní nařízení č. 97/1930 Sb., kterým se provádí zákon o zatímní ochraně lesů.
LENOCH, Jiří. Dějiny lesního hospodářství a dřevozpracujícího průmyslu. Brno: Mendelova univerzita, 2014. Dostupné online: https://web2.mendelu.cz/inobio/html/skripta/Dejiny_lesniho_hospodarstvi_a_drevozpracujiciho_prumyslu_2014_03_31.pdf
DOLEŽALOVÁ, Antonie. A stolen revolution. The political economy of the land reform in interwar Czechoslovakia. Scandinavian Economic History Review, 2021. Dostupné online: https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/03585522.2021.1984295
Pozemková reforma v období první ČSR. Diplomová práce, Univerzita Karlova. Dostupné online: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/68058/DPTX_2013_1_11220_0_281795_0_143235.pdf
Pozemková reforma v době první republiky. Univerzita Karlova. Dostupné online: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/47424/150008009.pdf
VOŽENÍLEK, Jan. Pozemková reforma v Československé republice. Praha, 1924. Digitální záznam: https://kramerius.vse.cz/uuid/uuid:e0085dda-800d-4d26-8aea-43611b0c17b6
HORÁK, Ondřej. Meziválečná pozemková reforma a lichtenštejnský dvůr v Pozořicích. Anotace: https://irel.knihovny.cz/Record/anl.ANL01-000966267
Lichtenštejnové, Lichtenštejnsko a Československo ve 20. století. Česko-lichtenštejnská komise historiků. Dostupné online: https://cesko-lichtenstejnskakomisehistoriku.cz/wp-content/uploads/2016/05/Lichtenštejnové, Lichtenštejnsko a Československo ve 20. století.pdf
Expropriations of Liechtenstein Property in Czechoslovakia and the Czech Republic. Dostupné online: https://www.flcz-historikerkommission.com/download_file/view/259/991
NĚMEC, Vít. První pozemková reforma na statcích olomouckého arcibiskupství za Antonína Cyrila Stojana (1921–1923). Studia theologica, 2017. Dostupné online: https://studiatheologica.eu/pdfs/sth/2017/04/15.pdf
Arcibiskupské lesy a statky Olomouc – historie. Dostupné online: https://alsol.cz/o-nas/historie
KAUCKÁ, Kristýna. Osudy velkostatkářských archivů a historických kolekcí při první pozemkové reformě (1918–1938). Paginae historiae 28/1 (2020). Dostupné online: https://www.nacr.cz/wp-content/uploads/2024/02/PH_28_1_2020_Kaucka.pdf
MAŠLAŇ, Lubomír. Lesní hospodářství firmy Baťa. Muzeum regionu Valašsko, 2018. Dostupné online: https://media.muzeumvalassko.cz/mrv/media/data/ostatni/ostatni-maslan-lesy-bata-2018.pdf
Historie lesního majetku. B.F.P., Lesy a statky Tomáše Bati. Dostupné online: https://www.lesybata.cz/o-spolecnosti/historie-lesniho-majetku
Vývoj a fungování města Vsetína v letech první československé republiky. Diplomová práce, Masarykova univerzita. Dostupné online: https://theses.cz/id/ka09ce/Vvoj_a_fungovn_msta_Vsetna_v_letech_prvn_eskoslovensk_rep.pdf
Kdo židli má, bydlí. Muzeum regionu Valašsko. Dostupné online: https://www.muzeumvalassko.cz/novinky/kdo-zidli-ma-bydli
Veselí za první republiky: pozemková reforma z roku 1919 a velkostatek Bedřicha Chorinského. Veselí nad Moravou. Dostupné online: https://www.veseli-nad-moravou.cz/veseli-za-prvni-republiky-pozemkova-reforma-z-roku-1919-a-velkostatek-bedricha-chorinskeho/d-608521
První pozemková reforma a ochrana přírody. Časopis Ochrana přírody, 2025. Dostupné online: https://www.casopis.ochranaprirody.cz/z-historie-ochrany-prirody/prvni-pozemkova-reforma-a-ochrana-prirody/
Šerák–Keprník NPR a Lichtenštejnský prales. Historický spolek Liechtenstein. Dostupné online: https://www.hs-liechtenstein.cz/Serak-Keprnik-NPR.html
Rajnochovická lesní železnice – historie. Spolek Rajnochovická lesní železnice. Dostupné online: https://www.rajnochovicka.cz/uvod/historie
Zrušená trať Ostravice–Bílá. Hrady.cz. Dostupné online: https://www.hrady.cz/technicka-pamatka-zrusena-trat-ostravice-bila
The Landscape of Cooperation – Forty Years of the Bílé Karpaty/White Carpathians Mts. Protected Landscape Area. Ochrana přírody. Dostupné online: https://www.casopis.ochranaprirody.cz/en/on-nature-in-the-czech-republic/the-landscape-of-cooperation/
Moravský zemský archiv v Brně – fondy Velkostatek Bučovice, Velkostatek Buchlovice, Velkostatek Veselí nad Moravou, Velkostatek Hodonín, Arcibiskupská lesní správa Kroměříž (orientačně k pramenné základně).