Publikováno Od Robert Hruban

Každý strom má své řemeslo

Dřevo bylo po staletí základní surovinou celé jihovýchodní Moravy. Nestačí ale říct jen „dřevo“ – tesař z Valašska si nevybíral kmen nahodile, bednář ze Slovácka nezacházel se smrkem stejně jako stolař z Těšínska s dubem. Každá dřevina měla svou povahu, svůj charakter a svůj příběh v řemeslné tradici. A právě schopnost číst les – vědět, jaký strom se hodí na jaký výrobek – byla po generace předávána jako nejcennější znalost.

Stromy na Valašsku – ochránci stavení a míst k zastavení.

Lesy moravských Karpat a jejich dřevinná skladba

Jihovýchodní Morava – kraj, kterému se také říká moravské Karpaty – je ve svém dřevinném složení pozoruhodně rozrůzněný. Horské partie Beskyd a Bílých Karpat byly od středověku pokryty jedlobučinami: lesem, kde dominovaly buk lesní a jedle bělokorá, místy s příměsí javoru klenu, jilmu a jasanu. Nižší polohy a sušší svahy Slovácka přecházely do doubrav a habrových lesů, kde vedle dubu zimního a letního rostl habr obecný, jasan ztepilý a lípa srdčitá. Podél řek – Moravy, Bečvy, Olše – se táhly luhy s olší lepkavou, vrbami a topoly. Těšínské Slezsko, Ostravsko či Bzenecko-Hodonínsko nabízelo zase kombinaci smíšených lesů s přirozenou borovicí ve vysýchavějších nebo písčitějších polohách.

Tato pestrost nebyla z pohledu řemeslníka luxusem, ale nutností. Žádná jiná surovina té doby nenabízela srovnatelnou šíři vlastností: tvrdost i pružnost, trvanlivost i tvárnost, voňavost i odolnost. Každá dřevina přinášela jiné řešení jiného problému. Středověký řemeslník si to uvědomoval instinktivně – moderní lesník nebo dřevozpracovatel to dnes ověřuje laboratorně, výsledek je ale stejný.

Beskydské jedlobukové lesy.

Smrk: páteř beskydského hospodářství

Smrk ztepilý (Picea abies; lidově smrek, smrček, na Lašsku a Těšínsku také świerk) je dřevinou, která se s beskydským krajem téměř ztotožnila – přestože v původní karpatské přírodě tvořil jen doplněk jedlobučin. Teprve od 18. a zejména 19. století, kdy lesy přešly do rukou šlechtických velkostatků a komorních panství, začalo cílené zalesňování smrkem. Rychlý růst a rovné kmeny dělaly ze smrku ideální zdroj stavebního řeziva, pilaři ho milovali. Velkostatky jako Vsetínské panství nebo pozdější rodina Thonetů, která na Vsetínsku provozovala ohýbané nábytkářství, potřebovaly obrovské množství snadno opracovatelného dřeva a smrk jim ho dával.

V řemeslné praxi se smrk uplatnil zejména tam, kde byla důležitá lehkost a snadná opracovatelnost. Tesaři z Valašska a Lašska z něj stavěli roubené chalupy – dřevěnice – protože smrk se dobře otesával, byl lehčí než buk a v suchém prostředí se nedeformoval. Stoláři používali smrková prkna na výrobu větších nádob, kde nebyla nezbytná absolutní těsnost – například na obilní truhly nebo přepravní bedny. Zvláštní kapitolou byl šindel: štípaný ze smrkového nebo jedlového dříví, kterým se pokrývaly střechy dřevěnic a hospodářských stavení po celém Valašsku. Štípání šindele bylo specializované lesní řemeslo, vyžadovalo přesné čtení letokruhů a vybírání kmenů bez suků. Kvalitní šindel vydržel na střeše i dvacet let.

Výroba šindele, zdroj: https://www.sindelezvalasska.cz/vyroba-sindele/
Výroba šindele, zdroj: https://www.sindelezvalasska.cz/vyroba-sindele/

Hudební nástroje byly další doménou smrkového dřeva. Rezonanční smrk – pomalý a pravidelně rostoucí, bez suků – se těžil hlavně ve výškách a sloužil jako materiál pro výrobu houslí a lidových nástrojů. Na Valašsku a v Těšínském Slezsku se houslařství nikdy nerozvinulo do větší průmyslové podoby, ale domácí výroba gajd (dudy), valašských píšťal i prvních smyčcových nástrojů (husle) spoléhala právě na kvalitní smrkové dřevo.

Jedle: dřevina, na kterou se zapomnělo

Jedle bělokorá (Abies alba; lidově jedla, jedlica, jedlička) bývá smrkovým stínem – méně viditelná, méně opěvovaná, přesto pro tradiční řemesla jihovýchodní Moravy naprosto klíčová. Jedlové dřevo je měkčí než smrkové, ale zároveň daleko pružnější a odolnější vůči vlhku zevnitř. Tam, kde by smrk nabobtnal nebo puknul, jedle vydržela.

Tesaři z Beskyd oceňovali jedli především na stropní trámy a podlahy, protože lépe snášela střídání vlhkosti. Dlabaní nádob – misek, korýtek, žlabů pro dobytčí napajedla – se provádělo přednostně z jedlového dřeva, protože nepřenášelo smolnou příchuť a bylo lehčí na opracování dlátem. Z jedlového dřeva se štípaly šindele, a to dokonce kvalitativně přednější než smrkové – jedlový šindel byl odolnější a méně praskal. Zmínky o jedlovém šindeli jako stavební pokrývce se v pramenech ke stavbám na Valašsku a v Beskydech vyskytují opakovaně.

Zvláštní místo měla jedle v historii lodního stavitelství. Beskydské jedle – zejména ty z povodí Vsetínské a Rožnovské Bečvy – se řadily k nejcennějším. Rovné a dlouhé kmeny se využívaly jako stožáry lodí a na výrobu lan (ze smolených jedlových lýkových vláken), přičemž plavení dřeva řekami bylo po celý novověk hlavní dopravní tepnou regionu. Vory pluly z beskydských pil k Moravě a Dunaji a jedlové stožáry nacházely uplatnění v přístavech vzdálených stovky kilometrů.

Jedle v Karlovickém údolí.
Jedle v Karlovickém údolí.

Buk: král tvrdého dřeva a nábytkářů

Buk lesní (Fagus sylvatica; lidově buk, bučka, v nářečním Valašsku búček) je bezesporu nejuniverzálnější dřevinou celé střední Evropy a moravské Karpaty byly jeho přirozenou domovinou. Jedlobučiny pokrývaly velkou část Bílých Karpat, Hostýnských vrchů, Javorníků i Beskydy. Bukové dřevo je tvrdé, houževnaté a nesmírně pevné v ohybu – vlastnosti, které ho předurčovaly pro nejnáročnější řemeslné aplikace.

Ohýbaný nábytek firmy bratří Thonetů, která od poloviny 19. století provozovala továrny ve Vsetíně a v Bystřici pod Hostýnem, stál a padal s dostupností bukového dřeva. Thonetova technologie ohýbání parním způsobem vyžadovala dřevo s rovným vláknem bez suků, a bukové kmeny z valašských lesů tuto podmínku splňovaly výjimečně dobře. Z vsetínského Thonetova závodu vycházely kavárnenské židle do celého světa – a za každou z nich stál konkrétní buk z beskydského svahu.

Kolářství – výroba kol pro vozy – bylo dalším oborem, kde buk neměl konkurenci. Loukotě kol, tedy zakřivené části ráfku, se ohýbaly z bukového dřeva ve specielních formách; po vysušení si tvar udržely dokonale. Tato řemeslná znalost se na Valašsku a v okolí Uherského Brodu udržela až do příchodu průmyslové výroby.

Bukové dřevo se využívalo i na výrobu nástrojů – topůrka seker a kladiv, součásti pluhů a vozů, dřevěné lžíce a kuchyňské nádobí. Přirozenou bílou barvu a hladký povrch si zachovávalo i po letech používání, nebarvilo potraviny a nevydávalo zápach – pro kuchyňské předměty ideální vlastnosti. Putyru (valašský název pro dřevěnou nádobu na mléčné výrobky) a různé formy na tvaroh a máslo dělali řemeslníci přednostně z buku nebo javoru.

Buk lesní (Fagus sylvatica).
Buk lesní (Fagus sylvatica).

Dub: dřevina pevnosti a trvanlivosti

Dub zimní (Quercus petraea) a dub letní (Quercus robur) – v lidovém jazyce na Slovácku a Valašsku zpravidla bez rozlišení druhu prostě dúb nebo dub – nebyly typickými zástupci beskydských lesů. Jejich přirozenou doménou byly pahorkatiny Slovácka, teplejší polohy v okolí Uherského Hradiště, Zlína, Kroměříže a jižních Bílých Karpat. Na Těšínsku a Ostravsku se dub vyskytoval v říčních nivách a v teplejších pahorkatinách. Ale právě tam, kde dub rostl, byl nepostradatelný.

Bednářství – výroba sudů, beček, kádí a dalších nádob – bez dubu jednoduše nefungovalo. Dubové dřevo je bohaté na třísloviny, které zabraňují růstu bakterií a plísní, a zároveň propouští vzduch v takové míře, která je pro zrání vína nebo kvašení zelí naprosto ideální. Velké vinařské obce Slovácka – Mutěnice, Strážnice, Velká nad Veličkou – byly centrem bednářského řemesla, protože víno a dub k sobě patřily odnepaměti. Tesaři ze Slovácka osazovali dubové trámy a prahy do venkovských stavení, kde měly vydržet stovky let ve vlhkém přízemí. Dub je totiž jednou z mála dřevin, které střídání vlhkého a suchého prostředí nevadí – naopak, s věkem tvrdne a jeho mechanická odolnost se zvyšuje. Proto se dubové prahy, nosné sloupy vinných sklepů a podlahové fošny na Slovácku dochovaly v dobrém stavu i po dvou nebo třech staletích.

Výroba rezonanční skříně lidových nástrojů – houslí, citer, případně varhan – se na dubové dřevo nespoléhala, ale výroba cimbálů a dalších velkých úderných nástrojů ano: nosná konstrukce a rám cimbálu se na Slovácku dělaly z dubového nebo jasanového dřeva, protože musely snést opakované mechanické rázy a přitom si zachovat přesný tvar.

Dub letní v NPR Čertoryje.
Dub letní v NPR Čertoryje.

Jasan a javor: dřeviny elegance a síly

Jasan ztepilý (Fraxinus excelsior; lidově jasaň, jasén, na Slovácku jaseň) a javor klen (Acer pseudoplatanus; lidově klen, klén, v oblasti Javorníků přirozeně javor) tvoří v lesích moravských Karpat menší, ale charakteristicky výraznou složku. Oba se vyskytují v podmáčených roklích, suťových polohách a ve svažitých lesích Bílých Karpat a Javorníků, javor klen pak specificky v horských polohách. Jejich dřevo má jedno společné: mimořádnou pevnost v kombinaci s ohebností a krásnou kresbou letorostů.

V tesařství a stolařství byl jasan ceněn na součásti, kde bylo třeba kombinovat pevnost a pružnost: osy vozů, násady zemědělských nástrojů, rukojetě nástrojů. Stejné vlastnosti ho předurčily pro výrobu luků a – v pozdějším období – lyžařské výzbroje; valašské lyžování se sice rozvíjelo především v 19. a na počátku 20. století, ale jasanové lyže vyřezávané místními sedláky a řemeslníky v Rožnově, na Horní Bečvě nebo v okolí Vsetína byly funkční alternativou tehdy drahého komerčního zboží. Javor klen pak byl surovinou pro výrobu hudebních nástrojů – zejména spodních a bočních desek houslí a viol. Na Valašsku se přirozeně nevyráběly housle průmyslovým způsobem, ale domácí řezbáři a muzikanti znali hodnotu dobrého javorového špalíku.

Pro každodenní potřebu byl javor oblíbenou surovinou na výrobu lžic, misek a talířů. Dřevorubci a pasáci nosili jasanové násady jako samozřejmou výbavu; dřevěné lžíce tesané z javoru nebo lípy se prodávaly na trzích v Uherském Brodě, Vsetíně a Rožnově pod Radhoštěm. Výroba lžic – lžičkářství – patřila k domácím řemeslům, která přinášela venkovské rodině vedlejší příjem.

Nížinný luh v Jihomoravském úvalu (SLT 1L), lokalita: Uherský Ostroh.
V nížinném luhu Jihomoravského úvalu rostou pospolu jasany s duby letními, lokalita: Uherský Ostroh.

Lípa a olše: dřeviny každodennosti

Lípa srdčitá (Tilia cordata; lidově lipa, na Slovácku lipa nebo lipka) je v moravském kulturním povědomí hluboce zakořeněna – ale ne jako dřevo na stavby nebo sudy. Její role byla jiná: řezbáři ji milovali pro mimořádnou vláčnost a homogennost struktury, která umožňuje detailní řezbu bez rizika prasknutí. Lipové dřevo bylo surovinou pro výrobu dřevěných soch, betlémových figurek, masek a obřadních předmětů. Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm uchovává vzácné kusy lipové lidové řezby – Madony, světce, dekorativní prvky interiérů – jako svědectví toho, jak důležitou roli hrála lípa ve výtvarném řemesle regionu.

Loutkářství – výroba marionet a loutkohereckého vybavení – stavělo na lipovém dřevě. Těžší části (torzo těla, hlava) se vyřezávaly z lípy, lehčí klouby z měkčích jehličnanů. Valašské loutkářské rody 19. a počátku 20. století přinesly specifický styl valašské marionetové řezby, který je dnes chápán jako regionální kulturní dědictví.

Olše lepkavá (Alnus glutinosa; lidově olša, na Lašsku jolcha, v těšínském nářečí olcha, olza) je naproti tomu dřevina méně nápadná, ale prakticky nezbytná pro práce ve vlhkém prostředí. Olše roste podél každého beskydského potoka či říčky, a její dřevo má výjimečnou vlastnost: ve vodě prakticky nehnije (pokud je trvale pod vodou), zatímco na vzduchu se čas od času popraskává. Proto se z olšového dřeva vyráběly výpusti a stavby mlýnských náhonů, dřevěné trubky vodovodu (tzv. štoky nebo rúry), části mlýnských kol a spodní trámy studní. Dřeváky (krpce) – dřevěné boty s olšovou podešví, alternativa drahé kůže – byly na Valašsku a Lašsku ještě v 19. století běžnou venkovskou obuví.

Olše u Návsí na Jablunkovsku.
Olše u Návsí na Jablunkovsku.

Dřeviny v pověrách a mýtech: strom jako živá bytost

Lidový svět moravských Karpat vnímal les a jeho stromy zcela jinak než dnešní řemeslník s katalogem vlastností dřeva. Stromy byly živé bytosti se svým charakterem, příznivostí nebo nebezpečím. Tato vrstva vnímání přirozeně ovlivňovala, ze kterého stromu se co dělá – a ze kterého se raději nedělá vůbec nic.

Na Valašsku se také často říkávalo, že „u chalupy má stát strom“. Nebyla to jen ozdoba: strom u domu dával v létě stín a závětří, zlepšoval mikroklima dvora, byl zdrojem užitku (ovoce, někde i listí na krmení či léčivý květ), a v lidové představě současně fungoval jako ochranný „strážce“ stavení – strom, který se s domem „srostl“ a měl odvracet neštěstí. Proto se u chalup vysazovaly lípy, javory, jasany i ovocné stromy podle místního zvyku a praktické potřeby.

Ve Stanovnici.
Krásné údolí se zachovalo ve Stanovnici.

Lípa byla po celé Moravě stromem blahodárným, domácím a chráněným. Sázela se u kapliček, u vchodů do usedlostí, na návsi. Kácet lípu bez dobrého důvodu se nepokládalo za šťastné, a v řadě valašských a slovenských pověstí přináší useknutí lípy nemoc nebo smrt do rodiny. Tato ochranná funkce lípy sahala hluboko do předkřesťanského vnímání přírody a křesťanství ji dokázalo asimilovat – lípy u božích muk a kaplí jsou jejím přímým dokladem.

Bez černý (Sambucus nigra) byl přesným opakem: strom spojovaný s nemocemi, čarodějnicemi a neklidnými dušemi. Ve valašské a slovácké tradici se beze z domu a ze dvora záměrně odstraňovaly, nebo se sázely jen za humny. Z bezového dřeva se nedělalo nic, co přichází do přímého kontaktu s tělem nebo jídlem – pověra říkala, že bez přenáší nemoc toho, kdo ho pokácel. Tato tradiční nedůvěra k bezu kontrastuje s jeho moderním renesančním využitím v lidovém léčitelství a potravinářství (bezový květ, sirup), kde je naopak ceněn.

Dub byl stromem moci a mužské síly. Velké osamělé duby na mezích a kopcích byly cílem nočních procházek pro zajištění odvahy nebo zdraví mužů a chlapců. Na Slovácku se s dubem pojily obřady k zajištění úrody: větve přibíjené na brány polí nebo svazky dubového listí vkládané do stavení. Štípat dubové dřevo – tedy rozbíjet větší kusy na menší – se na některých místech nedělalo o svátcích, protože dub byl stromem „silným“ a mohl se „rozhněvat“.

Janův buk ve Vápenici.
Janův buk ve Vápenici.

Jilm a javor byly v pověrách neutrální – tedy nástroje, s nimiž člověk zacházel bez rituálního náboje. Bříza, naproti tomu, hrála dvojakou roli: v jarních obřadech symbolizovala živost, zdraví a plodnost (metly z březového proutí, máje), ale zároveň se věřilo, že do břízy bije blesk snáze než do jiných stromů, a proto se v bouřce pod břízu nezacházelo.

Borovice a smrk stály blízko světu mrtvých ve středoevropském mytickém vnímání. Zimní zeleň jehličnanů v době, kdy vše ostatní odumírá, je přirozeně spojila s přechodem a posmrtným světem. Z jedlového a smrkového chvojí se na Valašsku aranžovaly pohřební výzdoby a věnce, a tyto tradice – byť transformované do křesťanské symboliky – přetrvávaly do 20. století.

Regionální studie a prameny: co říkají archivy

O dřevinné skladbě a jejím vztahu k řemeslům na jihovýchodní Moravě existuje několik vědeckých a popularizačních prací, které stojí za zmínku. Nejpodrobnější doklad o historické dřevinné skladbě Valašska podává studie Jitky Tkáčikové „K zalesňování na Valašsku“ (Muzeum regionu Valašsko, 2013), která na základě historických pramenů a pylových analýz rekonstruuje, jak les ve středověku a raném novověku vypadal a jak ho hospodaření pozměnilo. Tkáčiková dokumentuje pestrost původního lesa – buk, jedle, javor, habr, smrk, borovice – a ukazuje, jak monotónní smrkové lesy vznikaly teprve záměrným zalesňováním od osvícenství.

Výstava a katalog „Chvála řemesla“ z Rožnova pod Radhoštěm (Jaromír Blecha, Barbora Jarošová, Valašské muzeum v přírodě, 2009) dokumentuje tradiční dřevozpracující řemesla – tesařství, bednářství, kolářství – a systematicky zaznamenává, které dřeviny se pro které výrobky používaly. Je to jeden z nejužitečnějších pramenů pro pochopení vztahu mezi místní dřevinnou základnou a konkrétními výrobky.

Diplomová práce Veroniky Brůžové „Tradiční lidová řemesla se zaměřením na dřevo a kov na Valašsku“ (Slezská univerzita v Opavě, 2022) se věnuje výhradně valašskému regionu a zachycuje i proměny, které nastaly po průmyslovém rozvoji a dnes. Z archivního výzkumu Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně pak pochází materiály k tradičním řemeslům a zpracování dřeva, které jsou součástí stálé expozice v hájence před hradem Malenovice.

Slovácké muzeum v Uherském Hradišti udělilo cenu Vladimíra Boučka řemeslníku Josefu Fryzelkovi za práci se dřevem a výrobu bednářských výrobků (2014), čímž symbolicky potvrdilo kontinuitu bednářského řemesla na Slovácku. V Těšínském Slezsku dokumentuje tradiční řemesla Muzeum Těšínska, kde lipové řezbářství dodnes praktikují mistři z oblasti.

Závěr: dřevo čtené jako text

Pokud se dnes prochází les na Bílých Karpatech nebo v Beskydech, je snadné vidět jen stromy. Řemeslník 16. nebo 18. století viděl totéž místo jako zásobárnu přesně definovaných materiálů: tenhle buk na loukotě, tamta jedle na šindel, osamělý jasanový nálet na topůrka. Les nebyl abstraktní přírodou, byl pracovním prostorem s přesně rozmístěnými zdroji. Tato čtivost krajiny – schopnost dekódovat, co který strom nabízí a na co se hodí – je asi nejpřesnějším obrazem toho, jak žili a pracovali lidé v moravských Karpatech po staletí.

Literární zdroje

Videa (YouTube)

Zdroje a literatura

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *