Armin Popper: exploatátor lesů na Valašsku

Na přelomu 19. a 20. století se o osudech horských lesů jihovýchodní Moravy nerozhodovalo v lesovnách, ale v kancelářích velkoobchodníků s dřevem. Jedním z nich byl baron Armin Popper von Podhrágy, muž s doktorátem z filozofie, poslaneckým mandátem a rodinným majetkem rozprostřeným od Kysuc přes Bytču až do Haliče. Na Valašsku držel dvě panství a jeho způsob těžby vyvolal kritiku regionálních autorů i opakované interpelace valašských poslanců. Jeho příběh dobře ukazuje, jak se v éře průmyslového rozmachu měnil les ze zdroje trvalého výnosu na rychle zpeněžitelnou surovinu.

Z Kotešové do Bytče: rodinné pozadí barona Armina Poppera

Armin Hermann Popper von Podhrágy se narodil 8. září 1860 v Kotešové na severozápadě dnešního Slovenska jako nejmladší syn barona Leopolda Poppera [1, 2]. Rodina, do níž přišel, byla v té době teprve jedno pokolení od chudoby. Jeho otec Leopold (1822–1886) vyrostl v hornouherské obci Hliník nad Váhom v židovské rodině s mnoha dětmi a nevalným majetkem; ve třicátých letech odešel do Pešti, kde se zpočátku živil prodejem otýpek klestí [1]. Právě z tohoto nejdrobnějšího obchodu s dřevem vyrostl jeden z největších dřevařských podniků habsburské monarchie. Leopold si nejprve založil obchod se dřevem v Komárně, po revoluci let 1848–1849, které se zúčastnil jako poručík uherské armády, se vrátil do rodného Hliníku a vybudoval zde velkoobchod se dřevem [1]. Jeho firma rostla spolu s železnicemi a stavebním boomem šedesátých a sedmdesátých let a stala se jedním z hlavních evropských vývozců dřeva; materiál z ní putoval i na stavbu Suezského průplavu [1]. Leopold Popper rovněž jako jeden z prvních podnikatelů monarchie rozpoznal hospodářský potenciál Haliče a investoval do parních pil v této provincii [1].

Společenský vzestup rodiny se odehrával v pečlivě odměřených krocích, které dobře vystihují mechaniku takzvané nové šlechty. Leopold obdržel zlatý Záslužný kříž a později řád Železné korony III. třídy, s nímž měl nárok na rakouský rytířský titul, o který ale nikdy nepožádal [1]. Místo toho zvolil uherskou cestu: listinou z 23. září 1869 byl povýšen do uherského šlechtického stavu s predikátem Popper z Podhrágy, a to výslovně za zásluhy o rozvoj lesního hospodářství a zemědělství, vytvoření několika tisíc pracovních míst a podporu chudého hornouherského obyvatelstva [1]. Erb, který tehdy získal, je pro pochopení rodinné sebeprezentace poučnější než jakýkoli komentář: ve štítě vyrůstá z trojvrší jedle, v černém lemu se vine osm zlatých včel a pod štítem stojí heslo Labore et perseverantia, tedy prací a vytrvalostí [1]. Když v roce 1882 obdržel řád Železné korony II. třídy, požádal už o povýšení do stavu svobodných pánů a listinou ze 16. prosince téhož roku se stal baronem [1]. Zemřel v březnu 1886 v San Remu a byl pohřben v novoklasicistní hrobce na židovském hřbitově v Hliníku nad Váhom, která stojí dodnes [1, 3].

Armin tedy vyrůstal jako baronský syn, ale s vědomím, odkud rodinné peníze pocházejí. Vystudoval právo a humanitní vědy na univerzitách ve Vídni, Budapešti a Heidelbergu a v roce 1884 získal doktorát z filozofie na univerzitě ve Freiburgu prací o orientální politice Napoleona I. v období mezi bratislavským a tylžským mírem [2]. Tato disertace, vydaná pod názvem Über die orientalische Politik Napoleons I., představuje v podstatě jediné doložené dílo, které po něm zůstalo jako po autorovi [1, 2]. Armin nebyl vynálezcem ani technikem; jeho vzděláním byla historie a právo, jeho profesí správa majetku a podnikání. Uherský biografický přehled navíc uvádí, že se roku 1885 stal veřejným společníkem otcovy vídeňské a budapešťské obchodní firmy [25]. Následující rok se oženil s Herminou, rozenou Ritter von Hahn (1861–1938), s níž měl tři děti: syny Lothara a Arthura a dceru Hedwig [1, 2].

S krajinou na obou stranách moravsko-uherské hranice byl spojen po celý život, i když jeho hlavní sídla ležela na východ od bílokarpatského hřebene. S rodinou často pobýval v kaštelu v Žiline-Bytčici a na rodinných majetcích v Bytči [2]. Bytčanské panství, tedy území, kde se rodina původně pohybovala jako drobní obchodníci, si Leopold Popper nejprve v roce 1861 pronajal od Esterházyů a o sedm let později odkoupil; jedním z jeho sídel se tak stal bytčanský zámek se Sobášným (svatebním) palácem, vzácnou renesanční stavbou, kterou nechal po požáru z roku 1856 opravit [1, 4]. Armin tento majetek zdědil a stal se jeho nejvýznamnějším stavebníkem v moderní době [1, 5]. Politicky se pohyboval v uherském prostředí: stal se poslancem uherského sněmu za město Čadca, tedy za oblast, z níž pocházela velká část dřeva, jímž rodina obchodovala [1, 3]. Svému volebnímu obvodu se odvděčoval i symbolicky – například v roce 1890 podpořil rozvoj místního hasičského sboru v Čadci darem slavnostní šerpy, jež se dodnes nachází ve sbírkách Kysuckého muzea [2]. Armin Popper zemřel 19. června 1924 v Budapešti [2].

Rodinné vazby ukazují, jak rychle se dřevařské peníze proměnily v součást středoevropské majetkové elity. Popperovy sestry a bratři se ženili a vdávali převážně do dalších nobilitovaných podnikatelských rodů; jedna ze sester se stala manželkou majitele moravského panství Jevišovice, jiná se provdala do frankfurtské bankéřské rodiny [1]. Arminův starší bratr Berthold Arpád (1857–1929) založil spolu s ním a s německým podnikatelem Friedrichem Juliem Schreyerem parní pilu a hoblovnu, jež nesla jméno Berthold & Armin von Popper & Schreyer, a nedaleko východohaličského města Dolina další velký dřevařský podnik [1]. Tato firma je pro pochopení Arminova hospodaření klíčová: bratři nebyli pouze vlastníky lesů, ale zároveň vlastníky zpracovatelských kapacit, které potřebovaly stálý přítok kulatiny.

Co Armin Popper vlastnil a co po sobě postavil

Majetek, který Arminu Popperovi během života prošel rukama, se skládal ze tří vrstev: z rodinného jádra v okolí Bytče, z podnikatelských závodů na obou stranách Karpat a z moravských panství, která držel jen krátce. Nejstabilnější součástí bylo bytčanské panství, jež zdědil po otci a jež v rodině zůstalo až do doby jeho syna Lothara [1, 4]. K rodinným držbám na severozápadě Uher patřily dále lesy náležející k Lietavskému panství včetně samotného Lietavského hradu a strečnianské panství, které Leopold Popper získal od Esterházyů v roce 1868 spolu s kysuckými lesy [3]. Regionální památkový přehled uvádí mezi popperovskými držbami rovněž Považské Podhradie a panství Strečno s hradem, vídeňský zámek a rozsáhlé pozemky a lesy v Polsku a Uhrách [4]. Rozsah rodinného majetku dokládá i skutečnost, že se Leopold stal patronem patnácti farností, což tehdejší antisemitský tisk ostře komentoval, a že Popperovi byli patrony katolických kostelů na svých panstvích, přičemž zároveň podporovali židovské náboženské obce a darovali pozemek na synagogu a hřbitov v Bytči [1, 4].

Jako stavebník se Armin Popper projevil především v Bytči a v Trenčíně. Pamětní kniha obce Veľká Bytča připisuje jemu výstavbu Nového zámku z roku 1900, dnes budovy okresního úřadu, a rovněž zřízení nemocnice pro epidemické choroby v roce 1905; první parní pilu za zámkem založil ještě jeho otec [5]. Nejznámější Popperovou stavbou je ovšem hotel v Trenčíně. Na místě staršího hostince K červenej hviezde, který přestal odpovídat nárokům rostoucího města, nechal Armin Popper postavit reprezentativní dvoupodlažní hotel; nový podnik pojmenovaný Erzsébet szálló po císařovně Elisabeth, známé jako Sisi, otevřel své dveře 1. ledna 1902 [2, 6]. Hotel se okamžitě stal součástí společenského a kulturního života města, krátce před dvacátým rokem existence byl přejmenován na Hotel Tatra a vlastnictví přešlo na banku; původní jméno Elizabeth se vrátilo až po rekonstrukci v novější době [6]. Investice takového typu měla dvojí smysl. Byla výnosným provozem v rychle rostoucím městě a zároveň veřejným prohlášením, že rodina, která před dvěma generacemi prodávala klest, patří k elitě.

Druhou vrstvu majetku tvořily podniky vázané na dřevo. Kysuce a jejich hlavní město Čadca se na přelomu století staly jedním z nejdůležitějších středisek obchodu s dřevem v celém prostoru mezi Moravou a Uhrami, a Popperovi za tím stáli od začátku. Když v roce 1870 dorazila do Čadce železnice, změnil se prostor u nádraží na obrovský sklad dřeva; už v roce 1873 tam Leopold Popper vybudoval první parní pilu [3]. Poloha nebyla vybrána náhodně: nádraží leželo blízko soutoku Kysuce a Čierňanky, kde se zachytávalo dřevo splavované vodou z obou dolin, a pokud voda nestačila, měli více práce formani se svážením kulatiny na koňských povozech [3]. Sklady dřeva měla firma na řadě míst Uher a Moravy a přístavní sklady dokonce v Hamburku, Terstu a Odese [3]. Hned po pronájmu panství od Esterházyů zřídil Leopold Popper v Čadci lesní úřad; původní budova vyhořela, nová vznikla roku 1904 na význačném místě při cestě do Těšína, na rohu ulice vedoucí k nádraží [3]. Do první světové války vedla v Čadci dokonce Popperova ulice [3]. Armin Popper tak po otci převzal rozsáhlé podnikatelské zázemí: lesní úřad, pily, sklady i obchodní kontakty.

Třetí vrstvou byla moravská panství, která Popper nedržel jako rodové sídlo, ale jen po omezenou dobu. V roce 1899 zakoupil baron Armin Popper od hraběte Kinského rožnovské panství i s pivovarem [7, 8]. O něco později k němu připojil velkostatek Loučka u Valašského Meziříčí, někdejší lenní statek olomouckého arcibiskupství, kde na přelomu století rychle rostl podíl zalesněné půdy [10, 11]. Obě tato panství vlastnil Popper čistě účelově a držel je jen poměrně krátce; na samotné Loučce se do první světové války vystřídalo hned pět majitelů, což samo o sobě signalizuje, že šlo o majetek často měnící ruce [1, 11].

Popperův majetkový vzestup nebyl trvalý a jeho konec je pro celý příběh podstatný. Kysucká regionální publicistika k jeho osobě dodává, že jako hazardní hráč o svůj velký majetek přišel [3]. Kysucké múzeum zároveň připomíná, že Armin Popper postupně rozprodával majetek dvěma podnikatelům, Pickovi a grófovi Valentinovi Ballestremovi, přičemž zápis v pozemkové knize z roku 1913 už uvádí Ballestrema jako vlastníka čadecké budovy [17]. Ballestrem, pocházející ze starého slezského šlechtického rodu podnikajícího s ocelí a uhlím, si v regionu postavil myslivecké kaštely v Oščadnici a v Kuneradu [3, 17]. Poslední kapitolu rodinné držby na severozápadním Slovensku dopsal Arminův starší syn Lothar (1887–1963), který po otci zdědil bytčanské panství, ovšem značně zmenšené první pozemkovou reformou, a po komunistickém převratu přišel o veškerý majetek [1, 4]. Zahynul v září 1963 v Bytči pod koly projíždějícího rychlíku, když omylem vystoupil z osobního vlaku už u návěstidla [1, 3]. Jeho syn Viliam, inženýr, emigroval a zemřel bez potomků [1, 4].

Lesy jako surovina: způsoby držení a správy popperovských lesů

Aby bylo možné posoudit, zda Armin Popper hospodařil kořistnicky, je nutné nejprve porozumět tomu, co vlastně v jeho době znamenalo vlastnit horský les. Až do začátku průmyslové revoluce neměli majitelé panství pro rozsáhlé beskydské lesy velké využití; dřevo se spotřebovávalo na stavby a topení a k tomu stačily porosty v podhůří a na přilehlých svazích [20]. Teprve s rozvojem průmyslu v 18. a zejména v 19. století se les v horách s velkými zásobami dřeva stal skutečně výhodným majetkem [20]. Rozhodující byly tři faktory: dostupnost odbytiště, dostupnost dopravy a právní rámec, který určoval, kolik smí vlastník vytěžit. Popperové vstoupili do hry přesně v momentě, kdy se všechny tři faktory poprvé sešly. Železnice výrazně urychlila cestu dřeva na trh a průmysl v Ostravě, ve Vítkovicích i v podhůří jihovýchodní Moravy zvýšil poptávku po dřevu. Rakouský lesní zákon z roku 1852 zároveň stanovil základní povinnosti vlastníků při hospodaření v lesích [15, 21].

Způsob držení popperovských lesů měl tři podoby, které se v čase prolínaly. První byl nájem, tedy model, jímž rodina začala: Leopold Popper si strečnianské panství s kysuckými lesy nejprve v roce 1862 pronajal a teprve v roce 1868 odkoupil [3]. Nájem měl pro obchodníka s dřevem obrovskou výhodu, protože umožňoval přístup k zásobě dřeva bez vázání kapitálu v pozemcích, ovšem zároveň vytvářel silnou pobídku vytěžit v době nájmu maximum. Druhou podobou bylo přímé vlastnictví velkostatku s vlastní lesní správou; o jejím rozsahu vypovídá zřízení lesního úřadu v Čadci hned po pronájmu panství, tedy ještě dříve, než rodina panství koupila [3]. Lesní úřad zajišťoval správní a provozní zázemí lesního hospodářství a obchodu se dřevem. Třetí podobou byla vertikální integrace. Popperové nevlastnili jen les, ale i parní pily, hoblovny a sklady, takže dřevo procházelo jejich rukama od pařezu až po přístav [1, 3]. Takové propojení vlastnictví lesů, zpracování a prodeje posilovalo ekonomický zájem na plynulém zásobování pil surovinou.

Technika těžby a dopravy určovala, kde bylo možné vlastnit les výnosně a kde nikoli. Ve valašských a kysuckých horách se dřevo dlouho dopravovalo splavováním, tedy volným plavením klád a vázáním vorů na horních tocích, doplněným smykováním po svazích a koňskými potahy [3]. Splavování bylo levné, ale závislé na vodě: fungovalo při jarním tání nebo po vydatných deštích, a jinak muselo dřevo čekat na skladě nebo se svážet dráž [3]. Právě tato závislost vysvětluje, proč se těžba soustřeďovala k tokům a proč se lesy vzdálenější od vody dostávaly do těžby později. Později význam dopravy dřeva převzaly železnice. Z Čadce vedla od roku 1884 trať do Skalitého a Zwardoně, roku 1914 se přidala trať do Makova a v letech 1915–1918 se stavěla úzkorozchodná lesní železnice z Oščadnice přes Krásno do Vychylovky-Chmúrné. Tyto tratě usnadnily odvoz dřeva z kysuckých lesů; úvraťová lesní železnice vznikala už v době, kdy se někdejší popperovské majetky měnily [3, 18].

Hospodářský význam lesa pro majitele lze vyčíst ze sociální struktury, kterou vytvářel. Kysucké lesy a jejich dřevo zabezpečovaly svým majitelům velké příjmy, zatímco těžkou prací se u dřeva živili místní formani svážející kulatinu, pracovníci na pilách a především dřevorubci v lese, kteří vykonávali nejtěžší a nejnebezpečnější práci [3]. Regionální hodnocení této epochy je střízlivé a kritické: obchodníci s kysuckým dřevem investovali ze svých zisků přímo v regionu jen velmi málo, a z první velké vlny těžby zůstaly jako osamělé památníky kaštel v Oščadnici, stopy budovy lesního úřadu v Čadci a vzácný zbytek Kysucké lesní železnice ve skanzenu ve Vychylovce [3, 18]. V moravských Karpatech přitom intenzivní těžba a nevhodně provedené holoseče prokazatelně zvyšovaly riziko eroze a rozkolísání odtokových poměrů [15, 16, 21].

Otázka, zda šlo o kořistnické hospodaření, má v případě Armina Poppera poměrně jasnou odpověď, ovšem s přesně vymezenými hranicemi jistoty. Doloženo je, že na svých moravských panstvích těžil dřevo takovou měrou, že se stal terčem opakovaných interpelací ze strany valašských poslanců moravského zemského sněmu, a že zřejmě právě proto své zdejší državy záhy prodal [1, 9]. Rožnovské městské historické pojednání formuluje totéž bez okolků: Rudolf Kinský prodal panství roku 1899 baronu Arminu Popperovi, což mělo katastrofální důsledky pro lesy na celém Rožnovsku, které nový vlastník bezohledně vytěžil [7]. Odborná studie i rožnovské regionální pojednání se v hodnocení mimořádné intenzity těžby shodují. Doložené naopak nejsou konkrétní parametry: chybí spolehlivé údaje o vytěžené ploše, o objemu dříví, o druhové skladbě sečí, o jejich přesném umístění, o odběratelích a o tom, jak rychle a čím byly holiny zalesněny. Čísla, která o Popperově těžbě někdy kolují v populárních textech, nemají v dostupných odborných ani archivních pramenech oporu, a proto zde nejsou uváděna.

Co lze říci s jistotou, je způsob, jakým takové hospodaření fungovalo, protože jeho mechanika je z regionu dobře popsána. Starší těžba probíhala převážně toulavým způsobem, kdy dřevorubci vybírali jednotlivé vhodné stromy a les si zachovával svůj původní charakter, kdežto průmyslová éra zavedla masivní holoseče, po nichž zůstávaly obnažené svahy [15, 16]. Holoseč byla logickým důsledkem ekonomiky dopravy: soustředěná těžba na jednom místě znamenala kratší a levnější přibližování dřeva ke smyku či k vodě. Následky se ovšem projevily rychle. Odstranění souvislého lesního krytu zhoršilo schopnost svahů zadržet přívalové srážky, a to vedlo k erozi, ke zvýšenému odnosu půdy a štěrku a k rozkolísání odtokových poměrů v povodí Bečvy [15, 16]. Na Vsetínsku byly tyto následky natolik alarmující, že si vynutily zákonnou reakci a rozsáhlou zalesňovací akci vedenou nadlesním Janem Bernardem, jejímž vyvrcholením byl zemský zákon o zalesňování v obvodu horní Bečvy z roku 1897 [15, 16, 21]. Popper tedy vstupoval do valašských lesů v době, kdy region už dobře věděl, co bezohledná těžba působí, a kdy byla obnova lesa předmětem zemské politiky. To činí kritiku jeho hospodaření o poznání závažnější, než by byla o generaci dříve.

Problémem popperovského modelu nebyla jen intenzita těžby, ale i to, co po ní zůstalo za druhovou skladbu. V lesnické praxi regionu se v této době stále více uplatňovala umělá obnova sadbou a přednostně smrkem, zatímco původní jedle a buk ztrácely na části stanovišť zastoupení [15, 16]. Smrk rostl rychle, dobře se s ním obchodovalo a jeho sazenice byly snadno dostupné, takže se stal univerzálním řešením. Na stanovištích přirozených jedlobučin se však jeho rozšiřování později ukázalo jako zdroj potíží s odolností porostů vůči suchu, větru a kůrovci [10, 15, 16]. Vlastník, který les držel několik let a pak jej prodal, měl minimální motivaci tento problém řešit; důsledky nesli ti, kdo hospodařili po něm. Právě v tom je popperovská epizoda na Valašsku typická. Nešlo o jednorázový exces, ale o systémový rys krátkodobého vlastnictví horských lesů v době, kdy jejich cena byla vysoká a dohled slabý.

Rožnovské a loučské panství: dřevo, holoseče a interpelace na zemském sněmu

Rožnovské panství, které Armin Popper získal v roce 1899, patřilo po staletí šlechtickým rodům, jež je držely v generačních horizontech. Pivovar zde vystavěl roku 1712 majitel panství Karel Jindřich ze Žerotína, Žerotínové vařili v Rožnově pivo do roku 1815 a poté panství i s pivovarem drželi Kinští až do konce století [8]. Tato dlouhá kontinuita měla pro lesy praktický důsledek: majitel, který počítal s tím, že panství zdědí jeho vnuk, nemohl les vytěžit naráz. Prodej Popperovi tuto logiku zrušil. Nový vlastník byl velkoobchodník s dřevem s vlastními pilami a s odbytovými kanály od Terstu po Hamburk, pro nějž byla rožnovská lesní zásoba především zbožím [1, 3]. Regionální pojednání města Rožnov pod Radhoštěm hodnotí výsledek jednoznačně jako katastrofu pro lesy celého Rožnovska [7]. Panství zahrnovalo rozsáhlé porosty na svazích Radhošťských Beskyd a leželo v širším dosahu průmyslových odběratelů na severovýchodní Moravě.

Dochované regionální zprávy umožňují popsat také samotný provoz, byť ne jeho úplnou bilanci. Monografie o rožnovském pivovaru uvádí, že Popper po převzetí panství rozšířil parní pilu na Hamrech u Zubří a zřídil další velkou parní pilu v Prostřední Bečvě. Vytěžené dřevo se tedy nezpracovávalo jen prodejem surové kulatiny: část se řezala přímo v těchto závodech a část odcházela do vratimovské papírny [8]. Naučná stezka Lesů České republiky na Radhošti zachycuje ještě dramatičtější dobový záznam: baron měl porážet rozsáhlé lesy rožnovského panství a statisíce kmenů ročně dílem řezat na vlastních pilách, dílem odvážet do Ratiboře do továrny na celulózu. Stejný pramen připomíná parní pilu na Prostřední Bečvě a obavu, že „pěkné lesy tohoto kraje brzy zaniknou“ [26].

Tyto zprávy se shodují v podstatě věci – šlo o velkoplošnou těžbu propojenou s vlastním pilařským zpracováním a s průmyslovým odbytem –, ale liší se v uvedení odběratele: jedna mluví o Vratimově, druhá o Ratiboři. Údaj o statisících kmenů proto nelze bez nalezení původního záznamu převést na přesný roční objem dříví. Zatím také nemáme dochovaný porostní plán, který by dovolil vyčíslit paseky nebo určit, na kterých svazích se těžilo. Přímý následek doložený těmito zprávami je dobová obava z odlesnění; konkrétní erozní škody, změny průtoků či druhovou skladbu nelze Popperovi připsat v měřitelném rozsahu bez dalších archivních podkladů [8, 26].

Politická reakce na tento způsob hospodaření je pro Popperův příběh nejcennějším dokladem, protože přišla od zvolených reprezentantů dotčených obcí. Valašští poslanci moravského zemského sněmu se jeho těžbou zabývali opakovaně a interpelovali, tedy formálně dotazovali zemské orgány, jak je možné, že k takovým zásahům dochází [1, 9]. Období, do něhož tato aktivita spadá, se překrývá s činností poslanců Antonína Hulky a Maxmiliána Piláta na zemském sněmu v letech 1890–1906, jimž je věnována samostatná odborná práce [9]. Samotné znění interpelací ani jejich bezprostřední správní důsledky se v dosud dohledaných digitálně dostupných pramenech nepodařilo ověřit. Jisté je pouze to, že Županič jejich opakované podávání zaznamenal a spojil je s Popperovou intenzivní těžbou na moravských panstvích [1].

Chronologie prodeje rožnovského panství je jedním z bodů, kde se prameny neshodují, a tato nejistota se týká i toho, kdy přesně Popperova těžba na Rožnovsku skončila. Genealogicko-heraldická studie uvádí držbu v letech 1899–1910 [1]. Regionální monografie o rožnovském pivovaru naopak popisuje, že Popper nevýnosné panství i s pivovarem prodal roku 1912 vídeňskému spolku pro výrobu celulózy ve Vratimově a že je 1. února téhož roku odkoupilo Vítkovické horní a hutní těžířstvo, které bylo majetkem barona Rothschilda a rytíře Gutmanna [8]. Rozpor nelze bez kontroly pozemkových knih spolehlivě vyřešit. Text monografie navíc zachycuje převod složitě a neumožňuje z něj bezpečně vyvodit úplnou posloupnost vlastníků. Článek proto pracuje jen s ověřenou skutečností, že Popper rožnovské panství získal roku 1899 a že jeho držba skončila nejpozději na počátku 10. let 20. století [1, 8].

Loučka u Valašského Meziříčí byla oproti Rožnovu drobnou epizodou, ale právě proto dobře ilustruje, jak takové krátké držby vypadaly. Statek na pomezí Hostýnských a Vsetínských vrchů měl kolem roku 1880 celkovou výměru 702,1 hektaru s 380 hektary lesa a na počátku 20. století se uvádí už 448,5 hektaru lesní půdy, což byl důsledek zalesňování méně výnosných zemědělských pozemků a strání [10]. Šlo tedy o majetek, jehož lesní podíl dlouhodobě rostl, a to v krajině rozptýlených pasekářských usedlostí, kde se obyvatelé živili kombinací drobného zemědělství a práce v lese [11]. Popperova držba spadá do let 1906 až 1907, případně končí rokem 1906, podle toho, kterému pramenu dáme přednost [1, 12, 13, 14]. Kritika intenzivní těžby na moravských panstvích se vztahuje k Popperovým moravským držbám jako celku a dostupné prameny neumožňují bezpečně rozdělit, co se odehrálo na Rožnovsku a co na Loučce [1, 9]. Pro Loučku se zatím nepodařilo dohledat obdobně konkrétní zprávu o pile, způsobu těžby, objemu vytěženého dřeva ani o bezprostředních následcích; dostupná data zachycují především výměru velkostatku a proměny jeho vlastnictví. Odbytiště v okolí Loučky bylo přitom bohaté: Thonetovy závody v Bystřici pod Hostýnem těžily z dostupnosti bukového dřeva a před rokem 1913 zaměstnávaly více než dva tisíce lidí, sklárna v Krásně nad Bečvou spotřebovávala dřevo jako palivo a Valašské Meziříčí mělo od roku 1874 odbornou školu zaměřenou na zpracování dřeva [15, 16]. Že by tyto podniky byly hlavními odběrateli právě loučského dříví, však dostupné prameny nedokládají, a proto to zde není tvrzeno.

Další osudy oba velkostatky spojily, a to způsobem, který nabízí užitečné srovnání. Loučku koupil v roce 1918 Tomáš Baťa a statek se stal součástí podnikové skupiny firmy Baťa, jejíž lesy dodávaly stavební dříví, palivo i bukovou surovinu pro obuvnická kopyta, formy, bedny a podpatky [10, 22]. Baťovská správa lesů, vedená ve Zlíně jako samostatné oddělení, propojila lesní a zemědělské majetky s podnikovým systémem evidence a odpovědnosti, zřídila lesní školky a rozdělila majetek na polesí; v roce 1935 náleželo k velkostatku Lázy-Loučka 1 625 hektarů, z toho 1 537 hektarů lesa [10, 22, 23]. To byl stále produkční model orientovaný na výnos, který navazoval na meziválečnou doktrínu s významným místem holoseče a umělé obnovy smrkem, ale zásadně se od popperovského přístupu lišil časovým horizontem [10, 22]. Dlouhodobější držba Baťova podniku přinejmenším umožňovala plánovat správu lesa v delším horizontu, než jaký vyplýval z krátkého Popperova vlastnictví.

Srovnání s belgickou společností Société civile de Wsetin à Bruxelles, která držela vsetínské panství v letech 1857 až 1890, ukazuje, že Popper nebyl v regionu výjimkou, nýbrž pozdním pokračovatelem už osvědčeného modelu [15, 16]. Belgický kapitál se orientoval čistě na lesnictví, zavedl masivní holoseče a dodával dřevo sklářským hutím i Thonetovým továrnám, dokud těžba v dobře dostupných lokalitách nevyčerpala zásoby a podnik neztratil ziskovost [15, 16]. Následné zalesňování vedené Janem Bernardem a zemský zákon z roku 1897 představovaly pokus napravit škody veřejnými prostředky, tedy přenést část nákladů na společnost [16, 21]. Když Popper v roce 1899 kupoval Rožnov, byla tato zkušenost čerstvá a veřejně diskutovaná. O to méně pochopení mohl očekávat, a o to logičtěji zněly interpelace poslanců, kteří v jeho postupu viděli opakování téhož scénáře v jiné dolině.

Co po Popperovi zůstalo v krajině a v paměti regionu

Hmotné stopy Armina Poppera jsou dnes rozeseté po obou stranách bělokarpatského hřebene a je pozoruhodné, jak nerovnoměrně jsou rozdělené. V Trenčíně stojí hotel, který nechal postavit, funguje jako čtyřhvězdičkový podnik a jeho historii aktivně připomíná [6]. V Bytči se dochoval zámecký areál se Sobášným palácem, jednou z nejvýznamnějších renesančních památek střední Evropy, který jeho otec po požáru zachránil a který dnes spravuje Považské muzeum [1, 4, 24]. Nový zámek z roku 1900 a budova bývalé nemocnice pro epidemické choroby jsou dalšími bytčanskými připomínkami [5]. V Hliníku nad Váhom stojí rodová hrobka, jejíž stav regionální památkové přehledy označují za zanedbaný [3, 4]. V Čadci se z popperovského období dochovala budova bývalého lesního závodu, ovšem po přestavbě změnila vzhled tak, že původní podoba existuje jen na historických fotografiích [3]. Naproti tomu na Rožnovsku a v okolí Loučky nezůstala po Popperovi žádná stavba, kterou by bylo možné ukázat. Zůstal jen les, který musel dorůst.

Paměť regionu je v tomto ohledu přesnější než jakýkoli inventář majetku. Na Kysucích si Poppery pamatují především jako drevokupcov, tedy velkoobchodníky s dřevem, kteří z lesů odčerpali bohatství a do regionu z něj vrátili málo [3]. Bytčanská památková tradice je hodnotí jako rod, který se vedle Turzů a Esterházyů zasloužil o rozmach města, přičemž zdůrazňuje, že k obrovskému majetku se dostali obchodem s dřevem [4]. Rožnovská historická reflexe je nejtvrdší a mluví o bezohledném vytěžení krásných lesů celého Rožnovska [7]. Tato tři hodnocení si neodporují, protože každé popisuje jinou stranu téže operace. Tam, kde Popperové bydleli a stavěli, zůstala reprezentativní architektura a s ní i vděčnost. Tam, odkud dřevo odcházelo, zůstaly svahy bez lesa.

Dlouhodobé následky se v krajině projevují ještě dnes, byť je nelze přičítat jedinému vlastníkovi. Rozsáhlé holoseče a následná obnova smrkem na stanovištích, kde původně rostly jedlobučiny, vytvořily porosty citlivé na sucho, vítr a kůrovce, a přeměna těchto monokultur na stanovištně vhodnější skladbu je dnes hlavním úkolem hospodaření v Hostýnských a Vsetínských vrších [10, 15, 16]. Erozní rýhy, obnažené kamenité svahy a rozkolísaný odtok v povodí Bečvy vznikaly v průběhu druhé poloviny 19. století a jejich náprava trvala větší část 20. století [15, 16, 21]. Popperova epizoda tvoří jen jednu vrstvu tohoto dlouhodobého procesu. Její přesný podíl na proměnách jednotlivých porostů nelze bez lesních hospodářských plánů a porostních map určit.

Z hlediska dějin vlastnictví je Popperův příběh učebnicovým příkladem, jak průmyslová éra rozvázala tradiční vazbu mezi majitelem a jeho půdou. Šlechtický rod, který drží panství po sedm generací, uvažuje v cyklech obmýtí, tedy v horizontu sta a více let, protože jeho bohatství je s konkrétním místem srostlé. Velkoobchodník s dřevem uvažuje ve cyklech objednávek. Popper nebyl ani prvním, ani posledním, kdo tento posun v karpatské části dnešní České republiky uplatnil, ale jeho případ je dobře zdokumentovaný, protože se stal předmětem parlamentní kritiky [1, 9]. Zajímavá je i osobní stránka věci: muž, který ve Freiburgu obhájil disertaci o Napoleonově orientální politice a v Trenčíně postavil secesní hotel pojmenovaný po císařovně, byl týmž člověkem, jehož těžbu museli valašští poslanci projednávat na zemském sněmu [1, 2, 6, 9]. Jeho vzdělání, politické působení a stavební investice tak existovaly vedle kritiky hospodaření na moravských panstvích.

Rod, který začal prodejem otýpek klestí, skončil na tomtéž kolejišti, kde vydělal své první peníze. Lothar Popper, poslední bytčanský vlastník z rodu, zahynul roku 1963 pod koly rychlíku na bytčanském nádraží, tedy na dráze, jež kdysi udělala z popperovského dřeva zboží světového trhu [1, 3]. V Čadci mezitím zmizela Popperova ulice a lesní úřad dostal novou fasádu; ve Vychylovce dodnes jezdí zbytek úvraťové železnice, která se stavěla proto, aby se dostalo dřevo z míst, kam už voda nedosáhla [3, 18]. Příběh tak připomíná, že rozhodnutí o těžbě v horských lesích mohou ovlivňovat krajinu ještě dlouho poté, co se vlastníci i obchodní sítě vytratí z místní paměti.

Literární zdroje

Obrázky (odkazy)

1. Kysucké múzeum: Hasičská šerpa baróna Armina Poppera – fotografie hasičské šerpy darované Arminem Popperem a jeho manželkou Herminou, sbírka Kysuckého muzea v Čadci.
2. Popperova hrobka – Pamiatky mesta Bytča a okolia – snímky rodové hrobky Popperů na židovském hřbitově v Hliníku nad Váhom.
3. Hrobka Leopolda Poppera v Bytči – současný stav novoklasicistní hrobky zakladatele rodinného majetku.
4. Wikimedia Commons: Trenčín – hotel Elizabeth (1901) – historická podoba hotelu, který nechal Armin Popper postavit pod trenčínskou hradní skálou.
5. Hotel Elizabeth Trenčín: História hotela – dobové i současné fotografie budovy otevřené 1. ledna 1902.
6. Považské múzeum: Sobášny palác v Bytči – renesanční palác v zámeckém areálu, který Popperové po požáru obnovili.
7. Muzeum.sk: Sobášny palác v Bytči – další fotodokumentace bytčanského zámeckého areálu.
8. mojeKysuce.sk: Čadca ako stredisko „drevokupectva“ – historické snímky nádraží, skladů dřeva, pil a budovy lesního úřadu v Čadci.
9. Kysucké múzeum: Historická lesná úvraťová železnica – fotogalerie dochované části Kysucko-oravské lesní železnice ve Vychylovce.
10. Županič, Jan: Popper z Podhrágy (PDF) – vyobrazení erbů Popperů z Podhrágy, Sobášného paláce a rodové hrobky.
11. Město Rožnov pod Radhoštěm: 10. kámen paměti – ilustrace k dějinám rožnovského panství a jeho majitelů.
12. B. F. P., Lesy a statky Tomáše Bati: Historie lesního majetku – obrazová dokumentace lesního majetku Loučka-Lázy.
13. Obec Loučka: Historie obce – snímky zámku a obce, kde Popper krátce držel velkostatek.

Videa (YouTube)

1. Historická lesná úvraťová železnica – dokument – o lesní železnici, která odvážela dřevo z kysuckých lesů.
2. Kysucká historická lesná úvraťová železnica – Vychylovka – provoz dochované části dráhy ve skanzenu.
3. Oravu a Kysuce spojila unikátna lesná železnica – reportáž o propojení kysucké a oravské lesní železnice.
4. Rožnov – pivovar, historie – dějiny rožnovského pivovaru, jehož spolumajitelem byl Armin Popper.
5. Kysucko-oravská lesná železnica: playlist – soubor videí o dopravě dřeva z karpatských lesů.

Zdroje a literatura

1. ŽUPANIČ, Jan: Popper z Podhrágy. Heraldická ročenka 2011, roč. XXXIV, s. 148–153. Dostupné z: https://novanobilitas.eu/sites/default/files/popper_z_podhragy.pdf
2. Kysucké múzeum v Čadci: Tajomstvá depozitára: Hasičská šerpa baróna Armina Poppera. Dostupné z: https://www.kysuckemuzeum.sk/pristup-k-informaciam/122-tlapr-arch/2161-tajomstva-depozitara-hasicska-serpa-barona-armina-poppera
3. STRÁŇAVA, Radoslav: Čadca ako stredisko „drevokupectva“. mojeKysuce.sk. Dostupné z: https://www.mojekysuce.sk/clanky-a-komentare/cadca-ako-stredisko-drevokupectva
4. Pamiatky mesta Bytča a okolia: Popperova hrobka. Dostupné z: https://www.pamiatky.bytca.sk/sk/popperova-hrobka.html
5. Dejiny Bytče podľa Pamätnej knihy obce Veľká Bytča. Dostupné z: http://shob.collectorum.eu/vydavatelska_cinnost/
6. Hotel Elizabeth Trenčín: História hotela. Dostupné z: https://www.hotelelizabeth.sk/en/hotel-history
7. VEJMELKOVÁ, Doubravka: 10. kámen paměti – Michnův dům a osud. Město Rožnov pod Radhoštěm, 2019. Dostupné z: https://www.roznov.cz/cs/mesto-a-jeho-zivot/zivot-ve-meste/o-nasem-meste/historie/10-kamen-pameti-michnuv-dum-a-osud.html
8. SOBOTKA, Richard: Rožnovský pivovar. Historie rožnovského pivovaru od roku 1712 do současnosti. Anotace Krajské knihovny Františka Bartoše ve Zlíně. Dostupné z: https://www.kfbz.cz/roznovsky-pivovar-historie-roznovskeho-pivovaru-od-roku-1712-do-soucasnosti-richard-sobotka
9. HALA, Jiří: Antonín Hulka a Maxmilián Pilát, poslanci z Valašska. Bakalářská diplomová práce, Masarykova univerzita. Dostupné z: https://theses.cz/id/3mrgo7
10. B. F. P., Lesy a statky Tomáše Bati, spol. s r. o.: Historie lesního majetku. Dostupné z: https://www.lesybata.cz/o-spolecnosti/historie-lesniho-majetku
11. Obec Loučka: Historie obce Loučka. Dostupné z: https://www.obecloucka.cz/cs/obec/historie/
12. MUSIL, František: Neznámé zámky Moravy a Slezska. Brno: Šmíra-Print, 2015, s. 233–235.
13. HOSÁK, Ladislav: Historický místopis země Moravskoslezské. 2. vyd. Praha: Academia, 2004, s. 672.
14. NEKUDA, Vladimír (ed.): Okres Vsetín. Rožnovsko – Valašskomeziříčsko – Vsetínsko. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 2002, s. 513.
15. NOŽIČKA, Josef: Přehled vývoje lesního hospodářství na Moravě a ve Slezsku. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1957.
16. TKÁČIKOVÁ, Jana: K zalesňování na Valašsku. Vsetín: Muzeum regionu Valašsko, 2013.
17. SIHELNÍKOVÁ, Katarína a kol.: Stratená perla baróna Poppera a grófa Ballestrema. Fakulta humanitných vied Univerzity v Žiline. Dostupné z: https://fhv.uniza.sk/mkd_revue/01_2020/01_2020_sihelnikova.pdf
18. Kysucké múzeum v Čadci: Historická lesná úvraťová železnica (HLÚŽ). Dostupné z: https://www.kysuckemuzeum.sk/sk/historicka-lesna-uvratova-zeleznica-hluz
19. Bytča. Roš chodeš, září 2008. Dostupné z: https://www.holocaust.cz/zdroje/clanky-z-ros-chodese/ros-chodes-2008/zari/bytca/
20. LENOCH, Josef: Dějiny lesního hospodářství a dřevozpracujícího průmyslu. Mendelova univerzita v Brně, 2014. Dostupné z: https://web2.mendelu.cz/inobio/html/skripta/Dejiny_lesniho_hospodarstvi_a_drevozpracujiciho_prumyslu_2014_03_31.pdf
21. Rakouský lesní zákon z roku 1852; zemský zákon č. 52/1897 m. z. z., o zalesňování v obvodu horní (vsetínské) Bečvy.
22. MAŠLÁŇ, Pavel: Lesní hospodářství firmy Baťa. In: Podnikatelé, živnostníci a jejich podniky. Vsetín: Muzeum regionu Valašsko, 2018.
23. Moravský zemský archiv v Brně, fond F 226 – Správa lesů a hospodářství firmy Baťa, a. s., Zlín.
24. Považské múzeum v Žiline: Sobášny palác v Bytči. Dostupné z: https://pmza.sk/expozicie/sobasny-palac/
25. Popper Ármin. Magyar Helytörténeti Katalógus; heslo vychází mimo jiné z dobového Országgyűlési Almanachu z roku 1892. Dostupné z: https://mhk.szofi.net/csarnok/p/popperar.htm
26. LESY ČESKÉ REPUBLIKY, s. p., Lesní správa Rožnov pod Radhoštěm: Lesy – využití [informační panel naučné stezky]. Text: Jaroslav Müller, Libor Dobeš, Vojtěch Bajer. Dostupné z: https://lesycr.cz/wp-content/uploads/2016/12/t3-lesy-vyuziti.pdf

Poznámka k rozporům mezi zdroji. Prameny se rozcházejí ve třech bodech. U data a místa narození Armina Poppera uvádí Kysucké muzeum 8. září 1860 v Kotešové a označuje jej za nejmladšího syna z druhého manželství Leopolda Poppera, kdežto genealogicko-heraldická studie jej řadí mezi děti z prvního manželství s Eveline Rosenthalovou [1, 2]. U rožnovského panství uvádí táž studie držbu v letech 1899–1910, zatímco monografie o rožnovském pivovaru datuje prodej rokem 1912 [1, 8]. U velkostatku Loučka se místopisná literatura přiklání k letům 1906–1907, studie o rodu k držbě do roku 1906 [1, 12, 13, 14]. Rozhodnutí v těchto otázkách může přinést jedině kontrola zápisů v zemských deskách a v pozemkových knihách. Rovněž konkrétní parametry Popperovy těžby, tedy plocha holin, objem vytěženého dříví, druhová skladba a odběratelé, nejsou v dostupných pramenech doloženy; k jejich zjištění by bylo nutné prostudovat lesní hospodářské plány, porostní mapy a účty pil příslušných velkostatků.