Publikováno Od Robert Hruban

Košíkářství na jihovýchodní Moravě: historie proutí, techniky a regionální tradice

Košíkářství patří k těm řemeslům, která člověk v krajině dlouho skoro nevidí, protože splývají s každodenností. Koš na brambory, nůše na záda, ošatka na chleba nebo opletený demižon nevypadaly jako slavné vynálezy, ale bez nich se dům, dvůr, pole ani trh po staletí neobešly. Na jihovýchodní Moravě se tento svět proutí zabydlel přirozeně: kraj měl vodní toky, vrby, drobná hospodářství i lidi zvyklé dělat věci vlastníma rukama. A právě proto stojí košíkářství za pozornost i dnes — ne jako milá folklorní vzpomínka, ale jako přesný doklad toho, jak se v moravských Karpatech potkávala příroda, práce a místní vynalézavost.

Koše a košíky všech tvarů a velikostí, zdroj: https://strednicechy.rozhlas.cz/kosikarske-remeslo-je-inspirativni-rozviji-jemnou-motoriku-a-tribi-mozek-pleteni-8557840
Koše a košíky všech tvarů a velikostí, zdroj: https://strednicechy.rozhlas.cz/kosikarske-remeslo-je-inspirativni-rozviji-jemnou-motoriku-a-tribi-mozek-pleteni-8557840

Co je košíkářství a proč v kraji zakořenilo

Košíkářství je řemeslo založené na splétání pružných přírodních pletiv do trojrozměrných, pevně konstruovaných předmětů. V českém prostředí to po staletí znamenalo především práci s vrbovým proutím, později i s loubkem, orobincem, slámou nebo dováženým pedigem. Základ je ale stále stejný: z materiálu, který je na první pohled křehký a poddajný, vzniká předmět schopný nést váhu, odolávat vlhku, větrat obsah a vydržet roky každodenního používání. Košíkář tak nikdy nebyl jen „pletařem košů“. Byl zároveň znalcem materiálu, pěstitel, technolog i praktik, který rozuměl tomu, co musí výrobek unést, kde bude stát a kdo jej bude používat.

Právě tato vazba mezi krajinou a užitkem vysvětluje, proč se košíkářství na jihovýchodní Moravě rozvíjelo tak přirozeně. V podhůří i v nivách řek rostly vrby, které snášely pravidelné seřezávání a dávaly pružné výhony vhodné k pletení. Krajina Moravských Karpat navíc spojovala horské a podhorské obce s tržními centry, takže vedle domácí výroby pro vlastní potřebu vznikal i prostor pro specializaci a prodej. Na Valašsku a ve valašském podhůří se košíkářství dlouho drželo jako doplňková zimní práce vedle jiných dřevorubeckých, pasteveckých a hospodářských činností. Na Slovácku a v hanácko-karpatském přechodu se zase mohlo opřít o hustší síť trhů, měst a obchodních vazeb. Řemeslo tak nebylo vázáno na jediný typ obce. Prosazovalo se tam, kde se spojily tři věci: dostupný materiál, zručné ruce a poptávka po lehkém, pevném a levně opravitelném výrobku.

Na rozdíl od řady jiných řemesel nevyžadovalo košíkářství od počátku složitou dílnu ani drahé vybavení. To je důležitý moment. Mnohé hospodářské koše si lidé v menším rozsahu pletli sami, ale jakmile rostly nároky na kvalitu, tvar, velikost a rychlost výroby, začal se prosazovat zkušený mistr. Tak se z činnosti běžné ve venkovském prostředí postupně oddělovalo skutečné řemeslo. V některých místech vznikla výrobní centra, jinde se košíkářství drželo jako vedlejší specializace v domácím hospodářství. Na jihovýchodní Moravě byly přítomné obě podoby zároveň. To je jeden z důvodů, proč je zdejší košíkářská tradice tak zajímavá: nepatří jen městu ani jen horám, ale celé přechodové krajině mezi nimi.

Vrba košíkářská (Salix viminalis), pro tvorbu vhodného proutí se vrba pravidelně ořezává, zdroj: https://www.zcjh.cz/salix-vrba/
Vrba košíkářská (Salix viminalis), pro tvorbu vhodného proutí se vrba pravidelně ořezává, zdroj: https://www.zcjh.cz/salix-vrba/

Proutí, vrby a příprava materiálu

Košíkářství stojí a padá s materiálem. Dobrý košíkář nezačíná u výrobku, ale už u porostu vrb, u řezu prutů a u toho, jak se budou dál chovat ve vodě, v chladu i v ruce. V českém prostředí se pro košíkářství nejvíc cenily pružné druhy vrb, zejména vrba košíkářská, vrba trojmužná a vybrané formy vrby nachové; v širším praktickém užití se uplatňovaly i další vrby podle místních podmínek a zamýšleného výrobku. Někde šlo hlavně o jemné, dlouhé a stejnoměrné pruty pro čistý výplet, jinde o silnější materiál pro kostru koše, dno nebo ucha. Košíkář proto nevybíral pruty jen podle délky. Sledoval barvu, pružnost, sílu, hustotu dřeně i to, zda se výhon větví nebo roste rovně.

Proutí se sklízelo v době vegetačního klidu, nejčastěji od pozdního podzimu do zimy. Jednoleté pruty byly nejcennější, protože měly potřebnou pružnost a zároveň držely tvar. Po nařezání se třídily podle délky a síly a teprve pak se rozhodovalo, jak s nimi dál naložit. Na hrubší hospodářské koše se používalo i proutí neloupané, tedy s kůrou. Takové výrobky byly tmavší, rustikálnější a velmi odolné. Na jemnější práci se proutí loupalo nebo štípalo. Způsob úpravy přitom zásadně měnil vzhled i vlastnosti výsledného výrobku. Loupané proutí dávalo teplejší, načervenalý či medový tón, mízované a bělenější materiály působily světleji a jemněji. Samotná úprava tedy nebyla jen technickým mezistupněm. Byla součástí estetiky řemesla.

Aby šla kůra dobře dolů a prut se při práci nelámal, musel se správně „probudit“. Čerstvě řezané proutí se někdy zpracovávalo hned, ale častěji se svazky stavěly do vody a nechávaly se přiměřeně narašit, aby šla kůra snadno sloupnout. Jindy se proutí vařilo nebo máčelo. Každý postup měl svůj účel. Mízování pomáhalo získat světlý materiál, vaření zase zvyšovalo poddajnost a usnadňovalo loupání. Špatně načasovaná práce zničila celé týdny příprav: přeschlé pruty se lámaly, příliš dužnaté nedržely tvar a materiál napadený plísní ztrácel pružnost i vzhled. Proto byla příprava proutí polovinou řemesla. Kdo ji neuměl, ten sice mohl uplést koš, ale ne koš dobrý.

Košíkář při práci, zdroj: https://strednicechy.rozhlas.cz/kosikarske-remeslo-je-inspirativni-rozviji-jemnou-motoriku-a-tribi-mozek-pleteni-8557840
Košíkář při práci, zdroj: https://strednicechy.rozhlas.cz/kosikarske-remeslo-je-inspirativni-rozviji-jemnou-motoriku-a-tribi-mozek-pleteni-8557840

Na jihovýchodní Moravě se vedle planě rostoucích vrb uplatňovalo i cílené pěstování v prutnících. To je další znak vyspělejšího košíkářského prostředí. Tam, kde už nestačilo sbírat vhodný materiál kolem potoka nebo z hlavatých vrb na mezích, začalo se sázet hustěji a účelněji. Vrby se pravidelně seřezávaly „na babku“, aby dávaly opakovaně rovné, dlouhé a kvalitní výhony. Tato práce byla nenápadná, ale rozhodující. Košíkářské centrum nevznikne jen tam, kde lidé umějí plést. Musí mít také stálý přístup k dobrému proutí. A právě tady se ukazuje, že košíkářství nebylo okrajovou zábavou, nýbrž hospodářsky promyšlenou činností.

Důležité je i to, že vrbové proutí na jihovýchodní Moravě nevstupovalo jen do výroby košů. Patřilo k širší kultuře práce s přírodními pletivy. Z téhož materiálu vznikaly pomlázky, jednoduché oplety, drobné domácí potřeby i dekorativní a obřadní předměty. V moderní době se k nim přidaly oplety skla, interiérové doplňky a designové kusy. Materiál tedy přežil proměnu společnosti právě proto, že byl funkční a přizpůsobivý. To, co kdysi sloužilo ve dvoře a na poli, se dnes může objevit v galerii, kavárně nebo v pečlivě stylizovaném interiéru. Podstata zůstává stejná: proutek musí být správně uříznut, připraven a veden rukou tak, aby se nepřemáhal, ale spolupracoval.

Jak se koš rodí: techniky a pracovní postupy

Košíkářství na první pohled budí dojem jednoduchosti. Člověk vidí několik prutů, pár obratů zápěstím a vznikající tvar. Jenže právě tato zdánlivá samozřejmost je známkou zkušenosti. Základní princip spočívá v tom, že se vytváří kostra z pevných osnovních nebo žebrových prutů a ta se postupně vyplétá jemnějším materiálem. Jenže mezi jednoduchým výpletem a opravdu dobrým košem je velký rozdíl. Rozhoduje hustota vazby, správné utažení, schopnost udržet symetrii i cit pro to, kde se materiál může ohnout a kde už by praskl.

Začíná se obvykle dnem. To musí být pevné, rovné a přitom pružné natolik, aby sneslo zatížení bez rozvolnění. Do dna se zapojují silnější pruty, které vytvářejí základní osu budoucího tvaru. Z něj pak vyrůstají stojiny, tedy svislé nebo šikmo vedené pruty určující boky koše. Teprve potom přichází vlastní výplet. Ten může být plátnový, keprový, hřebenový, anglický nebo rámový podle typu výrobku a tradice dílny. Hospodářský koš potřebuje jinou konstrukci než nákupní košík, koš na prádlo, dekorativní ošatka nebo proutěné křeslo. Zkušený košíkář tedy neoplétá univerzálně. Od začátku ví, k čemu má předmět sloužit, jak se bude nosit a které části budou nejvíce namáhané.

Technika přitom není oddělená od ergonomie. Dobře upletený koš se pozná i tak, že „sedí v ruce“ a nedeformuje se při běžném zacházení. Ucha musí být pevně zakotvená, ale ne zbytečně těžká. Hrana koše musí držet tvar. Přechody mezi jednotlivými částmi nemají být viditelně násilné. To vše vzniká už během pletení, ne až na konci. Košíkář pracuje se směrem napětí v materiálu podobně jako tesař s vláknem dřeva. Když prut vede špatně, výrobek to časem prozradí. Začne se rozjíždět, kroutit nebo praskat v nejcitlivějších místech.

Založení spodní části koše, zdroj: https://www.idnes.cz/hobby/dilna/navod-na-upleteni-kosiku-krok-za-krokem.A160112_103457_hobby-dilna_mce

K technikám patří i štípání a hoblování prutů. Když bylo třeba jemnějšího, ploššího materiálu, prut se rozštípl na několik částí a dál upravoval. Tím vznikal lehčí a poddajnější výplet vhodný pro drobnější nebo dekorativnější práci. Takové úkony už vyžadovaly nejen cit, ale i specifické nástroje. Ve světě košíkáře se objevuje nůž, šídlo, rozštěpec, kleštičky, zbiják, koza, hoblík a celá řada pomůcek, které laik snadno přehlédne. Každý z těchto nástrojů ale řeší konkrétní problém: jak materiál rozdělit, jak jej stáhnout, jak jej usměrnit nebo jak stlačit výplet bez poškození. Řemeslo je tedy mnohem techničtější, než jak vypadá na jarmarku při ukázce pro návštěvníky.

Na jihovýchodní Moravě se vedle čistě užitkové výroby prosazoval i cit pro tvar a vzhled. To je důležité zejména v okamžiku, kdy vstoupíme do konce 19. a začátku 20. století. Tehdy už nejde jen o výrobu koše jako nádoby. Košíkářství se přibližuje nábytkářství, městskému vkusu a školené estetice. Vznikají propracovanější podnosy, dětské kočárky, křesla, kazety, kufříky nebo drobnější interiérové kusy. V tomto ohledu sehrála velkou roli odborná výuka a školní dílny. Nešlo jen o to naučit člověka plést. Šlo o to dovést jej k tomu, aby pletl přesně, čistě a s vědomím formy. Řemeslo se tak v některých centrech posunulo od nutnosti k vědomé kultivaci.

Výrobky z proutí v hospodářství a domácnosti

Jestli něco vysvětluje sílu košíkářství, pak je to šíře jeho výrobků. Proutěný koš nebyl jeden typ předmětu, ale celá rodina tvarů a funkcí. Hospodářské koše sloužily na brambory, ovoce, řezanku, dřevo, hnůj, píci i drobnější nářadí — na Kroměřížsku se pro větší přepravní koš s pevnou konstrukcí tradičně používal výraz pumák. Menší košíky se uplatňovaly v domácnosti, při pečení, uchovávání potravin, nošení vajec nebo při cestě na trh. Nůše — na Valašsku také nůška — se nosila na zádech v členitém terénu, kde byl povoz nepraktický. Ošatky pomáhaly při kynutí chleba, protože byly prodyšné a udržely tvar těsta. Opletené láhve a demižony chránily sklo při přenášení a skladování. Z téhož proutí vznikaly i metly — na Valašsku běžný výraz pro koště z březových nebo vrbových větví — a tatary, tedy proutěné pomlázky typické pro valašský Velikonoční zvyk. Koše na pečivo, podnosy, koše na prádlo a později i bytové doplňky ukazují, jak se tentýž materiál dokázal pohybovat mezi stodolou, kuchyní i světnicí.

V horských a podhorských částech Valašska měla zvláštní význam lehkost proutěného zboží. Tam, kde se věci nosily ručně nebo na zádech, byla nízká hmotnost výhodou. Zároveň bylo potřeba, aby výrobek větral a nevázal vlhkost tak jako plná nádoba. Proto se proutěné koše osvědčily při sběru, sušení, přenášení i skladování. Na Slovácku, kde hrála větší roli tržní výměna a vazba na vinohradnické a zahradnické prostředí, se uplatnily i specializovanější tvary pro sklizeň, prodej a transport. Košíkářství tak nenabízelo jeden univerzální výrobek pro všechny. Přizpůsobovalo se krajině, plodinám i způsobu života.

Proutěné výrobky měly ještě jednu velkou výhodu: daly se opravovat. To dnes zní možná banálně, ale v hospodářství založeném na šetrnosti šlo o zásadní vlastnost. Když se ucho povolilo nebo se výplet v jednom místě protrhl, zkušený košíkář nemusel vyrábět celý předmět znovu. Vyměnil poškozené pruty, dotáhl konstrukci a koš sloužil dál. Řemeslo tak bylo součástí opravárenské kultury, která je pro starší venkov typická. Nevyhazovalo se při první závadě. Udržovalo se, přeplétalo, přizpůsobovalo. I to je důvod, proč se z košíkářství stala dlouhověká a hospodárná technologie.

Proměna přišla s moderními materiály. Plech, lisované nádoby, karton, drátěný program a později plast začaly vytlačovat proutěné zboží tam, kde rozhodovala cena, sériovost nebo snadná skladovatelnost. Košíkářství tím utrpělo nejvíc ve své nejmasovější, každodenní vrstvě. Nezmizelo ale úplně. Část výrobků přešla do dekorativního režimu, část přežila v zahradě, ve vinařství, při velikonočních zvycích a na trzích, část se proměnila v zakázkovou a uměleckořemeslnou výrobu. Dnešní proutěný výrobek často kupujeme jako výraz vztahu k přírodnímu materiálu, k ruční práci nebo k regionální tradici. Dříve to byla nutnost. Dnes je to vědomá volba. Ta změna je velká, ale zároveň právě díky ní řemeslo úplně nezmizelo.

Umělecký odkaz košíkářství do současnosti neleží jen v tom, že se vyrábějí hezké koše. Leží v tom, že technika přešla do designu, výtvarné pedagogiky i autorské tvorby. Současní košíkáři často navazují na tradiční technologii, ale pracují s novým měřítkem, netradičním kladením prutů, kombinací materiálů nebo s důrazem na čistou formu. Proutěné objekty se objevují ve výstavách, ateliérech i v regionálních značkách tradičních výrobků. To je cenné. Když řemeslo zůstane jen v muzeu, je zachováno jako památka. Když ale stále vznikají nové výrobky a nové rukopisy, zůstává živé.

Regionální stopy košíkářství od Morkovic po Bílé Karpaty

Nejvýraznější stopu košíkářství v širším prostoru jihovýchodní Moravy nesou Morkovice-Slížany. Leží už na přechodu Hané a karpatského předpolí, ale do příběhu Moravských Karpat patří právě jako jedno z center, odkud se řemeslná zkušenost šířila dál do východomoravského prostoru. Skutečný rozvoj morkovického košíkářství začal v první polovině 18. století a roku 1739 zde vznikl samostatný košíkářský cech. V první republice se místním košíkářům dařilo natolik, že své výrobky vyváželi do celé Evropy i do Ameriky. Morkovice tak ukazují, že košíkářství nebylo jen lokální domácí činností, ale také exportním řemeslem s vysokou specializací. Dodnes tuto tradici připomíná Košíkářské muzeum a současní mistři, mezi nimi i Radim Klímek, který patří k posledním výrazným nositelům oboru v regionu.

Radim Klímek z Morkovic-Slížan je jeden z posledních tradičních košíkářů v Česku, zdroj: https://www.kudyznudy.cz/aktivity/kosikar-radim-klimek
Radim Klímek z Morkovic-Slížan je jeden z posledních tradičních košíkářů v Česku, zdroj: https://www.kudyznudy.cz/aktivity/kosikar-radim-klimek

Druhým důležitým bodem je Rožnov pod Radhoštěm a širší Valašsko. Tady se ukazuje jiná podoba tradice: propojení místního řemesla s odbornou výukou a se sbírkotvornou pamětí kraje. V Rožnově byla roku 1891 založena košíkářská škola, která měla vychovávat mistry schopné vyrábět nejen pevné hospodářské koše, ale i kvalitní esteticky zvládnuté výrobky. Roku 1895 se místní košíkáři sdružili do družstva, které školu podporovalo a zajišťovalo odbyt výrobků. Rožnovská škola sice po roce 1920 zanikla, ale její existence dobře ukazuje, jak vážně bylo košíkářství v tomto kraji bráno. Nebylo to jen „něco navíc“ k zimní práci, nýbrž uznávané odvětví, do něhož se investovalo vzdělání, organizace i obchod. Valašské muzeum v přírodě a regionální muzea navíc uchovala množství dokladů lidové výroby, takže na Valašsku dnes vidíme nejen výsledek, ale i celý výrobní svět okolo něj.

Třetí stopa vede do Valašské Polanky a na Vsetínsko. Tady je košíkářství dobře čitelné v každodenním hospodářském provozu, ne jen ve slavné mistrovské dílně. Fotoarchiv Muzea regionu Valašsko zachytil Antonína Kašpara ve Valašské Polance při zimní výrobě košů. Tento detail je pro pochopení regionu důležitý. Ukazuje, že pletení košů bylo na Valašsku přirozeně zapojené do ročního rytmu práce. V létě pole, seno, dřevo, hospodářství; v zimě práce pod střechou, která doplňovala příjem a zužitkovávala místní materiál i zručnost. Košíkářství tu tak nebylo vždy samostatnou profesí v městském smyslu, ale velmi často součástí širšího souboru venkovských dovedností. Právě v tom je jeho autenticita.

Čtvrtým bodem jsou Bílé Karpaty a slovácké pomezí, kde tradice pokračuje v živé rukodělné výrobě. Regionální značka Tradice Bílých Karpat uvádí košíkářské výrobky Davida Opálky z Křekova. Na Slovácku zase představuje výraznou autorskou linii Hana Špalková, spojená s Buchlovicemi a Huštěnovicemi. Vyučila se v oboru uměleckého zpracování přírodních pletiv, později se věnovala i pěstování různých druhů vrb pro košíkářství a dnes pracuje s vlastním zeleným vrbovým proutím i dalšími materiály. Její tvorba ukazuje přesně to, co je pro současný osud řemesla podstatné: tradice se neudrží jen vzpomínkou, ale tehdy, když někdo zná technologii do hloubky, pěstuje materiál, respektuje staré postupy a přitom do nich vnáší vlastní rukopis. V Bílých Karpatech a na Slovácku tak košíkářství přežívá ne jako mechanická reprodukce starých forem, ale jako pokračující práce s krajinou, materiálem a osobní zkušeností.

Když tyto lokality postavíme vedle sebe, vyjde z nich pozoruhodná mapa. Morkovice představují centrum cechovní a exportní tradice. Rožnov pod Radhoštěm ztělesňuje školské a institucionální zázemí. Valašská Polanka ukazuje košíkářství jako všední součást venkovské práce. Křekov, Buchlovice a širší slovácké prostředí pak dokazují, že řemeslo může v nových podmínkách přejít do autorské a regionálně značkové podoby. To je možná nejpřesnější obraz košíkářství na jihovýchodní Moravě. Není to jeden příběh jednoho místa, ale síť drobných a vzájemně provázaných tradic. V každé z nich je jiné těžiště, ale všechny spojuje totéž: z proutku se pod rukou stává předmět, který dává smysl krajině i člověku.

A právě v tom je jeho síla i dnes. Když se člověk dívá na starý hospodářský koš, na dětský proutěný kočárek z muzejní expozice, na současný výrobek z Křekova nebo na pečlivě spletenou ošatku ze Slovácka, nevidí jen materiál. Vidí způsob myšlení, v němž se nic neděje zbytečně. Vrba musí vyrůst, prut musí dozrát, ruka musí znát tlak i pořadí pohybů a výrobek musí něčemu sloužit. V kraji, kde lidé po staletí žili z práce se zemí, lesem a vodou, bylo právě tohle vždycky víc než řemeslo. Byl to způsob, jak dát krajině tvar, který se dá unést domů.

Literární zdroje

Videa (YouTube)

Zdroje a literatura

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *